Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.6.1. Poznání jako proces odrazu Saturday, March 25 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.6.1. Poznání jako proces odrazu Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Engels, B.: Z přípravných prací k "Anti-Dühringu"
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 587, 587-588
 
(587) Ideje všechny převzaty ze zkušenosti, zrcadlí - správně nebo zkresleně - skutečnost.
 
(587-588) Dva druhy zkušenosti - vnější, materiální a vnitřní - zákony myšlení a formy myšlení. Formy myšlení také částečně zděděny vývojem (samozřejmost například matematických axiómů pro Evropany, jistě ne pro Křováky a australské černochy).
Máme-li správné předpoklady a aplikujeme-li na ně správně zákony myšlení, musí výsledek souhlasit se skutečností, tak jako musí počty analytické geometrie souhlasit s geometrickou konstrukcí, ačkoli jsou to dva zcela rozdílné způsoby postupu. Bohužel ale tomu tak skoro nikdy není, a když, tak jen při docela jednoduchých operacích.
Vnější svět opět buď příroda, nebo společnost.
 
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 540-541
 
(540-541) Všechno naše teoretické myšlení je absolutně ovládáno tím faktem, že naše subjektivní myšlení a objektivní svět jsou podrobeny týmž zákonům a že si tedy ve svých výsledcích nakonec nemohou odporovat, nýbrž musí se shodovat. Tento fakt je bezděčným a bezpodmínečným předpokladem všeho našeho teoretického myšlení. Materialismus 18.století, protože byl v podstatě metafyzický, prozkoumal tento předpoklad jen po stránce obsahové. Omezil se na důkaz, že obsah všeho myšlení a vědění musí pocházet ze smyslové zkušenosti, a obnovil tezi: Nihil est in intellectu, quod non fuerit in sensu.433) Teprve moderní idealistická, ale zároveň dialektická filozofie a zejména Hegel prozkoumali tento předpoklad i po stránce formy. Přes nesčetné libovolné konstrukce a fantastické výmysly, s nimiž se tu setkáváme, přes idealistickou, na hlavu postavenou formu jejího výsledku, jednoty myšlení a bytí, je nepopíratelné, že tato filozofie prokázala na řadě případů a v nejrůznějších oborech analogii procesů myšlení s procesy přírodními a dějinnými a naopak, a platnost stejných zákonů pro všechny tyto procesy. Z druhé strany rozšířila moderní přírodní věda tezi o empirickém původu všeho obsahu myšlení způsobem, který odstraňuje její dřívější metafyzickou omezenost a formulaci. Tím, že tato přírodověda uznává dědění získaných vlastností, rozšiřuje subjekt zkušenosti z individua na rod; nemusí to už být jen jednotlivé individuum, které muselo udělat zkušenost, jeho individuální zkušenost může být do jisté míry nahrazena výsledky zkušeností celé řady jeho předků. Jestliže se u nás zdají například matematické axiómy každému osmiletému dítěti něčím samozřejmým, něčím, co nepotřebuje empirický důkaz, je to pouze výsledek "nakupeného dědění". Křovákovi nebo australskému negrovi bychom je těžko vpravovali důkazem.
 
 
 
 (433) Nic není v rozumu, co by nebylo ve smyslech - hlavní teze sensualismu. Obsah této formule pochází od Aristotela (viz jeho spis "Druhá analytika", I.kniha, 18.kapitola, a "O duši", III., kniha, 8. kapitola).
________________________________________________________________
 
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 56-61
 
(56-61) Filozofie je podle pana Dühringa vývoj nejvyšší formy vědomí o světě a životě a v širším smyslu zahrnuje principy všeho vědění a chtění...
Jde mu tedy o principy, o formální zásady odvozené z myšlení, ne z vnějšího světa, které je třeba aplikovat na přírodu a na říši člověka, jimiž se tedy příroda a člověk mají řídit. Ale odkud bere myšlení tyto zásady? Samo ze sebe? Ne, vždyť pan Dühring sám říká: ryze ideová oblast se omezuje na logická schémata a matematické útvary (to druhé se jeví ještě chybné, jak uvidíme). Logická schémata se mohou týkat jen forem myšlení; zde však jde pouze o formy bytí, vnějšího světa, a tyto formy nemůže myšlení nikdy čerpat a odvozovat samo ze sebe, nýbrž právě jenom z vnějšího světa. Tím se však celý vztah obrací: principy nejsou východiskem zkoumání, nýbrž jeho konečným výsledkem; neaplikují se na přírodu a na lidské dějiny, ale abstrahují se z nich; příroda a říše člověka se neřídí principy, naopak principy jsou jen potud správné, pokud se shodují s přírodou a dějinami. To je jediné materialistické pojetí věci, a protichůdné pojetí pana Dühringa je idalistické, staví věc úplně vzhůru nohama a konstruuje skutečný svět z myšlenky, z kdesi před světem odjakživa existujících schémat, přeludů nebo kategorií, docela jako - nějaký Hegel...
Tak to dopadne, když se "vědomí", "myšlení" bere zcela naturalisticky jako cosi daného, už předem protichůdného bytí, přírodě. Potom nám také musí připadat velmi podivné, že vědomí je v takovém souladu s přírodou, myšlení s bytím, zákony myšlení s přírodními zákony. Ale tážeme-li se dále, co je vlastně myšlení a vědomí a odkud pocházejí, shledáme, že jsou to produkty lidského mozku a že člověk sám je produkt přírody, který se vyvíjel ve svém prostředí a spolu s ním; přitom se pak rozumí samo sebou, že výtvory lidského mozku, které jsou přece konec konců také produkty přírody, neodporují, nýbrž odpovídají ostatním souvislostem přírody.
Ale pan Dühring si nemůže dovolit takovýhle prostý přístup k věci. Myslí nejen ve jménu lidstva - což už by přece bylo docela pěkné - ale ve jménu vědomých a myslících bytostí všech vesmírných těles.
Opravdu, bylo by to "snižování základních forem vědomí a vědění, kdybychom chtěli jejich svrchovanou platnost a jejich naprostý nárok na pravdivost vyloučit nebo třebas jen uvést v pochybnost přívlastkem 'lidský'".
Aby tudíž nevzniklo podezření, že snad na nějakém jiném vesmírném tělese je dvakrát dvě pět, nesmí pan Dühring označit myšlení za lidské, musí je tudíž tedy oddělit od jediné skutečné základny, na které se pro nás vyskytuje, totiž od člověka a přírody, a tím beznadějně zabředá do ideologie, takže vystupuje jako epigon "epigona" Hegela. Pana Dühringa uhlídáme ostatně ještě leckdy na jiných vesmírných tělesech.
Je samozřejmé, že na takovéto ideologické základně není možno rozvíjet materialistické učení. Později uvidíme, že pan Dühring musí chtě nechtě u přírody nejednou předpokládat vědomé jednání, tedy něco, čemu se jinak říká prostě bůh.
Jenže našeho filozofa skutečnosti vedly ještě jiné pohnutky, aby přenesl základnu veškeré skutečnosti ze skutečného světa do světa myšlenek. Vždyť právě věda o tomto obecném schematismu světa, o těchto formálních zásadách bytí je základnou páně Dühringovy filozofie. Neodvozujeme-li schematismus světa z hlavy, ale pouze prostřednictvím hlavy ze skutečného světa, odvozujeme-li zásady bytí z toho, co jest, pak k tomu nepotřebujeme filozofii, ale pozitivní znalosti o světě a o tom, co se v něm děje; a co z toho vzejde, není rovněž filozofie, ale pozitivní věda. Jenže pak by celý tlustospis pana Dühringa byl jen marným lásky snažením.
Dále: není-li už potřebná filozofie jako taková, potom je také zbytečný i jakýkoli systém, dokonce přirozený systém filozofie. Poznání, že celek přírodních procesů systematicky souvisí, nabádá vědu k tomu, aby tuto systematickou souvislost všude, v jednotlivostech i v celku, prokázala. Ale přiměřeně, beze zbytku, vědecky vyložit tuto souvislost, podat přesný myšlenkový odraz soustavy světa, v níž žijeme, je pro nás i pro všechny časy nemožné. Kdyby se v některém momentu vývoje lidstva podařilo vytvořit takový definitivně ukončený systém souvislostí světa, fyzických i duchovních a historických, pak by tím byla ukončena říše lidského poznání a další budoucí historický vývoj by byl přeťat v okamžiku, kdy by byla společnost zařízena v souladu s takovým systémem - což by bylo absurdní, dočista nesmyslné. Lidé tedy stojí před rozporem: jednak mají beze zbytku poznat soustavu světa v její celkové souvislosti a jednak, co do své vlastní povahy i co do povahy soustavy světa, nemohou tento úkol nikdy dokonale vyřešit. Ale tento rozpor není dán jenom povahou obou činitelů: světa a lidí, nýbrž je i hlavní pákou veškerého intelektuálního pokroku a řeší se každodenně a bez ustání v nekonečném progresívním vývoji lidstva, stejně jako se například matematické úkoly řeší nekonečnou řadou nebo řetězovým zlomkem. Ve skutečnosti každý myšlenkový odraz soustavy světa je a zůstává omezen objektivně historickou situací a subjektivně tělesným i duchovním ustrojením svého původce. Ale pan Dühring už předem prohlašuje, že jeho způsob myšlení vylučuje jakýkoli náběh k subjektivisticky omezené představě o světě. Předtím jsme viděli, že byl všudypřítomný - na všech mlžných vesmírných tělesech. Nyní vidíme, že je i vševědoucí. Vyřešil poslední úkoly vědy, a tím zatarasil vědě jakoukoli budoucnost.
Pan Dühring se domnívá, že stejně jako základní formy bytí dokáže i veškerou čistou matematiku vyvodit apriorně z hlavy, tj. bez použití zkušeností poskytovaných nám vnějším světem...
Ale v čisté matematice se rozum rozhodně nezabývá pouze svými vlastními výtvory a imaginacemi. Pojmy čísla a obrazce jsou vzaty jedině ze skutečného světa. Deset prstů, na kterých se lidé naučili počítat, tedy provádět první aritmetickou operaci, nejsou ani dost málo volný výtvor rozumu. K počítání je zapotřebí nejen předmětů, které se dají počítat, ale také schopnosti, aby se při úvaze o těchto předmětech nepřihlíželo k žádné z jich ostatních vlastností kromě jejich počtu - a tato schopnost je výsledkem dlouhého dějinného vývoje založeného na zkušenosti. Tak jako pojem čísla je i pojem obrazce vzat výhradně z vnějšího světa a nevznikl v hlavě z čistého myšlení. Musely tu být věci, které měly tvar a jejichž tvary se porovnávaly, než se mohlo dospět k pojmu obrazce. Předmětem čisté matematiky jsou formy prostoru a kvantitativní vztahy skutečného světa, tedy velmi reálná látka. Tato látka se sice jeví v krajně abstraktní podobě, ale to může jen chatrně zastřít skutečnost, že pochází z vnějšího světa. Ale aby bylo možno zkoumat tyto formy a vztahy v jejich ryzím stavu, je nutno je úplně oddělit od jejich obsahu, odložit jej jako nedůležitý; tak dostaneme body bez rozměru, čáry bez tloušťky a šířky, tak dostaneme a a b, x a y, konstantní a proměnné veličiny, a teprve docela nakonec se potom dojde k vlastním volným výtvorům a imaginacím rozumu, totiž k imaginárním veličinám. Ani to, že se matematické veličiny odvozují zdánlivě jedna z druhé, nedokazuje jejich apriorní původ, nýbrž jenom jejich racionální souvislost. Než se dospělo k představě, že se forma válce odvodí z otáčení pravoúhelníku kolem jedné z jeho stran, bylo nutno prozkoumat spoustu skutečných pravoúhelníků a válců, byť i v sebenedokonalejší formě. Matematika stejně jako všechny ostatní vědy vznikla z lidských potřeb; z měření půdy a obsahu nádob, z počítání času a z mechaniky. Ale ve všech oblastech myšlení se na určitém stupni vývoje zákony abstrahované ze skutečného světa od skutečného světa odlučují, stavějí se vůči němu jako cosi samostatného, jako zákony pocházející zvenčí, podle nichž se řídí svět. Tak tomu bylo se společností a státem, tak a nejinak se i čistá matematika dodatečně aplikuje na svět, ačkoli je odvozena právě z tohoto světa a zobrazuje pouze jednu část forem jeho složení - a právě jedině proto je ji vůbec možno aplikovat...
Představy čar, ploch, úhlů, mnohoúhelníků, krychlí, koulí atd. jsou vesměs převzaty ze skutečnosti a je zapotřebí notné dávky naivní ideologie, aby někdo uvěřil matematikům, že první čára vznikla pohybem bodu v prostoru, první plocha pohybem čáry, první těleso pohybem plochy atd. Už jazyk se proti tomu bouří. Matematický obrazec o třech rozměrech se nazývá těleso, corpus solidum, tedy v latině dokonce hmatatelné těleso, má tedy název, který rozhodně není převzat z volné imaginace rozumu, ale z hutné reality.
 
 
Lenin, V.I.: Deset otázek přednášejícímu
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 27
 
(27) Uznává přednášející, že základem teorie poznání dialektického materialismu je uznání vnějšího světa a jeho odrazu v lidské hlavě?
 
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 57-59
 
(57-59) "Úkolem vědy," napsal Mach roku 1872, "může být jen toto: 1. Zkoumat zákony souvislosti mezi představami (psychologie). 2. Objevovat zákony souvislosti mezi počitky (fyzika). 3. Vysvětlovat zákony souvislosti mezi počitky a představami (psychofyzika)." *) To je zcela jasné.
Předmětem fyziky jsou souvislosti mezi počitky a nikoli mezi věcmi nebo tělesy, jejichž obrazem jsou naše počitky. Roku 1883 opakuje Mach v Mechanice tutéž myšlenku: "Počitky nejsou 'symboly věcí'. 'Věc' je spíše myšlenkový symbol relativně stabilního komplexu počitků. Ne věci (tělesa), nýbrž barvy, zvuky, tlaky, prostory, časy (to, co obyčejně nazýváme počitky) jsou pravé elementy světa." **)
...Mach zde přímo vyhlašuje, že věci nebo tělesa jsou komplexy počitků, a že zcela jednoznačně staví své filozofické hledisko proti opačné teorii, podle které jsou počitky "symboly" věcí (přesnější by bylo říci: obrazy nebo odrazy věcí). Touto poslední teorií je filozofický materialismus. Například materialista Bedřich Engels, nikoli neznámý Marxův spolupracovník a spoluzakladatel marxismu, mluví ve svých pracích stále a výlučně o věcech a o jejich myšlenkových obrazech nebo odrazech (Gedanken-Abbilder), přičemž je samozřejmé, že tyto myšlenkové obrazy nevznikají jinak než z počitků...
...Každý, kdo jen poněkud pozorně pročte Anti-Dühringa a Ludwiga Feuerbacha, najde desítky příkladů, kdy Engels mluví o věcech a o jejich odrazu v lidské hlavě, v našem vědomí, myšlení apod. Engels netvrdí, že počitky nebo představy jsou "symboly" věcí, neboť důsledný materialismus musí zde namísto "symbolu" klást "snímky", obrazy nebo odrazy, jak to ještě podrobně uvedeme na patřičném místě. Ale v dané chvíli vůbec nejde o tu či onu formulaci materialismu, nýbrž o protiklad mezi materialismem a idealismem, o rozdíl mezi dvěma základními liniemi ve filozofii. Máme vycházet od věcí k počitku a myšlence? Nebo od myšlenky a počitku k věcem? První, tj. materialistické linie se drží Engels. Druhé, tj. idealistické linie se drží Mach. Žádné úskoky, žádná sofizmata (s velkým množstvím sofizmat se ještě setkáme) nemohou sprovodit ze světa jasný a nesporný fakt, že učení E.Macha, které považuje věci za komplexy počitků, je subjektivní idealismus, pouhé omílání Berkeleyho učení. Jsou-li tělesa "komplexy počitků", jak říká Mach, nebo "kombinace počitků", jak tvrdil Berkeley, nutně z toho vyplývá, že celý svět je jen mou představou. Vycházíme-li z tohoto předpokladu, nemůžeme dospět k existenci jiných lidí kromě sebe sama, a to je nejčistší solipsismus. Ať se Mach, Avenarius, Petzoldt a spol. jakkoli zříkají solipsismu, ve skutečnosti se ho nemohou zbavit bez očividných logických nesmyslů.
________________________________________________________________
(*) E.Mach, Die Geschichte und die Wurzel des Satzes von der Erhaltung der Arbeit. Vortrag gehalten in der K. Böhm. Gesellschaft der Wissenschaften am 15. November 1871, Prag 1872, S. 57-58.
 
(**) E. Mach, Die Mechanik in ihrer Entwicklung historisch-kritisch dargestellt, 3.Auflage, Leipzig 1897, S. 473.
________________________________________________________________
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s.186-187, 198, 213-214
 
(186-187) "Příroda, tato bezprostřední totalita, se rozvíjí v logickou ideu a ducha."
Hegel "jen" zbožšťuje tuto "logickou ideu", zákonitost, všeobecnost.
NB: Logika je učení o poznání. Je to teorie poznání. Poznání je odrážení přírody člověkem. Ale není to prostý, bezprostřední, ucelený odraz, nýbrž proces řady abstrakcí, formování, tvoření pojmů, zákonů etc., tyto pojmy, zákony etc. (myšlení, věda = "logická idea") zachycují právě podmíněně, přibližně univerzální zákonitost věčně se pohybující a vyvíjející přírody. Zde jsou skutečně, objektivně tři členy: 1. příroda; 2. lidské poznání = lidský mozek (jako nejvyšší produkt téže přírody) a 3. forma odrazu přírody v lidském poznání, a touto formou jsou právě pojmy, zákony, kategorie etc. Člověk nemůže zachytit = odrazit = zobrazit veškerou přírodu v její úplnosti, v její "bezprostřední totalitě", může se k tomu jen věčně přibližovat tím, že vytváří abstrakce, pojmy, zákony, vědecký obraz světa atd. atp.
 
(198) NB: Poznání je věčné, nekonečné přibližování se myšlenky k objektu. Odraz přírody v lidském myšlení nutno pojímat ne "mrtvě", ne "abstraktně", ne bez pohybu, ne bez rozporů, nýbrž ve věčném procesu pohybu, vznikání rozporů a jejich řešení.
 
(213-214) Alias [jinak, jinými slovy, pozn.red.]: Lidské vědomí objektivní svět nejen odráží, nýbrž jej i tvoří.
Pojem (= člověk) jakožto subjektivní znova předpokládá samo o sobě jsoucí jinobytí (= na člověku nezávislou přírodu). Tento pojem (= člověk) je puzení uplatnit se, objektivizovat se prostřednictvím sebe sama v objektivním světě a uskutečnit se (naplnit se).
V teoretické ideji (v oblasti teorie) stojí subjektivní pojem (poznání?) jakožto obecné a samo o sobě neurčené proti objektivnímu světu, z něhož čerpá určitý obsah a naplnění.
V praktické ideji (v oblasti praxe) stojí tento pojem jakožto skutečné (působící?) oproti skutečnému.
Jistota sebe sama, kterou má subjekt [[zde najednou místo "pojmu"]] ve svém bytí samém o sobě a samém pro sebe, jakožto v bytí určeného subjektu, je jistota vlastní skutečnosti a neskutečnosti světa.
Tj., že svět člověka neuspokojuje a člověk jej chce svým jednáním změnit.
 
{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.