Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.7.3. Prostředky vědeckého zkoumání Sunday, November 23 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.7.3. Prostředky vědeckého zkoumání Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie
Díl I, Svoboda, Praha 1978, s.29, 16, 15
 
(29) Ovšem způsob výkladu se musí formálně lišit od způsobu zkoumání. Zkoumání si musí podrobně osvojit látku, musí analyzovat různé formy jejího vývoje a vysledovat jejich vnitřní spojitost. Teprve když se tato práce vykoná, je možné náležitě vylíčit skutečný pohyb. Jestliže se to podaří, jestliže se život látky ideálně obráží, může se zdát, že tu máme co činit s apriorní konstrukcí.
 
(16) Fyzik buď pozoruje přírodní procesy tam, kde se projevují v nejzřetelnější formě a kde jsou nejméně kaleny rušivými vlivy, anebo dělá podle možnosti pokusy za podmínek zaručujících čistý průběh procesu. Předmětem mého zkoumání v tomto díle je kapitalistický výrobní způsob a výrobní a směnné vztahy, které mu odpovídají. Jeho klasickou zemí je dosud Anglie. To je důvod, proč Anglie slouží za hlavní ilustraci mého teoretického výkladu.
 
(15) Hodnotová forma, jejíž hotovou podobou je peněžní forma, je velmi bezobsažná a jednoduchá. A přece se jí lidský duch po více než 2000 let marně snažil dopátrat, zatímco se mu alespoň přibližně podařila analýza mnohem obsažnějších a složitějších forem. Proč? Protože vyvinuté tělo lze studovat snáze než jeho buňku. Kromě toho při analýze ekonomických forem nelze používat ani mikroskopu, ani chemických reagencií. Obojí tu musí nahradit síla abstrakce. Ale zbožní forma produktu práce čili hodnotová forma zboží je formou ekonomické buňky buržoazní společnosti.
 
 
Lenin, V.I.: Statistika a sociologie
Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s.364-366
 
(364-366) fakta jsou neúprosná – praví anglické přísloví. Člověku se toto přísloví vždycky vybaví, když slyší, jak nějaký publicista klokotá jako slavík o vznešenosti „národního principu“ v jeho různých pojetích a vzájemných souvislostech, a přitom tento „princip“ většinou uplatňuje stejně vhodně a výstižně jako známý hrdina lidové pohádky, který zvolal: „Naděl pánbůh!“, když spatřil pohřební průvod.
Přesná fakta, nesporná fakta – to je něco, co publicisté tohoto druhu zvlášť nesnášejí a co je ovšem zvlášť důležité, chceme-li se opravdu vyznat ve složité a obtížné otázce, v níž se ustavičně dělá záměrně zmatek. Jak ale shromáždit fakta a jak zjistit jejich souvislost a vzájemnou podmíněnost?
Nejrozšířenější a nejpovrchnější metodou v oblasti společenských jevů je vytrhání jednotlivých podružných faktů a kejkle s příklady. Nalézt příklady nedá žádnou práci, ale taky to nemá žádný význam, jedině čistě negativní, protože všechno závisí na konkrétním historickém pozadí jednotlivých případů. Fakta, chápeme-li je jako celek a s ohledem na souvislosti, nejenže „jsou neúprosná“, ale jsou také naprosto prokazatelná. Podružná fakta, vytržená z celku, bez ohledu na souvislosti, kusá a náhodná, jsou vhodná jen k provádění kejklů nebo k něčemu ještě horšímu. Když si například autor, který býval svého času seriozní a chce, aby byl za takového pokládán stále, vybere takový fakt, jako je mongolské jařmo, a uvádí ho jako příklad k vysvětlení některých událostí v Evropě 20.století existuje řada fakt, které s touto obžalobou stejně nepochybně souvisí. Nenajde se však mnoho lidí. Francouzi takovým říkají národní klauni -, kteří by si chtěli dělat nárok na serioznost a přitom používat k ilustraci události v Evropě ve 20.století „fakt“, že existuje mongolské jařmo.
Závěr z toho je jasný: musíme se poučit vytvořit z přesných a nesporných fakt takový základ, o nějž bychom se mohli opírat a s nímž bychom mohli konfrontovat kteroukoliv z těch „obecných“ či „na příkladech založených“ úvah, kterých se dnes v některých zemích tolik zneužívá. K tomu, aby to byl skutečný základ, je třeba volit nikoli jednotlivá fakta, ale celý souhrn fakty týkajících se zkoumané otázky, bez jediné výjimky, protože jinak vznikne nevyhnutelné podezření, a zcela oprávněně, že fakta byla zvolena či vybrána libovolně a že se místo objektivní souvislosti a vzájemné podmíněnosti existujících jevů v jejich celku předkládá „subjektivní“ slátanina, která má třeba zdůvodnit nějakou špinavost. To se přece stává … častěji, než by se zdálo.
 
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 424
 
(424) Exkluzívní empirie, které je dovoleno myslet nanejvýš ve formě matematického počítání, si namlouvá, že pracuje jen s nespornými fakty. Ve skutečnosti však operuje hlavně s tradičními představami, většinou překonanými produkty myšlení svých předchůdců, jako jsou kladná a záporná elektřina, elektrická rozdělovací síla, kontaktní teorie. Slouží jí za podklad pro nekonečné matematické výpočty, v nichž se pro přesnost matematických vzorců snadno zapomíná na hypotetickou povahu předpokladů. Jak skepticky se tento druh empirie staví k výsledkům současného myšlení, tak nedůvěřivě se chová k výsledkům myšlení svých předchůdců. Dokonce i experimentálně zjištěné fakty se jí ponenáhlu staly neodlučnými od příslušných tradičních výkladů; nejjednodušší elektrický jev je ve svém znázornění zfalšován, např. vpašováním obou elektřin; tato empirie nemůže už správně popisovat fakty, neboť tradiční výklad proniká i do popisu.
 
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 63
 
(63) Jak se od jedinečnosti bytí dostaneme k jeho jednotě? Tím, že si je vůbec představíme. Jakmile je zasadíme do rámce své jednotné myšlenky, stane se z jediného bytí v myšlenkách bytí jednotné, myšlenková jednota; neboť podstata veškerého myšlení záleží v slučování prvků vědomí v jednotu.
Tato poslední věta je prostě chybná. Za prvé myšlení záleží zrovna tak v rozkládání předmětů vědomí na jejich prvky jako v slučování sounáležitých prvků v jednotu. Bez analýzy není syntéza. Za druhé: nemá-li myšlení dělat kopance, může shrnout v jednotu jenom ty prvky vědomí, v nichž nebo v jejichž reálných pratypech tato jednota už dříve existovala. Zahrnu-li kartáč na boty do jednoty 'savec', pak tím ještě zdaleka nedostane mléčné žlázy. Jednota bytí, popřípadě oprávněnost pojímat je v myšlence jako jednotu, je tedy právě to, co bylo třeba dokázat, a ujišťuje-li nás pan Dühring, že si myslí bytí jednotné, a ne třeba jako něco dvojitého, pak nám tím neříká nic víc než své nesměrodatné mínění.
 
 
 
 
 
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 500-501, 505, 505-506, 504
 
(500-501) Rozmysl a rozum. Toto hegelovské rozlišení, podle něhož je rozumné jen dialektické myšlení, má jistý smysl. Veškerou činnost rozmyslu máme společnou se zvířaty: indukování, dedukování, tedy také abstrahování (Didoniny druhové pojmy;387) čtvernožci a dvounožci), analyzování neznámých předmětů (už rozlousknutí ořechů je počátek analýzy), používání syntézy (při projevech mazanosti u zvířat) a jako spojení obou experimentování (při nových překážkách a v nezvyklých situacích). Co do způsobu jsou všechny tyto způsoby postupu - tedy všechny prostředky vědeckého bádání, které uznává běžná logika - naprosto stejné u člověka a u vyšších živočichů. Jen stupněm (rozvoje té které metody) se různí. Hlavní rysy metody jsou stejné a vedou ke stejným výsledkům u člověka i u zvířete, dokud oba používají jen těchto elementárních metod nebo s nimi vystačí. - Dialektické myšlení naproti tomu - právě protože předpokládá zkoumání samotné povahy pojmů - je možné jen u člověka, a i u člověka teprve na poměrně vysokém vývojovém stupni (buddhisté a Řekové) a dosahuje svého plného rozvoje ještě mnohem později moderní filozofií - a přesto úžasné výsledky už u Řeků, kteří široce anticipují zkoumání!
Chemie, kde analýza jako forma zkoumání převažuje, není ničím bez svého protipólu, syntézy.
 
(505) ...denně jsou objevována nová fakta, která překonávají celou dosavadní induktivní klasifikaci. Jak krásné potvrzení Hegelovy teze, že induktivní úsudek je v podstatě problematický! Vývojová teorie dokonce vyjímá z indukce celou klasifikaci organismů a staví ji na "dedukci", odvození - jeden druh se doslova dedukuje z druhého původem - a je nemožné dokázat vývojovou teorii pouhou indukcí, protože je zcela protiinduktivní. Pojmy, s nimiž zachází indukce: druh, rod, třída, se vývojovou teorií uvolnily a staly se tak relativními: ale s relativními pojmy nelze indukovat.
 
(505-506) Všeindukcionistům. Všechna indukce světa by nám nikdy nebyla pomohla ujasnit si induktivní proces. Toho mohla dosáhnout jen analýza tohoto procesu. - Indukce a dedukce patří k sobě stejně nezbytně jako syntéza a analýza. Místo abychom jednostranně vynášeli do nebe jednu na úkor druhé, musíme se snažit použít každé na svém místě, a to můžeme jen tehdy, máme-li na zřeteli, že patří k sobě, že se vzájemně doplňují. - Podle indukcionistů je prý indukce neomylnou metodou. Je tak málo neomylná, že její zdánlivě nejjistější výsledky jsou den co den překonávány novými objevy. Světelné částečky a tepelná látka byly výsledky indukce. A kde jsou dnes? Indukce nás učila, že všichni obratlovci mají centrální nervovou soustavu diferencovanou na mozek a míchu a že mícha je uzavřena v obratlích z chrupavky nebo kosti - podle nichž dokonce dostali i své jména. A tu se vyklubal Amphioxus [dnešní název Branchostoma, kopinatec. Pozn.red.] jako obratlovec s nediferencovaným centrálním nervovým provazcem a bez obratlů. Indukce zjistila, že ryby jsou ti obratlovci, kteří po celý život dýchají výlučně žábrami. A tu se vynoří živočichové, jejichž rybí charakter je téměř všeobecně uznáván, kteří však mimo žábry mají dobře vyvinuté plíce, a ukáže se, že každá ryba má potenciální plíce v plovacím měchýři. Teprve odvážnou aplikací vývojové nauky pomohl Haeckel indukcionistům, kterým tyto rozpory docela vyhovovaly. - Kdyby indukce byla skutečně tak neomylná, kde by se vzaly překotné kvalifikační převraty v organickém světě? Jsou přece nejvlastnějším produktem indukce, a přece se navzájem potírají.
 
(504) Před sto lety se indukcí přišlo na to, že raci a pavouci jsou hmyz a všichni ostatní nižší živočichové červi. Nyní se indukcí přišlo na to, že je to nesmysl a že existuje x tříd. V čem tedy tkví přednost tzv. induktivního úsudku, který může být právě tak nesprávný jako tzv. deduktivní úsudek, jehož podkladem je přece klasifikace?
Indukce nemůže nikdy dokázat, že se jednou nevyskytne savec bez mléčných žláz. Dříve byly prsní bradavky znakem savce. Ale ptakopysk je nemá.
 
(506) Indukce a analýza. Přesvědčivý příklad v termodynamice, jak nepatrný nárok má indukce na to, aby byla jedinou nebo aspoň převládající formou vědeckých objevů; parní stroj je nejpádnějším důkazem, že dodáním tepla lze získat mechanické pohyby. 100 000 parních strojů to nedokazovalo o nic přesvědčivěji než jeden, nutily však stále víc fyziky, aby to vysvětlili. Sadi Carnot byl první, kdo se do toho vážně pustil. Ale ne indukcí. Studoval parní stroj, analyzoval jej a zjistil, že se u něho proces, o který jde, nejeví čistý, že je zastřen různými vedlejšími procesy, odstranil tyto vedlejší okolnosti bezvýznamné pro podstatný proces a zkonstruoval ideální parní stroj (nebo plynový stroj), který se sice nedá vyrobit právě tak jako např. geometrická čára nebo plocha, ale svým způsobem koná tutéž službu jako tyto matematické abstrakce: znázorňuje proces čistý, nezávislý, nefalšovaný. A přímo nosem narazil na mechanický ekvivalent tepla (viz význam jeho funkce C), který nemohl objevit a vidět jen proto, že věřil v tepelnou látku. To je zároveň důkaz škodlivosti nesprávných teorií.
 
 
(387) Dido, Engelsonfena. Ebgels se o ní zmiňuje v dopisech Marxovi z 16.4.1865 a z 10.8.1866).
 
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 184-185
 
(184-185) NB "Zkušenost, která spočívá na indukci, je přijímána jako platná, ačkoli vjem, jak se přiznává, není dovršen; lze však jen předpokládat, že se proti této zkušenosti nemůže vyskytnout žádná instance, pokud je tato zkušenost o sobě a pro sebe pravdivá" (154).
Toto místo je v § Úsudek z indukce. Nejprostší pravda, získaná nejprostší induktivní cestou, je vždy neúplná, neboť zkušenost je vždy neukončená. Ergo: souvislost indukce s analogií - s dohadem (vědeckým předvídáním), relativnost každého vědění a absolutní obsah v každém novém kroku poznání.
Aforismus: Nemůžeme plně pochopit Marxův Kapitál a zvláště jeho I.kapitolu, jestliže neprostudujeme a nepochopíme celou Hegelovu Logiku. Tedy po celé půlstoletí nikdo z marxistů Marxe nepochopil!!
Přechod úsudku podle analogie (z analogie) k úsudku z nutnosti, úsudku z indukce v úsudek z analogie, úsudku od obecného k jednotlivému, úsudek od jednotlivého k obecnému, výklad souvislosti a přechodů [souvislost jsou právě přechody], to je Hegelův úkol. Hegel skutečně dokázal, že logické formy a zákony nejsou prázdnou slupkou, nýbrž odrazem objektivního světa. Správněji: nedokázal, nýbrž geniálně vytušil.
 
 
 
 
 
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 517
 
(517) Formou rozvíjení přírodovědy, pokud myslí, je hypotéza. Je pozorován nový fakt, který znemožňuje dosavadní způsob vysvětlení faktů náležejících do téže skupiny. Od toho okamžiku je třeba nových způsobů vysvětlení - nejprve založených jen na omezeném počtu faktů a pozorování. Další materiál z pozorování tyto hypotézy pročistí, jedny odstraní, druhé opraví, až je konečně nalezen zákon v čisté podobě. Kdyby se mělo čekat, až bude materiál pro zákon čistý, vedlo by to k tomu, že by se myšlenkové zkoumání až do té doby zastavilo, a už z tohoto důvodu by zákon nikdy nevznikl.
 
 
Lenin, V.I.:Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 212-213
 
(212-213) Hegel o praxi a o objektivnosti poznání
Teoretické poznání nám má podat objekt v jeho nutnosti, v jeho všestranných vztazích, v jeho rozporném pohybu an und für sich. Ale lidský pojem tuto objektivní pravdu poznání "definitivně" postihuje, zachycuje a zmocňuje se jí teprve tehdy, když se pojem stane "bytím pro sebe" ve smyslu praxe. Tj. praxe člověka a lidstva je ověření, kritérium objektivnosti poznání. Má Hegel na mysli právě toto? K tomu je nutno se vrátit.
Proč je od praxe, od jednání, přechod jen k "dobru", das Gute? To je úzké, jednostranné! A co užitečné?
Užitečnost sem nepochybně také patří. Či je to podle Hegela také das Gute?

 

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.