Úvodní stránka arrow Literatura arrow Vladimír Iljič Lenin: Pod cizí vlajkou Thursday, October 23 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Vladimír Iljič Lenin: Pod cizí vlajkou Tisk E-mail
Úterý, 04 duben 2006

V 1. čísle časopisu Naše dělo (Petrohrad, leden 1915) byl otištěn neobyčejně charakteristický programový článek pana A. Potresova Na rozhraní dvou období. Stejně jako předcházející článek tohoto autora, uveřejněný v jednom časopisu o něco dříve vysvětluje i tento článek hlavní myšlenky celého buržoazního směru společenského myšlení v Rusku - totiž směru likvidátorského - a týká se závažných a aktuálních otázek současnosti. Nejsou to vlastně ani články, ale manifest určitého směru, a každý, kdo si je pozorně přečte a zamyslí se nad jejich obsahem, pozná, že jen náhodné příčiny, tj. takové, které neměly nic společného s čistě literárními zájmy, zabránily autorovi a jeho přátelům, neboť autor není sám, vyjádřit své myšlenky vhodnější formou deklarace nebo "kréda" (vyznání víry).
Hlavní myšlenka A. Potresova vychází z toho, že současná demokracie stojí na rozhraní dvou období, přičemž zásadní rozdíl mezi starým a novým obdobím spočívá v přechodu od národní omezenosti k internacionálnosti. Za současnou demokracii považuje A. Potresov demokracii, která je charakteristická pro konec 19. a začátek 20. století, na rozdíl od staré, buržoazní demokracie, jež byla charakteristická pro konec 18. a první dvě třetiny 19. století.
Na první pohled se může zdát, že autorova myšlenka je naprosto správná, že autor je odpůrcem nacionálně liberálního směru převládajícího nyní v současné demokracii, že je "internacionalista", a nikoli nacionální liberál.
Vždyť hájit internacionálnost, považovat národní omezenost a národní výlučnost za rysy starého, minulého období, neznamená to snad rázně skoncovat s epidemií nacionálního liberalismu, s tímto vředem současné demokracie, či přesněji jejích oficiálních představitelů?
Na první pohled se nejen může, ale téměř nevyhnutelně musí zdát, že je to tak. To je však zásadní omyl. Autor veze svůj náklad pod cizí vlajkou. Použil - vědomě či nevědomky, to je v tomto případě jedno - malé válečné lsti a vyvěsil vlajku "internacionálnosti", aby pod ní bezpečněji propašoval náklad nacionálního liberalismu. Neboť A. Potresov je zcela nesporně nacionální liberál. Podstata jeho článku (a jeho programu, jeho platformy, jeho "kréda") spočívá totiž v tom, že používá této malé, chcete-li nevinné válečné lsti a pašuje pod vlajkou internacionálnosti oportunismus. Objasněním této podstaty se musíme zabývat velmi podrobně, neboť je to otázka, která má obrovský, prvořadý význam. To, že A. Potresov používá cizí vlajku, je tím nebezpečnější, že se maskuje nejen zásadou "internacionálnosti", ale také tím, že se považuje za stoupence "marxistické metodologie". Jinými slovy, A. Potresov chce být opravdovým pokračovatelem a propagátorem marxismu, ale ve skutečnosti zaměňuje marxismus za nacionální liberalismus. A. Potresov chce "opravit" Kautského, kterého obviňuje z "advokátství", tj. z obhajování liberalismu hned té, hned oné národní barvy, barvy různých národů. A. Potresov chce proti nacionálnímu liberalismu (neboť je zcela nepochybné a nesporné, že se Kautsky stal nacionálním liberálem) postavit internacionalismus a marxismus. Ve skutečnosti však staví A. Potresov proti pestrému nacionálnímu liberalismu nacionální liberalismus jednobarevný. Marxismus se však staví nepřátelsky - a v dané konkrétní historické situaci nepřátelsky po všech stránkách - ke každému nacionálnímu liberalismu.
Že je tomu opravdu tak a proč je tomu tak, o tom si nyní pohovoříme.
Klíč k pochopení nesnází A. Potresova, které ho dovedly k tomu, že pluje pod nacionálně liberální vlajkou, nalezne čtenář nejsnáze, zamyslí-li se nad následujícím místem v jeho článku:
"S veškerým, pro ně tak charakteristickým temperamentem se (Marx a jeho přátelé) pouštěli do zdolávání sebesložitějšího problému, stanovili diagnózu konfliktu, snažili se určit, úspěch které strany otevírá větší prostor možnostem, z jejich hlediska žádoucím, a takto si vytvářeli určitou základnu pro vypracování své taktiky" (s.73, v citátech podtrženo mnou).
"Úspěch které strany je více žádoucí" - právě to je třeba si ujasnit, a to nikoli z hlediska národního, nýbrž mezinárodního; v tom je podstata marxistické metodologie; a právě to Kautsky nedělá, čímž se mění ze "soudce" (z marxisty) v "advokáta" (nacionálního liberála). Tak uvažuje A. Potresov. Přitom je sám hluboce přesvědčen, že vůbec "advokáta nedělá", hájí-li názor, že je žádoucí úspěch jedné ze stran (totiž jeho strany), nýbrž že se řídí opravdu mezinárodními hledisky, pokud jde o "těžké" hříchy druhé strany...
Jak Kautsky, tak i Maslov, Plechanov atd. se řídí opravdu mezinárodními hledisky a dospívají ke stejným závěrům jako Potresov... Je to naivní až... Ostatně nebudeme předbíhat a nejprve dokončíme rozbor čistě teoretické otázky.
"Úspěch které strany je více žádoucí" zjišťoval Marx například v italské válce roku 1859. A. Potresov si vybírá právě tento příklad, "který je pro nás některými svými zvláštnostmi mimořádně zajímavý". My jsme rovněž pro příklad, který si zvolil A. Potresov.
Napoleon III. vypověděl v roce 1859 Rakousku válku zdánlivě proto, aby osvobodil Itálii, ale ve skutečnosti pro své dynastické cíle.
"Za zády Napoleona III.," píše A. Potresov, "vyvstávala postava Gorčakova, který krátce předtím uzavřel s francouzským císařem tajnou dohodu." Vzniká tak změť rozporů: na jedné straně nejreakčnější evropská monarchie, utlačující Itálii, na druhé straně představitelé osvobozující se a revoluční Itálie, včetně Garibaldiho, ruku v ruce s ultrareakcionářem Napoleonem III. atd. "Nebylo jednodušší," píše A. Potresov, "umýt si ruce a říci 'jeden horší než druhý'? Avšak ani Engels, ani Marx, ani Lassalle se nedali zlákat 'jednoduchostí' takového řešení a pustili se do zjišťování otázky" (A. Potresov chce říci: do studia a zkoumání otázky), "jaký výsledek střetnutí může poskytnout největší vyhlídky věci, která je jim všem drahá."
Marx a Engels na rozdíl od Lassalla soudili, že Prusko má zasáhnout. Jak přiznává sám A. Potresov, uvažovali mimo jiné "i o tom, že v důsledku střetnutí s nepřátelskou koalicí může v Německu dojít k národnímu hnutí, které přeroste jeho četným vládcům přes hlavu, a také o tom, která mocnost znamená v evropském koncertu hlavní zlo: zda reakční podunajská monarchie, nebo jiní význační představitelé tohoto koncertu".
Pro nás není důležité, uzavírá A. Potresov, zda měl pravdu Marx nebo Lassalle; důležité je, že všichni shodně považují za nezbytné z mezinárodního hlediska určit, úspěch které strany je více žádoucí.
To je tedy příklad, který si A. Potresov zvolil: takhle náš autor uvažuje. Jestliže Marx tehdy uměl "hodnotit mezinárodní konflikty" (výraz A. Potresova) bez ohledu na krajní reakčnost vlád obou válčících stran, musí i dnes marxisté vypracovat podobné hodnocení, uzavírá A. Potresov.
Tento úsudek je dětinsky naivní nebo vulgárně sofistický, neboť z něho vyplývá: protože Marx řešil v roce 1859 otázky, úspěch které buržoazie je více žádoucí, musíme i my, o více než půlstoletí později, řešit přesně stejnou otázku.
A. Potresov nepostřehl, že pro Marxe byla v roce 1859 (i v celé řadě pozdějších případů) otázka toho, "úspěch které strany je více žádoucí", totožná s otázkou, "úspěch které buržoazie je více žádoucí." A. Potresov nepostřehl, že Marx řešil tuto otázku v době, kdy existovala - a nejen existovala, ale v nejdůležitějších evropských státech byla v popředí historického procesu - nesporně pokroková buržoazní hnutí. V dnešní době, máme-li na zřeteli například takové nesporně hlavní a nejvýznamnější postavy evropského "koncertu", jako je Anglie a Německo, by bylo pouhé pomyšlení na pokrokovou buržoazii a pokrokové buržoazní hnutí směšné. Stará buržoazní "demokracie" těchto hlavních a nejvýznamnějších státních veličin se stala reakční. Pan A. Potresov na to však "zapomněl" a zaměnil stanovisko současné (nikoli buržoazní) demokracie za stanovisko staré (buržoazní) pseudodemokracie. Tento přechod na stanovisko jiné, a přitom staré, přežilé třídy je ryzí oportunismus. O tom, že by takový přechod mohl být odůvodněn rozborem objektivního obsahu historického procesu ve starém a v novém období, nemůže být ani řeči.
O takovou záměnu, jakou provedl A. Potresov, o záměnu imperialistického období za období buržoazně pokrokových, národně osvobozeneckých a demokraticky osvobozeneckých hnutí usiluje právě buržoazie - například v Německu, ale také v Anglii. A. Potresov nekriticky tíhne k buržoazii. A to je tím neodpustitelnější, že sám A. Potresov musel na příkladu, který si zvolil, poznat a přesně určit, z jakých úvah vycházeli Marx, Engels a Lassalle v době dávno minulé...
Za prvé to byly úvahy o národním hnutí (v Německu a Itálii), o tom, že má přerůst přes hlavu "představitelům středověku"; za druhé to byly úvahy, že "hlavním zlem" v evropském koncertu jsou reakční monarchie (rakouská, napoleonská atd.).
Jsou to úvahy naprosto jasné a nesporné. Marxisté nikdy nepopírali, že buržoazní národně osvobozenecká hnutí proti feudálně absolutistickým silám jsou pokroková. A. Potresov jistě ví, že v hlavních, tj. v nejdůležitějších, nejvýznamnějších státech naší doby zapletených do konfliktů nic takového není a ani být nemohlo. Tehdy existovala jak v Itálii, tak i v Německu lidová hnutí národně osvobozeneckého charakteru, která trvala celá desetiletí. Tehdy západní buržoazie nepodporovala svými finančními prostředky jisté další státy, ale naopak, tyto státy byly skutečně "hlavním zlem". A Potresov jistě ví a sám to v témže článku přiznává, že v naší době ani jeden z těchto dalších států není a ani nemůže být "hlavním zlem".
Buržoazie (například německá, ačkoliv zdaleka ne jen ona) oživuje ze zištných pohnutek ideologii národních hnutí a snaží se ji přenést do období imperialismu, tj. do zcela jiného období. K buržoazii jako vždycky tíhnou oportunisté, kteří opouštějí stanovisko současné demokracie a přecházejí na stanovisko staré (buržoazní) demokracie. A právě v tom je základní chyba všech statí i celého postoje, celé linie A. Potresova a jeho likvidátorských stoupenců. Marx a Engels řešili v období staré (buržoazní) demokracie otázku, úspěch které buržoazie je více žádoucí, přičemž se snažili, aby se umírněně liberální hnutí rozvíjelo v hnutí demokraticky bouřlivé. A. Potresov hlásá v období současné (nikoli buržoazní) demokracie buržoazní nacionální liberalismus, ačkoli ani v Anglii, ani v Německu, a dokonce ani ve Francii o nějakém buržoazně pokrokovém hnutí - ať už umírněně liberálním nebo demokraticky bouřlivém - nemůže být ani řeči. Marx a Engels předbíhali svou dobu, dobu buržoazních národních pokrokových hnutí, neboť popoháněli tato hnutí kupředu a snažili se, aby přerůstala představitelům středověku "přes hlavu".
A. Potresov jako všichni sociálšovinisté opouští svou dobu současné demokracie, neboť přechází na dávno překonané, mrtvé, a tedy v jádře mylné stanovisko staré (buržoazní) demokracie.
Následující výzva A. Potresova adresovaná demokracii je proto nanejvýš zmatená a reakční.
"Nevracejme se, ale jděme kupředu. Ne k individualismu, nýbrž k vědomí mezinárodních souvislostí v plné jeho celistvosti a v plné jeho síle. Kupředu, tj. v jistém smyslu i zpět: zpět k Engelsovi, Marxovi, Lassallovi, k jejich metodě hodnocení mezinárodních konfliktů, k jejich schopnosti využít i vztahy mezi státy pro demokratické cíle."
A. Potresov vleče současnou demokracii nejen v "jistém smyslu", nýbrž v každém případě zpět, k heslům a ideologii staré buržoazní demokracie, k závislosti mas na buržoazii... Marxova metoda vyžaduje především přihlížet k objektivnímu obsahu historického procesu v daném konkrétním okamžiku, v dané konkrétní situaci a jasně si uvědomit, hnutí které třídy je v této konkrétní situaci hlavní hybnou silou možného pokroku. Tehdy, v roce 1859, nebyl objektivním obsahem historického procesu v kontinentální Evropě imperialismus, nýbrž buržoazní národně osvobozenecká hnutí. Hlavní hybnou silou bylo hnutí buržoazie proti feudálně absolutistickým silám. Velemoudrý A. Potresov však chce po pětapadesáti letech, kdy na místo reakčních feudálů nastoupili jim podobní magnáti finančního kapitálu zchátralé buržoazie, hodnotit mezinárodní konflikty z hlediska buržoazie, a nikoli nové třídy.*
*"Ve skutečnosti," píše A. Potresov, "právě v tomto období zdánlivé stagnace probíhaly v každé zemi obrovské molekulární procesy a také mezinárodní situace se pozvolna měnila, neboť určujícím momentem se v ní stále zřetelněji stávala politika získávání kolonií a výbojného imperialismu."
A. Potresov se nezamyslel nad významem pravdy, kterou těmito slovy vyjádřil. Předpokládejme, že v období buržoazních národních a osvobozeneckých hnutí mezi sebou válčí dvě země. Které zemi máme z hlediska současné demokracie přát úspěch? Samozřejmě že té, jejíž úspěch více povzbudí a bouřlivěji rozvine osvobozenecké hnutí buržoazie a silněji podlomí feudalismus. Předpokládejme dále, že se určující okamžik objektivní historické situace změnil a že místo národně se ovobozujícího kapitálu zaujal mezinárodní reakční, finanční, imperialistický kapitál. Dejme tomu, že jedna země ovládá tři čtvrtiny Afriky a druhá jednu čtvrtinu. Objektivním obsahem jejich války je znovurozdělení Afriky. Které straně máme přát úspěch? Stavět otázku takto postaru je nesmyslné, neboť nemáme dřívější kritéria hodnocení: nejde tu ani o dlouholetý rozvoj buržoazního osvobozeneckého hnutí, ani o dlouholetý proces rozpadu feudalismu. Věcí současné demokracie není ani pomáhat první zemi, aby si zajistila "právo" na tři čtvrtiny Afriky, ani druhé zemi (i kdyby se hospodářsky vyvíjela rychleji než první), aby si tyto tři čtvrtiny zabrala.
Současná demokracie zůstane věrna sama sobě jen tehdy, jestliže se nepřidá ani k jedné imperialistické buržoazii, jestliže řekne, že "jedna je horší než druhá", jestliže bude v každé zemi přát imperialistické buržoazii neúspěch. Jakékoli jiné řešení bude ve skutečnosti řešení nacionálně liberální, jež nemá s opravdovým internacionalismem nic společného.
Ať se však čtenář nedá oklamat uměle vykonstruovanou terminologií, kterou A. Potresov zastírá svůj přechod na stanovisko buržoazie. Když A. Potresov volá "ne k individualismu, nýbrž k vědomí mezinárodních souvislostí v plné jeho celistvosti a v plné jeho síle", má v úmyslu stavět proti stanovisku Kautského stanovisko vlastní. Názor Kautského (a jemu podobných) nazývá "individualismem", čímž míní, že Kautsky odmítá uvažovat o tom, "úspěch které strany je více žádoucí", a hájí nacionální liberalismus dělníků každé jednotlivé země. Zato prý my, A. Potresov, Čerevanin, Maslov, Plechanov aj., apelujeme na "internacionální vědomí v plné jeho celistvosti a síle", neboť jsme pro nacionální liberalismus jeho určitého druhu nikoli z hlediska jednoho státu (nebo jednoho národa), nýbrž z hlediska opravdu internacionálního... Tato úvaha by byla směšná, kdyby nebyla tak... hanebná.
Jak A. Potresov a spol., tak i Kautsky zradili stanovisko třídy, kterou se snaží reprezentovat, a octli se ve vleku buržoazie.
A. Potresov nazval svůj článek Na rozhraní dvou období. Je nepochybné, že žijeme na rozhraní dvou období, a jen tehdy, rozebereme-li především objektivní podmínky přechodu z jednoho období do druhého, můžeme pochopit nesmírně významné historické události, které právě prožíváme. Jde tu o velká historická období; v každém období existují a budou existovat jednotlivá, dílčí hnutí, směřující jednou kupředu, podruhé zpátky, existují a budou existovat různé odchylky od průměrného typu a průměrného tempa hnutí. Nemůžeme vědět, jakou rychlostí a s jakým úspěchem se budou jednotlivá historická hnutí daného období vyvíjet. Můžeme však vědět a víme, která třída je osou toho či onoho období a určuje jeho hlavní obsah, hlavní směr jeho vývoje, hlavní zvláštnosti historické situace daného období atd. Jedině na tomto základě, tj. budeme-li mít na zřeteli především hlavní rozlišující znaky různých "období" (a ne jednotlivých epizod v dějinách jednotlivých zemí), můžeme správně určit svou taktiku; a jenom znalost hlavních znaků daného období se může stát základem pro pochopení specifických zvláštností té či oné země.
Právě v této oblasti spočívá hlavní sofizma A. Potresova a Kautského (jeho článek[2] byl otištěn v témž čísle časopisu Naše dělo) neboli jejich hlavní historický omyl, který vede oba k nacionálně liberálním, a ne marxistickým závěrům.
Jde o to, že příklad, který si A. Potresov zvolil a který považuje za "zvlášť zajímavý", příklad italského tažení roku 1859, a celá řada analogických historických příkladů, které si vybral Kautsky, se nevztahují "právě k oněm historickým obdobím", "na jejichž rozhraní" žijeme. Označme období, do něhož vstupujeme (nebo jsme vstoupili, ale které je teprve v počátečním stadiu), jako období dnešní (neboli třetí). Období, které právě skončilo, označme jako včerejší (neboli druhé). Pak ovšem období, z něhož volí své příklady A. Potresov a Kautsky, musíme označit jako období předvčerejší (neboli první). Pobuřující sofizma a nesnesitelná lživost výkladů A. Potresova i Kautského spočívají právě v tom, že zaměňují podmínky dnešního (třetího) období za podmínky předvčerejšího (prvního) období.
Vysvětleme si to.
Obvyklé dělení historických období, mnohokrát uváděné v marxistické literatuře, které Kautsky nejednou opakoval a které A. Potresov ve svém článku přejímá, je toto: 1. 1789-1871; 2. 1871-1914; 3. 1914-? Hranice jsou zde samozřejmě jako všechny hranice v přírodě a ve společnosti podmíněné a pohyblivé, relativní, a nikoli absolutní. I my označujeme za mezníky velkých historických hnutí zvlášť významné a výrazné historické události jen přibližně. První období - od Velké francouzské revoluce do prusko-francouzské války - je obdobím vzestupu buržoazie a jejího naprostého vítězství. Je to vzestupná linie vývoje buržoazie, období buržoazně demokratických a zejména buržoazně národních hnutí, období rychlého boření už překonaných feudálně absolutistických institucí. Druhé období je obdobím neomezené vlády a úpadku buržoazie, obdobím, kdy buržoazie přestává být pokroková a kdy vstupuje na scénu reakční a ultrareakční finanční kapitál. Je to období, v němž připravuje a pomalu shromažďuje své síly nová třída, nová demokracie. Třetí období, které teprve začíná, přivádí buržoazii do stejného "postavení", v jakém byli feudálové v prvním období. Je to období imperialismu a imperialistických a rovněž z imperialismu vyplývajících otřesů.
Byl to právě Kautsky, kdo v celé řadě svých článků i ve své brožuře Cesta k moci [Der Weg zur Macht] (vyšla roku 1909) naprosto jasně nastínil hlavní rysy nadcházejícího třetího období, poukázal na zásadní rozdíl mezi tímto obdobím a obdobím druhým (včerejším) a konstatoval, že se v důsledku změny objektivních historických podmínek změnily bezprostřední úkoly současné demokracie, jakož i podmínky a formy jejího boje. Dnes Kautsky zavrhuje to, co vyznával, a zcela neuvěřitelným, hrubým a hanebným způsobem mění kurs. V uvedené brožuře přímo mluví o příznacích blížící se války, a to právě takové války, jaká se v roce 1914 stala skutečností. Stačilo by jednoduše porovnat několik míst z této brožury s tím, co Kautsky píše dnes, a zcela názorně by se ukázalo, že zradil své vlastní přesvědčení a svá nejslavnostnější prohlášení. A Kautsky není v tomto směru ojedinělý případ (nadto vůbec ne jen německý), nýbrž typický představitel celé horní vrstvy současné demokracie, která v okamžiku krize přešla na stranu buržoazie.
Všechny příklady z dějin, které si vybrali A. Potresov a Kautsky, se týkají prvního období. Hlavním objektivním obsahem historických jevů za válek nejen v letech 1855, 1859, 1864, 1866 a 1870, ale i v roce 1877 (rusko-turecká válka) a v letech 1896-1897 (války Turecka proti Řecku a arménské nepokoje) byla buržoazní národní hnutí nebo "křeče" buržoazní společnosti, která se osvobozovala od různých forem feudalismu. O žádné skutečně samostatné aktivitě soudobé demokracie, jež by odpovídala období přezrálosti a úpadku buržoazie, nemohlo být tehdy v celé řadě vyspělých zemí ani řeči. Hlavní třídou, která tehdy, za těchto válek a jako jejich účastnice, byla na vzestupu a jediná mohla s drtivou silou čelit feudálním absolutistickým institucím, byla buržoazie. V různých zemích byla tato buržoazie, reprezentovaná různými vrstvami majetných výrobců zboží, v různé míře pokroková, ba někdy (například část italské buržoazie v roce 1859) dokonce revoluční, avšak všeobecným rysem tohoto období byla právě pokrokovost buržoazie, to znamená okolnost, že její boj proti feudalismu nebyl rozhodnut a dokončen. Je zcela přirozené, že tehdejší síly soudobé demokracie - a Marx jako jejich představitel -, které se řídily nepopiratelnou zásadou podporovat pokrokovou buržoazii (buržoazii schopnou boje) proti feudalismu, řešily otázku, "úspěch které strany", tj. které buržoazie, je více žádoucí. Lidové hnutí v hlavních zemích zachvácených válkou bylo tehdy všeobecně demokratické, tj. svým ekonomickým i třídním obsahem buržoazně demokratické. Je zcela přirozené, že tehdy ani nebylo možné klást si jinou otázku než tu, úspěch které buržoazie, v jaké kombinaci sil a při nezdaru které z reakčních sil (feudálně absolutistických, brzdících vzestup buržoazie) slibuje soudobé demokracii větší "prostor".
Přitom Marx, jak to byl nucen přiznat i A. Potresov, při "hodnocení" mezinárodních konfliktů vzniklých následkem buržoazních národních a osvobozeneckých hnutí vycházel z úvah o tom, úspěch které strany může více přispět k "rozvoji" (článek A. Potresova, s.74) národních a vůbec lidových všeobecně demokratických hnutí. To znamená, že při válečných konfliktech vzniklých v důsledku nástupu buržoazie jednotlivých národů k moci dbal Marx stejně jako v roce 1848 nejvíc o to, aby se buržoazně demokratické hnutí rozšířilo a vyhrotilo tím, že se do něho zapojí širší a "plebejštější" masy, všechna maloburžoazie a rolnictvo a konečně i nemajetné třídy. Právě tento Marxův názor na rozšiřování sociální základny hnutí a na jeho rozvíjení zásadně odlišoval Marxovu důsledně demokratickou taktiku od Lassallovy nedůsledné taktiky, přiklánějící se k spojenectví s nacionálními liberály.
Mezinárodní konflikty zůstaly svou formou i ve třetím období stejnými mezinárodními konflikty jako v období prvním, avšak jejich sociální a třídní obsah se od základu změnil. Objektivní historická situace je dnes docela jiná.
Boj vzmáhajícího se, národně se osvobozujícího kapitálu proti feudalismu vystřídal boj ultrareakčního, překonaného a přežilého finančního kapitálu spějícího k úpadku a rozkladu, boj tohoto kapitálu proti novým silám. Buržoazně národní rámec států, který byl v prvním období oporou rozvoje produktivních sil lidstva vymaňujícího se z feudalismu, začal nyní, ve třetím období, překážet dalšímu rozvoji produktivních sil. Buržoazie se změnila ze vzmáhající se pokrokové třídy v třídu upadající, rozkládající se, vnitřně odumřelou, reakční. Vzmáhající se třídou - v širokém historickém měřítku - se tak stala docela jiná třída.
A. Potresov a Kautsky opustili stanovisko této třídy a vrátili se zpátky, neboť opakují buržoazní lež, že objektivním obsahem historického procesu je prý i dnes pokrokové hnutí buržoazie proti feudalismu. Ve skutečnosti však dnes nemůže být ani řeči o tom, že by současná demokracie byla ve vleku reakční, imperialistické buržoazie, ať má tato buržoazie jakoukoli "barvu".
V prvním období bylo objektivně dějinným úkolem, aby pokroková buržoazie ve svém boji proti hlavním představitelům odumírajícího feudalismu začala "využívat" mezinárodní konflikty k maximálnímu prospěchu veškeré, tj. celé světové buržoazní demokracie. Tehdy, v prvním období, před více než půlstoletím, bylo přirozené a nevyhnutelné, že buržoazie ujařmená feudalismem přála "svému" feudálnímu utlačovateli neúspěch, přičemž těchto nejdůležitějších, ústředních bašt feudalismu celoevropského významu nebylo mnoho. A Marx "zvažoval", v které zemi bude za daných konkrétních poměrů (situace) úspěch buržoazního osvobozeneckého hnutí pro podkopání celoevropské bašty feudalismu významnější.
Nyní, ve třetím období, nezůstala zachována ani jedna feudální bašta celoevropského významu. "Využívání" je samozřejmě úkolem současné demokracie, avšak právě mezinárodní využívání - přes tvrzení A. Potresova a Kautského - musí být zaměřeno nikoli proti jednotlivým národním finančním kapitálům, nýbrž proti mezinárodnímu finančnímu kapitálu. A využívat toho musí jiná třída než ta, která byla na vzestupu před 50-100 lety. Tehdy šlo o vztahy mezi státy (výraz A. Potresova) nejpokrokovější buržoazní demokracie; dnes historie přichystala a objektivní situace určila podobný úkol docela jiné třídě.

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.