Úvodní stránka arrow Marxismus arrow C.3.2. Dějiny třídních bojů Tuesday, May 23 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
C.3.2. Dějiny třídních bojů Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 428-437

(428-437)

Buržoové a proletáři*)

Dějiny všech dosavadních společností**) jsou dějinami třídních bojů.

Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr***) a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný stáli proti sobě ve stálém protikladu, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd.

V dřívějších dějinných epochách se téměř všude setkáváme s úplným rozčleněním společnosti na různé stavy, s celou stupnicí různých společenských postavení. Ve starém Římě jsou to patricijové, rytíři, plebejci a otroci; ve středověku feudální páni, vasalové, cechovní mistři, tovaryši a nevolníci, a kromě toho v téměř každé z těchto tříd zase zvláštní odstupňování.

Moderní buržoazní společnost, vzešlá ze zániku feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Přinesla jen nové třídy, nové podmínky útisku a nové formy boje místo starých.

Naše epocha, epocha buržoazie, se však vyznačuje tím, že třídní protiklady zjednodušila. Celá společnost se stále více štěpí na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát.

Ze středověkých nevolníků vzešli svobodní obyvatelé prvních měst; z tohoto nesvobodného obyvatelstva se vyvinuly první prvky buržoazie.

Objevení Ameriky a obeplutí Afriky otevřely vzmáhající se buržoazii nové pole působnosti. Východoindický a čínský trh, kolonizace Ameriky, směna s koloniemi, rozmnožení směnných prostředků a zboží vůbec způsobily dosud nevídaný rozkvět obchodu, mořeplavby a průmyslu, a tím rychlý rozvoj revolučního živlu v rozpadající se feudální společnosti.

Dosavadní feudální čili cechovní způsob průmyslové výroby nestačil už poptávce, rostoucí zároveň s novými trhy. Jeho místo zaujala manufaktura. Cechovní mistři byli vytlačeni průmyslovým středním stavem; dělba práce mezi různými korporacemi ustoupila dělbě práce přímo v jednotlivé dílně.

Ale trhy stále rostly, poptávka stále stoupala. Ani manufaktura už nestačila. Tu pára a stroje provedly revoluci v průmyslové výrobě. Namísto manufaktury nastoupil moderní velký průmysl, namísto průmyslového středního stavu nastoupili průmysloví milionáři, velitelé celých průmyslových armád, moderní buržoové.

Velký průmysl vytvořil světový trh, připravený objevením Ameriky. Světový trh vyvolal nesmírný rozvoj obchodu, mořeplavby a pozemních komunikací. To působilo zpětně na rozšíření průmyslu a tou měrou, jak rostl průmysl, obchod, mořeplavba a železnice, rozvíjela se i buržoazie, rozmnožovala své kapitály a zatlačovala do pozadí všechny třídy dochované ze středověku.

Vidíme tedy, jak sama novodobá buržoazie je produktem dlouhého vývojového procesu, řady převratů ve způsobu výroby a směny.

Každý z těchto stupňů vývoje buržoazie byl provázen odpovídajícím mu politickým pokrokem. Buržoazie - za panství feudálních pánů utlačovaný stav, v komuně****)ozbrojené a samosprávné sdružení, zde nezávislá městská republika, tam třetí poplatný stav monarchie, pak za dob manufaktury protiváha šlechty ve stavovské nebo absolutní monarchii a hlavní základ velkých monarchií vůbec - si konečně po stvoření velkého průmyslu a světového trhu vybojovala v moderním zastupitelském státě výhradní politické panství. Moderní státní moc je jen výborem, který spravuje společné záležitosti celé buržoazní třídy.

Buržoazie sehrála v dějinách neobyčejně revoluční úlohu.

Kde se buržoazie zmocnila panství, tam zničila všechny feudální, patriarchální, idylické poměry. Zpřetrhala bezohledně pestré feudální svazky, poutající člověka k jeho "přirozenému představenému", a neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné "placení hotovými". Utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň nábožného vytržení, rytířského nadšení a šosácké sentimentality. Proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetných propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou na nic se neohlížející svobodu obchodu. Zkrátka, nahradila vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.

Buržoazie zbavila všechny dosud ctihodné a posvátným ostychem obestřené obory činnosti jejich svatozáře. Proměnila lékaře, právníka, pátera, básníka a muže vědy ve své placené námezdní pracovníky.

Buržoazie strhla z rodinných vztahů jejich dojemně sentimentální závoj a převedla je na vztahy ryze peněžní.

Buržoazie odhalila, že brutální projev síly, kterému se reakce tolik obdivuje u středověku, měl svůj vhodný doplněk v lenosti a zahálčivosti. Teprve ona ukázala, co zmůže lidská činnost. Stvořila zcela jiné zázraky, než jsou egyptské pyramidy, římské vodovody a gotické katedrály, provedla zcela jiná tažení než stěhování národů a křižácké výpravy.

Buržoazie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích, aniž tedy revolucionuje výrobní vztahy, a tím i všechny společenské vztahy. První podmínkou existence všech dřívějších průmyslových tříd bylo naproti tomu nezměněné zachovávání starého způsobu výroby. Buržoazní epocha se od všech dřívějších epoch odlišuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dříve než mohou zkostnatět. Všechno stavovské a stojaté se vypařuje, všechno posvátné je znesvěcováno a lidé jsou nakonec donuceni podívat se na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima.

Potřeba stále rozšiřovat odbytiště pro své výrobky štve buržoazii po celé zeměkouli. Všude se musí usazovat, všude se zařizovat, všude navazovat spojení.

Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejichž tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb, uspokojovaných výrobky vlastní země, vznikají nové potřeby, k jejichž uspokojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem. To platí stejnou měrou o materiální jako o duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným majetkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří světová literatura.

Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhává buržoazie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Levné ceny jejího zboží jsou těžké dělostřelectvo, jímž srovnává se zemí všechny čínské zdi, jímž donucuje ke kapitulaci nejzarytější nenávist barbarů k cizincům. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zahynout; nutí je, aby u sebe doma zaváděly takzvanou civilizaci, tj. aby se staly buržoy. Zkrátka, tvoří si svět podle vlastního obrazu a podoby.

Buržoazie podrobila venkov panství měst. Vybudovala ohromná města, zvýšila značně počet městského obyvatelstva proti venkovskému a vymanila tak značnou část obyvatelstva z tuposti venkovského života. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila i barbarské a polobarbarské země závislými na zemích civilizovaných, rolnické národy na národech buržoazních, Východ na Západu.

Buržoazie stále víc odstraňuje roztříštěnost výrobních prostředků, majetku i obyvatelstva. Nahromadila obyvatelstvo na jednom místě, zcentralizovala výrobní prostředky a soustředila majetek v rukou několika málo lidí. Nutným důsledkem toho byla politická centralizace. Nezávislé, takřka jen svazky spojenectví spjaté provincie s různými zájmy, zákony, vládami a cly byly stmeleny v jeden národ s jednou vládou, s jedním zákonodárstvím, s jedním národním třídním zájmem, s jedinou celní hranicí.

Buržoazie vytvořila během sotva jednoho století svého třídního panství hromadnější a obrovitější výrobní síly než všechny dřívější generace dohromady. Podmanění přírodních sil, strojová výroba, použití chemie v průmyslu a zemědělství, paroplavba, železnice, elektrické telegrafy, obdělání celých světadílů, usplavnění řek, masy obyvatelstva jako ze země vydupané - které z minulých století tušilo, že v lůně společenské práce dřímají takové výrobní síly!

Viděli jsme tedy: výrobní a směnné prostředky, na jejichž základě se vyvinula buržoazie, byly vytvořeny ve feudální společnosti. Na jistém stupni vývoje těchto výrobních a směnných prostředků neodpovídaly už poměry, za nichž feudální společnost vyráběla a směňovala - feudální organizace zemědělství a manufaktury, zkrátka feudální vlastnické vztahy - už vyvinutým výrobním silám. Brzdily výrobu, místo aby ji podporovaly. Staly se jejími okovy. Musely být rozbity, a byly rozbity.

Místo nich přišla svobodná konkurence se společenským a politickým zřízením sobě přiměřeným, s ekonomickým a politickým panstvím buržoazní třídy.

Před našimi zraky se odehrává podobný pohyb. Buržoazní výrobní a směnné vztahy, buržoazní vlastnické vztahy, moderní buržoazní společnost, která vykouzlila tak mohutné výrobní a směnné prostředky, se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život. Dějiny průmyslu a obchodu jsou už po několik desetiletí jen dějinami vzpoury moderních výrobních sil proti moderním výrobním vztahům, proti vlastnickým vztahům, které jsou podmínkou existence buržoazie a jejího panství. Stačí poukázat na obchodní krize, které se periodicky opakují a stále nebezpečněji ohrožují existenci celé buržoazní společnosti. Za obchodních krizí se pokaždé ničí velká část nejen vyrobených produktů, nýbrž dokonce i už vytvořených výrobních sil. Za těchto krizí propuká společenská epidemie, která by se všem dřívějším epochám zdála nesmyslná - epidemie nadvýroby. Společnost je pojednou vržena zpět do stavu dočasného barbarství; zdá se, že ji hladomor a všeobecná pustošivá válka připravily o všechny životní prostředky; zdá se, že průmysl a obchod jsou zničeny - a proč? Protože společnost má příliš mnoho civilizace, příliš mnoho životních prostředků, příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho obchodu. Výrobní síly, které má k dispozici, neslouží už rozvoji buržoazních vlastnických vztahů; naopak, zmohutněly příliš pro tyto vztahy, které se stávají jejich brzdou; a jakmile začnou tyto překážky zdolávat, uvádějí celou buržoazní společnost do nepořádku, ohrožují existenci buržoazního vlastnictví. Buržoazní vztahy se staly tak těsnými, že už nepojmou bohatství, které vytvořily. - Čím překonává buržoazie krize? Jednak vynuceným ničením celé masy výrobních sil, jednak dobýváním nových trhů a důkladnějším využitím starých. Čím tedy? Tím, že připravuje všestrannější a mohutnější krize a že zmenšuje prostředky, jak krizím čelit.

Zbraně, jimiž buržoazie porazila feudalismus, se nyní obracejí proti ní samé.

Ale buržoazie nejen ukula zbraně, které jí přinášejí smrt; zplodila také lidi, kteří se těchto zbraní chopí - moderní dělníky, proletáře.

Tou měrou, jak se rozvíjí buržoazie, tj. kapitál, rozvíjí se také proletariát, třída moderních dělníků, kteří mohou existovat jen dotud, dokud nalézají práci, a kteří nalézají práci jen dotud, dokud jejich práce rozmnožuje kapitál. Tito dělníci, kteří se musí prodávat po kousku, jsou zbožím jako každý jiný předmět obchodu, a proto jsou stejně vydáni na pospas všem rozmarům konkurence, všem výkyvům trhu.

V důsledku vzrůstajícího používání strojů a dělby práce přestala být práce proletářů vůbec samostatnou, a tím přestala mít pro dělníka půvab. Dělník se stává pouhým příslušenstvím stroje, vyžaduje se od něho pouze nejjednodušší, nejjednotvárnější hmat, kterému se lze velmi snadno naučit. Náklady na dělníka se proto omezují téměř výhradně na životní prostředky nezbytné k jeho obživě a udržení jeho rodu. Ale cena každého zboží, tedy i cena práce,219) se rovná jeho výrobním nákladům. Proto čím odpornější se stává práce, tím nižší je mzda. A nejen to: tou měrou, jak přibývá strojů a roste dělba práce, roste i množství práce, ať už tím, že se prodlužuje pracovní doba, anebo tím, že se požaduje za určitou dobu větší množství práce, že se zrychluje chod strojů atd.

Moderní průmysl proměnil malou dílnu patriarchálního mistra ve velkou továrnu průmyslového kapitalisty. Masy dělníků, směstnané v továrně, jsou organizovány po vojensku. Jako řadoví vojáci průmyslové armády jsou pod dozorem celé hierarchie poddůstojníků a důstojníků. Jsou nejen raby buržoazní třídy, buržoazního státu, každého dne a každé hodiny je také zotročuje stroj, dozorce a především sám jednotlivý buržoa-továrník. Tato despocie je tím malichernější, nenávistnější a tím víc pobuřuje, čím otevřeněji prohlašuje za svůj cíl zisk.

Čím menší obratnosti a síly vyžaduje ruční práce, tj. čím víc se vyvíjí moderní průmysl, tím víc je práce mužů vytlačována prací žen a dětí. Pro dělnickou třídu přestaly mít rozdíly pohlaví a stáří společenskou platnost. Existují už jen pracovní nástroje, které vyžadují různé náklady podle stáří a pohlaví.

Když vykořisťování dělníka továrníkem tak dalece skončí, že dostane hotově vyplacenu svou mzdu, vrhnou se na něho druhé části buržoazie - domácí pán, kramář, majitel zastavárny aj.

Dosavadní nižší vrstvy středních stavů - drobní průmyslníci, malí obchodníci a rentiéři, řemeslníci a rolníci - všechny tyto třídy klesají do řad proletariátu, zčásti proto, že jejich malý kapitál nestačí k provozu velkých průmyslových podniků a podléhá v konkurenci s většími kapitalisty, zčásti proto, že jejich odborná zručnost je znehodnocována novými způsoby výroby. Tak se proletariát rekrutuje ze všech tříd obyvatelstva.

Proletariát prochází různými stupni vývoje. Jeho boj proti buržoazii začíná hned jeho zrozením.

Zpočátku bojují jednotliví dělníci, potom dělníci jedné továrny, pak dělníci jednoho pracovního odvětví v jednom místě proti jednotlivému buržoovi, který je přímo vykořisťuje. Dělníci zaměřují své útoky nejen proti buržoazním výrobním vztahům, nýbrž i proti výrobním nástrojům samým; ničí cizí konkurenční zboží, rozbíjejí stroje, zapalují továrny, snaží se vydobýt si nazpět ztracené postavení středověkého dělníka.

Na tomto stupni tvoří dělníci masu rozptýlenou po celé zemi a roztříštěnou konkurencí. Semknutí dělnických mas není ještě důsledkem jejich vlastního sjednocení, nýbrž jen důsledkem sjednocení buržoazie, která, aby dosáhla svých vlastních politických cílů, musí, a prozatím ještě může, uvádět do pohybu všechen proletariát. Na tomto stupni nebojují tedy proletáři proti svým nepřátelům, nýbrž proti nepřátelům svých nepřátel, proti zbytkům absolutní monarchie, pozemkovým vlastníkům, neprůmyslovým buržoům, maloburžoům. Celý dějinný pohyb je tak soustředěn v rukou buržoazie; každé vítězství, které je takto vybojováno, je vítězstvím buržoazie.

Ale s rozvojem průmyslu se proletariát nejen rozmnožuje; shlukuje se také ve větší masy, jeho síla roste a proletariát si ji stále více uvědomuje. Zájmy a životní podmínky uvnitř proletariátu se stále více vyrovnávají podle toho, jak stroje stále víc stírají rozdíly mezi jednotlivými druhy práce a stlačují téměř všude mzdy na stejně nízkou úroveň. Vzrůstající vzájemná konkurence buržoů a z ní vznikající obchodní krize způsobují, že mzdy dělníků stále víc kolísají; stále rychleji se vyvíjející, nepřetržité zdokonalování strojů činí celé životní postavení proletářů stále nejistějším; srážky mezi jednotlivým dělníkem a jednotlivým buržoou nabývají stále víc rázu srážek mezi dvěma třídami. Dělníci začínají tvořit spolky [odborové svazy, angl.vyd. z roku 1888] proti buržoům; vystupují společně na obranu svých mezd. Zakládají dokonce trvalá sdružení, aby si zajistili prostředky pro případ vzpour. Boj přechází místy ve vzpoury.

Dělníci občas vítězí, ale jen přechodně. Vlastním výsledkem jejich bojů není bezprostřední úspěch, nýbrž stále více se šířící sjednocování dělníků. Napomáhá mu vzrůst dopravních prostředků, které vytváří velký průmysl a které umožňují spojení mezi dělníky různých míst. A jen toto spojení postačí, aby se četné místní boje, které mají všude stejný charakter, slily v národní, v třídní boj. Každý třídní boj je však boj politický. A sjednocení, k němuž středověcí měšťané se svými provinciálními cestami potřebovali staletí, dosahují moderní proletáři díky železnicím v několika letech.

Toto organizování proletářů v třídu, a tím v politickou stranu je každou chvíli opět narušováno konkurencí mezi dělníky samými. Ale vzniká stále znovu, pokaždé silnější, pevnější, mohutnější. Využívá rozbrojů v táboře buržoazie, a tak si vynucuje uznání jednotlivých zájmů dělnictva zákonodárnou cestou. Tak si například v Anglii vynutilo zákon o desetihodinovém pracovním dni.

Srážky uvnitř staré společnosti vůbec v mnoha směrech napomáhají procesu rozvoje proletariátu. Buržoazie vede nepřetržitý boj: zpočátku proti aristokracii, později proti těm částem buržoazie samé, jejichž zájmy se dostávají do rozporu s pokrokem průmyslu, a ustavičně proti buržoazii všech cizích zemí. Ve všech těchto zápasech je nucena obracet se k proletariátu, dovolávat se jeho pomoci, a tak jej strhávat do politického hnutí. Dodává tedy sama proletariátu prvky svého vlastního vzdělání [prvky svého vlastního politického a všeobecného vzdělání, angl. vyd. z roku 1888], tj. dává mu zbraně proti sobě samé.

Nadto, jak jsme viděli, pokrok průmyslu sráží do řad proletariátu celé vrstvy panující třídy nebo alespoň ohrožuje podmínky jejich existence. I ony dodávají proletariátu velké množství prvků vzdělání.

Nakonec, když se třídní boj blíží k rozhodnutí, nabývá proces rozkladu v panující třídě, v celé staré společnosti tak prudkého a tak pronikavého rázu, že malá část panující třídy se zříká své třídy a přidává se k revoluční třídě, k třídě, které patří budoucnost. Jako tedy dříve část šlechty přecházela k buržoazii, přechází nyní část buržoazie k proletariátu, a to zejména část buržoazních ideologů, kteří se povznesli k teoretickému pochopení celého dějinného vývoje.

Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem.

Střední stavy: malý průmyslník, malý obchodník, řemeslník a rolník - ti všichni bojují proti buržoazii, aby zachránili před zánikem svou existenci jako střední stavy. Nejsou tedy revoluční, nýbrž konzervativní. A nejen to: jsou reakční, snaží se otočit kolo dějin zpět. Jsou-li revoluční, pak jen vzhledem k svému nastávajícímu přechodu do řad proletariátu, pak nehájí své nynější, nýbrž své budoucí zájmy, pak opouštějí své vlastní stanovisko, aby se postavili na stanovisko proletariátu.

Lumpenproletariát, tento pasivní produkt hniloby nejnižších vrstev staré společnosti, bývá místy proletářskou revolucí strhován do hnutí, ale celým svým životním postavením bude spíš ochoten zaprodat se pro reakční rejdy.

_________________________________________________________________

*) Buržoazií se rozumí třída novodobých kapitalistů, kteří vlastní prostředky společenské výroby a využívají námezdní práce. Proletariátem třída novodobých námezdních dělníků, kteří, nemajíce své vlastní výrobní prostředky, jsou nuceni, aby mohli žít, prodávat svou pracovní sílu. (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888.)

**) To jest celé písemně zachované dějiny. Roku 1847 byla předhistorie společnosti, společenská organizace, která předcházela veškeré psané dějiny, ještě téměř neznáma. Později objevil Haxthausen pospolné vlastnictví půdy v Rusku. Maurer dokázal, že je společenským základem, z něhož v historickém vývoji vycházely všechny německé kmeny, a postupně se zjistilo, že vesnická občina s pospolnou držbou půdy byla prvobytnou formou společnosti od Indie po Irsko. Konečně Morgan dovršil dílo svým objevem pravé povahy rodu a jeho postavení v kmeni, čímž odhalil vnitřní organizaci této prvobytné komunistické společnosti v její typické formě. Rozkladem této prvobytné občiny počíná štěpení společnosti na zvláštní, konec konců antagonistické třídy. Pokusil jsem se probádat tento proces rozkladu ve spise "Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu", 2. vydání, Stuttgart 1886. (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888.)

***) Cechovní mistr je plnoprávný člen cechu, mistr v cechu, ne však jeho hlava. (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888.)

****) "Komunami" se nazývala ve Francii vznikající města, dokonce dříve, než si vydobyla na svých feudálních velmožích a pánech místní samosprávu a politická práva jako "třetí stav". Všeobecně řečeno, jako země typická pro ekonomický rozvoj buržoazie je zde vzata Anglie, jako země typická pro politický vývoj buržoazie - Francie. (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888.)

________________________________________________________________

 

Marx, K.: Bída filozofie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 194-196

(194-196) První pokusy dělníků spojit se mají vždy formu sdružení.

Velký průmysl shromažďuje spoustu lidí, kteří se navzájem neznají, na jednom místě. Konkurence rozdvojuje jejich zájmy. Avšak udržení mzdy, tento jejich společný zájem proti zaměstnavateli, je spojuje společnou myšlenkou odporu - sdružení. Tak mají dělnická sdružení vždy dvojí účel, totiž zrušit konkurenci mezi dělníky, aby bylo možné dělat společně konkurenci kapitalistovi. Prvním účelem odporu bylo pouze udržení mezd, ale pak, jakmile myšlenka udržet dělníky na uzdě spojí zase kapitalisty, seskupují se původně izolovaná sdružení dohromady, a udržení asociace proti vždy spojenému kapitálu se pro dělníky stává nutnějším než udržení mzdy. To je tak pravda, že dělníci k velkému údivu anglických ekonomů věnují velkou část své mzdy ve prospěch spolků, které byly podle mínění ekonomů zřízeny jen kvůli mzdě. V tomto boji - a je to skutečná občanská válka - spojují se a vyvíjejí všechny prvky nutné pro budoucí bitvu. Jakmile dělnické spolky dospěly k tomuto bodu, nabývají politického charakteru.

Ekonomické podmínky změnily nejdříve širokou masu obyvatel v dělníky. Panství kapitálu vytvořilo pro tuto masu společnou situaci, společné zájmy. A tak je tato masa už třídou proti kapitálu, není však ještě třídou pro sebe. V boji, z něhož jsme naznačili jen některé fáze, se tato masa stmeluje, ustavuje se jako třída pro sebe. Zájmy, které hájí, stávají se třídními zájmy. Ale boj třídy proti třídě je politický boj.

V dějinách buržoazie musíme rozlišovat dvě fáze: tu, za které se pod vládou feudalismu a absolutní monarchie ustavovala v třídu, a tu, ve které již ustavena jako třída svrhla feudalismus a monarchii, aby učinila ze společnosti společnost buržoazní. První fáze byla nejdelší a vyžadovala největší úsilí. Také buržoazie začínala dílčími sdruženími proti feudálním pánům.

Bylo provedeno mnoho zkoumání, aby se vysvětlily různé historické fáze, kterými prošla buržoazie od městské obce až k svému ustavení jako třída.

Když však jde o to složit přesné účty o stávkách, sdruženích a ostatních formách, v nichž se proletariát před našima očima organizuje jako třída, jsou jedni zachváceni skutečným strachem, kdežto druzí dávají najevo transcendentální opovržení.

Utlačovaná třída je životní podmínkou každé společnosti založené na antagonismu tříd. Osvobození utlačované třídy znamená tudíž nezbytně vytvoření nové společnosti. Aby se mohla utlačovaná třída osvobodit, musí být dosaženo stupně, kdy získané výrobní síly a existující společenské instituce už nemohou existovat vedle sebe. Ze všech výrobních nástrojů je největší výrobní silou sama revoluční třída. Organizace revolučních živlů jako třídy předpokládá existenci všech výrobních sil, které se vůbec mohly vyvinout v lůně staré společnosti.

Znamená to, že po pádu staré společnosti nastoupí nové třídní panství, vyjádřené v nové politické moci? Ne.

Podmínkou osvobození pracující třídy je zrušení všech tříd, tak jako podmínkou osvobození třetího stavu, podmínkou buržoazního řádu, bylo zrušení všech stavů a všech řádů.

Dělnická třída nahradí během svého vývoje starou buržoazní společnost asociací, která vylučuje třídy a jejich antagonismus, a nebude již politické moci ve vlastním smyslu, protože právě politická moc je oficiálním výrazem třídního antagonismu uvnitř občanské společnosti.

Do té doby bude antagonismus mezi proletariátem a buržoazií boj třídy proti třídě, boj, který přiveden ke svému nejvyššímu výrazu znamená totální revoluci. Můžeme se ostatně divit, že společnost založená na protikladu tříd vyústí v brutální rozpor, ve střetnutí muže proti muži jakožto poslední řešení?

 

Marx, K.: B.Boltovi, 23. listopadu 1871

Marx, K., Engels, B.: Vybrané dopisy. Svoboda, Praha 1952, s. 248-249

(248-249) Politické hnutí dělnické třídy má přirozeně jako konečný účel dobytí politické moci pro sebe a k tomu je přirozeně nutná do určité míry vyvinutá předběžná organizace dělnické třídy, která sama vyrůstá z jejích hospodářských bojů.

Na druhé straně však každé hnutí, v němž dělnická třída vystupuje proti vládnoucím třídám jako třída a snaží se je přemoci tlakem z vnějška, je hnutím politickým. Např. pokus v jednotlivé továrně nebo v jednotlivém závodě stávkami atd. si vynutit na jednotlivém kapitalistovi omezení pracovní doby, je čistě hospodářským hnutím; naproti tomu hnutí k vynucení zákona o osmihodinové atd. pracovní době je politickým hnutím. A tímto způsobem vyrůstá všude z jednotlivých hospodářských hnutí dělníků politické hnutí, to znamená hnutí třídy, aby její zájmy byly prosazeny ve všeobecné formě, ve formě, která má všeobecnou společensky donucovací moc. Jestliže tato hnutí předpokládají určitou předběžnou organizaci, jsou zase ona ve stejné míře prostředky vývoje této organizace.

Kde dělnická třída ve své organizaci ještě dosti nepokročila, aby podnikla rozhodující tažení proti kolektivnímu násilí, tj. politické moci vládnoucích tříd, musí k tomu být rozhodně vychovávána neustálou agitací proti nim a nepřátelským postojem k politice panujících tříd. Jinak zůstává dělnická třída hříčkou v jejich rukou, jak dokázala zářijová revoluce ve Francii a jako dokazuje do určité míry hra, která se dodnes daří panu Gladstonovi a spol. v Anglii.

 

Lenin, V.I.: Co dělat?

Sebrané spisy. Svazek 6. Svoboda, Praha 1981, s. 43-44

(43-44) Engels uznává nikoli dvě formy velkého boje sociální demokracie (politickou a hospodářskou), jak je to zvykem u nás, nýbrž tři, protože oněm dvěma naroveň staví i boj teoretický. Jeho rada, již dal na cestu německému dělnickému hnutí, když prakticky i politicky zesílilo, je pro dnešní problémy a spory tak poučná, že nám čtenář jistě nebude zazlívat dlouhý citát z předmluvy k práci Der deutsche Bauernkrieg [Německá selská válka], která se již dávno stala jednou z největších knižních vzácností:

"Němečtí dělníci mají proti ostatním evropským dělníkům dvě podstatné výhody. Za prvé, že patří k nejteoretičtějšímu národu Evropy a že si uchovali smysl pro teorii, který takzvané 'vzdělané' třídy v Německu úplně ztratily. Bez předchozí německé filozofie, zejména Hegelovy, by nikdy nebyl vznikl německý vědecký socialismus - jediný vědecký socialismus, který kdy existoval. Kdyby dělníci neměli smysl pro teorii, nebyl by jim tento vědecký socialismus nikdy tak pronikl do krve, jak to vidíme nyní. A jaká je to nesmírná výhoda, ukazuje se jednak na tom, že lhostejnost ke každé teorii je jednou z hlavních příčin, proč se anglické dělnické hnutí přes všechnu vynikající organizaci jednotlivých oborů tak těžce dostává z místa, a jednak na tom, jaké neplechy a zmatek natropil proudhonismus ve své původní podobě u Francouzů a Belgičanů a v podobě zkarikované Bakuninem u Španělů a Italů.

Druhou výhodou je, že Němci se zapojili do dělnického hnutí časově poměrně nejpozději. Jako německý teoretický socialismus nikdy nezapomene, že navazuje na dílo Saint-Simona, Fouriera a Owena, tří mužů, kteří při vší fantastičnosti a utopismu patří k nejvýznačnějším hlavám všech dob a geniálně anticipovali nesčetné pravdy, jejichž správnost dnes dokazujeme vědecky, tak nesmí německé praktické dělnické hnutí nikdy zapomínat, že navázalo na výsledky anglického a francouzského hnutí, využilo prostě jejich draze vykoupených zkušeností a mohlo se teď vyvarovat chyb, kterým se tehdy nebylo možné vyhnout. Kde bychom dnes byli, nebýt anglických tradeunionů a politických bojů francouzského dělnictva, nebýt ohromného popudu, který dala zejména Pařížská komuna?

Německým dělníkům se musí přiznat, že použili výhod svého postavení se vzácným pochopením. Poprvé od té doby, co existuje dělnické hnutí, vede se tu boj plánovitě ve všech směrech vzájemně koordinovaných a spjatých: v teoretickém, politickém a praktickém hospodářském (odpor proti kapitalistům). V tomto takříkajíc koncentrovaném útoku je právě síla a nepřemožitelnost německého hnutí.

Jednak díky tomuto svému výhodnému postavení, jednak v důsledku ostrovních zvláštností anglického hnutí a násilného potlačení francouzského hnutí se dostali němečtí dělníci dočasně do předních řad proletářského boje. Jak dlouho jim ponechají události toto čestné místo, nelze předpovídat. Ale pokud je budou zaujímat, budou je, doufejme, zastávat jaksepatří. K tomu je třeba dvojnásobného úsilí na každém úseku boje a agitace. Bude zejména povinností vůdců osvojovat si stále více všechny teoretické otázky, osvobozovat se stále víc od vlivu přežitých frází patřících k starému světovému názoru a mít stále na paměti, že socialismus, když se stal vědou, od nich vyžaduje, aby s ním zacházeli jako s vědou, tj. aby ho studovali. Půjde o to, aby se tímto způsobem získané, stále jasnější uvědomění šířilo se vzrůstající horlivostí v dělnických masách a aby se organizace strany i odborů stále pevněji stmelovala..."

 

Engels, B.: Předmluva k 2. vydání "Německé selské války"

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 16, NPL, Praha 1965, s. 438-442

(438-442) Německá buržoazie má to neštěstí, že přichází podle oblíbeného německého zvyku příliš pozdě. Její rozkvět spadá do období, kdy buržoazie ostatních západoevropských zemí je už politicky v úpadku. V Anglii nemohla buržoazie dostat do vlády svého skutečného představitele Brighta jinak než rozšířením hlasovacího práva, opatřením, které ve svých důsledcích musí nutně skoncovat s celým buržoazním panstvím. Ve Francii, kde buržoazie jako taková, jako celá třída, vládla jen dva roky, roku 1849 a 1850, za republiky, mohla prodloužit svou sociální existenci jen tím, že své politické panství postoupila Ludvíku Bonapartovi a armádě. A při tak ohromně zesíleném vzájemném působení tří nejpokročilejších evropských zemí není dnes už možné, aby si buržoazie v Německu pohodlně zřizovala politické panství, když se v Anglii a ve Francii už přežilo.

Právě buržoazie má proti všem dřívějším vládnoucím třídám jednu zvláštnost: v jejím vývoji nastává zvrat, po němž každé další stupňování jejích mocenských prostředků, především tedy jejích kapitálů, přispívá pouze k tomu, že buržoazie je čím dále nezpůsobilejší k politickému panství. "Za velkou buržoazií stojí proletariát." A tou měrou, jak buržoazie rozvíjí svůj průmysl, obchod a dopravní prostředky, tou měrou plodí proletariát. A na určitém bodě - který nepřichází vždy ve stejné době nebo na stejném vývojovém stupni - začíná pozorovat, že jí tento proletářský dvojník přerůstá přes hlavu. Od té chvíle ztrácí sílu k výhradnímu politickému panství; ohlíží se po spojencích, s nimiž se podle okolností buď o své panství dělí, nebo jim je zcela postupuje...

Tito spojenci jsou vesměs reakční povahy. Je to království se svou armádou a byrokracií, je to velká feudální šlechta, jsou to malí krautjunkeři, jsou to i kněží. S těmi všemi se buržoazie paktovala a smlouvala, jen aby si zachránila kůži, až jí nakonec nezbylo nic, co by ještě mohla zašantročit. A čím víc se rozvíjel proletariát, čím víc se začínal jako třída uvědomovat, jako třída jednat, tím malomyslnější byli buržoové...

Pokud jde o příslušníky maloburžoazie, řemeslníky a kramáře, ti zůstanou vždy stejní. Doufají, že se vyšvihnou mezi velkou buržoazii, bojí se, že budou sraženi do řad proletariátu. Zmítajíce se mezi strachem a nadějí, budou v boji chránit svou drahocennou kůži a po boji se přidají k vítězi. To je jejich povaha.

Ruku v ruce s rozmachem průmyslu po roce 1848 kráčel rozvoj sociální a politické činnosti proletariátu. Úloha, kterou dnes němečtí dělníci hrají ve svých odborových spolcích, v družstvech, v politických spolcích a schůzích, při volbách a v takzvaném Říšském sněmu, již sama dokazuje, jaký převrat Německo v posledních dvaceti letech nepozorovaně prodělalo. Německým dělníkům slouží velmi ke cti, že oni jediní si vymohli právo posílat do parlamentu dělníky a zástupce dělníků, zatímco ani Francouzi, ani Angličané to dosud nedokázali.

Ale ani proletariát ještě nedorostl natolik, aby nebylo možné srovnání s rokem 1525. Třída odkázaná výhradně a po celý život na mzdu, netvoří stále ještě ani zdaleka většinu německého lidu. Je tedy také odkázána na spojence. A hledat je může jen mezi maloburžoazií, mezi městským lumpenproletariátem, mezi drobnými rolníky a zemědělskými nádeníky.

O maloburžoazii jsme už mluvili. Je krajně nespolehlivá, jedině když je dobyto vítězství, pak je její křik po hospodách náramný. Přesto jsou mezi ní velmi dobré živly, které se samy připojují k dělníkům.

Lumpenproletariát, tento odpadek vytvořený zpustlými subjekty všech tříd, který rozbil svůj stan ve velkých městech, je nejhorší ze všech možných spojenců. Je to chátra úplně prodejná a naprosto neodbytná. Když francouzští dělníci při každé revoluci psali na domy: Mort aux voleurs! Smrt zlodějům! a také jich mnoho zastřelili, nedělo se to z nadšení pro vlastnictví, ale ze správného poznání, že je především třeba držet si tuto bandu od těla. Každý dělnický vůdce, který použije těchto lumpů jako gardy nebo se o ně opírá, dokazuje už tím, že je zrádce hnutí.

Drobní rolníci - neboť větší sedláci patří k buržoazii - jsou různého druhu. Buď jsou to feudální rolníci a jsou ještě povinni chodit k milostivé vrchnosti na robotu. Když buržoazie zanedbala, co bylo její povinností, totiž vysvobodit tyto rolníky z nevolnictví, nebude těžké je přesvědčit, že mohou očekávat vysvobození už jen od dělnické třídy.

Nebo jsou to pachtýři. V tomto případě je tu často stejný stav jako v Irsku. Pacht je vyhnán tak vysoko, že se rolník se svou rodinou při průměrné sklizni může jen taktak uživit, při špatných žních přímo hladoví, nemůže platit pacht a tím je zcela vydán na milost a nemilost vlastníkovi pozemku. Pro tyto lidi buržoazie něco dělá, jen když je k tomu donucena. Od koho jiného mají čekat záchranu, ne-li od dělníků?

Zbývají rolníci, kteří hospodaří na vlastním malém pozemku. Jsou většinou zatíženi hypotékami tak, že jsou závislí na lichváři stejně jako pachtýři na vlastníkovi půdy. I jim zbývá jen velmi skrovná mzda, a ještě k tomu velmi nejistá, protože někdy je rok dobrý, jindy špatný. Ti mohou nejméně očekávat od buržoazie, nebo je vysává právě buržoa, lichvařící kapitalista. Ale lpí většinou houževnatě na svém majetku, třebaže ve skutečnosti nenáleží jim, nýbrž lichváři. Přesto se jim musí dokázat, že se mohou osvobodit od lichváře jen tehdy, když vláda závislá na lidu převede všechny hypoteční dluhy na jeden dluh státu, a tím sníží úrokovou sazbu. A to může prosadit jen dělnická třída.

Všude, kde vládne střední nebo velké pozemkové vlastnictví, jsou nejpočetnější třídou na venkově zemědělští nádeníci. Tak je tomu v celém severním a východním Německu, a tady mají průmysloví dělníci z měst své nejpočetnější a nejpřirozenější spojence. Jako stojí kapitalista proti průmyslovému dělníkovi, tak stojí velkostatkář nebo velkopachtýř proti zemědělskému nádeníkovi. Stejná opatření, která pomáhají jednomu, musí pomoci i druhému. Průmysloví dělníci se mohou osvobodit, jen když přemění kapitál buržoazie, tj. suroviny, stroje a nástroje a životní prostředky, jichž je třeba k výrobě, ve vlastnictví společnosti, tj. své vlastní, společně používané. Právě tak se mohou zemědělští dělníci zbavit své hrozné bídy, jen bude-li především jejich hlavní pracovní předmět, půda sama, odňata soukromému vlastnictví velkých sedláků a ještě větších feudálních pánů, přeměněna ve společenské vlastnictví a obdělávána družstvy zemědělských dělníků na jejich společný účet. A tady přicházíme k proslulému usnesení basilejského kongresu Mezinárodního dělnického sdružení: že je v zájmu společnosti, aby se pozemkové vlastnictví přeměnilo ve společné národní vlastnictví.349) Toto usnesení bylo učiněno hlavně pro země, kde existuje velké pozemkové vlastnictví a s ním souvisící hospodaření na velkých statcích s jedním pánem a mnoha nádeníky. Takový stav stále ještě velmi převládá v Německu, a proto bylo toto usnesení, hned po Anglii, velice časové právě pro Německo. Zemědělský proletariát, zemědělští nádeníci - to je třída, z níž panovníci rekrutují masu svých armád. To je třída, která podle všeobecného hlasovacího práva posílá dnes do parlamentu ono velké množství feudálních pánů a junkerů; to je však také třída, která má nejblíž k průmyslovým dělníkům měst, která s nimi sdílí stejné životní podmínky, která žije dokonce v ještě větší bídě než oni. Probudit k životu tuto třídu, která je bezmocná, poněvadž je roztříštěná a rozptýlená, jejíž skrytou sílu vláda a šlechta tak dobře znají, že úmyslně nechávají pustnout školy, jen aby zůstala nevědomá, probudit ji k životu a zapojit do hnutí - to je nejbližší, nejnaléhavější úkol německého dělnického hnutí. Od toho dne, kdy masa zemědělských dělníků pochopí své vlastní zájmy, je reakční, feudální, byrokratická nebo buržoazní vláda v Německu nemožná.

________________________________________________________________

349) Na basilejském kongresu Internacionály byla přijata 10.srpna 1869 tato rezoluce o soukromém vlastnictví půdy, kterou předložili Marxovi stoupenci:

1. Společnost má právo odstranit soukromé vlastnictví půdy a nahradit je vlastnictvím společenským.

2. Je nutné zrušit soukromé vlastnictví půdy a nahradit je vlastnictvím společenským.

________________________________________________________________

 

Lenin, V.I.: Agrární program ruské sociální demokracie

Sebrané spisy. Svazek 6, Svoboda, Praha 1981, s. 323-324

(323-324) Proti nevolnictví, proti jeho statkářským zastáncům, proti státu, který je jim k službám, zůstává rolnictvo stále ještě třídou, a to třídou nikoli kapitalistické, nýbrž nevolnické společnosti, tj. třídou jako stavem.*) Pokud se na naší vesnici ještě udržuje tento třídní antagonismus mezi "rolnictvem" a privilegovanými statkáři, typický pro nevolnickou společnost, potud musí stát dělnická strana nepochybně při "rolnictvu", musí podporovat jeho boj a podněcovat je k boji proti všem pozůstatkům nevolnictví.

Slovo rolnictvo dáváme do uvozovek, abychom upozornili na rozpor, který je zde zcela nepochybný: v soudobé společnosti není už rolnictvo samozřejmě jednotnou třídou. Kdo však nad tímto rozporem upadá do rozpaků, zapomíná, že to není rozpor výkladu nebo doktríny, nýbrž rozpor samého života. Není to rozpor vymyšlený, nýbrž živý, dialektický. Pokud je nevolnická společnost na našem venkově vytlačována "moderní" (buržoazní) společností, potud přestává být rolnictvo třídou, protože se rozpadá na vesnický proletariát a vesnickou buržoazii (velkou, střední, drobnou a nejdrobnější). Pokud se ještě udržují nevolnické vztahy, potud zůstává "rolnictvo" stále ještě třídou, to jest, opakujeme, třídou společnosti nikoli buržoazní, nýbrž nevolnické. Toto "odtud-potud" existuje ve skutečnosti jako krajně složitý propletenec nevolnických a buržoazních vztahů na soudobé ruské vesnici. Řečeno Marxovými termíny, proplétá se u nás velice bizarně renta v úkonech, naturální renta, renta peněžní i kapitalistická.

________________________________________________________________

*) Víme, že v otrokářské a feudální společnosti byly třídní rozdíly zakotveny i ve stavovském rozdělení obyvatelstva a že každá třída měla ve státě zvláštní právní postavení. Proto byly třídy otrokářské a feudální (a zvláště nevolnické) společnosti též zvláštními stavy. Naproti tomu v kapitalistické, buržoazní společnosti jsou si všichni občané v právním slova smyslu rovni, stavovské rozdíly jsou odstraněny (alespoň v zásadě), a proto třídy přestaly být zároveň stavy. Společnost se dělila na třídy v otrokářské, ve feudální i v buržoazní společnosti, avšak v prvních dvou existovaly třídy jako stavy, kdežto v poslední z nich jsou třídy nestavovské.

________________________________________________________________

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.