Úvodní stránka arrow Marxismus arrow B.1.2. Střety materialismu a idealismu Monday, April 24 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
B.1.2. Střety materialismu a idealismu Tisk E-mail
Pátek, 10 březen 2006

Marx, K., Engels, B.: Svatá rodina

Spisy. Svazek 2, SNPL, Praha 1957, s. 144-151

 

(144-151) "Přesně a prozaicky řečeno" bylo francouzské osvícenství XVIII. století a zejména francouzský materialismus nejen bojem proti tehdejším politickým institucím a proti tehdejšímu náboženství a teologii, nýbrž právě tak otevřeným, vysloveným bojem proti metafyzice sedmnáctého století a proti veškeré metafyzice, zejména proti metafyzice Descartově, Malebranchově, Spinozově a Leibnizově. Proti metafyzice byla postavena filozofie, tak jako Feuerbach při svém prvním rozhodném vystoupení proti Hegelovi postavil proti opilé spekulaci střízlivou filozofii. Metafyzika XVII. století, poražená francouzským osvícenstvím a zejména francouzským materialismem XVIII. století, prožila vítěznou a obsažnou restauraci v německé filozofii a zejména ve spekulativní německé filozofii XIX. století. Když ji Hegel geniálně spojil s veškerou pozdější metafyzikou a německým idealismem a založil metafyzickou univerzální říši, opět jako v XVIII. století útoku proti teologii odpovídal útok proti spekulativní metafyzice a proti veškeré metafyzice. Metafyzika provždy podlehne materialismu, který je nyní dovršen díky tomu, co vykonala spekulace sama, a spadá vjedno s humanismem. A jako Feuerbach v teoretické oblasti, tak francouzský a anglický socialismus a komunismus v praktické oblasti představoval materialismus spadající vjedno s humanismem.

"Přesně a prozaicky řečeno" existují dva směry francouzského materialismu; jeden z nich odvozuje svůj původ od Descarta, druhý od Locka. Druhý směr je rozpracováván převážně ve Francii a ústí přímo do socialismu. První, - mechanický materialismus přechází ve francouzskou přírodovědu ve vlastním smyslu. Oba směry se v průběhu vývoje proplétají. Francouzským materialismem, který vychází přímo od Descarta, se nemusíme blíže zabývat, stejně jako se nemusíme zabývat francouzskou školou Newtonovou a vývojem francouzské přírodovědy vůbec.

Proto jen tolik:

Descartes dal ve své fyzice hmotě sebestvořitelnou sílu a mechanický pohyb pojal jako její životní projev. Svou fyziku úplně oddělil od své metafyziky. Uvnitř Descartovy fyziky je hmota jedinou substancí, jediným základem bytí a poznání.

Francouzský mechanický materialismus navázal na Descartovu fyziku v protikladu k jeho metafyzice. Jeho žáky byli antimetafyzikové z povolání, totiž fyzikové.

Lékařem Le Royem tato škola začíná, lékařem Cabanisem vrcholí a lékař Lamettrie je jejím centrem. Descartes byl ještě naživu, když Le Roy přenesl kartesiánskou konstrukci zvířete - podobně jako v XVIII. stol. Lamettrie - na lidskou duši, prohlásil duši za modus těla a ideje za mechanické pohyby. Byl dokonce přesvědčen, že Descartes si nechal své pravé mínění pro sebe. Descartes protestoval. Na konci XVIII. století dovršil Cabanis kartesiánský materialismus ve spise: "Rapports du physique et du moral de l'homme" ["Vztah mezi fyzickým a morálním v člověku"].52)

Karteziánský materialismus existuje ve Francii dodnes. Dosáhl velikých úspěchů v mechanické přírodovědě, které lze, přesně a prozaicky řečeno, vytýkat všechno možné, jen ne romantiku.

Metafyzika XVII. století, jejímž hlavním představitelem ve Francii byl Descartes, měla od svého zrodu antagonistu v materialismu. Materialismus vystoupil proti Descartovi v postavě Gassendiho, obnovitele epikurejského materialismu. K Demokritovi a Epikurovi měl francouzský a anglický materialismus vždy nejhlubší vztah. Jiného protivníka měla karteziánská metafyzika v anglickém materialistovi Hobbesovi. Gassendi a Hobbes zvítězili nad svým odpůrcem dlouho po své smrti, tehdy, kdy již oficiálně vládl na všech francouzských školách.

Voltaire poznamenal, že lhostejnost Francouzů XVIII. století ke sporům mezi jesuity a jansenisty53) způsobily spíše Lawovy finanční spekulace než filozofie. Ano, pád metafyziky XVII. století lze vysvětlit z materialistické teorie XVIII. století jen potud, že samo toto teoretické hnutí vysvětlujeme z praktického utváření tehdejšího francouzského života. Tento život byl zaměřen na bezprostřední přítomnost, na světský požitek a světské zájmy, na vezdejší svět. Jeho antiteologické, antimetafyzické, materialistické praxi musely odpovídat antiteologické, antimetafyzické, materialistické teorie. Metafyzika se prakticky úplně zdiskreditovala. Stručně tu naznačíme jen teoretický průběh.

V XVII. století byla metafyzika (vzpomeňme Descarta, Leibnize atd.) ještě prostoupena pozitivním, světským obsahem. Dělala objevy v matematice, fyzice a jiných exaktních vědách, které do ní, jak se zdálo, patřily. Již na začátku XVIII. století bylo toto zdání zničeno. Pozitivní vědy se od ní oddělily a vymezily si své oblasti. Z celého bohatství metafyziky zbyly už jen myšlenkové podstaty a nebeské věci, a to právě v době, kdy všechen zájem na sebe začaly soustřeďovat reálné podstaty a pozemské věci. Metafyzika zjalověla. Téhož roku, kdy zemřeli poslední velcí francouzští metafyzikové XVII. století, Malebranche a Arnauld, narodili se Helvétius a Condillac.

Mužem, který teoreticky zdiskreditoval metafyziku XVII. století a veškerou metafyziku, byl Pierre Bayle. Jeho zbraní byl skepticismus vykovaný ze zaklinadel metafyziky samé. Sám zprvu vycházel z karteziánské metafyziky. Jako Feuerbacha dovedl boj proti spekulativní teologii k boji proti spekulativní filozofii právě proto, že ve spekulaci poznal poslední oporu teologie a musel donutit teology, aby se od pavědy vrátili k primitivní, odpuzující víře, tak náboženské pochybnosti dovedly Bayla k pochybnostem o metafyzice, která byla oporou této víry. Podrobil proto kritice celý historický vývoj metafyziky. Stal se jejím historiografem, aby napsal historii její smrti. Vyvrátil hlavně Spinozu a Leibnize.

Tím, že skepsí rozložil metafyziku, připravil Pierre Bayle ve Francii nejen půdu materialismu a filozofii zdravého lidského rozumu. Zároveň zvěstoval, že brzy vznikne ateistická společnost; dokazoval to tím, že může existovat společnost složená ze samých ateistů, že ateista může být člověkem, který si zaslouží úcty, a že člověka nesnižuje ateismus, nýbrž pověra a modlářství.

Pierre Bayle byl podle slov jednoho francouzského spisovatele "posledním metafyzikem ve smyslu XVII. století a prvním filozofem ve smyslu XVIII. století".

Kromě negativního vyvrácení teologie a metafyziky XVII. století bylo zapotřebí pozitivního, antimetafyzického systému. Bylo zapotřebí knihy, která by shrnula tehdejší životní praxi v systém a teoreticky ji zdůvodnila. Lockův spis "O původu lidského rozumu"54) přišel s druhé strany Kanálu jako na zavolanou. Byl přijat nadšeně jakou toužebně očekávaný host.

Vzniká otázka: Je snad Locke Spinozův žák? "Světské" dějiny mohou odpovědět:

Materialismus je rodný syn Velké Británie. Již její scholastik Duns Scotus si kladl otázku, "zda hmota nemůže myslit".

Aby tento zázrak dokázal udělat, přizval na pomoc boží všemohoucnost, tj. přinutil samu teologii, aby kázala materialismus. Kromě toho byl nominalista. Nominalismus je u anglických materialistů jedním z hlavních prvků, jako je vůbec prvním výrazem materialismu.

Skutečným praotcem anglického materialismu a veškeré moderní experimentální vědy je Bacon. Pravou vědou je pro něho přírodověda, a fyzika opírající se o smysly je nejvýznamnější část přírodovědy. Jeho autoritami jsou zhusta Anaxagoras se svými homoiomeriemi a Demokritos se svými atomy. Podle jeho učení jsou smysly neklamné a jsou zdrojem všech poznatků. Věda je zkušenostní věda a spočívá v použití racionální metody na smyslově dané. Indukce, analýza, srovnání, pozorování a experiment jsou hlavní podmínky racionální metody. Z vlastností vrozených hmotě je první a nejvýznamnější vlastností pohyb, a to nejen jako mechanický a matematický pohyb, nýbrž ještě více jako pud, životní duch, napětí, jako trýzeň - abychom použili výrazu Jacoba Böhma - hmoty. Prvotní formy hmoty jsou živé, individualizující, hmotě inherentní bytostné síly, produkující specifické rozdíly.

U Bacona, svého prvního tvůrce, materialismus v sobě ještě v naivní formě chová zárodky všestranného vývoje. Hmota se usmívá na celého člověka poeticky smyslovým leskem. Aforistická doktrina sama se však ještě hemží teologickými nedůslednostmi.

Ve svém dalším vývoji se materialismus stává jednostranným. Hobbes je systematik baconovského materialismu. Smyslovost ztrácí barvu a vůni a mění se v abstraktní smyslovost geometra. Fyzický pohyb je obětován mechanickému nebo matematickému pohybu; za hlavní vědu je prohlašována geometrie. Materialismus se stává nepřátelským člověku. Aby materialismus mohl přemoci člověku nepřátelského, netělesného ducha na jeho vlastním poli, musí si sám umrtvit tělo a stát se asketou. Vystupuje jako rozumová bytost, zato také rozvíjí neúprosnou důslednost rozumu.

Skýtá-li smyslovost lidem všechny poznatky, ukazuje Hobbes, vycházeje z Bacona, jak názor, myšlenka, představa atd. nejsou nic jiného než fantomy tělesného světa více méně zbaveného jeho smyslové formy. Věda může těmto fantomům jenom dávat jména. Jednoho jména lze použít pro několik fantomů. Mohou dokonce existovat jména jmen. Byl by to však rozpor na jedné straně připouštět, že všechny ideje mají původ ve smyslovém světě, a na druhé straně tvrdit, že slovo je více než slovo, že kromě představovaných, vždy jednotlivých podstat existují ještě obecné podstaty. Netělesná substance je stejný protimluv jako netělesné těleso. Těleso, bytí, substance jsou jedna a táž reálná idea. Myšlenku nelze oddělit od hmoty, která myslí. Hmota je subjekt všech změn. Slovo nekonečný nemá smysl, neznamená-li schopnost našeho ducha bez konce přidávat. Protože lze vnímat, vědět jen to, co je hmotné, neví člověk nic o existenci boha. Jen má vlastní existence je jistá. Každá lidská vášeň je mechanický pohyb, který končí nebo začíná. Objekty snažení jsou dobro. Člověk podléhá týmž zákonům jako příroda. Moc a svoboda jsou totožné.

Hobbes systematizoval Bacona, ale jeho základní princip, původ poznatků a idejí ze smyslového světa, blíže nezdůvodnil.

Locke zdůvodnil Baconův a Hobbesův princip ve svém eseji o původu lidského rozumu.

Jako Hobbes zničil teistické předsudky baconovského materialismu, tak Collins, Dodwell, Coward, Hartley, Priestley atd. zničili poslední teologickou překážku lockovského sensualismu. Deismus, alespoň pro materialistu, není nic víc než pohodlný a snadný způsob, jak se zbavit náboženství.

Zmínili jsme se již, jak Lockův spis přišel vhod Francouzům. Locke zdůvodnil filozofii bon sens, zdravého lidského rozumu, tj. nepřímo řekl, že neexistuje filozofie, která by se neopírala o zdravé lidské smysly a o rozum, který z těchto smyslů vychází.

Přímý žák a francouzský vykladač Lockův, Condillac, ihned zaměřil lockovský sensualismus proti metafyzice XVII. století. Dokázal, že ji Francouzi právem zavrhli jako pouhý výplod fantazie a teologických předsudků. Uveřejnil vyvrácení Descartova, Spinozova, Leibnizova a Malebranchova systému.

Ve spise "L'essai sur l'origine des connaissances humaines" ["Essej o původu lidských poznatků"]55) rozvedl Lockovu myšlenku a dokazoval, že nejen duše, ale i smysly, nejen umění vytvářet ideje, ale také umění smyslového vnímání jsou věcí zkušenosti a návyku. Celý vývoj člověka závisí proto na výchově a vnějších okolnostech. Teprve eklektická filozofie vytlačila Condillaca z francouzských škol.

Rozdíl mezi francouzským a anglickým materialismem je rozdíl mezi těmito dvěma národnostmi. Francouzi dali anglickému materialismu esprit, tělo a krev, výmluvnost. Dávají mu temperament a původ, které mu ještě chyběly. Civilizují jej.

U Helvétia, který rovněž vychází z Locka, nabývá materialismus vlastního francouzského rázu. Helvétius jej zároveň chápe ve vztahu k společenskému životu. (Helvétius, De l'homme [O člověku]).56) Smyslové vlastnosti a sebeláska, požitek a správně pochopený osobní zájem jsou základem veškeré morálky. Přirozená rovnost lidských duševních schopností, jednota pokroku rozumu a pokroku průmyslu, přirozená dobrota člověka, všemocnost výchovy, to jsou hlavní momenty jeho systému.

Spojením karteziánského materialismu s anglickým materialismem jsou spisy Lamettriovy. Lamettrie používá Descartovy fyziky až do detailů. Jeho "L'homme machine" ["Člověk stroj"]57) je vytvořen podle Descartova zvířete stroje. V Holbachově "Systému přírody" ["Systeme de la nature"]58) je v části věnované fyzice také spojen francouzský materialismus s materialismem anglickým a část o morálce je v podstatě založena na Helvétiově etice. Francouzský materialista, který je ještě nejvíce spojen s metafyzikou, za což jej také chválí Hegel, Robinet ("De la nature" [O přírodě]),59) se výslovně dovolává Leibnize.

O Volneyovi, Dupuisovi, Diderotovi atd. ani o fyziokratech není třeba mluvit, když jsme dokázali dvojí původ francouzského materialismu a metafyziky XVII. století, metafyziky Descartovy, Spinozovy, Malebranchovy a Leibnizovy. Tento protiklad mohli Němci postřehnout až tehdy, když se sami dostali do protikladu ke spekulativní metafyzice.

Jako karteziánský materialismus přechází v přírodovědu ve vlastním smyslu, tak ústí druhý směr francouzského materialismu přímo do socialismu a komunismu.

Není zapotřebí zvláštního důvtipu, aby člověk z učení materialismu o původní dobrotě lidí a rovnosti jejich rozumových vloh, o všemocnosti zkušenosti, návyku, výchovy, o vlivu vnějších okolností na člověka, o velikém významu průmyslu, o oprávnění požitku atd. postřehl jeho nutnou souvislost s komunismem a socialismem. Čerpá-li člověk všecko své poznání, cítění atd. ze smyslového světa a ze zkušenosti získané ve smyslovém světě, jde tedy o to, zařídit empirický svět tak, aby v něm člověk zakoušel, navykal si na opravdu lidské, aby sám sebe zakoušel jako člověka. Je-li principem veškeré mravnosti správně pochopený zájem, záleží na tom, aby se soukromý zájem shodoval s lidským zájmem. Je-li člověk nesvoboden v materialistickém smyslu, tj. je-li svoboden ne prostřednictvím negativní síly vyhnout se tomu či onomu, nýbrž prostřednictvím pozitivní moci uplatnit svou pravou individualitu, nesmí se zločin trestat v jednotlivci, nýbrž musí se zničit antisociální pařeniště zločinu a každému dát sociální prostor pro jeho podstatný životní projev. Utvářejí-li člověka okolnosti, je třeba dát okolnostem lidskou podobu. Je-li člověk od přírody společenský, rozvíjí svou pravou přirozenost teprve ve společnosti a o síle jeho přirozenosti se nesmí soudit podle síly jednotlivého individua, nýbrž podle síly společnosti.

Takové a podobné teze najdeme téměř doslova i u nejstarších francouzských materialistů. Nebudeme je zde posuzovat. Příznačná pro socialistickou tendenci materialismu je obhajoba nepravostí u Mandevilla, staršího anglického žáka Lockova. Mandeville dokazuje, že nepravosti jsou v dnešní společnosti nezbytné a užitečné. To věru nebyla obhajoba dnešní společnosti.

Fourier vychází přímo z učení francouzských materialistů. Babeufovci byli primitivní, necivilizovaní materialisté, ale i vyvinutý komunismus odvozuje svůj původ přímo z francouzského materialismu. Tento materialismus se totiž v podobě, jakou mu dal Helvétius, vrací do své mateřské země, do Anglie. Na Helvétiově etice zakládá svůj systém správně pochopeného zájmu Bentham a Owen, vycházeje z Benthamova systému, zdůvodňuje anglický komunismus. Francouz Cabet, vypovězený do Anglie, je inspirován tamnějšími komunistickými myšlenkami a po návratu do Francie se tu stane nejpopulárnějším, ač nejplošším představitelem komunismu. Vědečtější francouzští komunisté Dézamy, Gay aj. rozvíjejí podobně jako Owen učení materialismu jako učení reálného humanismu a jako logickou základnu komunismu.

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------

(52) P.J.G.Cabanis, "Rapports du physique et du moral de l'homme". První vydání vyšlo v Paříži roku 1802. Značná část této práce byla otištěna v letech 1798 a 1799 ve vědeckých zprávách Francouzské akademie věd.

(53) Jansenisté (podle holandského teologa Jansenia) - představitelé opozičního proudu mezi katolíky ve Francii v XVII. a na počátku XVIII. století, který byl výrazem nespokojenosti části francouzské buržoazie s feudální ideologií oficiálního katolicismu.

(54) John Locke, "An Essay concerning Human Understanding" ["Pojednání o lidském rozumu"]. První vydání vyšlo v Londýně roku 1690.

(55) "Essai sur l'origine des connaissances humaines". První vydání této Condillacovy knihy vyšlo anonymně v Amsterodamu roku 1746.

(56) Helvétius, "De l'homme, de ses facultés intellectuelles et de son éducation" ["O člověku, o jeho duševních schopnostech a o jeho výchově"]. Poprvé byla tato práce vydána po autorově smrti v Haagu roku 1773 s přispěním ruského vyslance v Holandsku D.A.Golicyna.

(57) "L'homme machine". Leyden 1748. Tato Lamettrieova kniha vyšla anonymně v Leydenu; byla však odsouzena ke spálení a autor sám byl vypovězen z Holandska, kam emigroval z Francie v roce 1745.

(58) První vydání Holbachovy knihy "Systéme de la Nature, ou Des Lois du Monde Physique et du Monde Moral" ["Systém přírody anebo O zákonech fyzického a duchovního světa"] vyšlo roku 1770; jako autor knihy byl z konspirativních důvodů uveden sekretář Francouzské akademie J.B.Mirabaud, zemřelý roku 1760.

(59) J.B.Robinet, "De la Nature". První, čtyřsvazkové vydání vyšlo v Amsterodamu v letech 1763-1766.

________________________________________________________________

 

 

Lenin, V.I.. Materialismus a empiriokriticismus

Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 36-53

 

(36-53) Vytýká se nám, že materialisté uznávají něco nemyslitelného a nepoznatelného, "věci o sobě", hmotu "mimo zkušenost", mimo naše poznání. Upadají prý ve skutečný mysticismus, když připouštějí něco transcendentního, co existuje za hranicemi "zkušenosti" a poznání. Materialisté berou za základ "neznámé", nic, když říkají, že hmota působí na naše smyslové orgány a vytváří počitky, neboť přece oni sami prohlašují za jediný zdroj poznání naše smysly. Materialisté propadají "kantovství" (Plechanov tím, že připouští existenci "věcí o sobě", tj. věcí mimo naše vědomí), "zdvojují" svět, šíří "dualismus", protože za jevy je u nich ještě věc o sobě, za bezprostředními smyslovými údaji je ještě něco jiného, jakýsi fetiš, "idol", absolutno, zdroj "metafyziky", druhé náboženství ("svatá hmota", jak praví Bazarov).

To jsou argumenty machistů proti materialismu, které uvedení autoři opakují a přemílají v nejrůznějších obměnách.

Abychom si ověřili, jsou-li tyto argumenty nové a jsou-li opravdu namířeny jen proti jednomu ruského materialistovi, který "propadl kantovství", uvedeme podrobné citáty ze spisu jednoho starého idealisty, George Berkeleyho. Tento historický exkurs je v úvodu k našim poznámkám tím nutnější, protože se budeme muset později nejednou odvolávat na Berkeleyho a na jeho filozofický směr, neboť machisté vykládají nesprávně jak Machův vztah k Berkeleymu, tak i podstatu filozofického myšlení Berkeleyho.

Dílo biskupa George Berkeleyho, které vyšlo roku 1710 pod názvem Pojednání o základech lidského poznání,*) začíná touto úvahou: "Každému, kdo pozoruje objekty lidského poznání, je zřejmé, že jsou to jednak ideje (ideas), jež bezprostředně vnímáme smysly, jednak ideje, jež získáváme tím, že pozorujeme emoce a rozumovou činnost, nebo konečně ideje vytvářené pomocí paměti a představivosti...Zrakem získávám ideje světla a barev, jejich různé stupně a kombinace. Hmatem vnímám tvrdost a měkkost, teplo a chladno, pohyb a odpor...Čich mi poskytuje vůně, chuť - počitky chuťové; sluch - zvuky..A poněvadž pak pozorujeme, že různé ideje doprovázejí jedna druhou, označujeme je jedním jménem a pokládáme za jednu věc. Tak například jestliže pozorujeme, že se určitá barva, chuť, vůně, tvar a soudržnost vyskytují pospolu (to go together), pokládáme je za jednu určitou věc a označíme slovem jablko; jiné soubory ideí (collection of ideas) tvoří kámen, strom, knihu a podobné smyslové věci..." (§ 1).

To je obsah prvního paragrafu Berkeleyho spisu. Musíme si zapamatovat, že za základ své filozofie považuje "tvrdost, měkkost, teplo, chladno, barvy, chutě, vůně" atd. Pro Berkeleyho jsou věci "soubory idejí", přičemž ideou rozumí právě uvedené vlastnosti nebo počitky, nikoli abstraktní myšlenky.

Berkeley dále praví, že mimo tyto "ideje neboli objekty poznání" existuje něco, co je vnímá: "mysl, duch, duše nebo já" (§ 2). Je samozřejmé, usuzuje filozof, že "ideje" nemohou existovat mimo mysl, která je vnímá. Abychom se o tom přesvědčili, stačí se zamyslet nad významem slova "existovat". "Řeknu-li, že stůl, na němž píši, existuje, znamená to, že ho vidím a mohu ho nahmatat; kdybych vyšel ze své pracovny a řekl bych, že stůl existuje, myslel bych tím, že bych jej mohl vnímat, kdybych byl ve své pracovně..." Tak mluví Berkeley v § 3 svého spisu a zde začíná polemizovat s lidmi, které nazývá materialisty (§§ 18, 19 aj.). "Pro mne je naprosto nepochopitelné," praví, "jak lze mluvit o absolutní existenci věcí mimo jejich vztah k tomu, že je někdo vnímá? Existovat znamená být vnímán" (their, tj. věcí esse is percipi, [bytí věcí spočívá v tom, že jsou vnímány], § 3 - Berkeleyho výrok, citovaný v učebnicích dějin filozofie). "Mezi lidmi kupodivu převládá mínění, že domy, hory, řeky, zkrátka všechny smyslové věci mají existenci přírodní či skutečnou, odlišnou od toho, co vnímá myslící duch..." (§ 4) Toto mínění je "zřejmá kontradikce", praví Berkeley. "Neboť, co jsou tyto výše uvedené objekty jiného než věci, které vnímáme smysly? A co jiného vnímáme než své vlastní ideje nebo počitky (ideas or sensations)? A není snad zřejmě úplný nesmysl to, že by mohly existovat nějaké ideje nebo počitky nebo nějaká jejich kombinace, nejsou-li vnímány? " (§ 4)

Berkeley zde zaměňuje výraz soubory idejí výrazem kombinace počitků, který pro něho znamená totéž, a vytýká materialistům jejich "nesmyslné " úsilí jít ještě dál a hledat nějaký zdroj tohoto souboru...nebo vlastně této kombinace počitků. V § 5 jsou materialisté obviňováni, že si pohrávají s abstrakcí, protože oddělovat počitek od objektu je podle Berkeleyho názoru prázdná abstrakce. "Vskutku", praví na konci § 5, který v druhém vydání vypustil, "objekt a počitek jsou jedno a totéž (are the same thing), a proto nelze abstrahovat od jednoho nebo druhého." "Řeknete však možná", píše Berkeley, "že ačkoli ideje samy neexistují mimo mysl, přece mohou existovat věci jim podobné, které jsou jejich kopiemi nebo napodobeninami (resemblances) a které existují mimo mysl v nemyslící substanci. Odpovím, že se idea může podobat zas jen ideji; barva nebo tvar jen jiné barvě nebo jinému tvaru...A zase se zeptám, můžeme-li vnímat tyto předpokládané originály neboli vnější věci, jejichž snímky nebo představami jsou nebo nejsou naše ideje. Jestliže ano, pak jsou to ideje, a dokázali jsme to, co jsme chtěli; řeknete-li však, že nikoli, táži se kohokoli, má-li to vůbec nějaký smysl tvrdit, že se barva podobá něčemu neviditelnému; tvrdost nebo měkkost něčemu, co nelze nahmatat atd." (§ 8)

Jak čtenář vidí, Bazarovovy "argumenty" proti Plechanovovi v otázce, mohou-li existovat věci mimo nás, i když na nás nepůsobí, se neliší ani o vlas od argumentů Berkeleyho proti materialistům, jejichž jména neuvádí. Berkeley pokládá myšlenku o existenci "hmoty neboli tělesné substance" (§ 9) za takovou "kontradikci", za takovou "absurdnost", že je vlastně škoda ztrácet čas jejím vyvracením. "Ale", praví, "protože se zdá, že učení (tenet) o existenci hmoty zapustilo zřejmě tak hluboké kořeny v myslích filozofů a má za následek tolik škodlivých závěrů, raději budu považován za rozvláčného a únavného, než abych nevynechal něco, co by mohlo úplně odhalit a vykořenit tento předsudek" (§ 9).

Hned uvidíme, o jakých škodlivých závěrech Berkeley mluví. Vypořádejme se nejprve s jeho teoretickými argumenty proti materialistům. Berkeley popírá "absolutní" existenci objektů, tj. existenci věcí mimo lidské poznání, a vysvětluje názory svých odpůrců přímo tak, že oni přece uznávají "věc o sobě". V § 24 Berkeley zdůrazňuje, že tento názor, který on vyvrací, uznává "absolutní existenci smyslových objektů o sobě (objects in themselves) neboli mimo vědomí" (s. 167-168 cit.vyd.). Jsou zde nastíněny dvě základní linie filozofických názorů s takovou přímostí, jasností a zřetelností, která odlišuje klasiky ve filozofii od tvůrců "nových" systémů vznikajících v dnešní době. Materialismus uznává "objekty o sobě" neboli mimo vědomí; ideje a počitky jsou kopie čili odrazy těchto objektů. Opačné učení (idealismus): objekty neexistují "mimo vědomí"; objekty jsou "kombinace počitků".

To bylo napsáno roku 1710, tj. 14 let před narozením Immanuela Kanta, avšak naši machisté - prý na základě "nejnovější" filozofie - objevili, že uznávání "věcí o sobě" je důsledek toho, že se materialismus nakazil kantovstvím nebo jím byl překroucen: "Nové" objevy machistů jsou výsledkem jejich ohromující ignorance, pokud jde o dějiny základních filozofických směrů.

V tom, že je pojem "hmota" či "substance" pozůstatkem starých nekritických názorů, spočívá jejich další "nová" myšlenka. Mach a Avenarius prý filozofické myšlení rozvinuli, prohloubili analýzu a odstranili tato "absolutna", tyto "neměnné podstaty" apod. Vezměte Berkeleyho, abyste si ověřili taková tvrzení v původním pramenu, a uvidíte, že si pouze dělají nároky na originalitu. Berkeley zcela jasně říká, že hmota je "nonentity" (neexistující podstata, § 68), že hmota je nic! (80). "Můžete", ironizuje Berkeley materialisty, "uznáte-li to za vhodné, užívat slova 'hmota' v témž smyslu, v němž jiní lidé užívají slova 'nic'" (p.196-197 cit.vyd.). Nejprve, říká Berkeley, lidé uvěřili, že barvy, vůně apod. "skutečně existují", potom se tohoto názoru zřekli a uznali, že existují jen v závislosti na našich počitcích. Ale tyto staré mylné názory nebyly odstraněny důsledně: zbyl ještě pojem "substance" (§ 73) - také takový "předsudek" (p.195), který byl jednou provždy odhalen biskupem Berkeleym roku 1710! Roku 1908 se u nás našli takoví vtipálkové, kteří vážně uvěřili Avenariovi, Petzoldtovi, Machovi a spol., že teprve "modernímu pozitivismu" a "moderním přírodním vědám" se podařilo odstranit tyto "metafyzické" pojmy.

Titíž vtipálkové (mezi nimi Bogdanov) ujišťují čtenáře, že právě nová filozofie odhalila pochybené "zdvojení světa" v učení věčně vyvracených materialistů, kteří mluví o jakémsi "odrazu" věcí ve vědomí člověka, věcí existujících mimo jeho vědomí. O tomto "zdvojení" napsali uvedení autoři spoustu procítěných slov. Ze zapomnětlivosti nebo z nevědomosti nedodali, že tyto nové objevy byly objeveny už roku 1710.

"Naše poznatky o nich (o idejích nebo věcech)", píše Berkeley, "byly velmi mlhavé a zmatené a my jsme byli uvedeni ve velmi nebezpečné omyly tím, že jsme předpokládali dvojí (twofold) existenci smyslových objektů, existenci inteligibilní čili existenci v mysli, a existenci skutečnou, mimo mysl" (tj. mimo vědomí). A Berkeley se posmívá tomuto "absurdnímu " názoru, který připouští možnost myslet něco, co je nemyslitelné! Zdrojem "absurdnosti" je ovšem rozlišování mezi "věcmi" a "idejemi" (§ 87), "předpoklad vnějších objektů". Z téhož zdroje pramení víra ve fetiše a idoly, jak na to přišel Berkeley roku 1710 a znovu Bogdanov roku 1908. "Existence hmoty", praví Berkeley, "neboli nevnímaných věcí byla nejen hlavní oporou ateistů a fatalistů, nýbrž na témže principu se zakládá i modlářství ve všech svých nejrozmanitějších podobách" (§ 94).

Tím jsme se dostali k "škodlivým" závěrům z "absurdního" učení o existenci vnějšího světa, které přiměly biskupa Berkeleyho k tomu, aby vyvracel toto učení nejen teoreticky, nýbrž aby také fanaticky pronásledoval jeho stoupence jako nepřátele. "Na základě učení o hmotě neboli o tělesné substanci", praví, "byly vybudovány všechny bezbožné systémy ateismu a popírání náboženství...Bylo by zbytečné dokazovat, jak velikou oporou byla hmotná substance pro ateisty všech dob. Všechny jejich obludné systémy jsou na ní tak jasně a nutně závislé, že kdyby jim byl odňat tento základní kámen, zhroutila by se nutně celá budova. Proto nemusíme věnovat zvláštní pozornost nesmyslným učením každé mizerné ateistické sekty" (§ 92, p. 203-204 cit.vyd.).

"Jakmile bude hmota vytlačena z přírody, zmizí s ní tolik skeptických a bezbožných představ, tak neuvěřitelné množství sporů a spletitých otázek" ("princip ekonomie myšlení", objevený Machem v 70.letech 19.století!, "filozofie jakožto myšlení o světě podle principu nejmenšího vynaložení sil" - Avenarius v roce 1876!), "které byly trnem v oku teologům i filozofům a stály lidstvo tolik zbytečné námahy, že i kdyby moje argumenty, které jsem zde proti hmotě uvedl, nebyly uznány za dost průkazné (co se mne týče, já je uznávám za zcela očividné), přece jsem pevně přesvědčen o tom, že všichni přátelé pravdy, pokoje a náboženství mají proč si přát, aby tyto argumenty byly uznány za dostatečné" (§ 96).

Otevřené a prostoduché jsou úvahy biskupa Berkeleyho! Dnes jsou tytéž myšlenky, které chtějí z "ekonomických důvodů" odstranit "hmotu" z filozofie, zahalovány do daleko rafinovanější a zmatenější formy "nové" terminologie proto, aby je naivní lidé pokládali za "nejnovější" filozofii!

Berkeley však hovořil nejen velmi otevřeně, pokud šlo o tendence jeho filozofie, ale snažil se také zastřít její idealistickou nahotu, podat ji tak, aby byla oproštěna od všech nesmyslností a aby byla přijatelná "zdravému rozumu". Naší filozofií, pravil, instinktivně se bráně obvinění z toho, co bychom dnes nazvali subjektivním idealismem a solipsismem, naší filozofií "se nezbavujeme žádné z věcí v přírodě" (§ 34). Příroda zůstává, zůstává i rozdíl mezi reálnými věcmi a chimérami, i když "jedny i druhé existují docela stejně ve vědomí". "Vůbec nepopírám existenci kterékoli věci, kterou můžeme poznat smysly nebo reflexí. Nepochybuji vůbec o tom, že skutečně existují věci, které vidím vlastníma očima a jichž se dotýkám vlastníma rukama. Jediná věc, jejíž existenci popírám, je to, co filozofové (podtrženo Berkeleym) nazývají hmotou či tělesnou substancí. Její popření nepřináší žádné škody ostatnímu lidstvu, které, snad to smím říci, nikdy nezpozoruje, že hmota neexistuje...Ateistům bude ovšem chybět tento přízrak prázdného slova, aby zdůvodnili svou bezbožnost..."

Ještě jasněji je tato myšlenka vyjádřena v § 37, v němž Berkeley odpovídá na obvinění, že jeho filozofie odstraňuje tělesné substance: "Chápeme-li slovo substance v běžném (vulgar) smyslu, tj. jako kombinaci smyslových vlastností, například rozprostraněnosti, pevnosti, váhy apod., nemůže mě nikdo vinit z toho, že bych je odstraňoval. Chápeme-li však slovo substance ve filozofickém slova smyslu jakožto nositele akcidencií neboli vlastností (existujících) mimo vědomí, pak se skutečně přiznávám, že ji odstraňuji, lze-li to ovšem říci o něčem, co nikdy neexistovalo ani v představách."

Anglický filozof Fraser, idealista a stoupenec Berkeleyho učení, který vydal a opatřil poznámkami Berkeleyho spisy, nenazývá nadarmo Berkeleyho učení "přirozeným realismem" (p. X cit.vyd.). Této zábavné terminologie si musíme rozhodně povšimnout, neboť skutečně vyjadřuje Berkeleyho záměr předstírat realismus. V dalším výkladu se ještě často setkáme s "moderními" "pozitivisty", kteří v jiné formě, v jiném slovním hávu opakují týž úskok nebo podvrh. Berkeley nepopírá existenci reálných věcí! Berkeley se nerozchází s názory celého lidstva! Berkeley odmítá "jen" učení filozofů, tj. teorii poznání, která vážně a rozhodně bere za základ všech svých úvah uznání vnějšího světa a jeho odrazu ve vědomí lidí. Berkeley neodmítá přírodovědu, která vždy stála a stojí (většinou nevědomky) na tomto stanovisku, tj. na stanovisku materialistické teorie poznání: "Můžeme", čteme v 59, "na základě své zkušenosti" (Berkeley - to je filozofie "čisté zkušenosti") **) "o koexistenci a následnosti idejí v našem vědomí...učinit správný závěr o tom, co bychom zakusili (nebo: co bychom uviděli), kdybychom byli postaveni do podmínek lišících se značně od podmínek, v nichž se nyní nacházíme. Na tom se také zakládá poznání přírody, které" (jen si to poslechněte!) "si může zachovat svůj význam a hodnověrnost v naprosté shodě s tím, co bylo řečeno výše."

Dovolte nám pokládat vnější svět, přírodu za "kombinaci počitků" vyvolaných v naší mysli božstvem. Uznejte to, přestaňte hledat "základy" těchto počitků mimo vědomí, mimo člověka, a já uznám v rámci své idealistické teorie poznání veškerou přírodovědu, plný význam a hodnověrnost jejích závěrů. Právě a jedině tento rámec potřebuji pro své závěry ve prospěch "míru a náboženství". To je myšlenka Berkeleyho. S touto myšlenkou, která správně vyjadřuje podstatu idealistické filozofie a její společenský význam, se setkáme později, až budeme mluvit o stanovisku machismu k přírodním vědám.

Připomeňme si nyní ještě jeden nejnovější objev, který si ve 20.století vypůjčil nejmodernější pozitivista a kritický realista P.Juškevič od biskupa Berkeleyho. Tímto objevem je "empiriosymbolismus". Berkeleyho "oblíbenou teorií", praví A.Fraser, je teorie "univerzálního přirozeného symbolismu" (p. 190 cit.vyd.) neboli "symbolismu přírody" (Natural Symbolism). Kdyby tato slova nebyla v knize, který vyšla roku 1871, bylo by možné podezřívat anglického filozofa fideistu Frasera z toho, že je to plagiát soudobého matematika a fyzika Poincarého a ruského "marxisty" Juškeviče!

Svoji vlastní teorii, která nadchla Frasera, vyložil biskup Berkeley slovy:

"Spojení idejí" (nezapomeňte, že pro Berkeleyho jsou ideje a věci jedno a totéž) "neznamená vztah příčiny a účinku, ale jen vztah označení nebo znaku k označované věci" (§ 65). "Z toho vyplývá, že věci, které vůbec nelze vysvětlit kategorií příčiny (under the notion of a cause), spolupůsobící nebo napomáhající při vyvolání účinku, a které nás zavádějí k velkým nesmyslům, mohou být zcela přirozeně vysvětleny..., pokládáme-li je za označení nebo znaky sloužící našemu poučení" (§ 66). Rozumí se tím to, že nás podle Berkeleyho a Fraserova názoru prostřednictvím těchto "empiriosymbolů" nepoučuje nikdo jiný než božstvo. Vždyť gnozeologický význam symbolismu v Berkeleyho teorii spočívá v tom, že má nahradit "učení", která si činí nárok objasňovat věci tělesnými příčinami" (§ 66).

V otázce příčinnosti máme tedy před sebou dva filozofické směry. Jeden "si činí nárok objasnit věci tělesnými příčinami" a je jasné, že souvisí s "absurdním" a biskupem Berkeleyem vyvráceným "učením o hmotě". Druhý směr zužuje "pojem příčiny" na pojem "označení neboli znaku" sloužícího "našemu poučení" (bohem). S těmito dvěma směry, oděnými do hávu 20.století, se setkáme při rozboru stanoviska, které k této otázce zaujímá machismus a dialektický materialismus.

Dále je nutné k otázce reality ještě poznamenat, že se Berkeley, který neuznává existenci věcí mimo vědomí, pokouší nalézt kritérium, které by odlišilo to, co je reálné, od toho, co je fiktivní. V § 36 praví, že "ideje", které lidský duch vyvolává podle svého uvážení, "jsou matné, slabé a nestálé ve srovnání s idejemi, které vnímáme smysly. Tyto ideje svědčí o působení nějakého ducha, mocnějšího a moudřejšího, než je lidský duch, který je jimi ovlivňován podle jistých pravidel neboli přírodních zákonů. Tyto ideje jsou prý reálnější než předchozí; tím se myslí, že jsou srozumitelnější, spořádanější a jasnější a že nejsou fikcemi ducha, který je vnímá..." Na jiném místě (§ 84) se Berkeley snaží spojit pojem reálnosti s tím, že mnoho lidí současně vnímá tytéž smyslové počitky. Jak například řešit otázku: Je proměna vody ve víno, o níž se nám vypravuje, reálná? "Jestliže mohli všichni stolovníci víno vidět, cítit jeho vůni, ochutnávat je a pít, pociťovat účinky pití vína, pak podle mého názoru nemohou být pochybnosti o reálnosti tohoto vína." A Fraser to objasňuje: "Jestliže si různé osoby současně uvědomují tytéž smyslové ideje na rozdíl od čistě individuálního uvědomování si představovaných objektů a emocí, pokládá se to za důkaz reálnosti předchozích idejí."

Z toho je vidět, že Berkeleyho subjektivní idealismus nelze chápat tak, jako by Berkeley ignoroval rozdíl mezi vnímáním jednotlivce a kolektivním vnímáním. Naopak. Právě na tomto rozdílu se pokouší vybudovat kritérium reálnosti. Berkeley, který odvozuje "ideje" z působení božstva na lidskou mysl, se takto blíží k objektivnímu idealismu; svět se nejeví jako moje představa, nýbrž jako produkt jediné nejvyšší duchovní příčiny, která vytváří jak "přírodní zákony", tak i zákony, podle kterých odlišujeme "reálnější" ideje od méně reálných atd.

V jiném svém spise Tři rozhovory Hylada s Filonoem (1713), v němž se Berkeley snaží vyložit zvlášť populární formou své názory, vysvětluje protiklad mezi svým a materialistickým učením takto:

"Tvrdím právě tak jako vy" (materialisté), "že působí-li na nás něco zvnějška, pak musíme připustit, že tu jsou síly nacházející se mimo (nás), síly, jež jsou vlastní bytosti odlišné od nás. Ale zde se rozcházíme v otázce, jaké povahy je tato mocná bytost. Já tvrdím, že je to duch, vy tvrdíte, že je to hmota, anebo nevím jaká (mohu dodat, že ani vy nevíte jaká) třetí přirozenost"...(p.335 cit.vyd.).

Fraser poznamenává: "V tom je jádro celé otázky. Podle názoru materialistů jsou smyslové jevy vyvolávány hmotnou substancí nebo jakousi neznámou "třetí přirozeností"; podle Berkeleyho jsou vyvolávány racionální vůlí; podle Huma a pozitivistů je jejich původ absolutně neznámý a my je můžeme pouze zobecňovat jako fakty induktivní metodou v souhlase se zvykem."

Anglický berkeleyovec Fraser dochází tu ze svého důsledně idealistického hlediska ke stejné charakteristice základních filozofických "linií", kterou tak jasně formuloval materialista Engels. Ve svém díle Ludwig Feuerbach dělí Engels filozofy na "dva velké tábory": na materialisty a idealisty. Engels, který má na mysli mnohem rozvinutější, rozmanitější a obsahem bohatší teorie obou směrů než Fraser, vidí základní rozdíl mezi nimi v tom, že pro materialisty je příroda prvotní a duch druhotný, kdežto u idealistů je tomu naopak. Mezi ty a ony staví Engels Humovy a Kantovy stoupence, kteří popírají možnost poznání světa nebo alespoň jeho úplného poznání; nazývá je agnostiky.18) V L.Feuerbachovi aplikuje Engels tento termín jen na Humovy stoupence (tedy na ty, které Fraser nazývá a kteří sami sebe rádi nazývají "pozitivisty"), ale ve stati O historickém materialismu Engels přímo mluví o stanovisku "novokantovského agnostika", a tedy novokantovství19) považuje za odrůdu agnosticismu.

Nemůžeme se blíže zabývat touto podivuhodně správnou a hlubokou Engelsovou úvahou (úvahou, kterou machisté hanebně ignorují). Podrobně o tom budeme mluvit dále. Zatím se spokojíme s tím, že poukážeme na tuto marxistickou terminologii a na to, jak se dva extrémy, důsledný materialista a důsledný idealista, shodují v názoru na základní filozofické směry. Abychom osvětlili tyto směry (s nimiž se budeme v dalších výkladech stále střetávat), budeme stručně charakterizovat názory největších filozofů 18.století, kteří šli jinou cestou než Berkeley.

Ve Zkoumání lidského rozumu v kapitole (12) o skeptické filozofii jsou tyto Humovy argumenty: "Je zřejmé, že lidé jsou vedeni přirozeným instinktem nebo sklonem k tomu, aby přikládali smyslům víru, a že bez jakéhokoliv přemýšlení nebo dokonce před užíváním rozumu předpokládáme vnější svět (external universe), který je nezávislý na našem vnímání a který by existoval, i kdybychom my nebo kterýkoliv jiný tvor mající schopnost vnímat přestali existovat nebo byli zahubeni. I zvířata to předpokládají a uchovávají si tuto víru ve vnější objekty ve všem své myšlení, chtění a konání...Avšak toto všeobecné a prvotní mínění všech lidí je vyvráceno i tou nejbezvýznamnější (slightest) filozofií, která nás učí, že do mysli nelze přenést nic než obraz nebo vjem a že smysly jsou jen vchody (inlets), jimiž tyto obrazy procházejí, ale že nedovedou navodit žádný přímý styk (intercourse) mezi myslí a předmětem. Stůl, který vidíme, se zdánlivě zmenšuje, když se od něho vzdalujeme, ale skutečný stůl existující nezávisle na nás se vůbec nemění; v mysli tedy nebylo nic víc než jeho obraz (image). To nám říká pouze rozum a žádný myslící člověk nepochybuje, že předměty (existences), které máme na mysli, když říkáme 'tento dům', 'tento strom', nejsou jen vjemy mysli. Jakým argumentem lze dokázat, že vjemy mysli musí být způsobeny vnějšími, úplně jinými, třebas jim podobnými (je-li to možné) předměty a že by nemohly vzniknout ani z energie mysli, ani z vnuknutí neviditelného a neznámého ducha nebo z jiné, nám ještě méně známé příčiny?...Jak na tuto otázku odpovědět? Zajisté zkušeností, jako na všechny ostatní otázky stejného druhu. Zde však zkušenost mlčí a mlčet musí. V mysli není nic než vjemy a mysl nemůže nabýt žádné zkušenosti o jejich spojení s předměty. Domněnka o takovém spojení je tedy bez rozumového základu. Dovolávat se pravdivosti Nejvyšší bytosti, abychom dokázali pravdivost svých smyslů, je opravdu neočekávaná oklika...A kdybychom měli pochybovat o vnějším světě, byli bychom v koncích s argumenty, jimiž bychom mohli dokázat existenci oné Bytosti..." ***)

Totéž praví Hume v Pojednání o lidské přirozenosti, část IV, oddíl II: O skepticismu ve vztahu k smyslům. "Naše vjemy jsou naše jediné objekty" (p.281 Renouvierova a Pillonova francouzského překladu z roku 1878). Hume považuje za skepticismus, odmítneme-li výklad, že počitky vznikají působením věcí, ducha apod., odmítneme-li vyvozovat vnímání jak z vnějšího světa, tak z božstva či neznámého ducha. F.Pillon, autor předmluvy k francouzskému překladu Huma, filozof blízký Machovu směru (jak uvidíme níže), zcela správně říká, že se u Huma redukuje subjekt i objekt na "skupiny různých vjemů", na "elementy vědomí, dojmy, ideje atd.", že je třeba mluvit jen o "seskupení a kombinaci těchto elementů". ****) Podobně ve své knize o Humovi zdůrazňuje anglický humovec Huxley, původce výstižného a správného výrazu "agnosticismus", že Hume pokládající "počitky" za "prvotní, nerozložitelné stavy vědomí" není zcela důsledný v odpovědi na otázku, zda je třeba vysvětlovat původ počítků působením objektů na člověka či tvůrčí silou ducha. "Realismus a idealismus připouští (Hume) jako stejně pravděpodobné hypotézy." *****) Hume nejde dál za počitky. "Červená a modrá barva, vůně růže jsou jednoduché dojmy...Červená růže v nás vyvolává složitý vjem (complex impression), který může být rozložen na jednoduché vjemy červené barvy, vůně růže aj." (pp.64-65), tamtéž). Hume připouští jak "materialistické stanovisko", tak "idealistické" (p.82): "soubor vjemů" může pocházet z fichtovského "Já", může být "obrazem nebo alespoň symbolem" něčeho reálného (real something). Tak interpretuje Huma Huxley.

Pokud jde o materialisty, uvedeme zde výrok předního encyklopedisty22) Diderota o Berkeleym: "Idealisty jsou nazýváni filozofové, kteří uznávají jen svou vlastní existenci a existenci počitků, jež v nás probíhají, a nic jiného nepřipouštějí. Je to extravagantní systém, který by mohli podle mého názoru vytvořit jen slepci! Vyvrátit tento systém je - k hanbě lidského rozumu a k hanbě filozofie - obtížnější než všechno ostatní, třebaže je ze všech systémů nejabsurdnější." +) A Diderot, který se velmi přiblížil k názoru soudobého materialismu (pouhé logické důvody a sylogismy nestačí, aby byl vyvrácen idealismus, nejde o teoretické argumenty), zdůrazňuje podobnost premis idealisty Berkeleyho a senzualisty Condillaca. Condillac by se měl podle jeho názoru zabývat vyvrácením Berkeleyho, aby se tak vyhnul absurdním závěrům, které vyplývají z názoru, že počitky jsou jediným zdrojem našich poznatků.

V Rozhovoru D'Alamberta s Diderotem vysvětluje Diderot své filozofické názory takto: "Propůjčte klavíru schopnost vnímat a paměť a uvidíte, zda si bude sám od sebe opakovat árie, které vyloudíte na jeho klávesách. Jsme nástroje vybavené schopností vnímat a pamětí. Naše smysly jsou právě tak klávesami, na které hraje okolní příroda, jako klávesami, které se často rozehrávají samy od sebe a to je podle mého názoru vše, co by se odehrávalo v klavíru, kdyby byl uspořádán tak jako vy a já." D'Alambert odpovídá, že takový klavír by také musel mít schopnost hledat si obživu a plodit malé klavíry. Nepochybně, odpovídá Diderot. Ale vezměme vajíčko. "Právě ono vyvrací všechny teologické školy a všechny chrámy světa. Co je takové vajíčko? Nesenzibilní hmota, dokud do ní nevnikne semeno. A co je pak, když do něho semeno vnikne? Nesenzibilní hmota, protože i toto semeno je jen inertní a surová tekutina. Jakým způsobem přejde tato hmota k jiné formě organizace, ke schopnosti vnímat, k životu? Pomocí tepla. Z čeho vzniká teplo? Z pohybu." Živočich, který se vylíhne z vajíčka, má všechny emoce jako vy, dělá vše, co děláte vy. "Budete tvrdit jako Descartes, že je to pouhý napodobivý stroj? Ale malé děti se vám vysmějí a filozofové vám namítnou, že je-li to stroj, jste vy stroj také. Uznáte-li však, že mezi živočichem a vámi je jen rozdíl v organizaci, projevíte zdravý rozum a úsudek a budete mít pravdu. Avšak vyplyne z toho proti vám závěr, že z inertní, určitým způsobem organizované hmoty, vlivem jiné inertní hmoty a pomocí tepla a pohybu získáváte schopnost vnímat a žít, mít paměť, vědomí, emoce a myšlení." Můžete volit jedno z dvou stanovisek, pokračuje Diderot: Buď připustit ve vajíčku nějaký "skrytý prvek", který do něho proniká neznámým způsobem v jistém vývojovém stadiu, prvek, o němž není známo, zaujímá-li prostor, je-li hmotný nebo byl-li stvořen se záměrem. To odporuje zdravému rozumu a vede k rozporům a k absurditě. Anebo zbývá učinit "prostý předpoklad, který vše vysvětluje, totiž že schopnost vnímat je všeobecná vlastnost hmoty či produkt její organizovanosti". Na D'Alambertovu poznámku, že tento předpoklad připouští vlastnost, která je svou podstatou neslučitelná s hmotou, Diderot odpovídá:

"A odkud víte, že schopnost vnímat je svou podstatou neslučitelná s hmotou, když sám neznáte podstatu věcí vůbec, ani hmoty, ani vnímání? Rozumíte snad lépe povaze pohybu, jeho existenci v nějakém tělese a jeho přenesení z jednoho tělesa na druhé?" D'Alambert: "I když neznám povahu vnímání ani povahu hmoty, přece jen je mi jasné, že schopnost vnímání je vlastnost jednoduchá, nedělitelná a neslučitelná s jakýmkoli dělitelným subjektem či substrátem (suppôt)." Diderot: "To je metafyzickoteologický galimatyáš! Nevidíte snad, že všechny vlastnosti hmoty, všechny její formy, které jsou dostupné našemu vnímání, jsou v podstatě nedělitelné? Neexistuje větší či menší míra neprostupnosti. Existuje polovina kulatého tělesa, ale neexistuje polovina kulatosti..." "Buďte přece fyzikem a připusťte určitý účinek, když vidíte, jak vzniká, i kdybyste nemohl vysvětlit souvislost příčiny a účinku. Neopouštějte půdu logiky, nenahrazujte jednu příčinu, která existuje a která vše vysvětluje, jinou příčinou, kterou nedovedeme pochopit, jejíž souvislost s účinkem se dá ještě méně pochopit, která přináší nekonečné množství problémů a žádný přitom neřeší." D'Alambert: "Jestliže se však vzdám této příčiny?" Diderot: "Ve vesmíru, v člověku i v živočichu existuje jen jediná substance. Šalmaj je ze dřeva, člověk je z masa. Čížek je z masa a hudec je z masa organizovaného odlišným způsobem, ale oba mají týž původ, totéž uspořádání, mají tytéž funkce a oba čeká týž konec." D'Alambert: "A jak dochází mezi těmi vašimi dvěma klavíry k souzvuku?" Diderot: "Nástroj mající schopnost vnímat neboli živočich poznal ze zkušenosti, že při vydání určitého zvuku bude následovat v jeho okolí vždy určitý účinek, že jiné, jemu podobné nástroje mající schopnost vnímat či jiní podobní živočichové se přibližovali a vzdalovali, žádali a nabízeli, zraňovali či hladili, a tyto účinky se v jeho paměti a v paměti jiných spojovaly s vydáváním těchto zvuků. A všimněte si, že ve styku lidí se vyskytují jenom zvuky a činy. A abych co nejvíce podpořil závažnost svého systému, chtěl bych, abyste si ještě povšimli, že stojí před týmž nepřekonatelným problémem, který Berkeley postavil proti existenci těles. Byl to okamžik šílenství, kdy si vnímající klavír usmyslel, že je jediným klavírem na celém světě a že celá harmonie vesmíru se odehrává v něm." ++)

To bylo napsáno roku 1769. A tím náš malý historický exkurs ukončíme. Se "šíleným klavírem" a se světovou harmonií, která se odehrává uvnitř člověka, setkáme se ještě nejednou při rozboru "moderního pozitivismu".

Zatím se omezíme na jediný závěr: "Nejnovější" machisté neuvedli proti materialistům ani jeden, doslova ani jeden argument, s nímž bychom se nebyli setkali už u biskupa Berkeleyho.

________________________________________________________________

(*) George Berkeley, Treatise Concerning the Principles of Human Knowledge, vol.I of Works, edited by A.Fraser, Oxford 1871. [Pojednání o základech lidského poznání, Praha 1938.]

(**) Fraser trvá ve svém úvodu na tvrzení, že Berkeley tak jako Locke "se dovolává výlučně zkušenosti" (p. 117).

(***) David Hume, An Enquiry concerning Human Understanding. Essays and Treatises, vol.II, London 1882, pp.124-126 [Srov. D.Hume, Zkoumání lidského rozumu, Praha 1972, s.207-209.]

(****) Psychologie de Hume. Traité de la nature humaine etc. Trad. par Ch.Renouvier et F.Pillon, Paris 1878. Introduction, p.X.

(*****) Th.Huxley, Hume, London 1879, p.74.

(+) Oeuvres completes de Diderot, éd. par J.Assézat, Paris 1875, vol.I, p. 304.

(++) Tamtéž, vol.II, pp. 114-118. [Srov.česky Denis Diderot, Vybrané spisy, Praha 1953, s. 123-125.]

(18) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 305-306.

(19) Novokantovství - vnitřně nejednotný směr, který pod heslem "zpět ke Kantovi" hlásá subjektivní idealismus, vznikl v Německu v polovině 19.století. Mj.prohlašoval, že je třeba opravit Kantův "základní omyl", tj. uznávání existence "věci o sobě". Marburská škola využívala ke zdůvodňování idealismu pronikání matematických metod do fyziky, bádenská škola se snažila dokázat, že historické jevy jsou přísně individuální a nepodléhají žádným zákonitostem. Obě školy popíraly objektivní existenci materiálního světa, proti marxismu stavěly etický socialismus.

(22) Encyklopedisté - skupina francouzských osvícenců 18.století (filozofové, přírodovědci, publicisté), kteří pod vedením D.Diderota a J.B.Le Ronda d'Alamberta společně vydali Encyklopedii anebo Racionální slovník věd, umění a řemesel (Encyclopédie, ou Dictionnaire raisonné des Sciences, des Arts et des Métiers).

 

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.