Úvodní stránka arrow Marxismus arrow C.4.1. Vznik a podstata státu Monday, April 24 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
C.4.1. Vznik a podstata státu Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Lenin, V.I.: Projev na celoruské poradě politicko-osvětových pracovníků

Sebrané spisy. Svazek 41, Svoboda, Praha 1988, s. 437-438

(437-438) Ale jak chápat politiku? Budeme-li chápat politiku postaru, můžeme se dopustit velké a hrubé chyby. Politika je boj mezi třídami, politika jsou vztahy proletariátu, který bojuje proti světové buržoazii za své osvobození. Ale v našem boji vystupují do popředí dvě stránky. Na jedné straně máme za úkol zlikvidovat dědictví buržoazního řádu, zmařit opětovné pokusy veškeré buržoazie o zardoušení sovětské moci. Až dosud zaměstnával tento úkol naši pozornost víc než cokoli jiného a bránil nám v přechodu k druhému úkolu - k budování. Podle buržoazního světového názoru byla politika jakoby odtržena od ekonomiky. Buržoazie říkala: Pracujte, rolníci, abyste si zajistili obživu, pracujte, dělníci, abyste dostali na trhu všechno, co potřebujete k životu, kdežto hospodářskou politiku přenechte vašim zaměstnavatelům. Jenomže ono to tak není, politika musí být věcí lidu, věcí proletariátu. A tady musíme zdůraznit, že devět desetin času v naší práci zabírá boj proti buržoazii. Vítězství nad Vrangelem, o nichž jste četli včera a o nichž budete číst i dnes a pravděpodobně také zítra, svědčí o tom, že se jedno stadium boje chýlí ke konci, že jsme vybojovali mír s celou řadou západních zemí, a každé vítězství na válečné frontě nám uvolňuje ruce pro boj vnitřní, pro politiku budování státu. Každý krok, který nás přibližuje k vítězství nad bělogvardějci, postupně přenáší těžiště boje do hospodářské politiky. Propaganda starého typu vysvětluje a ukazuje na příkladech, co je komunismus. Ale tato stará propaganda není k ničemu, protože je třeba ukázat prakticky, jak budovat socialismus. Veškerá propaganda se musí opírat o politické zkušenosti z hospodářské výstavby. To je náš hlavní úkol, a kdyby někoho napadlo chápat jej ve starém smyslu slova, znamenalo by to, že zaostává a nemůže vést propagandu mezi rolnictvem a dělnictvem. Naší hlavní politikou musí být nyní hospodářská výstavba státu, abychom sklidili ještě více pudů obilí, abychom vytěžili ještě více pudů uhlí, abychom vyřešili, jak nejlépe tohota navíc získaného obilí a uhlí využít, aby nikdo nehladověl - taková je tedy naše politika.

 

Lenin, V.I.: Ještě jednou o odborech, současné situaci a chybách soudruha Trockého a Bucharina

Sebrané spisy. Svazek 42, Svoboda, Praha 1989, s. 305-306

(305-306) Politika je koncentrovaný výraz ekonomiky - opakoval jsem ve svém projevu, neboť tuto naprosto nemístnou a v ústech marxisty zcela neodpustitelnou výtku za svůj "politický" přístup jsem slyšel už dříve. Politika nemůže nemít prvenství nad ekonomikou. Uvažovat jinak znamená zapomínat na nejvlastnější základy marxismu.

Možná že je moje politickén hodnocení nesprávné. Pak to ale řekněte a dokažte. Říkat však (nebo třeba jen nepřímo připouštět myšlenku), že se politické hledisko rovná "hospodářskému", že je možné přijmout "to i ono", znamená zapomínat na nejvlastnější základy marxismu.

Nebo jinak. Politické hledisko znamená: budeme-li přistupovat k odborům nesprávně, zahubíme sovětskou moc a diktaturu proletariátu. (Rozkol mezi stranou a odbory by za podmínky, že by strana neměla pravdu, v takové rolnické zemi, jako je Rusko, určitě způsobil pád sovětské moci.) Tuto úvahu je možné (a nutné) důkladně ověřovat, tj. analyzovat, pronikat do ní a rozhodovat, je-li dané hledisko správné či nesprávné. Říkat ale: "vážím si" vašeho politického hlediska, "ale" je pouze politické, kdežto my potřebujeme "také hospodářské", je totéž jako říct: "vážím si" vaší úvahy, že si při určitém kroku zlámete vaz, ale uvažte i to, že být sytý a oblečený je lepší než být hladový a nemít co na sebe.

 

Engels, B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 142-143, 195-198

(142-143) Dělba práce mezi různá odvětví výroby: zemědělství, řemeslo, u řemesla opět nesčetné druhy, obchod, plavba atd., se zároveň s pokrokem průmyslu a dopravy stále zdokonalovala; obyvatelstvo se nyní dělilo podle zaměstnání na poměrně pevné skupiny, z nichž každá měla mnoho nových společných zájmů, pro něž nebylo ani v rodu, ani ve frátrii místo a které si tedy vynutily nové úřady, aby se o ně staraly. Počet otroků se podstatně zvětšil a určitě už tehdy jich bylo mnohem víc než svobodných Atéňanů; rodové zřízení původně neznalo otroctví, tedy ani prostředek, jak udržovat spoustu nesvobodných na uzdě. A konečně přivedl obchod do Atén mnoho cizinců, kteří se tam usadili, protože se tam daly snáze vydělat peníze, a kteří podle starého zřízení rovněž neměli práva ani na ochranu a přes tradiční snášenlivost zůstávali v národě rušivým cizím živlem.

Zkrátka, rodové zřízení spělo k zániku. Společnost z něho den ze dne víc vyrůstala; nemohla zadržet ani odvrátit ani ta nejhorší zla, která vznikala před jejíma očima. Ale mezitím se potichu rozvíjel stát. Nové skupiny, jež vznikly dělbou práce nejprve mezi městem a venkovem, potom mezi různými městskými odvětvími práce, vytvořily nové orgány k hájení svých zájmů; byly zřízeny úřady všeho druhu. A pak potřeboval mladý stát především vlastní moc, která u Atéňanů-mořeplavců mohla být zprvu jen námořní mocí, k jednotlivým drobným válkám a na ochranu obchodních lodí. Neznámo kdy, ale ještě před Solónem, byly zřízeny naukrarie, malé územní obvody, jichž bylo dvanáct v každém kmeni; každá naukrarie musela dodat jednu válečnou loď, vyzbrojit ji a opatřit posádkou a mimoto postavit ještě dva jezdce. Toto opatření znamenalo dvojí zásah do rodového zřízení. Předně tím, že vytvořilo veřejnou moc, která už nebyla prostě totožná se souhrnem ozbrojeného lidu; a za druhé tím, že poprvé rozdělovalo k veřejným účelům národ nikoli podle příbuzenských skupin, nýbrž podle společného sídliště. Co to znamenalo, uvidíme dále.

Jestliže rodové zřízení nemohlo poskytnout pomoc vykořisťovanému lidu, zbýval jen vznikající stát. A ten ji přinesl v solónské ústavě a přitom se zároveň znovu posílil na úkor starého zřízení.

(195-198) V Aténách vidíme nejčistší, nejklasičtější formu: zde vzniká stát přímo a převážně z třídních protikladů, které se vyvíjejí uvnitř rodové společnosti samé. V Římě se rodová společnost stává uzavřenou aristokracií uprostřed četných plebejců, kteří stojí mimo ni a nemají práva, zato však povinnosti; vítězství plebejců rozbíjí staré rodové zřízení a na jeho troskách buduje stát, v němž rodová aristokracie i plebs brzy úplně zanikají. U německých dobyvatelů římské říše pak vzniká stát přímo jako důsledek dobytí velkých cizích území, pro jejichž ovládání nemá rodové zřízení žádné prostředky. Protože však s tímto dobytím není spojen vážný boj se starým obyvatelstvem ani pokročilejší dělba práce, protože přemožení i dobyvatelé jsou téměř na stejném stupni ekonomického vývoje a ekonomická základna společnosti zůstává tedy nezměněna, může se rodové zřízení udržet po dlouhá staletí ve změněné, územní podobě jako markovní zřízení, dokonce se může na určitou dobu v oslabené formě obnovit v pozdějšídh šlechtických a patricijských rodech, ba i v selských rodech jako v Dithmarschen.177)

Stát tedy rozhodně není mocí vnucenou společnosti zvenčí; právě tak není "skutečností mravní ideje", "obrazem a skutečností rozumu", jak tvrdí Hegel. Je to naopak produkt společnosti na určitém stupni vývoje; je to doznání, že tato společnost zabředla do neřešitelného rozporu sama se sebou, že se rozštěpila do nesmiřitelných protikladů, které není s to zvládnut. Aby však tyto protiklady, třídy s protichůdnými ekonomickými zájmy, nezničily sebe i společnost v neplodném boji, stalo se nutným, aby tu byla moc, která stojí zdánlivě nad společností a má tento konflikt tlumit, udržovat v mezích "pořádku"; a touto mocí, která vzešla ze společnosti, ale která se staví nad ni a stále víc se jí odcizuje, je stát.

Na rozdíl od starého rodového zřízení se stát vyznačuje předně tím, že rozlišuje státní příslušníky podle území. Stará rodová společenství, která byla vytvořena a držela pohromadě pokrevními svazky, už, jak jsme viděli, nedostačovala z valné části proto, že předpokládala připoutání svých členů na určitá území, což už dávno zaniklo. Území zůstalo, ale lidé se dali do pohybu. Východiskem se tedy stalo rozdělení podle území a občané mohli vykonávat svá veřejná práva a povinnosti tam, kde se usadili, bez ohledu na rod a kmen. Tato organizace státních příslušníků podle místní příslušnosti je společná všem státům. Proto nám připadá přirozená; ale viděli jsme, jakých těžkých a dlouhých bojů bylo třeba, než se toto pojetí prosadilo v Aténách a v Římě místo staré organizace podle rodů.

Druhým rysem státu je instituce veřejné moci, která už není přímo totožná s obyvatelstvem, jež se samo organizuje jako ozbrojená moc. Tato zvláštní veřejná moc je nutná, protože po rozštěpení na třídy není už samočinná ozbrojená organizace obyvatelstva možná. Otroci patří rovněž k obyvatelstvu; 90 000 aténských občanů tvoří proti 365 000 otroků pouze privilegovanou třídu. Lidové vojsko aténské demokracie bylo aristokratickou veřejnou mocí proti otrokům a drželo je na uzdě; ale k tomu, aby byli drženi na uzdě i občané, bylo třeba, jak jsme už vylíčili, četnictva. Tato veřejná moc existuje v každém státě; netvoří ji pouze ozbrojení lidé, nýbrž také věcné příslušenství, jako žaláře a donucovací ústavy všeho druhu, jež rodové zřízení neznalo. Tato moc může být velmi nepatrná, téměř mizivá ve společnostech s ještě nevyvinutými třídními protiklady a na odlehlých územích, jako tomu bylo kdysi na některých místech ve Spojených státech amerických. Sílí však tou měrou, jak se zostřují třídní protiklady uvnitř státu a jak státy, které spolu sousedí, rostou a zalidňují se. Podívejme se jen na naši dnešní Evropu, kde třídní boj a konkurence ve výbojích vyhnaly veřejnou moc do takové výše, že hrozí pohltit celou společnost a dokonce i stát.

Na vydržování této veřejné moci musí přispívat státní občané, objevují se - daně. Rodová společnost daně vůbec neznala. Ale my dnes bychom o nich mohli leccos vyprávět. S postupující civilizací už ani daně nestačí; stát vystavuje směnky na budoucnost, vypůjčuje si, dělá státní dluhy. Také o tom by mohla stará Evropa leccos vyprávět.

Úředníci, kteří mají v rukou veřejnou moc a právo vymáhat daně, stojí tu nyní jako orgány společnosti nad společností. Svobodná a dobrovolná úcta, které se těšily orgány rodového zřízení, jim nestačí, i kdyby ji mohli mít; jsou nositeli moci, která se odcizuje společnosti, a proto musí být respekt k nim vymáhán výjimečnými zákony, které jim propůjčují zvláštní posvátnost a nedotknutelnost. Nejubožejší policejní sluha civilizovaného státu má víc "autority" než všechny orgány rodové společnosti dohromady; ale nejmocnější panovník a největší státník nebo vojevůdce z doby civilizace by mohl závidět nejnepatrnějšímu rodovému stařešinovi nevynucenou a nespornou úctu, které se těšil. Ten totiž stál uprostřed společnosti; kdežto onen je nucen představovat něco, co je mimo ni a nad ní.

Protože stát vznikl z potřeby držet na uzdě třídní protiklady, protože však zároveň vznikl uprostřed konfliktu těchto tříd, je zpravidla státem nejmocnější, ekonomicky vládnoucí třídy, která se jeho prostřednictvím stává také politicky vládnoucí třídou, a tak získává nové prostředky k utlačování a vykořisťování potlačené třídy. Tak byl antický stát především státem otrokářů k potlačování otroků, jako byl feudální stát orgánem šlechty k potlačování nevolných a poddaných rolníků a moderní zastupitelský stát je nástrojem k vykořisťování námezdní práce kapitálem. Výjimečně se však vyskytují období, kdy jsou bojující třídy téměř v rovnováze, takže státní moc jako zdánlivý zprostředkovatel nabývá na čas jakési samostatnosti vůči oběma. Tak absolutní monarchie 17. a 18.století, kde jsou šlechta a měšťanstvo vzájemně vyváženy; tak bonapartismus prvního a zejména druhého francouzského císařství, který štval proletariát proti buržoazii a buržoazii proti proletariátu. Nejnovější případ tohoto druhu, kde vládci i ovládaní vypadají stejně směšně, je nová německá říše bismarckovského národa: zde jsou navzájem udržováni v rovnováze kapitalisté a dělníci a stejně napalováni ve prospěch zchátralých pruských krautjunkerů.

Ve většině historických států jsou mimoto práva přiznávaná občanům odstupňována podle majetku, a tím je přímo vysloveno, že stát je organizace majetné třídy na ochranu proti nemajetné. Tak tomu bylo už u aténských a římských majetkových kategorií. Tak tomu bylo ve středověkém feudálním státě, kde bylo politicko mocenské postavení odstupňováno podle pozemkového majetku. Tak je tomu u volebního censu moderních zastupitelských států. Toto politické uznání majetkových rozdílů není však nijak podstatné. Naopak, je znakem nízkého stupně vývoje státu. Nejvyšší státní forma, demokratická republika, která se v našich moderních společenských poměrech stává stále více nevyhnutelnou nutností a která je státní formou, v níž jedině může být vybojován poslední, rozhodující boj mezi proletariátem a buržoazií - demokratická republika oficiálně už nic neví o majetkových rozdílech. V ní vykonává bohatství svou moc nepřímo, ale tím bezpečněji. Jednak ve formě přímého podplácení úřednictva - klasickým vzorem toho je Amerika -, jednak ve formě aliance mezi vládou a burzou, ke které dochází tím snáze, čím víc stoupají státní dluhy a čím víc akciové společnosti soustřeďují ve svých rukou nejen dopravu, nýbrž i samu výrobu a samy se opět soustřeďují kolem burzy. Pro to je pádným příkladem vedle Ameriky poslední francouzská republika a také bodré Švýcarsko se po této stránce činilo, seč bylo. Že však k takovému bratrskému svazku mezi vládou a burzou není třeba demokratické republiky, dokazuje mimo Anglii i nová německá říše, kde se dá těžko říci, koho vyneslo všeobecné hlasovací právo výš, zda Bismarcka nebo Bleichrödera. A konečně vládne majetná třída přímo prostřednictvím všeobecného hlasovacího práva. Dokud utlačená třída, v našem případě proletariát, není ještě zralá k tomu, aby se sama osvobodila, do té doby bude ve své většině uznávat nynější společenské zřízení jako jedině možné a politicky bude chvostem třídy kapitalistů, jejím krajním levým křídlem. Avšak čím víc dozrává k vlastní emancipaci, tím víc se ustavuje jako vlastní strana, volí své vlastní zástupce, a ne zástupce kapitalistů. Tak je všeobecné hlasovací právo měřítkem zralosti dělnické třídy. V dnešním státě nemůže být a nebude ničím víc, ale i to stačí. Toho dne, kdy teploměr všeobecného hlasovacího práva vystoupí u dělnictva na bod varu, budou dělníci a kapitalisté vědět, na čem jsou.

Stát tu tedy není od věčnosti. Byly společnosti, které se bez něho obešly, které neměly o státu a státní moci ani potuchy. Na určitém stupni ekonomického vývoje, který byl nutně spjat s rozštěpením společnosti na třídy, stal se v důsledku tohoto rozštěpení stát nutností. Teď se blížíme mílovými kroky k vývojovému stupni výroby, na němž existence těchto tříd nejen přestala být nutností, nýbrž stává se přímo překážkou výroby. Třídy zmizí právě tak neodvratně, jako kdysi vznikly. S nimi nevyhnutelně zmizí stát. Společnost, která nově zorganizuje výrobu na základě svobodného a rovného sdružení výrobců, uloží celý státní stroj tam, kam potom bude patřit: do muzea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery.

________________________________________________________________

177) Dithmarschen - oblast v jihozápadní části Šlesviku-Holštýna, s převládajícími svobodnými rolníky. Postupně si dobývala nezávislost, od začátku 13. století do poloviny 16. století byla fakticky nezávislá. Vznikla seskupení samosprávných rolnických občin. Občinové zřízení a částečná samospráva se tu udržely až do poloviny 19. století.

________________________________________________________________

 

Engels, B.: Anti-Dühring

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 165-170

(165-170) "Poměr obecné politiky k podobám hospodářského práva je v mém systému určen tak rozhodně a zároveň tak osobitě, že snad nebude zbytečné zvlášť na to upozornit pro ulehčení studia. Podoba politických vztahů je dějinné fundamentálno, a hospodářské závislosti jsou jen účinek nebo speciální případ, a proto vždy fakta druhého řádu. Některé z novějších socialistických systénmů činí vůdčí princip z očividného zdání úplně obráceného vztahu, a to tak, že z hospodářských poměrů dávají jakoby vyrůstat politickým podřazenostem. Tyto účinky druhého řádu jako takové ovšem existují a v přítomnosti jsou nejcitelnější; ale to prvotní je nutno hledat v bezprostředním politickém násilí, a ne až v nepřímé ekonomické moci."

Stejně na jiném místě, kde pan Dühring

vychází z teze, že politické poměry jsou rozhodující příčinou hospodářské situace a že obrácený vztah je jen zpětným účinkem druhého řádu..., dokud nečiníme východiskem politické seskupení pro ně samo, nýbrž zacházíme s ním výlučně jako s prostředkem, jehož účelem je potrava, skrývá se v nás, ať už vypadáme seberadikálněji socialisticky a revolučně, přece jen kus zakuklené reakce".

Taková je teorie pana Dühringa. Zde a na mnoha jiných místech ji prostě vyhlašuje, takřka dekretuje. Po sebenepatrnějším pokusu o důkaz nebo o vyvrácení protichůdného názoru není nikde v celých třech tlustých knihách ani stopy. A i kdyby důkazy byly tak laciné jako ostružiny, pan Dühring by nám žádné důkazy nepodal. Věc byla přece už dokázána slavným prvotním hříchem, když Robinson porobil Pátka. To byl násilný čin, tedy politický čin. A protože toto porobení tvoří východisko a základní fakt celých dosavadních dějin a naočkovává jim dědičný hřích nespravedlnosti, a to tak, že bylo v pozdějších obdobích jen zmírněno a "přeměněno v nepřímější formy ekonomické závislosti"; a protože celé až dosud platné "násilné vlastnictví" je založeno rovněž na tomto praporobení, je jasné, že všechny ekonomické jevy je třeba vysvětlovat z politických příčin, totiž z násilí. A komu to nestačí, ten je zakuklený reakcionář.

Nejprve poznamenejme, že k tomu, aby někdo pokládal tento názor za tak "osobitý", což vůbec není, musí být sám do sebe zamilován alespoň tolik jako pan Dühring. Představa, že rozhodující věcí v dějinách jsou velká politická dramata, je tak stará jako dějepisectví samo a je hlavní příčinou toho, že se nám zachovalo tak málo zpráv o vývoji národů, který probíhal potichu za scénou, na níž se odehrávaly tyto hlučné výstupy, a byl skutečnou hybnou silou. Tato představa ovládala celé minulé pojetí dějin a otřásli jí teprve francouzští buržoazní historiografové doby restaurace;99) "osobité" je tu jen to, že pan Dühring o tom všem zase nic neví.

Dále: připustíme-li na okamžik, že pan Dühring má pravdu a že se celé dosavadní dějiny dají redukovat na porobení člověka člověkem, pak jsme tím ještě ani zdaleka nepřišli věci na kloub. Neboť ihned vyvstane otázka: pročpak si asi Robinson porobil Pátka? Jen pro své potěšení? To jistě ne. Vidíme naopak, že Pátek je "jako otrok nebo pouhý nástroj přinucen k hospodářské službě a je udržován také právě jen jako nástroj". Robinson porobil Pátka jen proto, aby Pátek pracoval pro Robinsonův užitek. A jak může mít Robinson užitek z Pátkovy práce? Jen tak, že Pátek vyrábí svou prací víc životních prostředků, než mu Robinson musí dávat, aby zůstal schopným práce. Robinson tedy přes výslovný předpis pana Dühringa "nečiní východiskem politické seskupení" - které vzniklo porobením Pátka - "pro ně samo, nýbrž zachází s ním výlučně jako s prostředkem, jehož účelem je potrava", a musí teď sám uvážit, jak si to vyřídí se svým pánem a mistrem Dühringem.

Dětinský příklad, který pan Dühring vynalezl speciálně proto, aby dokázal, že násilí je "dějinné fundamentálno", tedy dokazuje, že násilí je jen prostředek, kdežto účelem že je ekonomická výhoda. O kolik je účel "fundamentálnější" než prostředek k jeho dosažení, právě o tolik je v dějinách ekonomická stránka vztahu fundamentálnější než stránka politická. Příklad tedy dokazuje pravý opak toho, co má dokázat. A jak je tomu v případě Robinsona a Pátka, tak je tomu ve všech dosavadních případech panství a poroby. Ujařmení bylo vždycky, abychom použili páně Dühringova elegantního způsobu vyjadřování, "prostředkem, jehož účelem je potrava" (tyto potravinové účely jsou pojaty v nejširším smyslu), nikdy a nikde však nebylo politickým seskupením zavedeným "pro ně samo". Člověk musí být panem Dühringem, aby si mohl myslet, že daně ve státě jsou jen "účinky druhého řádu" nebo že dnešní politické seskupení vládnoucí buržoazie a ovládaného proletariátu je tu "pro ně samo", a ne pro "potravní účely" vládnoucí buržoazie, totiž pro shánění zisku a hromadění kapitálu.

Vraťme se však zase k našim dvěma mužům. Robinson dělá z Pátka svého otroka, "s kordem v ruce". Ale k tomu, aby to dokázal, potřebuje Robinson ještě něco jiného než kord. Otrok neznamená výhodu pro každého. Aby se mohlo využít otroka, je nutno mít k dispozici dvě věci: za prvé nástroje a předměty pro práci otroka, a za druhé prostředky pro jeho nutnou obživu. Než se tedy otroctví stane možným, musí už být dosaženo jistého stupně ve výrobě a musí už nastat jistý stupeň nerovnosti v rozdělování. A k tomu, aby se otroctví stalo vládnoucím výrobním způsobem celé společnosti, je třeba ještě daleko vyššího stupně výroby, obchodu a nahromadění bohatství. Ve starých přirozeně vzniklých společenstvích se společným vlastnictvím půdy se otroctví buď vůbec nevyskytuje, nebo hraje jen velmi podřadnou úlohu. Právě tak tomu bylo v původně rolnickém městě Římě; ale když se Řím stal "světovým městem" a držba půdy v Itálii přecházela stále víc do rukou nepočetné třídy enormně bohatých vlastníků, bylo rolnické obyvatelstvo vytlačeno obyvatelstvem otrockým. Jestliže v době perských válek vzrostl počet otroků v Korintě na 460 000, v Aigině na 470 000 a na každého svobodného občana připadalo deset otroků, pak k tomu bylo zapotřebí ještě něčeho jiného než "násilí", totiž vysoce vyvinutého uměleckého a řemeslného průmyslu a rozsáhlého obchodu. Otroctví v amerických Spojených státech nebylo založeno ani tak na násilí jako na anglickém bavlnářském průmyslu; v krajích, kde nerostla bavlna nebo kde se, jako tomu bylo v pohraničních státech, nepěstovali otroci pro bavlnářské státy, vymřelo samo sebou, bez použití násilí, prostě proto, že se nevyplácelo.

Jestliže tedy pan Dühring nazývá dnešní vlastnictví násilným vlastnictvím a označuje je za

"takovou formu panství, jejímž základem je nejen pouhé vyloučení bližního z užívání přirozených prostředků existence, nýbrž i, což má ještě mnohem větší význam, ujařmení člověka pro rabskou službu" -

pak staví celý vztah na hlavu. Ujařmení člověka pro rabskou službu ve všech starých formách předpokládá, že podmanitel má k dispozici pracovní prostředky, neboť jedině ty mu umožní podrobeného využít, a u otroctví kromě toho ještě to, že má k dispozici životní prostředky, pomocí nichž může jedině udržet otroka naživu. Ve všech případech tedy už musí mít jistý majetek, přesahující průměr. Jak tento majetek vznikl? Rozhodně je jasné, že sice mohl být uloupen, že tedy mohl být založen na násilí, ale že to vůbec není nutné. Mohl být získán prací, krádeží, obchodem, podvodem. Musel být dokonce vytvořen prací dříve, než vůbec mohl být uloupen.

Soukromé vlastnictví se vůbec neobjevuje v dějinách jako výsledek loupeže a násilí. Naopak. Je už, i když omezeno na jisté předměty, v prastaré přirozeně vzniklé obci všech kulturních národů. Vyvíjí se už uvnitř této obce, zprvu při směně s cizinci, ve formu zboží. Čím víc nabývají výrobky obce zbožní formy, tj. čím méně se jich vyrábí pro vlastní spotřebu výrobce a čím víc se vyrábějí pro směnu, tím víc zatlačuje směna i uvnitř obce původní přirozenou dělbu práce, tím nerovnější začíná být stav majetku jednotlivých členů obce, tím hlouběji je podkopávána stará pospolitost držby půdy, tím rychleji spěje společenství vstříc svému rozkladu ve vesnici parcelových rolníků. Orientální despotismus a střídající se panství dobyvatelských kočovných národů nemohly těmto starým společenstvím po celá tisíciletí nijak uškodit; postupné rozrušování jejich samorostlého domácího průmyslu konkurencí výrobků velkého průmyslu je stále víc rozkládá. O násilí se tu dá mluvit stejně málo jako při rozdělování společné orné půdy, které probíhá ještě dnes v "dvorcových obcích" na Mosele a v Hochwaldu; rolníci jsou toho názoru, že je v jejich vlastním zájmu, aby společné vlastnictví orné půdy bylo nahrazeno vlastnictvím soukromým. Dokonce i vytváření přirozené aristokracie, jak se děje na základě společného vlastnictví půdy u Keltů, Germánů a v indickém Paňdžábu, není vůbec založeno především na násilí, nýbrž na dobrovolnosti a zvyku. Všude, kde se vytváří soukromé vlastnictví, děje se tak v důsledku změněných výrobních a směnných vztahů, v zájmu růstu výroby a rozvoje obchodu - tedy z ekonomických příčin. Násilí při tom nehraje vůbec žádnou úlohu. Je tedy jasné, že už musí existovat instituce soukromého vlastnictví, než si loupežník může přivlastnit cizí majetek; že tedy násilí může změnit stav majetku, ale nemůže zplodit soukromé vlastnictví jako takové.

Ale rovněž k tomu, abychom vysvětlili "ujařmení člověka pro rabskou službu" v jeho nejmodernější formě, v námezdní práci, nepotřebujeme ani násilí, ani násilné vlastnictví. Už jsme připomněli, jakou úlohu hraje při rozkladu starých společenství, tedy při přímém nebo nepřímém zevšeobecnění soukromého vlastnictví, přeměna produktů práce ve zboží, jejich výroba ne pro vlastní spotřebu, nýbrž pro směnu. Ale Marx dokázal v "Kapitálu" nad slunce jasněji - a pan Dühring se má na pozoru, aby se o tom byť jen slůvkem zmínil -, že na jistém stupni vývoje se zbožní výroba mění ve výrobu kapitalistickou a že na tomto stupni "zákon přivlastňování čili zákon soukromého vlastnictví, založený na zbožní výrobě a na zbožním oběhu, se zřejmě zvrací svou vlastní, vnitřní, nevyhnutelnou dialektikou ve svůj opak: Směna ekvivalentů, která se jevila jako původní operace, se obrátila tak, že se směňuje jen zdánlivě, neboť za prvé část kapitálu směněná za pracovní sílu je sama jen částí produktu cizí práce, přivlastněného bez ekvivalentu, a za druhé dělník, který ji vytvořil, musí ji nejen nahradit, nýbrž musí ji nahradit s novým surplus" (přebytkem)..."Původně se nám vlastnictví jevilo jako založené vlastní prací...Vlastnictví se nyní" (na konci Marxova výkladu) "jeví u kapitalisty jako právo přivlastňovat si cizí nezaplacenou práci, u dělníka jako nemožnost přivlastnit si svůj vlastní výrobek. Oddělení vlastnictví od práce se stává nutným důsledkem zákona, jehož zdánlivým východiskem byla jejich totožnost." Jinými slovy: dokonce i když vyloučíme možnost jakékoli loupeže, jakýchkoli násilností a jakéhokoli šizení, i když předpokládáme, že veškeré soukromé vlastnictví je původně založeno na vlastní práci majitele a že v celém dalším průběhu se směňují jen rovné hodnoty za rovné hodnoty, dojdeme přece jen v dalším vývoji výroby a směny nutně k současnému kapitalistickému způsobu výroby, k monopolizaci výrobních a životních prostředků v rukou jedné nepočetné třídy, k utlačení jiné třídy, tvořící obrovskou většinu, v nemajetné proletáře, k periodickému střídání horečné výroby a obchodních krizí a k celé současné anarchii ve výrobě. Celý proces je objasněn z čistě ekonomických příčin, aniž by bylo byť jen jedinkrát zapotřebí loupeže, násilí, státu nebo nějakého politického vměšování. "Násilné vlastnictví" se jeví jako pouhá renomistická fráze, která má zakrýt nedostatek porozumění skutečnému běhu věcí.

________________________________________________________________

99) Jde o Augustina Thierryho, Francois Pierre Guillaume Guizota, Francois Auguste Marie Migneta a Louis Adolphe Thierse.

________________________________________________________________

 

Lenin, V.I.: O státu. Přednáška na Sverdlovově univerzitě 11. července 1919

Sebrané spisy. Svazek 39, Svoboda, Praha 1988, s. 88-103

(88-103) Máme-li k této otázce, stejně jako ke každé jiné, přistupovat správně, například k otázce vzniku kapitalismu, vykořisťování mezi lidmi či k socialismu, k tomu, jak vznikl socialismus a z jakých podmínek se zrodil - ke každému takovému problému můžeme zaujmout solidní, pevný postoj jen tehdy, když se podíváme do historie na celý jeho dosavadní vývoj. V našem případě si musíme všimnout především toho, že stát neexistoval vždycky. Byly doby, kdy stát neexistoval. Stát vzniká teprve tehdy, když vzniká rozdělení společnosti na třídy, když vznikají vykořisťovatelé a vykořisťovaní.

Až do doby, než vznikla první forma vykořisťování člověka člověkem, první forma rozdělení na třídy - na otrokáře a otroky, až do té doby existovala patriarchální nebo, jak se někdy říká, klanová rodina (klan je kmen enebo rodový svaz v dobách, kdy lidé žili v rodech, kmenech) a ve způsobu života mnoha primitivních národů zůstaly dost jasné stopy této prehistorie; a vezmete-li si kterýkoli spis o prvotní kultuře, vždycky v něm narazíte na více nebo méně jasné líčení, zmínky a připomínky toho, že byly doby, které se víceméně podobaly prvotnímu komunismu, kdy společnost nebyla rozdělena na otrokáře a otroky. Tehdy neexistoval stát, neexistoval zvláštní aparát k systematickému používání násilí a k násilnému podrobování lidí. Právě tento aparát se nazývá stát.

V prvobytné společnosti, kdy lidé žili v malých rodech a byli ještě na nejnižších stupních vývoje, ve stavu blízkém divošství, v době, od níž dělí dnešní civilizované lidstvo několik tisíciletí - v té době ještě nejsou patrné znaky existence státu. Vládly tu zvyky, autorita, úcta a moc, kterou měli stařešinové rodu; někdy se tato moc přiznávala ženám - postavení ženy bylo tehdy jiné než její dnešní postavení bezprávné utlačované bytosti - ale nikde nevidíme zvláštní kategorii lidí, kteří se vyčleňují, aby vládli jiným a aby v zájmu, za účelem vládnutí používali soustavně a trvale určitý donucovací aparát, aparát násilí, jakým jsou dnes, jak všichni víte, ozbrojené oddíly, vězení a další prostředky k násilnému podrobování cizí vůle - to, co tvoří podstatu státu.

Ponecháme-li stranou takzvaná náboženská učení, spekulace, filozofické teorie a nejrůznější názory, které konstruují buržoazní vědci, a budeme-li hledat pravou podstatu věci, zjistíme, že právě stát je takovým aparátem k vládnutí, vyčleněným z lidské společnosti. Jakmile vzniká zvláštní skupina lidí, která se zabývá jenom tím, že vládne, a která k vládnutí potřebuje zvláštní donucovací aparát, jímž by si násilím podrobovala cizí vůli - vězení, zvláštní oddíly lidí, vojsko atd., tehdy vzniká stát.

Byly však doby, kdy stát neexistoval, kdy se vzájemné spojení, sama společnost, kázeň a rozvržení práce udržovaly silou zvyku, tradic, autoritou nebo úctou k stařešinům rodu nebo k ženám, které měly v té době nejen rovnoprávné postavení s muži, ale často i postavení vyšší, a kdy neexistovala zvláštní kategorie lidí - odborníků na vládnutí. Dějiny ukazují, že stát jako zvláštní aparát na donucování lidí vznikal jen tam, a tehdy, kde a když začalo docházet k rozdělování společnosti na třídy, to znamená na takové skupiny lidí, z nichž si jedni mohou neustále přivlastňovat práci druhých, kde jeden vykořisťuje druhého.

A toto dělení společnosti na třídy musíme mít v dějinách stále na zřeteli jako základní skutečnost. Vývoj všech lidských společností v průběhu tisíciletí ve všech zemích bez výjimky svědčí o obecné zákonitosti, pravidelnosti a posloupnosti tohoto vývoje, a to tak, že nejprve existovala společnost bez tříd - prvotní patriarchální, prvobytná společnost, v níž nebyla šlechta; pak společnost založená na otroctví, otrokářská společnost. Tím prošla celý nynější civilizovaná Evropa - před dvěma tisíci lety otrokářství absolutně převládalo. Prošla jím obrovská většina národů v ostatních světadílech. U nejméně rozvinutých národů zůstaly stopy otroctví dodnes a například v Africe najdete instituci otroctví ještě dnes. Otrokáři a otroci, to je první velké rozdělení na třídy. První skupina vlastnila nejen všechny výrobní prostředky - půdu a nástroje, i když byly tehdy značně nedokonalé a primitivní, ale vlastnila i lidi. Tato skupina se nazývala otrokáři, kdežto ti, kteří pracovali a odevzdávali svou práci jiným, se nazývali otroci.

Po této formě následovala v dějinách jiná forma - nevolnictví. Otroctví se ve velké většině zemí vyvinulo v nevolnictví. Společnost se v podstatě dělila na feudály a nevolníky. Změnila se forma vztahů mezi lidmi. Otrokáři pokládali otroky za své vlastnictví a zákon tento názor potvrzoval a považoval otroky za věc, která byla plně ve vlastnictví otrokáře. Nevolník byl rovněž třídně utlačovaný a závislý, avšak feudál nebyl považován za majitele rolníka jako věci, měl pouze právo na jeho práci a právo donucovat ho k plnění určité povinnosti. V praxi, jak všichni víte, se nevolnictví od otroctví ničím nelišilo, zejména v Rusku, kde se udrželo nejdéle a kde mělo nejbrutálnější formy.

Dále - ve feudální společnosti postupně s rozvojem obchodu, se vznikem světového trhu a s rozvojem oběhu peněz vznikala nová třída - třída kapitalistů. Ze zboží, ze směny zboží a ze vzniku moci peněz vznikala moc kapitálu. V 18.století, přesněji od konce 18.století a v 19.století došlo na celém světě k revolucím. Nevolnictví bylo ze všech západoevropských zemí vytlačeno. V Rusku se to stalo nejpozději. V Rusku došlo také v roce 1861 k převratu, který měl za následek vystřídání jedné formace společnosti jinou, vystřídání feudalismu kapitalismem, za něhož se udrželo rozdělení na třídy, udržely se různé stopy a přežitky nevolnictví, avšak v podstatě dostalo rozdělení na třídy jinou formu.

Vlastníci kapitálu, vlastníci půdy a vlastníci továren tvořili a tvoří ve všech kapitalistických státech nepatrnou menšinu obyvatelstva, která zcela diponuje veškerou prací lidu, a tedy ovládá, utlačuje a vykořisťuje všechny pracující, z nichž většinu tvoří proletáři, námezdní dělníci, kteří získávají existenční prostředky ve výrobním procesu pouze prodejem své práce, své pracovní síly. Rolnictvo, které bylo už za feudalismu nesourodé a utiskované, se s přechodem ke kapitalismu měnilo jednak v proletáře (většina), jednak (menšina) v bohaté rolníky, kteří si sami najímali dělníky a tvořili vesnickou buržoazii.

Tuto základní skutečnost - přechod společnosti od prvotních forem otroctví k nevolnictví a konečně ke kapitalismu - musíte mít neustále na zřeteli, neboť jen tehdy, když budeme mít na paměti tuto základní skutečnost, když budete dosazovat všechna politická učení do tohoto základního rámce, dokážete tato učení správně zhodnotit a pochopit, k čemu se vztahují, neboť každé z těchto velkých období dějin lidstva - otrokářské, feudální a kapitalistické - trvalo stovky a tisíce let a představuje takové množství politických forem a nejrůznějších politických učení, názorů i revolucí, že se v celé té neobyčejně pestrosti a nesmírné rozmanitosti - zvlášť pokud jde o politické, filozofické a další učení buržoazních vědců a politiků - můžeme vyznat jen tehdy, když se budeme jako hlavního vodítka pevně držet toho, že společnost se dělila na třídy a že se formy třídní nadvlády měnily, a z tohoto hlediska posuzovat všechny společenské otázky - hospodářské, politické, církevní, náboženské atd.

Podíváte-li se z hlediska tohoto základního dělení na stát, vidíte, že až do doby, kdy se společnost rozdělila na třídy, stát - jak už jsem řekl - neexistoval. Avšak postupně, jak vzniká a jak se upevňuje rozdělení společnosti na třídy, jak vzniká třídní společnost, vzniká a upevňuje se stát. V dějinách lidstva existují desítky a stovky zemí, které prožily a dosud prožívají otrokářství, feudalismus a kapitalismus. V každé z nich, přes velké historické změny, k nimž docházelo, přes všechny politické peripetie a všechny revoluce, které souvisely s tímto vývojem lidstva, s přechodem od otrokářství přes feudalismus ke kapitalismu a k dnešnímu světovému boji proti kapitalismu, vždycky vidíte, jak vzniká stát. Stát byl vždycky určitýnm aparátem, který se odděloval od společnosti a skládal se ze skupiny lidí, kteří se zabývali výhradně tím nebo téměř jenom tím, nebo především tím, že vládli. Lidé se dělí na ty, kterým se vládne, a na odborníky na vládnutí, na ty, kteří se vyvyšují nad společnost a říká se jim vládci, představitelé státu. Tento aparát, tato skupina lidí, kteří vládnou jiným, se vždycky zmocňuje určitého donucovacího aparátu, aparátu fyzického násílí - a je úplně jedno, zda je výrazem tohoto násilí vůči lidem primitivní kyj, nebo dokonalejší typ zbraně za otrokářství, nebo střelná zbraň, která vznikla ve středověku, anebo konečně moderní zbraň, která dosáhla ve 20.století technického zázraku a zcela se opírá o nejnovější vymoženosti moderní techniky. Formy násilí se měnily, ale vždycky, když existoval stát, existovala v každé společnosti skupina osob, které vládly, které rozkazovaly a panovaly a které k tomu, aby si udržely moc, měly v rukou aparát fyzického donucování, aparát na násilí, vyzbrojený tak, jak to odpovídalo technické úrovni každého období. A jen tehdy, když se nad těmito obecnými jevy zamyslíme, když si položíme otázku, proč stát neexistoval, dokud neexistovaly třídy, dokud neexistovali vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a proč vznikl, když vznikly třídy - jen tehdy najdeme jasnou odpověď na otázku podstaty státu a jeho významu.

Stát je mechanismus k udržování nadvlády jedné třídy nad druhou. Dokud neexistovaly ve společnosti třídy, dokud lidé před obdobím otrokářství pracovali v prvotních podmínkách větší rovnosti, za ještě té nejnižší produktivity práce, dokud si prvobytný člověk těžce dobýval prostředky nutné k velmi primitivní, prvotní existenci, tehdy nevznikala a ani nemohla vznikat zvláštní skupina lidí, kteří by se oddělili výhradně proto, aby celé ostatní společnosti vládli a panovali. Teprve když se objevila první forma rozdělení společnosti na třídy, když se objevilo otroctví, kdy mohla určitá třída lidí, která se zaměřila na nejprimitivnější formy zemědělských prací, vyrábět určitý přebytek, a když tento přebytek nebyl absolutně nutný k nejnuznější existenci otroka a připadl otrokáři, když se takto upevnila existence této třídy otrokářů, a aby se upevnila, bylo nutné, aby vznikl stát.

A stát vznikl; byl to stát otrokářský, byl to aparát, který dával otrokářům moc, možnost vládnout všem otrokům. A společnost i stát byly tehdy mnohem menší než dnes a měly mnohem horší spojovací aparát - dnešní dopravní prostředky tehdy neexistovaly. Hory, řeky a moře znamenaly nesrovnatelně větší překážky než dnes a vytváření státu probíhalo v rámci mnohem užších zeměpisných hranic. Technicky nedokonalý státní aparát sloužil státu, který se rozprostíral na poměrně malém území a měl úzký okruh působnosti. Ale přesto to byl aparát, který nutil otroky zůstávat v otroctví, takže jedna část společnosti omezovala a utlačovala druhou část. Donucovat převažující část společnosti k soustavné práci pro druhou část není možné bez stálého donucovacího aparátu. Dokud neexistovaly třídy, neexistoval ani tento aparát. Když se třídy objevily, objevovala se vždycky všude zároveň s růstem a upevňováním třídního rozdělení i zvláštní instituce - stát. Formy státu byly neobyčejně rozmanité. Za otrokářství v zemích tehdy nejvyspělejších, nejkulturnějších a nejcivilizovanějších, například ve starověkém Řecku a Římě, které se zcela zakládaly na otroctví, pozorujeme už rozmanité formy státu. Už tehdy vzniká rozdíl mezi monarchií a republikou, mezi aristokracií a demokracií. Monarchie jako moc jedné osoby, republika jako moc výhradně volená, aristokracie jako moc poměrně malé menšiny, demokracie jako moc lidu (doslovný překlad řeckého slova demokracie znamená moc lidu). Všechny tyto rozdíly vznikly v epoše otrokářství. Přes tyto rozdíly byl stát v epoše otrokářství státem otrokářským, ať už to byla monarchie nebo aristokratická či demokratická republika.

V každém cyklu přednášek o dějinách starověku uslyšíte při výkladu tohoto tématu o boji, který probíhal mezi monarchickými a republikánskými státy; podstatné však bylo to, že otroci nebyli považováni za lidi; nejenže nebyli považováni za občany, ale ani za lidi. Římský zákon na ně hleděl jako na věc. Zákon o vraždě, nemluvě o dalších zákonech na ochranu člověka, se na otroky nevztahoval. Chránil pouze otrokáře jako jediné plnoprávné občany. A když se zřizovala monarchie, byla to monarchie otrokářská, a když republika, byla to republika otrokářská. Všechna práva v nich měli otrokáři, kdežto otroci byli podle zákona věcmi a nejenže vůči nim bylo možné použít jakékoli násilí, ale ani zabití otroka nebylo považováno za zločin. Otrokářské republiky se lišily svou vnitřní organizací: existovaly republiky aristokratické a republiky demokratické. V aristokratické republice se účastnil voleb malý počet privilegovaných osob, v demokratické republice se účastnili voleb všichni, ale zase jen všichni otrokáři, všichni kromě otroků. Tuto základní okolnost musíme mít na zřeteli, protože nejlépe osvětluje otázku státu a jasně ukazuje podstatu státu.

Stát je mechanismus k potlačování jedné třídy druhou, mechanismus k tomu, aby jedna třída mohla udržovat ostatní podřízené třídy v poslušnosti. Tento mechanismus mívá různou formu. V otrokářském státě je to monarchie, aristokratická republika nebo dokonce demokratická republika. Formy vlády byly ve skutečnosti nesmírně rozmanité, ale podstata zůstávala stejná: otroci neměli žádná práva, byli utlačovanou třídou a nebyli považováni za lidi. A totéž platilo i o feudálním státě.

Se změnou formy vykořisťování se změnil otrokářský stát ve stát feudální. To mělo obrovský význam. V otrokářské společnosti byl otrok úplně bezprávný, nebyl považován za člověka; ve feudální společnosti byl rolník připoután k půdě. Hlavním znakem nevolnictví je to, že rolnictvo (a rolníci tehdy tvořili většinu, městské obyvatelstvo bylo málo početné) bylo považováno za připoutané k půdě, za nevolné, a z toho také vznikl výraz nevolnictví. Rolník směl pracovat určitý počet dní pro sebe na půdě, kterou mu dával feudál, ostatní dny pracoval nevolník pro pána. Podstata třídní společnosti zůstávala stejná, společnost spočívala na třídním vykořisťování. Plnoprávní byli jen feudálové, rolníci byli považováni za bezprávné. V praxi se jejich postavení velmi málo lišilo od postavení otroků v otrokářském státě. Přesto se však rolníkům otevírala širší cesta k osvobození, protože nevolník nebyl považován za bezprostřední vlastnictví pána. Směl pracovat určitou dobu na svém pozemku, směl do jisté míry, abych tak řekl, patřit sám sobě, a protože byly větší nožnosti pro rozvíjení směny a obchodních styků, nevolnictví se stále více rozkládalo a stále víc se zvětšoval prostor pro osvobození rolnictva. Feudální společnost byla vždycky složitější než společnost otrokářská. Byl v ní velký prvek rozvoje obchodu a průmyslu a to vedlo už v té době ke kapitalismu. Ve středověku nevolnictví převládalo. Formy státu byly i zde rozmanité, i zde byla jak monarchie, tak republika, i když mnohem méně vyhraněná, ale za vládce byli vždycky uznáváni jedině feudálové. Nevolníkům byla absolutně upřena jakákoli politická práva.

Ani za otroctví, ani za nevolnictví se nadvláda malé menšiny lidí nad obrovskou většinou nemůže obejít bez donucování. Celé dějiny jsou plné neustálých pokusů utlačovaných tříd svrhnout útlak. Z dějin otrokářství známe války za osvobození z otroctví, které trvaly celá desetiletí. Mimochodem název "spartakovci", který si teď dali němečtí komunisté - jediná německá strana, která skutečně bojuje proti útlaku kapitalismu - tento název si dali proto, že Spartakus byl jeden z nejvýznamnějších hrdinů jednoho z největších povstání otroků asi před dvěma tisíci lety. Zdánlivě všemocná římská říše, zcela založená na otroctví, se po mnoho let otřásala pod údery mohutného povstání otroků, kteří se ozbrojili a pod Spartakovým vedením vytvořili obrovskou armádu. Nakonec byli pobiti, otrokáři je pochytali a umučili. Tyto občanské války se táhnou celými dějinami třídní společnosti. Tohle byl příklad té největší občanské války v epoše otrokářství. A stejně je i celá epocha feudalismu naplněna neustálými povstáními rolníků. Například v Německu dosáhl ve středověku boj mezi oběma třídami, mezi feudály a nevolníky, velkého rozsahu a změnil se v občanskou válku rolníků proti feudálům. Všichni znáte příklady četných podobných povstání rolníků proti feudálním statkářům i v Rusku.

K udržení své nadvlády a k zachování své moci museli mít feudálové aparát, který by udržoval obrovské množství lidí v jejich područí a podřizoval je určitým zákonům a předpisům; a všechny tyto zákony se v podstatě zaměřovaly na jediné - udržet moc feudála nad nevolníkem. A právě tím aparátem byl feudální stát, která se například v Rusku nebo v úplně zaostalých asijských zemích, kde dosud vládne nevolnictví, lišil formou - byl buď republikánský, nebo monarchický. Pokud to byl stát monarchický, uznávala se moc jedné osoby, pokud byl republikánský, uznávala se ve větší či menší míře účast volených zástupců z řad feudálů; tak to bylo ve feudální společnosti. Feudální společnost byla rozdělena na třídy tak, že obrovská většina - nevolníci - byla úplně závislá na nepatrné menšině - na pánech, kteří vlastnili půdu.

Rozvoj obchodu, rozvoj směny zboží vedl ke zrodu nové třídy - třídy kapitalistů. Kapitál vznikl koncem středověku, kdy se po objevení Ameriky ve velkém měřítku rozvinul světový obchod, kdy vzrostlo množství drahých kovů, kdy se stříbro a zlato staly prostředkem směny a kdy peněžní obrat umožnil soustředit v jedněch rukou obrovské bohatství. Stříbro a zlato byly uznávány jako bohatství na celém světě. Ekonomická síla třídy feudálů slábla a vzrůstala síla nové třídy - třídy představitelů kapitálu. Přestavba společnosti probíhala tak, že se všichni občané stali zdánlivě rovnými, dřívější rozdělení na otrokáře a otroky bylo odstraněno, před zákonem byli všichni považováni za rovnoprávné bez ohledu na to, jaký kdo měl kapitál - zda měl půdu v soukromém vlastnictví, nebo to byl nuzák, který měl jen ruce k práci, takže si před zákonem všichni byli rovni. Zákon chránil všechny stejně, chránil vlastnictví toho, kdo je měl, chránil je před útoky těch, kteří vlastnictví neměli, kteří neměli nic než své ruce a byli proto postupně zbídačováni a ožebračováni a stávali se proletáři. To je kapitalistická společnost.

Nemohu se tím podrobně zabývat. K této otázce se ještě vrátíte, až budete probírat program strany - tam najdete charakteristiku kapitalistické společnosti. Tato společnost vystoupila proti feudalismu, proti starému nevolnictví pod heslem svobody. Jenže to byla svoboda pro toho, kdo měl majetek. A když bylo nevolnictví odstraněno, což se stalo koncem 18. a začátkem 19.století (v Rusku k tomu došlo později než v jiných zemích, v roce 1861), feudální stát byl vystřídán státem kapitalistickým, který proklamuje svobodu všeho lidu, prohlašuje, že vyjadřuje vůli všeho lidu, a popírá, že je státem třídním; a tehdy se mezi socialisty, kteří bojují za svobodu všeho lidu, a mezi kapitalistickým státem rozvíjí boj - boj, který teď vedl k vytvoření Sovětské socialistické republiky a který zachvacuje celý svět.

Chceme-li pochopit boj, který začal proti světovému kapitálu, chceme-li pochopit podstatu kapitalistického státu, nesmíme zapomínat, že kapitalistický stát táhl do boje proti feudálnímu státu pod heslem svobody. Zrušení nevolnictví znamenalo pro představitele kapitalistického státu svobodu a prokazovalo jim službu potud, pokud bylo odbouráváno nevolnictví a rolníci mohli získat půdu, kterou si koupili za výkupné, do úplného vlastnictví, nebo za obrok do částečného vlastnictví - tomu už stát nevěnoval pozornost: chránil vlastnictví, ať vzniklo jakkoli, protože byl založen na soukromém vlastnictví. Ve všech moderních civilizovaných státech se rolníci stávali soukromými vlastníky. Stát chránil soukromé vlastnictví a tam, kde feudál přenechával část půdy rolníkovi, odškodňoval ho výkupným, prodejem za peníze. Stát jako by prohlašoval, že zachová nedotknutelnost soukromého vlastnictví a všemožně je podporoval a hájil. Stát toto vlastnictví přiznával každému obchodníkovi, živnostníkovi a továrníkovi. A tato společnost, založená na soukromém vlastnictví, na moci kapitálu, na úplném podrobení všech nemajetných dělníků a pracujících rolníků, tato společnost prohlašovala, že vládne na základě svobody. V boji proti nevolnictví vyhlásila svobodu vlastnictví a zvlášť hrdá byla na to, že stát prý už není třídní.

Ve skutečnosti byl stát i nadále mechanismem, který pomáhal kapitalistům udržovat chudé rolnictvo a dělnickou třídu v područí, ale navenek byl svobodný. Vyhlásil všeobecné volební právo a ústy svých obhájců, kazatelů, vědců a filozofů prohlásil, že tento stát není třídní. Dokonce i teď, kdy proti němu začaly Sovětské socialistické republiky bojovat, obviňují nás, že prý my porušujeme svobodu, že budujeme stát založený na donucování, na potlačování jedněch druhými, kdežto oni že představují stát všelidový, demokratický. A právě proto otázka státu dnes, kdy byla zahájena socialistická revoluce na celém světě a zejména kdy revoluce v některých zemích zvítězila a kdy se boj proti světovému kapitálu zvlášť zostřil, má otázka státu obrovský význam a stala se, lze říci, nejožehavější otázkou, východiskem všech politických otázek a všech politických sporů dneška.

Vezmete-li kteroukoli stranu v Rusku nebo v kterékoli civilizovanější zemi, vidíme, že téměř všechny politické spory, neshody a názory se dnes točí kolem pojmu stát. Je stát v kapitalistické zemi, v demokratické republice - zvlášť v takové, jako je Švýcarsko nebo Amerika, je stát i v těch nejsvobodnějších demokratických republikách projevem vůle lidu, ztělesněním rozhodnutí všeho lidu, projevem celonárodní vůle atd., nebo je stát mechanismem k tomu, aby tamější kapitalisté mohli udržovat svou moc nad dělnickou třídou a rolnictvem? To je základní otázka, kolem níž se dnes točí politické spory na celém světě. Co se říká o bolševismu? Buržoazní tisk bolševikům nadává. Nenajdete ani jedny noviny, které by neopakovaly běžná obviňování bolševiků z toho, že porušují demokracii. Jestliže se naši menševici a socialisté revolucionáři ve své naivitě (a možná, že to ani není naivita, anebo je to možná taková naivita, o níž se říká, že je horší než krádež) domnívají, že objevili a vykonstruovali obvinění bolševiků z porušování svobody a demokracie, pak se náramně mýlí. Mezi nejbohatšími listy v nejbohatších zemích, které vydávají na jejich rozšiřování desetimilióny a v desetimiliónech výtisků šíří buržoazní lež a imperialistickou politiku, dnes neexistuje ani jeden list, který by neopakoval tyto hlavní argumenty a obvinění bolševismu: že Amerika, Anglie a Švýcarsko jsou vyspělé státy založené na demokracii, kdežto bolševická republika je stát banditů, který nemá se svobodou nic společného, a že bolševici porušují myšlenky demokracie a dokonce zašli tak daleko, že rozehnali Ústavodárné shromáždění. Tato strašná obvinění bolševiků jsou opakována po celém světě. A všechna tato obvinění nás přivádějí k otázce, co je to stát. Máme-li tato obvinění pochopit, máme-li se v nich vyznat a zaujmout k nim naprosto uvědomělé stanovisko, nemáme-li se orientovat jen podle toho, co se říká, ale máme-li si utvořit pevný názor, musíme jasně pochopit, co je to stát. Známe všelijaké kapitalistické státy a všechny ty teorie na jejich obranu, které vznikly před válkou. Chceme-li otázku správně řešit, musíme se kriticky podívat na všechny tyto teorie a názory.

Už jsme vám doporučoval Engelsovo dílo Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. V něm se říká, že každý stát, ve kterém existuje soukromé vlastnictví půdy a výrobních prostředků a v němž vládne kapitál, je stát kapitalistický, ať je sebevíc demokratický; je to mechanismus v rukou kapitalistů, který má udržovat dělnickou třídu a chudé rolnictvo v útlaku. A všeobecné volební právo, ústavodárné shromáždění, parlament - to je jen forma, jakási směnka, která na podstatě věci nic nemění.

Forma vlády ve státě může být různá: kapitál projevuje svou sílu tím či oním způsobem podle toho, jaká je forma vlády, ale v podstatě moc zůstává na straně kapitálu; je totiž vedlejší, zda ve volbách platí cenzus nebo ne nebo zda je to republika demokratická; dokonce čím je demokratičtější, tím je tato vláda kapitalismu surovější a cyničtější. jednou z nejdemokratičtějších republik na světě jsou Spojené státy americké - a nikde se tak jako v této zemi (kdo tam byl po roce 1905, má o tom jistě představu), nikde se neprojevuje moc kapitálu, moc hrstky multimilionářů nad celou splečností tak brutálně a s tak zjevnou korupcí jako v Americe. Jakmile je tu kapitál, ovládá celou společnost, a žádná demokratická republika, žádné volební právo nemění nic na podstatě věci.

Demokratická republika a všeobecné volební právo znamenaly ve srovnání s feudálním zřízením obrovský pokrok: umožnily proletariátu, aby dospěl k dnešní sjednocenosti a semknutosti a vytvořil akceschopné, ukázněné řady, které soustavně bojují proti kapitálu. Nevolník neměl nic ani přibližně podobného, o otrocích nemluvě. Otroci, jak víme, povstávali, organizovali vzpoury, pouštěli se do občanských válek, ale nikdy nemohli vytvořit uvědomělou většinu, nemohli vytvořit strany, které by je vedly v boji, nemohli si jasně uvědomit, za jakým cílem jdou, a i v těch nejrevolučnějších dějinných okamžicích byli koneckonců figurkami v rukou vládnoucích tříd. Buržoazní republika, parlament, všeobecné volební právo - to všechno znamená z hlediska světového vývoje společnosti obrovský pokrok. Lidstvo spělo ke kapitalismu a teprve kapitalismus v důsledku vyspělosti měst umožnil utlačované třídě proletářů, aby si uvědomila svou sílu a vytvořila mezinárodní dělnické hnutí, aby zorganizovala milióny dělníků na celém světě v politických stranách, v socialistických stranách, které uvědoměle řídí boj mas. Bez parlamentarismu, bez systému voleb by nebyl tento vývoj dělnické třídy možný. Proto se to všechno zdálo nejširším vrstvám lidu tak nesmírně významné. A proto se přelom zdá tak těžký. Buržoazní lež, že stát je svobodný a že by měl hájit zájmy všech, podporují a obhajují nejen pokrytci, vzdělanci a kněží, ale i spousta lidí, kteří upřímně opakují staré předsudky a nedokáží pochopit přechod od staré kapitalistické společnosti k socialistické. Nejen lidé, kteří jsou přímo závislí na buržoazii, nejen ti, kdo žijí pod útlakem kapitálu, nebo jsou tímto kapitálem podplaceni (ve službách kapitálu je spousta všelijakých vzdělanců, umělců, kněží atd.), ale i lidé, kteří jsou pouze ovlivněni předsudky o buržoazní svobodě, ti všichni vyhlásili na celém světě boj proti bolševismu proto, že Sovětská republika při svém založení tuto buržoazní lež odvrhla a otevřeně prohlásila: Říkáte, že váš stát je svobodný, ale ve skutečnosti, dokud existuje soukromé vlastnictví, není váš stát, i kdyby byl demokratickou republikou, nic jiného než mechanismus v rukou kapitalistů k potlačování dělníků, a čím je stát svobodnější, tím jasněji se to projevuje. Příkladem toho je v Evropě Švýcarsko a v Americe to jsou Spojené státy americké. Nikde nevládne kapitál tak cynicky a tak bezohledně a nikde to není vidět tak jasně jako právě v těchto zemích, přestože to jsou demokratické republiky, přestože se o nich tak krásně píše, přes všechny řeči o demokracii v rozdělování práce a rovnosti všech občanů. Ve skutečnosti vládne ve Švýcarsku a v Americe kapitál a každý pokus dělníků dosáhnout poněkud významnějšího zlepšení svého postavení vyvolává okamžitě občanskou válku. V těchto zemích je méně vojáků, menší pravidelná armáda - ve Švýcarsku existuje domobrana a každý Švýcar má doma zbraň, v Americe donedávna pravidelná armáda neexistovala, a proto když dojde ke stávce, buržoazie se ozbrojuje, najímá si vojáky a stávku potlačuje; a nikde není dělnické hnutí potlačováno s tak neúprosnou brutalitou jako ve Švýcarsku a v Americe a nikde se neprojevuje vliv kapitálu v parlamentě tak silně jako právě tam. Kapitál je všemocný, burza je všemocná, kdežto parlament a volby jsou jen figurky, loutky...Dělníkům se však stále víc otvírají oči a stále víc se šíří myšlenka sovětské moci, zvláště po onom krveprolévání, které jsme právě prožili. Dělnické třídě je stále jasnější, že je nutné nemilosrdně bojovat proti kapitalistům.

Ať se republika maskuje jakokoli formou, i kdyby to byla ta nejdemokratičtější republika, jestliže je buržoazní, jestliže v ní zůstalo soukromé vlastnictví půdy a továren a jestliže soukromý kapitál udržuje celou společnost v námezdním otroctví, tj. jestliže se v ní neplní to, o čem se mluví v programu naší strany a v sovětské ústavě, pak je tento stát mechanismem k utlačování jedněch druhými. A tento mechanismus dáme do rukou té třídě, která musí svrhnout moc kapitálu. Odhodíme všechny staré předsudky, že stát znamená rovnost všech - je to lež: dokud existuje vykořisťování, nemůže existovat rovnost. Statkář nemůže být postaven naroveň dělníkovi a hladový sytému. Mechanismus, kterému se říká stát a na který se lidé dívají se zbožnou úctou a přitom věří starým báchorkám, že to je všelidová moc, tento mechanismus proletariát odvrhuje a říká: je to buržoazní lež z úst buržoazie. My jsme tento mechanismus kapitalistům vzali a zmocnili jsme se ho pro sebe. Tímto mechanismem neboli tímto kyjem odstraníme každé vykořisťování, a až na světě nebude možné vykořisťovat, až nebudou majitelé půdy a majitelé továren, až se nebudou jedni přejídat a druzí hladovět, teprve pak až to nebude možné, hodíme tento mechanismus do starého železa. Pak nebude existovat stát a nebude existovat vykořisťování. Takové je stanovisko naší komunistické strany.

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.