Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.7.1. Marxova metoda politické ekonomie Friday, September 22 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.7.1. Marxova metoda politické ekonomie Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Marx, K.: "Rukopisy 'Grundrisse'"
Část I., Svoboda, Praha 1971, s. 54-62
 
(54-62) Zkoumáme-li danou zemi politicko-ekonomicky, začínáme jejím obyvatelstvem, jeho rozdělením na třídy, mezi město, venkov, moře, mezi různá odvětví výroby, vývozem a dovozem, roční výrobou a spotřebou, cenami zboží atd.
Zdá se správné začínat tím, co je reálné a konkrétní, skutečným předpokladem, tedy např. v ekonomii obyvatelstvem, které je základem a subjektem celého společenského výrobního aktu. Ale při bližším zkoumání se ukazuje, že je to nesprávné. Obyvatelstvo je abstrakce, jestliže např. opominu třídy, z nichž se skládá. A tyto třídy jsou opět prázdné slovo, neznám-li prvky, na kterých jsou založeny, např. námezdní práci, kapitál atd. Ty předpokládají směnu, dělbu práce, ceny atd. Např. kapitál není ničím bez námezdní práce, bez hodnoty, peněz, ceny atd. Kdybych tedy začal obyvatelstvem, byla by to chaotická představa celku a bližším určením bych analyticky docházel ke stále jednodušším pojmům; od konkrétního v představě ke stále hubenějším abstrakcím, až bych došel k nejjednodušším určením. Odtud by pak bylo třeba nastoupit opět zpáteční cestu, až bych došel znovu zpět k obyvatelstvu, tentokrát však ne jako k chaotické představě celku, nýbrž jako k bohaté totalitě s mnoha určeními a vztahy. První cesta je ta, kterou nastoupila ekonomie historicky při svém vzniku. Např. ekonomové 17.století začínají vždycky živým celkem, obyvatelstvem, národem, státem, několika státy atd.; ale končí vždycky tím, že analýzou vynajdou některé určující abstraktní, všeobecné vztahy, jako dělbu práce, peníze, hodnotu atd. Jakmile byly tyto jednotlivé momenty víceméně fixovány a abstrahovány, začaly ekonomické systémy, které postupují od jednoduchého, jako je práce, dělba práce, potřeba, směnná hodnota, až ke státu, ke směně mezi národy a k světovému trhu. Toto je zřejmě vědecky správná metoda. Konkrétní je konkrétní, protože je to shrnutí mnoha určení, tedy jednota rozmanitého. V myšlení se to tudíž jeví jako proces shrnování, jako výsledek, a ne východisko, ačkoli to je skutečné východisko, a tudíž i východisko nazírání a představy. Při první cestě se plná představa vypařuje v abstraktní určení; při druhé cestě vedou abstraktní určení k reprodukci konkrétního cestou myšlení. Hegel zabředl tedy do té iluze, že chápal reálno jako výsledek myšlení, které se v sobě shrnuje, v sobě se prohlubuje a samo od sebe se pohybuje,28) zatímco metoda postupu od abstraktního ke konkrétnímu je pro myšlení pouze způsob, jak si osvojit konkrétní a reprodukovat je jako duchovně konkrétní. Ale to naprosto není proces vzniku konkrétního samého. Např. nejjednodušší ekonomická kategorie, třeba směnná hodnota, předpokládá obyvatelstvo, obyvatelstvo vyrábějící v určitých poměrech; a také jistý druh rodinného nebo obecného či státního systému atd. Nemůže nikdy existovat jinak než jako abstraktní, jednostranný vztah už daného konkrétního živého celku. Jako kategorie existuje naproti tomu směnná hodnota od pradávna. Pro vědomí tedy - a filozofické vědomí je takto určeno - pro něž je pojmové myšlení skutečným člověkem a pojmový svět jako takový teprve skutečnem - jeví se tudíž pohyb kategorií jako skutečný akt výroby - který bohužel dostává jen popud zvenčí - jehož výsledkem je svět;29) a toto je - je to však opět tautologie - správné potud, že konkrétní totalita, jakožto myšlenková totalita, jakožto myšlenkové konkrétno, je fakticky produktem myšlení, pojmového chápání; naprosto však ne produktem pojmu, myslícího a sebe sama rodícího mimo nazírání a představu nebo nad nimi, nýbrž je to zpracování nazírání a představ v pojmy. Celek tak, jak se jeví v hlavě jakožto myšlenkový celek, je produktem myslící hlavy, která si osvojuje svět jediným pro ni možným způsobem, způsobem, který se liší od uměleckého, náboženského nebo prakticky duchovního osvojování tohoto světa. Reálný subjekt trvá nadále, jako předtím, mimo hlavu ve své samostatnosti; pokud se totiž hlava chová jen spekulativně, jen teoreticky. I při teoretické metodě musí být tudíž subjekt, společnost, jako předpoklad vždy před představou.
Nemají však tyto jednoduché kategorie také nezávislou, historickou nebo přirozenou existenci před konkrétnějšími? Ca dépend. Např. Hegel začíná filozofii práva správně držbou30) jako nejjednodušším právním vztahem subjektu. Ale neexistuje žádná držba před rodinou nebo vztahy nadvlády a poroby, což jsou vztahy mnohem konkrétnější. Naproti tomu by bylo správné říci, že existují rodiny, kmenové celky, které ještě jen mají v držbě, ale nemají vlastnictví. Jednodušší kategorie se tedy jeví jako vztah jednoduchých rodinných nebo kmenových společenství v poměru k vlastnictví. Ve vyšší společnosti se tato kategorie jeví jako jednodušší vztah vyvinutější organizace. Ale vždy se předpokládá konkrétní substrát, jehož vztahem je držba. Lze si představit jednotlivého divocha, který má něco v držbě. Ale potom není držba právní vztah. Je nesprávné, že držba se historicky vyvíjí v rodinu.31 Naopak, držba vždy předpokládá tuto "konkrétnější právní kategorii". I pak by ovšem platilo alespoň tolik, že jednoduché kategorie jsou výrazem vztahů, za nichž se mohlo realizovat nevyvinuté konkrétno, aniž ještě založilo mnohostrannější vztah nebo poměr, který je duchovně vyjádřen v konkrétnější kategorii; kdežto vyvinutější konkrétno podržuje tutéž kategorii jakožto podřízený vztah. Peníze mohou existovat a existovaly historicky dříve než kapitál, dříve než banky, dříve než námezdní práce atd. Po této stránce lze tedy říci, že jednodušší kategorie může vyjadřovat vládnoucí vztahy méně vyvinutého celku nebo podřízené vztahy vyvinutějšího celku, které historicky už existovaly dříve, než se celek rozvinul po té stránce, která je vyjádřena v konkrétnější kategorii. Potud by chod abstraktního myšlení, které postupuje od nejjednoduššího ke složitému, odpovídal skutečnému historickému procesu.
Z druhé strany lze říci, že jsou velmi vyvinuté, ale přesto historicky nejzralejší společenské formy, za nichž se vyskytují nejvyšší formy ekonomie, např. kooperace, rozvinutá dělba práce atd., aniž existují nějaké peníze, např. Peru.32) Ani u slovanských občin nevystupují peníze a směna, která je podmiňuje buď vůbec, anebo málo uvnitř jednotlivých občin, nýbrž na jejich hranici, ve styku s jinými občinami; vůbec je nesprávné klást směnu dovnitř občin jako původně konstituující prvek. Objevuje se zpočátku naopak ve vzájemném vztahu různých občin, dříve než mezi členy uvnitř téže občiny. Dále: ačkoli peníze hrají velmi brzy a všestranně svou úlohu, přesto ve starověku připadají jako převládající prvek jen jednostranně určeným národům, obchodním národům. A dokonce i v nejvzdělanějším starověku, u Řeků a Římanů, se plné rozvinutí peněz, které se v moderní buržoazní společnosti předpokládá, objevuje jen v období jejich úpadku. Tato zcela jednoduchá kategorie se tedy historicky objevuje ve své plné intenzitě až v nejvyvinutějších stavech společnosti. Naprosto neproniká všemi ekonomickými vztahy. Např. v římské říši v době jejího největšího rozvoje zůstala základem naturální daň a naturální dávka. Peněžní systém se tam plně rozvinul vlastně jen v armádě.33) Nikdy se také nezmocňuje celku práce. A tak, ačkoli jednodušší kategorie možná historicky existovala před konkrétnější, může ve svém plném intenzívním a extenzívním rozvinutí patřit právě jen k složitější formě společnosti, kdežto konkrétnější kategorie se plněji rozvinula v méně vyvinuté společenské formě.
Práce se zdá být zcela jednoduchou kategorií. Také představa práce v této obecnosti - jako práce vůbec - je prastará. Ale přesto je "práce", pojata ekonomicky v této jednoduchosti, právě tak moderní kategorie jako vztahy, které tuto jednoduchou abstrakci plodí. Např. monetární systém klade bohatství ještě zcela objektivně, jako věc mimo sebe v penězích. Oproti tomuto stanovisku bylo velkým pokrokem, jestliže manufakturní anebo komerční systém přenáší zdroj bohatství z předmětu do subjektivní činnosti - do komerční a manufakturní práce - i když stále ještě chápe tuto činnost samu pouze omezeně jako činnost tvořící peníze. Proti tomuto systému stojí systém fyziokratický, který pokládá za práci vytvářející bohatství určitou formu práce - zemědělství - a objekt sám už nevidí v peněžním přestrojení, nýbrž jako produkt vůbec, jako všeobecný výsledek práce. A tento produkt je díky omezenému charakteru činnosti stále ještě produkt určený přírodou - produkt zemědělství, produkt půdy par excellence.
Adam Smith učinil obrovský krok kupředu tím, že odvrhl jakoukoli určenost činnosti vytvářející bohatství - práce jako taková, ani manufakturní, ani obchodní, ani zemědělská, ale jedna jako druhá. S abstraktní obecností činnosti vytvářející bohatství už také obecnost předmětu určeného jako bohatství, produkt vůbec, čili zase práce vůbec, ale jako minulá, zpředmětněná práce. Jak těžký a velký byl tento přechod, je vidět z toho, jak Adam Smith sám tu a tam znovu upadá do fyziokratického systému. Mohlo by se tedy zdát, že tím byl nalezen jen abstraktní výraz pro nejjednodušší a nejstarší vztah, v němž lidé - ať v jakékoli formě společnosti - vystupují jako vyrábějící. Z jedné strany je to správné. Z druhé nikoli. Lhostejnost vůči určitému druhu práce předpokládá velmi vyvinutou totalitu skutečných druhů práce, z nichž už žádná není taková, aby všechno ovládala. Tak vznikají nejobecnější abstrakce vůbec jen při nejbohatším konkrétním vývoji, kdy se jedno jeví společné mnohým, obecné všem. Potom už není možné, aby to bylo myšleno jen ve zvláštní formě. Z druhé strany není tato abstrakce práce vůbec jen duchovním výsledkem konkrétní totality prací. Lhostejnost vůči určité práci odpovídá formě společnosti, v níž individua snadno přecházejí z jedné práce do druhé a určitý druh práce je pro ně náhodný a tudíž lhostejný. Práce se zde stala nejen v kategorii, nýbrž ve skutečnosti prostředkem k vytváření bohatství vůbec a přestala být jakožto určení srostlá s individui ve zvláštnosti. Nejvyvinutější je takovýto stav v nejmodernější formě jsoucna buržoazních společností - ve Spojených státech. Zde se tedy nejdříve stává prakticky pravdou abstrakce kategorie "práce", "práce vůbec", práce sans phrase, toto východisko moderní ekonomie. Tedy nejjednodušší abstrakce, kterou moderní ekonomie staví do čela a která vyjadřuje prastarý vztah platný pro všechny formy společnosti, se v této abstrakci přesto jeví pravdou jen jako kategorie nejmodernější společnosti. Mohlo by se říci, že to, co se ve Spojených státech jeví jako historický produkt - tato lhostejnost vůči určité práci - jeví se např. u Rusů jako přirozená schopnost. Je to však po čertech rozdíl, mají-li barbaři schopnost, že se jich dá použít ke všemu, či zda civilizovaní lidé používají sami sebe ke všemu. A pak u Rusů této lhostejnosti vůči určenosti práce prakticky odpovídá tradiční připoutanost ke zcela určité práci, ze které je vytrhávají jen vnější vlivy.
Tento příklad práce ukazuje pádně, jak i nejabstraktnější kategorie přes svou platnost - právě v důsledku své abstraktnosti - pro všechny epochy jsou přesto v samé určenosti této abstrakce právě tak produktem historických vztahů a mají plnou platnost jen pro tyto vztahy a uvnitř nich.
Buržoazní společnost je nejvyvinutější a nejrozmanitější historická organizace výroby. Kategorie, které vyjadřují její vztahy, pochopení její struktury, dovolují proto zároveň proniknout do struktury a výrobních vztahů všech zaniklých forem společnosti, z jejichž trosek a prvků je vybudována, jejichž nepřekonané zbytky částečně ještě vleče s sebou dál, přičemž pouhé náznaky se vyvinuly k plnému významu atd. Anatomie člověka je klíč k anatomii opice. Náznakům něčeho vyššího u nižších druhů živočichů lze naproti tomu porozumět jen tehdy, je-li to vyšší samo už známo. Tak buržoazní ekonomie poskytuje klíč k antické atd. Naprosto však ne tím způsobem, jak to chápou ekonomové, kteří stírají všechny historické rozdíly a ve všech formách společnosti vidí formy buržoazní. Můžeme porozumět obroku, desátku atd., známe-li pozemkovou rentu. Nesmíme je však ztotožňovat. Protože dále je buržoazní společnost sama jen protikladnou formou vývoje, setkáváme se v ní často se zcela zakrslými nedo dokonce travestovanými vztahy dřívějších forem. Např. obecní vlastnictví. Je-li tedy pravda, že kategorie buržoazní ekonomie obsahují pravdu platnou pro všechny ostatní formy společnosti, je nutno to brát jen cum grano salis. Mohou je obsahovat rozvinuté, zakrnělé, zkarikované apod., vždycky v podstatně odlišné podobě. Takzvaný historický vývoj tkví vůbec v tom, že se poslední forma dívá na předešlé jako na své předstupně a chápe je vždycky jednostranně, protože je zřídka a jen za zcela určitých podmínek schopna kritizovat samu sebe - nemluví se tu ovšem o takových historických obdobích, která se sama považují za dobu úpadku. Křesťanské náboženství bylo schopné napomoci objektivnímu porozumění dřívějším mytologiím teprve tehdy, když jeho sebekritika byla hotova do určitého stupně, abychom tak řekli co do možnosti [Aristotelův výraz z "Metafyziky" a jiných děl].
Tak dospěla buržoazní ekonomie k porozumění feudální, antické, orientální společnosti teprve tehdy, až začala sebekritika buržoazní společnosti. Pokud buržoazní ekonomie neupadá do mytologizování, při němž se úplně ztotožňuje s minulostí, její kritika dřívější společnosti, zejména feudální, s níž ještě musela přímo bojovat, se podobala kritice, kterou křesťanství provádělo vůči pohanství nebo také protestanství vůči katolictví.
Jako vůbec u každé historické, sociální vědy je třeba při postupu ekonomických kategorií mít stále na zřeteli, že jak ve skutečnosti, tak v hlavě je dán subjekt, zde moderní buržoazní společnost, a že tudíž kategorie vyjadřují formy jsoucna, určení existence, často jen jednotlivé stránky této určité společnosti, tohoto subjektu, a že tedy také pro vědu naprosto nezačíná teprve tam, od kdy se mluví o ní jako takové. To je třeba mít na zřeteli, protože nám to současně dává do rukou rozhodující dělítko. Např. se zdá, že není nic přirozenějšího než začít pozemkovou rentou, pozemkovým vlastnictvím, protože je vázané na půdu, zdroj veškeré výroby a veškerého jsoucna, a na první formu výroby všech do jisté míry upevněných společností - na zemědělství. Ale nic by nebylo nesprávnější. Ve všech formách společnosti je to nějaká určitá výroba, která vykazuje všem ostatním jejich postavení a vliv, a tudíž i její vztahy určují postavení a vliv všech ostatních. Je to všeobecné osvětlení, do něhož jsou ponořeny všechny ostatní barvy a které je modifikuje v jejich zvláštnosti. Je to zvláštní éter, který určuje specifickou váhu veškerého jsoucna, které v něm vzniká. Např. u pasteveckých národů. (Pouze lovecké a rybářské národy leží mimo onen bod, kde začíná skutečný vývoj.) U nich se sporadicky vyskytuje jistá forma obdělávání půdy. Tím je určeno pozemkové vlastnictví. Je společné a podržuje tuto formu ve větší či menší míře podle toho, zda tyto národy ve větší či menší míře ještě lpí na své tradici, např. obecní vlastnictví u Slovanů. U národů s usedlým zemědělstvím - tato usedlost je už vysoký stupeň - kde zemědělství převládá, jako v antické a feudální společnosti, má sám průmysl a jeho organizace a ty formy vlastnictví, které jí odpovídají, ve větši či menší míře charakter pozemkového vlastnictví; je buď zcela závislý na zemědělství, jako u starých Římanů, nebo jako ve středověku, napodobuje ve městě a v jeho vztazích organizaci venkova. Sám kapitál ve středověku - pokud to není čistý peněžní kapitál - má jakožto tradiční řemeslnický nástroj atd. atd. tento charakter pozemkového vlastnictví. V buržoazní společnosti je tomu naopak. Zemědělství se čím dál tím víc stává pouhým odvětvím průmyslu a je zcela ovládáno kapitálem. Právě tak pozemková renta. Ve všech formách, kde vládne pozemkové vlastnictví, převažují ještě přírodní vztahy. V těch, kde vládne kapitál, převažuje společenský, historicky vytvořený prvek. Pozemkovou rentu nelze pochopit bez kapitálu. Kapitál však lze pochopit bez pozemkové renty. Kapitál je všeovládající ekonomická moc buržoazní společnosti. Musí tvořit východisko i konečný bod a musí být vyložen dříve než pozemkové vlastnictví. Teprve když obojí bylo prozkoumáno zvlášť, musí být prozkoumán jejich vzájemný vztah.
Bylo by tedy nepřípustné a nesprávné probírat ekonomické kategorie za sebou v tom pořadí, v němž byly rozhodující historicky. Jejich pořadí je spíše určeno jejich vzájemným vztahem v moderní buržoazní společnosti, a tento vztah je právě opačný než ten, který se jeví jako přirozený nebo odpovídající posloupnosti historického vývoje. Nejde o poměr, který ekonomické vztahy historicky zaujímají ve sledu různých forem společnosti. Tím méně jde o jejich pořadí "v ideji" (Proudhon) (zplesnivělé představě historického pohybu). Jde o jejich strukturu uvnitř moderní buržoazní společnosti.
Ryzost (abstraktní určenost), v níž se jeví obchodní národy - Féničané, Kartaginci - ve starověku, je právě dána samou převahou zemědělských národů. Kapitál jako obchodní nebo peněžní kapitál se jeví právě v této abstrakci, kde kapitál ještě není vládnoucím elementem společností. Lombarďané a Židé zaujímají totéž postavení vůči středověkým společnostem, které provozovaly zemědělství.
Jako další příklad různého postavení, které zaujímají tytéž kategorie na různých stupních společnosti: jedna z posledních forem buržoazní společnosti: joint-stock companies. Objevují se však také na jejím počátku ve velkých privilegovaných a monopolem vybavených obchodních společnostech.
Sám pojem národního bohatství se sem tam objevuje u ekonomů 17.století tak - tato představa se částečně udržuje i u ekonomů 18.století -, že bohatství se vytváří pouze pro stát, jeho moc pak závisí na tomto bohatství.34) To byla ještě neuvědoměle pokrytecká forma, v níž se bohatství samo a jeho výroba ohlašuje jako účel moderních států a státy jsou ještě pokládány jen za prostředek k výrobě bohatství.
Rozdělení provést zřejmě takto: 1.obecně abstraktní určení, která tudíž víceméně přísluší všem formám společnosti, ale v tom smyslu, jak byl vyložen výše, 2.kategorie, které tvoří vnitřní strukturu buržoazní společnosti a na nichž spočívají základní třídy. Kapitál, námezdní práce, pozemkové vlastnictví. Jejich vzájemný vztah. Město a venkov. Tři velké společenské třídy. Směna mezi nimi. Oběh. Úvěr (soukromý). 3. Ztvárnění buržoazní společnosti ve formě státu. Zkoumáno ve vztahu k sobě samému. "Neproduktivní" třídy. Daně. Státní dluh. Veřejný úvěr. Obyvatelstvo. Kolonie. Vystěhovalectví. 4. Mezinárodní vztahy výroby. Mezinárodní dělba práce. Mezinárodní směna. Vývoz a dovoz. Směnečný kurs. 5. Světový trh a krize.35)
________________________________________________________________
(28) O studiu Hegelovy logiky a Hegelově metodě se Marx zmiňuje v dopise Engelsovi napsaném kolem 16.ledna 1858 (Spisy, sv.29, 1969, s.291).
 
(29) Srovnej Marx, K., Engels, B., "Svatá rodina" (Spisy, sv. 2, 1957, s. 54, 77, 160-161 a 212-213).
 
(30) Srovnej Hegel, VII, s.92.
 
(31) Tamtéž, s. 82-84 a 86-87.
 
(32) C.Prescott, "History of the Conquest of Peru", sv.I, Londýn 1850, kniha I, s. 147.
 
(33) Tuto myšlenku Marx dále rozvádí ve svém dopise Engelsovi z 25.září 1857 (Spisy, sv. 29, 1968, s. 215) a v díle "Námezdní práce a kapitál", kde se říká: "Ve výrobě nevstupují lidé jen do vztahu k přírodě. Mohou vyrábět jen tehdy, jestliže se určitým způsobem spojí k společné činnosti a k vzájemné výměně svých činností. Aby mohli vyrábět, vstupují do určitých vzájemných vztahů a poměrů a jen v rámci těchto společenských vztahů a poměrů se uskutečňuje jejich vztah k přírodě, uskutečňuje se výroba.
Tyto společenské vztahy, do nichž výrobci navzájem vstupují, podmínky, za nichž si vyměňují svou činnost a účastní se celkového aktu výroby, budou ovšem různé podle charakteru výrobních prostředků. Vynálezem nového válečného nástroje, střelné zbraně, se nutně změnila celá vnitřní organizace armády, změnily se vztahy, v nichž jednotlivci tvoří armádu a mohou jako armáda působit, změnil se také vzájemný vztah různých armád." (Spisy, sv.6, 1959, s.413-414.)
 
(34) Viz tento svazek, s. 184. Srovnej dále James Steuart, "An Inquiry into the Principles of Political Economy" atd., sv.I, Dublin 1770, s. 327.
 
(35) Srovnej K.Marx, "Ke kritice politické ekonomie", začátek předmluvy, která byla napsána o půldruhého roku později než tento plán, a dále tamtéž, závěr historického dodatku k první kapitole, která vznikla asi za rok po tomto plánu (Spisy, sv.13, 1963, s. 35 a 76-77).
________________________________________________________________
 
 
Engels, B.: Karel Marx, "Ke kritice politické ekonomie"
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 13, NPL, Praha 1963, s. 516-521
 
(516-521) Ve spise, jako je ten, který máme před sebou, nemůže být řeči o pouhé namátkové kritice jednotlivých kapitol ekonomie, o izolovaném probírání té či oné sporné ekonomické otázky. Naopak, tento spis je od počátku založen na systematickém shrnutí celého komplexu ekonomické vědy, na souvislém výkladu zákonů buržoazní výroby a buržoazní směny. A protože ekonomové jsou jen tlumočníky a apologety těchto zákonů, je tento výklad zároveň kritikou veškeré ekonomické literatury.
Od Hegelovy smrti byl sotva učiněn pokus vyložit nějakou vědu v její vlastní, vnitřní souvislosti. Oficiální hegelovská škola si osvojila z mistrovy dialektiky jen manipulování s nejjednoduššími triky, které aplikovala na všechno možné, a často ještě směšně neobratně. Celý Hegelův odkaz se pro ni omezoval na pouhopouhou šablonu, s jejíž pomocí bylo každé téma zkonstruováno, a na rejstřík slov a obratů, které neměly už jiný úkol než být v pravé chvíli po ruce tam, kde se nedostávalo myšlenek a pozitivních znalostí. Tak se stalo, že tito hegelovci, jak řekl jeden profesor z Bonnu, vůbec ničemu nerozuměli, ale psát mohli o všem. Podle toho to ovšem také vypadalo. Přece však si ti pánové, přes svou domýšlivost, byli natolik vědomi svých slabin, že se pokud možno drželi v uctivé vzdálenosti od velkých úkolů; stará copařská věda ovládala pole díky převaze v pozitivních vědomostech; a teprve když se Feuerbach vypořádal se spekulativním pojmem, hegelovština pozvolna usnula a zdálo se, že ve vědě znovu nastalo panství staré metafyziky s jejími strnulými kategoriemi.
Ta věc měla svůj přirozený důvod. Po režimu hegelovských diadochů,308) který zabředl do pouhých frází, následovala přirozeně epocha, v níž formální stránku znovu převážil pozitivní obsah vědy. Zároveň se však Německo také vrhlo se zcela neobvyklou energií na přírodní vědy, jak to odpovídalo mocnému buržoaznímu rozvoji po roce 1848; a jak přicházely do módy tyto vědy, v nichž se nikdy nijak zvlášť neuplatnil spekulativní směr, rozmohl se znovu i starý metafyzický způsob myšlení až ke krajní wolffovské povrchnosti. Hegel upadl v zapomenutí, vyvinul se nový přírodovědecký materialismus, který se teoreticky téměř ničím neliší od materialismu 18.století a má většinou jen tu přednost, že disponuje bohatším přírodovědeckým, zejména chemickým a fyziologickým materiálem. Omezený šosácký způsob myšlení předkantovského období nalézáme reprodukovaný až ke krajní banálnoasti u Büchnera a Vogta, a dokonce i Moleschott, který přísahá na Feuerbacha, co chvíli nanejvýš zábavným způsobem uvízne mezi nejjednoduššími kategoriemi a neví kudy kam. Jankovitá herka všedního měšťáckého rozumu se ovšem v rozpacích zaráží před příkopem, který dělí podstatu od jevu, příčinu od účinku; chce-li se někdo mermomocí vydat na štvanici do značně výmolovitého terénu abstraktního myšlení, nesmí si ovšem sedat na drožkářskou herku.
Zde bylo tedy třeba řešit jinou otázku, která nemá s politickou ekonomií jako takovou nic společného. Jak se tedy pustit do vědy? Na jedné straně tu byla hegelovská dialektika v úplně abstraktní, "spekulativní" podobě, v jaké ji zanechal Hegel; na druhé straně běžná, nyní znovu módní, v podstatě wolffovsko-metafyzická metoda, v níž sepisovali své nesouvislé tlustospisy i buržoazní ekonomové. Tuto metodu Kant a zejména Hegel teoreticky zničili natolik, že jen setrvačnost a to, že tu nebyla jiná jednoduchá metoda, umožňovaly, že prakticky existovala dál. Na druhé straně byla hegelovská metoda ve své dané formě absolutně neupotřebitelná. Byla v podstatě idealistická, a teď bylo třeba rozvinout světový názor, který byl materialističtější než všechny předcházející. Vycházela z čistého myšlení, a zde se mělo vyjít z nejtvrdošíjnějších faktů. Metoda, která podle vlastního doznání "došla od ničeho přes nic k ničemu",309) tu vůbec nebyla v této podobě na místě. Přesto byla ze všeho daného logického materiálu jediná, na kterou se mohlo alespoň navázat. Nebyla kritizována, nebyla překonána; nikdo z odpůrců velikého dialektika nebyl s to udělat průlom do její pyšné stavby; upadla v zapomenutí, protože hegelovská škola nevěděla, co s ní. Šlo tedy především o to, podrobit Hegelovu metodu pronikavé kritice.
Hegelův způsob myšlení se vyznačoval proti způsobu myšlení všech ostatních filozofů obrovským historickým smyslem, který byl jeho základem. Ať byla jeho forma jakkoli abstraktní a idealistická, přece jen vývoj jeho myšlenek šel vždy paralelně s vývojem světových dějin, a vývoj světových dějin má vlastně být jen ověřením vývoje myšlenek. I když tím byl správný vztah převrácen a postaven na hlavu, přece jen všude pronikl do filozofie reálný obsah; tím spíše, že se Hegel na rozdíl od svých žáků nehonosil nevědomostí, nýbrž byl jednou z nejučenějších hlav všech dob. On se první pokoušel prokázat v dějinách vývoj, vnitřní souvislost, a i když nám dnes v jeho filozofii dějin mnohé připadá podivné, je velkolepost jeho základního pojetí ještě dnes obdivuhodná, zvláště srovnáme-li s ním jeho předchůdce nebo dokonce ty, kteří se po něm pouštěli do všeobecných úvah o dějinách. Ve "Fenomenologii", v "Estetice", v "Dějinách filozofie"310)- všude se uplatňuje toto velkolepé pojetí dějin a všude je látka probírána historicky, v určité, i když abstraktně zkreslené souvislosti s dějinami.
Toto epochální pojetí dějin bylo přímým teoretickým předpokladem nového materialistického pojetí a už tím byl dán bod, na který mohla navázat i logická metoda. Jestliže tato zapomenutá dialektika, už když vycházela z "čistého myšlení", vedla k takovým výsledkům, jestliže se kromě toho téměř hravě vypořádala s celou dřívější logikou a metafyzikou, muselo na ní rozhodně být něco víc než sofistika a hnidopišství. Ale kritika této metody, které se bála a dosud bojí celá oficiální filozofie, nebyla maličkostí.
Marx byl a je jediný člověk, který se mohl ujmout této práce, totiž vyloupnout z hegelovské logiky jádro shrnující skutečné Hegelovy objevy v tomto oboru a obnovit dialektickou metodu, zbavenou idealistických slupek, v té prosté podobě, v které se stává jedině správnou formou vývoje myšlenek. Vypracování metody, která je základem Marxovy kritiky politické ekonomie, považujeme za výsledek, jehož význam je sotva menší než význam základního materialistického pojetí.
Kritiku politické ekonomie, dokonce i podle dosažené metody, bylo možné podat dvojím způsobem: historicky nebo logicky. Protože v dějinách stejně jako v jejich literárním zrcadlení vývoj vcelku také postupuje od nejjednodušších vztahů k složitějším, poskytoval literárně historický vývoj politické ekonomie přirozené vodítko, na které mohla kritika navázat, a ekonomické kategorie by se přitom vcelku objevovaly v témž pořadí jako při logickém výkladu. Tato forma má zdánlivě tu přednost, že je jasnější, protože sleduje skutečný vývoj, fakticky však by se tím stala v nejlepším případě populárnější. Dějiny postupují často ve skocích a klikatě a bylo by nutné je při tom všude sledovat, a tak by se nejen sebralo mnoho celkem bezvýznamného materiálu, nýbrž často by se musel přerušovat i myšlenkový postup; kromě toho by se dějiny politické ekonomie nedaly psát bez dějin buržoazní společnosti, a tím by se práce stala nekonečnou, protože dosud nebyly provedeny žádné přípravné práce. Byl tedy na místě jedině logický způsob výkladu. Tento způsob není vlastně nic jiného než způsob historický, jenže zbavený historické formy a rušivých nahodilostí. Čím začínají tyto dějiny, tím musí začít také myšlenkový postup a jeho další vývoj bude pak jen odrazem - v abstraktní a teoreticky důsledné formě - historického průběhu; korigovaným odrazem, avšak korigovaným podle zákonů, které poskytuje sám skutečný historický průběh, neboť každý moment může být zkoumán ve vývojovém bodu své naprosté vyzrálosti, ve své klasičnosti.
Při této metodě vycházíme od prvního a nejjednoduššího vztahu, který tu historicky, fakticky je, zde tedy od prvního ekonomického vztahu, s nímž se setkáváme. Tento vztah rozebereme. V tom, že je to vztah, je už obsaženo, že má dvě stránky, které se k sobě navzájem vztahují. Každou z těchto stránek zkoumáme o sobě; z toho vyplyne ráz jejich vzájemného vztahování, jejich vzájemného působení. Objevují se rozpory, které vyžadují řešení. Protože tu však nezkoumáme abstraktní myšlenkový proces, který probíhá jen v našich hlavách, nýbrž skutečný pochod, který opravdu kdysi proběhl nebo ještě probíhá, vyvinuly se tyto rozpory také v praxi a pravděpodobně tam už byly řešeny. Budeme sledovat způsob tohoto řešení, a zjistíme, že k řešení došlo vytvořením nového vztahu, jehož dvě protikladné stránky budeme muset nyní přece vyložit atd.
Politická ekonomie začíná zbožím, okamžikem, kdy si - ať už jednotlivci, nebo přirozeně vzniklá společenství - vzájemně vyměnili své výrobky. Výrobek, který vstupuje do směny, je zboží. Ale zbožím je jen díky tomu, že s touto věcí, s tímto výrobkem je spjat vztah mezi dvěma osobami nebo společenstvími, vztah mezi výrobcem a spotřebitelem, kteří tu už nejsou spojeni v jedné osobě. Máme tu hned příklad svérázného faktu, který se vine celou politickou ekonomií a natropil hrozný zmatek v hlavách buržoazních ekonomů: ekonomie nepojednává o věcech, nýbrž o vztazích mezi osobami a konec konců mezi třídami; tyto vztahy jsou však vždy spjaty s věcmi a jeví se jako věci. Tuto souvislost, kterou sice ten či onen ekonom v jednotlivých případech nejasně tušil, objevil v celém jejím dosahu pro celou ekonomii teprve Marx, a tím zjednodušil a vyjasnil nejobtížnější otázky tak, že je dnes budou moci pochopit dokonce i buržoazní ekonomové.
Zkoumáme-li zboží z jeho různých stránek, a to zboží v jeho plně vyvinuté podobě, a ne v podobě, jak se teprve namáhavě vyvíjí v přirozeně vzniklém výměnném obchodu, mezi dvěma původními společenstvími, objeví se nám z obou hledisek: užitné hodnoty a směnné hodnoty; a tady vstupujeme hned na pole ekonomických diskusí. Kdo chce mít pádný příklad pro to, že německá dialektická metoda na svém nynějším stupni vývoje předčí starou povrchní a žvanivou metafyzickou metodu alespoň tolik jako železnice středověké dopravní prostředky, nechť si přečte u Adama Smitha nebo u některého jiného oficiálního slovutného ekonoma, jaké trápení působí těmto pánům směnná hodnota a užitná hodnota, jak je pro ně těžké řádně je od sebe odlišit a pochopit každou v její svérázné určenosti, a pak nechť s tím porovná jasný a prostý výklad Marxův.
Když je vyložena užitná hodnota a směnná hodnota, je zboží znázorněno jako bezprostřední jednota obou, tak, jak vstupuje do směnného procesu. O tom, jaké rozpory tím vznikají, dočte se čtenář na s. 20-21 [viz svazek 13, s. 58-60, Pozn.red.]. Poznamenáváme jen, že tyto rozpory mají nejen teoretický, abstraktní význam, nýbrž že zároveň zrcadlí nesnáze vyplývající z povahy bezprostředního směnného vztahu, prostého výměnného obchodu, zrcadlí nemožnosti, k nimž nutně směřuje tato první hrubá forma směny. Řešení těchto nemožností spočívá v tom, že se vlastnost představovat směnnou hodnotu všech ostatních zboží přenáší na speciální zboží - peníze. Peníze, čili prostý oběh, jsou pak vyloženy v druhé kapitole, a to 1. peníze jako míra hodnot, 2. jako oběživo, a 3. jako jednota obou určení, jako reálné peníze, jako představitel všeho materiálního buržoazního bohatství. Tím končí výklad v prvním sešitu, druhý sešit je vyhrazen pro přeměnu peněz v kapitál.
Vidíme, jak při této metodě není logický výklad vůbec nucen setrvávat v čistě abstraktní oblasti. Naopak vyžaduje historickou ilustraci, ustavičný styk se skutečností. Proto jsou tu také uvedeny rozmanité doklady, a to jak poukazy na skutečný historický průběh na různých stupních společenského vývoje, tak i na ekonomickou literaturu, v nichž se od začátku sleduje cíl jasně vypracovat určení ekonomických vztahů. Kritika jednotlivých, víceméně jednostranných nebo zmatených pojetí je pak v podstatě dána už v samém logickém výkladu a může být stručná.
 
 
 (308) Ironická narážka na pravé hegelovce, kteří v třicátých až čtyřicátých letech působili na četných německých univerzitách a využívali svého postavení k útokům na představitele radikálnějšího směru ve filozofii; praví hegelovci vykládali Hegelovo učení v reakčním duchu. Diadochové byli vojevůdci Alexandra Makedonského; po Alexandrově smrti mezi sebou urputně bojovali o rozdělení jeho říše.
 
(309) Viz G.W.Hegel, "Wissenschaft der Logik" ["Logika jako věda"], část 1, oddíl 2, Spisy, sv.IV, Berlín 1834, s.15, 75, 145.
 
(310) Jde o knihy G.W.F. Hegela "Phänomenologie des Geistes" ["Fenomenologie ducha"], Bamberg a Würzburg 1807; "Vorlesungen über die Aesthetik" ["Přednášky o estetice"], sv. I-III, Spisy, sv. X, Berlín 1835, 1837-1838; "Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie" ["Přednášky o dějinách filozofie"], sv. I-III, Spisy, sv. XIII-XV, Berlín 1833-1836.
________________________________________________________________
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 183-184, 316-317
 
(183-184) K Hegelovi by bylo třeba se vrátit, kdybychom chtěli krok za krokem rozebírat kteroukoli běžnou logiku a teorii poznání některého kantovce apod.
NB: Umkehren [obrátit]: Marx aplikoval Hegelovu dialektiku v její racionální formě na politickou ekonomii
NB: K otázce skutečného významu Hegelovy Logiky
V tvoření (abstraktních) pojmů a v operacích s nimi je už zahrnuta představa, přesvědčení, vědomí zákonitosti objektivní souvislosti světa. Vydělovat z této souvislosti kauzalitu je nesmysl. Popírat objektivitu pojmů, objektivitu obecného v jednotlivém a zvláštním je nemožné. Hegel je tedy mnohem hlubší než Kant a jiní, zkoumá-li v pohybu pojmů odraz pohybu objektivního světa. Jako prostá forma hodnoty, jednotlivý akt směny jednoho daného zboží za jiné již v sobě zahrnuje v nerozvinuté formě všechny hlavní rozpory kapitalismu - tak již nejprostší zobecnění, první a nejprostší tvoření pojmů (soudů, úsudků etc.), znamená stále hlubší poznáni objektivní souvislosti světa člověkem. Zde nutno hledat pravý smysl, význam a úlohu Hegelovy Logiky. Toto NB.
 
(316-317) I když Marx nezanechal Logiku (s velkým L), zanechal logiku Kapitálu, a toho by se mělo v této otázce v nejvyšší míře využít. V Kapitálu je na jednu vědu aplikována logika, dialektika a teorie poznání [není třeba tří slov, je to jedno a totéž] materialismu, jenž převzal od Hegela všechno cenné a dále je rozvinul.
 
Zboží - peníze - kapitál
produkce absolutní Mehrwert [nadhodnoty]
produkce relativní Mehrwert
 
Dějiny kapitalismu a analýza pojmů; které jsou jejich shrnutím.
Počátek - nejjednodušší, nejobvyklejší, nejmasovější, bezprostřední "bytí": jednotlivé zboží ("bytí" v politické ekonomii). Jeho analýza jako sociálního vztahu. Dvojí analýza, deduktivní a induktivní - logická a historická (formy hodnoty).
 
Ověřování fakty, respektive praxí je tu v každém kroku analýzy.
Srov. k otázce podstata versus jev
- cena a hodnota - poptávka a nabídka versus Wert (=kristallisierte Arbeit) [hodnota = krystalizovaná práce, Pozn.red.]
- mzda a cena pracovní síly.
 
{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.