Úvodní stránka arrow Literatura arrow Ernesto Che Guevara: Socialismus a člověk na Kubě Sunday, August 20 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Ernesto Che Guevara: Socialismus a člověk na Kubě Tisk E-mail
Pondělí, 13 březen 2006

Vážený soudruhu,

dokončil jsem tyto poznámky ve chvíli, kdy odjíždím do Afriky, veden přáním, i přes opoždění, dodržet mnou daný slib. Chtěl bych ho dodržet a pojednám o tématu, který je uveden v názvu. Věřím, že to může být zajímavé pro uruguayské čtenáře.

Z úst kapitalistických mluvčích je často slyšet tvrzení, co by argument pro ideologický boj proti socialismu, že tento sociální systém, nebo období budování socialismu o který se snažíme, je charakterizován negací jedince, který je obětován na oltář státu. Nebudu se snažit vyvracet toto tvrzení jen na čistě teoretickém základě, ale popíšu skutečnost, kterou dnes žije Kuba, a přidám komentář obecného charakteru. V první řadě nastíním v hlavních rysech náš revoluční boj před a po převzetí moci.

Jak je známo, přesné datum, kdy začaly revoluční akce, které vyvrcholily 1. ledna 1959, je 26. červenec 1953. Na úsvitu tohoto dne skupina mužů vedená Fidelem Castrem zaútočila na kasárna Moncada v provincii Oriente. Akce skončila krachem, který se přeměnil v katastrofu, a ti, kteří přežili, skončili ve vězení, aby pak znovu, poté co byli amnestováni, zahájili revoluční boj.

V této fázi, ve které existovaly jen zárodky socialismu, byl člověk základním faktorem. Byla do něho vkládána důvěra jako v jedince vybaveného svou výjimečností, jménem a příjmením, od jeho schopnosti jednat závisel triumf nebo pád podniknuté akce.

Přišla pak fáze gerilového boje, která se rozvíjela ve dvou odlišných prostředích: lid, ještě ukolébané masy, jež bylo třeba mobilizovat, a jeho avantgarda, gerila, hnací motor hnutí, generátor revolučního vědomí a bojového nadšení. Tato avantgarda byla katalyzátorem, který vytvořil subjektivní podmínky nezbytné pro vítězství. I v této fázi, v rámci procesu proletarizace našeho myšlení, v revoluci, která se odehrávala v našich zvycích a v naší mysli, jedinec zůstával fundamentálním faktorem. Každý z bojovníků v Sierra Maestra, který dosáhl vysoké hodnosti v revolučních silách, má na straně svých aktiv historii nezapomenutelných činů. A na základě těchto činů dosáhl svých hodností.

To bylo první heroické období, kdy se bojovalo o získání funkcí s větší odpovědností a větším nebezpečím, bez jiného uspokojení, než je splnění vlastní povinnosti.

V naší revoluční výchově se často vracíme k tomuto tématu formování člověka. V chování našich bojovníků se již rýsoval budoucí člověk.

V jiných momentech naší historie se znovu objevily příležitosti absolutně se angažovat pro věc revoluce. Za říjnové krize nebo při cyklónu Flora, jsme byli svědky mimořádných činů statečnosti a obětování se všeho našeho lidu. Nalézt způsob jak udržovat v každodenním životě toto hrdinské chování je jedním z našich základních úkolů v ideologické oblasti.

V lednu 1959 se ustavila revoluční vláda, v níž byli zastoupeni různí exponenti proamerické buržoazie. Základním mocenským faktorem byla existence povstalecké armády, která byla zárukou udržení moci.

Následně vznikající vážné rozpory byly vyřešeny v prvních únorových dnech 1959, když Fidel Castro převzal ve funkci předsedy vlády její řízení. Tento proces kulminoval v červenci téhož roku, když prezident Urrutia podal pod tlakem mas demisi. Tak se objevila v historii kubánské revoluce, od tohoto momentu již s jasnými obrysy, osobnost, která se systematicky znovu vyjevuje: masy.

Na rozdíl od toho co se tvrdí, není tato mnohotvárná entita sumou elementů téže kategorie (na což byla, mezi jiným, přeměněna nastoleným systémem), která se chová jako krotké stádo. Je pravda, že následuje bez váhání své vůdce, zejména Fidela Castra, ale stupeň dosažené důvěry, přesně odpovídá způsobu, jakým on vyjadřuje přání lidu, jeho tužby, a upřímnému úsilí za dodržení daných slibů.

Masy, které se podílejí na agrární reformě a na složitém úkolu spravovat státní podniky, prošly hrdinskou zkušeností na Playa Giron, zakalily se v boji proti různým bandám vyzbrojeným CIA, žily rozhodující momenty moderní historie při říjnové krizi a dnes pokračují v práci při budování socialismu.

Pohlédneme-li na fakta povrchně, mohlo by se zdát, že mají pravdu ti, kteří hovoří o podřízení jedince státu: masy uskutečňují s nadšením a bezpříkladnou disciplínou úkoly, které jim vláda svěřila, ať už jsou ekonomické, kulturní, sportovní a nebo se týkají obrany revoluce.

Obecně iniciativa vychází z Fidela Castra nebo od nejvyššího revolučního vedení a pak je vysvětlena lidu, který ji vezme za svou. Jindy místní zkušenosti jsou převzaty stranou a vládou k zobecnění, a pak následuje stejný postup.

Stát se nicméně někdy zmýlí. Když se zjistí nějaká taková chyba, je cítit jak upadá kolektivní nadšení, vyvolané snížením entuziasmu v každém z jedinců tvořících masu; práce je paralyzována, až se zredukuje na nevýznamnou úroveň: to je chvíle k nápravě. Tak k tomu došlo v březnu roku 1962 se sektářskou politikou, kterou do strany zanesl Aníbal Escalante.

Je normální, že mechanismus není schopen garantovat řadu odpovídajících opatření a proto je třeba organičtější vazba s masami. Takový mechanismus musíme zlepšit vprůběhu příštích let; v případě iniciativ vysokých vládních míst používáme prozatím téměř intuitivní metodu spočívající v pozorování obecných reakcí na nastalé problémy. V tom je mistr Fidel, jehož zvláštní způsob komunikace s lidem je možné ocenit, jen když ho bezprostředně vidíte. Na velkých manifestacích veřejnosti se zdá, že téměř vcelém rozsahu asistujeme dialogu, jež uvádí do vzájemné vibrace její účastníky. Fidel a masy začínají vibrovat v dialogu, který má rostoucí intenzitu, až dosáhnou vrcholu v neočekávaném finále završeném našim bojovým a vítězným pokřikem. To, co je složité pochopit pro toho, kdo neprožívá zkušenost revoluce, je těsná, dialektická jednota mezi jednotlivcem a masou, v níž oba póly vzájemně reagují, a masa jako celek jedinců je v interakci s vůdci.

V kapitalismu je možné poznat fenomén tohoto typu v případech, kdy se objeví politici schopní dosáhnout lidové mobilizace; ale pokud se nejedná o skutečné sociální hnutí, v takovém případě se už nedá hovořit plně o kapitalismu, trvá to stejně dlouho jako život toho, kdo ho uvedl do pohybu, anebo až do vyčerpání lidských iluzí potlačených neúprosností kapitalistické společnosti. V jejím rámci je člověk veden neosobním příkazem, který se obvykle vymyká jeho chápání. Odcizená lidská bytost je neviditelnou pupeční šňůrou spojena se společností jako celkem: zákon hodnoty působí na všechny aspekty jejího života, modeluje ji cestu i její osud.

Zákony kapitalismu, slepé a neviditelné pro zdravý lidský rozum, působí na jedince, aniž si to uvědomuje. Nevidí nic jiného než široký horizont, který se zdá být nekonečný. Tak ho prezentuje kapitalistická propaganda, která se snaží vyzískat z případu Rockefellera, ať je pravdivý, nebo ne, lekce o možnosti úspěchu. Bída, která se musí akumulovat, aby se uskutečnil jeden exemplární případ a množství ničemností, které implikují štěstí takovýchto rozměrů, nejsou součástí tohoto obrazu a není vždy možné, aby lidové vrstvy měly o tom jasnou a odpovídající představu. ( V tomto bodě by bylo vhodné podrobněji vysvětlit, jak dělníci imperialistických zemí postupně ztrácejí vlastní třídní internacionalistický duch pod vlivem jisté spoluviny na vykořisťování závislých zemí a jak tato skutečnost současně zvýrazňuje bojového ducha mas vlastní země; ale to je téma, které překračuje rámce této poznámky.) Maximálně se ukazuje cesta plná překážek, které jedinec vybavený nezbytnými kvalitami, by zjevně mohl překonat, aby dosáhl cíle. Odměna se dá zahlédnout v dálce. Cesta je to osamělá. Navíc se jedná o závod vlků; je možné zvítězit jen díky neúspěchu druhých.

Pokusím se teď definovat jedince, herce tohoto mimořádného a vášnivého divadla, kterým je vybudování socialismu, v jeho dvojaké entitě jedince a člena společenství. Domnívám se, že nejjednodušší bude pozorovat jeho kvality ne-hotové bytosti, a ne-dokončeného produktu. Dědičné choroby minulosti se přenášejí do přítomnosti v individuálním vědomí a je potřeba trvalé práce k jejich vykořenění. Proces je to dvojaký. Na jedné straně je tu společnost, která působí s přímou i nepřímou výchovou; na druhé straně je tu jedinec, který podstupuje vědomý proces sebevzdělání.

Nově se utvářející společnost musí velmi tvrdě bojovat s minulostí. To se pociťuje nejen v individuálním vědomí, které je zatíženo zbytky výchovy systematicky orientované na izolaci jedince, ale také kvůli samotnému charakteru tohoto přechodného období s přetrvávajícími tržními vztahy. Zboží je ekonomickou buňkou kapitalistické společnosti; pokud bude existovat, jeho dopady se budou promítat v organizaci výroby a následně ve vědomí.

V Marxově schématu bylo přechodné období koncipováno jako výsledek výbušné přeměny kapitalistického systému vyvolané jeho vlastními protiklady; následně jsme byli svědky, jak ve skutečnosti z imperialistického stromu se mohly oddělit některé země, které představovaly slabé větve: fenomén, který předvídal Lenin. V nich se kapitalismus dostatečně rozvinul, aby dal lidu pocítit, takovým či jinakým způsobem vlastní výsledky; ale nejsou to jeho vlastní protiklady, které, když vyčerpají veškeré možnosti, vyhodí systém do povětří. Boj za osvobození proti zahraničnímu utlačovateli, bída vyvolaná vnějšími událostmi jako je například válka, jejichž důsledky se nechávají dopadnout privilegovanými třídami na vykořisťované, osvobozenecká hnutí směřující ke svržení neokolonialních režimů: to jsou nejobecnější faktory uvedené do pohybu. Vědomá akce učiní zbytek.

V těchto zemích nebyla ještě vytvořena kompletní výchova ve vztahu ksociální práci, a bohatství je daleko, aby bylo na dosah mas jednoduchým procesem přisvojení. Zaostalost na jedné straně a obvyklý únik kapitálu do „civilizovaných“ zemí na druhé straně, znemožňuje rychlou a bezbolestnou změnu. Zbývá tu dlouhá etapa, kterou je třeba projít, aby se vybudovala ekonomická základna, a pokušení sledovat cestu proraženou materiálními zájmy, jako hnací pákou pro zrychlený růst, je značné.

Je zde nebezpečí, že kvůli stromu nebudeme schopni vidět les. Hnát se za iluzí, uskutečnit socialismus s pomocí otupených zbraní, které nám jako dědictví zanechal kapitalismus (zboží jako ekonomická buňka, zisk, individuální materiální zájem jako páka atd.), taková iluze může vyústit do slepé uličky. A k cíli se dojde poté, co se projde dlouhý úsek na němž se cesty několikrát kříží a kde je obtížné pochopit, v jakém bodě se nacházíme, a že jsme si spletli cestu. Mezitím přijatá ekonomická základna už dokončila svou práci, vykopání základů pro rozvoj vědomí. Pro vybudování komunismu je třeba současně s ekonomikou vytvořit nového člověka.

Z toho plyne velký význam správné volby nástrojů mobilizace mas. Ty musí mít zásadně morální povahu, aniž by se potlačovalo správné použití materiálních pobídek, především sociální povahy.

Jak už bylo řečeno, v období velkého nebezpečí je snadné aktivizovat morální stimuly; aby se uchovala jejich efektivnost je nezbytné rozvinout uvědomění, v němž hodnoty dosáhnou nových charakteristik. Společnost jako celek se musí přeměnit na jednu gigantickou školu.

Hrubé rysy tohoto fenoménu jsou podobné procesu formování kapitalistického uvědomění v první fázi jeho vývoje. Kapitalismus se opírá o sílu, ale také v rámci systému lidi vychovává. Přímou propagandu provádějí ti, kteří jsou pověření vysvětlovat osudovost třídního režimu jak tím, že má božský původ, nebo že byl nastolen přírodou jako mechanická entita. To ukonejší masy, které se cítí být utlačovány zlem, proti kterému není možné bojovat. Následně ho nahradí naděje, a v tom se odlišuje od předcházejících kastovních režimů, které nenabízely východisko.

Nicméně pro některé nadále vládne kastovní formule: odměna pro toho, kdo uposlechne, je tvořena posmrtným vstupem do jiných nádherných světů, kde dobří jsou odměněni, jak to tvrdila stará tradice. Pro jiné je tu určitá novinka: rozdělení na třídy je fatální, ale jedinci se mohou prostřednictvím práce a iniciativy dostat ztřídy, ke které náleží, etcetera. Tento proces a proces sebevýchovy k úspěchu, musí být hluboce pokrytecký; jsou cílenou demonstrací skutečnosti, že lež je pravda.

V našem případě přímá výchova získává mnohem větší význam. Vysvětlení je přesvědčující, protože je pravdivé; nepotřebuje nic skrývat. Působí se prostřednictvím státního výchovného aparátu v jeho obecně kulturní funkci, technické a ideologické, prostřednictvím organismů jako je ministerstvo školství a propagandistického aparátu strany. Výchova proniká mezi masy a nové uvedené chování má tendenci se změnit ve zvyk. Masy si je osvojí a vyvíjejí tlak na ty, kteří ještě nedozráli. To je nepřímá forma výchovy mas, mocná stejně jako každá jiná.

Nicméně proces je to vědomý: jedinec trvale přijímá dopad nové sociální moci a uvědomuje si, že mu zcela ještě neodpovídá. Pod tlakem vyvolaným nepřímou výchovou hledá jak se přizpůsobit situaci, kterou považuje za správnou, a jeho nedostatečná úroveň mu zabránila, aby se už přizpůsobil. Sebevzdělává se.

V této fázi budování socialismu můžeme vidět zrození nového člověka. Jeho obraz ještě není definován a ani nemůže být, jelikož proces postupuje souběžně s rozvojem nových ekonomických forem. Ponechávajíce stranou ty, které nedostatečná výchova tlačí směrem k osamocenému putování za sebeuspokojením vlastních ambicí, jsou zde jiní, kteří uvnitř tohoto nového rámce kolektivního postupu mají tendenci jít izolovaně od mas, které doprovázejí. Je důležité, že lidé s každým dnem získávají stále více uvědomění nezbytnosti vlastní integrace do společnosti a současně vlastní důležitosti jako jejího motoru.

Teď už více nekráčejí sami po neznámých cestách k vzdáleným tužbám. Sledují jejich avantgardu tvořenou stranou, nejvyspělejšími dělníky, kteří jdou ve spojení s masami v těsném sepětí. Avantgarda hledí do budoucna a k její odměně. Ta se ale nejeví jako něco individuálního. Odměnou je nová společnost s lidmi s již jinými vlastnostmi. Je to společnost komunistického člověka.

Cesta je dlouhá a plná nesnází. Někdy, protože se cesta ztratí, je třeba se vrátit, jindy když se postupuje příliš rychle a oddělíme se od mas, v určitém případě, pro přílišnou pomalost, cítíme blízko dech těch, kteří nám šlapou na paty. Naší revoluční touha nás nutí postupovat co nejrychleji, jak je to možné, otevírajíce nové cesty, ale víme, že musíme získávat sílu z mas a že ty mohou jít kupředu rychleji pouze tehdy, když je stimulujeme naším příkladem.

Nezávisle na významu, který je přisuzován morálním podnětům, fakt, že existuje rozdělení na dvě základní skupiny ( když přirozeně nebudeme přihlížet, k minoritní frakci těch, kteří se nezúčastní buď z těch, nebo oněch důvodů budování socialismu), ukazuje relativní nedostatek rozvoje morálního uvědomění. Avantgardní skupina je ideologicky vyspělejší než masy: ty znají nové hodnoty, ale jen částečně. Zatímco první procházejí kvalitativní změnou, která jim umožňuje jít vstříc obětování se ve jejich funkci avantgardy, druzí mají pouze částečnou vizi a musí být vystaveni stimulům a tlakům určité intenzity. Je to diktatura proletariátu, která působí nejen na poraženou třídu, ale také, na individuální úrovni, na třídu vítěznou.

Má-li být dosaženo definitivního vítězství, všechno to vyvolává nezbytnost existence řady mechanizmů - revolučních institucí. V představách zástupů, které kráčí do budoucnosti, je zahrnut koncept institucionalizace, chápané jako harmonický celek kanálů, stupňů, bariér, správně nastavených aparátů, které umožňují tento pochod a přirozený výběr těch, kteří jsou určeni kráčet jako avantgarda, a které určí odměnu a trest pro toho, kdo plní svou povinnost a pro toho, kdo kuje pikle proti budované společnosti.

Tato institucionalizace revoluce není ještě hotová. Snažíme se najít něco nové, co umožní úplné ztotožnění vlády a společenství v jeho celku, co odpovídá zvláštním podmínkám budování socialismu a co se maximálně vyvaruje otřepaným frázím buržoazní demokracie, transplantovaných do vytvářející se společnosti ( jako například zákonodárné sbory). Byly učiněny některé zkušenosti cílené k postupné institucionalizaci revoluce, ale bez přehnaného spěchu. Nejvíce brzdila obava, aby nás některý z formálních aspektů neoddělil jak od mas, tak od jednotlivců, pokud by se ztratila z očí nejdůležitější a rozhodující revoluční ambice, mít na zřeteli člověka osvobozeného z odcizení.

Bez ohledu na nedostatek institucí, který musí být postupně překonán, jsou to dnes masy, které utvářejí dějiny jako celek uvědomělých jedinců, kteří bojují za společnou věc. Člověk za socialismu, přes svou zdánlivou standardizaci, je úplnější, a ačkoli nedisponuje k tomu určeným perfektním mechanizmem jeho možnost se vyjádřit a nechat se slyšet v sociálním mechanizmu je nekonečně větší. Nicméně je třeba zvýraznit jeho uvědomělou účast, individuální a kolektivní, ve všech řídících a výrobních mechanizmech a spojovat ho s ideou nezbytnosti technického a ideologického vzdělávání způsobem, který zdůrazní, jak jsou tyto procesy na sobě úzce vzájemně závislé a jejich pokrok je souběžný. Člověk tak dosáhne plného uvědomění si svého sociálního bytí, které odpovídá jeho úplné realizaci jako lidské bytosti, jakmile jednou přerve řetěz odcizení, což se konkrétně přemění do opětného získání vlastní přirozenosti prostřednictvím osvobozené práce a vyjádření vlastních lidských podmínek prostřednictvím kultury a umění.

Aby se člověk rozvíjel v tomto aspektu, musí dostat práce nový charakter; zboží - člověk přestává existovat a nastolí se systém, který určí podíl směnou za splnění sociální povinnosti. Výrobní prostředky náleží společnosti a stroj je pouze zákop ve kterém se plní vlastní povinnost. Člověk začíná osvobozovat svého ducha od nepříjemných myšlenek, že musí nezbytně uspokojit vlastní zvířecí potřeby prostřednictvím práce. Začíná vidět, že se realizuje vlastním dílem, začíná vnímat opravdovou lidskou velikost tím, že vytváří objekt - vykonanou práci.

To nezahrnuje ztrátu části jeho bytí ve formě prodaná pracovní síla - práce, která mu již nenáleží, ale znamená emanaci sebe sama, příspěvek ke společnému životu, ve kterém se on odráží: splnění vlastní sociální povinnosti. Děláme vše možné, abychom dali práci novou kategorii sociální povinnosti a pro její spojení s technologickým rozvojem na jedné straně, který podmiňuje nové podmínky pro větší svobodu, a s dobrovolnou práci na druhé straně, opírající se o marxistickou koncepci, podle níž člověk plně realizuje vlastní dosažené lidské podmínky, když vyrábí bez donucení fyzické nezbytnosti prodávat se jako zboží.

Je přirozené, že v práci ještě existují aspekty donucení, i když se jedná o dobrovolnou práci; člověk ještě nepřeměnil veškeré donucení, které ho obklopuje v podmíněném odrazu sociální přirozenosti, a v mnoha případech ještě vytváří pod tlakem prostředí („morálního donucení“ jak to definuje Fidel). Zbývá mu ještě, aby dosáhl radost z úplného duchovního potěšení z vlastní práce, bez přímého tlaku sociálního prostředí, s nímž je už svázán novými zvyky. To bude komunismus. K přeměně ve vědomí nedojde automaticky, stejně jako tomu nedojde v ekonomice. Změny jsou pomalé a nepravidelné; jsou období zrychlení, přestávek a dokonce i regresu.

Musíme dále vzít v úvahu, jak jsme se zmínili dříve, že nemáme před sebou jednoduché a čisté přechodné období, jak ho viděl Marx v Kritice Gothajského programu, ale novou fázi, kterou nepředpokládal: první období přechodu ke komunismu nebo budování socialismu. To se odehrává prostřednictvím násilného třídního boje s prvky kapitalismu ve vlastním lůně, což ztěžuje celkové pochopení.

Jestliže se k tomu přidá scholastika, která přibrzdila rozvoj marxistické filozofie a zabránila systematické analýze období, jehož politická ekonomie se nerozvíjela, musíme uznat, že jsme ještě v plenkách a že je správné, dříve než vypracujeme ekonomickou a politickou teorii s větším dosahem, věnovat se studiu všech základních rysů tohoto období.

Teorie, která z toho vznikne, nevyhnutelně určí vůdčí postavení dvěma sloupům stavby, jimiž jsou formování nového člověka a technologický rozvoj. V obou aspektech je třeba ještě mnoho vykonat, ale méně vážnější je zpoždění týkající se technické koncepce jako fundamentální základny, nakolik se v tomto případě nejedná o postup do neznáma, ale spíše o postup na cestě, kterou už prošly vyspělejší země světa. A proto Fidel s takovou vytrvalostí bojuje o nezbytnost technického a vědeckého formování našeho lidu a zejména jeho avantgardy.

V oblasti idejí, které se týkají neproduktivních činností, je snazší postihnout dělbu mezi materiálními a duchovními potřebami. Po dlouhý čas se člověk snaží osvobodit z odcizení prostřednictvím kultury a umění. Každodenně umírá během osmi a více hodin, kdy se stává zbožím, aby se znovu zrodil svou duševní tvořivostí. Ale tento lék má v sobě zárodky téže choroby. Je to osamocená bytost, hledající společenství s přírodou. Brání vlastní individualitu, utlačovanou prostředím, a reaguje v konfrontaci s estetickými idejemi jako izolovaná bytost, jejíž aspirací je zůstat neposkvrněnou.

Jedná se pouze o pokus uniknout. Zákon hodnoty není jednoduchým odrazem výrobních vztahů; monopolní kapitalisté ho obestavují lešením, která člověka přeměňují v poddajného otroka, i když metody, které používají jsou výlučně empirické. Nadstavba vnucuje jeden typ umění ve kterém je třeba vychovávat umělce. Rebelové jsou zdominováni mechanismem a pouze mimořádné talenty mohou vytvořit vlastní díla. Ostatní se stávají placenými zbabělci nebo jsou rozdrceni.

Je nastolen pojem umělecké hledání, chápaný jako synonym svobody; ale toto „hledání“ má svá omezení, nepostižitelná až do chvíle, kdy dojde ke střetu se skutečnými problémy člověka a jeho odcizením. Iracionální úzkost nebo obyčejná zábava představují pohodlné únikové ventily pro lidský neklid. Potírá se idea dělat z umění zbraň obžaloby. Pokud se dodržují pravidla hry, je možné dosáhnout veškerých poct; stejných jaké získá opice, když udělá piruetu. Dohoda zní: nesnažit se uniknout z neviditelné klece.

Když revoluce převzala moc, nastal exodus všech těch, kteří byli zcela domestikováni; ti druzí, revolucionáři, ale nezbytně nejen oni, uviděli před sebou nové cesty. Umělecká hledání dostala nový impulz. Cesty byly bezpochyby do určité míry nastíněny a význam konceptu úniku se maskoval slovem „svoboda“. I revolucionáři se tak velmi často chovali, což bylo odrazem buržoazního idealismu ve vědomí.

V zemích, v nichž došlo k obdobnému procesu, byla snaha bojovat s těmito tendencemi přehnaným dogmatizmem. Kultura obecně se prakticky přeměnila na tabu a jako maximální aspirace bylo prohlášeno formálně exaktní znázornění přírody. To se pak přeměnilo v mechanické znázornění sociální skutečnosti, jež chtěla ukazovat ideální společnost. Společnost téměř bez konfliktů a rozporu, jež se chtěla vytvořit.

Socialismus je mladý a dopouští se chyb. My revolucionáři jsme někdy bez znalostí a intelektuálního zanícení, které jsou nezbytné pro řešení úkolu rozvíjet nového člověka odlišnými než tradičními metodami, které trpí vlivem společnosti, jež je vytvořila. (Ještě jednou se tu klade otázka vztahu mezi formou a obsahem.) Dezorientace je velká a jsme pohlceni problémy materiální výstavby. Nejsou zde vynikající umělci, kteří se mohou pyšnit velkou revoluční prestiží. Jsou to členové strany, kteří musí na sebe vzít úkol a dosáhnout základního cíle, jímž je výchova lidu.

Hledá se tedy určité zjednodušení: to, co je na dosah všech, je pak na dosah funkcionářů. Autentické umělecké hledání je pak anulováno a problém kultury v obecném slova smyslu se redukuje na znovuzmocnění se socialistické přítomnosti a mrtvé minulosti ( která už tedy není nebezpečná). Tak se rodí socialistický realismus na základě umění XIX. století. Ale realistické umění XIX. století je také třídní, kapitalistické, snad v nejčistší formě tohoto dekadentního umění XX. století, ze kterého vystupuje úzkost odcizeného člověka.

V kultuře ze sebe kapitalismus vydal vše a nezbývá z něho nic, než přítomnost zapáchající mrtvoly. V umění jeho aktuální dekadenci. Proč se tedy pokoušet ve zmrazených formách socialistického realismu hledat jiný platný recept? Socialistickému realismu není možné oponovat „svobodou“, protože ta ještě neexistuje a nebude existovat až do úplného rozvinutí nové společnosti: nepožaduje se tedy ani odsouzení všech uměleckých forem nastupujících po první polovině XIX. století: z výše papežského trůnu extrémního realismu, protože by došlo k pádu do proudhonovské chyby návratu k minulosti, nasazující svěrací kazajku uměleckému projevu člověka, který se právě rodí a formuje. Chybí rozvoj ideologického kulturního mechanizmu, který umožní hledání a zničí plevel, který se tak snadno množí na živné půdě státních subvencí.

V naší zemi se neprokázala chyba realistického mechanicizmu, ale došlo k chybě opačného ražení. Stalo se to proto, že nebyla pochopena potřeba vytvořit nového člověka. Člověka, který nebude již více mluvčím idejí XIX. století, ale ani toho našeho dekadentního a nemocného století. Je to člověk jedenadvacátého století, kterého musíme vytvořit, jakkoli se jedná o subjektivní a nesystemizovanou aspiraci. Právě to je jeden ze základních bodů našeho studia a naší práce. A v míře, v jaké dosáhneme konkrétních výsledků na určité teoretické bázi, anebo opačně, vyzískáme teoretické závěry obecného charakteru z našeho konkrétního zkoumání, přineseme hodnotný příspěvek marxismu-leninismu a věci lidstva.

Reakce proti člověku XIX. století nás přivedla k pádu do dekadentizmu XX: století; není to příliš vážná chyba, ale musíme ji překonat, pokud nechceme otevřít širokou slavobránu revizionizmu. Velké masy se rozvíjejí, nové ideje začínají dobývat přirozené vášně v srdci společnosti, materiální možnosti celkového rozvoje všech jejich činů činí námahu absolutně produktivnější. To je přítomnost boje, ale budoucnost je naše.

Když to shrneme, vidíme, že vina mnohých našich intelektuálů a umění spočívá v jejich prvotním hříchu; nejsou automaticky revolucionáři. Můžeme se pokusit roubovat jilm, aby plodil hrušky, ale současně musíme sázet hrušně. Nové generace budou osvobozeny od prvotního hříchu. Pravděpodobnost, že se objeví významní umělci bude o tolik větší, nakolik budou v kultuře rozšířeny možnosti vyjádřit se. Náš úkol spočívá v tom, abychom zabránili tomu, že dnešní generace svedená na scestí svými vlastními konflikty se mravně zkazí a zkazí i budoucí generace. Nesmíme vytvářet poslušné zaměstnance oficiálního myšlení ani „stipendisty“, kteří žijí na úkor státního financování a mají prospěch ze svobody v uvozovkách. Je teď čas, aby to byli revolucionáři, co rozezní zpěv lidu. Je to dlouhý proces.

V naší společnosti sehrává významnou úlohu mládež a strana. Zvláště důležitá je mládež, protože je tvárným jílem, s kterého se může vytvořit nový člověk, člověk bez stop minulosti. Je jí věnována péče, která odpovídá našim ambicím. Její výchova je stále kompletnější a neskrýváme, že ji od prvního momentu zapojujeme do práce. Naši studenti manuálně pracují o prázdninách nebo i v rámci studia. Práce je v určitých případech odměna, výchovný nástroj, ale nikdy trest. Rodí se nová generace.

Strana je avantgardní organizace. Nejlepší pracující jsou svými soudruhy navrhování ke vstupu. Je menšinová, ale vybavena velkou prestiží díky kvalitě svých kádrů. Naší aspirací je, aby strana byla masová, ale až masy dosáhnou úrovně avantgardy, lze říci, že až budou vychovány pro komunizmus. A k tomuto formování je nasměrována naše práce. Strana je živoucím příkladem. Její kádry musí být příkladem pracovitosti a obětování, jejich činnost musí vést masy k naplnění revolučních cílů, a to v sobě zahrnuje roky tvrdého boje s problémy výstavby, třídním nepřítelem, bolestmi minulosti, imperialismem...

Nyní bych chtěl vysvětlit úlohu, kterou sehrává lidská osobnost, člověk jako jedinec řídící masy, které vytvářejí historii. To je naše bezprostřední zkušenost, ne recept. Fidel dal v prvních letech revoluci impulz a stále udává tón; ale dnes existuje skupina revolucionářů, která se rozvíjí shodně s naším nejvyšším představitelem, a velká masa, která následuje své vůdce, protože v ně má důvěru. Důvěru má proto, že vždy uměli interpretovat její tužby.

Nejedná se o to vědět kolik kilo masa se sní, nebo kolikrát za rok se může jít každý projít po pláži anebo kolik krásných věcí majících původ v zahraničí je možné zakoupit za současnou mzdu. Jedná se spíše o dosažení toho, aby se jedinec cítil úplnější, s mnohem větší vnitřní bohatostí a smyslem pro odpovědnost. Občan v naší zemi ví dobře, že hrdinská epocha, kterou žije, je tvořena oběťmi, a ví dobře co oběť znamená. První se to učili poznat v horách Sierra Maestra a všude, kde se bojovalo. Pak jsme to poznali v celé zemi. Kuba je avantgardou Ameriky a musí přinášet oběti, protože je v první linii, protože ukazuje latinskoamerickým masám cestu k úplné svobodě. Představitelé země mají povinnost přijmout úlohu opravdové avantgardy. Je správné to říci se vší upřímností. Ve skutečné revoluci které se obětuje vše a neočekává se žádná materiální kompenzace, je úkol avantgardního revolucionáře velkolepý a současně budí neklid.

Dovolte mi, abych při vědomí nebezpečí, že budu vypadat směšně řekl , že opravdový revolucionář je veden velkými city lásky. Bez této kvality je nemožné pochopit skutečného revolucionáře. A to je snad také jedno z velkých dramat vedoucích představitelů: musí spojovat zanícení s chladnou myslí a přijímat bolestná rozhodnutí, aniž by pohnuli brvou. Naši avantgardní revolucionáři musí být příkladem lásky k národům, k nejsvětějším věcem a učinit je jednotnými, nedělitelnými. Nemohou svou malou dávku každodenního afektu projevovat v případech, kdy ho projevuje obyčejný člověk.

Vůdci revoluce mají děti, kteří při prvních slůvkách se neučili jménům otců, mají manželky, které se musí přinést svůj díl oběti, aby revoluce završila své poslání. Okruh jejich přátel se shoduje s revolučními soudruhy. Mimo to není života.

Za těchto podmínek je třeba mít velkou dávku lidskosti, velký smysl pro spravedlnost a pravdu, aby se neupadlo do tenat dogmatizmu, do chladného scholastizmu, do izolace od mas. Každý den je třeba bojovat, aby tato živoucí láska k lidstvu se přeměnila v konkrétní fakta, v jednání sloužící jako příklad, v mobilizaci.

Revolucionář, ideologický motore revoluce vlůně strany, se opotřebovává při této nikdy nekončící činnosti, která končí pouze smrtí, alespoň do té doby než se tento proces rozšíří do celého světa. Jestli jeho revoluční aktivita ochabne, když nejdůležitější úkoly se realizují na místní úrovni a proletářský internacionalismus je zapomenut, revoluce kterou vede přestane být hnací silou a ponoří se do klidné letargie, ze které vytěží jen náš nesmiřitelný nepřítel, imperialismus, aby znovu získal půdu pod nohama. Proletářský internacionalismus je povinnost, ale i revoluční nezbytnost. Tak vychováváme náš lid.

Je zřejmé, že v současné situaci se objevují různá nebezpečí. Nejen to, které se týká dogmatismu, a nejen to, které se týká ochlazení vztahu s masami právě uprostřed tohoto velikého díla. Je tu i nebezpečí slabosti do které je možné upadnout. Pokud se někdo domnívá, že aby mohl věnovat vlastní život revoluci, nemůže si dovolit, aby se jeho mysl rozptylovala obavami zda jeden jeho syn postrádá nějaký výrobek, že boty dětí jsou prošlapány, že jeho rodina postrádá určité potřebné produkty, tak takový člověk se s tímto myšlením nechá infiltrovat zárodky budoucí korupce.

Pokud se jedná o nás, stanovili jsme, aby naše děti měli jen to, nebo postrádali jen to, co mají nebo postrádají děti běžného člověka, a naše rodiny to musí chápat a bojovat za to. Revoluce se realizuje prostřednictvím člověka, ale člověk musí den po dni zakalovat vlastního revolučního ducha.

Tak jdeme vpřed, v čele mohutného oddílu - nestydíme se a nerozpakujeme se to říci - je zde Fidel, pak nejlepší kádry strany a hned poté - tak blízko, že se ohlašuje jeho mohutná síla - jde lid jako celek, pevná struktura osobností postupujících ke komunistickému cíli. Jsou to jednotlivci, kteří si ale uvědomili to co je nezbytné udělat, lidé kteří bojují, aby mohli odejít z říše nutnosti a vstoupit do říše svobody.

Tento mohutný zástup se řadí podle určitého řádu, jež odpovídá uvědomění si jeho potřebnosti; to není síla rozptýlená na tisíce částic rozprášených v prostoru jako střepiny granátu, které se snaží jakýmkoli způsobem, v zuřivém boji proti sobě podobným dosáhnout postavení, něčeho co bude oporou v nejasné budoucnosti.

Víme, že nás čekají oběti a nutnost zaplatit cenu za hrdinskou skutečnost, že jako národ představujeme avantgardu. My vedoucí představitelé jsme si vědomi, že musíme zaplatit za právo říkat, že jsme v čele lidu, který je zase v čele Ameriky. Každý z nás bez rozdílu nabízí část svého obětování se, vědom si toho, že výměnou za to je uspokojení ze splněné povinnosti, vědomi si, že jedeme vpřed spolu s ostatními k novému člověku, který se na horizontu už rýsuje.

Bylo mi umožněno učinit určité závěry.

My socialisté jsme svobodnější, protože jsme úplnější a jsme úplnější, protože jsme svobodnější.

Kostra naší svobody je už hotova, chybí bílkovinová podstata a povrch: vytvoříme je.

Naše svoboda a její každodenní opora mají barvu krve a jsou naplněny oběťmi.

Naše obětování se je uvědomělé; je to poplatek, který je třeba za svobodu, kterou budujeme zaplatit. Cesta je dlouhá a zčásti neznámá. Známe dobře naše omezení. Ale vytváříme člověka XXI. století: my sami.

Formujeme se každodenní činností, když vytváříme nového člověka pomocí nové techniky.

Osobnost sehrává roli mobilizování a vedení, protože zosobňuje ty nejvyšší ctnosti a touhy lidu a nevzdaluje se z cesty.

Cestu ukazuje avantgarda, vybraná z nejlepších: strana.

Základní tvárný materiál naší práce je mládež. Do ní vkládáme naše naděje a připravujeme ji, aby jednoho dne převzala prapor z našich rukou.

Pokud tento nesourodý dopis něco objasnil, dosáhl jsme cíle pro který ho posílám.

Přijměte náš rituální pozdrav, jako stisk ruky, nebo jako „Ave Maria Purissima“.

Vlast nebo smrt!

 

 

 

POZNÁMKA

El socialismo y el hombre en Cuba, v týdeníku „Marcha“ (Montevideo), ze dne 12. března 1965, a v týdeníku Verde Olivo, duben 1965. Článek ve formě dopisu je adresován novináři Carlosovi Quijanovi, šéfredaktorovi uruguayského týdeníku Marcha .

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.