Úvodní stránka arrow Marxismus arrow C.5.1. Zákonitost sociálních revolucí Sunday, November 17 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
C.5.1. Zákonitost sociálních revolucí Tisk E-mail
Pondělí, 20 březen 2006

Engels, B.: K. Marx, Ke kritice politické ekonomie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 13, NPL, Praha 1963, s.513

(513) "Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím." Tato poučka je tak prostá, že by měla být samozřejmá pro každého, kdo neuvázl v idealistickém podvodu. Z toho však vyplývají nanejvýš revoluční důsledky nejen pro teorii, nýbrž i pro praxi: "Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo - což je jen právní výraz toho - s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociálních revolucí. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby...Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoliv ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu." A tak rozvedeme-li naši materialistickou tezi dále a aplikujeme-li ji na přítomnost, otevře se před námi ihned perspektiva mohutné, nejmohutnější revoluce všech dob.

 

Marx, K.: P.V.Anněnkovovi, 28.prosince 1846

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 27, Svoboda, Praha 1968, s. 510-511

(510-511) Lidé se nikdy nevzdávají toho, čeho nabyli, ale to neznamená, že se nikdy nevzdávají společenské formy, ve které nabyli určitých výrobních sil. Právě naopak. Aby se nepřipravili o dosažený výsledek, aby nepozbyli plodů civilizace, jsou lidé nuceni, jakmile způsob jejich směnného styku [commerce] už neodpovídá nabytým výrobním silám, změnit všechny své tradiční společenské formy. - Užívám tu slova commerce v nejširším smyslu, jako my v němčině říkáme: Verkehr [styk, směnný styk]. Například: výsady, instituce cechů a korporací, celá středověká reglementace, to všechno byly společenské vztahy, které jedině odpovídaly nabytým výrobním silám a předchozím společenským poměrům, z nichž tyto instituce vzešly. Pod ochranou korporativního zřízení a reglementace se nahromadil kapitál, rozvinul se námořní obchod, byly založeny kolonie - ale lidé by byli přišli o tyto plody, kdyby se byli pokusili zachovat formy, pod jejichž ochranou tyto plody dozrály. Proto také vzplály dva blesky: revoluce roku 1640 a revoluce roku 1688. Všechny staré ekonomické formy, společenské vztahy, které jim odpovídaly, politické poměry, které byly oficiálním výrazem staré občanské společnosti, byly v Anglii rozmetány. Ekonomické formy, ve kterých lidé vyrábějí, spotřebovávají a směňují, jsou tedy formy přechodné a historické. S nově nabytými výrobními silami mění lidé svůj výrobní způsob a s výrobním způsobem všechny ekonomické vztahy, které byly nutné jen za tohoto určitého výrobního způsobu.

 

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl III.2, Svoboda, Praha 1980, s. 393-394

(393-394) Takzvané vztahy rozdělování tedy odpovídají historicky určitým, specificky společenským formám výrobního procesu a vztahů, do kterých lidé vstupují v procesu reprodukce svého lidského života, a vznikají z nich. Historický charakter těchto vztahů rozdělování je historický charakter výrobních vztahů, z nichž vyjadřují pouze jednu stránku. Kapitalistické rozdělování se liší od forem rozdělování, které vyplývají z jiných způsobů výroby, a každá forma rozdělování mizí s určitou formou výroby, z níž vzniká a které odpovídá.

Názor, který považuje za historické jen vztahy rozdělování, ale ne výrobní vztahy, je na jedné straně pouze názor začínající, ale ještě nesmělé kritiky buržoazní ekonomie. Na druhé straně však je založen na zaměňování a ztotožňování společenského výrobního procesu s prostým pracovním procesem, jak by ho také musel vykonat naprosto izolovaný člověk bez jakékoliv pomoci společnosti. Pokud je pracovní proces jen pouhý proces mezi člověkem a přírodou, zůstávají jeho prosté prvky společné všem jeho společenským vývojovým formám. Ale každá určitá historická forma tohoto procesu rozvíjí dále jeho materiální základy a společenské formy. Když dosáhne určitého stupně zralosti, odhodí určitou historickou formu a udělá místo vyšší formě. Že moment takové krize nadešel, se ukazuje, jakmile se na jedné straně rozšíří a prohloubí rozpor a protiklad mezi vztahy rozdělování, a tudíž i určitou historickou podobou výrobních vztahů, jež jim odpovídá, a výrobními silami, výrobní schopností a rozvojem jejích činitelů na straně druhé. Pak vzniká konflikt mezi materiálním rozvojem výroby a její společenskou formou.

 

Lenin, V.I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 141-142

(141-142) Co je to vlastně revoluce z marxistického hlediska? Násilné rozbití zastaralé politické nadstavby, jež se octla v rozporu s novými výrobními vztahy, což v určitém okamžiku přivedlo k jejímu zhroucení. Rozpor mezi samoděržavím a celým společenským zřízením kapitalistického Ruska, všemi potřebami jeho buržoazně demokratického vývoje přivedl nyní ke krachu o to většímu, čím déle se tento rozpor uměle udržoval. Nadstavba praská ve všech švech, hroutí se pod náporem, ochabuje. Lid představovaný zástupci nejrůznějších tříd a skupin si musí sám vytvářet nadstavbu novou. Neudržitelnost staré nadstavby se v určitém vývojovém okamžiku stává zřejmou všem. Všichni uznávají revoluci. Nyní je třeba vymezit, které konkrétně třídy a jak konkrétně mají tuto novou nadstavbu vybudovat. Bez takového vymezení je heslo revoluce v nynější situaci prázdné a bezobsažné, neboť slabost samoděržaví dělá "revolucionáře" i z velkoknížat, i z listu Moskovskije vědomosti. Bez takového vymezení nemůže být ani řeči o pokrokových demokratických úkolech pokrokové třídy. A takové vymezení právě skýtá heslo demokratická diktatura proletariátu a rolnictva. Toto heslo určuje i třídy, o něž se noví "budovatelé" nové nadstavby mohou a musí opřít, i charakter této nadstavby ("demokratická" diktatura na rozdíl od socialistické), i způsob jejího budování (diktatura, tj. násilné potlačení násilného odporu, ozbrojení revolučních tříd lidu). Kdo dnes neuznává heslo revolučně demokratické diktatury, heslo revoluční armády, revolučních rolnických výborů, ten buď beznadějně nechápe úkoly revoluce, nedokáže stanovit její nové a vyšší úkoly diktované současným okamžikem, anebo zneužívá hesla "revoluce" ke klamání lidu a k zrazování revoluce.

 

Lenin, V.I.: O dvojvládí

Sebrané spisy. Svazek 31, Svoboda, Praha 1987, s. 170-171

(170-171) Stěžejní otázkou každé revoluce je otázka moci ve státě. Dokud to nebude jasné, nedá se vůbec mluvit o nějaké cílevědomé účasti v revoluci, natož o jejím vedení.

Nejpozoruhodnější zvláštností naší revoluce je, že vytvořila dvojvládí. Tento fakt si musíme uvědomit především; nepochopíme-li ho nemůžeme jít kupředu. Musíme umět doplnit a opravit staré "formule", například formuli bolševismu, neboť byly bezesporu správné obecně, ale jejich konkrétní uplatnění se ukázalo jiné. Na dvojvládí dříve nikdo nepomyslel a ani nemohl pomyslet.

V čem spočívá dvojvládí? V tom, že vedle prozatímní vlády, vlády buržoazie, vznikla zatím slabá, zárodečná, přesto však ve skutečnosti nepochybně existující a sílící druhá vláda: sověty dělnických a vojenských zástupců.

Jaké je třídní složení této druhé vlády? Je to proletariát a rolnictvo (oblečené do vojenských uniforem). Jaký je politický charakter této vlády? Je to revoluční diktatura, tj. moc, která se opírá přímo o revoluční uchopení moci, o bezprostřední iniciativu lidových mas zdola, a ne o zákon vydaný centralizovanou státní mocí. Je to moc zcela jiného druhu, než bývá moc v parlamentní buržoazně demokratické republice dosud běžného typu, který převládá ve vyspělých zemích Evropy a Ameriky. Na tuto okolnost se často zapomíná, nepřemýšlí se o ní, ačkoli je v ní celá podstata věci. Tato moc je mocí téhož typu, jako byla Pařížská komuna roku 1871. Hlavní znaky tohoto typu: 1. zdrojem moci není zákon předem projednaný a schválený parlamentem, nýbrž přímá iniciativa lidových mas zdola a všude, přímé "uchopení moci", použijeme-li běžného výrazu; 2. nahrazení policie a armády jakožto institucí odtržených od lidu a postavených proti lidu přímým ozbrojením všeho lidu; státní zřízení za takové moci chrání sami ozbrojení dělníci a rolníci, sám ozbrojený lid; 3. úředníci, byrokracie jsou buď nahrazeni rovněž bezprostřední mocí lidu samého, nebo jsou alespoň podřízeni zvláštní kontrole, stávají se pouhými zmocněnci, kteří jsou nejen volitelní, ale na naléhavou žádost lidu i odvolatelní; z privilegované vrstvy s vysokým platem, jaký pobírá buržoazie za "teplá místečka", se stávají dělníky zvláštního "druhu zbraní", jejichž plat není vyšší než obvyklá mzda dobrého dělníka.

V tom a jedině v tom je podstata Pařížské komuny jako zvláštního typu státu. Páni Plechanovové (vyslovení šovinisté, kteří zradili marxismus), Kautští ("centristé", tj. lidé kolísající mezi šovinismem a marxismem) a vůbec všichni sociální demokraté, socialisté-revolucionáři apod., kteří jsou teď u vesla, na tuto podstatu zapomněli a překroutili ji.

Odbývají věci frázemi nebo mlčením, vykrucují se, donekonečna si navzájem blahopřejí k revoluci a nechtějí se zamyslet nad tím, co to jsou sověty dělnických a vojenských zástupců. Nechtějí vědět zjevnou pravdu, že pokud tyto sověty existují, pokud jsou mocí, potud v Rusku existuje stát typu Pařížské komuny.

 

Lenin, V.I.: Krach II. Internacionály

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s. 240-241

(240-241) Pro marxistu je nesporné, že bez revoluční situace k revoluci nedochází, přičemž každá revoluční situace ještě nemusí vést k revoluci. Jaké jsou vlastně znaky revoluční situace? Jistě se nezmýlíme, když uvedeme tyto tři hlavní znaky: 1.Vládnoucí třídy nemohou udržet svou nadvládu v nezměněné formě; určitá krize "horních vrstev", krize politiky vládnoucí třídy, vytváří trhlinu, kterou proniká nespokojenost a rozhořčení utlačovaných tříd. Ke vzniku revoluce obvykle nestačí, aby "nižší vrstvy nechtěly", ale je ještě zapotřebí, aby "horní vrstvy nemohly" žít postaru. 2. Neobyčejně se zostřuje bída a utrpení utlačovaných tříd. 3. To všechno značně zvyšuje aktivitu mas, které se v "pokojném" období nechávají klidně olupovat, ale v bouřlivém jsou doháněny jak celou krizovou situací, tak i přímo "horními vrstvami" k samostatnému dějinnému kroku.

Bez těchto objektivních změn, nezávisejících na vůli nejen jednotlivých skupin a stran, ale ani jednotlivých tříd, není revoluce zpravidla možná. Právě souhrn těchto objektivních změn se nazývá revoluční situací. Taková situace byla v roce 1905 v Rusku a ve všech revolučních obdobích na Západě; byla však také v 60.letech minulého století v Německu a v letech 1859-1861 a 1879-1880 v Rusku, ačkoli v těchto případech k revoluci nedošlo. Proč? Protože revoluce nevzniká z každé revoluční situace, ale pouze z takové, kdy se k výše uvedeným objektivním změnám přidružuje změna subjektivní, a to způsobilost revoluční třídy k revolučním masovým akcím, natolik silným, aby mohly rozbít (nebo podlomit) starou vládu, která nikdy, dokonce ani v období krizí, "nepadne", jestliže se jí "nepomůže padnout".

Takové jsou marxistické názory na revoluci, které všichni marxisté nesčíslněkrát rozvíjeli a uznávali za nesporné a které nám, Rusům, zvlášť názorně potvrdily zkušenosti z roku 1905. Nabízí se otázka, co v tomto směru předpokládal basilejský manifest v roce 1912 a co se stalo v letech 1914-1915.

 

Engels, B.: Úvod k práci K.Marxe Třídní boje ve Francii 1848-1850

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 22, Svoboda, Praha 1967, s. 570-571

(570-571) Všechny dosavadní revoluce vyúsťovaly v to, že určité třídní panství bylo vytlačeno jiným; všechny dosavadní vládnoucí třídy byly však jen malou menšinou ve srovnání s ovládanou masou lidu. Tak byla jedna vládnoucí menšina svržena, jiná menšina se místo ní chopila státního kormidla a přetvořila státní instituce podle svých zájmů. Byla to pokaždé menšinová skupina, která byla za daného stavu ekonomického vývoje schopna a povolána vládnout, a právě proto a jen proto se stávalo, že ovládaná většina se buď zúčastnila převratu ve prospěch této skupiny, anebo proti převratu vůbec nic nepodnikala. Odmyslíme-li si však v každém případě konkrétní obsah, společnou formou všech těchto revolucí bylo, že to byly revoluce menšiny. I když se jich většina zúčastnila, účastnila se jich - ať už vědomě nebo ne - jen ve službách menšiny; ale tato spoluúčast, nebo i jen pasívní postoj, neodporování většině, vytvářely zdání, jako by menšina byla představitelkou všeho lidu.

Po prvním velkém úspěchu se vítězná menšina zpravidla rozštěpila; jedna polovina byla spokojena s tím, čeho se dosáhlo, druhá chtěla jít ještě dál, vytyčovala nové požadavky, které alespoň částečně byly skutečně nebo zdánlivě v zájmu velké většiny lidu. Tyto radikálnější požadavky byly také v jednotlivých případech prosazeny; často však jen na chvíli, umírněnější strana nabyla mezitím znovu převahy a to, co bylo nedávno vybojováno, bylo zase úplně nebo částečně ztraceno; poražení křičeli pak o zradě anebo sváděli porážku na náhodu. Ale ve skutečnosti to bylo většinou takto: to, co bylo vybojováno prvním vítězstvím, bylo zajištěno teprve druhým vítězstvím radikálnější strany; jakmile se toho dosáhlo, a tím toho, co bylo v daném okamžiku nezbytné, zmizeli radikálové se svými úspěchy opět z jeviště.

 

Lenin, V.I.: Nejbližší úkoly sovětské moci

Sebrané spisy. Svazek 36, Svoboda, Praha 1988, s. 190-193

(190-193) V buržoazních revolucích byla hlavním úkolem pracujících mas negativní neboli rozvratná činnost směřující k likvidaci feudalismu, monarchie, středověku. Pozitivní neboli tvořivá činnost při organizování nové společnosti vykonávala majetná, buržoazní menšina obyvatelstva. A plnila tento úkol přes odpor dělníků a chudých rolníků poměrně snadno nejen proto, že odpor kapitálem vykořisťovaných mas byl tehdy pro jejich roztříštěnost a nevyspělost nesmírně slabý, ale i proto, že hlavní organizující silou anarchicky vybudované kapitalistické společnosti je živelně se prohlubující a rozrůstající národní i mezinárodní trh.

Naopak hlavním úkolem proletariátu a jím vedeného chudého rolnictva je v každé socialistické revoluci - tedy i v socialistické revoluci v Rusku, kterou jsme zahájili 25.října 1917, pozitivní nebo tvořivá práce, jíž je organizování neobyčejně složité a jemné sítě nových organizačních vztahů, zahrnujících plánovitou výrobu a rozdělování výrobků nutných k existenci desítek miliónů lidí. Takové revoluci může zajistit úspěch jedině samostatná dějinná tvůrčí aktivita většiny obyvatelstva, především většiny pracujících. Pouze tehdy, dokáže-li proletariát a chudé rolnictvo v sobě najít dost uvědomělosti, ideovosti, obětavosti a vytrvalosti, bude vítězství socialistické revoluce zajištěno. Vytvořením nového, sovětského typu státu, který umožňuje pracujícím a utlačovaným masám se co nejaktivněji podílet na samostatném budování nové společnosti, jsme vyřešili jenom malou část obtížného úkolu. Hlavní obtíž spočívá v hospodářské oblasti: zavést co nejpřísnější a všeobecnou evidenci a kontrolu výroby a rozdělování výrobků, zvýšit produktivitu práce a skutečně zespolečenštit výrobu.

 

Lenin, V.I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 126

(126) Revoluce jsou lokomotivami dějin, pravil Marx. Revoluce jsou svátkem utlačovaných a vykořisťovaných. Lidové masy nedokážou být takovým aktivním tvůrcem nového společenského řádu nikdy jindy než za revoluce. Z hlediska omezených, maloměšťáckých představ o mírném pokroku je lid v takové době schopen konat divy. Je však zapotřebí, aby v takové době i vůdcové revolučních stran v širším měřítku a směleji vytyčovali své úkoly, aby jejich hesla vždy předstihovala revoluční iniciativu mas, byla pro ně majákem, ukazovala náš demokratický a socialistický ideál v celé jeho velikosti a kráse, ukazovala nejbližší, nejpřímější cestu k úplnému, bezvýhradnému, rozhodnému vítězství. Přenechme oportunistům z řad "osvobožděnovské" buržoazie, aby si ze strachu před revolucí a ze strachu před přímou cestou vymýšleli okliky a postranní cesty kompromisů. Budeme-li však násilím donuceni, abychom se i my ubírali po takových cestách, dokážeme splnit svou povinnost i při drobné všední práci. Ale nejprve ať se v nelítostném boji rozhodne o tom, kterou cestou se dát.

 

Lenin, V.I.: Poslední slovo "jiskrovské taktiky" čili volební fraška jako nový podnět k povstání

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 386-389

(386-389) Nemáme nouzi o "nové podněty", velectění Manilovové, nýbrž o vojenskou sílu, o vojenskou sílu revolučního lidu (a ne lidu vůbec), sestávající 1. z ozbrojeného proletariátu a rolnictva, 2. z organizovaného předvoje zástupců těchto tříd, 3. z vojenských jednotek odhodlaných přejít na stranu lidu. To všechno dohromady právě tvoří revoluční armádu. Mluvit o povstání, o jeho síle, o přirozeném přechodu k němu a přitom nemluvit o revoluční armádě je nehoráznost a nesmysl, a to tím větší, čím zmobilizovanější je kontrarevoluční armáda...

Povstání - to je velké slovo. Výzva k povstání je nesmírně vážná věc. A čím složitější je společenský systém, čím organizovanější je státní moc, čím dokonalejší je vojenská technika, tím je nepřípustnější, aby se takové heslo razilo lehkomyslně. Řekli jsme již nejednou, že revoluční sociální demokraté se chystali vydat toto heslo už dávno, ale jako přímou výzvu je vydali až teprve tehdy, když už nemohlo být ani nejmenší pochyby o závažnosti, šířce a hloubce revolučního hnutí, když už nemohlo být ani nejmenší pochyby o tom, že věci spějí k rozuzlení v doslovném smyslu slova. S velkými slovy se musí zacházet opatrně. Je velmi těžké proměnit velká slova ve velké skutky. Ale právě proto by bylo neodpustitelné, kdybychom chtěli odbývat tyto obtíže frázemi, kdybychom chtěli vážné úkoly řešit s pomocí manilovovských výmyslů, kdybychom si nasazovali na oči klapky konejšivých fantazií, že je možný nějaký "přirozený přechod" k těmto těžkým úkolům.

Revoluční armáda - to je také velké slovo. A její vytvoření je obtížný, složitý a dlouhodobý proces. Ale když vidíme, že již tento proces započal a všude se rozvíjí, i když přerušovaně, kousek po kousku, když vidíme, že bez takové armády je skutečné vítězství revoluce nemožné, musíme razit rozhodné a přímočaré heslo, propagovat je a učinit je prubířským kamenem politických úkolů dané chvíle. Bylo by chybou se domnívat, že revoluční třídy mají vždycky dost sil uskutečnit převrat, i když už k němu společenské a ekonomické podmínky dozrály. Ne, v lidské společnosti to není zařízeno tak rozumně a pro pokrokové elementy tak "pohodlně". Převrat může uzrát, ale revolučním tvůrcům tohoto převratu se může nedostávat sil k jeho provedení, a tu pak společnost zahnívá a toto zahnívání někdy trvá i celá desítiletí. Že demokratický převrat v Rusku už uzrál, o tom nemůže být pochyby. Ale budou-li mít revoluční třídy dost sil jej právě teď uskutečnit, to se ještě neví. O tom rozhodne boj, jehož kritický okamžik se střelhbitě blíží, pokud nás neuvádí v omyl celá řada jeho přímých i nepřímých příznaků. Morální převaha je nepochybná, morální síla je už drtivá; bez ní by samozřejmě nemohlo být o nějakém převratu ani řeči. Je to nezbytná, ale ještě ne dostatečná podmínka. A zda se přemění v dostatečnou materiální sílu schopnou zlomit velmi, velmi tvrdý odpor samoděržaví (to si nezastírejme!), to ukáže výsledek boje. Heslo povstání je heslo vyzývající k řešení materiální silou, a takovouto silou je za současného stavu evropské kultury jedině vojenská síla. Toto heslo nelze razit dříve, než dozrají celkové podmínky převratu, dříve než se jasně projeví pobouření mas a jejich odhodlání k činům, dříve než vnější okolnosti dospějí k zjevné krizi.

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.