Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.5.2. Jedinečné, zvláštní, obecné Friday, June 23 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.5.2. Jedinečné, zvláštní, obecné Tisk E-mail
Pátek, 17 březen 2006

Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 501-503
 
(501-503) Dialektická logika, v protikladu ke staré, pouze formální logice se nespokojuje tím, že jako ona vypočítávala formy pohybu myšlení, tj. různé formy soudu a úsudku, a že by je stavěla bez souvislosti vedle sebe. Naopak, odvozuje tyto formy jednu z druhé, subordinuje je, místo aby je koordinovala, vyvíjí vyšší formy z nižších. Věren svému rozdělení celé logiky, třídí Hegel soudy takto:388)
1. Soud jsoucna, nejjednodušší forma soudu, jíž se kladně nebo záporně vypovídá obecná vlastnost jednotlivé věci (pozitivní soud: růže je červená; negativní soud: růže není modrá; nekonečný soud: růže není velbloud);
2. soud reflexe, jímž se o subjektu vypovídá vztahové určení, relace (singulární soud: tento člověk je smrtelný; partikulární soud: několik, mnoho lidí je smrtelných; univerzální soud: všichni lidé jsou smrtelní, nebo člověk je smrtelný);389)
3. soud nutnosti, jímž se o subjektu vypovídá jeho podstatná určenost (kategorický soud: růže je rostlina; hypotetický soud: když vychází slunce, je den; disjunktivní soud: Lepidosiren [ryba z řádu dvojdyšných, pozn.red.] je buď ryba nebo obojživelník);
4. soud pojmu, jímž se vypovídá o subjektu, do jaké míry odpovídá své obecné povaze, čili jak říká Hegel, svému pojmu (asertorický soud: tento dům je špatný; problematický soud: je-li dům postaven tak a tak, je dobrý; apodiktický soud: dům tak a tak postavený je dobrý).
1. jednotlivý soud, 2. a 3. zvláštní soud, 4. obecný soud.
Jakkoli suše to zde zní a jakkoli svévolně působí na první pohled tu a tam tato klasifikace soudů, každému, kdo prostuduje geniální výklad v Hegelově "Velké logice" (Spisy, V, s. 63-115), 390) bude zřejmá vnitřní pravdivost a nutnost tohoto roztřídění. Abychom to ukázali, jak velice se toto roztřídění zakládá nejen na zákonech myšlení, ale i na přírodních zákonech, chceme tu uvést velmi známý příklad mimo tuto souvislost.
Že třením vzniká teplo, objevili prakticky už předhistoričtí lidé, když snad už před 100 000 lety rozdělali třením oheň a když ještě dříve třením zahřívali studené části těla. Ale kdovíkolik tisíciletí uplynulo od té doby až k objevu, že tření je vůbec zdrojem tepla. Zkrátka, přišla doba, kdy se lidský mozek dostatečně vyvinul, takže mohl vyřknout soud: Tření je zdrojem tepla, soud jsoucna, a to pozitivní.
Opět uplynula tisíciletí, až roku 1842 Mayer, Joule a Colding zkoumali tento zvláštní proces v jeho vztazích k jiným podobným mezitím objeveným procesům, tj. co do jeho nejbližších obecných podmínek, a formulovali soud takto: Všechen mechanický pohyb je schopen přeměnit se třením v teplo. Tolik času a tak mnoho empirických znalostí bylo třeba, než jsme mohli postoupit v poznání předmětu od shora uvedeného pozitivního soudu jsoucna k univerzálnímu soudu reflexe.
Ale teď to šlo rychle. Už za tři roky nato mohl Mayer aspoň co do merita věci pozvednout soud reflexe na stupeň, na kterém platí dnes: Každá forma pohybu je za podmínek určených pro každý případ schopna i nucena převracet se přímo nebo nepřímo v jakoukoli jinou formu pohybu - soud pojmu, a to apodiktický, nejvyšší forma soudu vůbec.
Co se tedy jeví u Hegela jako vývoj formy myšlení soudu jako takového, s tím se tu setkáváme jako s vývojem našich teoretických znalostí o povaze pohybu vůbec, opírajících se o empirickou základnu. Ukazuje to však, že zákony myšlení a přírodní zákony jsou nutně v souladu, jakmile jsou správně poznány.
První soud můžeme považovat za soud jedinečný: registruje se ojedinělé faktum, že třením vzniká teplo. Druhý soud můžeme považovat za soud zvláštní: zvláštní forma pohybu, mechanická, ukázala vlastnost, že za zvláštních okolností (třením) přechází v jinou zvláštní formu pohybu, v teplo. Třetí soud je soud obecný: každá forma pohybu prokázala schopnost i nutnost zvrátit se v kteroukoli jinou formu pohybu. Touto formou dostal zákon své poslední vyjádření. Můžeme jej doložit novými objevy, můžeme mu dát nový, bohatší obsah. Avšak k takto vyjádřenému zákonu samému nemůžeme už nic dodat. Ve své obecnosti, kdy forma i obsah jsou stejně obecné, není schopen dalšího rozšíření: je to absolutní přírodní zákon.
Bohužel to pokulhává u formy pohybu bílkovin, alias života, dokud nedovedeme vyrobit bílkovinu.
 
 
(389) Slova „singulární“, „partikulární“, „univerzální“ jsou užita ve formálně logickém smyslu na rozdíl od dialektických kategorií „jedinečné“, „zvláštní“, „obecné“.
 
(390) Engels odkazuje na druhou kapitolu „Soud“ z třetí knihy Hegelovy „Logiky jako vědy“.
 
 
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 333-337
 
(333-337) Marx analyzuje v Kapitálu zpočátku nejprostší, nejobvyklejší, nejzákladnější, nejčastější, nejběžnější vztah buržoazní (zbožní) společnosti, s nímž se miliónkrát setkáváme: směnu zboží. V tomto nejprostším jevu (v této "buňce" buržoazní společnosti) odhaluje analýza všechny rozpory (respektive zárodky všech rozporů) soudobé společnosti. Další výklad nám ukazuje vývoj (i růst i pohyb) těchto rozporů i této společnosti v sumě jejích jednotlivých částí od jejího počátku až k jejímu konci.
Taková pak musí být metoda výkladu (respektive zkoumání) dialektiky vůbec (neboť u Marxe je dialektika buržoazní společnosti jen zvláštním případem dialektiky). Začněme tím nejprostším, nejobvyklejším, nejčastějším etc., libovolným soudem: listí stromu je zelené; Ivan je člověk; Alík je pes apod. Již zde (jak geniálně postřehl Hegel) je dialektika: jednotlivé je obecné (srov. Aristotelés, Metafyzika, Schweglerův překlad, Bd. II, S. 40; 3. Buch, 4. Kapitel, 8-9: "denn natürlich kann man nicht der Meinung sein, dass es ein Haus - dům vůbec - gebe ausser den sichtbaren Häusern", "Nebudeme přece tvrdit, že jest nějaký dům mimo jednotlivé domy"). To znamená, že protiklady (jednotlivé je protikladné obecnému) jsou totožné: jednotlivé neexistuje jinak než v té souvislosti, která vede k obecnému. Obecné existuje v jednotlivém, skrze jednotlivé. Každé jednotlivé je (tak či onak) obecné. Každé obecné je (částečkou nebo stránkou nebo podstatou) jednotlivého. Každé obecné jen přibližně zahrnuje všechny jednotlivé předměty. Každé jednotlivé je neúplně zahrnuto v obecném atd. atd. Každé jednotlivé souvisí tisíci přechody s jednotlivými (věcmi, jevy, procesy) jiného druhu atd. Už zde jsou prvky, zárodky pojmu nutnosti, objektivní souvislosti v přírodě etc. Už zde najdeme nahodilé a nutné, jev a podstatu, neboť řekneme-li Ivan je člověk, Alík je pes, toto je list stromu atd., odhlížíme od toho, co se nám jeví, a stavíme jedno proti druhému.
Tak je možno (a nutno) v libovolném soudu jako v "buňce" objevit zárodky všech prvků dialektiky a ukázat tak, že dialektika je vlastní veškerému lidskému poznání vůbec. A přírodověda nám ukazuje (a to je třeba opět ukázat na libovolném nejjednodušším příkladu) objektivní přírodu s týmiž vlastnostmi, přeměnu jednotlivého v obecné, nahodilého v nutné, přechody, přelivy, vzájemnou souvislost protikladů. Dialektika je skutečně teorie poznání (Hegelova i) marxismu: právě této "stránce" věci (to není "stránka" věci, nýbrž podstata věci) nevěnoval pozornost Plechanov, o jiných marxistech už ani nemluvě.
 

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.