Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.6.4. Pravda Saturday, March 25 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.6.4. Pravda Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 203
 
(203) Idea je "pravda" (s.385, § 213). Idea, tj. pravda jako proces - neboť pravda je proces - prochází ve svém vývoji (Entwicklung) třemi stupni: 1. život; 2. proces poznání, zahrnující lidskou praxi a techniku (viz výše [s. 190-194], - 3. stupeň absolutní ideje (tj. úplné pravdy).
Život dává vznik mozku. V lidském mozku se odráží příroda. Člověk tím, že ve své práci a v technice používá těchto odrazů a ověřuje jejich správnost, dospívá k objektivní pravdě.
Pravda je proces. Od subjektivní ideje spěje člověk k objektivní pravdě přes "praxi" (a techniku).
 
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 101-106
 
(101-106) Je lidské myšlení suverénní? Než odpovíme ano nebo ne, musíme zkoumat, co je to lidské myšlení. Je to myšlení jednotlivého člověka? Ne, ale existuje jen jako jednotlivé myšlení mnoha miliard minulých, přítomných a budoucích lidí. Říkám-li tedy, že myšlení všech těchto lidí, včetně budoucích, shrnuté v mé představě, je suverénní, že je schopné poznat jsoucí svět, pokud bude lidstvo dosti dlouho trvat a pokud nejsou tomuto poznání položeny meze v poznávacích orgánech a v předmětech poznání, pak říkám něco hodně banálního a nadto hodně neplodného. Ještě tak nejcennější výsledek toho by byl, že bychom se k svým dnešním poznatkům stavěli vrcholně nedůvěřivě, protože jsme se vší pravděpodobností teprve na samém začátku dějin lidstva a generace, které budou korigovat nás, budou asi mnohem početnější než ty, jejichž poznání korigujeme dnes my - a často je při tom hodně podceňujeme.
Sám pan Dühring prohlašuje, že vědomí, tedy i myšlení a poznání, se nutně projevuje jen v řadě jednotlivých bytostí. Myšlení každého tohoto jednotlivce můžeme připisovat suverenitu jen potud, že neznáme moc, která by byla schopna vnutit mu, pokud se děje ve zdravém a bdělém stavu, nějakou myšlenku násilím. Pokud však jde o suverénní platnost poznatků každého jednotlivého myšlení, víme přece všichni, že o něčem takovém nemůže být ani řeči a že podle všech dosavadních zkušeností obsahuje bez výjimky vždy mnohem více toho, co je možno opravit, než toho, co se opravit nedá čili co je správné.
Jinými slovy: suverenita myšlení se uskutečňuje v řadě lidí myslících vrcholně nesuverénně; poznání, které má bezpodmínečný nárok na pravdu, v řadě relativních omylů; ani jedno, ani druhé se nemůže úplně uskutečnit jinak než nekonečným trváním života lidstva.
Dostáváme se tak znovu k témuž rozporu jako výše [str. 58-59, pozn.red.], k rozporu mezi charakterem lidského myšlení, které si nutně představujeme jako absolutní, a jeho realitou v jednotlivých lidech, kteří myslí všichni omezeně, k rozporu, který se dá řešit jen v nekonečném progresu, v nekonečném - alespoň prakticky pro nás - sledu lidských pokolení. V tomto smyslu je lidské myšlení právě tak suverénní jako nesuverénní a jeho poznávací schopnost je právě tak neomezená jako omezená. Je suverénní a neomezené co do způsobilosti, poslání, možnosti, dějinného cíle; je nesuverénní a omezené co do jednotlivé realizace a co do té které skutečnosti.
Stejné je to s věčnými pravdami. Kdyby lidstvo jednou došlo k tomu, že by operovalo už jen s věčnými pravdami, s výsledky myšlení, které mají suverénní platnost a bezpodmínečný nárok na pravdu, pak by dospělo k bodu, kdy by byla nekonečnost intelektuálního světa vyčerpána co do skutečnosti i co do možnosti, a tím by byl dokonán proslulý div spočítané nesčíslnosti.
Jsou tedy vůbec nějaké pravdy, které jsou tak neotřesitelné, že každá pochybnost o nich hraničí s pomateností? Že dvakrát dvě jsou čtyři, tři úhly v trojúhelníku se rovnají dvěma úhlům pravým, že Paříž je ve Francii, že člověk bez potravy zemře hladem atd.? Jsou tedy přece jen věčné pravdy, konečné pravdy poslední instance?
Zajisté. Celou oblast poznání můžeme podle odedávna známého způsobu rozdělit na tři velké oddíly. První zahrnuje všechny vědy, které se zabývají neživou přírodou a mohou být víceméně traktovány matematicky: matematika, astronomie, mechanika, fyzika, chemie. Používá-li někdo rád velkých slov na velmi jednoduché věci, může se říci, že některé výsledky těchto věd jsou věčné pravdy, konečné pravdy poslední instance: proto byly tyto vědy také nazvány exaktními. Ale netýká se to ani zdaleka všech jejich výsledků. Se zavedením proměnných veličin a s rozšířením jejich proměnnosti až po nekonečně malé a nekonečně velké upadla matematika - jinak tak přísných mravů - do hříchu; okusila jablka poznání, které jí otevřelo cestu k obrovitým úspěchům, ale také k omylům. Panenský stav absolutní platnosti, nezvratitelné dokázanosti všeho matematického byl navěky tentam; nastoupila říše kontroverzí a došli jsme tak daleko, že většina lidí diferencuje a integruje ne proto, že by rozuměla tomu, co činí, nýbrž z ryzí víry, protože to až dosud vždycky správně vyšlo. S astronomií a mechanikou je to ještě horší, a ve fyzice a chemii jsme obklopeni hypotézami jako včelím rojem. Není to ani jinak možné. Ve fyzice máme co činit s pohybem molekul, v chemii s tvořením molekul z atomů, a není-li interference světelných vln pohádkou, není ani pomyšlení na to, že bychom tyto zajímavé věci někdy spatřili na vlastní oči. Jak běží čas, jsou konečné pravdy poslední instance v těchto oblastech pozoruhodně vzácné.
Ještě hůře jsme na tom v geologii, která je už svou povahou určena k tomu, aby se zabývala hlavně procesy, při nichž jsme nebyli nejen my, nýbrž vůbec žádný člověk. Dobývání konečných pravd poslední instance je tedy spojeno s velkou námahou a výtěžek je krajně skrovný.
Druhá třída věd zahrnuje zkoumání živých organismů. V této oblasti se to hemží takovou rozmanitostí vzájemných vztahů a příčinností, že nejen každá vyřešená otázka nadhazuje bezpočet otázek nových, nýbrž i každá jednotlivá otázka se většinou dá řešit jen po částech, řadou výzkumů, k nimž je často zapotřebí celých staletí; a přitom potřeba systematického pojetí souvislostí si vždy znovu vynucuje, aby kolem konečných pravd poslední instance vyrostl bující les hypotéz. Jak dlouhé řady mezistupňů od Galena po Malpighiho bylo třeba, aby se přesně zjistila tak jednoduchá věc, jako je oběh krve u savců, jak málo víme o vzniku krvinek a kolik mezičlánků nám ještě dnes chybí k tomu, abychom mohli například uvést do racionální souvislosti příznaky nějaké nemoci s jejími příčinami! Přitom dochází dosti často k takovým objevům, jako byl objev buňky; ty nás donutí k tomu, abychom podrobili všechny dosud zjištěné konečné pravdy poslední instance v oblasti biologie totální revizi a celou spoustu jich jednou provždy odvrhli. Kdo tu chce tedy vztyčit skutečně pravé, neměnné pravdy, ten se bude muset spokojit s jalovostmi, jako: všichni lidé musí zemřít, všechny samičky savců mají mléčné žlázy atd.; nebude moci ani tvrdit, že vyšší živočichové tráví žaludkem a střevy, a nikoli hlavou, protože nervová činnost, soustředěná v hlavě, je pro trávení nezbytná.
Ale ještě horší je to s věčnými pravdami ve třetí skupině věd, ve vědách historických, které zkoumají životní podmínky lidí, společenské poměry, právní a státní formy s jejich ideální nadstavbou filozofickou, náboženskou, uměleckou atd. v jejich dějinném sledu a v jejich současných výsledcích. V organické přírodě máme alespoň co činit se sledem pochodů, které se, pokud je můžeme přímo pozorovat, ve velmi širokých hranicích celkem pravidelně opakují. Druhy organismů zůstaly od Aristotela vcelku stejné. V dějinách společnosti je naproti tomu opakování poměrů výjimkou, nikoli pravidlem, jakmile opustíme prastav člověka, takzvanou dobu kamennou; a kde se taková opakování přece jenom objeví, nedějí se nikdy přesně za týchž okolností. Například původní společné vlastnictví půdy u všech kulturních národů a forma jeho rozkladu. Proto je v oblasti lidských dějin naše věda daleko zaostalejší než v oblasti biologie; a co víc: poznáme-li někdy výjimečně vnitřní souvislost společenských a politických forem jsoucna nějakého časového úseku, stane se tak zpravidla až poté, když se tyto formy už zpola přežily, když už spějí k zániku. Poznání je tu tedy bytostně relativní, protože se omezuje na pochopení souvislosti a následků jistých společenských a státních forem, které existují jen v dané době a u daných národů a které jsou samou svou povahou přechodné. Kdo tu tedy líčí na konečné pravdy poslední instance, pravé, naprosto neměnné pravdy, ten toho uloví hodně málo, leda snad jalovosti a triviality nejhoršího druhu, například, že lidé, všeobecně vzato, nemohou žít bez práce, že se dosud většinou dělili na vládnoucí a ovládané, že Napoleon zemřel 5.května 1821 atd.
Je ovšem pozoruhodné, že domnělé věčné pravdy, konečné pravdy poslední instance atd. nacházíme nejčastěji právě v této oblasti. Že dvakrát dvě jsou čtyři, že ptáci mají zobák, nebo něco podobného prohlásí za věčnou pravdu jen ten, kdo z existence věčných pravd vůbec hodlá vyvodit, že i v oblasti lidských dějin jsou věčné pravdy, věčná morálka, věčná spravedlnost atd., které mají nárok na podobnou platnost a dosah jako poznatky a aplikace matematiky. A pak už můžeme s jistotou počítat s tím, že tentýž lidumil nás při nejbližší příležitosti ujistí, že všichni předcházející výrobci věčných pravd byli víceméně osli a šarlatáni, že se všichni mýlili, že chybovali; avšak jejich omyly a jejich chyby se prý objevily s přírodní zákonitostí a dokazují, že pravda a správnost jest u něho, a on, právě se zjevivší prorok, má prý v kapse konečnou pravdu poslední instance, věčnou morálku, věčnou spravedlnost, všechno komplet hotovo, jen se s tím vytasit. To všechno už tu bylo stokrát a tisíckrát a člověk se jen diví, že se ještě najdou lidé, kteří jsou dost lehkověrní, aby tomu uvěřili, ne snad o jiných, to ne, ale o sobě samých...
Výše jsme se mohli zmínit ještě o vědách, které zkoumají zákony lidského myšlení, tedy o logice a dialektice. V těch to ale s věčnými pravdami nevypadá o nic lépe. Vlastní dialektiku prohlašuje pan Dühring za holý nesmysl, a četné spisy, které byly a ještě budou napsány o logice, dokazují dostatečně, že i v logice jsou konečné pravdy poslední instance rozsety mnohem řidčeji, než si leckdo myslí.
Ostatně nemáme proč se hrozit, že stupeň poznání, na němž dnes jsme, není o nic víc konečný než všechny předchozí. I tak zahrnuje obrovský materiál poznatků a každý, kdo chce zvládnout nějaký obor, musí konat velmi specializovaná studia. Kdo však přikládá měřítko pravé, neměnné, konečné pravdy poslední instance na poznatky, které jsou podle povahy věci pro četné další generace jen relativní a musí být postupně doplňovány nebo dokonce na poznatky, které - jako v kosmogonii, geologii, lidských dějinách - budou již pro nedostatečnost dějinného materiálu vždy mezerovité a neúplné, ten tím dokazuje jen svou vlastní nevědomost a popletenost, i když vlastním pozadím toho není jako v tomto případě nárok na osobní neomylnost.
Pravda a omyl, jako všechna myšlenková určení, která se pohybují v polárních protikladech, mají absolutní platnost jen ve vrcholně omezené oblasti; jak jsme to právě viděli a jak by to věděl i pan Dühring, kdyby se poněkud obeznámil s prvními základy dialektiky, které pojednávají právě o nedostatečnosti všech polárních protikladů. Jakmile aplikujeme protiklad pravdy a omylu mimo onu úzkou oblast, kterou jsme naznačili výše, stává se tento protiklad relativním, a tím nepoužitelným pro přesný vědecký způsob vyjadřování; a pokusíme-li se zacházet s ním mimo tuto oblast tak, jako by byl absolutně platný, pak teprve pohoříme; oba opóly protikladu se zvracejí ve svůj opak, pravda se stává omylem a omyl pravdou. Jako příklad vezměme známý Boylův zákon, podle něhož je objem plynů při stálé teplotě nepřímo úměrný tlaku, jemuž jsou vystaveny. Regnault zjistil, že tento zákon pro jisté případy neplatí. Kdyby byl filozofem skutečnosti, byl by musel říci: Boylův zákon je proměnný, tedy to není pravá pravda, tedy to není vůbec pravda, tedy je to omyl. Tím by se však dopustil mnohem většího omylu, než je ten, který je obsažen v Boylově zákonu; v hromadě omylů by zmizelo zrníčko pravdy; byl by tedy svůj původně správný výsledek přepracoval v omyl, vůči němuž by se Boylův zákon i s tou trochou omylu, která na něm lpěla, jevil jako pravda. Ale Regnault se jako člověk vědy nedopustil takového dětinství, nýbrž pokračoval ve zkoumání a zjistil, že Boylův zákon je správný vůbec jen přibližně a zejména že přestává platit u plynů, které je možno tlakem zkapalnit, a to jakmile se tlak přiblíží k bodu, kdy nastává zkapalnění. Ukázalo se tedy, že Boylův zákon je správný jen v určitých hranicích. Je však absolutně, definitivně pravdivý v těchto hranicích? Žádný fyzik se to neodváží tvrdit. Řekne, že platí v určitých hranicích tlaku a teploty a pro určité plyny: a ani v těchto zúžených hranicích nevyloučí možnost ještě užšího vymezení nebo změny jeho formulace podle nových výzkumů. Tak je tomu tedy s konečnými pravdami poslední instance například ve fyzice. Opravdu vědecké práce se proto takovým dogmaticko-morálním výrazům, jako je omyl a pravda, zpravidla vyhýbají; zato na ně neustále narážíme v takových spisech, jako je filozofie skutečnosti, kde nám autoři chtějí namluvit, že jejich nezávazné povídání je nejsuverénnější výsledek suverénního myšlení.
 
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 143-148
 
(143-148) Bogdanov prohlašuje: "Pro mne marxismus obsahuje popření nepodmíněné objektivity jakékoli pravdy, popření všech věčných pravd" (Empiriomonismus, kniha III, s.IV-V). Co znamená: nepodmíněná objektivita? "Věčná pravda" je "objektivní pravda v absolutním slova smyslu", praví tamtéž Bogdanov a je ochoten uznat jen "objektivní pravdu pouze v rámci určité epochy".
Zde se zřejmě směšují dva problémy: 1. Existuje objektivní pravda, tj. mohou mít lidské představy takový obsah, který nezávisí na subjektu, který nezávisí ani na člověku, ani na lidstvu? 2. Jestliže ano, mohou potom lidské představy vyjadřující objektivní pravdu vyjadřovat ji ihned, cele, bezvýhradně, absolutně, nebo jen přibližně, relativně? Tato druhá otázka je otázkou vztahu absolutní a relativní pravdy.
Na druhou otázku odpovídá Bogdanov jasně, otevřeně a určitě; ani v nejmenším nepřipouští absolutní pravdu a obviňuje Engelse z eklekticismu, protože ji připouští. O tomto objevu Engelsova eklekticismu, který učinil Bogdanov, si promluvíme později zvlášť. Nyní se zastavme u první otázky, na kterou Bogdanov, ač to přímo neříká, odpovídá také záporně, neboť je možné popírat prvek relativnosti v těch či oněch lidských představách, aniž popíráme objektivní pravdu, ale popíráme-li absolutní pravdu, současně tím popíráme existenci objektivní pravdy.
"Kritérium objektivní pravdy," píše Bogdanov o něco dále, na s. IX, "v beltovovském smyslu neexistuje, pravda je ideologická forma - organizující forma lidské zkušenosti..."
"Beltovovský smysl" s tím nemá nic společného, neboť jde o jednu ze základních filozofických otázek, a vůbec ne o Beltova, a také ne o kritérium pravdy, o kterém je třeba mluvit zvlášť a nesměšovat tuto otázku s otázkou, zda existuje objektivní pravda. Je jasné, že Bogdanov na tuto poslední otázku dává zápornou odpověď: Je-li pravda jen ideologickou formou, pak ovšem nemůže existovat pravda nezávislá na subjektu, na lidstvu, neboť jinou ideologii kromě lidské neznám ani já, ani Bogdanov. Bogdanovova záporná odpověď je ještě zřejmější z druhé poloviny jeho věty: je-li pravda formou lidské zkušenosti, pak ovšem nemůže existovat pravda nezávislá na lidstvu, nemůže existovat objektivní pravda.
Bogdanovovo popírání objektivní pravdy je agnosticismus a subjektivismus. Stačí, když poukážeme na už uvedený příklad jedné pravdy z oblasti přírody, aby byla zcela zřejmá nesmyslnost takového popírání. Přírodní vědy nepřipouštějí pochybnost o pravdivosti svého tvrzení, že země existovala dříve než lidstvo. S materialistickou teorií poznání je to v naprostém souladu: Existence odráženého, které je nezávislé na odrážejícím (nezávislost vnějšího světa na vědomí), je základní tezí materialismu. Tvrzení přírodních věd, že země existovala dříve než lidstvo, je objektivní pravda. Vůči filozofii machistů a vůči jejich učení o pravdě stojí toto tvrzení přírodních věd v nesmiřitelném protikladu: Je-li pravda organizující formou lidské zkušenosti, nemůže být tvrzení, že země existovala mimo jakoukoli lidskou zkušenost, pravdivé.
Nejen to. Je-li pravda jen organizující forma lidské zkušenosti, pak je ovšem pravdou i učení, řekněme, katolicismu. 49) Neboť není nejmenší pochyby, že katolicismus je "organizující forma lidské zkušenosti". Bogdanov sám pocítil nehoráznou falešnost své teorie a je velmi zajímavé pozorovat, jak se snažil vybřednout z bahna, do kterého zapadl.
"Základ objektivity," čteme v 1.knize Empiriomonismu, "musí spočívat ve sféře kolektivní zkušenosti. Objektivními nazýváme zkušenostní údaje, které mají stejný životní význam pro nás i pro jiné lidi, údaje, na nichž nesporně stavíme svou činnost nejen my, ale o které se musí podle našeho přesvědčení opírat i jiní lidé, nechtějí-li se dostat do rozporu. Objektivní charakter fyzického světa spočívá v tom, že neexistuje pro mne osobně, ale pro všechny" (není pravda! svět existuje nezávisle na "všech") "a pro všechny má určitý význam, podle mého přesvědčení týž jako pro mne. Objektivita fyzické řady spočívá v její obecné platnosti" (podtrženo Bogdanovem). "Objektivita fyzických těles, s níž se setkáváme ve své zkušenosti, se v poslední instanci zjišťuje vzájemnou kontrolou a shodnými výroky různých lidí. Celkem vzato: fyzický svět je sociálně koordinovaná, sociálně harmonizovaná, zkrátka sociálně organizovaná zkušenost" (s. 36, podtrženo Bogdanovem).
Nebudeme opakovat, že tato definice je od základu nesprávná, idealistická a že fyzický svět existuje nezávisle na lidstvu a lidské zkušenosti, že fyzický svět existoval tehdy, kdy nemohla existovat žádná "socialita" a žádné "organizace" lidské zkušenosti atd. Pozastavme se nyní, abychom machistickou filozofii odhalili z druhé strany: objektivita je tu definována tak, že se tato definice hodí i pro náboženská učení, která mají nepochybně "obecnou platnost" atd. Poslyšme dále Bogdanova: "Ještě jednou čtenáři připomínám, že 'objektivní' zkušenost vůbec není tímtéž, čím 'sociální' zkušenost...Sociální zkušenost není zdaleka celá sociálně organizována a vždy v sobě obsahuje různé rozpory, takže jedny její části nejsou v souladu s jinými; duchové a skřítkové mohou existovat ve sféře sociální zkušenosti určitého národa nebo určité národnostní skupiny, například rolnictva; ale proto je ještě nesmíme zahrnovat do sociálně organizované nebo objektivní zkušenosti, protože neharmonizují s ostatní kolektivní zkušeností a nedají se vměstnat do jejích organizujících forem, například do kauzálního řetězce" (45).
Jistěže nás velmi těší, že sám Bogdanov "nezahrnuje" sociální zkušenost, pokud jde o duchy, skřítky apod., do objektivní zkušenosti. Ale tato dobře míněná malá oprava, ve smyslu odmítání fideismu, vůbec nenapravuje základní omyl celé bogdanovovské pozice. Bogdanovova definice objektivity a fyzického světa je rozhodně neudržitelná, neboť náboženské učení je "obecně platné" ve větší míře než vědecké teorie: většina lidstva se ještě posud drží učení náboženského. Katolicismus je "sociálně organizován, harmonizován, koordinován" svým staletým vývojem; nemůže být vůbec sporu o tom, že jej lze "vměstnat" do "kauzálního řetězce", neboť náboženství nevznikla bez příčiny, v lidových masách se za současných podmínek neudržují naprosto náhodně a profesoři filozofie se jim přizpůsobují zcela "zákonitě". Jestliže tato nesporně obecně platná a nesporně vysoce organizovaná sociálně náboženská zkušenost "neharmonizuje" se "zkušeností" vědy, znamená to, že mezi těmito dvěma "zkušenostmi" je principiální, základní rozdíl, který Bogdanov setřel tím, že odmítl objektivní pravdu. Ať se Bogdanov jakkoli "opravuje" ujišťováním, že fideismus neboli kněžourství neharmonizuje s vědou, zůstane přesto nepochybným faktem, že Bogdanovovo popírání objektivní pravdy zcela "harmonizuje" s fideismem. Soudobý fideismus vůbec neodmítá vědu, ale jen "upřílišněné nároky" vědy, a to nárok na objektivní pravdu. Existuje-li objektivní pravda (jak to tvrdí materialisté), jsou-li jen přírodní vědy samy schopny zobrazovat vnější svět ve "zkušenosti" člověka a podávat nám objektivní pravdu, pak tím bezvýhradně padá jakýkoli fideismus. Neexistuje-li však objektivní pravda, je-li pravda (i vědecká) jen organizující forma lidské zkušenosti, pak tím uznáváme základní tezi kněžourství, otvíráme mu dveře a vyklízíme místo pro "organizující formy" náboženské zkušenosti.
Ptáme se, zda toto popírání objektivní pravdy pochází výslovně od Bogdanova, který nechce přiznat, že je machista, nebo zda vyplývá ze základů Machova a Avenariova učení? Na tuto otázku lze odpovědět jen v tomto druhém smyslu. Existuje-li na světě jen počitek (Avenarius, 1876), jsou-li tělesa komplex počitků (Mach v Analýze počitků), je jasné, že máme před sebou filozofický subjektivismus, který nutně vede k popírání objektivní pravdy. A jsou-li počitky nazývány "elementy", které v jednom spojení dávají fyzično a v jiném psychično, pak se tím, jak jsme viděli, jen zastírá, nikoli zavrhuje, základní východisko empiriokriticismu. Avenarius i Mach uznávají za zdroj našich poznatků počitky. Zastávají tedy stanovisko empirismu (všechno vědění pochází ze zkušenosti) nebo senzualismu (všechno vědění pochází z počitků). Ale toto stanovisko sice vede k odlišování základních filozofických směrů, idealismu a materialismu, ale rozdíl mezi nimi neodstraňuje, i kdyby byl oblečen do "nového" slovního hávu ("elementy"). Jak solipsista, tj. subjektivní idealista, tak materialista mohou uznávat za zdroj našich poznatků počitky. Z Locka vyšli jak Berkeley, tak Diderot. První předpoklad teorie poznání spočívá v tom, že jediným zdrojem našich poznatků jsou počitky. Mach sice uznal tuto tezi, zamotává však druhou důležitou tezi, totiž tezi o objektivní realitě, která je člověku dána v jeho počitcích nebo je zdrojem lidských počitků. Vycházíme-li z počitků, můžeme jít po linii subjektivismu a dojít k solipsismu ("tělesa jsou komplexy nebo kombinace počitků") nebo po lini objektivismu a dojít k materialismu (počitky jsou obrazy těles, vnějšího světa). Podle prvního hlediska, podle agnosticismu nebo ještě trochu dále, podle subjektivního idealismu, nemůže existovat objektivní pravda. Podle druhého hlediska, tj.podle materialismu, je uznávání objektivní pravdy podstatné. Tuto starou filozofickou otázku dvou tendencí, nebo lépe řečeno - dvou možných závěrů, k nimž můžeme dojít na základě tvrzení empirismu a senzualismu, Mach nerozřešil, ani neodstranil, ani nepřekonal, nýbrž popletl trikem se slovem "element" apod. Popírá-li Bogdanov objektivní pravdu, pak je to nutný důsledek celého machismu, nikoli odchylka od něho.
 
 
(49) Jeden z hlavních směrů v křesťanském náboženství, který „organizoval zkušenost“ z prvotních studií vývoje, ale i feudalismu a kapitalismu.
 
 
 
 
Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 299-300
 
(299-300) U všech filozofů je pomíjející právě "systém", a to proto, že vzniká z nepomíjející potřeby lidského ducha: z potřeby překonat všechny rozpory. Kdyby však byly všechny rozpory jednou provždy odstraněny, dospěli bychom k takzvané absolutní pravdě, dějiny světa by skončily, a přece by měly pokračovat, ačkoli by už neměly nic na práci - tedy nový, neřešitelný rozpor. Jakmile jsme jednou pochopili - a k tomuto pochopení nám konec konců pomohl nejvíc právě Hegel - že vytyčovat takto úkol filozofie neznamená nic jiného než požadovat, aby jediný filozof vykonal to, co může vykonat jen celé lidstvo ve svém vzestupném vývoji - jakmile jsme toto pochopili, končí i celá filozofie v dosavadním smyslu slova. Ponecháme "absolutní pravdu", které nelze dosáhnout touto cestou a které nemůže dosáhnout žádný jednotlivec, jejímu osudu a pídíme se raději po dosažitelných relativních pravdách cestou pozitivních věd a shrnováním jejich výsledků pomocí dialektického myšlení. Hegelem se filozofie vůbec dovršuje; jednak proto, že Hegel ve svém systému nejvelkolepěji shrnuje celý její vývoj, jednak proto, že nám Hegel, byť nevědomky, ukazuje cestu z tohoto labyrintu systémů ke skutečnému pozitivnímu poznání světa.
 
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 153-154, 155-156, 157-159
 
(153-154) ...Bogdanov Engelse nevyvrací, a místo toho pronáší řečnické tirády. Jestliže tedy nemůžeme tvrdit, že teze "Napoleon zemřel 5.května 1821" je chybná nebo nepřesná, uznáváme ji za pravdivou. Jestliže nelze tvrdit, že by ji bylo možné vyvrátit v budoucnu, je nutné uznat tuto pravdu za věrnou. Prohlašovat však za protiargument frázi, jako že pravda je "živá organizující forma zkušenosti", znamená vydávat za filozofii prostou snůšku slov. Měla země takové dějiny, jak je líčí geologie, či byla stvořena v sedmi dnech? Smíme se této otázce vyhnout frázemi o "živé" (co to znamená?) pravdě, která někam "vede" apod.? Znalost dějin země a dějin lidstva "nemá reálný význam"? Vždyť je to prostě nabubřelý nesmysl, kterým Bogdanov maskuje svůj ústup. Vždyť je to ústup, právě když se chystal dokázat, že Engelsovo připuštění věčných pravd je eklekticismus, a když se přitom vyhýbá této otázce jen halasnými, bombastickými slovy, a nijak nemůže vyvrátit, že Napoleon skutečně zemřel 5.května 1821 a že je nesmyslné domnívat se, že by bylo možné tuto pravdu vyvrátit v budoucnosti.
Příklad zvolený Engelsem je zcela elementární a každý si může lehce vymyslet desítky takových příkladů pravd, které jsou věčné, absolutní, o nichž mohou pochybovat jen pomatenci (jak to říká Engels, který uvádí ještě jiný takový příklad: "Paříž je ve Francii"). Proč tu Engels mluví o "banalitách"? Protože vyvrací a zesměšňuje dogmatického, metafyzického materialistu Dühringa, který nedovedl použít dialektiky v otázce vztahu mezi pravdou absolutní a relativní. Být materialistou znamená uznávat objektivní pravdu, kterou nám odhalují smyslové orgány. Uznávat objektivní, tj. na člověku a lidstvu nezávislou pravdu, znamená tak či onak uznávat absolutní pravdu. A právě toto "tak či onak" odlišuje metafyzického materialistu Dühringa od dialektického materialisty Engelse. V nejsložitějších otázkách vědy a zejména historie házel Dühring napravo nalevo slovy: poslední, konečná, věčná pravda. Engels se mu vysmál: Jsou samozřejmě - odpovídal - věčné pravdy, ale je nerozumné užívat silných slov (gewaltige Worte) pro jednoduché věci. Chceme-li materialismus rozvíjet, musíme zanechat nechutné hry s výrazem věčná pravda; musíme umět otázku, jaký je vztah mezi absolutní a relativní pravdou, položit a řešit dialekticky. O to šlo v boji mezi Dühringem a Engelsem před třiceti lety. A Bogdanov, který dovedl "nezpozorovat", jak Engels v téže kapitole vyjasnil problém absolutní a relativní pravdy, Bogdanov, který dovedl Engelse obvinit z "eklekticismu" za to, že připustil tvrzení patřící do abecedy každého materialismu, tento Bogdanov tak jen znovu prozradil svou absolutní neznalost jak materialismu, tak i dialektiky.
 
(155-156) Všichni machisté trvají na tom, že jsou relativisty, ale ruští machisté, kteří opakují každé slovo po Němcích, se bojí nebo nedovedou jasně a přímo položit otázku, jaký je vztah relativismu k dialektice. Pro Bogdanova (jako pro všechny machisty) uznání relativnosti našich poznatků vylučuje i v nejmenším uznání absolutní pravdy. Pro Engelse se z relativních pravd skládá pravda absolutní. Bogdanov je relativista, Engels dialektik. Uvedeme ještě jednu, neméně důležitou Engelsovu úvahu z téže kapitoly Anti-Dühringa.
[Jde o úvahu o pravdě a omylu, cit.na předešlých stránkách, Pozn.red.]
 
(157-159) Z hlediska moderního materialismu, tj. marxismu, jsou historicky podmíněny hranice toho, do jaké míry se naše vědění přibližuje k objektivní, absolutní pravdě, ale nepodmíněna je existence této pravdy, nepodmíněno je to, že se k ní přibližujeme. Historicky jsou podmíněny obrysy obrazu, ale nepodmíněno je to, že tento obraz zobrazuje objektivně existující model. Historicky podmíněno je to, kdy a za jakých podmínek jsme ve svém poznání podstaty věci dospěli k objevu alizarinu v černouhelném dehtu nebo k objevu elektronů v atomu, ale nepodmíněno je to, že každý takový objev je krokem vpřed "nepodmíněně objektivního poznání". Zkrátka, historicky je podmíněna každá ideologie, ale nepodmíněno je to, že každé vědecké ideologii (například na rozdíl od náboženské) odpovídá objektivní pravda, absolutní příroda. Můžete namítnout: Toto rozlišování relativní a absolutní pravdy je neurčité. Odpovím vám: Je právě natolik "neurčité", aby zabránilo tomu učinit z vědy dogma ve špatném smyslu tohoto slova, něco mrtvého, strnulého, zkostnatělého, ale zároveň je zase natolik "určité", aby co nejrozhodněji a neodvolatelně postavilo hráz proti fideismu a agnosticismu, filozofickému idealismu a sofistice Humových a Kantových přívrženců. Zde je dělící čáta, kterou jste nevzali na vědomí, a protože jste ji nevzali na vědomí, upadli jste do bahna reakční filozofie. Je to dělící čára mezi dialektickým materialismem a relativismem...
Dialektika, jak už vysvětloval Hegel, obsahuje moment relativismu, negace, skepticismu, ale neredukuje se na relativismus. Marxova a Engelsova materialistická dialektika nesporně obsahuje relativismus, ale neredukuje se na něj, tj. uznává relativnost všech našich znalostí, ale ne v tom smyslu, že by popírala objektivní pravdu, nýbrž ve smyslu historické podmíněnosti mezí, jejichž prostřednictvím se naše vědění přibližuje k objektivní pravdě.
 
{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.