Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.2.4. Prostor a čas Thursday, July 20 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.2.4. Prostor a čas Tisk E-mail
Středa, 15 březen 2006

Engels, B.: Anti-Dühring

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 71, 69-71

 

(71) Základní formy veškerého bytí jsou totiž prostor a čas, a bytí mimo čas je stejně velký nesmysl jako bytí mimo prostor. Hegelovo "bytí minuvší bez času" a novoschellingovské "předem nemyslitelné bytí"46) jsou racionální představy ve srovnání s tímto bytím mimo čas.

(69-71) Věčnost v čase, nekonečnost v prostoru záleží už předem a podle prostého smyslu slova v tom, že na žádnou stranu nemá konec, dopředu ani dozadu, nahoru ani dolů, napravo ani nalevo. Tato nekonečnost je jiná než nekonečnost nekonečné řady, ta totiž už předem vždycky začíná jedničkou, prvním článkem. Tato představa řady se nedá aplikovat na náš předmět, což se okamžitě ukáže, jakmile ji aplikujeme na prostor. Nekonečná řada v prostorovém pojetí je čára vedená z určitého bodu určitým směrem do nekonečna. Vyjádří se tím třeba jen zdaleka nekonečnost prostoru? Naopak, k pochopení rozměrů prostoru je zapotřebí přinejmenším šesti čar vedených z tohoto jednoho bodu trojnásobně protichůdnými směry; a tak bychom měli šest takových rozměrů. Kant to velmi dobře pochopil, proto také svou řadu čísel přenesl na prostorovost světa jenom nepřímo, oklikou. Pan Dühring nás naopak nutí předpokládat v prostoru šest rozměrů, a hned vzápětí nenachází dost slov, aby vyjádřil své rozhořčení nad matematickým mysticismem Gaussovým, který se nechtěl spokojit třemi obvyklými prostorovými rozměry.45)

Aplikujeme-li čáru nebo řadu jednotek nekonečnou v obou směrech na čas, má to jistý obrazný smysl. Ale představíme-li si čas jako čáru počítanou od jedničky nebo vycházející z určitého bodu, pak tím již předem říkáme, že čas má počátek: předpokládáme, co právě máme dokázat. Dodáváme nekonečnosti času jednostranný, polovičatý charakter; ale jednostranná, rozpůlená nekonečnost znamená také vnitřní rozpor, pravý opak "nekonečnosti myšlené bez rozporů". Z tohoto rozporu se vymaníme jen tehdy, předpokládáme-li, že jednička, kterou začínáme počítat řadu, bod, z něhož dále měříme čáru, je libovolná jednotka v řadě, libovolný bod na čáře, u nichž je pro čáru nebo řadu vedlejší, kam je umístíme.

Ale co s rozporem "odpočítané nekonečné řady čísel"? Budeme jej moci blíže vyšetřit, jakmile nám pan Dühring předvede trik, jak ji odpočítat. Ať zase přijde, až dokáže počítat od nekonečna k nule. Vždyť je jasné, že kdekoli začne počítat, zanechá za sebou nekonečnou řadu a s ní i úlohu, kterou má vyřešit. Jen ať převrátí tu svou nekonečnou řadu 1 + 2 + 3 + 4...a pokusí se počítat zase od nekonečného konce k jedničce; je to očividně pokus člověka, který vůbec nechápe, oč jde. A nejen to. Tvrdí-li pan Dühring, že nekonečná řada uplynulého času je odpočítaná, pak tím tvrdí, že čas má počátek; vždyť jinak by přece vůbec nemohl začít "odpočítávat". Zase tedy podstrkuje jako předpoklad to, co má dokázat. Představa odpočítané nekonečné řady, jinými slovy: Dühringův zákon určitého počtu obepínající celý svět je tedy contradictio in adjecto, obsahuje v sobě samém rozpor, a to rozpor absurdní.

Jasná věc: nekonečnost, která má konec, ale ne počátek, není o nic víc ani míň nekonečná než ta, která má počátek, ale ne konec. Kdyby pan Dühring chápal věci aspoň trochu dialekticky, musel by zjistit, že počátek a konec patří nutně k sobě jako severní a jižní pól, a že jakmile vynecháme konec, stane se prostě začátek koncem - jedním koncem, který řada má, a naopak. Celý ten klam by byl nemožný, kdyby nebylo v matematice zvykem operovat s nekonečnými řadami. Protože se v matematice musí vycházet z něčeho určitého, konečného, aby se došlo k neurčitému, nekonečnému, musí všechny matematické řady, ať kladné nebo záporné, začínat jedničkou, jinak se s nimi nedá počítat. Ale co je ideální potřeba matematikova, není ještě ani zdaleka závazný zákon pro reálný svět.

Pan Dühring si ostatně nikdy nedokáže myslet skutečnou nekonečnost bez rozporů. Nekonečnost je rozpor a je plná rozporů. Rozpor je už v tom, že se má nekonečnost skládat ze samých konečností, a přece je tomu tak. Ohraničenost materiálního světa nevede k rozporům o nic méně než jeho neohraničenost, a každý pokus odstranit tyto rozpory vede, jak jsme viděli, k novým a horším rozporům. Právě proto, že nekonečnost je rozpor, je to proces rozvíjející se bez konce v čase a prostoru. Zrušení rozporu by znamenalo konec nekonečnosti. To už docela správně pochopil Hegel, a proto se také k pánům mudrujícím o tomto rozporu staví se zaslouženým pohrdáním.

________________________________________________________________

(46) Viz Hegel, "Wissenschaft der Logik" ["Logika jako věda"], kniha II, začátek Nauky o podstatě. O Schellingově kategorii "předem nemyslitelné bytí" viz Engelsův článek "Schelling a zjevení" (viz Marx, K., Engels, F., Gesamtausgabe, sv.2, Berlín 1930, s. 208).

 

(45) Jde o Dühringovy útoky na myšlenky velikého německého matematika Karla Friedricha Gausse o vytvoření neeuklidovské geometrie, zvláště o vybudování geometrie mnohorozměrného prostoru.

________________________________________________________________

 

 

Engels, B.: Dialektika přírody

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 513-514, 340-341

 

(513-514) Ad vocem Nägeli: nepostižitelnost nekonečna. Jakmile řekneme, že hmota a pohyb nejsou vytvořeny a jsou nezničitelné, říkáme, že svět existuje jako nekonečný progres, tj. ve formě špatné nekonečnosti, a pochopili jsme z toho procesu všechno, co se pochopit dá. Nanejvýš ještě zbývá otázka, zda tento proces je - ve velkých kolobězích - věčným opakováním téhož, nebo zda ty koloběhy mají sestupné a vzestupné větve.

Špatná nekonečnost. Pravou nekonečnost zařadil už Hegel správně do zaplněného prostoru a času, do přírodního procesu a do dějin. Nyní také celá příroda přešla v dějiny a dějiny se odlišují od dějin přírody jen jako vývojový proces sebe si uvědomujících organismů. Tato nekonečná rozmanitost přírody a dějin má v sobě nekonečnost prostoru a času - špatnou nekonečnost - jen jako zrušený moment, sice podstatný, ale ne převažující.

 

(340-341) Ostatně věčně se opakující sled světů v nekonečném čase je pouze logickým doplňkem trvání nesčetných světů vedle sebe v nekonečném prostoru - to je teze, jejíž nutnost musel uznat dokonce i antiteoretický yankeeovský mozek Draperův. *)

Hmota se pohybuje ve věčném koloběhu, který se dovršuje teprve v údobích, pro něž náš pozemský rok už není postačujícím měřítkem, v koloběhu, v němž doba vrcholného vývoje, doba organického života a ještě více doba života bytostí vědomých si sebe samých i přírody, je vymezena stejně skoupě jako prostor, v němž se uplatňují život a sebeuvědomění; v koloběhu, v němž každý konečný způsob existence hmoty, ať už je to Slunce nebo mlhovina, jednotlivý živočich nebo živočišný rod, chemické slučování nebo rozkládání, je stejně pomíjející a v němž není nic věčného kromě věčně se měnící, věčně se pohybující hmoty a zákonů, podle nichž se pohybuje a mění. Ale ať již se tento koloběh opakuje v čase a prostoru jakkoli často a nelítostně; ať už vzejde a zahyne sebevíc miliónů Sluncí a Zemí; ať trvá jakkoli dlouho, než se v některé sluneční soustavě alespoň na jedné planetě vytvoří podmínky pro organický život; ať už budou muset dříve vzniknout a zaniknout nesčetné organické bytosti, než se z jejich středu vyvinou živočichové s mozkem schopným myšlení a naleznou nakrátko vhodné podmínky pro život, načež budou rovněž bez milosti vymýceni - máme jistotu, že hmota zůstává ve všech proměnách věčně táž, že žádný z jejích atributů se nemůže nikdy ztratit a že s touž železnou nutností, s jakou jednou vyhubí na zemi svůj vrcholný výkvět, myslícího ducha, zrodí jej jinde a jindy znovu.

________________________________________________________________

(*) "Mnohost světů v nekonečném prostoru vede k představě sledu světů v nekonečném čase" (Draper J.W., "History of the Intellectual Development of Europe", sv.II, s. 325. (Engelsova poznámka.)

________________________________________________________________

 

 

Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus

Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 198-201, 202, 209, 210-211

 

(198-201) Protože materialismus uznává existenci objektivní reality, tj. pohybující se hmoty, existující nezávisle na našem vědomí, musí nutně uznávat také objektivní realitu času a prostoru, a tím se liší především od kantovství, které v této otázce stojí na stanovisku idealismu a nepokládá čas a prostor za objektivní realitu, ale za formy lidského názoru. Filozofové nejrůznějších směrů, jsou-li jen poněkud důslednými mysliteli, jsou si zcela jasně vědomi zásadního rozdílu dvou základních filozofických linií i v této otázce. Začněme materialisty.

"Prostor a čas", praví Feuerbach, "nejsou pouhé formy jevů, nýbrž základní podmínky (Wesenbedingungen)...bytí (Werke, II, 332).[171] Protože Feuerbach uznává smyslový svět, který poznáváme prostřednictvím počitků, za objektivní realitu, odmítá přirozeně jak fenomenalistické (jak by řekl Mach o sobě), tak agnostické (jak se vyjadřuje Engels) chápání prostoru a času; jako nejsou věci a tělesa jednoduchýmni jevy, komplex počitků, nýbrž jsou to objektivní reality, které působí na naše smysly, tak i prostor a čas nejsou pouhými formami jevů, nýbrž objektivně reálnými formami bytí. Ve světě není nic než pohybující se hmota a pohybující se hmota se nemůže pohybovat jinak než v prostoru a v čase. Představy člověka o prostoru a čase jsou relativní, avšak z těchto relativních představ se skládá absolutní pravda, neboť tyto relativní představy se vyvíjejí směrem k absolutní pravdě, přibližují se k ní. Proměnlivost lidských představ o prostoru a čase vyvrací jejich objektivní realitu právě tak málo, jako proměnlivost vědeckých poznatků o struktuře a formách pohybu hmoty nevyvrací objektivní realitu vnějšího světa.

Když Engels odhaloval nedůsledného a zmateného materialistu Dühringa, přistihl právě jeho při tom, že mluví o proměnlivosti pojmu času (tato otázka je nesporná pro všechny významnější soudobé filozofy nejrůznějších filozofických směrů) a uhýbá před jasnou odpovědí na otázku: Jsou prostor a čas reálné nebo ideální? Jsou naše relativní představy o prostoru a čase přiblížením k objektivně reálným formám bytí? Nebo to jsou jen produkty vyvíjející se, organizující se, harmonizujicí se myšlenky člověka apod.? V tom a pouze v tom spočívá základní gnozeologická otázka, která je skutečnou dělicí čárou mezi základními filozofickými směry. "Předně nám není vůbec nic po tom", píše Engels, "které pojmy se proměňují v hlavě pana Dühringa. Nejde o pojem času, nýbrž o skutečný čas, jehož se pan Dühring tak snadno" (tj. frázemi o proměnlivosti pojmů) "nezbaví" (Anti-Dühring, 5. něm.vyd., S. 41).64)

Zdá se to tak jasné, že by i páni Juškevičové mohli pochopit jádro problému. Engels proti Dühringovi staví obecně uznané a pro každého materialistu samozřejmé tvrzení o skutečnosti, tj. objektivní reálnosti času, a tvrdí, že žádnými úvahami o proměnlivosti pojmů času a prostoru se nelze vyhnout přímé odpovědi, zda uznáváme nebo popíráme toto tvrzení. Nejde o to, že by Engels odmítal jak nutnost, tak vědecký význam bádání o proměnlivosti, o vývoji našich pojmů času a prostoru, nýbrž o to, abychom důsledně řešili gnozeologickou otázku, tj. otázku zdroje a významu veškerého lidského poznání vůbec. I poněkud rozumný filozofický idealista, a když Engels mluvil o idealistech, měl na mysli geniálně důsledné idealisty klasické filozofie, snadno uzná, že naše pojmy času a prostoru se vyvíjejí, aniž by přestal být idealistou; může například uznávat, že vyvíjející se pojmy času a prostoru se přibližují absolutní ideji času a prostoru apod. Není možné zastávat důsledné filozofické hledisko nepřátelské každému fideismu a každému idealismu, neuznáme-li rozhodně a jednoznačně, že naše vyvíjející se pojmy času a prostoru jsou odrazem objektivně reálného času a prostoru a že se i zde, tak jak je tomu vůbec, přibližují objektivní pravdě.

"Základní formy veškerého bytí", poučuje Engels Dühringa, "jsou totiž prostor a čas, a bytí mimo čas je právě tak veliký nesmysl jako bytí mimo prostor" (tamtéž).

Proč Engels potřeboval v první polovině této věty skoro doslovně opakovat Feuerbacha a v druhé připomíná Feuerbachův úspěšný boj proti největším teistickým nesmyslům? Protože Dühring, jak je vidět z téže Engelsovy kapitoly, aby mohl vykonstruovat svou filozofii, musel se opřít jednak o "poslední příčinu" světa, jednak o "první popud" (což je, jak praví Engels, jiný výraz pro pojem boha). Bezpochyby chtěl být Dühring právě tak upřímně materialistou i ateistou, jako naši machisté chtějí být marxisty, ale nedovedl uplatnit tak důsledné filozofické hledisko, které by skutečně vzalo idealistickým a teistickým nesmyslům veškerou půdu pod nohama. Poněvadž neuznával - nebo alespoň neuznával bezvýhradně a důsledně (neboť Dühring v této otázce kolísal a plodil zmatek) - objektivní reálnost času a prostoru, není náhodné, nýbrž je nevyhnutelné, že se Dühring řítil po nakloněné ploše až k "poslední příčině" a k "prvním popudům", neboť se zřekl objektivního kritéria, jež by mu zabránilo pohybovat se za hranicemi času a prostoru. Jsou-li čas a prostor pouze pojmy, má lidstvo, které je vytvořilo, právo pohybovat se mimo jejich hranice a buržoazní profesoři mají právo přijímat od reakčních vlád plat za to, že hájí oprávněnost překračovat tyto hranice a přímo či nepřímo ospravedlňují středověké "nesmysly".

Engels dokázal Dühringovi, že teoreticky je popření objektivní reálnosti času a prostoru filozofická zmatenina, prakticky pak kapitulace nebo nemohoucnost vůči fideismu.

 

(202) Relativista Mach se omezuje na zkoumání pojmu času v různých vztazích! A přešlapuje na místě právě tak jako Dühring. Jsou-li "elementy" počitky, pak vzájemná závislost fyzikálních elementů nemůže existovat mimo člověka, před člověkem, před organickou hmotou. Dávají-li počitky času a prostoru člověku biologicky účelnou orientaci, je to možné jedině za podmínky, že tyto počitky odrážejí objektivní realitu existující mimo člověka: člověk by se nemohl biologicky přizpůsobit prostředí, kdyby mu jeho počitky nepodávaly objektivně správnou představu o něm. Učení o prostoru a čase je úzce spojeno s řešením základní gnozeologické otázky: Jsou naše počitky obrazy těles a věcí, nebo jsou tělesa komplexy našich počitků? Mach jen kolísá mezi oběma řešeními.

 

(209) Bazarov se jako všichni machisté ocitl na scestí tím, že zaměnil proměnlivost lidských pojmů o čase a prostoru, jejich výlučně relativní ráz, s nezvratností faktu, že člověk a příroda existují jen v čase a prostoru, kdežto bytosti mimo čas a prostor, vytvořené kněžourstvím a udržované fantazií nevědomé a utlačené masy lidstva, jsou chorobné fantazie, výmysly filozofického idealismu, mizerný produkt mizerného společenského řádu. Každým dnem může zastarat a zastarává učení vědy o struktuře látky, o chemickém složení potravy, o atomu a elektronu, ale pravda, že člověk se nenají myšlenek a že nelze rodit děti jen platonickou láskou, zastarat nemůže. A filozofie, která popírá objektivní reálnost času a prostoru, je stejně absurdní, vnitřně prohnilá a falešná jako popírání těchto posledních pravd. Úskoky idealistů a agnostiků jsou vcelku stejně licoměrné jako farizejské kázání o platonické lásce!

 

(210-211) Neboť něco jiného je otázka, jakým způsobem vnímá člověk prostor pomocí různých smyslových orgánů a jak dlouhým historickým vývojem z těchto vjemů vznikají abstraktní pojmy prostoru, a něco zcela jiného je otázka, odpovídá-li těmto vjemům a těmto lidským pojmům objektivní realita nezávislá na lidstvu. Tuto poslední otázku, ačkoli právě jen toto je otázka filozofická, Bogdanov "nepostřehl" v množství detailních zkoumání, která se zabývají první otázkou, a proto nedovedl jasně postavit Engelsův materialismus proti Machově zmatku.

Čas i prostor "jsou formy sociální shody zkušeností různých lidí" (tamtéž, s.34), jejich "objektivnost" je "obecná platnost" (tamtéž).

To je naprosto falešné. Obecně platné je i náboženství, vyjadřující sociální shodu zkušeností většiny lidstva. Ale například náboženské učení o minulosti Země a o stvoření světa neodpovídá žádné objektivní realitě. Vědeckému učení, že Země existovala dříve, než tu byla jakákoli společnost, dříve než lidstvo, dříve než existovala organická hmota, že Země existovala v určitém čase a v určitém prostoru vzhledem k jiným planetám, tomuto učení (i když je na každém vývojovém stupni vědy relativní, jako je relativní každé stadium vývoje náboženství) odpovídá objektivní realita. Podle Bogdanova se však různé formy prostoru a času přizpůsobují lidské zkušenosti a poznávací schopnosti. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: naše "zkušenost" a naše poznání se přizpůsobují stále více objektivnímu prostoru a času a odrážejí je stále pravdivěji a hlouběji.

________________________________________________________________

(54) Viz Engels, B., "Anti-Dühring", čes.vyd. 1952, s. 38-39.

[171] Bd.II. Philosophische Kritiken und Grundsätze. 1846, VII, 414 S.

(64) Marx, K., Engels, B., Spisy 20, Praha 1966, s. 71.

________________________________________________________________

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.