Úvodní stránka arrow Marxismus arrow C.1.2. Podstata historického materialismu Saturday, July 22 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
C.1.2. Podstata historického materialismu Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie. Sv.I. L.Feuerbach

Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s.34-35

(34-35) Prvním předpokladem veškerých dějin lidstva je ovšem existence živých lidských individuí. Předně je tedy třeba zjistit, jak jsou tato individua tělesně uzpůsobena a jaký je jejich vztah k ostatní přírodě, který je tím dán. Nemůžeme se tu ovšem zabývat ani fyzickými vlastnostmi lidí, ani přírodními podmínkami, do nichž byli lidé postaveni, geologickými, oro-hydrografickými, klimatickými a jinými poměry. Veškerý dějepis musí vždy vycházet z těchto přirozených základů a z toho, jak je lidé svou činností v průběhu dějin měnili.

Rozdíl mezi lidmi a zvířaty je možno vidět ve vědomí, v náboženství, ve spoustě jiných věcí. Lidé se sami začínají odlišovat od zvířat, jakmile začnou vyrábět prostředky k svému životu, a tento krok je podmíněn jejich tělesnou stavbou. Tím, že lidé produkují prostředky k svému životu, produkují nepřímo i svůj materiální život.

Způsob, jak lidé vyrábějí prostředky k svému životu, závisí především na tom, jaké jsou vůbec životní prostředky, které tu byly před nimi a které musí reprodukovat. Na tento způsob výroby nelze pohlížet jen z té stránky, že je reprodukcí fyzické existence individuí. Je to spíše již určitý druh činnosti těchto individuí, určitá forma projevu jejich života, určitý způsob jejich života. Jak individua projevují svůj život, taková jsou. To, čím jsou, spadá tedy vjedno s jejich výrobou, a to s tím, co vyrábějí, i s tím, jak vyrábějí. Čím individua jsou, závisí tedy na materiálních podmínkách jejich výroby.

 

Marx, K.: Ke kritice politické ekonomie - Předmluva

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 13, NPL, Praha 1963, s.36-37

(36-37) Celkový výsledek, k němuž jsem dospěl a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při studiích vodítkem, se dá stručně formulovat takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo - což je jen právní výraz toho - s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filozofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, než se materiální podmínky jejich existence vylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může řešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání. V hrubých obrysech je možno označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní způsob za progresívní epochy ekonomické společenské formace. Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.

 

Lenin, V.I.: Filozofické sešity

Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 192-194

(192-194) ((TECHNIKA A OBJEKTIVNÍ SVĚT. TECHNIKA A ÚČELY))

"...má (der Zweck [účel]) před sebou objektivní mechanický a chemický svět, k němuž se vztahuje jeho činnost jako k něčemu danému..." (219-220) "Potud má ještě jistou vpravdě mimosvětovou existenci, pokud totiž proti němu stojí ona objektivita..." (220)

Ve skutečnosti jsou lidské cíle vyvolávány objektivním světem a předpokládají jej, nacházejí jej jako daný, skutečný. Ale člověku se zdá, že jeho cíle jsou vzaty odněkud mimo svět, že jsou na světě nezávislé ("svoboda").

((NB: To vše v části o "subjektivním účelu" NB)) (217-221).

"Učel se spojuje skrze prostředek s objektivitou a v ní se sebou samým" (221, část: Prostředek).

počátky historického materialismu u Hegela

"Vzhledem k tomu, že účel je konečný, má dále nějaký konečný obsah; podle toho tedy není něčím absolutním či vůbec něčím o sobě a pro sebe rozumným. Prostředek však je vnější střední člen úsudku, jenž je provedením účelu; v prostředku se tudíž projevuje jeho vnitřní rozumnost jako něco, co se udržuje v tomto vnějším druhém, a to právě skrze tuto vnějškovost. Potud je prostředek něco vyššího než konečné účely vnější účelnosti; pluh je něco čestnějšího než bezprostřední požitky, které jsou jeho prostřednictvím získávány a jež jsou účely. Nástroj se udržuje, zatímco bezprostřední požitky zanikají a upadají v zapomenutí. SVÝMI NÁSTROJI ČLOVĚK OVLÁDÁ VNĚJŠÍ PŘÍRODU, I KDYŽ VE SVÝCH ÚČELECH JE JÍ SPÍŠE PODROBEN" (226).

Hegel a historický materialismus

Vorbericht, tj. předmluva knihy datována: Norimberk, 21.VII. 1816.

Toto v části Provedený účel

HISTORICKÝ MATERIALISMUS JAKO JEDNA Z APLIKACÍ A ROZVINUTÍ GENIÁLNÍCH IDEJÍ - ZRN, JEŽ JSOU U HEGELA V ZÁRODKU.

"Teleologický proces je překlad pojmu (sic!) existujícího rozlišeně jako pojem do objektivity..." (227)

KATEGORIE LOGIKY A LIDSKÁ PRAXE

Když se Hegel snaží - někdy se tím dokonce trápí a moří - vtěsnat účelnou lidskou činnost do kategorií logiky, říkaje, že tato činnost je "úsudek" (Schluss), že subjekt (člověk) hraje úlohu jakéhosi "člena" v logické "figuře", "úsudku" apod., - PAK TO NENÍ JEN NÁSILNOST, JEN HRA. MÁ TO VELMI HLUBOKÝ, ČISTĚ MATERIALISTICKÝ OBSAH. MUSÍ SE TO PŘEVRÁTIT: V PRAKTICKÉ LIDSKÉ ČINNOSTI MUSELO LIDSKÉ VĚDOMÍ MILIONKRÁT A MILIONKRÁT OPAKOVAT RUZNÉ LOGICKÉ FIGURY, ABY TYTO FIGURY MOHLY NABÝT VÝZNAMU AXIOMU. TOTO NOTA BENE.

 

Lenin, V.I.: Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize pana Struveho

Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s. 482-483, 537-538

(482-483) Autor protestuje proti "idealistickému" pojetí rolnické reformy a poukazuje na potřeby státu, které vyžadovaly zvýšit produktivitu práce, na výkup, na tlak "zdola". Je jen škoda, že autor svůj oprávněný protest nedopověděl. Narodnici vysvětlují reformu tím, že se ve "společnosti" rozvinuly "humánní" a "osvobozenecké" ideje. To je nesporný fakt, ale vysvětlovat jím reformu znamená zabředat do bezobsažné tautologie, převádět "osvobození" na "osvobozenecké" ideje. Materialista musí zkoumat především obsah opatření, která byla ve jménu idejí uskutečněna. V dějinách neexistovala ani jediná významná "reforma", byť i třídního charakteru, která by nebyla provázena vznešenými slovy a vznešenými idejemi. A právě tak je tomu i s rolnickou reformou. Všimneme-li si skutečného obsahu přeměn, jež provedla, ukáže se, že část rolnictva byla zbavena půdy, a hlavně, že ostatní rolníci, kterým byla část jejich půdy ponechána, museli tuto půdu od statkářů vykupovat jako naprosto cizí a k tomu ještě za uměle zvýšenou cenu. Takové reformy byly nejen u nás v Rusku, ale i na Západě zastírány teoriemi "svobody" a "rovnosti", a už v Kapitálu bylo ukázáno, že základnou, z níž vyrůstaly ideje svobody a rovnosti, byla právě zbožní výroba.

(537-538) Marxisté musí tyto otázky formulovat jinak, než to dělali a dělají páni narodnici. Ti kladou otázku z hlediska "moderní vědy, moderních mravních idejí"; situaci líčí tak, jako by neexistovaly žádné hluboké, v samých výrobních vztazích vězící příčiny, proč nelze takové reformy provést, ale že jedinou překážkou je hrubost cítění: chabé "světlo rozumu" apod., jako by Rusko bylo tabula rasa, na kterou stačí jen správně vyznačit správné cesty. Taková formulace otázky jí ovšem zajišťovala "čistotu", kterou tak vynáší pan V.V. a která ve skutečnosti znamená jen "čistotu" snění slečinky z lycea a dělá z narodnických úvah velice vhodné téma pro kabinetní besedy.

Marxisté musí tyto otázky formulovat naprosto jinak.*) Protože jsou povinni hledat kořeny společenských jevů ve výrobních vztazích, protože jsou povinni vidět za nimi zájmy určitých tříd, musí tyto požadavky formulovat jako "tužby" těch a těch společenských sil, které narážejí na odpor těch a těch jiných sil a tříd. Taková formulace pak absolutně znemožní snahu využívat jejich "teorií" pro profesorské, nadtřídní úvahy, pro nějaké plány a přednášky, které slibují "skvělý úspěch".**) To je ovšem stále ještě nepřímá přednost uvedené změny názoru, ale i ona je velmi značná, uvážíme-li po jak šikmé ploše se řítí dnešní narodnictví do bahna oportunismu. Ale nejde jen o nepřímou přednost. Budou-li tyto otázky formulovány v duchu teorie třídního antagonismu [k čemuž je ovšem třeba "přezkoumat fakta" ruských dějin i současnosti], budou odpovědi na ně vyjadřovat naléhavé zájmy určitých tříd, budou je moci prakticky využít***) právě tyto zainteresované třídy, a jedině ony; budou se drát, jak se překrásně vyjádřil jeden marxista, z "těsných pracoven inteligence" mezi ty, kdož se podílejí na výrobních vztazích v jejich nejrozvinutější a nejčistší podobě, mezi ty, na nichž se nejsilněji projevuje "zpřetrhání nitě" a kteří "potřebují" "ideály", neboť bez nich jsou na tom zle. Taková formulace osvěží všechny staré otázky: o daních, o osobních dokladech, o přesídlování, o volostních správách apod., otázky, o nichž se naše "společnost" už něco nadiskutovala a navykládala, které znovu a znovu přemílala a přežvykovala a které se jí teď už dokonce zajídají.

Ať tedy přistupujeme k dané otázce z kterékoli strany - rozebíráme-li obsah systému ekonomických vztahů v Rusku i různé formy tohoto systému v jejich historické souvislosti a v jejich vztahu k zájmům pracujících, nebo otázku "zpřetrhání nitě" a příčiny tohoto "zpřetrhání" - dospíváme v obou případech k témuž závěru; k závěru o velkém významu dějinného úkolu "práce diferencované od života", jejž vytyčuje dnešní epocha, k závěru o celospolečenském významu idejí této třídy.

________________________________________________________________

*) Budou-li svou teorii důsledně uplatňovat. Mluvili jsme už mnoho o tom, že výklad pana Struveho je neuspokojivý hlavně proto, že se důsledně nedržel této teorie.

**) Výrok pana Južakova.

***) Ovšem k tomuto "využití" je zapotřebí vykonat obrovský kus přípravné práce, a to práce, která je vlastně neviditelná. Než k tomuto využití dojde, může uplynout kratší či delší doba, během níž budeme otevřeně říkat, že dosud neexistuje síla, která by byla schopna poskytnout lepší cesty pro vlast - na rozdíl od "farizejského optimismu" pánů narodniků, kteří ujišťují, že tu takové síly jsou a je jen třeba jim poradit, aby "opustily nesprávnou cestu".

________________________________________________________________

 

Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie. Sv.I, L.Feuerbach

Spisy. Svazek 3, SNPL 1958, s. 51-53

(51-53) Toto pojetí dějin spočívá tedy v tom, že vykládá skutečný výrobní proces, a to na základě materiální výroby bezprostředního života, a že formu styků, spjatou s tímto způsobem výroby a jím vytvořenou, tedy občanskou společnost na jejích různých stupních chápe jako základnu veškerých dějin a líčí ji jednak v její činnosti jako stát, jednak z ní vysvětluje všechny různé teoretické výtvory a formy vědomí, náboženství, filozofii, morálku atd. atd., a sleduje proces jejich vzniku na této základně, což potom samozřejmě také umožňuje znázornit věc v její celistvosti (a proto i vzájemné působení těchto různých stránek na sebe). Toto pojetí nehledá, jako idealistická pojetí dějin, v každém období nějakou kategorii, nýbrž zůstává neustále na půdě skutečných dějin, nevykládá praxi z ideje, vykládá ideové výtvory z materiální praxe, a dochází tak k závěru, že všechny formy a produkty vědomí je možno zrušit ne duchovní kritikou, ne tím, že je převedem na "sebeuvědomění" nebo proměníme v "strašidlo", "přízraky", "vrtochy" atd., nýbrž jen praktickým převratem reálných společenských vztahů, z nichž tyto idealistické tlachy vzešly - dochází také k závěru, že ne kritika, nýbrž revoluce je hybnou silou dějin i náboženství, filozofie a veškeré ostatní teorie. Toto pojetí dějin ukazuje, že dějiny nekončí tím, že se mění v "sebeuvědomění" jako "duch z ducha", nýbrž že v nich je na každém stupni už napřed nějaký materiální výsledek, nějaký souhrn výrobních sil, historicky vytvořený vztah k přírodě a vzájemný vztah mezi individui, souhrn, který každé generaci předává generace předchozí, masa výrobních sil, kapitálů a okolností, které si sice nová generace na jedné straně přizpůsobuje, ale které této generaci zase předpisují její vlastní životní podmínky a dávají jí určitý vývoj, zvláštní charakter - že tedy okolnosti jsou vytvářeny lidmi, stejně jako jsou lidé vytvářeni okolnostmi. Tento souhrn výrobních sil, kapitálů a forem sociálních styků, které přejímá každé individuum a každá generace jako něco daného, je reálný základ toho, co si filozofové představovali jako "substanci" a "podstatu člověka", co oslavovali i potírali, reálný základ, kterému v jeho účincích a vlivech na vývoj lidí ani v nejmenším nevadí, že se tito filozofové proti němu bouří v podobě "sebeuvědomění" a "Jedinců". Tyto životní podmínky, které tu každá generace nachází hotové, rozhodují také o tom, zda revoluční otřes, periodicky se opakující v dějinách, bude či nebude mít tolik síly, aby vyvrátil základnu všeho, co tu je, a nejsou-li dány tyto materiální prvky totálního převratu, totiž jednak dané výrobní síly, jednak nevytvořila-li se revoluční masa, která by se bouřila nejen proti jednotlivým podmínkám dosavadní společnosti, nýbrž proti samé dosavadní "produkci života", proti "celkové činnosti", na které byla tato společnost založena - pak je pro praktický vývoj úplně lhostejné, zda idea tohoto převratu byla vyslovena už stokrát - jak to dokazují dějiny komunismu.

Celé dosavadní pojetí dějin tuto skutečnou základnu dějin buď úplně opomíjelo, nebo ji pokládalo jen za něco vedlejšího, co vůbec nesouvisí s průběhem dějin. Podle tohoto pojetí je nutno psát dějiny vždy podle měřítka, které je mimo ně; skutečná produkce života se jeví jako prehistorická, kdežto to, co je historické, se jeví jako něco odděleného od všedního života, jako něco mimo svět a nad světem. Tím je z dějin vyloučen vztah lidí k přírodě, a tak se vytváří protiklad mezi přírodou a dějinami. Proto mohlo dosavadní pojetí vidět v dějinách jen politickou činnost potentátů a náboženské, vůbec teoretické boje, a zejména při zkoumání každé historické epochy muselo sdílet iluzi této epochy. Nějaká epocha si na příklad o sobě myslí, že je určována čistě "politickými" nebo "náboženskými" pohnutkami, ačkoli "náboženství" i "politika" jsou jen formy jejích skutečných pohnutek, a dějepisec této epochy přejímá toto mínění. "Domnění", "představa" těchto určitých lidí o jejich skutečné praxi se mění v jedině určující a aktivní sílu, která ovládá a určuje praxi těchto lidí.

 

Lenin, V.I.: Karel Marx

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s. 79-81

(79-81) Marx si uvědomil nedůslednost, neúplnost a jednostrannost starého materialismu a nabyl přesvědčení, že je třeba, "aby věda o společnosti...byla uvedena v soulad s materialistickým základem a na tomto základu přebudována".61) Jestliže materialismus jako takový vysvětluje vědomí z bytí, a ne naopak, pak při aplikaci na společenský život lidstva materialismus požadoval, aby společenské vědomí bylo vysvětlováno ze společenského bytí. "Technologie", praví Marx (Kapitál, I), "odhaluje aktivní vztah člověka k přírodě, bezprostřední výrobní proces jeho života, a tím i jeho společenských životních podmínek a z nich vyvěrajících duchovních představ."62) Ucelenou formulaci základních tezí materialismu, rozšířeného na lidskou společnost a její dějiny, podal Marx v předmluvě ke spisu Ke kritice politické ekonomie[95] těmito slovy:

"Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních produktivních sil.

Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na určitém stupni svého vývoje se materiální produktivní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo - což je jen právní výraz toho - s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje produktivních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak období sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filozofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a překonávají ho.

Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takové období převratu posuzovat podle jeho vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými produktivními silami a výrobními vztahy..." "V hrubých obrysech je možné označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní způsob za progresívní období ekonomické společenské formace."63) (Srovnej Marxovu stručnou formulaci v dopise Engelsovi[235] ze 7.července 1866: "...naše teorie, že organizace práce je určována výrobními prostředky...".)64)

Objev materialistického pojetí dějin nebo přesněji řečeno důsledné rozvedení a rozšíření materialismu na oblast společenských jevů odstranilo dva hlavní nedostatky dřívějších teorií dějin. Za prvé tyto teorie zkoumaly v nejlepším případě jen ideové pohnutky dějinné činnosti lidí, nepátraly po tom, čím jsou tyto pohnutky vyvolávány, nepostihovaly objektivní zákonitosti ve vývoji systému společenských vztahů a neviděly, že jejich kořeny tkví ve stupni vývoje materiální výroby; za druhé dřívější teorie opomíjely právě činnost mas obyvatelstva, kdežto historický materialismus poprvé umožnil exaktně probádat společenské podmínky života mas a změny těchto podmínek. Předmarxistická "sociologie" a historiografie byly v nejlepším případě nahromaděním nezpracovaných, náhodně sebraných fakt a popisovaly jen jednotlivé stránky historického procesu. Marxismus ukázal, jak je třeba komplexně, všestranně zkoumat vznik, vývoj a úpadek společensko-ekonomických formací, neboť analyzuje souhrn všech protikladných tendencí, redukuje je na přesně zjistitelné životní a výrobní podmínky různých společenských tříd, odstraňuje subjektivismus a libovůli při výběru či výkladu jednotlivých "převládajících" idejí a ukazuje, že všechny ideje i nejrůznější tendence bez výjimky tkví svými kořeny ve stavu materiálních produktivních sil. Lidé jsou sami tvůrci svých dějin, avšak čím jsou určovány pohnutky jednotlivců a zejména mas, čím jsou vyvolávána střetnutí protikladných idejí a snah, jaký je výsledek všech těchto střetnutí probíhajících v lidské společnosti, jaké jsou objektivní podmínky vytváření materiálního života, tvořící základ veškeré dějinotvorné činnosti lidí, jaký je zákon vývoje těchto podmínek - na to všechno soustředil Marx pozornost a ukázal cestu k vědeckému zkoumání dějin jako jednotného procesu, zákonitého v celé své nesmírné mnohostrannosti a rozpornosti.

________________________________________________________________

61) Engels, B., Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie (viz Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s.310).

62) Srov. Marx, K., Kapitál I, Praha 1978, s. 368, v poznámce 89.

[95] Predislovije k "Kritike političeskoj ekonomii", Janvar 1859 g.

63) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 13, Praha 1963, s. 36-37.

[235] Der Briefwechsel zwischen Friedrich Engels und Karl Marx. 1844 bis 1883. Hrsg. von A.Bebel und E.Bernstein, Bd. 1-4. Stuttgart, Dietz, 1913, 4 Bd.

64) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 31, Praha 1970, s. 279.

________________________________________________________________

 

Engels, B.: Anti-Dühring

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 49-51

(49-51) Ale zatímco převrat v názoru na přírodu se mohl uskutečnit jenom natolik, nakolik výzkum poskytoval příslušnou látku pozitivních poznatků, uplatnily se už mnohem dříve historické fakty, které vedly k rozhodujícímu obratu v pojetí dějin. Roku 1831 došlo v Lyonu k prvnímu povstání dělníků; v letech 1838 až 1842 vyvrcholilo první národní dělnické hnutí, hnutí anglických chartistů. Třídní boj mezi proletariátem a buržoazií se dostával do popředí dějin nejpokročilejších zemí Evropy, a to tou měrou, jak se tam vyvíjely jednak velký průmysl, jednak nově dobyté politické panství buržoazie. Fakty stále průkazněji usvědčovaly ze lži poučky buržoazní ekonomie o totožnosti zájmů kapitálu a práce, o všeobecné harmonii a o všeobecném blahobytu lidu jako důsledku svobodné konkurence.*) Všechny tyto fakty nebylo už možno odmítat, právě tak jako francouzský a anglický socialismus, který byl jejich teoretickým, byť krajně nedokonalým výrazem. Ale staré idealistické pojetí dějin, které nebylo ještě vytlačeno, nevědělo nic o třídních bojích spočívajících na materiálních zájmech, vůbec nic o materiálních zájmech; výroba i všechny ekonomické vztahy se tu vyskytovaly jen tak mimochodem, jako podřadné prvky "kulturních dějin".

Nové fakty si vynutily, aby celé dosavadní dějiny byly podrobeny novému zkoumání, a tu se ukázalo, že veškeré dosavadní dějiny byly dějinami třídních bojů,32) že tyto navzájem proti sobě bojující třídy společnosti jsou pokaždé produktem výrobních a směnných vztahů, zkrátka ekonomických vztahů své epochy; že tedy ekonomická struktura společnosti tvoří pokaždé reálnou základnu, z níž je nutno konec konců vysvětlovat veškerou nadstavbu právních a politických institucí, i náboženských, filozofických a ostatních představ kteréhokoli období dějin. Tím byl idealismus donucen vyklidit i své poslední útočiště, pojetí dějin, tím bylo dáno materialistické pojetí dějin a nalezena cesta, jak vysvětlit vědomí lidí z jejich bytí, místo aby se jako dosud vysvětlovalo jejich bytí z jejich vědomí.

S tímto materialistickým pojetím dějin byl však dosavadní socialismus právě tak neslučitelný, jako bylo pojetí přírody ve francouzském materialismu neslučitelné s dialektikou a se současnou přírodovědou. Dosavadní socialismus sice kritizoval existující kapitalistický výrobní způsob a jeho důsledky, ale nedovedl jej vysvětlit, a tedy ani se s ním vypořádat; mohl jej prostě jen odmítat jako špatný. Šlo však o to vyložit jednak tento kapitalistický výrobní způsob v jeho dějinné souvislosti a v jeho nutnosti pro určité období dějin, vyložit tedy i nutnost jeho zániku, ale jednak také odhalit jeho vnitřní povahu, která byla stále ještě skrytá, protože kritika se do té doby soustředila spíše na zhoubné důsledky než na průběh věci samé. To se stalo objevením nadhodnoty. Bylo dokázáno, že přivlastňování nezaplacené práce je základní formou kapitalistického výrobního způsobu a z něho plynoucího vykořisťování dělníka; že i když kapitalista kupuje pracovní sílu svého dělníka za plnou hodnotu, kterou má jako zboží na zbožním trhu, vytluče z ní větší hodnotu, než jakou za ni zaplatil; a že tato nadhodnota tvoří konec konců sumu hodnoty, z níž se v rukou majetných tříd hromadí neustále rostoucí masa kapitálu. Průběh jak kapitalistické výroby, tak výroby kapitálu byl vysvětlen.

Za oba tyto velké objevy - za materialistické pojetí dějin a za odhalení tajemství kapitalistické výroby s pomocí nadhodnoty - vděčíme Marxovi. Díky jim se socialismus stal vědou, a nyní jde především o to dále ji propracovat ve všech podrobnostech a souvislostech.

________________________________________________________________

*) V prvním náčrtu "Úvodu" se dále říká: "Ve Francii vyhlásila lyonská vzpoura z roku 1834 rovněž boj proletariátu proti buržoazii. Anglické a francouzské teorie nabyly historického významu a musely i v Německu vyvolat ohlas a kritiku, ačkoli se tam výroba teprve začínala vymaňovat z malovýroby. Teoretický socialismus, který se teď vytvářel ani ne tak v Německu jako mezi Němci, musel tedy všechen svůj materiál importovat..." (Pozn.red.)

32) V prvním německém vydání "Vývoje socialismu od utopie k vědě" (1882) Engels tuto tezi zpřesnil a formuloval ji takto: "...že veškeré dosavadní dějiny, s výjimkou prvotního stavu, byly dějinami třídních bojů".

________________________________________________________________

 

Engels, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s. 230

(230) Materialistický názor na dějiny vychází z teze, že výroba a vedle výroby směna jejích produktů je základnou každého společenského řádu; že v každé společnosti, která vystupuje v dějinách, se rozdělování výrobků a s nimi sociální členění na třídy nebo stavy řídí podle toho, co a jak se vyrábí a jak se vyrobené směňuje. Podle toho nemáme poslední příčiny všech společenských změn a politických převratů hledat v hlavách lidí, v tom, že stále lépe chápou věčnou pravdu a spravedlnost, nýbrž ve změnách způsobu výroby a směny; nemáme je hledat ve filozofii, nýbrž v ekonomii příslušné epochy. Procitající pochopení, že stávající společenská zřízení jsou nerozumná a nespravedlivá, že v tlach rozum, dobro v zlo se mění,*) je jen příznakem toho, že v metodách výroby a formách směny proběhly ve vší tichosti změny, s nimiž už neladí společenský řád střižený na dřívější ekonomické podmínky. Tím je zároveň řečeno, že prostředky k odstranění objevených zlořádů musí být rovněž už obsaženy - více nebo méně rozvinuté - ve změněných výrobních vztazích samých. Tyto prostředky se ale nedají vymyslet z hlavy, je nutno je s pomocí hlavy odhalit v daných materiálních faktech výroby.

________________________________________________________________

*) Mefistova slova z Goethova "Fausta", díl I., scéna čtvrtá. (Pozn.red.)

________________________________________________________________

 

Lenin, V.I.: Kdo jsou "přátelé lidu" a jak bojují proti sociálním demokratům?

Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s. 161-167

(161-167) Už sama o sobě byla tato idea materialismu v sociologii geniální. Zatím to byla ovšem jen hypotéza, avšak tato hypotéza poprvé umožňovala zaujmout přísně vědecký postoj k historickým a společenským otázkám. Až dosud sociologové nedovedli proniknout k těm nejprostším prvotním vztahům, jakými jsou vztahy výrobní, a proto zkoumali a studovali přímo politickoprávní formy a naráželi přitom na fakt, že tyto formy vznikly z těch či oněch idejí lidstva v dané době, a u toho také setrvávali; zdálo se, že společenské vztahy vytvářejí lidé uvědoměle. Avšak tento závěr, nejdokonaleji vyjádřený v myšlence o Contrat social33) (jejíž stopy jsou zřetelné ve všech systémech utopického socialismu), zcela odporoval všem historickým pozorováním. Nikdy se ještě nestalo a nestává se ani dnes, že by členové společnosti spatřovali v souhrnu společenských vztahů, v nichž žijí, něco určitého, uceleného, prostoupeného určitým principem; naopak, lidé se nevědomky přizpůsobují těmto vztahům a nemají o nich jako o zvláštních historických společenských vztazích žádnou představu, takže například směnné vztahy, v nichž lidé žili celá staletí, byly objasněny teprve v nejnovější době. Materialismus tento rozpor odstranil, protože hlubší analýzou pronikl až k samému původu těchto společenských idejí člověka; a jeho závěr, že chod myšlenek závisí na chodu věcí, je jediný závěr slučitelný s vědeckou psychologií. Ještě z jednoho důvodu povýšila tato hypotéza poprvé sociologii na vědu. Doposud sociologové tápali, když měli v složité síti společenských jevů rozlišit jevy důležité od nedůležitých (v tom je kořen subjektivismu v sociologii), a nedovedli nalézt objektivní kritérium pro takové rozlišování. Materialismus poskytl zcela objektivní kritérium, když vyčlenil výrobní vztahy jako strukturu společnosti a umožnil aplikovat na ně ono obecné vědecké kritérium opakovatelnosti, jehož použitelnost v sociologii subjektivisté popírali. Dokud se omezovali na ideologické společenské vztahy (tj. na takové, které před svým utvářením procházejí vědomím*) lidí), nemohli postřehnout opakování a pravidelnost ve společenských jevech různých zemí, a jejich věda byla v nejlepším případě pouhým popisem těchto jevů, shromážděním surového materiálu. Analýza materiálních společenských vztahů (tj.takových, které se utvářejí, aniž procházejí vědomím lidí: směňováním výrobků vstupují lidé do výrobních vztahů a ani si neuvědomují, že jde o společenský výrobní vztah) - analýza materiálních společenských vztahů rázem umožnila postřehnout opakování a pravidelnost a zobecnit poměry různých zemí v jeden základní pojem společenské formace. Teprve takové zobecnění umožnilo přejít od popisu (a hodnocení z hlediska ideálu) společenských jevů k jejich přísně vědecké analýze, která například ponechává stranou to, co odlišuje jednu kapitalistickou zemi od druhé, a zkoumá to, co je všem společné.

A konečně za třetí, tato hypotéza poprvé umožnila vytvořit vědeckou sociologii také proto, že jedině převedení společenských vztahů na vztahy výrobní a výrobních vztahů na úroveň výrobních sil poskytlo pevný základ pro výklad vývoje společenských formací jako přírodně historického procesu. Bez takového nazírání nemůže přirozeně ani věda o společnosti existovat. (Například subjektivisté sice uznávali zákonitost historických jevů, avšak nebyli s to pochopit jejich evoluci jako přírodně historický proces - právě proto, že se zastavili u společenských idejí a cílů člověka a nedovedli je převést na materiální společenské vztahy.)

Marx, jenž vyslovil tuto hypotézu ve čtyřicátých letech, se pouští do faktického (nota bene) zkoumání materiálu. Vybírá jednu ze společenskoekonomických formací - systém zbožního hospodářství - a na základě gigantického množství faktů (které studoval přinejmenším 25 let) předkládá velmi podrobnou analýzu zákonů fungování této formace a jejího vývoje. Tato analýza se omezuje jen na výrobní vztahy mezi členy společnosti: Marx se ve svém výkladu nikdy neuchyluje k momentům ležícím mimo sféru výrobních vztahů. Umožňuje nám poznat, jak se vyvíjí zbožní organizace společenského hospodářství, jak se přeměňuje v kapitalistickou, vytvářejíc (už v rámci výrobních vztahů) antagonistické třídy buržoazie a proletariátu, jak rozvíjí produktivitu společenské práce a tím s sebou přináší prvek, který se dostává do nesmiřitelného rozporu se základy kapitalistické organizace samé.

To je kostra Kapitálu. Jde však o to, že se Marx s touto kostrou nespokojil, že se neomezil na pouhou "ekonomickou teorii" v obvyklém smyslu, ale - ačkoli vysvětloval strukturu a vývoj dané společenské formace výhradně výrobními vztahy - vždy zároveň zkoumal nadstavby odpovídající těmto výrobním vztahům, a tak doplňoval kostru svalstvem a krví. Kapitál měl obrovský úspěch právě proto, že toto dílo "německého ekonoma" ukázalo čtenáři celou kapitalistickou společenskou formaci jako živou - v její životní realitě, s faktickými sociálními projevy třídního antagonismu, který provází výrobní vztahy, s buržoazní politickou nadstavbou, jež chrání nadvládu kapitalistické třídy, s buržoazními ideami svobody, rovnosti atd., s buržoazními rodinnými vztahy. Teď pochopíme, že srovnání s Darwinem je zcela přiléhavé: Kapitál není nic jiného než "několik zobecňujících, navzájem velmi těsně spjatých idejí, korunujících celý Mont Blanc faktografického materiálu". A jestliže někdo četl Kapitál a nepostřehl tyto zobecňující ideje, není to Marxova vina, neboť on na ně, jak jsme viděli, upozornil i v předmluvě. A nejen to: takové srovnání je správné nejen z vnější stránky (která, neznámo proč, zvlášť zaujala pana Michajlovského), ale i z vnitřní. Jako Darwin skoncoval s představou, že druhy živočichů a rostlin navzájem nesouvisejí, že jsou náhodné, "bohem stvořené" a neměnné, a jako první postavil biologii na skutečně vědecký základ tím, že objevil proměnlivost druhů a jejich dědičnost, tak Marx skoncoval s představou, že společnost je mechanickým seskupením individuí, které připouští jakékoli změny z vůle vrchnosti (nebo jinými slovy, z vůle společnosti a vlády), vzniká a mění se náhodně, a první postavil sociologii na vědecký základ zavedením pojmu společensko-ekonomické formace jako souhrnu daných výrobních vztahů a konstatováním, že vývoj těchto formací je přírodně historický proces.

Nyní - po vydání Kapitálu - není už materialistické pojetí dějin hypotézou, ale vědecky dokázanou teorií. Dokud nebude učiněn nový pokus vědecky objasnit fungování a vývoj některé společenské formace - skutečné společenské formace, a ne způsobu života některé země nebo národa či dokonce třídy atp., nový pokus, který by stejně jako materialismus dovedl vnést řád do "příslušných faktů" a který by dovedl podat stejně živý obraz určité formace a současně ji přísně vědecky objasnit - do té doby bude materialistické pojetí dějin synonymem vědy o společnosti. Materialismus není "převážně vědeckým pojetím dějin", jak se domnívá pan Michajlovskij, ale jejich jediným vědeckým pojetím.

Četl Komunistický manifest a nezpozoroval, že soudobé poměry - právní, politické, rodinné, náboženské i filozofické - se v něm vysvětlují materialisticky, že dokonce kritika socialistických a komunistických teorií hledá a nalézá jejich kořeny v určitých výrobních vztazích.

Četl Bidu filozofie a nezpozoroval, že Proudhonova sociologie se tu rozebírá z materialistického hlediska, že kritika Proudhonova návrhu na řešení nejrůznějších historických problémů vychází z principů materialismu a že se autor ve svých vlastních návodech, kde je třeba hledat fakta k řešení těchto problémů, odvolává vždy na výrobní vztahy.

Četl Kapitál a nezpozoroval, že má před sebou vzor vědecké analýzy jedné - té nejsložitější - společenské formace pomocí materialistické metody, vzor všemi uznávaný a nikým nepřekonaný. A pan Michajlovskij sedí a láme si hlavu hlubokomyslnou otázkou: "V kterém díle vyložil Marx své materialistické pojetí dějin?"

Každý, kdo zná Marxe, by mu na to odpověděl jinou otázkou: v kterém díle Marx nevykládal materialistické pojetí dějin? Ale pan Michajlovskij se pravděpodobně doví o Marxových materialistických studiích teprve tehdy, až budou uvedeny pod příslušnými pořadovými čísly v některé historiozofické práci nějakého Karejeva v rubrice "ekonomický materialismus".

Nejkurióznější však je, že pan Michajlovskij vytýká Marxovi, že "nepřezkoumal (sic!) všechny známé teorie historického procesu". To už je opravdu směšné. A v čem tyto teorie z devíti desetin spočívaly? V čistě apriorních, dogmatických, abstraktních spekulacích, co je společnost, co je pokrok atd. (Beru úmyslně příklady blízké intelektu i srdci pana Michajlovského.) Jenže takové teorie přinášejí mnoho škody už tím, že existují, škodí svou základní metodou, svou naprostou a beznadějnou metafyzičností. Vždyť začínat otázkami, co je společnost nebo co je pokrok, znamená začínat od konce. Kde vezmete pojem společnosti a pokroku, když jste ještě důkladně neprozkoumali ani jednu společenskou formaci, když jste nedokázali tento pojem ani stanovit, když jste nedovedli ani přikročit k serióznímu studiu faktů, k objektivní analýze společenských vztahů? To je nejvýraznější rys metafyziky, kterou začínala každá věda: dokud se lidé nepustili do studia faktů, stále jen konstruovali a priori všeobecné teorie, z nichž nikdy nic nevzešlo. Metafyzicky uvažující chemik, který nedovedl ještě věcně prozkoumat chemické procesy, si vykonstruoval teorii o síle chemické afinity. Metafyzicky uvažující biolog vykládal, co je život a životní síla. Metafyzicky uvažující psycholog bádal, co je duše. Absurdní byla už sama metoda. Nemůžeme uvažovat o duši, jestliže předem neobjasníme jednotlivé psychické procesy: pokrok musí spočívat právě v tom, že lidé přestanou teoretizovat a planě filozofovat, co je to duše, a dokáží postavit na vědecký základ studium faktů charakterizujících jednotlivé posychické procesy. Proto výtka vznesená panem Michajlovským vyznívá naprosto stejně, jako kdyby představitel metafyzické psychologie, jenž celý svůj život psal "pojednání" o tom, co je duše (a přitom nedovedl přesně objasnit ani ten nejjednodušší psychický jev), začal vytýkat zastánci vědecké psychologie, že neprozkoumal všechny dosud známé teorie o duši. Tento vědec psycholog zavrhl filozofické teorie o duši a pustil se přímo do studia materiálního substrátu psychických jevů - nervových procesů - a analyzoval a objasnil dejme tomu jeden nebo několik psychických procesů. A tu náš metafyzicky uvažující psycholog takovou práci čte a libuje si, jak dobře jsou vylíčeny procesy a prostudována fakta, ale není spokojen. Dovolte, rozhorluje se, když poslouchá diskuse o zcela novém pojetí psychologie tohoto učence, o zvláštní metodě vědecké psychologie - dovolte, rozčiluje se filozof, a v kterémpak díle je vyložena tato metoda? Vždyť v této práci jsou "jen pouhá fakta". Není v ní ani stopy po přehodnocení "všech známých filozofických teorií o duši." Toto rozhodně není odpovídající dílo!

Stejně jako Kapitál přirozeně není odpovídajícím dílem pro metafyzicky uvažujícího sociologa, jenž si neuvědomuje neplodnost apriorních úvah o společnosti, jenž nechápe, že místo ke studiu a vysvětlování vedou takové metody jen k tomu, že se pod pojem společnost podsouvají buď buržoazní ideje anglického kramáře, nebo maloměšťácko-socialistické ideály ruského demokrata a nic víc. Právě proto všechny tyto filozofickohistorické teorie vznikaly a praskaly jako mýdlové bubliny. V nejlepším případě byly symptomem společenských idejí a vztahů své doby a ani v nejmenším nepřispívaly k tomu, aby člověk pochopil alespoň některé jednotlivé, zato však skutečné (a nikoli "odpovídající lidské přirozenosti") společenské vztahy. Obrovský krok vpřed, který udělal v tomto směru Marx, spočíval právě v tom, že zavrhl všechny úvahy o společnosti a pokroku vůbec, zato však podal vědeckou analýzu jedné společnosti a jedné formy pokroku, totiž kapitalistické.

________________________________________________________________

33) Společenská smlouva - jedno z hlavních děl Jeana-Jacquese Rousseaua. (Du Contrat social; ou, Principes du droit politique [O společenské smlouvě nebo o zásadách politického práva], 1762, Amsterdam.) Hlavní myšlenkou knihy je tvrzení, že každý společenský řád musí být výsledkem svobodné dohody, smlouvy mezi lidmi.

*) Jde přitom vždy samozřejmě o vědomí společenských vztahů a žádných jiných.

________________________________________________________________

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.