Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Kultura arrow O muži jménem Vladislav Vančura Saturday, August 30 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
O muži jménem Vladislav Vančura Tisk E-mail
Čtvrtek, 21 červen 2012

Vladislav VančuraFrantišek Cinger

"Můj drahý básníku, jsme již poněkud přestárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic. Co na tom sejde, jiné bývaly opět krásné a jiné opět bláznivé," napsal v roce 1931 Vladislav Vančura ve věnování své hry Markéta Lazarová vzdálenému bratranci Jiřímu Mahenovi, vlastním jménem Antonínu Vančurovi, jehož nazýval strýcem.

"Slýchával jsem, že jsi strávil celé noci u řek chytaje ryby, ale nešlo ti o úlovek, rybáři jmen. Stával jsi prý málem po pás ve vodě, a když nějaká vodní havěť ti zacukala vlascem a když jsi viděl nachylovati se poplavek, býval jsi vzrušen jako při útoku. Tety mluvily o holém rozumu. A právem, neboť všechno to, co patří do kuchyně, jsi vrhal zpátky do proudu, směje se jako ten, jehož vousy jsou pomazány medem. Neviděl jsem rovněž smyslu v těch zoologických zálibách, ale hra mi bývala srozumitelná. Tím lépe.

Strop těch dní je očazen a přichází podzim. Je ovšem zevrubná noc, a na okna mé světnice bubnuje větvoví lesa. Je mi útěchou mysliti na tvoje kousky a rád bych znal veselé darebnosti, jež mi zůstaly utajeny. Žel, můj otec, který by mohl o nich mnohé vypravovati, zemřel. Můj otec, jemuž se tak příliš podobáš!

Je mi drahé mluviti právě s tebou, a protože z věcí, jež se tě dotýkají, znám méně, než bych si přál a než mně dostačuje, dovol mi, abych začal o loupežnících, s nimiž máme společné jméno. Nehoráznost tohoto příběhu je mi víc než vhod a mám pevnou naději, že nepohorší ani tebe."

A Vančura počal vyprávět příběh z dávných dob, kdy čistá láska byla vystavena tolika zkouškám nelítostného světa 13. století, kdy dívčí bělostné nevinné tělo bylo rozsápáno vášní a násilím, a přesto si jeho duch zachoval sílu a odhodlanost zůstat věrným lidskosti.

Tento statečný muž padl dne 1. června 1942, sotva padesátiletý, pod salvou nacistických pušek na pražské kobyliské střelnici, o místě jeho posledního spočinutí se můžeme jen dohadovat, protože není stoprocentně známo, kam bylo s dalšími obětmi zasypáno. Je jistě i jeho zásluhou, že film Marketa Lazarová režiséra Františka Vláčila, dokončený za spolupráce Františka Pavlíčka po třech letech příprav a natáčení v roce 1967, tedy plné čtvrtstoletí po surové vraždě, byl v roce 1994 na MFF Karlovy Vary v anketě novinářů o nejlepší český film všech dob vybrán za vítěze. Je to trvalý vzkaz o Vančurově umělecké životnosti.

 

Lékař toužící po kotlíku vařícím příběhy

Smyslem těchto řádků není rozbor umělcova díla, přesto je vhodné pro charakteristiku osobnosti a jejího významu uvést několik faktů.

Vančura se narodil 23. června 1891 v Háji u Opavy. Po několikaletém stěhování rodina zakotvila v roce 1899 na sedmnáct let v Davli u Prahy, kde se otec stal správcem cihelny a kamenolomu. Vladislav nebyl moc úspěšným studentem, vystřídal několik gymnázií a se zpožděním maturoval v roce 1915 na malostranském gymnáziu. Uvažoval o studiu výtvarné akademie, začal na právech, ale vzápětí přestoupil na medicínu.

Už na univerzitě začal s povídkami a pokoušel se o drama. V roce 1921 ukončil studia lékařství a oženil se s kolegyní Ludmilou Tuhou. Získali místo na Zbraslavi, kde prožili podle názvu jejích vzpomínek Dvacet šest krásných let.

První román Pekař Jan Marhoul (1924) pojednával o člověku příliš dobrém, než aby se prosadil ve světě, kde je vše na prodej a kde rozhodují jiné hodnoty a principy, než pravda, pracovitost, čest a spravedlnost.

"Bylo to asi na podzim 1922, kdy Vladislav začal psát Pekaře Jana Marhoula. Volali ho jednou do Jíloviště k nemocnému dědovi Průšovi. Vladislav šel tam i zpátky pěšky, což je dvakrát sedm kilometrů po silnici. Byla to krásná cesta mezi lesem," napsala Vančurová. "Vrátil se domů s dobrou náladou a s tím, že si po cestě ujasnil, jak napíše příběh, který měl na mysli už delší čas. A ještě téhož večera se do toho dal. Seděl u psacího stroje v ordinaci dlouho do noci. Tehdy ještě neměl svou pracovnu, ani pravidelnou dobu pro psaní - věnoval se mu jen vedle lékařské praxe. A tak psával, když jsem byla po návštěvách u nemocných.

Z Vladislavova dřívějšího vyprávění jsem hodně věděla o otci Karla Nového - to je vlastně pekař Marhoul, i o Benešovu s gymnáziem. A pak, když mi Vladislav čítal ze svého rukopisu každou další kapitolu, působilo to na mě mnohem naléhavěji, silněji."

Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský a František Řehák ve filmu Rozmarné létoRadost z kouzla vyprávění i osobitostí rozdílných charakterů trojice přátel z malé plovárny i lásky v řadě podob přinesla novela Rozmarné léto (1926). V podání Jiřího Menzela (1967) se rovněž prosadila ve filmové podobě.

V Osvobozeném divadle, ještě před érou V+W, uvedl Vančura hry Učitel a žák a Nemocná dívka, oboje v režii Jindřicha Honzla.Ve stejném roce jako Markétu Lazarovou vydává pohádkovou knihu o medvídku Kubulovi, medvědáři Kubovi Kubikulovi, strašidlu Barbuchovi a opět o lásce, která je silnější než strach. Rok nato vychází román Útěk do Budína, příběh zase nespoutané lásky české dívky Jany a slovenského šlechtice Tomáše, odehrávající se téměř v současnosti.

Vančura s režisérem Václavem KubáskemLáká ho film, píše scénář filmu Před maturitou, který režíruje spolu se Svatoplukem Innemannem, na Podkarpatské Rusi pak natáčí jako režisér snímek Marijka Nevěrnice. V roce 1935 v Národním divadle hrají jeho přepis Stevensonova románu Poklad na ostrově, předtím ve Stavovském divadle uvedli vlastní hru Alchymista. V roce 1936 je opět v Národním premiéra hry Jezero Ukereve, výpovědi se zřetelnou protitotalitní, protifašistickou tendencí. Vycházejí romány Tři řeky (1936) a Rodina Horvatova. To se už psal rok 1938.

Vančura mísil v díle fantazii a realitu, hoře prostupovalo životní štěstí postav, u nichž citlivě vnímal charakter i sociální postavení. Nejvíc ho oslovovaly postavy svérázných lidí, o kterých vyprávěl neméně osobitou češtinou.

"Vedli jsme války a vítězili jsme," říká v Markétě Lazarové Kozlík, jedna z mnoha jeho plnokrevných postav. "Vedli jsme války proti vůli krále. Od desíti let nás napomíná skrze hejtmany a nepřátele, kteří přicházejí s mečem. Odpovídal jsem jim, jako se odpovídá nepřátelům. Nevyslechl jsem je, neposlouchám. Můj meč není o nic kratší, než meč hejtmanů."

Tato slova podle mého vypovídají nejen o Kozlíkovi, ale i o autorovi.

Kritik A. M. Píša trefně charakterizoval Vančurův styl, respektive "vůni" jeho uměleckého podání: "...Všude tu cítíte rozkoš, již pociťuje vypravěč při rozvíjení tohoto zbojnického příběhu: slova při vší hmotné tíze a kypivé názornosti plynou mu lehčeji a bystřeji, ty tam jsou složité a barokně přetížené periody předchozích skladeb Vančurových a místo nich nastupují věty jadrně prosté."

Dodejme ještě vyznání autora uvažujícího o tvůrčích otázkách: "Dramatické básnictví není pouhá slovesná krása, vytváří nejen řeč, ale i jednání, bytosti a prostředí děje. Jde-li o provedení divadelní hry, je třeba říditi se více básní než scénickými poznámkami, z ní by měly vycházeti všechny prostředky divadla, všechna umění, jež spolupůsobí při provedení dramatu...

...Je marno hledati uplynulé vody. Kdysi čistý divadelní útvar by dnes působil zrůdně. Soudobý život uvolňuje nové energie, a jestliže nebudeme tvořiti z nich, prohospodařili jsme svou věc.

Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev."

 

Veřejné vyjadřování názorů mu bylo vlastní

Použijeme-li zkratku, tak k výrazným politickým projevům Vančurovým patřil jistě dopis sedmi proti bolševizaci KSČ z roku 1929, kdy vystoupil spolu s Ivanem Olbrachtem, Jaroslavem Seifertem, Josefem Horou, S. K. Neumannem, Helenou Malířovou a Marií Majerovou. Stojí za připomenutí, že se proti nim ozvali přátelé osobní i umělečtí - Karel Teige, Jiří Weil, Nezval, Biebl, Halas, Novomeský, Clementis, Václavek, Fučík či Tittelbach: "Sedm spisovatelů využilo svých literárních jmen k politickému útoku proti straně, která pro nás znamená život a která dosud znamenala život i pro ně. Nevybočili však pouze ze své kompetence, vybočili z linie, po níž musíme všichni jít, nemáme-li se zpronevěřit svému úkolu, a proto vystupujeme - ne abychom korigovali jejich chybu - ale abychom zdůraznili, že zde se naše cesty rozcházejí."

Ukazuje se, že to bylo silné vyjádření okamžiku a nikoli trvalý postoj. Byť že mnozí z nich na budoucí bolševické sektářství doplatili umělecky a občansky jako Weil, či přímo životy jako Clementis a Biebl, nebo i Tegie a Halas.

Jakkoliv šlo v roce 1929 o Vančurovo jednoznačné stanovisko, nic to nezměnilo na jeho silném sociálním a internacionálním cítění. Není možné přejít, že pár let nato, v době Mostecké stávky, v níž spojili síly lidé politických názorů komunistických a sociálně demokratických i bezpartijní, čeští a němečtí odboráři, se Vančura postavil do čela Výboru solidarity, aby v něm podpořil s dalšími osobnostmi ty, kdož přišli o výdělek, aby mohli vůbec žít a uživit rodiny. Podobně se angažoval v pomoci německým antifašistům. Proti zinscenovanému požáru Říšského sněmu a na podporu kriminalizovaného Jiřího Dimitrova reagovala mimo jiné veřejná schůze dne 12. května 1933 v sále Plodinové burzy na Senovážném náměstí v Praze, kde Vančura rovněž promluvil. Nechyběl nikde, kde se umělci stavěli proti nacistickému běsnění.

F. X. Šalda inspiroval založení pomocného komitétu pro emigranty z Německa. Za právo azylu se 27. září 1934 spolu s Ligou pro lidská práva postavil jak Vančura, tak další osobnosti jako Josef Čapek, Hugo Haas, Jaroslav Ježek. Halas a Nezval věnovali částku za státní cenu za literaturu běžencům, kterým přispěli finančně Karel Čapek i F. X. Šalda.

Dne 8. září 1935 byl Vančura zvolen do čestného předsednictva Srazu německé kulturní fronty v ČSR - spolu s Maximem Gorkým, Heinrichem Mannem, Vsevolodem Mejercholdem, Zdeňkem Nejedlým, Václavem Vydrou a Laco Novomeským.

V proslulé už anketě Proč budu volit komunistickou stranu - z roku 1935, na niž odpověděl Karel Čapek svým vyznáním Proč nejsem komunistou - shrnul Vančura názory na politickou mapu republiky: "Současné myšlenkové proudění politické lze zhruba shrnouti ve tři směry. Prvý představuje komunismus, druhý nynější parlament a třetí tzv. autorita národa, či lépe, autorita národních vůdců. Kdyby šlo o to, vyjádřit snahy těch tří skupin heslem, dalo by se říci, že komunismus znamená vývoj kupředu, kdežto parlamentní koalice práci či moc směřující k zachování stavu, který právě trvá.

Třetí směr, směr autoritativní, je obrácen rovnou do minulosti, napodobuje způsoby samovládců, stavovský stát atd. Není na něm nic současného mimo zrůdnou skutečnost, že se vyskytuje v přítomnosti, že byl právě vydupán a že v období zoufalství a rozvratu nalezl půdu, aby se vkořenil. Rozumí se, že pravé poslání této epidemie spočívá ve válkách a smrti. Ve válkách, jež znamenají pro určitou vrstvu zisk..."

I z tohoto dobového vyjádření je zřejmé, že Vančura nevnímal život masarykovské republiky idylicky. Omezenost a sektářství, nemluvě o trvajících fašizujících tendencích, byly všudypřítomné. Po vydání knihy Tři řeky vyšla ve čtvrtletníku U, časopisu levicového sdružení Blok, předpojatá kritika O. Krígla (což byl pseudonym Otakara Kučery), v které Vančuru označil jako "literárního představitele velkoburžoazie" pro jeho zálibu v renesančních typech lidí. Tzv. revolučnost byla kritikem vnímána plakátově. Ve Tvorbě se však na jeho obranu ozval Karel Konrad: "Do (...) složitého Vančurova vývoje zasahuje Krígl nikoli pomocnou rukou kritika, jemuž jde o změnu dosavadního stavu, ale sekerou popravčího, který nemilosrdně odsuzuje - a což je horší - vylučuje navždy." Jakoby duch reakce na politické prohlášení z roku 1929 žil dále, i v umění.

 

Občan Don Quijote

Událostí, na které se štěpily sympatie i antipatie k hledané vládě "silné ruky", k domácímu i mezinárodnímu fašismu, byla španělská občanská válka. Vančura opět nemlčel, spolu s mnoha kolegy a kamarády přispěl do sborníku Španělsko v nás. Oslovil čs. demokratickou veřejnost v souvislosti se vznikem Výboru na pomoc demokratickému Španělsku ze dne 14. prosince 1936.

Jen pro ilustraci:od května 1937 do září 1938 vycházel měsíčník Španělsko, kam Vančura také přispíval. Jen v roce 1938 se přihlásilo na čtrnáct tisíc dobrovolných dárců krve ve prospěch bojovníků demokratického Španělska. Společnost přátel demokratického Španělska, stvrzená sjezdem ze dnů 12. a 13. února 1938, byla prakticky rozpuštěna orgány pomnichovského Československa dne 15. prosince 1938 a formálně byla zrušena 14. března 1939.

Nejproslulejší je v této souvislosti Vančurova povídka Občan Don Quijote z března 1937. Slavný fanfarón je se svým sluhou Panzou zadržen frankisty a ujde smrti jen proto, že je šlechticem. Musí však odevzdat kopí a meč, které Frankův voják snadno zláme. Když se Don Quijote dozví, že oběšená dívka byla potrestána smrtí za to, že se postavila vojákům ve jménu republikánského Španělska, lidu a svobody, vyrve rytíř strážci ručnici, zahouká mu "do uší všechna ta slovíčka, za něž generál Franco rozdával oprátky", a odjíždí k republikánské armádě.

Vančura se nepřestával vyjadřovat proti fašismu a nacismu. Ve dnech 25. a 26. června 1938 se v Králově háji na okraji Reichenbergu - Liberce, centra henleinovského hnutí, sešlo na Dnech lidové kultury na dvacet tisíc Čechů a Němců, kterým poslali pozdravné telegramy Vančura, Kisch, interbrigadisté ze Španělska. Hlavní řečník Klement Gottwald v českém i německém projevu obžaloval mezinárodní fašismus a jeho domácí spojence z ohrožování míru. Rozjetý vlak hitlerovské agrese však nebral ohledy napravo, nalevo.

Po Mnichovu bylo vše jinak. Na podzim se Rudolfu Beranovi, předákovi Agrární strany, podařilo do Strany národní jednoty spojit Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, Národní ligu Jiřího Stříbrného, Národní sjednocení, živnostenskou stranu, Československou stranu lidovou i národní socialisty. Sjezd se konal 18. listopadu 1938. Pragmatická domluva s Národní stranou práce, do níž se spojili sociální demokraté s částí národních socialistů, sjezd se konal 11. prosince 1938, ačkoliv už 2. prosince vznikl poslanecký a senátorský klub strany, se ukázala jako iluzorní. O žádnou opozici ať už formální nebo neformální ani jít nemohlo.

Vyrovnávání se s okleštěnou a nesamostatnou republikou vedlo jednak ke hledání viníků, kdy za nejhlavnějšího byl označen Edvard Beneš, více než v intencích Hitlerova nenávistného řvaní: "Ich, oder Herr Benesch!", za skandování davu "Bluthund Benesch!", a rovněž k nacionalistickému"návratu" k "řádu", nejlépe konzervativního katolicismu, který liberální demokracie masarykovské republiky "ignorovala". Jakoby ožily animozity z časů prezidentské volby, kdy se agrárníci stavěli proti Benešově kandidatuře.

Pražský arcibiskup Karel Kašpar v pastýřském listu nazvaném Jednota v pravdě a láska Kristova odsoudil první republiku a státní porážku pojal jako důsledek staleté české hereze a bezbožnosti. Základem se měla stát "svatováclavská víra". Prosazoval se vazalský obraz Němce a Německa jako lenního pána českého národa, který musí hledat oporu u tohoto dubiska.

V Národní obnově psal básník Jan Zahradníček ve svém rozboru "hanebného, ničemného a zhoubného" působení čs. spisovatelů, učitelů v národě, nadšených pro humanitu a demokracii s radostí o tom, že za nového režimu "vyšlehly už koniášovské plameny, které je v době velmi dohledné všecky stráví."

V duchu norimberských zákonů byli i u nás mezi prvními programovými obětmi Židé všech profesí. Ti, kdo dštili oheň a síru, netušili, že budou další obětí, podobně jako celý český národ.

Proti velkomyslnosti ke stoupencům první republiky bubnoval v listopadu 1938 prozaik a kritik Karel Schulz: "Každá shovívavost k těmto odporným lidem znamená naši sebevraždu... Je třeba přinutit je k tomu, aby se báli. Buď učiní pokání, nebo musí být vyříznuti z tohoto národa. Jestliže nemají vědomí své viny, nutno je k tomu donutit... Kdo je zločinec, patří do kriminálu nebo do koncentračního tábora."

Připomínalo to reakci generála a spisovatele Rudolfa Medka z roku 1934, z reakcí na boj o insignie Karlovy univerzity. Více než dvě stovky umělců - od Karla Čapka po A. M. Tilschovou nebo Václava Talicha - se vyslovili: "Vyzýváme k obraně proti organizovanému útoku fašistů na svobodu ducha, proti útoku, který přejímá metody nejreakčnějších protidemokratických a povaze našeho tábora hluboce cizích hnutí..." A Medek v Národních listech otevřeně vyhrožoval - nerad by prý viděl někde Čapka, Tilschovou, Vodáka, Neumanna i Nezvala cvičit "klencáky" v koncentračním táboře.

Jistou formou omluvy pro tento cynický výrok může být skutečnost, že celá pravda o těchto "převýchovných", ve skutečnosti vraždících zařízeních třetí říše nebyla dostatečně známa. Nenávistná tendence však byla zřejmá.

Po uštvání Karla Čapka, kdy rodině kondolovala ještě politická špička včetně Berana či Háchy, označil ho generál Medek za "levicového zednářského velekněze a agitátora GPU a Čeku českého veřejného života".

Programové prohlášení nové střechové organizace Národní kulturní rady pojmenovalo jako jednu z hlavních příčin národní porážky "vnitřní zmatek v životě duchovním", který pomáhali způsobit surrealisté, kubisté, příznivci poetismu, jmenovitě právě díla Vladislava Vančury nebo obrazy Emila Filly. K obvinění Osvobozeného divadlo z "kulturního bolševismu" se připojila výtka vůči V+W, kteří byli už delší čas jmenováni jako W+W, aby se vysmívalo domnělému židovství Voskovcovu-Wachsmannovu, že "ze scény jejich divadla bylo nejvíce šířeno sovětofilství, oficiální optimismus, napadán a vysmívám nacionalismus". Uznávaný divadelní a literární kritik Miroslav Rutte jim při zákazu v listopadu 1938 vyčítal: "...Osvobozené divadlo bylo expoziturou režimu a dnes tedy sklízí ovoce své politické služebnosti."

Už jmenovaný Jan Zahradníček v Národní obnově obvinil Obec čs. spisovatelů z národního nihilismu a "šaškovského a perversního evropanství". Odsoudil manifesty představitelů české kultury ke světu ze září a října 1938. Posměchu byla vystavena petiční akce Věrni zůstaneme, pod níž byl nejen podpis Vančurův.

Ten přesto nechtěl mlčet. Spolu s Halasem, Seifertem, Bieblem, Olbrachtem, Ježkem či A. M. Píšou podepsal pozdravný list sjezdu Národní straně práce. Představa o "demokratickém soužití" dvou stran se ukázala jako iluze, Beranova vláda se nehodlala dělit o cokoli. A nacisté měli už úplně jiné plány.

Proměna společenského a politického života se razantně změnila po 15. březnu 1939. Vančura jistě víc než jindy přemýšlel, čemu se dál věnovat.

 

Národně revoluční výbor Československa

Připomeňme jednu z myšlenek odstupujícího prezidenta Edvarda Beneše pronesenou dne 5. října 1938 v rozhlasovém projevu. "...Koruna stromu naší vlasti je poněkud osekána, ale kořeny národa tkví pevně v jeho zemi. Sestupme ke kořenům, soustřeďme všechnu svou starou rodovou sílu do nich, jako jsme to ve svých dějinách učinili již tolikrát, a koruna opět po čase vyrazí novými ratolestmi. Mějme na paměti, že to, co nám po všech obětech zůstává jako jádro naší vlasti, jako ono dědictví, jež musíme zachovat budoucím generacím, je stále ještě statek věčné hodnoty, že i nyní zůstáváme státem nikoliv z nejmenších, národem s kulturou, jež se rovná kultuře větších národů světa a kulturou mnohé z nich i převyšuje. To vše nás zavazuje, abychom drželi toto nejvlastnější dědictví v klidné a pevné ruce."

S kolektivem tehdy mladých historiků - Václavem Husou, Jaroslavem Charvátem a Janem Pachtou - diskutoval Vančura o českých dějinách a jejich klíčových okamžicích. Zamýšlel vypracovat osmisvazkový soubor příběhů, vystihujících na jednání konkrétních postav a událostí formování národa. Hold prvnímu dějepisci - Kosmasovi, který věděl, že musí čerpat z lidových pramenů, složil v obrazech setkávání se s biskupem Šebířem a magistrem Brunem. Lidí zprvu rozhádaných, které spojuje ideál výpovědi o českém živlu.

Je zbytečné vést diskuse o původnosti práce. Jakkoliv se dědicové práv některých historiků snažili znevážit Vančurovo autorství, sám text mu vyslovuje nejvyšší svědectví originálnosti. Nakonec i Václav Husa už v roce 1939 napsal: "Domníváme se, že básníkovo vidění minulosti může prohloubit historikovo vědecké poznání... Historik trpělivě snáší a archivními prameny ověřuje kupy fakt, ale hlubší představa života, který z těchto záznamů vyzařuje, mu často uniká. Naproti tomu básník dovede na materiálu, shromážděném historiky, jasnozřivým pohledem evokovat vizi zašlých událostí, dovede vidět skryté vztahy a dialektickou protikladnost a neumdlévající pohyb všeho dění."

Vančura stačil napsat dva díly, tedy asi třetinu plánovaného cyklu, celkem jedenadvacet obrazů. První část vydala Družstevní práce v roce 1939, druhý 1940. V pozůstalosti zůstalo torzo třetího dílu, které vyšlo až po válce.

V roce 1941 pracoval Vančura na komedii Josefina, oslavě nespoutaného mládí, kterou dokončil bezprostředně před zatčením 12. května 1942. S vědomím, že pod skutečným jménem zřejmě hrána nebude, rukopis podepsal jako František Kozdera. Gestapo si pro něj přišlo v pět hodin ráno.

Rekonstruovat obraz zapojení se do ilegální práce je úkol pro poučeného a zkoumavého historika. Nemohly se zachovat písemnosti, mnohé byly zničeny. Je třeba prozkoumávat archívy. Po válce o Vančurově aktivitě promluvila některá svědectví, např. spisovatele Josefa Tomana či Lubomíra Linharta. Podle autora vančurovské monografie Milana Blahynky není jednoznačně určena příčina jeho zatčení. Jedna varianta kalkuluje s aktivitou zbraslavského gestapa, bez ohledu na jeho zapojení do vedení národního odboje.

Podle svědectví Julia Fučíka v jeho Reportáži psané na oprátce je viněn "Mirek Klecan". Dělník, interbrigadista Jaroslav Klecan, spojka ilegálního II. vedení KSČ k Národně revolučnímu výboru české inteligence. "...Ale pak přivedli nahoru další skupinu vězňů - a já viděl: Vlad. Vančura, prof. Felber a jeho syn, Bedřich Václavek k nepoznání maskovaný, Božena Pulpánová, Jindřich Elbl, sochař Dvořák, všichni, kdo tvořili nebo měli tvořit Národně revoluční výbor české inteligence, všichni jsou tady. O práci mezi inteligencí řekl Klecan vše..."

Zdrojem přímo od pramene jsou přece jen vzpomínky Vančurovy manželky Ludmily, která se však vyjadřuje velmi zdrženlivě: "Celou dobu okupace jsem věděla, a Vladislav mi netajil, že se schází s určitými lidmi. Naznačil mi, že má velikou odpovědnost a že nemůže říci víc, protože sám zavazuje každého, s kým pracuje, aby ani ženě ani nejbližším přátelům neprozradil nic, co s akcí souvisí.

Nevyptávala jsem se tedy, nechtěla jsem, aby řekl něco, co říci nemůže, ale mnoho jsem uhadovala a poznala. Jezdil zejména v zimních a jarních měsících roku 1942 daleko častěji do Prahy, než dřív. Věděla jsem, že to nejsou jen redakční a literární porady.

Ani návštěvy mladého historika umění Pavla Kropáčka mi nemohly zůstat nejasné. V té době k nám na Zbraslav přijížděl často. Přinášel redakční materiály z Družstevní práce. Nesnažila jsem se předstírat, že tomu věřím. Znali jsme se s Vladislavem do té míry, že jsme si rozuměli beze slov. Dobře jsem chápala, že Kropáčkovy zprávy jsou z naprosto jiné než z redakční oblasti, a z toho, jak býval Vladislav v posledním čase zachmuřený, že nejsou příznivé."

Víme mj., že protektorátní německý komisař pro film Peter von Hamm vyzval Vančuru 5. ledna 1940, aby vypracoval scénář a podílel se na vzniku filmu o Bedřichu Smetanovi. Existoval tedy pokus zapojit ho do "filmové výroby". A 27. srpna 1940 ho zval říšský ministr osvěty a propagandy Joseph Goebbels na cestu "Německem a do Holandska" ve dnech 3. až 13. září. Dopis požadoval "co nejrychlejší písemnou odpověď". Podle Ludmily Vančurové na něj Vladislav vůbec nereagoval.

Vzpomínala, jak byl manžel zklamán z toho, že se čeští umělci vydávají na podobné cesty do Německa a zapojují se tak do otevřené spolupráce s okupanty. Rozhodl se jinak, i když věděl, že protivníkem mu jsou vrazi.

Jako lektor se podílel na hodnocení námětů a scénářů. Spolu s Miroslavem Ruttem, Vilémem Wernerem a Františkem Kožíkem byl jmenován členem sboru filmových lektorů. Zachovaly se dramaturgické poznámky ke čtyřiceti třem filmům, jejichž vznik často sledoval od povídky až k různým variantám scénáře.

Zkušenosti národního odboje z okupovaných států západní Evropy, zvláště po přepadení Jugoslávie, zejména však po 22. červnu 1941 a vstupu Sovětského svazu do války proměnilo základní komunistickou charakteristiku konfliktu jako střetnutí dvou imperialistických bloků v prosazení všelidového boje národů proti fašismu, za národní nezávislost a budoucí očištění země od okupantů a exponovaných protektorátních činitelů.

"Neboť tváří v tvář smrti, kterou nám hrozí Hitler, nás nic nerozděluje. Nacismus chce zničit všechno české - všechno české musí povstat, aby zničilo fašismus," říkalo se v budoucím společném Provolání ilegálního vedení KSČ a vedení "národního odboje".

V souhlasu s názorem Londýna uzavřelo v září 1941 II. ilegální ústřední vedení KSČ s Ústředním vedením odboje domácího dohodu o vytvoření vrcholného odbojového orgánu, ústředního Národně revolučního výboru Československa. V duchu této linie bylo ustavení Národně revolučního výboru inteligence v čele s Vančurou. Tajemníkem byl zprvu Lubomír Linhart, tajemník legálního Klubu umělců sídlícího v Mánesu, později Pavel Kropáček. Sešli se v něm příslušníci komunistického i nekomunistického odboje. Jednotlivé výbory zastupovali: Vančura (literatura), profesor ČVUT Viktor Felber (školství a osvěta), Vincenc Makovský (výtvarné umění), Božena Půlpánová (divadlo), Jindřich Elbl (film), Miloslav Disman (rozhlas), MUDr. Miloš Nedvěd (zdravotnictví). Na podvýbor Národního revolučního výboru spisovatelů byli na Vančuru, Bedřicha Václavka, Františka Halase a Václava Černého napojeni další přátelé a názoroví souputníci.

Jednotlivé sekce zpracovávaly návrhy na řešení základních problémů života v osvobozené vlasti, o porážce nacismu nikdo nepochyboval. Pracovalo se na reformě školství, zdravotnické péče, na demokratizaci kultury. Vančura svým rozhledem i autoritou spojoval tuto statečnou společnost. I v oboru filmovém mohl uplatnit zkušenosti z Československé filmové společnosti, o jejíž vznik se v roce 1936 rozhodující měrou zasloužil a stal se jejím prvním předsedou. Nebylo náhodou, že zákon o znárodnění čs. kinematografie mohl být vyhlášen ještě v roce 1945, prakticky bezprostředně po konci války.

Proměněný vývoj situace v protektorátu díky stoupající aktivitě českých vojáků, dělníků, odbojářů mnoha názorových směrů, hodnotil říšský protektor - tehdy ještě Konstantin von Neurath - ve zprávě Adolfu Hitlerovi z 10. září 1941. Referoval, že zesílila vůle Čechů k odporu a jejich přesvědčení o německé porážce. Za charakteristický a nebezpečný rys považoval skutečnost, že se rozšiřují sabotáže a diverzní akce a samozřejmě stávky. Nejvýznamnější v té době byla stávka 2 tisíc dělníků v továrně Walter v Jinonicích, kteří zastavili práci den poté, co Neurath psal Hitlerovi. Přes zákrok gestapa pokračovalo ve stávce na sto padesát lidí, kteří byli zatčeni. Domluvený bojkot protektorátního tisku v týdnu od 14. do 21. září snížil podle pražského gestapa prodej o 70 %! V očekávání 28. října, jehož podobu z roku 1939 si nacistické vedení dobře pamatovalo, se rozhodlo v "proměněné situaci" o razantní úder. Dne 27. září se na Pražském hradě objevil druhý muž říše, Reinhard Heydrich...

 


Vančurův pomník od Karla Lidického v Praze na ZbraslaviPoslední dochované svědectví o Vančurovi zanechal Fučík: "...Večer co večer slyšíš dole na chodbě vyvolávání jmen. Padesát, sto, dvě stě lidí, které za chvíli naloží spoutané do nákladních aut jako jateční dobytek a odvezou do Kobylis k hromadným popravám. Jejich vina? Především ta, že nemají viny. Byli zatčeni, nesouvisí se žádným velkým případem, není jich třeba k žádnému vyšetřování, a proto se hodí k smrti... Vracím se pozdě večer od výslechu. Dole u zdi stojí Vlad. Vančura s malým ranečkem svých věcí u nohou. Vím dobře, co to znamená. I on to ví. Tiskneme si ruce. Ještě ho vidím shora z chodby, jak tam stojí s hlavou mírně skloněnou a s pohledem dalekým, dalekým, přes celý život. Za půl hodiny vyvolají jeho jméno..."

Přítel Vítězslav Nezval o něm řekl: "Vladislav Vančura byl starší a vyzrálejší než my ostatní. Nesnesl nic přízemního, puritánem však nebyl. Věděl dobře, co je člověčina. Věděl to jako básník i jako lékař. Cti si však vážil nadevše a zpečetil ji svou smrtí. V jeho knihách jsou příklady velkého heroismu a v Markétě Lazarové jsou místa, která nám docela přesně mohou napovědět, co táhlo jeho hlavou, když stál tváří v tvář salvě pušek."

O jeho pojetí hodnot vypovídá svěření se do šaldovského sborníku: "To, čím mne F. X. Šalda především uchvacuje, je odvaha. Obhajuje právo myšlenky s pevností, jež se nikdy neodchyluje a nikdy nezpozdila. V dobách tak dokonalého úpadku mužných mravů zachoval si F. X. Šalda sám schopnost mluviti plným hlasem."

A Václav Černý, jehož život podobně jako jiných zachránil svým mlčením, ve vzpomínkách Pláč koruny české jeho vlastnosti shrnuje slovy: "...Až se jednou zeptá neznámé české dítě: Kdo to byl?, ať je každý nucen odpovědět podle pravdy: ,Dítě milé, byl to muž!'"

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.