Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.5.6. Nutnost a náhodnost. Svoboda a nutnost Thursday, July 20 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.5.6. Nutnost a náhodnost. Svoboda a nutnost Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 496-499, 487-488, 500
 
(496-499) Jiný protiklad, v jehož zajetí je metafyzika, je protiklad nahodilosti a nutnosti. Co si může víc odporovat než tato dvě myšlenková určení? Jak je možné, že jsou obě totožná, že nahodilé je nutné a nutné je zároveň nahodilé? Prostý lidský rozum a s ním velká většina přírodovědců považuje nutnost a nahodilost za určení, která se jednou provždy vylučují. Věc, vztah, proces jsou buď nahodilé, nebo nutné, ale ne obojí. Obojí tedy existuje v přírodě vedle sebe; v přírodě jsou všelijaké předměty a procesy, z nichž některé jsou nahodilé, jiné nutné, a jde jen o to, nesměšovat oba druhy. Např. rozhodující znaky druhů se považují za nutné a ostatní rozdílnosti individuí téhož druhu za nahodilé, a to platí jak o krystalech, tak o rostlinách a zvířatech. Pak zase nižší skupina je nahodilá oproti vyšší, takže považujeme za nahodilé, kolik různých odrůd má genus felis [rod koček] nebo equus [kůň] nebo kolik rodů a řádů je v jedné třídě a kolik individuí v každé z těchto odrůd nebo kolik druhů zvířat se vyskytuje v určité oblasti nebo jaká je vůbec fauna a flóra. A potom se prohlásí, že vědu zajímá jedině nutné a že vědě nezáleží na nahodilém. To znamená: co se dá zařadit pod zákony, co tedy známe, je zajímavé, co se nedá zařadit pod zákony, co tedy neznáme, na tom nezáleží, to může být opominuto. Tím přestává jakákoli věda, neboť věda má zkoumat právě to, co neznáme. To znamená: To, co se dá zařadit pod všeobecné zákony, to se považuje za nutné, a co ne, za nahodilé. Každému je jasné, že to je ten druh vědy, který prohlašuje za přirozené to, co dovede vysvětlit, a to, co je pro ni nevysvětlitelné, připisuje nadpřirozeným příčinám; nazvu-li příčinu nevysvětlitelného náhodou nebo bohem, je to pro věc samu naprosto lhostejné. Obojí pouze vyjadřuje: nevím, a nepatří to tedy do vědy. Věda přestává tam, kde chybí nutná souvislost.
Proti tomu vystupuje determinismus, který přešel z francouzského materialismu do přírodních věd a který se chce s nahodilostí vypořádat tím, že ji úplně popírá. Podle tohoto pojetí panuje v přírodě jen prostá přímá nutnost. Že tento lusk obsahuje pět hrášků a ne čtyři nebo šest, že ocas tohoto psa měří pět palců a není ani o kousek delší nebo kratší, že tento jetelový květ byl v tomto roce oplodněn včelou a onen květ ne, a to právě touto určitou včelou a v tuto určitou dobu, že vzešlo toto určité zaváté semínko pampelišky a tamto ne, že mě minulé noci štípla blecha ve čtyři hodiny a ne ve tři nebo v pět, a to do pravého ramene a ne levého lýtka, to všechno jsou fakta, která jsou způsobena nezměnitelným zřetězením příčin a účinků, neochvějnou nutností, a to tak, že už plynová koule, z které vznikla sluneční soustava, byla toho druhu, že události musely postupovat tak a ne jinak. Ani s tímto druhem nutnosti však nevybředneme z teologického pojímání přírody. Ať to nazýváme s Augustinem a Kalvínem věčným úradkem božím nebo s Turky kismetem, anebo nutností, pro vědu je to skoro stejné. Ani v jednom z těchto případů se nedá mluvit o sledování řetězu příčin, jsme tedy stejně chytří v jednom případě jako v druhém, tzv. nutnost zůstává prázdnou frází a tedy i náhoda zůstává tím, čím byla. Dokud nedovedeme prokázat, na čem závisí počet hrášků v lusku, zůstává tento počet nahodilý; a s tvrzením, že případ byl už předvídán v prapůvodním složení sluneční soustavy, se nedostaneme ani o krok dále. A nejen to. Věda, která by se do toho chtěla pustit a rekonstruovat casus tohoto jednotlivého lusku v jeho příčinné souvislosti, by už nebyla vědou, ale pouhou hříčkou neboť týž lusk má ještě nesčetné jiné individuální vlastnosti, které se jeví jako nahodilé, odstín barvy, tloušťku a tvrdost slupky, velikost hrášků, o individuálních zvláštnostech, které odhaluje mikroskop, ani nemluvě. Jediný lusk by už tedy poskytl víc příčinných souvislostí, než by mohli vyřešit všichni botanici světa.
Nahodilost se tu tedy nevysvětluje nutností, spíše je tu nutnost snížena na vytvoření pouze nahodilého. Jestliže fakt, že určitý lusk obsahuje šest hrášků a ne pět nebo sedm, je téhož řádu jako zákon pohybu sluneční soustavy nebo zákon přeměny energie, není fakticky nahodilost pozdvižena na úroveň nutnosti, ale nutnost je snížena na úroveň nahodilosti. A nejen to. Ať sebevíc tvrdíme, že rozmanitost organických a anorganických druhů a individuí existujících vedle sebe na určitém území je odůvodněna nezlomnou nutností, pro jednotlivé druhy a individua zůstává tím, čím byla, nahodilou. Pro jednotlivého živočicha je nahodilé, kde se zrodil, do jakého životního prostředí se dostává, jací nepřátelé ho ohrožují a kolik. Pro mateřskou rostlinu je nahodilé, kam zavane vítr její semeno, pro dceřinnou rostlinu, kde semínko, z něhož pochází, vzklíčí, a ujišťování, že i zde záleží všechno na neodvratné nutnosti, je chabou útěchou. Pestré seskupení přírodních předmětů v určité oblasti, nebo dokonce na celé zemi, zůstává přes všechnu pradeterminaci od věčnosti přece jen tím, čím bylo - nahodilým.
Proti oběma pojetím vystupuje Hegel s tezemi do té doby zcela neslýchanými, že nahodilé má nějaký důvod, protože je nahodilé, a právě tak nemá žádný důvod, protože je nahodilé; že nahodilé je nutné, že nutnost se sama určuje jakožto nahodilost a že z druhé strany je tato nahodilost spíše absolutní nutnost ("Logika", II, kniha III,2; "Skutečnost"). Přírodověda si prostě nevšímala těchto tezí jako paradoxních hříček, jako nesmyslu, který si sám odporuje, a ustrnula teoreticky jednak v bezmyšlenkovitosti wolffovské metafyziky, podle které je něco buď nahodilé, nebo nutné, anebo obojí zároveň; anebo na druhé straně ve skoro stejně bezmyšlenkovitém mechanickém determinismu, který slovy náhodu obecně popírá, ale v praxi ji v každém zvláštním případě uznává.
Zatímco přírodní bádání myslelo takto dál, co učinilo v osobě Darwinově?
Darwin ve svém epochálním díle51) vychází z nejširší dané základny nahodilosti. Právě nekonečné nahodilé odlišnosti individuí uvnitř jednotlivých druhů, odlišnosti, jež se stupňují tak, až překračují charakter toho kterého druhu, a jejichž nejbližší příčiny lze prokázat jen ve velmi málo případech, ho přinutily k tomu, že zapochyboval o dosavadní základně veškeré zákonitosti v biologii, o pojmu druhu v jeho dosavadní metafyzické strnulosti a neměnnosti. Ale bez pojmu druhu nebyla celá věda ničím. Všechna její odvětví vyžadovala jako základ pojem druhu: anatomie člověka a srovnávací anatomie - embryologie, zoologie, palentologie, botanika atd., čím byly bez pojmu druhu? Všechny jejich výsledky byly nejen pochybné, ale přímo se rušily. Nahodilost poráží na hlavu nutnost, jak byla dosud chápána.*) Dosavadní představa nutnosti selhává. Podržet ji znamená nadiktovat přírodě jako zákon svévolné určení člověkem, určení, které je v rozporu samo se sebou a se skutečností, znamená to popírat jakoukoli vnitřní nutnost v živé přírodě, znamená to vyhlásit chaotickou říši náhody obecně za jediný zákon živé přírody.
________________________________________________________________
(51) Charles Darwin, "The Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life" ["Vznik druhů přírodním výběrem neboli uchování prospěšných plemen v boji o život"], 6. vyd., Londýn 1872, s. 428.
 
(*) Na okraji rukopisu je o něco výše napsána věta v závorkách: ("Materiál o nahodilostech, který se zatím nashromáždil, otřásl starou představou o nutnosti a vyvrátil ji.") (Pozn.red.)
________________________________________________________________
 
(487-488) Jiný příklad polarity u Haeckela: mechanismus = monismus a vitalismus nebo teleologie = dualismus. Už u Kanta a Hegela je vnitřní účel protestem proti dualismu. Mechanismus aplikovaný na život je bezmocná kategorie, v nejlepším případě můžeme mluvit o chemismu, nechceme-li úplně přejít smysl slov. Účel: Hegel, V, s. 205:372)
 
"Mechanismus se projevuje jako úsilí o totalitu už tím, že se snaží pojímat přírodu pro sebe jako celek, který nepotřebuje ke svému pojmu nic jiného - totalitu, která se nenachází v účelu a v mimosvětovém rozumu, který s ním souvisí." [podtrženo Engelsem]
 
Vtip je však v tom, že mechanismus (a také materialismus 18.století) se nevymaňuje z abstraktní nutnosti a tudíž ani z nahodilosti. To, že hmota vyvíjí ze sebe myslící mozek, je pro mechanismus pouhá náhoda, ačkoli tam, kde se to děje, je na každém kroku nezbytně podmíněná. Ve skutečnosti je však v povaze hmoty spět k vývoji myslících bytostí, a to se děje proto také nutně všude tam, kde jsou pro to podmínky (nemusí být všude a vždy totožné).
Dále Hegel, V, s. 206:
 
"Tento princip" (mechanismus) "dává tudíž ve své souvislosti vnější nutnosti vědomí nekonečné svobody ve srovnání s teleologií, která prohlašuje malichernosti a dokonce opovrženíhodnosti svého obsahu za něco absolutního, v čem se všeobecnější myšlenka může cítit jen nekonečně stísněna a dokonce může pociťovat odpor."
 
Přitom opět obrovské mrhání přírody látkou a pohybem. Ve sluneční soustavě jsou snad nanejvýš jen tři planety, na nichž - za nynějších podmínek - mohou existovat život a myslící bytosti. A kvůli nim celý ten ohromný aparát!
Vnitřní účel v organismu se pak podle Hegela (V, s.244) 373) prosazuje pudem. Pas trop fort. [Nepříliš přesvědčivé] Pud má uvést jednotlivé živé více méně v soulad s jeho pojmem. Z toho vyplývá, do jaké míry je celý vnitřní účel sám ideologickým určením. A přece je v tom obsažen Lamarck.
________________________________________________________________
(372) Hegel, "Logika jako věda", třetí část, druhý oddíl, třetí kapitola. Při práci na "Dialektice přírody" používal Engels sv. 5 druhého vydání Hegelových Werke, který vyšel v Berlíně roku 1841.
 
(373) Tamtéž, třetí oddíl, první kapitola.
________________________________________________________________
 
(500) Vývoj pojmu nebo pojmového vztahu (pozitivní a negativní, příčina a účinek, substance a akcidence) v dějinách myšlení se má ke svému vývoji v hlavě jednotlivého dialektika jako vývoj organismu v paleontologii ke svému vývoji v embryologii (nebo spíše v dějinách a v jednotlivém zárodku). Že tomu tak je, objevil Hegel nejprve pro pojmy. V historickém vývoji hraje nahodilost svou úlohu, která se jak v dialektickém myšlení, tak ve vývoji embrya zahrnuje do nutnosti.
 
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 189
 
(189) "P.Volkmann odvozuje nutnost myšlení z nutnosti přírodních procesů, což je hledisko, které na rozdíl od Macha a v souladu s Kantem uznává fakt nutnosti, ale zdroj nutnosti nevidí na rozdíl od Kanta v myšlení, ale v přírodních procesech" (424).*)
P.Volkmann je fyzik, který poměrně hodně píše o gnozeologických otázkách a kloní se jako velká většina přírodovědců k materialismu, i když nedůslednému, nesmělému a plně nevyslovenému. Uznávat nutnost v oblasti přírody a vyvozovat z ní existenci nutnosti ve sféře myšlení je materialismus. Vyvozovat nutnost, příčinnost, zákonitost atd. z myšlení je idealismus. Jediná nepřesnost uvedeného citátu je v tom, že připisuje Machovi úplné popírání jakékoli nutnosti. Viděli jsme už, že tomu tak není, ani pokud jde o Macha, ani pokud jde o celý empiriokritický směr..."
________________________________________________________________
(*) E.Lucka, Das Erkenntnisproblem und Machs "Analyse der Empfindungen". In: Kantstudien, VIII.Bd., S.409.
________________________________________________________________
 
Marx, K.: L.Kugelmanovi, 17.dubna 1871
Marx, K., Engels, B.: Vybrané spisy. Svazek II., SNPL, Praha 1954, s. 480
 
(480) Bylo by ovšem velmi pohodlné dělat světové dějiny, kdyby byl boj podstupován jen za té podmínky, že vyhlídky jsou neklamně příznivé. Na druhé straně by dějiny měly velmi mystický ráz, kdyby "nahodilosti" nehrály žádnou úlohu. Tyto nahodilosti patří ovšem samy k všeobecnému průběhu vývoje a jsou opět vyvažovány jinými nahodilostmi. Ale zrychlování a zpožďování jsou velmi závislá na těchto "nahodilostech", mezi nimiž figuruje i taková "náhoda", jako je charakter lidí, kteří první stojí v čele hnutí.
Rozhodující nepříznivou "náhodu" nelze tentokrát nikterak hledat ve všeobecných podmínkách francouzské společnosti, nýbrž v přítomnosti Prusů ve Francii a jejich postavení těsně před Paříží. To věděli Pařížané velmi dobře, věděla to však i měšťácká versailleská sběř...
 
 
Lenin, V.I.: Kdo jsou "přátelé lidu" a jak bojují proti sociálním demokratům
Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s. 181-182
 
(181-182) Pan Michajlovskij mluví o "konfliktu mezi ideou historické nutnosti a významem činnosti jednotlivců": veřejní činitelé se mýlí, když se pokládají za činitele, zatímco jsou "v činnost uváděni", jsou "loutkami postrkovanými z tajuplného podzemí imanentními zákony historické nutnosti"- takový závěr prý vyplývá z této ideje, a proto je také označena za "neplodnou" a "rozbředlou". Ne každý čtenář asi chápe, odkud vzal pan Michajlovskij celý tento nesmysl - loutky atd. Jde tu totiž o jeden z oblíbených koníčků subjektivního filozofa - o ideu konfliktu mezi determinismem a morálkou, mezi historickou nutností a významem osobnosti. Popsal o tom haldy papíru a namluvil spoustu sentimentálně maloměšťáckých nesmyslů, aby vyřešil tento konflikt ve prospěch morálky a úlohy osobnosti...Idea determinismu, konstatující nutnost lidského jednání a odmítající nesmyslnou báchorku o svobodě vůle, nezavrhuje ani rozum, ani svědomí člověka, ani hodnocení jeho skutků. Právě naopak, jedině deterministické nazírání umožňuje přísné a správné hodnocení, a nikoli svalování všeho možného na svobodnou vůli. Stejně tak idea historické nutnosti nijak nepodrývá úlohu osobnosti v dějinách: celé dějiny se skládají z činů osobností nesporně aktivních. Skutečná otázka, která se vynořuje při hodnocení veřejné činnosti člověka, spočívá v tom, za jakých podmínek může být tato činnost úspěšná. V čem jsou záruky, že tato činnost nezůstane ojedinělým aktem, tonoucím v moři aktů protichůdných?
 
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 126-127
 
(126-127) Hegel jako první správně vyložil vztah mezi svobodou a nutností. Svoboda je pro něho pochopením nutnosti. "Nutnost je slepá jen potud, pokud není pochopena."74) Svoboda nespočívá ve vysněné nezávislosti na přírodních zákonech, nýbrž v poznání těchto zákonů a v možnosti, která je tím dána, dát jim plánovitě působit k určitým účelům. Platí to jak ve vztahu k zákonům vnější přírody, tak k zákonům, které řídí tělesné a duchovní jsoucno člověka samého - dvě třídy zákonů, které můžeme od sebe oddělovat nejvýš jen v představě, nikdy však ve skutečnosti. Svoboda vůle neznamená proto nic jiného než schopnost rozhodovat se se znalostí věci. Čím svobodnější je tedy soud člověka o určitém předmětu, s tím větší nutností je určen obsah tohoto soudu; zatímco nejistota, založená na neznalosti, která volí zdánlivě libovolně mezi mnoha různými a rozpornými možnostmi rozhodnutí, dokazuje právě tím, že je nesvobodná, a že je ovládána předmětem, který měla ovládnout. Svoboda spočívá tedy v naší vládě nad námi samými a nad vnější přírodou, ve vládě založené na poznání přírodních nutností; je tedy nutně produktem dějinného vývoje.
________________________________________________________________
(74) Hegel, "Encyklopedie filozofických věd v nárysu", § 147, dodatek. Kurzívy jsou Engelsovy.
________________________________________________________________
 
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18. Svoboda, Praha 1984, s. 212-214
 
(212-214) Analyzujme, na jakých gnozeologických předpokladech je celá tato úvaha založena.
Za prvé, Engels uznává od samého počátku svých úvah přírodní zákony, zákony vnější přírody, přírodní nutnost - tj. všechno, co Mach, Avenarius, Petzoldt a spol. prohlašují za "metafyziku". Kdyby se chtěl Lunačarskij pořádně zamyslet nad "podivuhodnými" Engelsovými úvahami, potom by nutně musel pochopit základní rozdíl mezi materialistickou teorií poznání a agnosticismem i idealismem, které zákonitost přírody popírají, nebo ji prohlašují jen za zákonitost "logickou" atd. apod.
Za druhé, Engels se nezabývá vymýšlením "definic" svobody a nutnosti, scholastických definic, kterými se zaměstnávají hlavně reakční profesoři (druhu Avenariova) a jejich žáci (druhu Bogdanovova). Engels bere v úvahu jednak poznání a vůli člověka, jednak přírodní nutnost a místo nějakého určování a definování prostě praví, že přírodní nutnost je prvotní, kdežto vůle a lidské vědomí druhotné. Vůle a lidské vědomí se musí, a to nevyhnutelně a nutně, přizpůsobovat přírodní nutnosti; Engels to pokládá za natolik samozřejmé, že na objasnění svého názoru zbytečně neztrácí slova. Jen ruští machisté si mohli stěžovat na Engelsovu obecnou definici materialismu (příroda je prvotní, vědomí druhotné; vzpomeňme si přitom na Bogdanovovy "rozpaky"!) a současně shledávat "podivuhodnou" a "úžasně výstižnou" Engelsovu aplikaci této obecné a základní definice na jeden jediný případ.
Za třetí, Engels nepochybuje o tom, že existuje "slepá nutnost". Uznává, že existuje člověkem nepoznaná nutnost. To je vidět nad slunce jasněji z uvedeného úryvku. Ale jak může člověk z hlediska machistů vědět, že existuje něco, co on nezná? Jak může vědět, že existuje nepoznaná nutnost? Není to "mystika", není to "metafyzika", není to uznávání "fetišů" a "idolů", není to "kantovská nepoznatelná věc o sobě"? Kdyby se nad tím machisté zamysleli, museli by postřehnout, jaká absolutní totožnost existuje mezi Engelsovými soudy o poznatelnosti objektivní povahy věcí a o přeměně "věci o sobě" ve "věc pro nás" na jedné straně a jeho soudy o slepé, nepoznané nutnosti na straně druhé. Vývoj vědomí každého jednotlivého lidského individua a vývoj kolektivních poznatků celého lidstva nám na každém kroku ukazuje, jak se mění nepoznaná "věc o sobě" v poznanou "věc pro nás", jak se mění slepá, nepoznaná nutnost, "nutnost o sobě", v poznanou "nutnost pro nás". Gnozeologicky není vůbec žádný rozdíl mezi těmito oběma přeměnami, protože v obou případech je základní hledisko stejné, totiž materialistické, je to uznání objektivní reality vnějšího světa, zákonů vnější přírody, přičemž tento svět i tyto zákony jsou pro člověka absolutně poznatelné, ale nikdy je nemůže poznat vyčerpávajícím způsobem. Neznáme přírodní nutnost v jevech počasí, a proto jsme nutně otroky počasí. Ale ačkoli neznáme tuto nutnost, víme, že existuje. Odkud to víme? Víme to z téhož pramene, odkud víme, že věci existují mimo naše vědomí a nezávisle na něm, totiž z vývoje našich poznatků, který každému člověku miliónkrát dokazuje, že místo neznalosti nastupuje znalost, když předmět působí na naše smyslové orgány, a naopak ze znalostí se stává neznalost, když takové působení není možné.
Za čtvrté, v uvedené úvaze používá Engels vysloveně "saltovitální" metodu ve filozofii, tj. dělá skok od teorie k praxi. Ani jeden z těch učených (a hloupých) profesorů filozofie, které následují naši machisté, by si nikdy nedovolil takové skoky, urážející představitele "čisté vědy". Pro ně je teorie poznání něco jiného, v jejím rámci je třeba co nejobratněji vytvořit "definice", a něco zcela jiného je pro ně praxe. U Engelse veškerá živá lidská praxe proniká přímo do teorie poznání a je pro nás objektivním kritériem pravdy: pokud neznáme přírodní zákon, který existuje a působí mimo nás, mimo naše poznání, dělá z nás tento zákon otroky "slepé nutnosti". Jamile jsme však poznali tento zákon, který působí (jak tisíckrát opakoval Marx) nezávisle na naší vůli a na našem vědomí, stáváme se pány přírody. Vláda nad přírodou, která nachází svůj výraz v praxi lidstva, je výsledkem toho, že se v lidské hlavě objektivně a věrně odrážejí přírodní jevy a procesy, je důkazem toho, že tento obraz (v hranicích toho, co nám ukazuje praxe) je objektivní, absolutní, věčná pravda.
 
{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.