Úvodní stránka arrow Marxismus arrow C.2.1. Způsob výroby Friday, June 23 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
C.2.1. Způsob výroby Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 184-188, 190-191

(184-188) Práce je především proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Člověk vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. Aby si přivlastnil přírodní látku v určité formě vhodné pro svůj vlastní život, uvádí do pohybu přírodní síly, které patří k jeho tělu, paže i nohy, hlavu i ruce. Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobuje své vlastní moci...

Jednoduché momenty pracovního procesu jsou: účelná činnost čili práce sama, pracovní předmět a pracovní prostředek.

Země (z ekonomického hlediska k ní patří i voda), která původně člověka vyzbrojuje potravou, hotovými životními prostředky,1) existuje bez jeho přičinění jako všeobecný předmět lidské práce. Všechny předměty, které práce jen vytrhává z jejich bezprostřední souvislosti se zemí jsou pracovní předměty dané přírodou. Např. ryby lovíme, a tím je oddělujeme od jejich živlu, od vody, dříví, které kácíme v pralese, ruda, kterou dolujeme z nitra země. Naproti tomu, jestliže pracovní předmět sám už byl, abych tak řekl, profiltrován předcházející prací, nazýváme jej surovinou; je to např. vytěžená ruda, která se pak vypírá. Každá surovina je pracovní předmět, ale ne každý pracovní předmět je surovina. Surovinou je pracovní předmět jen tehdy, jestliže už prošel nějakou změnou zprostředkovanou prací.

Pracovní prostředek je věc nebo komplex věcí, které dělník vsunuje mezi sebe a pracovní předmět a které mu slouží jako vodič při jeho působení na tento předmět. Používá mechanických, fyzikálních, chemických vlastností věcí, aby jim dal v souhlase se svým cílem působit na jiné věci jako prostředky své moci.2) Předmět, jehož se dělník bezprostředně zmocňuje - ponecháváme stranou uchopení hotových životních prostředků, např. plodů, přičemž jako pracovní prostředky slouží jedině tělesné orgány dělníka - není pracovní předmět, nýbrž pracovní prostředek. Tak se stává předmět daný přírodou samou orgánem jeho činnosti, orgánem, který přidává ke svým tělesným orgánům, jimž tedy navzdory bibli prodlužuje přirozené rozměry svého těla...

Používání a vytváření pracovních prostředků, ačkoli existuje v zárodku už u některých druhů zvířat, je specificky charakteristickým rysem lidského pracovního procesu, a proto Franklin definuje člověka jako "a toolmaking animal", jako živočicha vyrábějícího nástroje. Tak jako je struktura vykopaných kostí důležitá pro poznání organizace zaniklých živočišných druhů, tak jsou vykopávky pracovních prostředků důležité pro poznání zaniklých společenskoekonomických formací. Ekonomické epochy se neliší tím, co se vyrábí, nýbrž tím, jak, jakými pracovními prostředky se vyrábí.5) Pracovní prostředky jsou nejen měřítkem vývoje lidské pracovní síly, nýbrž i ukazatelem společenských vztahů, za nichž se pracuje...

V pracovním procesu tedy činnost člověka s pomocí pracovního prostředku způsobuje předem zamýšlenou změnu pracovního předmětu. Proces uhasíná ve výrobku. Produktem pracovního procesu je užitná hodnota, přírodní látka přizpůsobená změnou formy potřebám člověka. Práce se spojila s pracovním předmětem. Práce je zpředmětněna a předmět je zpracován.

(190-191) Stroj, který neslouží v pracovním procesu, je neužitečný. Mimoto propadá ničivému účinku přírodní výměny látek. Železo rezaví, dřevo hnije. Příze, z níž se nic neutká nebo neuplete, je zkažená bavlna. Živá práce se musí chopit těchto věcí, vzkřísit je z mrtvých, přeměnit je z jen možných užitných hodnot ve skutečné a aktivní užitné hodnoty. Zachváceny plamenem práce, která si je asimiluje jako části svého těla, v pracovním procesu povolány k funkcím odpovídajícím jejich pojmu a určení, jsou sice také spotřebovány, ale účelně, jako prvky k vytváření nových užitných hodnot, nových výrobků, které jsou schopny vejít jako životní prostředky do sféry individuální spotřeby, nebo jako výrobní prostředky do nového pracovního procesu.

Jsou-li tedy výrobky nejen výsledkem pracovního procesu, nýbrž i jeho podmínkami, je na druhé straně jejich vstup do pracovního procesu, tj. jejich styk s živou prací, jediným prostředkem, jak tyto výrobky minulé práce zachovat a realizovat jako užitné hodnoty...

Pracovní proces, jak jsme jej vylíčili v jeho prostých abstraktních momentech, je účelná činnost zaměřená k vytváření užitných hodnot, přivlastnění toho, co je dáno přírodou, pro potřeby lidí, všeobecná podmínka výměny látek mezi člověkem a přírodou, věčná přirozená podmínka lidského života, a proto je nezávislá na kterékoli formě tohoto života, naopak, je stejně společná všem jeho společenským formám.

________________________________________________________________

1) "Zdá se, jako by původní produkty země, jichž je omezené množství a které existují úplně nezávisle na člověku, dávala příroda tak, jako se mladému muži dává nevelká částka peněz, aby mohl pracovat a zkusil své štěstí." (James Steuart: Principles of Polit. Econ., vyd. Dublin 1770, sv.I, s. 116.)

2) "Rozum je stejně lstivý jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která nechává jeden předmět působit na druhý podle jejich vlastní povahy a vzájemně se opracovávat, a tak, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přece jen uskutečňuje svůj účel." (Hegel: Encyklopädie, první díl, Die Logik, Berlín 1840, s. 382.)

5) Ze všech zboží mají vlastní přepychové předměty nejmenší význam pro technologické srovnávání různých výrobních epoch.

________________________________________________________________

 

Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844

Svoboda, Praha 1978, s. 85-86, 88-91

(85-86) //X/ Člověk je bezprostředním předmětem přírodní vědy; neboť bezprostředně smyslová příroda pro člověka je bezprostředně lidská smyslovost (totožný výraz), bezprostředně jakožto druhý smyslově pro něj se vyskytující člověk; neboť jeho vlastní smyslovost jest jakožto lidská smyslovost pro něho samého teprve skrze druhého člověka. Ale příroda je bezprostředním předmětem vědy o člověku. První předmět člověka - člověk - je příroda, smyslovost, a zvláštní lidské smyslové bytostné síly, jak nalézají jen v přírodních předmětech své předmětné uskutečnění, mohou najít vůbec své sebepoznání jen ve vědě o podstatě přírody [Naturwesen]. Sám živel myšlení, živel životního projevu myšlenky, řeč je smyslové povahy. Společenská skutečnost přírody a lidská přírodní věda nebo přirozená věda o člověku jsou totožné výrazy. -

(88-91) //XIV/ 7. Viděli jsme, jaký význam má za předpokladu socialismu bohatost lidských potřeb, a proto jak nový způsob výroby, tak i nový předmět výroby. Nové potvrzení lidské bytostné síly a nové obohacení lidské bytosti. Uvnitř soukromého vlastnictví opačný význam. Každý člověk spekuluje na to, aby druhému vytvořil novou potřebu, aby ho donutil k nové oběti, aby ho uvedl do nějaké nové závislosti a aby ho zlákal k novému způsobu požitku a tím ekonomického zruinování. Každý se snaží vytvořit nad druhým cizí bytostnou sílu, aby v ní našel uspokojení své vlastní zištné potřeby. S masou předmětů roste tedy říše cizích bytostí, jimiž je člověk ujařmen, a každý nový produkt je nová možnost vzájemného podvodu a vzájemného okrádání. Člověk bude tím chudší jako člověk, potřebuje tím více peněz, aby se zmocnil nepřátelské podstaty, a moc jeho peněz klesá právě v opačném poměru než masa produkce, tj. jeho potřebnost roste tak, jak vzrůstá moc peněz. - Potřeba peněz je tedy pravá, národní ekonomií produkovaná potřeba, a to jediná potřeba, kterou produkuje. - Kvantita peněz se stává víc a více jejich jedinou mocnou vlastností; jako veškerou podstatu redukují na její abstrakci, tak redukují samy sebe ve svém vlastním pohybu jako kvantitativní podstatu. Nezměrnost a nemírnost stává se jejich pravou mírou.

Subjektivně se to samo jeví tak, že jednak rozsah výrobků a potřeb se stává vynalézavým a ustavičně kalkulujícím otrokem nelidských, rafinovaných, nepřirozených a smyšlených choutek - soukromé vlastnictví nedovede učinit hrubou potřebu lidskou potřebou; jeho idealismus je smyšlenka, libovůle, rozmar a eunuch se nevlichocuje podleji svému despotovi a nesnaží se vydráždit hanebnějšími prostředky jeho otupělou schopnost požitku, aby sám pro sebe vymámil přízeň, než průmyslový eunuch, výrobce, aby vymámil stříbrňáky, aby z kapsy svého souseda, kterého miluje křesťanskou láskou, vylákal zlaté ptáčky - (každý produkt je vnadidlo, jímž chtějí k sobě přivábit podstatu druhého, jeho peníze, každá skutečná nebo možná potřeba je slabost, která přivede mouchu na mucholapku - všeobecné vykořisťování pospolité lidské podstaty, jako každá nedokonalost člověka je poutem s nebem, je stránkou, jíž je jeho srdce přístupno knězi; každá nouze je příležitost přistoupit s nejlíbeznější tváří k sousedovi a říci mu: Milý příteli, dávám ti, co potřebuješ, ale znáš conditio sine qwua non; víš, jakým inkoustem se mi musíš upsat; napaluju tě tím, že ti opatřuji požitek) - podvoluje se jeho nejzvrhlejším nápadům, hraje kuplíře mezi ním a jeho potřebou, vzněcuje v něm chorobné choutky, číhá na každou jeho slabost, aby pak vyžadoval počinek za tuto službu z lásky. - Zčásti se toto odcizení projevuje tím, že se na jedné straně vytváří zjemnělost potřeb a jejich prostředků, na druhé straně surová zvlčilost, úplná hrubá abstraktní jednoduchost potřeby; anebo spíše jen znovu rodí sebe sama ve svém opačném významu. Dokonce i potřeba volného vzduchu přestává být u dělníka potřebou, člověk se vrací do jeskynního obydlí, které je však nyní zamořeno smrdutým morovým dechem civilizace a které už jen pochybně obývá jako nějakou cizí moc, která mu denně může uniknout, ze které může být denně vyhozen, když //XV/ nezaplatí. Za tuto umrlčí komoru musí zaplatit. Obydlí světla, které Prométheus u Aischyla označuje za jeden z největších darů, jímž učinil divocha člověkem, přestává být pro dělníka. Světlo, vzduch atd., nejprostší zvířecí čistotnost přestává být pro člověka potřebou. Špína, toto zbahnění, zahnívání člověka, odpad ze stoky (toto je třeba chápat doslovně) civilizace se mu stává životním živlem. Úplná nepřirozená zchátralost, shnilá příroda se stává jeho životním živlem. Žádný z jeho smyslů už neexistuje nejen ve svém lidském, ale ani v nelidském způsobu, tedy dokonce ani ve zvířecím způsobu. Znovu se vracejí nejhrubší způsoby (a nástroje) lidské práce, jako se šlapací mlýn římských otroků stal výrobním způsobem, způsobem jsoucna mnoha anglických dělníků. Nejen, že člověk nemá žádné lidské potřeby, přestávají dokonce i potřeby zvířecí. Ir zná už jen potřebu jíst, a to už jen jíst brambory, a to jen brambory pro prasata, nejhorší druh brambor. Ale Anglie a Francie už mají v každém průmyslovém městě malé Irsko. Divoch, zvíře mají přece potřebu lovu, pohybu atd., družnosti. - Zjednodušení stroje, práce, se používá k tomu, aby byl z člověka, který se teprve stává člověkem, z úplně nevyspělého člověka - z dítěte - učiněn dělník, jako se z dělníka stalo zanedbané dítě. Stroj se podvoluje slabosti člověka, aby ze slabého člověka udělal stroj.

 

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 556-559

(556-559) Jak jsme viděli ve čtvrté kapitole, k přeměně peněz v kapitál nestačí, aby tu byla zbožní výroba [ve 4.vydání: výroba hodnoty. Pozn.red.] a oběh zboží. K tomu je především nutné, aby oproti sobě stáli jako kupec a prodavač na jedné straně majitel hodnot nebo peněz a na druhé straně majitel hodnototvorné substance; na jedné straně majitel výrobních a životních prostředků, na straně druhé majitel pouhé pracovní síly. Oddělení výkonu práce od práce samé, oddělení objektivních pracovních podmínek od subjektivního činitele - pracovní síly - bylo tedy fakticky daným základem, východiskem kapitalistického výrobního procesu.

Ale to, co bylo zpočátku jen východiskem, se vlivem pouhé nepřetržitosti procesu, prosté reprodukce, stále znovu vytváří a zvěčňuje jako vlastní výsledek kapitalistické výroby. Na jedné straně přeměňuje výrobní proces hmotné bohatství neustále v kapitál, v prostředky zhodnocování a potřeby pro kapitalistu. Na druhé straně dělník z tohoto procesu neustále vychází tak, jak do něho vstoupil: jako osobní zdroj bohatství, ale zbavený všech prostředků, jimiž by toto bohatství mohl uskutečňovat pro sebe. Protože před jeho vstupem do tohoto procesu mu byla jeho vlastní práce odcizena, přivlastněna kapitalistou a přivtělena ke kapitálu, zpředmětňuje se tato práce během procesu neustále v cizím výrobku. Protože výrobní proces je zároveň proces spotřeby pracovní síly kapitalistou, přeměňuje se výrobek dělníka ustavičně nejen ve zboží, nýbrž i v kapitál, v hodnotu, která vysává hodnototvornou sílu, v životní prostředky, jimiž se kupují osoby, ve výrobní prostředky, které zaměstnávají výrobce.5) Dělník sám tedy ustavičně produkuje objektivní bohatství jako kapitál, jako cizí moc, která jej ovládá a vykořisťuje, a kapitalista právě tak ustavičně produkuje pracovní sílu jako subjektivní zdroj bohatství, oddělený od prostředků jejího vlastního zpředmětnění a uskutečnění, jako abstraktní zdroj, existující jen v organismu dělníka, zkrátka produkuje dělníka jako námezdního dělníka.6) Toto neustálé reprodukování čili zvěčňování dělníka je conditio sine qua non [nezbytnou podmínkou] kapitalistické výroby.

Dělníkova spotřeba je dvojího druhu. V samotné výrobě spotřebovává svou prací výrobní prostředky a přeměňuje je ve výrobky o vyšší hodnotě, než je hodnota zálohovaného kapitálu. To je jeho produktivní spotřeba. Je to zároveň spotřeba jeho pracovní síly kapitalistou, který ji koupil. Na druhé straně vydává dělník peníze, které mu byly zaplaceny při koupi jeho pracovní síly, na životní prostředky. To je jeho individuální spotřeba. Dělníkova produktivní a individuální spotřeba jsou tedy naprosto různé. Při produktivní spotřebě funguje jako hybná síla kapitálu a patří kapitalistovi; při individuální spotřebě patří sám sobě a plní životní funkce mimo výrobní proces. Výsledkem první spotřeby je existence kapitalisty, výsledkem druhé spotřeby je existence samotného dělníka.

Při zkoumání "pracovního dne" apod. se zároveň ukázalo, že dělník je často nucen činit ze své individuální spotřeby pouhou nahodilou epizodu výrobního procesu. V tomto případě hltá životní prostředky, jen aby udržel svou pracovní sílu v činnosti, jako se do parního stroje přikládá uhlí a napouští voda, jako se maže kolo olejem. Jeho spotřební prostředky jsou tu pouhými spotřebními prostředky jednoho z výrobních prostředků, jeho individuální spotřeba je přímo produktivní spotřebou. Ale to se jeví jako zlořád, který nemá nic společného s podstatou kapitalistického výrobního procesu.7)

Jinak to vypadá, nezkoumáme-li jednotlivého kapitalistu a jednotlivého dělníka, nýbrž třídu kapitalistů a třídu dělníků, nezabýváme-li se ojedinělým výrobním procesem zboží, nýbrž celým kapitalistickým procesem v jeho toku a v jeho společenském rozsahu. - Přeměňuje-li kapitalista část svého kapitálu v pracovní sílu, zhodnocuje tím celý svůj kapitál. Zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Má zisk nejen z toho, co dostává od dělníka, nýbrž i z toho, co mu dává. Kapitál, zvnějšněný výměnou za pracovní sílu, se přeměňuje v životní prostředky, jejichž spotřeba slouží k tomu, aby reprodukovala svaly, nervy, kosti, mozek dosavadních dělníků a produkovala dělníky nové. Individuální spotřeba dělnické třídy ve svých absolutně nezbytných hranicích je tedy zpětnou přeměnou životních prostředků, které kapitál zcizil za pracovní sílu, v pracovní sílu, kterou může kapitál vykořisťovat znovu. Je to výroba a reprodukce nejnezbytnějšího výrobního prostředku pro kapitalistu - samého dělníka. Dělníkova individuální spotřeba je tedy momentem ve výrobě a reprodukci kapitálu, ať se to děje v dílně, v továrně atd., či mimo ně, v pracovním procesu, anebo mimo něj, tak jako jím je čištění stroje, ať se děje během pracovního procesu, anebo o přestávkách v pracovním procesu. Na věci nic nemění, že dělník uskutečňuje svou indviduální spotřebu kvůli sobě, a ne kvůli kapitalistovi. Tak spotřeba tažného zvířete nepřestává být nutným momentem výrobního procesu proto, že zvíře samo požívá to, co žere. Ustavičné udržování a reprodukce dělnické třídy zůstává vždy nezbytnou podmínkou reprodukce kapitálu. Splnění této podmínky může kapitalista klidně přenechat dělníkům, může se spolehnout na jejich pud sebezáchovy a rozmnožování. Stará se jen o to, aby jejich individuální spotřebu omezil na to nejnutnější, a je na hony vzdálen surovosti těch Jihoameričanů, kteří nutí dělníky, aby jedli výživnější potravu místo méně výživné.8)

Proto také kapitalista a jeho ideolog, politický ekonom, považují za produktivní spotřebu jen tu část dělníkovy individuální spotřeby, která je nezbytná k zvěčnění dělnické třídy, kterou musí dělník skutečně spotřebovat, aby kapitál mohl spotřebovávat pracovní sílu; všechno, co dělník spotřebuje kromě toho, pro své potěšení, je neproduktivní spotřeba.9) Kdyby akumulace kapitálu vyvolala zvýšení mzdy a tím rozmnožení dělníkových spotřebních prostředků, aniž by se zvětšila spotřeba pracovní síly kapitálem, byl by dodatečný kapitál spotřebován neproduktivně.10) Opravdu, dělnikova individuální spotřeba je pro něho samého neproduktivní, protože reprodukuje jen nutné individuum; je produktivní pro kapitalistu a stát, protože je výrobou síly, která vytváří cizí bohatství.11)

Ze společenského hlediska je tedy dělnická třída - i mimo bezprostřední pracovní proces - právě tak příslušenstvím kapitálu, jako jím je mrtvý pracovní nástroj. Dokonce individuální spotřeba dělníků je v jistých mezích jen momentem reprodukčního procesu kapitálu. A sám tento proces pečuje o to, aby tyto vědomím nadané výrobní nástroje neuprchly, a to tím, že ustavičně vzdaluje výrobek práce dělníků od jejich pólu k protikladnému pólu kapitálu. Individuální spotřeba dělníků zajišťuje na jedné straně jejich udržování a reprodukci, na druhé straně tím, že ničí životní prostředky, vyvolává nutnost, aby se ustavičně objevovali na trhu práce. Římský otrok byl připoután neviditelnými nitkami. Iluze jeho nezávislosti se udržuje tím, že se individuální zaměstnavatelé ustavičně střídají, a tím, že existuje fictio iuris [právní fikce] smlouvy.

_______________________________________________________________

5) "To je zvlášť pozoruhodná vlastnost produktivní spotřeby. Co se spotřebovává produktivně, je kapitál a kapitálem se stává spotřebou." (James Mill: l.c.p. 242.) Ale J.Mill této "zvlášť pozoruhodné vlastnosti" nepřišel na kloub.

6) "Je ovšem pravda, že zavedení nové manufaktury zaměstná mnoho chudáků; ale zůstanou chudáky a další zřizování manufaktur plodí mnoho dalších chudáků." (Reasons for a limited Exportation of Wool, Lond. 1677, s.19.) "Farmář nyní nesmyslně tvrdí, že vydržuje chudáky. Ve skutečnosti jsou udržováni v bídě." (Reasons for the late Increase of the Poor Rates: or a comparative View of the Prices of Labour and Provisions, Lond. 1777, s. 31.)

7) Rossi by tak emfaticky nedeklamoval o této otázce, kdyby skutečně pronikl do tajemství "productive consumption" [produktivní spotřeby].

8) "Dělníci v jihoamerických dolech, jejichž denní práce (snad nejtěžší na světě) záleží v tom, že vynášejí na zádech na povrch náklad rudy ve váze 180 až 200 liber z hloubky 450 stop, žijí jen o chlebu a bobech; jedli by raději samý chléb, ale jejich páni, kteří zjistili, že by jen o chlebu nemohli tolik pracovat, zacházejí s nimi jako s koňmi a nutí je, aby jedli boby; boby jsou mnohem bohatší na fosfor než chléb." (Liebig: l.c.,1.díl, s. 194, poznámka.)

9) James Mill: l.c.p. 238 a násl.

10) "Kdyby cena práce stoupla natolik, že by se přes zvětšení kapitálu nemohlo použít víc práce, řekl bych, že takový přírůstek kapitálu bude spotřebován neproduktivně." (Ricardo: l.c.p. 163.)

11) "Jediná produktivní spotřeba ve vlastním smyslu je spotřeba či zničení bohatství" (má na mysli spotřebu výrobních prostředků) "kapitalistou pro reprodukci... Dělník... je produktivním spotřebitelem pro osobu, která ho zaměstnává, a pro stát, ale přesně řečeno není produktivním spotřebitelem pro sebe samého." (Malthus: Definitions etc., s. 30).

________________________________________________________________

 

Marx Pavlu Vasiljeviči Anněnkovovi do Paříže, 28.prosince 1846

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 27, Praha 1968, s. 509-510

(509-510) Je zbytečné dodávat, že lidé si nemohou svobodně vybírat své výrobní síly - jež jsou základem celých jejich dějin - neboť každá výrobní síla je nabytou silou, produktem dřívější činnosti. Výrobní síly jsou tedy výsledkem praktické energie lidí, ale tato energie sama je omezena okolnostmi, v nichž se lidé ocitají, dříve nabytými výrobními silami a společenskou formou existující před nimi, kterou nevytvářejí a která je produktem předchozí generace. Tímto prostým faktem, že každá následující generace nalézá už výrobní síly nabyté předchozí generací, které jí slouží jako surovina pro novou výrobu, vzniká v dějinách lidí spojitost, tvoří se dějiny lidstva, které jsou dějinami lidstva tím víc, čím víc se rozvinuly výrobní síly lidí a tedy i jejich společenské vztahy. Nutný důsledek: společenské dějiny lidí jsou vždy jen dějinami jejich indvividuálního vývoje, ať už si to lidé uvědomují nebo ne. Jejich materiální vztahy tvoří základ všech jejich vztahů. Tyto materiální vztahy nejsou nic jiného než nutné formy, v nichž se uskutečňuje jejich materiální a individuální činnost.

 

Engels, B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 59-64, 185-192

(59-64) Divošství

1. Nejnižší stupeň. Dětství lidstva, kdy lidé ještě pobývali ve svých prvotních sídlech, v tropických nebo sutropických lesích, žijíce aspoň zčásti na stromech, čímž jedině se dá vysvětlit, že se udrželi proti velikým šelmám. Potravou jim byly plody, ořechy a kořeny; hlavní vymožeností této doby je vytvoření artikulované řeči. Ze všech národů, které se staly známými v historickém období, nežil už ani jediný v tomto prapůvodním stavu. Třebaže tento stav asi trval dlouhá tisíciletí, nemůžeme jej dokázat přímými svědectvími; jestliže však připustíme, že člověk pochází z říše zvířat, neobejdeme se bez předpokladu, že takový přechod existoval.

2. Střední stupeň. Počíná využitím ryb (k nimž počítáme také raky, měkkýše a jiné vodní živočichy) k obživě a používáním ohně. Obojí spolu souvisí, protože ryb lze plně využít jako potravy teprve s pomocí ohně. S touto novou potřebou přestávali být všichni lidé závislí na podnebí a místě; postupovali podél velkých řek a pobřeží a mohli se i ve stavu divošství rozšířit po většině země. Hrubě opracované, nebroušené kamenné nástroje rané doby kamenné, takzvané nástroje paleolitické, které patří zcela nebo z největší části do tohoto období, se nacházejí ve všech světadílech a jsou důkazem tohoto stěhování. Nově obsazená pásma, jakož i neochabující vynalézavost, spolu s uměním rozdělávat třením oheň, poskytly člověku nové zdroje potravin, a to jednak škrobovité kořeny a hlízy, které se pekly v horkém popelu nebo v jámách na pečení (zemních pecích), jednak zvěř, která se stala příležitostným doplňkem stravy, když byly vynalezeny první zbraně, kyj a oštěp. Národy čistě lovecké, jaké vystupují v knihách, to jest národy, které se živí jen lovem, nikdy neexistovaly; na to je výtěžek lovu příliš nejistý. Protože zdroje obživy jsou stále nejisté, vzniká, jak se zdá, na tomto stupni lidožroutství, které se potom dlouho udržuje. Austrálci a mnozí Polynésané jsou podnes na tomto středním stupni divošství.

3. Nejvyšší stupeň. Počíná vynalezením luku a šípu, čímž se zvěřina stává pravidelnou potravou a lov jedním z normálních odvětví práce. Luk, tětiva a šíp tvoří už velmi složitý nástroj, jehož vynalezení předpokládá dlouhou, nahromaděnou zkušenost, zbystřené duševní síly a tedy také zároveň znalost mnoha jiných vynálezů. Srovnáme-li národy, které sice znají luk a šíp, ale neznají ještě hrnčířství (od něhož Morgan datuje přechod k barbarství), najdeme u nich vskutku už jakési počátky usazování ve vesnicích, jistou znalost výroby životních potřeb, dřevěné nádoby a nářadí, ruční tkaní (bez tkalcovského stavu) lýkových vláken, pletené koše z lýka nebo rákosu, broušené (neolitické) kamenné nástroje. Oheň a kamenná sekyra už také většinou umožňovaly výrobu člunu z jednoho kmene a místy i výrobu trámů a prken na stavbu domů. Takový pokrok najdeme například u severozápadních amerických Indiánů, kteří sice znají luk a šíp, ale ne hrnčířství. Pro divošství byl luk a šíp tím, čím byl železný meč pro barbarství a ručnice pro civilizaci: rozhodující zbraní.

Barbarství

1. Nejnižší stupeň. Datuje se od zavedení hrnčířství. Vzniklo prokazatelně v mnoha případech a pravděpodobně všude z toho, že se pletené nebo dřevěné nádoby pomazávaly hlínou, aby byly ohnivzdorné; přitom se brzy poznalo, že ztvárněná hlína prokazuje stejnou službu, i když uvnitř není nádoba.

Doposud jsme mohli sledovat běh vývoje zcela obecně, jako platný pro určité vývojové období u všech národů stejně, bez ohledu na místo. Nástupem barbarství jsme však dosáhli stupně, na kterém se uplatňují rozličné přírodní podmínky obou velkých pevnin. Charakteristickým znakem barbarského období je ochočování a chov zvířat a pěstování rostlin. Východní pevnina, takzvaný starý svět, měla skoro všechna zvířata hodící se k ochočení a všechny druhy obilí vhodné k pěstování, kromě jediného; na západní pevnině, v Americe, a to ještě jen v jedné části na jihu, se dala ze savců ochočit jen lama a ze všech druhů obilí se hodil k pěstování jen jediný, ovšem nejlepší druh, kukuřice. Tyto různé přírodní podmínky způsobují, že se od té doby obyvatelstvo každé polokoule ubírá svou zvláštní cestou a že mezníky na rozhraní jednotlivých stupňů jsou v obou případech různé.

2. Střední stupeň. Počíná na východě ochočováním domácích zvířat, na západě pěstováním výživných rostlin s pomocí zavodňování, používáním adob (cihel sušených na slunci) a kamenů na stavbu budov.

Začneme západem, protože tam nebyl tento stupeň až do dobytí Ameriky Evropany nikde překročen.

U Indiánů na nejnižším stupni barbarství (sem patřili všichni Indiáni, kteří byli nalezeni východně od Mississippi) existovalo v době jejich objevení už jakési zahradní pěstování kukuřice a snad také dýní, melounů a jiných zahradních plodin, které jim poskytovaly velmi podstatnou část výživy; bydlili v dřevěných domech ve vesnicích obehnaných palisádami. Severozápadní kmeny, zejména v oblasti řeky Columbia, byly ještě na nejvyšším stupni divošství a neznaly ani hrnčířství, ani žádný druh pěstování rostlin. Naproti tomu Indiáni takzvaní Pueblos v Novém Mexiku,35) Mexičané, Středoameričané a Peruánci byli v době svého podmanění na středním stupni barbarství; bydlili v domech postavených na způsob pevností z adob nebo z kamene, pěstovali v uměle zavlažovaných zahradách kukuřici a podle polohy a podnebí i jiné výživné rostliny, které jim byly hlavním zdrojem obživy, a ochočili si dokonce i některá zvířata - Mexičané krocana a jiné ptáky, Peruánci lamu. Mimoto uměli zpracovávat kovy - až na železo, a proto se stále ještě nemohli obejít bez kamenných zbraní a kamenných nástrojů. Španělská okupace zarazila pak všechen jejich další samostatný vývoj.

Na východě začal střední stupeň barbarství ochočením zvířat poskytujících mléko a maso, kdežto pěstování rostlin zůstalo, jak se zdá, po velkou část tohoto období neznámé. Ochočení a chov dobytka a tvoření větších stád zavdalo asi podnět k tomu, že se Árijci a Semité oddělili od ostatní masy barbarů. Evropští a asijští Árijci mají jména dobytka ještě společná, jména pěstovaných rostlin však společná téměř nemají.

Zakládání stád vedlo na příhodných místech k pastýřskému životu; u Semitů na travnatých rovinách při Eufratu a Tigridu, u Árijců na rovinách Indie, při Oxu a Jaxartu, Donu a Dněpru. Na pomezí takovýchto pastvinatých krajin došlo asi k ochočení dobytka nejdříve. Pozdějším pokolením pak připadá, že pastevecké národy pocházejí z krajin, které nejenže nejsou kolébkou lidstva, nýbrž právě naopak byly pro jejich divoké předky, a dokonce i pro lidi na nejnižším stupni barbarství takřka neobyvatelné. Obráceně zas, jakmile si tito barbaři středního stupně zvykli na pastevecký život, nemohlo je nikdy ani napadnout, aby se dobrovolně vrátili z travnatých rovin při řekách do lesnatých oblastí, jež byly domovem jejich předků. Ba dokonce, když byli Semité a Árijci zatlačováni dále na sever a na Západ, nemohli se stěhovat do západoasijských a evropských lesnatých krajin dříve, dokud jim pěstování obilí neumožnilo uživit na této méně příznivé půdě dobytek a zejména přezimovat. Je víc než pravděpodobné, že pěstování obilí zde vzniklo nejdříve proto, že bylo potřeba píce pro dobytek, a teprve později se stalo důležité pro výživu lidí.

Vydatné masité a mmléčné stravě Árijců a Semitů a zvláště jejímu příznivému účinku na vývoj dětí lze asi přičíst zdárnější vývoj obou ras. Opravdu také Indiáni Pueblos v Novém Mexiku, kteří jsou odkázáni takřka jen na rostlinnou stavu, mají menší mozek než Indiáni na nižším stupni barbarství, kteří jedí více masa a ryb. Zcela jistě však na tomto stupni mizí postupně lidožroutství a udržuje se jen jako náboženský úkon nebo, což je skoro totéž, jako kouzelný prostředek.

3. Nejvyšší stupeň. Počíná tavením železné rudy a přechází v civilizaci vynalezením hláskového písma a jeho používáním k literárním záznamům. Tento stupeň, kterým, jak řečeno, prošlo lidstvo samostatně jen na východní polokouli, je bohatší na pokroky ve výrobě než všechny předcházející stupně dohromady. Patří k němu Řekové herojské doby, italské hmeny z doby krátce před založením Říma, Němci za Tacita a Normami v době Vikingů.

Především se tu setkáváme poprvé s železným rádlem taženým dobytkem, které umožnilo zemědělství na vyšším stupni, obdělávání polí, a tím i rozmnožení životních prostředků v míře na tehdejší poměry prakticky neomezené; tím se umožnilo také mýcení lesa a jeho přeměna v ornou půdu a v louky - a to zase nebylo možné ve velkém měřítku bez železné sekyry a bez železného rýče. Tím ale došlo také k rychlému rozmnožení obyvatelstva a k hustému osídlení na malém prostoru. Před obděláváním polí by musely nastat zcela výjimečné podmínky, aby se půl miliónu lidí dalo sjednotit pod jediným ústředním vedením; pravděpodobně se to nestalo nikdy.

S největším rozkvětem nejvyššího stupně barbarství se setkáváme v homérských básních, zejména v Iliadě. Zdokonalené železné nástroje; měch; ruční mlýn; hrnčířský kruh; příprava oleje a vína; zdokonalené zpracování kovů přecházející v umělecké řemeslo; počátky architektury jako umění; města obehnaná zdmi s věžemi a cimbuřím; homérský epos a celé bájesloví - to je hlavní dědictví, které Řekové převzali z barbarství do civilizace. Srovnáme-li s tím, jak Caesar, ba i Tacitus popisují Germány,36) kteří byli na počátku téhož kulturního stupně, z něhož se homérští Řekové chystali přejít na vyšší stupeň, tu vidíme, k jak bohatému rozvoji výroby došlo na nejvyšším stupni barbarství.

Obraz vývoje lidstva, který jsem tu podle Morgana načrtl, přes divošství a barbarství k počátkům civilizace, má už hojně nových rysů, a co víc, rysů nepopiratelných, protože jsou vzaty přímo z výroby. Přesto se bude zdát tento obraz matný a chudý, srovnáme-li jej s obrazem, který se před námi rozvine na konci našeho putování; teprve potom bude možno postavit do plného světla přechod z barbarství do civilizace a jejich pronikavý protiklad. Prozatím můžeme Morganovo rozdělení shrnout takto: Divošství - období, kdy si člověk přivlastňuje převážně hotové produkty přírody; umělé lidské výrobky jsou většinou pomocnými nástroji tohoto přivlastňování. Barbarství - období, kdy si člověk osvojuje chov dobytka a zemědělství, učí se metodám, jak lidskou činností zvyšovat produkci přírodních výrobků. Civilizace - období, kdy se člověk učí dalšímu zpracovávání přírodních produktů, období vlastního průmyslu a umění.

(185-192) Barbarství a civilizace

...Obyvatelstvo je neobyčejně řídké: hustší je jen v místě sídla kmene, kolem něhož se ve velkém kruhu rozprostírá nejprve loviště, pak neutrální ochranný les, který je odděluje od ostatních kmenů. Dělba práce vzniká zcela přirozeně; existuje jen mezi oběma pohlavími. Muž vede válku, loví, chytá ryby, opatřuje syrovou potravu a k tomu potřebné nářadí. Žena se stará o domácnost a přípravu potravy a oděvu, vaří, tká, šije. Každý z nich je pánem ve své oblasti: muž v lese, žena v domě. Každý je vlastníkem nářadí, které si zhotovil a jehož používá: muž je vlastníkem zbraní, leveckého a rybářského nářadí, žena - domácího nářadí. Domácnost je komunistická, společná pro několik, často pro mnoho rodin.*) Co bylo společně vyrobeno a čeho se společně používá, to je společným vlastnictvím: dům, zahrada, člun. Zde tedy a jenom zde ještě platí "vlastnictví získané vlastní prací", které právníci a ekonomové přibásnili civilizované společnosti, tato poslední vylhaná právní záminka, o kterou se ještě opírá dnešní kapitalistické vlastnictví.

Ale lidé neustrnuli všude na tomto stupni. V Asii našli zvířata, která ochočovali a ochočená pak chovali. Divoká buvolí kráva se musela lovit, ochočená dávala rok co rok tele a kromě tohoto ještě mléko. Pro některé nejpokročilejší kmeny - Árijce, Semity, snad také Turánce - se stalo hlavním odvětvím práce nejprve ochočování, později už jen chov a opatrování dobytka. Pastýřské kmeny se odlišily od ostatní masy barbarů: to byla první velká společenská dělba práce. Pastýřské kmeny produkovaly nejen víc potravy, nýbrž také potravu jiného druhu než ostatní barbaři. Měly výhodu před ostatními kmeny nejen v tom, že měly hojnost mléka, mléčných výrobků a masa, nýbrž také kůže, vlnu, kozí srst a s hojností surovin také víc přediva a tkaniva. To poprvé umožnilo pravidelnou směnu. Na dřívějších stupních mohlo k směně docházet jen příležitostně; zvláštní zručnost při zhotovování zbraní a nástrojů může vést k přechodné dělbě práce. Tak byly na mnoha místech nalezeny nepochybné zbytky dílen na kamenné nástroje z mladší doby kamenné; umělci, kteří tu zdokonalovali svou zručnost, pracovali převděpodobně na účet celku a pro celek, jak je tomu ještě u stálých řemeslníků indiánských rodových společenství. Na tomto stupni rozhodně nemohla vzniknout jiná směna než směna uvnitř kmene a i k té docházelo jen výjimečně. Naproti tomu tu po oddělení pastýřských kmenů nacházíme všechny podmínky pro směnu mezi členy různých kmenů, pro její rozvinutí a upevnění jako pravidelné instituce. Původně směňoval kmen s kmenem prostřednictvím rodových stařešinů; když se však stáda začínala stávat odděleným majetkem, nabývala převahy čím dál tím víc směna mezi jednotlivci a nakonec se stala jedinou formou. Ale hlavním předmětem, který pastýřské kmeny směňovaly se svými sousedy, byl dobytek; dobytek se stal zbožím, kterým se oceňovalo všechno ostatní zboží a které bylo všude ochotně přijímáno výměnou za jiné zboží - zkrátka dobytek nabyl funkce peněz a už na tomto stupni konal službu peněz. Tak naléhavě a rychle se vyvinula už na počátku směny zboží potřeba peněžního zboží.

Zahradnictví, které asijští barbaři na nejnižším stupni zřejmě neznali, objevilo se u nich nejpozději na středním stupni barbarství jako předzvěst zemědělství. Podnebí turánské náhorní roviny nepřipouští pastýřský život bez zásob krmiva na dlouhou a tuhou zimu; podmínkou tu tedy byly louky a pěstování obilnin. Totéž platí pro stepi severně od Černého moře. Jakmile se začaly pěstovat obilniny pro dobytek, staly se brzy také potravou lidí. Obdělaná půda zůstávala ještě vlastnictvím kmene, původně rodu, později ji rod přiděluje do užívání domácím společenstvím a konečně jednotlivcům; je možné, že měli určitá práva držby, ale nic víc.

Z průmyslových vymožeností tohoto stupně jsou důležité zvláště dvě. První je tkalcovský stav, druhou je tavení kovových rud a zpracování kovů. Nejdůležitější byly měď a cín a směs obou, bronz; z bronzu se dělaly užitečné nástroje a zbraně, které však nedokázaly vytlačit kamenné nástroje; to dokázalo jedině železo, a získávat železo v této době ještě nedovedli. Zlata a stříbra se začalo používat na klenoty a k ozdobě a obojí už jistě mělo vyšší hodnotu než měď a bronz.

Zvyšování výroby ve všech odvětvích - v chovu dobytka, zemědělství, domácím řemesle - umožnilo lidské pracovní síle vyrábět víc, než bylo třeba k jejímu udržování. Současně se tím zvyšovalo denní množství práce, které připadalo na každého člena rodu, domácího společenství nebo jednotlivé rodiny. Bylo nutno přibrat nové pracovní síly. Ty dodávala válka: váleční zajatci se stávali otroky. První velká společenská dělba práce zároveň se zvýšením produktivity práce, tedy bohatství, a s rozšířením pole výrobní činnosti nesla s sebou za daných celkových dějinných podmínek nutně otroctví. Z první velké společenské dělby práce vzniklo první velké rozštěpení společnosti na dvě třídy: na otroky a pány, na vykořisťovatele a vykořisťované.

Jak a kdy přešla stáda ze společného vlastnictví kmene nebo rodu do vlastnictví jednotlivých hlav rodin, o tom dosud nic nevíme. V podstatě se to však muselo stát na tomto stupni. Ale stáda a ostatní nové bohatství vnesly do rodiny revoluci. Obživa byla vždy věcí mužovou, prostředky k obživě vyráběl on a byly jeho vlastnictvím. Stáda byla novým prostředkem obživy, jejich původní ochočení a pozdější chov byly jeho dílem. Jemu proto patřil dobytek, jemu patřilo i zboží a otroci, které získal výměnou za dobytek. Všechny přebytky, které nyní obživa poskytovala, připadaly muži; žena jich sice také užívala, ale neměla podíl na vlastnictví. "Divoký" válečník a lovec se spokojil v domě druhým místem po ženě; "mírnější" pastevec, zakládající si na svém bohatství, se dral na první místo a ženu zatlačil na druhé. A žena si nemohla stěžovat. Dělba práce v rodině určila rozdělení vlastnictví mezi mužem a ženou; to se nezměnilo, a přesto nyní postavilo dosavadní poměr v domácnosti na hlavu jedině proto, že se změnila dělba práce mimo rodinu. Táž příčina, která dříve ženě zajišťovala vládu v domě, totiž to, že se omezovala na domácí práce, táž příčina zajišťovala nyní vládu v domě muži: ženina domácí práce nyní zanikala vedle mužovy práce pro obživu; jeho práce byla všechno, ženina práce bezvýznamný přídavek. Už tady se ukazuje, že osvobození ženy, její zrovnoprávnění s mužem, není a nebude možné, dokud žena bude vyloučena ze společenské produktivní práce a bude se zabývat jen soukromou domácí prací. Osvobození ženy bude možné, teprve až se bude moci podílet na výrobě ve velkém, společenském měřítku a až ji domácí práce bude zaměstnávat jen v nepatrné míře. A to umožnil teprve moderní velký průmysl, který nejen připouští práci ženy ve velkém měřítku, nýbrž ji přímo vyžaduje a který se také čím dál tím víc snaží přeměnit soukromou domácí práci ve veřejný průmysl.

S nastolením faktické vlády muže v domě padly poslední překážky jeho samovlády. Pád mateřského práva, zavedení otcovského práva, pozvolný přechod párového manželství v monogamii i tuto samovládu potvrdily a zvěčnily. Tím vznikla ve starém rodovém zřízení trhlina; jednotlivá rodina se stávala mocí a zdvíhala se hrozivě proti proudu.

Další krok nás vede na nejvyšší stupeň barbarství, do období, v němž všechny kulturní národy prodělávají svou herojskou dobu: dobu železného meče, ale také dobu železné radlice a sekery. Člověk se zmocnil železa, poslední a nejdůležitější ze všech surovin, které hrály převratnou úlohu v dějinách, poslední - až na brambory. Železo umožnilo obdělávání polí ve velikých plochách, klučení velkých lesů; dalo řemeslníkům nářadí tak tvrdé a ostré, že mu neodolal žádný kámen, žádný jiný známý kov. To všechno pozvolna; první železo bylo často ještě měkčí než bronz. Proto kamenné zbraně mizely jen pomalu; nejen v "Písni o Hildenbrandovi"155), také ještě u Hastingsu roku 1066 se bojovalo kamennými sekerami.175) Ale pokrok nyní postupoval nezadržitelně, plynuleji a rychleji. Hlavním střediskem kmene nebo svazu kmenů se stalo město s kamennými nebo cihlovými domy, obehnané kamennými zdmi, s věžemi a cimbuřím; byl to mohutný pokrok ve stavebnictví, ale také příznak, že se zvětšilo nebezpečí a potřeba ochrany. Bohatství rychle rostlo, ale jako bohatství jednotlivců; tkalcovství, zpracovávání kovů a ostatní řemesla, která se stále víc specializovala, přinášela stále rozmanitější a dovednější výrobky; zemědělství poskytovalo vedle obilí, luštěnin a ovoce teď také olej a víno, které se lidé naučili připravovat. Takovou rozmanitou činnost nemohl už vykonávat týž člověk; nastala druhá velká dělba práce: řemeslo se oddělilo od zemědělství. Neustálé zvyšování výroby a zároveň zvyšování produktivity práce zvyšovalo hodnotu lidské pracovní síly; otroctví, které na předchozím stupni vývoje teprve vznikalo a vyskytovalo se jen tu a tam, stalo se nyní podstatnou součástí společenského systému; otroci přestali být pouhými pomocníky, celé desítky otroků jsou hnány do práce na poli a v dílnách. S rozštěpením výroby na dvě velká hlavní odvětví, na zemědělství a řemeslo, vzniká výroba přímo pro směnu, zbožní výroba; s ní vzniká obchod nejen uvnitř kmene a na jeho hranicích, nýbrž už také zámořský obchod. To všechno je však ještě velmi nevyvinuté; drahé kovy se začínají stávat hlavním a všeobecným peněžním zbožím, ale ještě se nerazí, jen se prostě vyměňují podle váhy.

Rozdíl mezi bohatými a chudšími vedle rozdílu mezi svobodnými a otroky se spolu s novou dělbou práce stal podnětem k novému rozdělení společnosti do tříd. Majetkové rozdíly mezi jednotlivými hlavami rodin rozrušily staré komunistické domácí společenství všude, kde se až dosud udrželo; s ním zaniklo i společné obdělávání půdy na účet tohoto společenství. Pole se přidělovala jednotlivým rodinám do užívání nejprve na čas, později natrvalo, přechod k plnému soukromému vlastnictví se uskutečňuje pozvolna a souběžně s přechodem párového manželství v monogamii. Hospodářskou jednotkou ve společnosti se začíná stávat jednotlivá rodina.

Větší hustota obyvatelstva nutí k těsnějšímu sdružování jak uvnitř, tak navenek. Všude se stává nutnosti svaz příbuzných kmenů; brzy také dochází ke splývání kmenů a tím oddělená území kmenů spývají ve společné území národa. Vojevůdce národa - rex, basileus, thiudans - se stává nepostradatelným, stálým úředníkem. Shromáždění lidu vzniká i tam, kde dosud neexistovalo. Vojevůdce, rada, shromáždění lidu jsou orgány rodové společnosti, která se vyvinula ve vojenskou demokracii. Vojenskou - protože válka a organizace pro válku se nyní staly pravidelnými funkcemi v životě národa. Bohatství sousedů dráždí chtivost národů, jimž se nabývání bohatství stává jedním z hlavních cílů života. Jsou to barbaři: pro ně je loupež lehčí a dokonce ji pokládají za čestnější než práci. Válka, která se dříve obyčejně vedla jen v odvetu za přepadení nebo aby se rozšířilo území, které už nestačilo, se nyní vede jen kvůli loupeži a stává se stálým odvětvím obživy. Ne nadarmo se hrozivě tyčí zdi kolem nových opevněných měst: v jejich příkopech zeje hrob rodového zřízení a jejich věže čnějí už do civilizace. Stejně tak je tomu uvnitř. Loupežné války zvyšují moc nejvyššího vojevůdce i moc nižších velitelů; zvyk volit nástupce z téže rodiny přechází, zejména po zavedení otcovského práva, ponenáhlu v dědičnost, nejprve trpěnou, potom uplatňovanou a nakonec uzurpovanou; tím je dán základ dědičného království a dědičné šlechty. Tak se orgány rodového zřízení pomalu odtrhávají od svých kořenů v lidu, v rodu, frátrii, kmeni a celé rodové zřízení se zvrhá ve svůj opak: z organizace kmenů, vytvořené k svobodnému pořádání vlastních záležitostí, se stává organizace k olupování a utiskování sousedů a zároveň se její orgány stávají z nástroje vůle lidu samostatnými orgány nadvlády a útisku namířenými proti vlastnímu lidu. Ale to by nebylo bývalo nikdy možné, kdyby lačnost po bohatství nerozdělila členy rodu na bohaté a chudé, kdyby "majetkové rozdíly uvnitř téhož rodu nebyly proměnily jednotu zájmů v antagonismus členů rodu" (Marx)176) a kdyby rozšíření otroctví nebylo způsobilo, že se získávání obživy prací pokládalo za činnost hodnou jen otroků, za víc ponižující než loupež.

-

Tím jsme se dostali na práh civilizace. Zahajuje ji nový pokrok v dělbě práce. Na nejnižším stupni vyráběli lidé jen přímo pro vlastní potřebu; ke směně docházelo jen ojediněle a šlo při ní vždy jen o náhodně vzniklý přebytek. Na středním stupni barbarství se u pastýřských národů už vyskytuje majetek v podobě dobytka, který při určité velikosti stáda zpravidla poskytuje přebytek nad vlastní potřebu; současně tu už nacházíme dělbu práce mezi pastýřskými národy a ostatními zaostalými kmeny, které stáda nemají, a tím dva různé, vedle sebe existující stupně výroby, a tím i podmínky pro pravidelnou směnu. Nejvyšší stupeň barbarství přináší další dělbu práce mezi zemědělstvím a řemeslem a s ní výrobu stále větší části výrobků přímo pro směnu; tím se směna mezi jednotlivými výrobci stává pro společnost životní nutností. Civilizace všechnu dosavadní dělbu práce upevňuje a stupňuje, zejména zostřováním protikladu mezi městem a venkovem (přičemž může město ekonomicky ovládat venkov, jako ve starověku, nebo může venkov ovládat město jako ve středověku), a připojuje k tomu ještě třetí dělbu práce, která je pro civilizaci typická a má rozhodující význam: produkuje třídu, která se už nezabývá výrobou, nýbrž jen směnou výrobků - obchodníky. Všechny dosavadní náběhy k vytváření tříd souvisely ještě výhradně s výrobou; dělily lidi zúčastněné na výrobě na ty, kteří práci řídí, a na ty, kteří ji vykonávají, anebo na výrobce ve větším a v menším měřítku. Zde se poprvé objevuje třída, která se nijak nepodílí na výrobě, a přitom se zmocňuje řízení výroby vcelku a ekonomicky si podmaňuje výrobce; třída, která se stává prostředníkem mezi dvěma výrobci, jehož není možno obejít, a která je oba vykořisťuje. Pod záminkou, že zbavuje výrobce námahy a rizika směny, že rozšiřuje odbyt jejich výrobků na vzdálené trhy, a proto se stává nejužitečnější třídou obyvatelstva, tvoří se třída parazitů, pravých společenských příživníků, třída, která jako odměnu za své velmi nepatrné skutečné výkony sbírá smetanu jak z domácí, tak z cizí výroby, získává rychle obrovská bohatství a příslušný společenský vliv, a právě proto je v období civilizace povolána získávat stále nové a nové pocty a stále víc ovládat výrobu, až konečně vytváří vlastní produkt - periodické obchodní krize.

________________________________________________________________

*) Zvláště na severozápadním pobřeží Ameriky, viz Bancroft. U kmene Gaidah na Ostrovech královny Charlotty se vyskytují domácnosti až o 700 osobách pod jednou střechou. U kmene Nutka žily celé kmeny pod jednou střechou. (Engelsova poznámka.)

35) Pueblos - název skupiny severoamerických indiánských kmenů, které žily v Novém Mexiku (dnešní oblast na jihozápadě USA a v severním Mexiku) a které vzájemně spojovaly společné dějiny a kultura. Název jim dali španělští dobyvatelé pro zvláštní ráz jejich osad (velké společné opevněné domy o 5 až 6 poschodích, do kterých se vešlo až několik tisíc lidí).

36) Engels tu míní dílo Gaia Julia Caesara "Commentarii de bello Gallico" ["Zápisky o válce galské"] a Publia Cornelia Tacita "Germania".

155) "Píseň o Hildenbrandovi" - hrdinský epos, památka starogermánské epické poezie z 8.století, z níž se dochovaly pouze zlomky.

175) U Hastingsu došlo v roce 1066 k bitvě vojsk normanského vévody Viléma, který vtrhl do Anglie, s Anglosasy. Anglosaská vojska, v jejichž vojenské organizaci se zachovaly zbytky rodového zřízení a která měla primitivní výzbroj, byla rozdrcena, anglosaský král Harold zahynul v boji a Vilém se stal anglickým králem, zvaným Vilém I. Dobyvatel.

176) Karel Marx, "Konspekt knihy Lewise H.Morgana "Pravěká společnost" (Archiv Marksa i Engelsa", sv. IX, s. 153-154).

________________________________________________________________

 

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 324-325, 326, 347, 357-358, 367, 369-371, 377, 191-192, 56

(324-325) Forma práce, při níž se mnoho osob plánovitě a společně účastní téhož pracovního procesu nebo různých, ale spolu souvisejících pracovních procesů, se nazývá kooperace.

Jako je útočná síla jízdní švadrony nebo schopnost odporu pěšího pluku podstatně odlišná od součtu útočných sil a schopnosti odporu, které jsou s to vyvinout jednotliví jezdci a pěšáci, právě tak i mechanický součet sil jednotlivých dělníků se liší od společenské síly, která se vyvíjí, jestliže se mnoho rukou současně účastní téže nedílné operace, je-li např. třeba zvednout břemeno, otáčet klikou nebo odstranit z cesty překážku. Výsledku kombinované práce nelze ve všech těchto případech ojedinělou prací buď vůbec dosáhnout, nebo ho lze dosáhnout jen za mnohem delší dobu anebo jen v trpasličím měřítku. Jde tu nejen o zvýšení individuální produktivní síly kooperací, nýbrž i o vytvoření produktivní síly, která sama o sobě a pro sebe musí být masovou silou.

(326) Zdůraznili jsme, že mnoho vzájemně se doplňujících dělníků koná stejnou práci nebo práci stejného druhu, protože tato nejjednodušší forma společné práce hraje velkou úlohu i v nejrozvinutějších podobách kooperace. Je-li pracovní proces složitý, umožňuje už sám fakt, že je spojena značná masa společně pracujících, rozdělit různé operace mezi různé dělníky, tedy provádět je současně, a tak zkrátit pracovní dobu nutnou k zhotovení celkového výrobku.

(347) Specifickým mechanismem manufakturního období zůstává sám souhrnný dělník, skládající se z mnoha dílčích dělníků. Různé operace, které střídavě vykonává nějaký výrobce zboží a které v jeho pracovním procesu splývají v jeden celek, kladou na něho požadavky různého druhu. Jednou musí vyvíjet víc síly, podruhé víc zručnosti, potřetí víc pozornosti atd., ale totéž individuum nemá všechny tyto vlastnosti ve stejné míře.

(357-358) Manufaktura ve vlastním smyslu slova nejen podrobuje dříve samostatného dělníka velení a disciplíně kapitálu, nýbrž vytváří mimoto ještě hierarchické členění mezi samými dělníky. Zatímco jednoduchá kooperace ponechává způsob práce jednotlivců celkem beze změny, manufaktura jej od základu revolucionuje a zmocňuje se individuální pracovní síly až u samého jejího kořene. Mrzačí dělníka a znetvořuje ho tím, že v něm uměle pěstuje jednostrannou zručnost a přitom potlačuje celý svět jeho produktivních sklonů a vloh, podobně jako ve státech okolo zálivu La Platy zabíjejí zvíře jen proto, aby získali jeho kůži nebo lůj. Nejenže se jednotlivé dílčí práce dělí mezi různá individua, nýbrž dělí se i samo individuum, mění se v automatický nástroj nějaké dílčí práce, a tak se stává skutkem odporná bajka Menenia Agrippy, která představuje člověka jen jako část jeho vlastního těla. Jestliže dělník původně prodává svou pracovní sílu kapitálu proto, že nemá materiální prostředky k výrobě nějakého zboží, pak nyní nemůže být jeho individuální pracovní síly samé využito, neprodá-li ji kapitálu. Je schopna fungovat už jen v souvislosti s jinými a tato souvislost se uskutečňuje teprve po prodeji, v dílně kapitalisty. Manufakturní dělník, zbavený své možnosti dělat něco samostatně, vyvíjí produktivní činnost už jen jako příslušenství kapitalistovy dílny.65)

(367) Východiskem převratu ve výrobním způsobu je v manufaktuře pracovní síla, ve velkém průmyslu pracovní prostředek. Je tedy nutno především zkoumat, jak se pracovní prostředek přeměňuje z nástroje ve stroj čili čím se liší stroj od řemeslného nástroje.

(369-371) Podíváme-li se blíže na nástrojovou část stroje čili na vlastní pracovní stroj, vidíme tu celkem - třebaže často ve velmi pozměněné formě - opět tytéž přístroje a nástroje, jimiž pracuje řemeslník a manufakturní dělník; ale už to nejsou nástroje člověka, nýbrž nástroje mechanismu čili mechanické nástroje. Buď je celý stroj pouze více nebo méně změněné mechanické vydání starého řemeslného nástroje, jako je tomu u mechanického tkalcovského stavu, anebo působící orgány, připevněné na kostře pracovního stroje, jsou staří známí, jako vřetena u spřádacího stroje, jehly u stávku na pletení punčoch, pilové listy u strojní pily, nože u sekacího stroje atd. Tyto nástroje se odlišují od vlastního tělesa pracovního stroje už od samého svého zrodu. Vyrábějí se totiž většinou stále ještě řemeslným nebo manufakturním způsobem a teprve pak se připevňují na těleso pracovního stroje, vyrobené strojově. Pracovní stroj je tedy mechanismus, který po přenesení příslušného pohybu vykonává svými nástroji tytéž operace, které dříve podobnými nástroji vykonával dělník. Na podstatě věci nic nemění, vychází-li hnací síla od člověka nebo od stroje. Když se funkce nástroje přenesla z člověka na mechanismus, nastupuje stroj na místo pouhého nástroje. Rozdíl mezi strojem a nástrojem je zřejmý na první pohled, i když ještě prvotním mmotorem zůstává sám člověk. Počet pracovních nástrojů, kterými člověk může současně působit, je omezen počtem jeho přirozených výrobních nástrojů, totiž orgánů jeho těla. V Německu se znovu pokoušeli přimět přadláka, aby šlapal dva kolovraty, aby tedy pracoval současně oběma rukama a oběma nohama. Ale to bylo příliš namáhavé. Později byl vynalezen šlapací kolovrat se dvěma vřeteny, ale přadláčtí virtuosové, kteří dovedli spřádat dvě nitě najednou, byli skoro tak vzácným zjevem jako dvouhlaví lidé. Naproti tomu stroj Jenny přede hned od počátku s 12-18 vřeteny, stávek na pletení punčoch plete mnoha tisíci jehlami najednou atd. Množství nástrojů, jimiž týž pracovní stroj současně působí, je od počátku nezávislé na organických hranicích, jimiž je omezen ruční nástroj dělníka.

U mnoha ručních nástrojů lze rozdíl mezi člověkem jako pouhou hnací silou a jako dělníkem, vykonávajícím práci ve vlastním smyslu, vnímat smysly. Například u kolovratu působí noha jen jako hnací síla, kdežto ruka, která pracuje u vřetene, posukuje a zakrucuje, vykonává vlastní operaci předení. Právě tuto část řemeslného nástroje zasahuje průmyslová revoluce nejprve a přenechává dělníkovi, aby ve své nové práci dozíral na stroj a opravoval rukama jeho chyby, ale vykonával i čistě mechanickou úlohu hnací síly. Naproti tomu nástroje, na které člověk působí od počátku pouze jako prostá hnací síla - jako například při otáčení kliky mlýna,92) při čerpání, při zvedání a spouštění ramene měchu, při tlučení v moždíři atd. - tyto nástroje jsou prvním popudem k používání zvířat, vody, větru jako hnacích sil. Vyvíjejí se ve stroje zčásti už v manufakturním období, v ojedinělých případech už dlouho před ním, ale nerevolucionují výrobní způsob. Že jsou stroji už ve své řemeslné formě, to se ukazuje v období velkého průmyslu. Např. čerpadla, jimiž Holandané roku 1836-1837 čerpali Harlémské jezero, bylo zkonstruována na principu obyčejných pump, jenže jejich písty nebyly poháněny lidskýma rukama, nýbrž obrovitými parními stroji. Obyčejný a velmi nedokonalý kovářský měch se v Anglii dodnes přeměňuje v mechanické dmychadlo jen tím, že se jeho rameno spojí s parním strojem. Ani parní stroj v té podobě, jak byl vynalezen koncem 17.století v manufakturním období a jak existoval až do počátku osmdesátých let 18.století94), nevyvolal žádnou průmyslovou revoluci. Naopak právě vytvoření pracovních strojů vyvolalo nutnost revoluce v parním stroji. Jakmile člověk už nepůsobí na pracovní předmět nástroje, ale působí už jen jako hnací síla na pracovní stroj, od té chvíle je fakt, že nositelem hnací síly jsou lidské svaly, náhodnou okolností a na jejich místo může nastoupit vítr, voda, pára atd. To ovšem nevylučuje, že takováto proměna často vyžaduje velké technické změny v mechanismu, který byl původně zkonstruován výhradně pro lidskou hnací sílu. Dnes se všechny stroje, které si teprve musí razit cestu, jako šicí stroje, stroje na mísení těsta atd., jestliže už svým určením předem nevylučují malé měřítko, konstruují tak, že se hodí jak pro lidskou, tak pro čistě mechanickou hnací sílu.

Stroj, z něhož vychází průmyslová revoluce, nahrazuje dělníka, který pracuje současně jen s jedním nástrojem, takovým mechanismem, který najednou operuje množstvím stejných nebo stejnorodých nástrojů a je poháněn jedinou hnací silou, ať už je její forma jakákkoli.95) Máme tu stroj, ale dosud jen jako jednoduchý prvek strojové výroby.

(377) V rozčleněném systému pracovních strojů, které jsou poháněny prostřednictvím převodových mechanismů jedním ústředním automatem, nabývá strojová výroba své nejrozvinutější podoby. Na místo jednotlivého stroje tu nastupuje mechanická nestvůra, jejíž tělo vyplňuje celou tovární budovu a jejíž démonická síla, zprvu skrytá v téměř slavnostně odměřených pohybech jejích obrovitých údů, propuká v horečně zběsilém víření jejích nesčetných pracovních orgánů ve vlastním slova smyslu.

(191-192) Vraťme se však k našemu kapitalistovi in spe [budoucímu kapitalistovi]. Opustili jsme ho poté, co na trhu zboží nakoupil všechny činitele nutné k pracovnímu procesu: hmotné činitele čili výrobní prostředky a osobního činitele čili pracovní sílu. Mazaným znaleckým okem si vyhlédl výrobní prostředky a pracovní síly, které se hodí pro jeho zvláštní podnik: pro přádelnu, továrnu na obuv atd. Náš kapitalista se tedy chystá spotřebovat nakoupené zboží, pracovní sílu, tj. nutí nositele pracovní síly, dělníka spotřebovat svou prací výrobní prostředky. Všeobecný charakter pracovního procesu se ovšem nemění tím, že jej dělník koná pro kapitalistu, a ne pro sebe. Ale také určitý způsob, jak se dělají boty nebo jak se přede příze, se nemůže ihned změnit tím, že se objeví kapitalista. Musí prozatím vzít pracovní sílu tak, jak ji nachází na trhu, tedy i její práci musí vzít tak, jak se vyvinula v období, kdy ještě nebyli kapitalisté. Změna výrobního způsobu samého v důsledku podřízení práce kapitálu může nastat teprve později, a proto se jí budeme zabývat až později.

Pracovní proces, jakožto proces spotřeby pracovní síly kapitalistou, se vyznačuje dvěma svéráznými fenomény.

Dělník pracuje pod kontroloou kapitalisty, jemuž náleží jeho práce. Kapitalista dává pozor, aby se práce řádně vykonávala a aby se výrobní prostředky spotřebovávaly účelně, tedy aby se neplýtvalo surovinami a aby se s pracovními nástroji zacházelo opatrně, tj. aby se ničily jen natolik, nakolik to vyžaduje jejich použití při práci.

A za druhé: výrobek je vlastnictvím kapitalisty, není vlastnictvím bezprostředního výrobce, dělníka. Kapitalista platí např. denní hodnotu pracovní síly. Náleží mu tedy její spotřeba během dne, podobně jako u kteréhokoli jiného zboží, např. koně, kterého si najal na jeden den. Kupci zboží náleží spotřeba zboží a majitel pracovní síly tím, že dává svou práci, dává fakticky jen užitnou hodnotu, kterou prodal. Od chvíle, kdy dělník vstupuje do kapitalistovy dílny, náleží užitná hodnota jeho pracovní síly, tj. její spotřeba, práce, kapitalistovi. Koupí pracovní síly přidal kapitalista práci samu jako živý ferment k mrtvým prvkům tvoření výrobku, který mu rovněž patří. Z jeho hlediska je pracovní proces jen spotřebou koupeného zboží, pracovní síly, ale tu může spotřebovávat jen tehdy, přidá-li k ní výrobní prostředky. Pracovní proces je proces mezi věcmi, které kapitalista koupil, mezi věcmi, které mu patří. Proto mu výrobek tohoto procesu patří stejně jako výrobek procesu kvašení v jeho vinném sklepě.10)

(56) Velikost hodnoty zboží by tedy zůstávala stálá, kdyby pracovní doba, nutná k jeho výrobě, byla neměnná. Ale pracovní doba se mění při každé změně produktivní síly práce. Produktivní síla práce je určena rozmanitými okolnostmi, mimo jiné průměrným stupněm dělníkovy zručnosti, stupněm rozvoje vědy a její technologické aplikace, společenskou kombinací výrobního procesu, rozsahem a účinností výrobních prostředků a také přírodními podmínkami.

_________________________________________________________________

65) "Dělník, který ovládá celé své řemeslo, může pracovat a uživit se kdekoli; druhý" (manufakturní dělník), "je pouze příslušenstvím a nemá, oddělen od svých druhů, ani schopnost pracovat, ani potřebnou samostatnost, a proto je nucen přijmout podmínky, které si mu zaměstnavatel zamane nabídnout." (Storch: l.c.édit. Petersb. 1815, sv.I, s. 204.)

92) Mojžíš Egyptský praví: "Nezavížeš úst vola mlátícího." Křesťansko-germánští lidumilové dávali naproti tomu svým nevolníkům, kterých používali jako hnací síly při mletí, na krk velký dřevěný kotouč, aby si rukou nemohli dávat do úst mouku.

94) Byl sice už značně zdokonalen Wattovým prvním, takzvaným jednoduše působícím parním strojem, ale zůstal v této podobě jen strojem na čerpání vody a solanky.

95) "Spojení všech těchto jednoduchých nástrojů, uváděných do pohybu jediným motorem, tvoří stroj." (Babbage: l.c. [s.136].)

10) "Výrobky jsou přivlastňovány, dříve než se mění v kapitál; tato přeměna je nezachraňuje před takovým přivlastněním." (Cherbuliez: Richesse ou Pauvreté, vyd. Paříž 1841, s.54.) "Proletář prodává svou práci za určité množství životních prostředků" (approvisionnement), "a tím se úplně vzdává jakéhokoli podílu na výrobku. Přivlastňování výrobků zůstává stejné jako dříve; zmíněnou úmluvou se nijak nemění. Výrobek patří výhradně kapitalistovi, který dodal suroviny a approvisionnement. Je to přísný důsledek zákona přivlastňování, jehož základní zásadou naopak bylo výhradní vlastnické právo každého dělníka na výrobek" (tamtéž, s.58). James Mill: Elements of Pol. Econ. etc., s.70, 71: "Pracují-li dělníci za mzdu...je kapitalista vlastníkem nejen kapitálu: (zde jsou míněny výrobní prostředky), ale i práce (of the labour also). Zahrne-li se pod pojem kapitálu, jak se to obyčejně dělá, to, co se vydává na mzdu, je nesmyslné mluvit zvlášť o práci a zvlášť o kapitálu. Slovo kapitál v tomto smyslu zahrnuje obojí, kapitál i práci."

________________________________________________________________

 

Lenin, V.I.: Velká iniciativa

Sebrané spisy. Svazek 39, Svoboda, Praha 1988, s. 43

(43) Produktivita práce je koneckonců pro vítězství nového společenského zřízení to hlavní, to nejdůležitější. Kapitalismus vytvořil produktivitu práce, jaká byla za feudalismu nevídaná. Kapitalismus může být definitivně poražen a bude definitivně poražen tím, že socialismus vytvoří novou, mnohem vyšší produktivitu práce. Je to věc velmi obtížná a velmi zdlouhavá, ale už se s ní začalo, a to je nejdůležitější. Jestliže hladovějící dělníci, kteří prožili čtyři těžké roky imperialistické války a pak půldruhého roku ještě těžší občanské války, dokázali v hladovějící Moskvě v létě 1919 toto veliké dílo zahájit, jak bude pokračovat další vývoj, až zvítězíme v občanské válce a vybojujeme mír?

V porovnání s kapitalismem znamená komunismus vyšší produktivitu práe dobrovolných, uvědomělých a sjednocených pracovníků, kteří využívají vyspělou techniku.

 

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 441-442

(441-442) Nám komunistům se vytýkalo, že prý chceme odstranit osobně nabyté, vlastní prací získané vlastnictví, vlastnictví, které je základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti.

Prací získané, řádně nabyté, vlastními mozoly zasloužené vlastnictví! Mluvíte o maloburžoazním, malorolnickém vlastnictví, které tu bylo před buržoazním vlastnictvím? To nepotřebujeme odstraňovat my, odstranil je a denně odstraňuje vývoj průmyslu.

Nebo snad mluvíte o moderním buržoazním soukromém vlastnictví?

Vytváří však námezdní práce, práce proletářova, proletářovo vlastnictví? Naprosto ne. Vytváří kapitál, tj. vlastnictví, které vykořisťuje námezdní práci, které se může rozmnožovat jen pod podmínkou, že plodí novou námezdní práci, aby ji znovu vykořisťovalo. Vlastnictví v nynější podobě se pohybuje v protikladu mezi kapitálem a námezdní prací. Prozkoumejme obě stránky tohoto protikladu.

Být kapitalistou znamená zaujímat ve výrobě postavení nejen ryze osobní, nýbrž společenské. Kapitál je kolektivním produktem a může být uveden do pohybu jen společnou činností mnoha členů společnosti, konec konců jen společnou činností všech členů společnosti.

Kapitál není tedy osobní mocí, je mocí společenskou.

Bude-li tedy kapitál přeměněn v kolektivní vlastnictví, patřící všem příslušníkům společnosti, nezmění se osobní vlastnictví ve společenské. Změní se jen společenský charakter vlastnictví. Vlastnictví ztratí svůj třídní charakter.

 

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.