Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.2.2. Revoluce v přírodovědě a fyzikální idealismus na přelomu století Saturday, November 29 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.2.2. Revoluce v přírodovědě a fyzikální idealismus na přelomu století Tisk E-mail
Středa, 15 březen 2006

Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 309, 285-286, 287, 289-292, 336-337, 339-341, 344-345
 
(309) Nová fyzika, která objevila nové druhy hmoty a nové formy jejího pohybu, předložila po zhroucení starých fyzikálních pojmů staré filozofické otázky.
 
(285-286) Z filozofického hlediska je tedy podstata "krize soudobé fyziky" v tom, že stará fyzika viděla ve svých teoriích "reálné poznání materiálního světa", tj. odraz objektivní reality. Nový směr ve fyzice vidí v teorii jen symboly, znaky a ukazatele pro praxi, tj. popírá existenci objektivní reality nezávislé na našem vědomí a jím odrážené...materialistická teorie poznání, přijímaná dřívější fyzikou živelně, byla nahrazena idealistickou a agnostickou teorií poznání a fideismus navzdory přání idealistů a agnostiků toho využil.
 
(287) Podstata krize soudobé fyziky spočívá v tom, že staré zákony a základní principy již neplatí, že je zavrhována existence objektivní reality mimo vědomí, tj. materialismus je nahrazován idealismem a agnosticismem. "Hmota zmizela" - tak je možno vyjádřit základní a vzhledem k mnohým dílčím otázkám typickou obtíž, jež tuto krizi způsobila.
 
(289-292) Materialismus a idealismus se liší tím, jak odpovídají na otázku zdroje našeho poznání a vztahu poznání (a "psychična" vůbec) k fyzickému světu, kdežto otázka stavby hmoty, atomů a elektronů je otázka, jež se týká výhradně tohoto "fyzického světa". Když fyzikové říkají, že "hmota mizí", chtějí tím říci, že až dosud přírodní vědy mohly převést veškerý výzkum fyzického světa na tři základní pojmy: hmota, elektřina, éter; nyní zbývají jen dva poslední pojmy, protože hmotu lze převést na elektřinu, atom lze vysvětlit jako jakousi nekonečně malou sluneční soustavu, uvnitř které se kolem kladného elektronu98) pohybují určitou rychlostí (a to, jak jsme viděli, neobyčejně velkou) záporné elektrony.99) Fyzický svět lze tedy redukovat místo na několik desítek prvků na dva nebo na tři prvky (pokud kladný a záporný elektron tvoří "dvě podstatně odlišné hmoty", jak tvrdí fyzik Pellat, viz Rey, l.c.,[281] p. 294-295). Přírodní vědy nás tedy přivádějí k "jednotě hmoty" (tamtéž) - a to je skutečný obsah věty o zmizení hmoty, o nahrazení hmoty elektřinou atd., která způsobuje zmatek v hlavě tolika lidem. "Hmota mizí", to znamená, že mizí hranice, po kterou jsme dosud hmotu znali, že naše vědění proniká hlouběji; mizí vlastnosti hmoty, které se dříve zdály absolutní, neměnné, elementární (neprostupnost, setrvačnost, hmotnost101) apod.) a které se nyní projevují jako relativní, vlastní jen některým stavům hmoty. Neboť jediná "vlastnost" hmoty, s jejímž uznáváním je spjat filozofický materialismus, je vlastnost být objektivní realitou, existovat mimo naše vědomí.
Chyba machismu vůbec a machistické nové fyziky spočívá v ignorování této základny filozofického materialismu a rozdílu mezi metafyzickým materialismem a materialismem dialektickým. Uznávání nějakých neměnných prvků "neměnné podstaty věcí" apod. není materialismus, nýbrž metafyzický materialismus, tj. antidialektický materialismus. Proto J.Dietzgen zdůrazňoval, že "objekt vědy je nekonečný", že nezměřitelné, zcela nepoznatelné a nevyčerpatelné je nejen nekonečno, nýbrž i nejmenší atom", neboť "příroda je ve všech svých částech bez začátku a bez konce" (Kleinere philosophische Schriften, S. 229 až 230). Proto uvedl Engels svůj příklad s objevem alizarinu v černouhelném dehtu a kritizoval mechanistický materialismus. Chceme-li položit otázku z jediného správného, tj. dialektickomaterialistického hlediska, musíme se tázat, zda existují elektrony, éter a tak dále mimo lidské vědomí jako objektivní realita, nebo ne? Na tuto otázku budou muset přírodovědci bez váhání odpovědět a také stále odpovídají ano, jako bez váhání uznávají existenci přírody před člověkem a před organickou hmotou. A tak je vlastně otázka rozhodnuta ve prospěch materialismu, neboť pojem hmoty, jak už jsme řekli, neznamená gnozeologickky nic jiného než objektivní realitu, jež existuje nezávisle na lidském vědomí a je jím odrážena.
Dialektický materialismus však zdůrazňuje přibližný, relativní charakter každého vědeckého tvrzení o stavbě hmoty a o jejích vlastnostech, zdůrazňuje, že v přírodě neexistují absolutní hranice, pohybující se hmota přechází z jednoho stavu do druhého, který se z našeho hlediska zdá s ním nesmiřitelný atd. I když z hlediska "zdravého rozumu" je přeměna nevážitelného éteru ve vážitelnou hmotu a naopak podivuhodná, i když je "zvláštní", že elektron nemá žádnou hmotnost mimo elektromagnetickou, i když je nenormální, že mechanické zákony pohybu se omezují jen na jednu oblast přírodních jevů a že jsou podřízeny hlubším zákonům elektromagnetických jevů atd., je to vše jen dalším potvrzením dialektického materialismu. Nová fyzika sklouzla k idealismu hlavně proto, že fyzikové neznali dialektiku. Bojovali proti metafyzickému (v Engelsově, nikoli v pozitivistickém, tj. humovském smyslu slova) materialismu, proti jeho jednostranné "mechaničnosti", a vylévali z vany vodu i s dítětem. Tím, že popřeli neměnnost do té doby známých prvků a vlastností hmoty, dospěli až k tomu, že popřeli hmotu, tj. objektivní realitu fyzického světa. Tím, že popřeli absolutní charakter nejdůležitějších a základních zákonů, dospěli až k tomu, že popřeli jakékoli objektivní zákonitosti v přírodě, že prohlásili přírodní zákon za pouhou konvenci, za "vymezené očekávání", za "logickou nutnost" apod. Tím, že zdůraznili přibližný, relativní charakter našich poznatků, dospěli až k popření objektu, který je nezávislý na poznání a který je přibližně věrně a relativně správně tímto poznáním odrážen. Atd. atd. donekonečna.
Bogdanovovy úvahy z roku 1899 o "neměnné podstatě věcí", Valentinovovy a Juškevičovy úvahy o "substanci" atd. jsou stejnými plody neznalosti dialektiky. Z Engelsova hlediska je neměnné jen jedno - totiž to, že lidské vědomí (jestliže lidské vědomí existuje) odráží vnější svět, který existuje a vyvíjí se nezávisle na něm. Pro Marxe a Engelse neexistuje žádná jiná "neměnnost", žádná jiná "podstata", žádná "absolutní substance" v tom smyslu, jak tyto pojmy popsala prázdná profesorská filozofie. "Podstata" věcí nebo "substance" je také relativní; vyjadřuje jen, že lidské poznání objektů se prohlubuje, a jestliže včera toto prohlubování nedošlo dál než k atomu, dnes je dál než u elektronu a éteru, a tak dialektický materialismus zdůrazňuje, že všechny tyto mezníky poznávání přírody, dosažené postupujícím věděním člověka, mají charakter dočasný, relativní, přibližný. Elektron je stejně nevyčerpatelný jako atom, příroda je nekonečná, ale existuje nekonečně, a právě toto jedině kategorické, jedině bezpodmínečné uznání její existence mimo vědomí a počitky člověka odlišuje dialektický materialismus od relativistického agnosticismu a od idealismu.
 
(336-337) "Fyzikální" idealismus, tj. idealismus určité školy fyziků z konce 19.století a z počátku 20.století, "vyvrací" materialismus stejně tak málo, jak málo může prokázat spojitost idealismu (nebo empiriokriticismu) s přírodními vědami, jak málo přesvědčivé byly podobné snahy F.A.Langeho a "fyziologických" idealistů. Příklon k reakční filozofii, jenž se v obou případech vyskytl u jedné přírodovědecké školy v jedné oblasti přírodních věd, je dočasná oklika, přechodné chorobné období v dějinách vědy, choroba růstu vyvolaná především náhlým zhroucením starých ustálených pojmů...
Základní materialistický duch fyziky a veškerých soudobých přírodních věd ovšem překoná všemožné krize jedině tehdy, bude-li metafyzický materialismus nahrazen dialektickým materialismem.
 
(339-341) To je první příčina vzniku "fyzikálního" idealismu. Reakční tendence plodí sám pokrok vědy. Velký úspěch přírodních věd, skutečnost, že se přiblížily k tak homogenním a jednoduchým elementům hmoty, jejichž zákony pohybu se dají zpracovat matematicky, způsobuje, že matematikové zapomínají na hmotu. "Hmota mizí", zůstávají jen rovnice. Na novém vývojovém stupni a jakoby v nové podobě dospíváme ke staré kantovské myšlence: rozum předpisuje přírodě zákony...
Druhou příčinou, která dala vzniknout "fyzikálnímu" idealismu, je princip relativismu, relativnosti našeho vědění, princip, jenž se zvlášť silně vnucuje fyzikům v období náhlého zhroucení starých teorií a jenž při neznalosti dialektiky nutně vede k idealismu.
Tato otázka vztahu mezi relativismem a dialektikou je snad nejdůležitější pro vysvětlení teoretických nezdarů machismu...
Všechny staré pravdy fyziky se ukazují jako pravdy relativní včetně těch, které byly pokládány za nesporné a nezvratné; to znamená, že žádná objektivní pravda nezávislá na lidstvu nemůže existovat. Tak uvažují nejen všichni machisté, ale všichni "fyzikální" idealisté vůbec. Že ze souhrnu relativních pravd v jejich vývoji se vytváří absolutní pravda, že relativní pravdy představují relativně věrné odrazy objektu, který je na lidstvu nezávislý, že tyto odrazy se stávají stále věrnějšími, že v každé vědecké pravdě přes její relativnost je prvek absolutní pravdy - všechna tato tvrzení, samozřejmá pro každého, kdo se zamyslel nad Engelsovým Anti-Dühringem, jsou pro "moderní" teorii poznání knihou se sedmi pečetěmi.
Takové spisy jako Teorie fyziky P.Duhema nebo Stallovy Pojmy a teorie soudobé fyziky, jež Mach zvlášť doporučuje, ukazují velmi názorně, že tito "fyzikální" idealisté přikládají největší význam právě důkazu relativnosti našich poznatků a v podstatě kolísají mezi idealismem a dialektickým materialismem. Oba autoři, kteří žili v různé době a přistupují k otázce z různých hledisek (Duhem je povoláním fyzik a pracoval v tomto oboru dvacet let; Stallo je bývalý pravověrný hegelovec, který se stydí za svou přírodní filozofii v starohegelovském duchu, již vydal v roce 1848), bojují velmi energicky proti atomisticko-mechanistickému chápání přírody. Dokazují, že toto chápání je omezené, že je nemožné, abychom je uznali za hranici našich poznatků, že mnohé pojmy autorů přidržujících se tohoto pojetí, jsou zkostnatělé. Takovýto nedostatek starého materialismu je jistě nepochybný; nepochopení relativnosti všech vědeckých teorií, neznalost dialektiky a přeceňování mechanistického hlediska vytýkal Engels dřívějším materialistům. Engels však dovedl (na rozdíl od Stalla) hodit přes palubu hegelovský idealismus a geniálně pochopit pravdivé jádro hegelovské dialektiky. Engels se zřekl starého, metafyzického materialismu ve prospěch dialektického materialismu a nikoli ve prospěch relativismu, který upadá do subjektivismu.
 
(344-345) Zkrátka, dnešní "fyzikální" idealismus právě tak jako včerejší "fyziologický" idealismus znamená pouze to, že jedna škola přírodovědců v jedné oblasti přírodních věd upadla do reakční filozofie, protože se nedovedla přímo a okamžitě povznést od metafyzického materialismu k materialismu dialektickému. Tento krok soudobá fyzika dělá a udělá jej, ale k této jedině správné metodě a jedině správné filozofii přírodních věd nepostupuje přímo, nýbrž oklikami, nikoli vědomě, nýbrž živelně, nevidí jasně svůj "konečný cíl", nýbrž přibližuje se k němu tápavě, kolísavě, často z opačné strany. Soudobá fyzika prožívá porodní bolesti. Rodí dialektický materialismus. Porod je bolestný. Rodí se přitom nejen živoucí a životaschopná bytost, ale nutně i nějaké mrtvé plody, jisté zmetky, které by se měly odklidit. Mezi tyto zmetky patří celý fyzikální idealismus, celá empiriokritická filozofie spolu s empiriosymbolismem, empiriomonismem atd. apod.
 
 
 
 
(98) Kladným elektronem se na rozhraní 19. a 20.století nazývala částice s kladným elementárním elektrickým nábojem. Existenci kladného elektronu v dnešním pojetí (pozitron) předpověděl v roce 1928 anglický fyzik P.A.M.Dirac; v roce 1932 objevil pozitron v kosmických paprscích americký fyzik C.Anderson.
 
(99) Představa o struktuře atomu vznikla na konci 19.století. Lenin vycházel z představy Rutherforda. Další rozvoj fyziky ukázal, že jádro atomu se skládá z elementárních částic - nukleonů (protonů a neutronů), že elektron má kromě hmotnosti a náboje, což už bylo známo na začátku 20.století, ještě další vlastnosti. Bylo objeveno mnoho dalších, vlastnostmi se lišících elementárních částic. Značný další pokrok vedl k využívání jaderné energie.
 
[281] Rey, A., La théorie de la physique chez les physiciens contemporains. Paris, Alcan, 1907.
 
(101) Pravděpodobně jde o mechanickou hmotnost, která se v klasické fyzice pokládala za věčnou a neměnnou vlastnost hmoty.
________________________________________________________________
 

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.