Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.2.3. Hmota a pohyb Saturday, March 25 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.2.3. Hmota a pohyb Tisk E-mail
Středa, 15 březen 2006

Engels, B.: Anti-Dühring

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 78-79

 

(78-79) Duhring redukuje pohyb na mechanickou sílu jako na jeho domnělou základní formu, a tím si znemožňuje porozumět skutečné souvislosti mezi hmotou a pohybem, která byla ostatně nejasná i všem dřívějším materialistům. A přece je to celkem prostá věc. Pohyb je způsob existence hmoty. Nikdy a nikde neexistovala a ani nemůže existovat hmota bez pohybu. Pohyb ve vesmíru, mechanický pohyb menších mas na jednotlivých vesmírných tělesech, kmitání molekul v podobě tepla nebo elektrického či magnetického proudu, chemický rozklad a slučování, organický život - v jedné nebo druhé z těchto forem pohybu nebo v několika zároveň se nachází každý jednotlivý atom látky na světě v každém daném okamžiku. Všechen klid, všechna rovnováha je jenom relativní, má smysl jenom vzhledem k té či oné určité formě pohybu. Těleso může být například na zemi v mechanické rovnováze, mechanicky v klidu; ale to naprosto nebrání, aby se podílelo na pohybu Země i celé sluneční soustavy, stejně jako to nebrání jeho nejmenším fyzikálním částečkám, aby prováděly kmity podmíněné jeho teplotou, ani atomům jeho látky, aby prodělávaly nějaký chemický proces. Hmota bez pohybu je stejně nemyslitelná jako pohyb bez hmoty. Pohyb je proto stejně nestvořitelný a nezničitelný jako sama hmota, což starší filozofie (Descartes) formuluje tak, že kvantita pohybu vyskytujícího se ve světě je stále táž.47) Pohyb se tedy nedá vytvořit, dá se pouze přenášet...

Ukazuje se tedy, že nehybný stav hmoty je jedna z nejjalovějších a nejnejapnějších představ, vyslovená "horečná fantazie". Aby se k ní dospělo, je nutno představit si relativní mechanickou rovnováhu, v níž může být na této Zemi nějaké těleso, jako absolutní klid, a potom ji přenést na celý vesmír. To je ovšem snadnější, redukuje-li se univerzální pohyb na pouhou mechanickou sílu. A potom omezení pohybu na pouhou mechanickou sílu poskytuje ještě jednu výhodu: je možno představit si sílu jako klidovou, jako vázanou, tedy pro tu chvíli neúčinnou.

____________________________________________________

(47) Myšlenku o zachování kvanta pohybu vyslovil Descartes v "Traktátu o světle" (první část díla "De mundo" ["Svět"] napsaného v letech 1630-1633, vydaná posmrtně roku 1664) a v dopise de Beaunovi z 30.dubna 1639. Nejúplněji byla tato teze vyložena v Descartově knize "Principia Philosophiae" ["Principy filozofie"], Amsterodam 1644, druhý díl, § 36.

________________________________________________________________

 

 

Engels, B.: Dialektika přírody. Stati a fragmenty

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 522, 366-367

 

(522) Pohyb a rovnováha. Rovnováha je neodlučitelná od pohybu.*) V pohybu vesmírných těles je pohyb v rovnováze a rovnováha v pohybu (relativně). Ale každý speciální relativní pohyb, tj. zde každý jednotlivý pohyb jednotlivých těles na pohybujícím se nebeském tělese, je snaha o dosažení relativního klidu, rovnováhy. Možnost relativního klidu těles, možnost dočasného stavu rovnováhy je podstatnou podmínkou diferencování hmoty, a tím i života. Na Slunci neexistuje rovnováha jednotlivých látek, jen rovnováha celé masy, nebo jenom velmi nepatrná rovnováha podmíněná značnými rozdíly hustoty; na povrchu je věčný pohyb a neklid, disociace. Na Měsíci panuje patrně výlučná rovnováha, bez jakéhokoli relativního pohybu - smrt (Měsíc = negativita). Na Zemi se pohyb diferencuje ve střídání pohybu a rovnováhy: jednotlivý pohyb směřuje k rovnováze, masa pohybu jednotlivou rovnováhu opět ruší. Skála dospěla do stavu klidu, eroze, působení příboje, řek, ledovců neustále rovnováhu ruší. Vypařování a déšť, vítr, teplo, elektrické a magnetické jevy skýtají týž obraz. Konečně v živém organismu vidíme ustavičný pohyb jak všech nejmenších částic, tak větších orgánů, jehož výsledkem je během normálního životního období neustálá rovnováha celého organismu, a přece stále zůstává v pohybu, živá jednota pohybu a rovnováhy.

Každá rovnováha je jen relativní a dočasná.

 

(366-367) Pohyb v nejobecnějším slova smyslu, pojímaný jako způsob existence, jako neoddělitelný atribut hmoty, zahrnuje všechny změny a procesy probíhající ve vesmíru, od pouhého přemístění až po myšlení. Zkoumání povahy pohybu muselo samozřejmě vycházet od nejnižších, nejjednodušších forem pohybu a muselo se je naučit chápat, dříve než mohlo vykonat něco ve vysvětlení forem vyšších a rozvinutějších. Tak vidíme, jak v historickém vývoji přírodních věd byla nejprve vytvořena teorie jednoduchého přemístění, mechanika vesmírných těles a pozemských mas; následuje teorie molekulárního pohybu, fyzika, a hned za ní, téměř vedle ní a místy před ní, věda o pohybu atomů, chemie. Teprve když tato různá odvětví poznání forem pohybu ovládajících neživou přírodu dosáhla vysokého stupně rozvoje, bylo možno se pustit s úspěchem do vysvětlování pohybových jevů představujících životní proces. Toto vysvětlování pokračovalo úměrně s pokrokem mechaniky, fyziky a chemie. Tak se stalo, že zatímco mechanika dovedla už dávno uspokojivě vysvětlit působení kostí jako pák v živočišném těle, jež jsou uváděny v pohyb stahováním svalů, a to zákony, které platí i v neživé přírodě, fyzikálně chemické zdůvodnění ostatních životních projevů se teprve více méně začíná rozbíhat. Zkoumáme-li tu tedy povahu pohybu, musíme pustit ze zřetele organické formy pohybu. Jsme tedy nuceni omezit se z nouze - podle stavu vědy - na formy pohybu neživé přírody.

Každý pohyb je spojen s nějakým přemístěním, ať už je to přemístění vesmírných těles, pozemských mas, molekul, atomů nebo částic éteru. Čím je forma pohybu vyšší, tím je toto přemístění menší. Přemístění nikterak nevyčerpává povahu příslušného pohybu, ale nemůže být od něho odděleno. Musí tedy být prozkoumáno přede vším ostatním.

Celá nám dostupná příroda tvoří soustavu, souvislý celek, přičemž tělesy rozumíme všechny hmotné reality od hvězd až k atomům, dokonce až k éterovým částicím, pokud uznáváme jejich realitu. V tom, že tato tělesa spolu souvisí, je už obsaženo, že na sebe působí, a toto vzájemné působení je právě pohyb. Už zde se ukazuje, že hmota je nemyslitelná bez pohybu. A jestliže dále považujeme hmotu za něco daného, právě tak nestvořitelného jako nezničitelného, plyne z toho, že také pohyb je jak nestvořitelný, tak nezničitelný. Tento závěr byl nevyhnutelný, jakmile lidé poznali vesmír jako soustavu, jako souvislý celek těles. A protože k tomuto poznání dospěla filozofie dávno předtím, než se tato idea účinně uplatnila v přírodovědě, můžeme si vysvětlit, proč se filozofie plných 200 let před přírodními vědami dopracovala závěru o nestvořitelnosti a nezničitelnosti pohybu. I forma, v níž byl tento závěr učiněn, má stále ještě převahu nad dnešní příirodovědeckou formulací. Descartova věta, že množství pohybu, existující ve vesmíru, je stále stejné, chybuje jen formálně v tom, že konečného výrazu je tu použito o nekonečné veličině. Naproti tomu platí dnes v přírodovědě dvě vyjádření téhož zákona: Helmholtzův zákon o zachování síly a novější, přesnější zákon o zachování energie, z nichž jeden, jak uvidíme, tvrdí pravý opak druhého a nadto každý z nich vyjadřuje jen jednu stránku vztahu.

________________________________________________________________

(*) Nad touto řádkou je docela nahoře v rukopise napsáno tužkou: "Rovnováha = převaha přitažlivosti nad odpuzováním." (Pozn.red.)

________________________________________________________________

 

Engels, B: Anti-Dühring

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 80-81

 

(80-81) Pro našeho metafyzika je ovšem tvrdý oříšek a trpká pilulka, že pohyb má mít svou míru ve svém opaku, v klidu. To je přece očividný protimluv a podle pana Dühringa každý protimluv je protismysl, tj. nesmysl. Nicméně zůstává faktem, že zavěšený kámen představuje určité množství mechanického pohybu, přesně měřitelného jeho váhou a vzdáleností od země a libovolně upotřebitelné různým způsobem - například přímým pádem, klouzáním po nakloněné rovině, otáčením hřídele; a s nabitou puškou je tomu právě tak. Dialektickému pojetí nečiní vůbec potíže, že pohyb lze vyjádřit jeho opakem, klidem. Pro ně je celý protiklad, jak jsme viděli, jen relativní; absolutní klid, bezpodmínečná rovnováha neexistuje. Jednotlivý pohyb tíhne k rovnováze, celek pohybu rovnováhu zase ruší. Tak jsou klid a rovnováha, kdekoli se vyskytnou, výsledkem omezeného pohybu, a je samozřejmé, že tento pohyb se dá měřit svým výsledkem, že se jím dá vyjádřit a že se z něho dá v té nebo oné formě zase vytvořit. S takovým jednoduchým podáním věci se však pan Dühring nemůže spokojit. Jako dobrý metafyzik nejprve vyhloubí mezi pohybem a rovnováhou propast, která ve skutečnosti neexistuje, a pak se diví, že nemůže přes tuto propast vlastní výroby najít most.

 

Engels, B.: Dialektika přírody

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 521, 338-339

 

(521) Nezničitelnost pohybu je vyjádřena v Descartově větě, že ve vesmíru se udržuje stále totéž množství pohybu. Přírodovědci to vyjadřují nedokonale jako "nezničitelnost síly". Pouze kvantitativní vyjádření Descartovo rovněž nestačí: pohyb jako takový, jako podstatné činné uplatnění, jako forma existence hmoty, je nezničitelný jako hmota sama, v tom je ta kvantitativní stránka. Také zde tedy byl filozof po dvou stech letech potvrzen přírodovědcem.

 

(338-339) Ale v teoretické přírodovědě, jež zpracovává své nazírání přírody v pokud možno harmonický celek a bez níž se nyní nehne z místa ani ten nejbezmyšlenkovitější empirik, musíme velmi často počítat s nedostatečně známými veličinami, a neúplným znalostem musela vždycky pomáhat kupředu důslednost myšlení. Tak musela moderní přírodověda převzít od filozofie tezi o nezničitelnosti pohybu; bez ní už nemůže existovat. Pohyb hmoty není však jen hrubý mechanický pohyb, pouhé přemístění, je to teplo a světlo, elektrické a magnetické napětí, chemické slučování a rozkládání, život a konečně vědomí. Říci, že hmota je za celou dobu své časově neomezené existence schopna diferencovat svůj pohyb a tak rozvinout celé bohatství tohoto pohybu jen jednou, a to ve srovnání se svou věčností na mizivě malou dobu, kdežto předtím a potom je omezena na pouhé přemísťování - znamená tvrdit, že hmota je smrtelná a pohyb pomíjející. Nezničitelnost pohybu nemůže být pojímána jen kvantitativně, nýbrž také kvalitativně; hmota, jejíž ryze mechanické přemísťování obsahuje sice, za příznivých podmínek, možnost přeměnit se v teplo, elektřinu, chemickou reakci, život, která však není už schopna vytvořit tyto podmínky ze sebe samé, taková hmota už ztratila pohyb; pohyb, který ztratil schopnost přeměnit se v příslušející mu různé formy, má sice ještě dynamis [potenci], nikoli však energeia [účinnost], a je tedy částečně zničen. Obojí je však nemyslitelné.

 

 

Lenin, V.I.: Filozofické sešity

Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 248-249, 249-250, 152

 

(248-249) "Pochopit znamená vyjádřit ve formě pojmů". Pohyb je podstata času a prostoru. Tuto podstatu vyjadřují dva základní pojmy: (nekonečná) nepřetržitost (Kontinuität) a "punktualita" (= popření nepřetržitosti, přetržitost). Pohyb je jednota nepřetržitosti (času a prostoru) a přetržitosti (času a prostoru). Pohyb je rozpor, jednota protikladů.

 

(249-250) Pohyb znamená, že těleso je v daném okamžiku na daném místě, v následujícím okamžiku na jiném místě - to je námitka, kterou Černov opakuje (viz jeho Filozofické studie) [53] po všech "metafyzických" odpůrcích Hegelových.

Tato námitka je nesprávná: 1. popisuje výsledek pohybu, a ne pohyb sám; 2. neukazuje, neobsahuje v sobě možnost pohybu; 3. znázorňuje pohyb jako sumu, spojení stavů klidu, tj. (dialektický) rozpor neodstraňuje, nýbrž jen zakrývá, odsunuje, zaclání, zastírá...

Nemůžeme si představit, vyjádřit, změřit, zobrazit pohyb, aniž jsme přetrhli nepřetržité, aniž jsme zjednodušili, zhrubili, aniž jsme rozdělili, umrtvili živé. Zobrazení pohybu v myšlení je vždycky zhrubení, umrtvení - a to nejen v myšlení, nýbrž i v počitku, a nejen pohybu, nýbrž i jakéhokoli pojmu.

A v tom je podstata dialektiky. Právě tuto podstatu vyjadřuje i formule: jednota, totožnost protikladů.

 

(152) Pohyb a "samopohyb" (to NB! samovolný (samostatný), spontánní, vnitřně nutný pohyb), "změna", "pohyb a životnost", "princip každého samopohybu", "puzení" (Trieb) k "pohybu" a k "činnosti" - protiklad k "mrtvému bytí" - kdo by uvěřil, že je to jádro "hegelovštiny", abstraktní a abstrusen (těžkopádné, nesmyslné?) hegelovštiny?? Toto jádro bylo nutno odhalit, pochopit, hinüberretten,83) vyloupnout, očistit, což také učinili Marx a Engels.

Idea univerzálního pohybu a změny (1813, Logika) byla vytušena dříve, než byla aplikována na život a společnost. Pro společnost byla vyhlášena dříve (1847), než byla dokázána v aplikaci na člověka (1859).84)

________________________________________________________________

[53] Filosofskije i sociologičeskije etjudy, M.,"Sotrudničestvo", 1907, 380 s.

 

(83) Slovo hinüberretten (zachránit) je převzato z Předmluvy k druhému vydání knihy Anti-Dühring, v němž Engels napsal: "Byli jsme s Marxem snad téměř jediní, kdo z německé idealistické filozofie uchovali vědomou dialektiku a přenesli ji do materialistického pojetí přírody a dějin" (Marx, K., Engels, B., Spisy 20, Praha 1966, s.36).

 

(84) Lenin má na mysli vydání těchto tří děl: G.W.F. Hegel, Logika jako věda (její první dvě knihy vyšly v letech 1812 a 1813); Marx, K., Engels, B., Manifest komunistické strany (napsán koncem roku 1847, vydán v únoru 1848); Ch.Darwin, O původu druhů (uveřejněno 1859).

________________________________________________________________

 

Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus

Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 303, 296-298, 299, 311

 

(303) Ostwaldův energetismus je krásným příkladem, jak rychle se "nová" terminologie stává módou a jak rychle se ukazuje, že pozměněný způsob vyjadřování vůbec neodstraňuje základní filozofické otázky a základní filozofické směry. Materialismus a idealismus lze vyjádřit (ovšem více či méně důsledně) v termínech "energetismu" právě tak jako v termínech "zkušenosti" apod. Energetistická fyzika je zdrojem nových idealistických pokusů myslet si pohyb bez hmoty, jež byly dosud pokládány za nerozložitelné, a protože se podařilo objevit dosud nevídané formy pohybu hmoty.

 

(296-298) Co spojuje filozofický idealismus se snahou odtrhnout hmotu od pohybu, oddělit látku od síly? Nebylo by "ekonomičtější" představovat si pohyb bez hmoty?

Představme si důsledného idealistu, který například zastává názor, že celý svět je jeho počitkem nebo jeho představou atd. (má-li za to, že je to počitek nebo představa "nikoho", změní se tím jen druh filozofického idealismu, ne však jeho podstata). Idealistu ani nenapadne popírat, že svět je pohyb, totiž pohyb vlastních myšlenek, představ a počitků. Otázku, co se pohybuje, idealista odmítne a považuje ji za nesmyslnou: střídají se mé počitky, mizejí a vynořují se představy, nic víc. Mimo mne neexistuje nic. "Je tu pouze pohyb" - a hotovo. Sotva si můžeme představit "ekonomičtější" myšlení. Solipsistu, který důsledně setrvává na svém názoru, nelze vyvrátit žádnými argumenty, sylogismy či definicemi.

Základní rozdíl mezi materialistou a stoupencem idealistické filozofie spočívá v tom, že materialista považuje počitek, představu a vůbec vědomí člověka za obraz objektivní reality. Svět je pohyb objektivní reality, kterou odráží naše vědomí. Pohybu představ, vjemů atd. odpovídá pohyb hmoty mimo mne. Pojem hmoty nevyjadřuje nic jiného než objektivní realitu danou nám v počitku. Proto odtrhnout pohyb od hmoty je totéž jako odtrhnout myšlení od objektivní reality, odtrhnout vlastní počitky od vnějšího světa, tj. přejít k idealismu. Trik, který se obvykle dělá s popíráním existence hmoty, s připouštěním pohybu bez hmoty, spočívá v zamlčování vztahu hmoty k myšlení. Věc je podávána tak, jako by tento vztah neexistoval, ale ve skutečnosti se sem tajně propašovává, neřekne se o něm na začátku úvahy nic, ale nakonec se víceméně nepozorovaně vynořuje.

Hmota zmizela, říká se nám, a je snaha z toho dělat gnozeologické závěry. A myšlení zůstalo? ptáme se my. Jestliže ne, jestliže se zmizením hmoty zmizelo i myšlení, se zmizením mozku a nervového systému zmizely i představy a počitky, znamená to, že zmizelo všechno, že zmizela i vaše úvaha jako jedna z ukázek jakéhosi "myšlení" (nebo nedomyšlenosti)! Jestliže však hmota zmizela, jestliže se při jejím zmizení předpokládá, že myšlení (představa, počitek atd.) nezmizelo, znamená to, že jste vskrytu přešli na stanovisko filozofického idealismu. To se právě stává lidem, kteří si z "ekonomických" důvodů chtějí představovat pohyb bez hmoty; vždyť mlčky, prostě již tím, že svou úvahu dále rozvíjejí, musí uznat, že myšlení existuje poté, co zmizela hmota. A to znamená, že se tu vychází z velmi prostého nebo velmi složitého filozofického idealismu: z velmi prostého, vyúsťuje-li otevřeně v solipsismus (já existuji a celý svět je jen mým počitkem); z velmi složitého, jestliže myšlenka, představa, počitek živého člověka jsou nahrazeny mrtvou abstrakcí: myšlenkou bez člověka, představou bez člověka, počitkem bez člověka, myšlenkou vůbec (absolutní ideou, univerzální vůlí apod.), počitkem jako neurčitým "elementem", "psychičnem", jež je substituováno za veškeré fyzično atd. apod. Mezi různými druhy filozofického idealismu jsou přitom možné tisíce odstínů a vždy lze vytvořit odstín tisící prvý, takže autorovi takového tisícího prvého podsystému (např. empiriomonismu) se může zdát důležitá jeho odlišnost od ostatních. Z hlediska materialismu jsou tyto rozdíly zcela nepodstatné. Podstatné je východisko. Podstatné je, že pokusem představovat si pohyb bez hmoty je propašovávána myšlenka odtržená od hmoty, a to je právě filozofický idealismus.

 

(299) Idealista může pokládat svět za pohyb našich počitků (byť i "sociálně organizovaných" a nanejvýš "harmonizovaných"); materialista jej pokládá za pohyb objektivního zdroje, objektivního modelu našich počitků. Metafyzický, tj. antidialektický materialista může připustit existenci hmoty (byť i dočasnou, před "prvním popudem" apod.) bez pohybu. Dialektický materialista nejenže pokládá pohyb za neoddělitelnou vlastnost hmoty, nýbrž odmítá také zjednodušený názor na pohyb atd.

 

(311) Spiritualista, který zůstává věrný sám sobě, odtrhuje pohyb od hmoty. Pohyb těles se v přírodě transformuje na pohyb něčeho, co není tělesem se stálou hmotností, na pohyb něčeho, co je neznámým nábojem neznámé elektřiny v neznámém éteru - tato dialektika materiálních změn, které se opakují v laboratoři a v továrně, není pro idealisty (stejně jako pro širokou veřejnost a pro machisty) potvrzením materialistické dialektiky, nýbrž je argumentem proti materialismu. "Mechanicistická teorie jako uznávaný (professed) výklad světa je pokrokem mechanické fyziky samé smrtelně zasažena" (143).*) Svět je pohybující se hmota, odpovíme na to, a zákony pohybu této hmoty vyjadřuje mechanika, pokud jde o pohyby pomalé, a elektromagnetická teorie, pokud jde o pohyby rychlé.

________________________________________________________________

(*) James Ward, "Naturalism and Agnosticism", vol. I, 1906, p.143

________________________________________________________________

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.