Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.6.3. Poznání a praxe Friday, June 23 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.6.3. Poznání a praxe Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 130
 
(130) Materialistická teorie, teorie odrazu předmětů v myšlení, je tu [v Engelsově kritice agnosticismu, pozn.red.] vyložena velmi jasně: věci existují mimo nás. Naše vjemy a představy jsou jejich obrazy. V praxi podrobujeme tyto obrazy zkoušce, oddělujeme správné od nesprávných.
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 214-215
 
(214-215) [Hegel] "Tato určenost obsažená v pojmu, jemu rovná, obsahující požadavek jednotlivé vnější skutečnosti je dobro. Má hodnotu absolutního bytí, protože je totalitou pojmu v sobě a zároveň objektivně ve formě svobodné jednoty a subjektivity. Tato idea je vyšší než idea výše zkoumaného poznání, neboť má hodnotu nejen obecného, nýbrž i skutečného vůbec..." (320-321)
Praxe je výše než (teoretické) poznání, neboť má hodnotu nejen obecnosti, nýbrž i bezprostřední skutečnosti.
 
 
Marx, K.: Teze o Feuerbachovi
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 17, 19
 
(17) Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, tj. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit] svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení, které se izoluje od praxe, je čistě scholastická otázka.
 
(19) Společenský život je v podstatě praktický. Všechna mysteria, která svádějí teorii k mysticismu, jsou racionálně řešena lidskou praxí a chápáním této praxe.
 
 
Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 305-307
 
(305-307) Existuje však také mnoho takových filozofů, kteří popírají možnost poznání světa nebo alespoň jeho úplného poznání. Z novějších filozofů k nim patří Hume a Kant, kteří sehráli velmi významnou úlohu ve filozofickém vývoji. Rozhodující slovo k vyvrácení tohoto názoru řekl, pokud to bylo z idealistického stanoviska možné, už Hegel; co k tomu z materialistického stanoviska dodal Feuerbach, je spíše duchaplné než hluboké. Nejpádnějším vyvrácením těchto i všech ostatních filozofických vrtochů je praxe, zejména experiment a průmysl. Jestliže můžeme správnost svého pojetí nějakého přírodního procesu dokázat tím, že jej sami vyvoláme, že jej vyvineme z jeho podmínek, že jej kromě toho donutíme, aby sloužil našim účelům, pak je konec s kantovskou nepostižitelnou "věcí o sobě". Chemické látky, vznikající v rostlinných a živočišných organismech, zůstávaly takovými "věcmi o sobě", dokud je organická chemie nezačala jednu po druhé vyrábět; tím se "věc o sobě" stala věcí pro nás, jako například mořenové barvivo, alizarin, které už nepěstujeme na poli v kořenech mořeny, nýbrž vyrábíme mnohem levněji a prostěji z uhelného dehtu. Koperníkova sluneční soustava byla po tři sta let hypotézou, na niž bylo možno sázet sto, tisíc, deset tisíc proti jedné, ale přece to byla jen hypotéza; když však Leverrier na základě dat daných touto soustavou vypočítal nejen to, že musí existovat ještě jedna, dosud neznámá planeta, nýbrž i to, kde musí být na nebi, a když potom Galle tuto planetu skutečně našel,325) byla Koperníkova soustava dokázána. Jestliže se novokantovci v Německu přesto pokoušejí vzkřísit Kantovo pojetí a agnostikové v Anglii Humovo (které tu nikdy nevymřelo), pak je to, protože obě pojetí byla dávno teoreticky i prakticky vyvrácena, vědecky krok zpět a prakticky jen stydlivý způsob, jak materialismus potají přijímat, ale před světem jej zapírat.
Avšak v tomto dlouhém období od Descarta až po Hegela a od Hobbese až po Feuerbacha filozofové naprosto nebyli, jak se domnívali, hnáni kupředu jedině silou čisté myšlenky. Naopak. Ve skutečnosti je poháněl hlavně mocný a stále rychlejší bouřlivý pokrok přírodovědy a průmyslu. U materialistů to bylo přímo viditelné, ale také idealistické systémy se stále víc naplňovaly materialistickým obsahem a snažily se panteisticky smířit protiklad ducha a hmoty; a tak nakonec Hegelův systém představuje jen materialismus, který je svou metodou a obsahem idealisticky postaven na hlavu.
________________________________________________________________
(325) Jde o planetu Neptun, kterou objevil roku 1846 astronom Johann Galle z berlínské hvězdárny.
________________________________________________________________
 
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 122-124, 161-165
 
(122-124) Engels přímo a jasně říká, že se obrací současně proti Humovi i Kantovi. Ale u Huma není o nějakých "nepoznatelných věcech o sobě" ani slova. Co mají tito dva filozofové společného? To, že zásadně odtrhují "jevy" od toho, co se jeví, vjem od toho, co je vnímáno, věc pro nás od "věci o sobě"; přitom Hume nechce vědět nic o "věci o sobě", samu myšlenku o ní pokládá za filozoficky nepřípustnou a pokládá ji za "metafyziku" (jak říkají humovci a kantovci), kdežto Kant připouští existenci "věci o sobě", ale prohlašuje ji za "nepoznatelnou", zásadně odlišnou od jevu, náležející do zásadně jiné oblasti, do oblasti "onoho světa" (Jenseits), která je poznání nedostupná, ale je přístupná víře.
V čem je jádro Engelsovy námitky? Včera jsme ještě nevěděli, že v černouhelném dehtu je alizarin. Dnes jsme to poznali. Tážeme se: Existoval alizarin už včera v černouhelném dehtu?
Ovšemže existoval. Jakákoli pochybnost o tom by byla výsměchem moderním přírodním vědám.
Je-li tomu tak, vyplývají z toho tři důležité gnozeologické závěry:
1. Věci existují nezávisle na našem vědomí, nezávisle na našem vnímání, mimo nás, neboť je nesporné, že alizarin existoval v černouhelném dehtu již včera, a je právě tak nesporné, že jsme o této existenci včera nic nevěděli a tento alizarin v nás žádné počitky nevyvolával.
2. Mezi jevem a věcí o sobě rozhodně není a nemůže být žádný zásadní rozdíl. Rozdíl je jen mezi tím, co je poznáno, a tím, co ještě není poznáno, a filozofické výmysly o tom, že existují zvláštní hranice mezi tím a oním, o tom, že věc o sobě se nachází "na oné straně" jevů (Kant) nebo že je možné a nutné ohradit se jakousi filozofickou bariérou od problému světa nepoznaného ještě v té či oné jeho části, ale existujícího mimo nás (Hume), to vše je holý nesmysl, Schrulle, vytáčka, výmysl.
3. V teorii poznání, tak jako i ve všech ostatních oblastech vědy je třeba uvažovat dialekticky, tj. nepředpokládat, že naše poznání je něčím hotovým a neměnným, nýbrž zkoumat, jakým způsobem z nevědění vzniká vědění, jak se neúplné, nepřesné vědění stává úplnějším a přesnějším.
Jakmile přijmete hledisko, že lidské poznání se vyvíjí z nevědění, zpozorujete, že milióny příkladů prostých jako objev alizarinu v černouhelném dehtu, milióny pozorování nejen v dějinách vědy a techniky, ale i v každodenním životě kohokoli z nás ukazují člověku, že se "věci o sobě" mění ve "věci pro nás", že "jevy" vznikají, kdykoli naše smyslové orgány pociťují vnější popud vycházející od těch či oněch předmětů, a že "jevy" zanikají, kdykoli ta či ona překážka znemožňuje předmětu, o němž víme, že existuje, aby působil na naše smyslové orgány. Z toho vyplývá jediný a nevyhnutelný závěr, jejž dělají všichni lidé v živé lidské praxi a který materialismus vědomě klade do základu své gnozeologie, a sice ten, že mimo nás a nezávisle na nás existují předměty, věci, tělesa a že naše počitky jsou obrazy vnějšího světa. Opačná Machova teorie (tělesa jsou komplexy počitků) je ubohý idealistický nesmysl.
 
(161-165) Lidská praxe dokazuje správnost materialistické teorie poznání, tvrdili Marx a Engels, a za "scholastiku" a "filozofické vrtochy" prohlašovali pokusy řešit základní gnozeologickou otázku odděleně od praxe. Pro Macha je naproti tomu praxe jednou věcí a teorie poznání druhou a lze je postavit vedle sebe, aniž jedna druhou podmiňuje. Ve své poslední práci Poznání a omyl (s. 115 druhého německého vydání[236] Mach praví: "poznání je pro nás biologicky prospěšný (fördendes) psychický zážitek." "Jen úspěch může odlišit jedno od druhého (poznání od omylu)" (116). "Pojem je fyzikální pracovní hypotéza" (143). Naši ruští machisté, kteří chtějí být marxisty, přijímají s překvapující naivitou tyto Machovy fráze jako důkaz toho, že se přibližuje k marxismu. Ale Mach se zde přibližuje k marxismu podobně, jako se Bismarck přibližoval k dělnickému hnutí nebo biskup Eulogius k demokratismu. U Macha existují tato tvrzení vedle jeho idealistické teorie poznání a neznamenají rozhodnutí pro nějaký určitý směr v gnozeologii. Poznání může být biologicky prospěšné, prospěšné pro lidskou praxi, pro zachování života, pro zachování druhu jen tehdy, jestliže odráží objektivní pravdu, nezávislou na člověku. Pro materialistu "úspěch" lidské praxe dokazuje, že naše představy odrážejí objektivní povahu věcí, které vnímáme. Pro solipsistu je "úspěch" všechno, co já potřebuji v praxi, kterou je možné posuzovat mimo teorii poznání. Zahrneme-li kritérium praxe do základu teorie poznání, dospějeme nutně k materialismu, praví marxista. Praxe ať je třeba materialistická, ale teorie je něco zcela jiného, praví Mach.
"V praxi," píše v Analýze počitků, "když cokoli konáme, můžeme ve svém jednání postrádat představu Já právě tak málo jako představu tělesa, když vztahujeme ruku po nějaké věci. Fyziologicky zůstáváme egoisty a materialisty zrovna tak, jako když vidíme vycházet slunce. Ale teoreticky se tohoto názoru držet nesmíme" (284-285).
Egoismus sem nepatří, neboť není vůbec kategorií gnozeologickou. Právě tak sem nepatří zdánlivý pohyb Slunce kolem Země, neboť do praxe, která je pro nás kritériem v teorii poznání, musíme zahrnout také praxi astronomických pozorování, objevů atd. Cenné zůstává jen Machovo přiznání, že se lidé ve své praxi řídí zcela a výlučně materialistickou teorií poznání, a Mach tím, že se pokouší obejít ji "teoreticky", prokazuje jen svou pseudovědeckoscholastickou a křečovitou idealistickou tendenci.
Jak málo nové jsou tyto snahy vyloučit praxi jako něco, co v gnozeologii nezasluhuje pozornosti, aby se uvolnilo místo agnosticismu a idealismu, ukazuje tento příklad z dějin německé klasické filozofie. Na cestě od Kanta k Fichtemu zde stojí G.E.Schulze (nazývaný v dějinách filozofie Schulze-Aenesidemus). Otevřeně hájí skeptický směr ve filozofii a sám se označuje za přívržence Huma (a ze starých - Pyrrhona a Sexta). Rozhodně popírá existenci nějaké věci o sobě a možnost objektivního poznání, rozhodně žádá, abychom nešli za hranice "zkušenosti", za hranice počitků a zároveň předvídá námitky z druhého tábora: "Jestliže se skeptik pohybuje v běžném životě, uznává skutečnost objektivních předmětů za nespornou, chová se podle toho a připouští kritérium pravdy, vlastní chování skeptika je potom nejlepším a nejočividnějším vyvrácením jeho skepticismu."*) "Takové argumenty", rozhořčeně odpovídá Schulze, "se hodí jen pro lůzu" (Pöbel, S.254), neboť můj skepticismus se nedotýká potřeb životní praxe, zůstává-li v hranicích filozofie" (255).
Také subjektivní idealista Fichte doufá, že dojde-li k jednání, najde v rámci idealistické filozofie místo pro "realismus, který se vnucuje (sich aufdringt) nám všem, a dokonce i nejrozhodnějšímu idealistovi, pro realismus vycházející z předpokladu, že předměty existují zcela nezávisle na nás, mimo nás" (Werke, I, 455).
Machův moderní pozitivismus se příliš nevzdálil od Schulzeho a Fichteho! Jako kuriozitu uvedeme, že pro Bazarova i v této otázce neexistuje na světě opět nikdo kromě Plechanova: pro myš není silnějšího zvířete než kočka. Bazarov se vysmívá "saltovitální Plechanovově filozofii" (Příspěvky, s. 69), kde se skutečně vyskytuje nemotorná fráze, že "víra" v existenci vnějšího světa "je nutné salto vitale" (životní skok) "filozofie" (Poznámka k L.Feuerbachovi, s. 111). Výraz "víra", opakovaný po Humovi, i když je v uvozovkách, svědčí o zmatku v Plechanovově terminologii; o tom není sporu. Ale proč stále Plechanov?? Proč si Bazarov nenašel jiného materialistu, třeba Feuerbacha? Jen proto, že ho nezná? Ale nevědomost není argument. Stejně jako Marx a Engels, i Feuerbach činí v základních otázkách teorie poznání z hlediska Schulzeho, Fichteho a Macha nedovolený "skok" k praxi. Ve své kritice idealismu vysvětluje Feuerbach jeho podstatu tak výstižným citátem z Fichteho, že tím velkolepě potírá celý machismus. "Pokládáš", napsal Fichte, "věci za skutečné, za existující mimo tebe jen proto, že je vidíš, slyšíš, hmatáš. Ale vidění, hmatání, slyšení jsou jen počitky...Nevnímáš tedy předměty, nýbrž jen své počitky" (Feuerbach, Werke, X.Band, S.185). A Feuerbach odpovídá: Člověk není abstraktní Já, nýbrž buď muž, nebo žena, a otázku, zda je svět počitkem, můžeme považovat za totožnou s otázkou, zda je jiný člověk mým počitkem nebo zda naše vztahy v praxi dokazují opak? "To je právě základní nedostatek idealismu, že si klade a řeší otázku objektivity a subjektity, skutečnosti a neskutečnosti světa jen z teoretického hlediska" (189, tamtéž). Pro Feuerbacha je základem teorie poznání souhrn veškeré lidské praxe. Ovšem, praví, i idealisté uznávají v praxi reálnost jak našeho Já, tak i cizího Ty. Podle idealistů "platí toto stanovisko jen pro život, ale nikoli pro spekulaci. Ale spekulace, jež je v rozporu se životem, jež činí ze stanoviska smrti a duše oddělené od těla stanovisko pravdy, taková spekulace je sama mrtvou a falešnou spekulací" (192). Dříve než vnímáme, dýcháme; nemůžeme existovat bez vzduchu, bez jídla a pití.
"Tedy o jídlo a pití jde i v otázce ideálnosti nebo reálnosti světa? volá rozhořčeně idealista. Jaká nízkost! Jaký poklesek proti dobrým mravům nadávat na katedře filozofie nebo na katedře teologie ze všech sil na materialismus ve vědeckém slova smyslu, zato však při table d'hôte [u společného stolu] z celého srdce a z celé duše holdovat materialismu v nejhrubším slova smyslu" (195). A Feuerbach volá, že ztotožňovat subjektivní počitek s objektivním světem "znamená ztotožňovat poluci s plozením" (198).
Tato poznámka není sice příliš zdvořilá, ale sedí jako ulitá těm filozofům, kteří učí, že smyslové představy jsou právě skutečností existující mimo nás.
Hledisko života, praxe musí být prvním a základním hlediskem teorie poznání. A toto hledisko nutně vede k materialismu, neboť předem vylučuje nekonečnou řadu výmyslů profesorské scholastiky. Nesmíme přitom ovšem zapomínat, že kritérium praxe, jak to vyplývá z povahy věci, nemůže žádnou lidskou představu nikdy ani úplně potvrdit, ani vyvrátit. I toto kritérium je také natolik "neurčité", že nedovoluje poznatkům člověka, aby se proměnily v "absolutno", ale zároveň je tak určité, že nesmiřitelně potírá všechny odrůdy idealismu a agnosticismu. Je-li jedinou, poslední, objektivní pravdou to, co potvrzuje naše praxe, pak z toho plyne, že jedinou cestou k této pravdě je cesta vědy založená na materialistickém názoru. Například Bogdanov je ochoten přiznat Marxově teorii oběhu peněz objektivní pravdivost jen "pro naši dobu" a nazývá "dogmatismem", je-li této teorii připisována "nadhistoricky objektivní" pravdivost (Empiriomonismus, kniha III, s. VII). To je opět zmatek. Že je tato teorie v souladu s praxí, nemohou změnit žádné budoucí okolnosti z téhož prostého důvodu, podle kterého je věčnou pravdou fakt, že Napoleon zemřel 5.května 1821. Protože však kritérium praxe, tj. vývoj všech kapitalistických zemí za poslední desetiletí, dokazuje jedině objektivní pravdivost celé Marxovy sociálně ekonomické teorie vůbec, a nikoli té či oné její části, formulace apod., je jasné, že mluvit zde o "dogmatismu" marxistů znamená dělat nepřípustný ústupek buržoazní ekonomii. Marxisté jsou toho mínění, že Marxova teorie je objektivní pravda, a z toho plyne jediný závěr: půjdeme-li cestou Marxovy teorie, budeme se přibližovat objektivní pravdě stále víc a více (aniž ji kdy vyčerpáme); půjdeme-li kteroukoli jinou cestou, můžeme dospět jen a jen ke zmatku a lži.
________________________________________________________________
(*) G.E.Schulze, Aenesidemus oder über die Fundamente der von dem Prof. Reinhold in Jena gelieferten Elementarphilosophie, 1792, S. 253.
 
(236) Erkenntnis und Irrtum. Skizzen zur Psychologie der Forschung. Leipzig, Barth, 1905, 451 S.
________________________________________________________________
 
{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.