Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.5.4. Zákon Saturday, July 22 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.5.4. Zákon Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 511, 515
 
(511) Fakticky spočívá všechno skutečné, vyčerpávající poznání jen v tom, že v mysli povyšujeme jedinečné z jedinečnosti do zvláštnosti a ze zvláštnosti do obecnosti, že nekonečné nacházím a zjišťujeme v konečném, věčné v pomíjivém. Forma obecnosti je však forma uzavřenosti v sebe, tedy nekonečnosti, je shrnutím mnoha konečen v nekonečné. Víme, že chlór a vodík se v jistých tlakových a tepelných hranicích a za působení světla výbuchem slučují v chlorovodík, a jakmile to víme, víme také, že se to děje všude a vždycky, kde jsou dány uvedené podmínky, a může být lhostejné, zda se to opakuje jednou nebo miliónkrát a na kolika nebeských tělesech. Formou obecnosti v přírodě je zákon..."
 
(515) Věčné přírodní zákony se také mění stále víc v historické. Že voda je od 0o-100o C tekutá, je věčný přírodní zákon, ale aby mohl mít platnost, je třeba 1. vody, 2. dané teploty, 3. normálního tlaku. Na Měsíci není voda, na Slunci jsou jen prvky vody a pro tato vesmírná tělesa tento zákon neexistuje. - Meteorologické zákony jsou také věčné, ale jen pro Zemi nebo pro těleso, které má velikost, hustotu, inklinaci osy a teplotu Země, a za předpokladu, že má atmosféru ze stejné směsi kyslíku a dusíku a že se tu vypařuje a sráží stejné množství vodní páry. Měsíc nemá atmosféru, Slunce má atmosféru žhavých kovových výparů; Měsíc nemá meteorologii, Slunce má docela jinou, než je naše. Celá naše oficiální fyzika, chemie a biologie jsou výlučně geocentrické, počítají jen se Zemí. Neznáme ještě vůbec vztahy elektrického a magnetického napětí na Slunci, na stálicích a mlhovinách, dokonce ani na planetách jiné hustoty. Na Slunci jsou suspendovány pro vysokou teplotu zákony chemického slučování prvků, respektive působí jen dočasně na hranicích sluneční atmosféry, a sloučeniny se znovu rozkládají, když se přibližují Slunci. Chemie Slunce je právě v procesu zrodu a je nutně úplně jiná než chemie Země; nevyvrací ji, nýbrž stojí mimo ni. V mlhovinách snad neexistují ani ty ze 65 prvků, které jsou možná samy složené. Chceme-li tedy hovořit o všeobecných přírodních zákonech, které se dají stejně aplikovat na všechna tělesa - od mlhoviny až po člověka - zbývá nám jen tíže a snad nejvšeobecnější pojetí teorie přeměny energie, vulgo mechanická teorie tepla. Ale sama tato teorie, aplikujeme-li ji důsledně na všechny přírodní jevy, promění se v historické znázornění změn, jež se udály postupně v některé vesmírné soustavě od jejího vzniku až do jejího zániku, tedy v historii, v níž panují na každém stupni jiné zákony, tj. jiné formy projevu téhož univerzálního pohybu, a tudíž trvale a všeobecně neplatí nic než - pohyb.
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 160-162
 
(160-162) "Jev je...především podstata ve své existenci..." (144) "Jev je...jednota zdání a existence..." (145)
 
zákon (jevů) Jednota v jevech: "Tato jednota je zákon jevu. Zákon je tedy pozitivní ve zprostředkování // jevícího se" (148)
 
Zde je vůbec tma tmoucí. Ale živá myšlenka tu zřejmě je: pojem zákona je jeden ze stupňů lidského poznání jednoty a souvislosti, vzájemné závislosti a celistvosti světového procesu. "Upravování" a "překrucování" slov a pojmů, v němž si zde Hegel libuje, je boj se zabsolutňováním pojmu zákona, s jeho zjednodušováním, s jeho fetišizováním. NB pro moderní fyziku!!!
 
NB: Zákon je trvající (zůstávající) v jevu
"Toto zůstávající trvání, jež má jev v zákoně..." (149)
 
(Zákon = totožné v jevu)
"Zákon je reflexe jevu v totožnost se sebou." (149) (Zákon je totožné v jevech: "odraz jevu v jeho totožnost se sebou samým".)
 
NB: Zákon = klidový odraz jevů
"Tato totožnost, podklad jevu tvořící zákon, je vlastním momentem jevu...(150) Zákon tudíž není vně jevu, nýbrž je v něm bezprostředně přítomen; říše zákonů je klidový (podtrhl Hegel) odraz existujícího či jevícího se světa..."
 
To je skvělé materialistické a neobyčejně výstižné (slovem "ruhige" [klidové]) určení. Zákon zachycuje klidové - a proto je zákon, každý zákon, úzký, neúplný a přibližný.
 
"Existence se vrací v zákon jakožto ve svůj základ; jev obsahuje obojí, jednoduchý základ i rozkládající pohyb jevícího se univerza, jehož podstatností základ je." "Zákon je tedy podstatný jev" (150).
 
NB: Zákon je podstatný jev
Ergo, zákon a podstata jsou pojmy stejného druhu (stejného řádu) či přesněji stejného stupně, vyjadřující prohloubení lidského poznání jevů, světa etc.
 
NB: (Zákon je odraz podstatného v pohybu univerza.)
Pohyb univerza v jevech (Bewegung des erscheinenden Universums), v podstatnosti tohoto pohybu je zákon.
 
(Jev je celistvost, totalita) ((zákon = část))
"Říše zákonů je klidový obsah jevu; jev je však týž obsah, jenže představující se v neklidné proměně a jako reflexe do jiného...jev je tedy vůči zákonu totalita, neboť v sobě obsahuje zákon, ale ještě víc - totiž moment samopohybující se formy" (151).
(Jev je bohatší než zákon)
Ale dále se, byť nejasně, přiznává, jak se zdá, s. 154, že zákon může tento Mangel [nedostatek] odstranit, že může zachytit i negativní stránku, i Totalität der Erscheinung [totalitu jevu] (zvláště 154 i.f.). Vrátit se!
 
Svět sám o sobě je totožný se světem jevů, ale zároveň je mu protikladný (158). To, co je v jednom pozitivní, je v druhém negativní. To, co je ve světě jevů zlé, je ve světě samém o sobě dobré. Srovnej - praví zde Hegel - Fenomenologii ducha, s. 121 ff.
"Jevící se a podstatný svět...jsou oba samostatné celky existence; jeden by měl být jen reflektovaná existence; druhý bezprostřední existence; ale každý z nich pokračuje ve svém druhém a je tedy sám o sobě totožnost obou těchto momentů...Oba světy jsou především samostatné, ale takové jsou jen jako totality, a těmi jsou tak dalece, jak každý už svou podstatou obsahuje v sobě moment toho druhého..." (159-160)
 
Jádro je zde v tom, že jak svět jevů, tak svět o sobě jsou momenty lidského poznání přírody, stupně, změny či prohloubení (poznání). Posouvání světa o sobě stále dál a dál od světa jevů - to se u Hegela zatím ještě neprojevuje. NB. U Hegela "momenty" pojmu nemají význam "momentů" přechodu?
 
"Tedy zákon je podstatný vztah" (160). (Podtrženo Hegelem.)
Zákon je vztah. Toto NB pro machisty a ostatní agnostiky a pro kantovce etc. Vztah podstat či mezi podstatami.
 
 
Engels, B.: K.Schmidtovi, 12. března 1895
Marx, K., Engels, B.: Vybrané dopisy, Svoboda, Praha 1952, s. 431-434
 
(431-434) Váš dopis mi, myslím, poněkud objasnil, proč jste se v otázce ziskové míry dostal na scestí. Nacházím v něm stejné zabíhání do podrobností, jež je typické pro eklektickou metodu filozofování, která se rozmohla po roce 1848 na německých univerzitách a která ztrácí veškerý přehled a velmi často zabíhá do značně rozvláčného a bezvýsledného dumání nad podrobnostmi. Je to tím, že jste se dříve z klasiků zabýval přec jen převážně právě Kantem; stav německé filozofie v jeho době a jeho odpor proti pedantskému Wolfovu leibnizianismu Kanta více méně donutil dělat tomuto wolfovskému rozumování zdánlivé ústupky ve formě.
Tím si vysvětluji i Váš sklon utápět se v podrobnostech, který se také projevuje ve Vašem dopise exkursem o zákoně hodnoty, při čemž se mi zdá, že ne vždy dbáte na celkovou souvislost, a to tak, že zákon hodnoty degradujete na fikci, asi tak, jako degraduje Kant existenci boha na postulát praktického rozumu.
Vaše výtky proti zákonu hodnoty se týkají - z hlediska skutečnosti - všech pojmů. Totožnost myšlení a bytí - abych se vyjádřil hegelovsky - se kryje všude s Vaším příkladem kruhu a polygonu [mnohostěnu]. Anebo obojí, pojem věci a její skutečnost, probíhající vedle sebe jako dvě asymptoty, které se stále přibližují, ale nikdy se nesetkají. Tento rozdíl obou je právě oním rozdílem, který způsobuje, že pojem není jen tak bez dalšího, přímo již skutečností a skutečnost přímo svým vlastním pojmem. Proto, že pojem má bytostnou povahu pojmu, že se tedy nekryje beze všeho prima facie [na první pohled] se skutečností, z které musí být teprve vyabstrahován, proto ještě není pouhou fikcí. Avšak Vy prohlašujete všechny výsledky myšlení za fikce, protože jim skutečnost odpovídá jen velkou oklikou, a i pak jen asymptoticky přibližně.
Je tomu u všeobecné míry zisku jinak? Existuje v každém okamžiku jen přibližně. Uskuteční-li se někdy ve dvou podnicích na vlas stejně, dosáhnou-li dva podniky v daném roce přesně tutéž míru zisku, pak je to čirá náhoda, ve skutečnosti se ziskové míry mění od obchodu k obchodu, rok od roku podle různých okolností. A všeobecná zisková míra existuje jen jako průměr mnoha obchodů za několik let. Kdybychom ale žádali pod hrozbou degradace na fikci, aby byla zisková míra - řekněme 14,876.934...až na sté desetinné místo v každém obchodě a každým rokem přesně stejná, nepochopili bychom ziskovou míru a ekonomické zákony vůbec. Všechny tyto zákony neplatí totiž jinak než přibližně, v celkové tendenci, v průměru, nikoliv však v bezprostřední skutečnosti. Je to způsobeno jednak tím, že jejich působení je kříženo současným působením jiných zákonů, jednak ale také jejich povahou jako pojmů.
Anebo si vezměte zákon mzdy, realizaci hodnoty pracovní síly, která se uskutečňuje, a to ještě ne vždy, jen v průměru, a mění se podle místa, ba i podle odvětví, podle obvyklé životní úrovně. Nebo si vezměte pozemkovou rentu, která představuje zvláštní zisk nad všeobecnou míru, vyplývající z monopolizované přírodní síly. Ani zde se skutečný zvláštní zisk naprosto bez dalšího nekryje se skutečnou rentou, nýbrž jen přibližně v průměru.
Právě tak tomu je i se zákonem hodnoty a s dělením nadhodnoty mírou zisku:
1. Obojí dosahuje nejdokonalejší přibližné realizace teprve za předpokladu, že je všude úplně zavedena kapitalistická výroba, to znamená, že je společnost zredukována na moderní třídy statkářů, kapitalistů (průmyslníků a obchodníků) a dělníků a všechny mezistupně odstraněny. To neexistuje ještě ani v Anglii a nebude nikdy existovat, tak daleko to nenecháme dospět.
2. Zisk včetně renty má přece různé součásti:
a) zisk z podvodu, který se v algebraickém součtu ruší;
b) zisk ze vzrůstu hodnoty skladovaných zásob (např. zbytku poslední úrody, následuje-li špatná úroda). To se musí koneckonců vyrovnat i teoreticky, pokud to už nebylo vyrovnáno poklesem hodnoty jiného zboží, tím, že musí buďto kupující kapitalisté dosadit tolik, kolik prodávající vydělají, anebo, jde -li o životní prostředky pro dělníky, musí natrvalo stoupnout mzda. Avšak nejpodstatnější z těchto zvýšení hodnot nejsou trvalého rázu, k vyrovnání dochází tedy jen v průměru let a naprosto nedokonale, notoricky na účet dělníků; vyrábějí více nadhodnoty, protože jejich pracovní síla není plně zaplacena;
c) celkovou sumu nadhodnoty, ze které ale opět odpadá část, darovaná kupci, zejména za krizí, kdy je nadprodukce redukována na svůj skutečný obsah společensky nezbytné práce.
Z toho už přece předem vyplývá, že se celkový zisk může krýt s celkovou nadhodnotou jen přibližně. Uvědomíte-li si však dále, že ani celková nadhodnota, ani celkový kapitál nejsou veličinami konstantními, nýbrž variabilními, které se den ze dne mění, ukáže se jako naprosto nemožné, aby se míra zisku...vyjádřila jinak než sbíhavou (konvergentní) řadou a shoda úhrnné sumy a hodnoty byla něčím jiným než neustálým směřováním k jednotě a přitom přece neustálým vzdalováním se od ní. Jinými slovy: jednota pojmu a jevu se jeví jako bytostně nekonečný proces a tím je i v tomto případě jako ve všech druhých.
Copak feudalismus odpovídal někdy svému pojmu? Vznikl v západní Francii, byl dále rozvíjen v Normandii norskými dobyvateli, zdokonalen francouzskými Normany v Anglii a jižní Itálii a nejvíce se přiblížil svému pojmu - v jepičím království jeruzalémském, které zanechalo v "Assises de Jerusalem"*) nejklasičtější výraz feudálního řádu. Byl tento řád fikcí proto, že v plné klasičnosti existoval jen krátkou dobu v Palestině a i tu většinou jen na papíře?
Či snad jsou hlavní pojmy v přírodních vědách fikcemi, protože se naprosto ne vždy kryjí se skutečností? Jakmile přijmeme vývojovou teorii, odpovídají všechny naše pojmy o organickém životě jen přibližně skutečnosti. Jinak by nebylo vůbec žádných změn; ve chvíli, kdy by se pojem a skutečnost v organickém světě absolutně kryly, byl by konec vývoje. Pojem "ryba" zahrnuje v sobě život ve vodě, dýchání žábrami; jak se chcete dostat od ryby k obojživelníkovi, aniž porušíte tento pojem? A byl také skutečně porušen; známe celé množství ryb, u kterých se vzduchový měchýř vyvinul v plíce a které mohou dýchat na vzduchu. Jak se chcete dostat od plaza, snášejícího vejce, k savci, rodícímu živá mláďata a nevyvolat přitom konflikt jednoho nebo dvou pojmů se skutečností? A ve skutečnosti máme v monotremách [ptakořitných] celé pododdělení savců, kladoucích vejce! Viděl jsem roku 1843 v Manchesteru vejce ptakopyska a posmíval jsem se ve své naduté omezenosti té hlouposti, jakoby savci mohli snášet vejce, a teď je to dokázáno! Nedělejte proto s pojmem hodnoty totéž, zač jsem musel dodatečně ptakopyska odprošovat!
________________________________________________________________
(*) "Jeruzalémské zasedání", sbírka zákonů Jeruzalémského království z XI. až XIII. století. (Pozn.red.)
________________________________________________________________
 
 {moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.