Úvodní stránka arrow Marxismus arrow C.1.3. Společenské vědomí a společenské bytí. Základna a nadstavba Friday, June 23 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
C.1.3. Společenské vědomí a společenské bytí. Základna a nadstavba Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus

Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 355-356

(355-356) Společenské bytí a společenské vědomí nejsou totožné, a to právě tak, jako není totožné bytí vůbec a vědomí vůbec. Z toho, že lidé vstupují do společenských vztahů a vstupují do nich jako vědomé bytosti, nikterak nevyplývá, že společenské vědomí je totožné se společenským bytím. Vstupujíce do společenských vztahů, lidé ve všech poněkud složitějších společenských formacích - a zvláště v kapitalistické společenské formaci - si nejsou vědomi toho, jaké společenské vztahy se tím vytvářejí, podle jakých zákonů se vyvíjejí atd. Když například rolník prodává obilí, vstupuje do "společenského vztahu" se světovými producenty obilí na světovém trhu, ale on si to neuvědomuje a neuvědomuje si ani, jaké společenské vztahy se při této směně vytvářejí. Společenské vědomí odráží společenské bytí - v tom spočívá Marxovo učení. Odraz může být přibližně věrnou kopií odráženého, ale mluvit zde o totožnosti je nesmyslné. Vědomí vůbec odráží bytí - to je obecné tvrzení veškerého materialismu. Nelze nevidět jeho přímou a nerozlučnou souvislost s tvrzením historického materialismu: společenské vědomí odráží společenské bytí.

 

Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie

Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 40-41

(4O-41) Produkce idejí, představ, vědomí se nejprve bezprostředně prolíná s materiální činností a s materiálními styky lidí, je to řeč skutečného života. Tvoření představ, myšlení, duchovní styky lidí tu ještě přímo vyplývají z jejich materiálního postoje. Totéž platí o duchovní produkci, jak se zračí v řeči politiky, zákonů, morálky, náboženství, metafyziky atd. určitého národa. Lidé produkují své představy, ideje atd., ale skuteční, působící lidé, podmínění určitým vývojem svých výrobních sil a jim odpovídajících styků až po jejich nejrozvinutější formy. Vědomí [Bewusstsein] nemůže být nikdy nic jiného než vědomé bytí [bewusstes Sein], a bytí lidí jen jejich skutečný životní proces. Jestliže veškerá ideologie zobrazuje lidi a jejich vztahy jako camera obscura [temná komora], vzhůru nohama, vyplývá tento jev z jejich historického životního procesu stejně jako převrácení předmětů na sítnici vyplývá z jejich bezprostředně fyzického životního procesu.

V naprostém protikladu k německé filozofii, která sestupuje z nebe na zem, stoupá se tu od země k nebi, tj. nevychází se tu z toho, co lidé říkají, co se domnívají, co si představují, ani z řečených, myšlených, vymyšlených, představovaných lidí, aby se odtud došlo k lidem z masa a krve; vychází se ze skutečně činných lidí a z jejich skutečného životního procesu se také vykládá vývoj ideologických odrazů a ozvuků tohoto životního procesu. I mlhavé výtvory v mozcích lidí jsou nutné sublimáty jejich materiálního životního procesu, který je možno empiricky zjistit a který je spjat s materiálními předpoklady. Tím ztrácejí morálka, náboženství, metafyzika a všechna ostatní ideologie i formy vědomí, které jim odpovídají, zdání samostatnosti. Nemají dějiny, nemají vývoj, nýbrž lidé, rozvíjející svou materiální výrobu a své materiální styky, mění s touto svou skutečností i své myšlení a produkty svého myšlení. Život není určován vědomím, nýbrž vědomí je určováno životem. Uvažujeme-li prvním způsobem, vycházíme z vědomí jako by bylo živým individuem, uvažujeme-li druhým způsobem, odpovídajícím skutečnému životu, vycházíme přímo ze skutečných živých individuí a na vědomí pohlížíme jen jako na jejich vědomí.

Tento způsob uvažování není bez předpokladů. Vychází ze skutečných předpokladů, ani na chvíli je neopouští. Jeho předpoklady jsou lidé, ne nějak fantasticky izolovaní a fixovaní, nýbrž v procesu svého skutečného empiricky názorného vývoje za určitých podmínek. Jakmile je zobrazen tento činný životní proces, přestávají být dějiny snůškou mrtvých faktů jako u empiriků, kteří jsou stále ještě abstraktní, anebo pomyslných akcí pomyslných subjektů jako u idealistů.

Tam, kde přestává spekulace, u skutečného života, začíná tedy skutečná, pozitivní věda, zobrazení praktického činného uplatnění, praktického vývojového procesu lidí. Přestávají fráze o vědomí, místo nich musí nastoupit skutečné vědění. Jakmile se začne zobrazovat skutečnost, ztrácí samostatná filozofie půdu pro svou existenci. Na její místo může nastoupit nanejvýš souhrn nejobecnějších závěrů, které se dají vyabstrahovat ze zkoumání historického vývoje lidí. Samy o sobě, odděleny od skutečných dějin, nemají tyto abstrakce vůbec žádnou cenu. Mohou sloužit jen k tomu, aby usnadňovaly uspořádání historického materiálu, aby naznačily pořadí jeho jednotlivých vrstev. Rozhodně ale nepodávají nějaký návod nebo schéma, podle něhož by bylo možno přistřihovat dějinné epochy, jako to dělala filozofie. Potíž naopak začíná teprve tehdy, když se pustíme do zkoumání a pořádání materiálu, ať už z nějaké minulé epochy nebo ze současnosti, když začneme se skutečným zobrazením. K odstranění těchto obíží jsou nutné předpoklady, které tu naprosto nemůžeme uvádět; vyplynou teprve ze studia skutečného životního procesu a činnosti individuí v každé epoše.

 

Engels, B.: J.Blochovi, 21.-22. září 1890

Marx, K., Engels, B.: Vybrané dopisy. Svoboda, Praha 1952, s. 379-381

(379-381) Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avšak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy, stanovené vítěznou třídou po vyhrané bitvě atd. - právní formy a pak obzvláště reflex všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filozofické teorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém dogmat, působí také na průběh dějinných zápasů a v mnoha případech určují převážně jejich formu. Je tu vzájemné působení všech těchto momentů, v němž nakonec celým nekonečným množstvím náhod (tj. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálena anebo tak těžko dokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb. Vždyť jinak by aplikace teorie na libovolné dějinné období byla lehčí než řešení jednoduché rovnice prvního stupně.

Děláme si své dějiny sami, avšak, za prvé, za velmi určitých předpokladů a podmínek. Z těch jsou ekonomické konec konců rozhodující. Ale také politické a ostatní podmínky, ba dokonce tradice strašící v hlavách lidí hrají určitou úlohu, třebaže ne rozhodující. Pruský stát také vznikl a rozvíjel se z historických a v poslední instanci ekonomických příčin. Dá se však sotva bez pedanterie tvrdit, že mezi mnoha malými státy severního Německa právě Braniborsko bylo určeno k tomu, aby se stalo velmocí, ekonomickou nutností, a nikoli též jinými momenty (především tím, že Braniborsko, ovládajíc Prusko, se zapletlo do polských záležitostí, a tím do mezinárodních politických poměrů, které přece byly rozhodující i při utváření moci rakouské dynastie), velmocí, ve které se ztělesnila ekonomická, jazyková a od dob reformace i náboženská odlišnost severu od jihu. Stěží by se podařilo ekonomicky vysvětlit - a neučinit se přitom směšným - existenci každého německého státečku minulosti a přítomnosti nebo původ hornoněmeckého posouvání hlásek, které rozšířilo geografickou přehradu, tvořenou pohořím od Sudet po Taunus, přímo v skutečnou trhlinu, táhnoucí se celým Německem.

Za druhé, dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí, z nichž zase každá se stává takovou, jakou je, působením spousty zvláštních životních podmínek. Jsou to tedy nesčetné vzájemně se křížící síly, nekonečná skupina paralelogramů sil, a z toho vyplývá výslednice - dějinná událost - jež sama může být opět považována za produkt jedné síly, působící jakožto celek nevědomě a bezděčně. Neboť co chce jeden, je mařeno druhým a z toho vychází něco, co nikdo neviděl. A tak dosavadní dějiny probíhají po vzoru přírodního procesu a jsou také podrobeny v podstatě týmž pohybovým zákonům. Avšak z toho, že vůle jednotlivců - z nichž každý chce to, k čemu jej pudí fyzická konstituce a vnější, v poslední instanci ekonomické okolnosti (buď jeho vlastní osobní nebo všeobecně společenské) - nedosahují toho, co chtějí, nýbrž splývají v celkový průměr, v jednu společnou výslednici, z toho se přece nesmí usuzovat, že se tyto vůle rovnají nule. Naopak, každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnuta.

Dále bych Vás prosil, abyste studoval tuto teorii z původních pramenů, a nikoli z druhé ruky; je to vskutku mnohem snazší. Marx nenapsal nic, v čem by tato teorie nehrála úlohu. Zejména však "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta" je skvělým příkladem jejího použití. Také v "Kapitálu" je mnoho poukazů na ni. Pak Vás ovšem mohu také odkázat na své spisy "Pana E.Dühringa převrat vědy" a "L.Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie", kde jsem podal nejobšírnější výklad historického materialismu, jaký vůbec podle mého mínění existuje.

Marx i já jsme částečně sami zavinili, byť i proti své vůli, že mladší lidé přikládají občas ekonomické stránce větší význam, než jí přísluší. Musili jsme vůči svým protivníkům zdůrazňovat hlavní zásadu, kterou popírali, a tu vždy nebyl čas, místo a příležitost, abychom náležitě vyzdvihli ostatní momenty, zúčastněné ve vzájemném působení. Ale jakmile šlo o vylíčení nějakého historického období, tedy o praktické použití, to bylo něco jiného, a tu byl omyl vyloučen. Ale, pohříchu, lidé se příliš často domnívají, že úplně pochopili novou teorii a mohou ji beze všeho používat, jakmile si jen osvojili hlavní poučky, a to ještě ne vždy správně. A této výtky nemohu zprostit některé novější "marxisty"; a tu pak také byl napáchán ten podivuhodný zmatek...

 

Engels, B.: K.Schmidtovi, 27. října 1890

Marx, K., Engels, B.: Vybrané dopisy. Svoboda, Praha 1952, s. 383-386

(383-386) Společnost vytváří jisté obecné funkce, bez nichž se nemůže obejít. Lidé k tomu určení tvoří nové odvětví dělby práce uvnitř společnosti. Tím nabývají zvláštních zájmů i proti těm, kteří jim dali úplnou moc, osamostatňují se vůči nim a - stát je tu. Pak už je to jako při obchodu zbožím a později při obchodu penězi: nová samostatná síla musí sice vcelku jít v šlépějích pohybu výroby, avšak působí také zpětně na podmínky a chod výroby silou jí vlastní, tj. jí jednou propůjčené a ponenáhlu dále rozvíjené relativní samostatnosti. Je to vzájemné působení dvou nerovných sil: na jedné straně ekonomického pohybu a na druhé straně nové politické moci, která usiluje o co největší samostatnost a která jednou nastolena je také nadána vlastním pohybem. Ekonomický pohyb se vcelku prosazuje, musí však zakoušet i zpětné působení politického pohybu, jím samým vytvořeného a nadaného relativní samostatností, a to jednak pohybu státní moci a jednak současně s ní vznikající opozice. Jako se vcelku s výhradami shora uvedenými zrcadlí v peněžním trhu pohyb průmyslového trhu, a to ovšem převráceně, tak se zrcadlí v boji mezi vládou a opozicí boj již dříve existujících a bojujících tříd, ale také převráceně, ne již přímo, nýbrž nepřímo, nikoli jako třídní boj, nýbrž jako boj o politické zásady, a to tak převráceně, že bylo třeba tisíciletí, než jsme tomu opět přišli na kloub.

Zpětné působení státní moci na ekonomický vývoj může být trojího druhu: může směřovat týmž směrem, a pak to jde rychleji; může směřovat proti, a pak v dnešní době u každého velkého národa dříve nebo později ztroskotá; anebo může ekonomickému vývoji určité směry odříznout a jiné předepsat - takový případ se nakonec redukuje na jeden z obou předchozích. Je však jasné, že v druhém a třetím případě může politická moc ekonomický vývoj velmi poškodit a způsobit ohromné plýtvání silami a materiálem.

Kromě toho jsou případy dobytí a brutálního zničení hospodářských pomocných zdrojů, což mohlo dříve za jistých okolností způsobit zkázu celého ekonomického vývoje určitého kraje nebo národa. Takové případy mají dnes většinou opačné účinky, alespoň u velkých národů: poražený získává někdy nakonec ekonomicky, politicky i morálně více než vítěz.

S právem je tomu podobně: jakmile se objevuje nutnost nové dělby práce, vytvářející právníky z povolání, otevírá se opět nová samostatná oblast, jež přes všechnu svou všeobecnou závislost na výrobě a směně má též zvláštní schopnost zpětně působit na tyto oblasti. V moderním státě musí právo nejen odpovídat všeobecné ekonomické situaci, nejen být jejím výrazem, nýbrž také vnitřně souladným výrazem, aby samo sebe nebilo ve tvář vnitřními rozpory. Aby se toho dosáhlo, mizí stále víc a více věrnost zrcadlení ekonomických poměrů. A to tím častěji, čím vzácnějším zjevem se stává, že zákoník je strohým, nezmírněným a nefalšovaným výrazem panství jedné třídy; to samo by přece již odporovalo "pojmu práva". Ryzí, důsledný pojem práva revoluční buržoazie z let 1792 až 1796 je přece již v Code Napoléon po mnoha stránkách zfalšován, a pokud je v něm ztělesněn, je nutně každodenně různým způsobem oslabován vlivem rostoucí síly proletariátu. To ovšem nevadí, aby Code Napoléon nebyl zákoníkem, který je základem všech nových kodifikací ve všech světadílech. Tedy, chod "právního vývoje" tkví z velké části jen v tom, že se nejprve usiluje o to, aby byly odstraněny rozpory vyplývající z bezprostředního převedení ekonomických vztahů do právních zásad a aby byl vytvořen harmonický právní systém, a že potom vliv a tlak dalšího ekonomického vývoje tento systém znovu a znovu prolamuje a zaplétá do nových rozporů (mluvím zde zatím jen o civilním právu).

Ekonomické vztahy se v právních zásadách také nutně zrcadlí vzhůru nohama: dochází k tomu, aniž si jednající osoba uvědomuje tento proces; právník se domnívá, že operuje s apriorními větami, kdežto ve skutečnosti jsou to jen ekonomické reflexy - tak stojí všechno na hlavě. A že toto převrácení, které, pokud není poznáno, tvoří to, co nazýváme ideologickým názorem, působí zase zpětně na ekonomický základ a může jej v určitých mezích pozměňovat, zdá se mi samozřejmým. Základ dědického práva, za předpokladu stejného vývojového stupně rodiny, je ekonomický. Přesto by bylo těžko dokázat, že např. v Anglii absolutní svoboda posledního pořízení, ve Francii pak její značné omezení, má ve všech jednotlivostech pouze ekonomické příčiny. Obojí však ve velmi značné míře působí zpětně na ekonomiku, neboť ovlivňuje rozdělování majetku.

Ideologické oblasti pak, které se ještě výše vznášejí v oblacích - náboženství, filozofie atd. - mají předhistorickou, historickým obdobím hotově nalezenou a přejatou náplň toho, co bychom dnes nazvali - nesmyslem. Tyto různé klamné představy o přírodě, o podstatě člověka samého, o duchách, kouzelných silách atd. mají většinou jen negativně ekonomický základ; nízký ekonomický rozvoj předhistorického období má svůj doplněk, také však místy podmínky, ba dokonce svou příčinu v mylných představách o přírodě. I když hospodářská potřeba byla a stále více se stávala hlavní hybnou silou postupujícího poznávání přírody, bylo by přece pedantstvím, kdybychom chtěli hledat pro všechny tyto prvobytné nesmysly ekonomické příčiny. Dějiny věd jsou dějinami pozvolného odstraňování tohoto nesmyslu, respektive jeho nahrazování novým, ale stále méně absurdním nesmyslem. Lidé, kteří toto konají, patří opět k zvláštním sférám dělby práce a představují si, že zpracovávají nezávislou oblast. A pokud tvoří samostatnou skupinu uvnitř společenské dělby práce, potud mají jejich výtvory, i s jejich omyly, zpětný vliv na celý společenský vývoj, ba i na vývoj ekonomický. Přitom však sami opět podléhají převládajícímu vlivu ekonomického vývoje. Například ve filozofii je to možné nejsnáze dokázat pro měšťácké období. Hobbes byl prvním moderním materialistou (ve smyslu XVIII.století), byl však stoupencem absolutismu v době, kdy absolutní monarchie procházela v celé Evropě obdobím rozkvětu a v Anglii podstoupila boj proti lidu. Locke byl v náboženství i politice dítětem třídního kompromisu z roku 1688. Angličtí deisté a jejich důslednější pokračovatelé, francouzští materialisté, byli pravými filozofy buržoazie a Francouzi dokonce filozofy měšťácké revoluce. V německé filozofii, od Kanta po Hegela, vystrkuje hlavu německý šosák - hned pozitivně, hned negativně. Ale jakožto určitá oblast dělby práce má filozofie každé epochy svůj předpoklad v určité myšlenkové látce, kterou převzala po svých předchůdcích a z které vychází. A proto se stává, že ekonomicky zaostalé země mohou hrát ve filozofii přece jen prim: Francie v XVIII. století proti Anglii, o jejíž filozofii se Francouzi opírali, později Německo v poměru k oběma uvedeným zemím. Avšak jak ve Francii, tak v Německu byla filozofie, tak jako všeobecný rozkvět literatury oné doby, rovněž výsledkem hospodářského rozmachu. Konečná převaha ekonomického vývoje i nad těmito oblastmi je pro mne nesporná; avšak uplatňuje se v rámci podmínek, které si tato jednotlivá oblast sama předpisuje: ve filozofii například působením ekonomických vlivů (které opět většinou působí teprve v politickém a jiném hávu) na existujíci filozofickou látku, dodanou předchůdci. Ekonomie zde netvoří nic nově, určuje však způsob změny a dalšího rozvoje nalezené myšlenkové látky, a i to většinou nepřímo, neboť největší přímý vliv na filozofii vykonávají politické, právní, morální reflexy.

O náboženství jsem nejnutnější řekl v posledním oddíle o Feuerbachovi.

Domnívá-li se tedy Barth, že popíráme jakékoli zpětné působení politických a jiných odrazů ekonomického pohybu na tento pohyb, bojuje prostě proti větrným mlýnům. Měl by jen nahlédnout do Marxova "Osmnáctého brumairu", kde přece jde téměř výhradně o zvláštní úlohu, kterou hrají politické zápasy a události, ovšem v rámci jejich všeobecné závislosti na hospodářských podmínkách. Nebo do "Kapitálu", například do oddílu o pracovním dnu, kde tak pronikavě působí zákonodárství, které je přece politickým aktem. Anebo do oddílu o dějinách buržoazie (24.kapitola). Proč tedy vůbec bojujeme za politickou diktaturu proletariátu, jestliže politická moc je ekonomicky bezmocná? Násilí (tj. státní moc) je také ekonomickou silou!

 

Engels, B.: F.Mehringovi, 14. července 1895

Marx, K., Engels, B.: Vybrané spisy. Svazek II, SNPL, Praha 1954, s. 514-516

(514-516) Jinak chybí pouze ještě jeden bod, který však nebyl ani v Marxových, ani v mých pracích zpravidla dostatečně zdůrazňován, a v tomto ohledu jsme všichni stejně vinni. Všichni jsme totiž kladli a musili klást hlavní váhu především na vyvození politických, právních a jiných ideologických představ a jimi podmíněného jednání z ekonomických skutečností, které jsou jejich základem. Přitom jsme také pro obsahovou stránku zanedbali formální stránku: způsob, jakým se tyto představy vytvářejí atd. To poskytlo našim protivníkům vítaný podnět k nedorozumění a překrucování, čehož je pádným příkladem Paul Barth.

Ideologie je proces, který koná tak zv. myslitel sice s vědomím, avšak s vědomím falešným. Skutečné hybné síly, které jej uvádějí do pohybu, mu zůstávají neznámy; jinak by to nebyl ideologický proces. Vymýšlí si tedy falešné anebo zdánlivé hybné síly. Jelikož je to proces myšlení, odvozuje jeho obsah i formu z čistého myšlení, buď svého vlastního, nebo svých předchůdců. Pracuje výhradně s myšlenkovou látkou, kterou bez okolků přijímá jako vytvořenou myšlením a v níž jinak už dále nepátrá po působení vzdálenějšího procesu nezávislého na myšlení. Tento postup se mu ovšem zdá samozřejmým, neboť se mu každé jednání, protože je zprostředkováno myšlením, zdá také v poslední instanci založeno na myšlení.

Historický ideolog (historický znamená tu prostě souhrnný pojem pro politické, právnické, filozofické, teologické, zkrátka pro všechny oblasti, přináležející ke společnosti, a nikoli pouze k přírodě) - historický ideolog má tedy v každé vědecké oblasti látku, která se samostatně vytvořila z myšlení dřívějších generací a v mozku těchto po sobě následujících generací prošla řadou stupňů samostatného, vlastního vývoje. Ovšem, na tento vývoj mohly působit jako spoluurčující příčiny i vnější skutečnosti, které přináležejí k dané nebo jiné oblasti, avšak tyto skutečnosti jsou přece podle mlčky přijatého předpokladu opět jen pouhými plody myšlenkového procesu, takže zůstáváme stále ještě v okruhu pouhého myšlení, jež jakoby šťastně strávilo i nejtvrdší fakta.

Právě toto zdání, že formy státního zřízení, právní systémy, ideologické představy v kterékoli zvláštní oblasti mají své samostatné dějiny, nejvíce zaslepuje většinu lidí. Jestliže Luther a Kalvín "překonávají" Fichta a Kanta, Rousseau svou republikánskou "Společenskou smlouvou", nepřímo konstitucionalistu Montesquieua, je to proces, který zůstává v mezích teologie, filozofie, státní vědy, který představuje etapu v dějinách těchto myšlenkových oblastí a vůbec nevybočuje z oblasti myšlení. A od té doby, co se k tomu ještě přidružila měšťácká iluze o věčnosti a konečné dokonalosti kapitalistické výroby, považuje se dokonce překonání merkantilistů fyziokraty a A.Smithem za pouhé vítězství myšlenky, nikoli za myšlenkový reflex změněných ekonomických faktů, nýbrž za konečně dosažené správné pochopení stále a všude existujících skutečných podmínek; kdyby Richard Lví srdce a Filip August byli zavedli svobodný obchod místo toho, aby se zapletli do křižáckých tažení, mohli jsme si prý ušetřit pět set let bídy a nevědomosti.

Tuto stránku věci, kterou tu mohu jen naznačit, jsme podle mého názoru zanedbávali všichni více, než si zasluhuje. Je to stará historie: na počátku se vždycky zanedbává forma pro obsah. Jak už jsem řekl, dělal jsem to také já, aby se mi objevila teprve vždy post festum [pozdě]. Jsem tedy nejen dalek toho, abych Vám něco vytýkal, vždyť k tomu nejsem jako starší spoluviník ani oprávněn, naopak - ale chtěl bych Vás přesto pro příště upozornit na tento bod.

S tím souvisí také nesmyslná představa ideologů: protože různým ideologickým sférám, které hrají úlohu v dějinách, upíráme samostatný historický vývoj, upíráme jim prý i jakoukoli historickou působnost. Taková představa se zakládá na vulgární nedialektické představě o příčině a následku jako o dvou strnule vzájemně proti sobě stojících pólech a absolutně se přehlíží vzájemné působení; že historický moment, jakmile je jednou vyvolán v život jinými, konec konců ekonomickými skutečnostmi, také působí zpětně, že může zpětně působit na své okolí a dokonce na své vlastní příčiny, na to tito pánové často úmyslně zapomínají.

 

Lenin, V.I.: Co dělat?

Sebrané spisy. Svazek 6, Svoboda, Praha 1981, s. 41-42

(41-42) Bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční hnutí. Tato myšlenka nemůže být ani dost zdůrazněna v době, kdy se vedle módního hlásání oportunismu projevuje záliba ve velmi úzkých formách praktické činnosti. A pro ruskou sociální demokracii je teorie ještě významnější kvůli třem okolnostem, na něž se často zapomíná: za prvé naše strana se teprve formuje, teprve utváří svůj profil a dosud se ještě ani zdaleka nevypořádala s jinými směry revolučního myšlení, jež hrozí svést hnutí ze správné cesty. Naopak, právě nejnovější období se vyznačovalo (jak již dávno předpovídal "ekonomistům" Axelrod) 38) oživením nesociálně demokratických revolučních směrů. Za těchto okolností může mít na první pohled "nezávažná" chyba ty nejsmutnější následky a jen krátkozrací lidé mohou považovat frakční spory a přísné rozlišování názorových odstínů za nevčasné nebo zbytečné. Na tom, upevní-li se ten nebo onen "odstín", může záviset budoucnost ruské sociální demokracie na dlouhou řadu let.

Za druhé, sociálně demokratické hnutí je svou podstatou mezinárodní. To znamená nejen nutnost bojovat proti nacionálnímu šovinismu. Znamená to rovněž, že hnutí vznikající v mladé zemi může být úspěšné pouze tehdy, dokáže-li tvořivě uplatnit zkušenosti jiných zemí. Má-li je uplatnit tvořivě, nestačí pouze tyto zkušenosti znát anebo jednoduše opisovat poslední rezoluce. K tomu je zapotřebí umět k nim zaujmout kritické stanovisko a samostatně je ověřovat. Kdo si dovede představit, jak nesmírně se rozrostlo a rozvětvilo dnešní dělnické hnutí, pochopí, jaké množství teoretických sil a politických (i revolučních) zkušeností je třeba mít ke splnění tohoto úkolu.

Za třetí, ruská sociální demokracie má takové národní úkoly, jaké dosud ještě nemusela řešit žádná socialistická strana na světě. O politických a organizačních povinnostech, jež pro nás vyplývají z úkolu osvobodit všechen lid ze jha samoděržaví, budeme mluvit později. Nyní chceme jen ukázat, že úlohu předního bojovníka může splnit jedině strana, která se řídí pokrokovou teorií. A aby si čtenář mohl udělat alespoň trochu konkrétní představu, co to znamená, ať si vzpomene na takové předchůdce ruské sociální demokracie, jako byli Gercen, Bělinskij, Černyševskij a skvělá plejáda revolucionářů sedmdesátých let; ať se zamyslí nad tím, jakého světového významu dnes nabývá ruská literatura; ať...ale i to už stačí!

________________________________________________________________

38) Jde o brožuru P.B.Axelroda O současných úkolech a taktice ruských sociálních demokratů, Ženeva 1898.

________________________________________________________________

 

Engels, B.: H.Starkenburgovi, 25.ledna 1894

Marx, K., Engels, B.: Vybrané dopisy. Svoboda, Praha 1952, s. 420-421

(420-421) 1. Ekonomickými poměry, v nichž vidíme určující základ dějin společnosti, rozumíme způsob, jakým lidé určité společnosti vyrábějí své životní prostředky a směňují vzájemně výrobky (pokud existuje dělba práce). Je zde tedy zahrnuta veškerá technika výroby a dopravy. Tato technika určuje podle našeho pojetí i způsob směny, dále způsob rozdílení výrobků a tudíž po rozkladu rodového zřízení i rozdělení na třídy, tedy poměr pána k podrobenému, tedy stát, politiku, právo atd. V pojmu ekonomické poměry je dále zahrnuta i zeměpisná základna, na které se rozvíjejí tyto poměry, a skutečně dochované zbytky dřívějších stupňů ekonomického vývoje, které se nadále udržují často jen tradicí nebo vi inertiae [setrvačností], také ovšem vnější prostředí, které obklopuje tuto společenskou formu.

Vždyť je-li technika, jak tvrdíte, z velké části závislá na stavu vědy, je věda v ještě mnohem větší míře závislá na stavu a potřebách techniky. Má-li společnost technickou potřebu, pohání to rozvoj vědy více než deset universit. Celá hydrostatika (Torricelli atd.) byla vyvolána v život potřebou regulace horských bystřin v Itálii v XVI. a XVII. století. O elektřině jsme se dověděli něco rozumného teprve tehdy, když byla objevena její technická upotřebitelnost. V Německu se však, žel, stalo zvykem psát dějiny věd tak, jako by byly spadly s nebe.

2. Hospodářské podmínky podmiňují - podle našeho pojetí - v poslední instanci dějinný vývoj. Avšak rasa sama je ekonomickým činitelem. Přitom však nesmíme přehlédnout dva body:

a) Politický, právní, filozofický, náboženský, literární, umělecký atd. vývoj se zakládá na ekonomickém vývoji. Ale ony všechny působí na sebe navzájem a také na ekonomickou základnu. Není tomu tak, že ekonomická situace je jedinou aktivní příčinou a všechno ostatní jen pasivním následkem. Naopak, je tu vzájemné působení na podkladě ekonomické nutnosti, která se v poslední instanci vždy prosazuje. Stát například působí na vývoj ochrannými cly, svobodným obchodem, dobrým nebo špatným finančním systémem; ba ani smrtelná únava a nemohoucnost německého šosáka, která vyvěrala z bídné hospodářské situace Německa v období 1648-1830 a projevila se nejdříve v pietismu, potom v sentimentalitě a v rabské podlízavosti před knížaty a šlechtou, nezůstala bez vlivu na ekonomiku. Byla jednou z největších překážek nového rozmachu a byla zviklána teprve tím, že revoluční a napoleonské války učinily z chronické bídy bídu akutní. Není to tedy, jak si tu a tam leckdo chce pohodlně představit, automatické působení ekonomické situace, nýbrž lidé sami dělají své dějiny, avšak v daném, je podmiňujícím prostředí, na základě už přejatých skutečných poměrů, z nichž hospodářské podmínky, byť sebevíce na ně působí ostatní politické a ideologické podmínky, jsou přece jen v poslední instanci rozhodující a tvoří průběžnou červenou nit, která jedině vede k pochopení.

 

Lenin, V.I.: Kdo jsou "přátelé lidu" a jak bojují proti sociálním demokratům?

Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s.172-175

(172-175) Panu Michajlovskému se v umění odbývat otázky frázemi nikdo nevyrovná. Jak je vidět, nestojí za to zabývat se (jednotlivě) Marxovými výzkumy věcně, protože Marx "nezdůvodňuje základní teze ekonomického materialismu, nýbrž se pouze dotýká ekonomické stránky určité skupiny historických jevů". Jaká hlubokomyslnost! - "Nezdůvodňuje", "nýbrž se pouze dotýká"! - Vskutku, jak snadno lze každou otázku odbýt frází! Jestliže například Marx nesčetněkrát objasňuje, proč základem občanské rovnoprávnosti, svobodné smmlouvy a podobných principů právního státu jsou vztahy výrobců zboží - co to znamená? Zdůvodňuje tím materialismus, anebo se ho "pouze" dotýká? Se skromností jemu vlastní se náš filozof zdráhá říci něco k věci a rovnou vyvozuje závěry ze svých "duchaplných pokusů" oslnit slovy a přitom nic neříci.

"Není divu", říká se v tomto závěru, "že pro teorii, jež si kladla za cíl osvětlit světové dějiny, zůstávaly čtyřicet let po jejím vyhlášení staré řecké, římské a německé dějiny nerozřešenou záhadou a klíč k této záhadě našel za prvé člověk, jemuž byla naprosto cizí teorie ekonomického materialismu a který o ní nic nevěděl, a za druhé - našel jej s pomocí faktoru neekonomického. Poněkud komicky působí termín 'produkce samého člověka', tj. produkce dětí, kterého se Engels chytá, aby udržel alespoň slovní spojení se základní poučkou ekonomického materialismu. Je však nucen přiznat, že život lidstva se po mnohá staletí podle této poučky neutvářel." Vaše polemika, pane Michajlovskij, je skutečný "div"! Teorie spočívala v tom, že pro "osvětlení" historie je třeba hledat východiska nikoli v ideologických, nýbrž v materiálních společenských vztazích. Pro nedostatek faktografického materiálu nebylo možno použít této metody při analýze některých velmi důsležitých jevů nejstarších evropských dějin, například rodové organizace,39) která proto zůstávala záhadou.*) Pak Morgan shromáždí v Americe bohatý materiál a ten mu umožní analyzovat podstatu rodové organizace a dospět k závěru, že její objasnění nelze hledat v ideologických vztazích (například právních nebo náboženských), nýbrž v materiálních. Je jasné, že tento fakt skvěle potvrzuje materialistickou metodu, a to je vše. A když pan Michajlovskij vytýká této doktríně, že - za prvé - klíč k největším historickým záhadám našel člověk, jemuž byla "naprosto cizí" teorie ekonomického materialismu, stačíme jen žasnout, jak lidé nedokážou rozlišovat to, co mluví v jejich prospěch, od toho, co jejich názory jasně vyvrací. Za druhé - usuzuje náš filozof - produkce dětí je faktor neekonomický. Kde jste však u Marxe nebo Engelse četl, že by mluvili výhradně o ekonomickém materialismu? Když charakterizovali svůj světový názor, nazývali jej prostě materialismem. Jejich základní myšlenka (naprosto jasně vyjádřená třeba i ve výše uvedeném citátu z Marxe) spočívala v tom, že společenské vztahy se dělí na materiální a ideologické. Ideologické jsou jen nadstavbou and materiálními, které se utvářejí nezávisle na vědomí člověka jako forma (výsledek) jeho činnosti směřující k zachování jeho existence. Objasnění politickoprávních forem - praví Marx ve zmíněném citátu - je třeba hledat v "materiálních životních poměrech". Ale snad si pan Michajlovskij nemyslí, že vztahy spojené s produkcí dětí patří k vztahům ideologickým? Výklad této otázky je pro pana Michajlovského tak typický, že stojí za to se u něho pozastavit. "Ať budeme jakkoli chytračit, pokud jde o 'produkci dětí'," praví, "ve snaze zajistit alespoň slovní spojitost mezi ní a ekonomickým materialismem, ať se bude tato produkce jakkoli proplétat v složité síti jevů společenského života s jinými jevy včetně ekonomických, má přece své vlastní, fyziologické a psychické kořeny." (To vypravujete kojencům, pane Michajlovskij, že produkce dětí má fyziologické kořeny!? Co tu chcete zamluvit?) "To nám připomíná, že teoretikové ekonomického materialismu se nevypořádali nejen s historií, ale ani s psychologií. Není pochyb, že rodové svazky pozbyly svého významu v dějinách civilizovaných zemí, avšak sotva to lze s takovou jistotou tvrdit o vztazích bezprostředně pohlavních a rodinných. Výrazně se pochopitelně změnily pod vlivem komplikujícího se života, avšak při troše dialektické obratnosti by se dalo dokázat, že 'nadstavbu' nad vztahy pohlavními a rodinnými tvoří nejen vztahy právní, nýbrž i vztahy ekonomické. Nebudeme se tím dále zabývat, ale přesto poukážeme alespoň na instituci dědictví."

Konečně se našemu filozofovi poštěstilo dostat se od prázdných frází**) k faktům, konkrétním faktům, která lze ověřit a která nedovolují tak snadno podstatu věcí "zamlouvat". Podívejme se, jak dokazuje náš kritik Marxe, že instituce dědictví je nadstavbou nad pohlavními a rodinnými vztahy. "Dědí se", soudí pan Michajlovskij, "produkty ekonomické výroby" ("Produkty ekonomické výroby"!! Jak učeně je to řečeno! Jak zvučně to zní! A jaký vytříbený jazyk!) "a sama instituce dědictví je podmíněna do jisté míry faktem ekonomické konkurence. Ale - za prvé - dědí se také nemateriální hodnoty, což se projevuje v péči o výchovu dětí v duchu otců." Výchova dětí patří tedy do instituce dědictví! Například v ruském občanském zákoníku je článek, podle kterého "se mají rodiče snažit domácí výchovou zušlechtit jejich (dětí) mravy a podporovat snahy vlády". Tak tohle snad nazývá náš filozof institucí dědictví? "A za druhé - i když zůstaneme výhradně v ekonomické oblasti - je-li instituce dědictví nemyslitelná bez produktů výroby, které se dědí, je stejně nemyslitelná bez produktů 'produkce dětí' - bez nich a bez oné složité a vypjaté psychiky, která k nim bezprostředně patří." (No ne, všimněte si způsobu vyjadřování: složitá psychika "patří k výrobkům produkce dětí"! To je nádherné!) Tedy instituce dědictví je nadstavbou nad rodinnými a pohlavními vztahy proto, že dědictví je nemyslitelné bez produkce dětí! To je přece opravdové objevení Ameriky. Doposud se všeobecně soudilo, že produkce dětí může objasnit instituci dědictví právě tak málo jako nutnost přijímat potravu instituci vlastnictví. Dosud se všeobecně mělo za to, že jestliže například v Rusku v období rozkvětu poměstného systému40) se nemohla půda dědit (jelikož se považovala jen za podmíněné vlastnictví), pak je třeba hledat vysvětlení této otázky ve zvláštnostech tehdejší společenské organizace. Pan Michajlovskij se pravděpodobně domnívá, že věc lze vysvětlit prostě tím, že psychika, která patřila k produktům produkce dětí tehdejšího statkáře, nebyla dost složitá.

________________________________________________________________

*) Pan Michajlovskij si ani zde nenechává ujít příležitost k pošklebkům: Jak to prý přijde, že vědecké pojetí dějin a dějiny starověku jsou záhadou! Z každé učebnice, pane Michajlovskij, se můžete dovědět, že otázka rodové organizace patří k těm nejobtížnějším, o jejichž vysvětlení se pokoušela řada teorií.

**) Opravdu, jak jinak se dá nazvat takový postup, jestliže kritik vytýká materialistům, že se nevypořádali s historií, aniž se pokusil rozebrat alespoň jeden z četných materialistických výkladů různých historických otázek, které podali materialisté? Anebo když říká: dalo by se dokázat, ale nebudeme se tím zabývat.

39) O prvobytném řádu viz K.Marx, Konspekt knihy Lewise H.Morgana Pravěká společnost (Archiv Marksa i Engelsa, sv. IX, 1941) a Engelsův Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 55-203).

40) Poměstný systém - zvláštní systém feudální držby půdy, který vznikl a ustálil se v Rusku v 15. a zejména v 16.století. Na rozdíl od dědičného statku (votčiny) byla poměstná půda vlastnictvím feudála a vláda ji rozdávala jako odměnu za služby u dvora a u vojska (později s dědičnou půdou splývá).

________________________________________________________________

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.