Úvodní stránka arrow Literatura arrow Karel Marx: Dopis Rugovi Thursday, October 19 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Karel Marx: Dopis Rugovi Tisk E-mail
Úterý, 04 duben 2006

Kreuznach, v září 1843

Jsem rád, že jste se rozhodl a nedíváte se už dozadu, na to, co bylo, ale obracíte myšlenky kupředu, k novému počínání. Tedy v Paříži, v této staré vysoké škole filozofie, absit omen! [Ať to není špatným znamením!], a v novém hlavním městě nového světa. Co musí být, to bude. Nepochybuji proto, že se podaří odstranit všechny překážky, jejichž závažnost nepodceňuji.

Ať už se však podnik uskuteční nebo ne, určitě budu koncem tohoto měsíce v Paříži, protože zdejší vzduch člověka zotročuje a v Německu vůbec nevidím možnost svobodné činnosti.

V Německu je všechno násilím potlačováno, rozmohla se tu opravdová anarchie ducha, zavládl tu režim hlupství; i Curych poslouchá rozkazy z Berlína; proto se stává stále zřejmější, že pro skutečně myslící a nezávislé hlavy je nutno hledat nové shromaždiště. Jsem přesvědčen, že náš plán odpovídá skutečné potřebě, a skutečné potřeby se také vždy musí dát skutečně splnit. Nepochybuji tedy, že se náš podnik podaří, jakmile se do toho vážně pustíme.

Ovšem vnitřní potíže mi připadají téměř ještě větší než vnější překážky. I když není pochyb o tom, z čeho vyjít, tím větší zmatek vládne o tom, kam jít. Nemluvě o všeobecné anarchii v názorech různých reformátorů, bude si muset každý sám přiznat, že nemá přesný názor o tom, co má být. Ale právě v tom je zase naopak přednost nového směru, že nechceme svět dogmaticky anticipovat, že chceme teprve kritikou starého světa najít nový. Dosud měli filozofové řešení všech hádanek hotová v zásuvce svého psacího stolu, a hloupému exoterickému světu stačilo jen otevřít hubu, aby mu do ní lítali pečení holubi absolutní vědy. Filozofie teď sestoupila s nebe na zem, což pádně dokazuje fakt, že už i filozofické vědomí, a to nejen napovrch, ale i vnitřně bylo zataženo do vřavy boje. Jestliže se tedy nesnažíme konstruovat budoucnost a řešit otázky jednou provždy, tím bezpečněji víme, co musíme udělat teď - mám na mysli bezohlednou kritiku všeho existujícího, bezohlednou jak v tom smyslu, že je to kritika, která se nebojí svých výsledků, tak v tom smyslu, že se nebojí ani konfliktů s mocnými tohoto světa.

Z toho důvodu nejsem pro to, abychom vztyčovali nějakou dogmatickou vlajku. Naopak, musíme se snažit dogmatikům pomoci, aby si ujasnili své teze. Tak zejména komunismus je dogmatická abstrakce, při čemž nemám na mysli nějaký vymyšlený a možný, nýbrž skutečně existující komunismus, jak ho hlásají Cabet, Dézamy, Weitling atd. Tento komunismus je jen svérázný projev humanistického principu, infikovaný svým protikladem - individuálností [Privatwesen]. Zrušení soukromého vlastnictví a komunismus tedy rozhodně nejsou totéž, a ne náhodou, nýbrž nutně vznikala současně s komunismem jiná socialistická učení, jako Fourierovo, Proudhonovo atd. - protože komunismus je jen zvláštním, jednostranným uskutečněním socialistického principu.

A celý socialistický princip je opět jen jedna stránka, která postihuje realitu pravdivé lidské podstaty. Musíme se stejně zajímat o druhou stránku, o teoretickou existenci člověka, musíme tedy učinit předmětem své kritiky náboženství, vědu atd. Mimo to chceme působit na své současníky, a to na své německé současníky. Otázka je, jak na to? Dvě fakta jsou nesporná. Předně náboženství a za druhé politika - to jsou předměty, o které se dnešní Německo především zajímá. Na tyto dva předměty, ať už jsou jakékoli, je třeba navázat, a ne proti nim stavět nějaký hotový systém jako třeba Voyage en Icarie.*

Rozum existoval vždy, jenže ne vždy v rozumné formě. Kritik tedy může navázat na jakoukoli formu teoretického a praktického vědomí a vyvodit z vlastních forem existující skutečnosti pravdivou skutečnost jako to, čím má tato skutečnost být, a jako její konečný účel. Pokud pak jde o skutečný život, právě politický stát, i tam, kde ještě není vědomě proniknut socialistickými požadavky, obsahuje ve všech svých moderních formách požadavky rozumu. Ale tím se stát nespokojuje. Všude předpokládá rozum, jako uskutečněný. Ale právě tak se všude dostává do rozporu mezi svým ideálním určením a svými reálnými předpoklady.

Z tohoto konfliktu politického státu se sebou samým lze tedy všude odvodit sociální pravdu. Jako je náboženství seznamem teoretických bojů lidstva, tak je politický stát seznamem jeho praktických bojů. Politický stát tedy vyjadřuje uvnitř své formy sub specie rei republicae [pod zorným úhlem politiky] všechny sociální boje, potřeby, pravdy. To znamená, že učiníme-li předmětem kritiky nejspeciálnější politickou otázku - např. rozdíl mezi stavovským a zastupitelským systémem - naprosto jsme neopustili hauteur des principes [úroveň zásad]. To proto, že tato otázka pouze vyjadřuje politickým způsobem rozdíl mezi vládou člověka a vládou soukromého vlastnictví. Kritik se tedy nejen může, nýbrž musí zabývat těmito politickými otázkami (které podle názoru extrémních socialistů je naprosto nedůstojné zkoumat). Tím, že kritik ukazuje přednost zastupitelského systému před stavovským systémem, dotýká se praktického zájmu veliké strany. Tím, že kritik pozvedá zastupitelský systém z jeho politické formy na obecnou formu a ukazuje jeho skutečný význam, jeho základ, nutí tuto stranu zároveň, aby sama překročila svůj rámec, protože její vítězství je zároveň její prohrou.

To znamená, že nám nic nebrání spojit svou kritiku s kritikou politiky, s určitou stranickou pozicí v politice, čili spojit ji se skutečnými boji a ztotožnit ji s nimi. Potom nevystoupíme před svět jako doktrináři s novým principem: zde je pravda, padněte před ní na kolena! Vyvodíme světu nové principy z jeho vlastních principů. Neříkáme světu: přestaň bojovat, celý tvůj boj je nesmysl; my ti dáme to pravé bojové heslo. My jen světu ukazujeme, zač vlastně bojuje, a vědomí je věc, kterou si svět musí osvojit, i kdyby nechtěl.

Reforma vědomí tkví jen v tom, že dáš světu poznat jeho vlastní vědomí, že probudíš svět ze snů, které sní sám o sobě, že mu vysvětlíš smysl jeho vlastních činů. Celý náš úkol může být - podobně jako u Feuerbachovy kritiky náboženství - jen v tom, že budeme náboženským a politickým otázkám dávat formu odpovídající sebeuvědomění člověka.

Naším heslem musí tedy být: reforma vědomí ne pomocí dogmat, nýbrž rozborem mystického, sobě samému nejasného vědomí, ať už vystupuje nábožensky nebo politicky. Potom se ukáže, že svět už dávno sní o věci, kterou si potřebuje jen uvědomit, aby se jí opravdu zmocnil. Ukáže se, že nejde o to udělat tlustou čáru mezi minulostí a budoucností, nýbrž o uskutečnění myšlenek minulosti. A konečně se ukáže, že lidstvo nezačíná novou práci, nýbrž vědomě uskutečňuje svou starou práci.

Zaměření našeho listu lze tedy stručně shrnout takto: úsilí doby ujasnit si (kritická filozofie) smysl svých bojů a tužeb. To je práce pro svět a pro nás. Může být jen dílem spojených sil. Jde jen o zpověď, o nic víc. Mají-li být lidstvu odpuštěny jeho hříchy, musí se z nich napřed jasně vyznat.

Karel Marx

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.