Úvodní stránka Saturday, October 25 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Dýmka komunardova Tisk E-mail
Sobota, 29 říjen 2011

Ilja Erenburg: Dýmka komunardovaLetos uplynulo 140 let od prvního pokusu vytvořit proletářský stát: Pařížskou komunu. K tomuto výročí zveřejňujeme povídku Ilji Erenburga z cyklu "13 dýmek" s názvem "Dýmka komunardova".

Je mnoho krásných měst a ze všech nejkrásnější je Paříž, tam se usmívají bezstarostné ženy, tam pijí šviháci pod kaštany rubínové likéry a na břidlicově temných zrcadlech prostranných náměstí se rojí tisíce světel.

Zedník Louis Roux se narodil v Paříži. Pamatoval "červnové dni" v roce osmačtyřicátém. Bylo mu tenkrát sedm let a měl hlad. Otvíral mlčky chřtánek jako vráně a čekal, a marně čekal - jeho otec Jean Roux neměl chleba. Jean Roux měl jenom ručnici a ručnice nebyla k snědku. Louis pamatoval to letní ráno, kdy otec čistil svou pušku a plačící matka si utírala nos do zástěry. Louis utíkal za otcem - myslel, že otec zastřelí vyčištěnou puškou pekaře a vezme si ten největší pecen, větší než Louis, pecen jako kolo od vozu. Ale otec se potkal s jinými lidmi, kteří měli také pušky. Začali společně zpívat a křičet: "Chleba!"

Louis čekal se zatajeným dechem, že se z okna začnou sypat housky, rohlíky a koláče jako odměna za ty překrásné písně. Ale místo toho zazněl velký rachot a začaly létat střely. Jeden z těch, kdo křičeli "chleba!", vykřikl "ouvej" a svalil se. A tu otec i ti ostatní začali dělat podivné věci - překotili dvě lavičky, přitáhli ze sousedního dvora soudek, rozbitý stůl, ba i velký kurník. Dali to všechno doprostřed ulice a lehli si na zem. Louis pochopil, že smutní lidé si hrají na schovávanou. Potom stříleli z pušek a byli ostřelováni sami. A pak přišli jiní lidé. Také měli pušky, ale vesele se usmívali, na jejich čepicích se skvěly veliké krásné kokardy a všichni jim říkali "gardisté". Tihle lidé vzali otce a vedli ho po bulváru sv. Martina. Louis si myslel, že veselí gardisté dají otci najíst, a šel za nimi. Na bulváru se usmívaly ženy, šviháci pili pod kaštany rubínové likéry a na břidlicově temném zrcadle chodníku se rojily tisíce světel. Jedna z bezstarostných žen, sedících v kavárně vedle brány sv. Martina, zvolala na gardisty:

"Proč se s ním vodíte tak daleko? Může dostat svou dávku už tady!"

Louis se rozběhl ke smějící se ženě a mlčky otevřel svůj chřtánek jako vráně. Jeden z gardistů vzal pušku a znovu vystřelil. Otec vykřikl a upadl, ale žena se smála. Louis se rozběhl k otci, křečovitě se chytil jeho nohou, které se ještě hýbaly, jako by otec chtěl vleže jít, a začal příšerně ječet.

A tu žena řekla:

"Zastřelte to štěně taky!"

Ale švihák, popíjející u sousedního stolku rubínový likér, namítl:

"Kdopak by potom dělal?"

l zůstal Louis na živu. Po bouřlivém červnu přišel klidný červenec, nikdo už nezpíval a nikdo nestřílel. Louis vyrostl a důvěru laskavého šviháka nezklamal. Otec Jean Roux byl zedníkem a zedníkem se stal také Louis Roux. V širokých manšestrových kalhotách a v modré plátěné blůze stavěl domy, v létě v zimě stavěl. Krásná Paříž chtěla být ještě krásnější a Louis byl tam, kde se budovaly nové ulice, náměstí sedmicípé Hvězdy, široké bulváry Haussmannův a Malesherbesův, lemované kaštany, a okázalá třída opery se stavbami ještě zakrytými lešením, kam netrpěliví obchodníci už sváželi své zázraky - kožešiny, krajky, vzácné kameny. Stavěl divadla i krámy, kavárny i banky, stavěl krásné domy, aby se bezstarostné ženy mohly pořád bezstarostně usmívat, i když ulicí profukuje chladný vítr od La Manche a v stísněných dělnických perifériích tělo křehne zimní mlhou, stavěl bary, aby šviháci nepřestali v temných nocích pít své rubínové likéry. Zdvíhal těžké kameny a stavěl lehounký příkrov města, nejkrásnějšího ze všech měst na světě - Paříže.

Mezi tisíci trhany byl člověk, jménem Louis Roux, v manšestrových kalhotách zaprášených vápnem, v širokém nízkém klobouku, s hliněnou dýmkou v zubech a jako tisíce jiných poctivě pracoval na nádheře Druhého císařství.

Stavěl překrásné domy, a sám stál ve dne na lešení a v noci ležel ve smradlavém kamrlíku v ulici Černé vdovy na předměstí sv. Antonína. Kamrlík páchl vápnem, potem, laciným tabákem a ulice Černé vdovy jako všechny ulice na předměstí sv. Antonína zapáchala tukem pánví, na nichž prodavači smažili brambory, mdlým pachem řeznictví s fialovými kusy koniny, slanečky, odpadky smetišť a kouřem z kamen. Ale Paříž byla přece nazvána nejkrásnějším městem pro široké bulváry s vůní konvalinek, pomeranč a voňavkářských klenotů ulice Míru, pro tyhle bulváry a pro sedmicípou Hvězdu, kde se ve dne proháněli po lešení trhani, a ne kvůli ulici Černé vdovy.

Louis Roux stavěl kavárny a bary, nosil kameny pro Kavárnu Regentství, ráj šachistů, pro Anglickou kavárnu, kterou navštěvovali majitelé dostihových klusák a význační cizinci, pro Tavernu Madrid, kde se scházeli herci z více než dvaceti divadel, a pro mnohé jiné, stejně vznešené podniky. Ale od smrti svého otce se Louis Roux nikdy nepřibližoval k dostavěným kavárnám a ani jedinkrát neochutnal rubínové likéry. Když dostal od stavitele několik drobných bělavých mincí, nechal je u starého krčmáře v ulici Černé vdovy a ten dal Louisovi místo nich několik mincí velkých a začernalých a nalil mu do sklenice kalnou tekutinu. Louis do sebe absint obrátil a šel do svého kamrlíku spát.

A když neměl ani bělavé, ani začernalé mince, ani absint, ani chleba, ani práci, vysmejčil Louis v kapse špetku vysypaného tabáku nebo našel na ulici nedopalek, nacpal si svou hliněnou dýmku a s ní zachmuřeně bloumal ulicemi předměstí sv. Antonína. Nezpíval a nekřičel "chleba", jak to jednou udělal jeho otec Jean Roux, vždyť neměl pušku ke střílení ani syna, který by otvíral chřtánek jako vráně.

Louis Roux udělal, co bylo v jeho silách, aby se pařížské ženy mohly bezstarostně smát, ale když zaslechl jejich smích, ustrašeně se jim vyhnul - tak se kdysi smála žena v kavárně na bulváru sv. Martina, když Jean Roux ležel na dlažbě a ještě se pokoušel vleže jít. Do své pětadvacítky Louis nepromluvil s žádnou ženou. Když mu bylo pětadvacet, přestěhoval se z jedné mansardy v ulici Černé vdovy do druhé a stalo se s ním to, co se stává dřív či později se všemi lidmi. V sousední mansardě bydlila mladá nádenice Julietta. Louis se s ní večer setkal na úzkých točitých schodech, zašel si k ní vypůjčit sirky, protože jeho křesadlo nebylo už k ničemu a nevykřesala se z něho ani jiskřička, zašel tam a odešel až k ránu. Nazítří si Julietta přestěhovala své dvě košile, šálek a kartáč do Louisovy mansardy, stala se jeho ženou a za rok se v těsné mansardě objevil nový obyvatel, na radnici ho zapsali: Paul-Marie Roux.

Tak poznal Louis ženu, ale na rozdíl od mnoha jiných, jimiž se krásná Paříž oprávněné pyšní, Julietta se nikdy bezstarostně nezasmála, ačkoli ji Louis Roux velice miloval, jak jen může milovat zedník, který zvedá těžké kameny a staví krásné stavby. Nejspíš se nikdy nezasmála proto, že žila v ulici Černé vdovy, kde se jenom jednou bezstarostně rozesmála stará pradlena Marie, když ji vezli do stavu pro choromyslné. Nejspíše se nezasmála proto, že měla jen dvě košile, a Louis, který často neměl ani bělavé, ani začernalé mince, a který zachmuřeně bloumal ulicemi sv. Antonína, jí nemohl dát jediný žlutý peníz na nové šaty.

Na jaře roku 1869, kdy bylo Louisovi Rouxovi osmadvacet a jeho synu Paulovi dva roky, vzala Julietta dvě košile, šálek a kartáč a odstěhovala se k řezníkovi, který prodával koninu v ulici Černé vdovy. Paula nechala muži, protože řezník byl člověk nervózní, a i když měl rád mladé ženy, děti rád neměl. Louis Vzal syna, chvíli ho choval, aby neplakal, choval ho neobratně, protože uměl zdvíhat kameny, a ne děti, a pak vyšel s dýmkou v zubech do ulic předměstí sv. Antonína. Velice miloval Juliettu, ale chápal, že jednala správně -řezník má mnoho žlutých mincí, může se přestěhovat i do jiné ulice a Julietta se s ním začne bezstarostně smát. Vzpomněl si, že jeho otec, odcházeje v červnovém ránu s vyčištěnou ručnicí, řekl své plačící ženě, Louisově matce:

"Já musím odejít a ty mě musíš zdržovat. Kohout hledá vysoký hřad, loď širé moře a žena klidný život."

Když si připomněl otcova slova, řekl si Louis znova, že byl v právu, když Juliettu zdržoval, ale že Julietta, odcházející k bohatému řezníku, byla v právu také.

Louis dál stavěl domy a opatroval syna. Ale brzy vypukla vojna a zlí Prušáci oblehli Paříž. Nikdo už nechtěl stavět domy a lešení nedokončených staveb zela prázdnotou. Koule z pruských děl dopadaly a bořily budovy krásné Paříže, jež stavěl Louis Roux a ostatní dělníci. Louis byl bez práce, bez chleba a tříletý Paul již uměl mlčky otvírat chřtánek jako vráně. A tenkrát dali Louisovi pušku. Vzal ji, ale nešel zpívat a křičet "chleba", začal jako tisíce a tisíce zedníků, tesařů a kovářů hájit nejkrásnější ze všech měst, Paříž, před zlými Prušáky. Malého Paula se ujala dobrá žena, majitelka zelinářského krámku, paní Monodová. Louis Roux válel spolu s ostatními, bos v třeskuté zimě, do pevnůstky Valérien koule k dělu a dělo střílelo do zlých Prušáků. Kolik dní nejedl, protože v Paříži byl hlad. Nohy mu omrzly, protože za toho zimního obležení přišly mrazy, jaké nikdo nepamatoval. Pruské koule dopadaly na pevnůstku Valérien, trhanů bylo míň a míň, ale Louis Roux neopouštěl své místo u malého děla, protože hájil Paříž. A nejkrásnější ze všech měst si takovou obranu zasloužilo. Za toho hladu a třeskuté zimy se na Italském a Kapucínském bulváru rojila světla a bylo dost rubínových likérů pro šviháky a bezstarostný úsměv nemizel z ženských tváří.

Louis Roux věděl, že už není císař, že teď je v Paříži Republika. Kutálel k dělu koule, a tak nemohl přemýšlet, co to ta Republika vlastně je. Ale trhani, kteří přicházeli z Paříže, říkali, že kavárny na bulvárech jsou jako dřív plné šviháků a bezstarostných žen. Když Louis Roux slyšel jejich zlostné reptání, viděl, že se v Paříži nic nezměnilo, že Republika není v ulici Černé vdovy, ale na širokých třídách sedmicípé Hvězdy, a že až zedník zažene Prušáky, bude malý Paul zase otvírat svůj chřtánek. Louis Roux to věděl, ale neopouštěl své místo u děla a Prušáci nemohli vtáhnout do Paříže.

Ale jednou ráno mu nařídili, aby opustil dělo a vrátil se do ulice Černé vdovy. Lidé, kterým se říkalo Republika, nejspíš to byli šviháci a bezstarostné ženy, pustili do krásné Paříže zlé Prušáky. S dýmkou bloumal zachmuřený Louis Roux ulicemi předměstí sv. Antonína.

Prušáci přišli a odešli, ale nikdo nestavěl domy. Paul otvíral svůj chřtánek jako vráně a Louis Roux začal čistit ručnici. Tenkrát bylo na zdech vylepeno přísné nařízení, aby trhani odevzdali pušky, protože šviháci a bezstarostné ženy, kterým se říkalo Republika, se pamatovali na červnové dni v osmačtyřicátém roce.

Louis Roux nechtěl odevzdat svou pušku a spolu s ním všichni trhani z předměstí sv. Antonína a mnohých jiných předměstí. Vyšli s puškami do ulic a stříleli. Bylo to za teplého večera, kdy se v Paříži sotva začalo probouzet jaro.

Nazítří Louis Roux viděl, jak se ulicemi táhnou řady parádních kočárů, prostorných ekvipáží, povozů i bryček. Na bryčkách byla naložena spousta věcí a v kočárech seděli lidé, které Louis vídával v kavárnách velkých bulvárů. Seděli tam mrňaví generálové v červených brigadýrkách a s přísně povislými kníry, mladé ženy v širokých sukních lemovaných krajkami, otylí opati ve fialových sutanách, staří světáci, pyšnící se v černých, pískových a rezavých cylindrech, mladí důstojníci, kteří nikdy nebyli ani u pevnůstky Valérien, ani u žádné jiné, nadutí olysalí sluhové, psíci s mašličkami na hladce přičesané hedvábné srsti, ba i hluční papoušci. Všichni pospíchali k Versailleské bráně. Když se Louis Roux večer vydal na náměstí opery, viděl opuštěné kavárny, kde šviháci už nepili rubínové likéry, a zabedněné obchody, u nichž se už neusmívaly bezstarostné ženy. Lidé z Elysejských polí, Passy a Sv. Germainu, rozhořčeni trhany, kteří nechtěli odevzdat zbraně, opustili krásnou Paříž a břidlicově temná zrcadla chodníků, neodrážející pohaslá světla, se smutně černala.

Louis Roux viděl, že Republika odjela v kočárech a na povozech. Ptal se ostatních trhanů, kdo je tu místo ní - odpověděli mu: "Pařížská komuna," a Louis pochopil, že Pařížská komuna žije někde poblíž ulice Černé vdovy.

Pevnůstka Valérien v PařížiAle šviháci a ženy, kteří opustili Paříž, nechtěli zapomenout na nejkrásnější město světa. Nechtěli je ponechat zedníkům, tesařům a kovářům. Dělové koule začaly zase bořit domy, teď je neposílali zlí Prušáci, ale laskaví stálí hosté Anglické a jiných kaváren. Louis pochopil, že se musí vrátit na své staré místo u pevnůstky Valérien. Ale majitelka zelinářského krámku, paní Monodová, nebyla jen dobrou ženou, byla i dobrou katoličkou. Odmítla vpustit do svého domu syna jednoho z bezbožníků. A tu vzal Louis Roux dýmku do zubů, svého syna Paula na záda a šel k pevnůstce Valérien. Válel koule k dělu a Paul si vedle hrál s prázdnými patronami. V noci spal chlapec v domě hlídače vodárny. Hlídač věnoval Paulovi novou hliněnou dýmku, navlas takovou, z jaké kouřil Louis Roux, a kousek mýdla. Když teď Paula omrzelo poslouchat střelbu a koukat na dělo vyplivující koule, mohl si pouštět mýdlové bublinky. Bublinky byly různobarevné - modré, růžové i fialové. Podobaly se balónkům, které šviháci a bezstarostné ženy kupovali v Tuilerijském parku vyparáděným chlapečkům. Pravda, balónky dělnického synka neměly dlouhé trvání a balónky dětí z Elysejských polí vydržely celý den, ale jedny i druhé byly krásné, ale jedny i druhé rychle umíraly. Paul vypouštěl bublinky z hliněné dýmky a zapomínal otvírat svůj chřtánek. Chodil mezi lidi, kterým všichni říkali komunardi a mezi nimiž byl Louis Roux, a vážně držel v zubech prázdnou dýmku, aby se podobal otci. A lidé zapomínali na chviličku na dělo a laskavě říkali Paulovi:

"Ty jsi opravdický komunard."

Ale trhani měli málo děl a málo koulí a málo bylo i trhanů samých. A ti, kdo opustili Paříž a žili teď v bývalé královské rezidenci - ve Versailles, přiváželi každý den nové vojáky, synky tupých francouzských sedláků, a nová děla, jež dostali od zlých Prušáků. Víc a víc se přibližovali k valům, obklopujícím město Paříž. Mnohé pevnůstky už byly v jejich rukou a nikdo už nepřicházel vystřídat padlé dělostřelce, kteří s Louisem Rouxem bránili pevnůstku Valérien. Zedník sám kutálel koule, sám nabíjel, sám střílel, pomáhali mu jenom dva dělníci, kteří ještě zůstali se zdravou kůží.

V bývalé rezidenci francouzských králů vládlo veselí. Kavárny narychlo stlučené z prken nemohly pojmout všechny, kdo toužili po rubínových likérech. Opati ve fialových sutanách sloužili slavné mše. Generálové si hladili přísně povislé kníry při veselých rozprávkách s pruskými důstojníky, kteří sem zajížděli. A olysalí sluhové měli už plné ruce práce s panskými zavazadly, chystajíce se k návratu do nejkrásnějšího ze všech měst. Velkolepý park, vytvořený na kostech dvaceti tisíc dělníků, kteří ve dne v noci kopali hlínu, káceli průseky a vysoušeli třasoviska, aby nezmeškali lhůtu stanovenou králem-sluncem, byl ozdoben prapory na oslavu vítězství. Ve dne nadouvali mědění trubači své tváře, kamenní tritóni na devíti velkých a čtyřiceti malých vodotryscích prolévali pokrytecky slzy a v noci, kdy se ve vykrvácené Paříži nerojila tlumená světla na břidlici náměstí, probleskovaly v listoví vítězoslavné iniciály stříbrných mis.

Kapitán národní gardy Francois d'Aymognan přivezl své nevěstě Gabriele de Bonivet kytici bílých lilií, svědčících o ušlechtilosti a čistotě jeho citů. Lilie byly ve zlaté manžetězdobené safíry, koupené ve Versailles u klenotníka z ulice Míru, který stačil v den povstání odvézt všechny své poklady. Kytice byla věnována také na oslavu vítězství - Francois d'Aymognan přijel na den z pařížské fronty. Vyprávěl nevěstě, že povstalci jsou rozdrceni. Zítra jeho vojáci dobudou pevnosti Valérien a vtáhnou do Paříže.

"Kdy začne sezóna v Opeře?" otázala se Gabriela.

Pak se oddali zamilovanému švitoření, tak přirozenému mezi hrdinným ženichem, který přišel z fronty, a nevěstou, která pro něj vyšívala atlasový váček na tabák. Ve chvíli největšího rozněžnění stiskl Francois rukou účastníka obtížného tažení Gabrielin živůtek meruňkové barvy a pravil:

"Má milá, ani netušíš, jak suroví jsou ti komunardi! Viděl jsem dalekohledem, jak u pevnosti Valérien malý kluk střílí z děla. A představ si, že ten maličký Nero už kouří dýmku."

"Však vy je všechny pobijete," zašvitořila Gabriela.

Francois d'Aymognan věděl, co říká. Nazítří ráno dostali vojáci jeho pluku rozkaz dobýt pevnůstky Valérien. Louis Roux s dvěma dělníky, kteří zůstali se zdravou kůží, střílel po vojácích. Tu dal Francois d'Aymognan vztyčit bílý prapor a Louis Roux, který vždycky slýchal, že bílý prapor znamená mír, přestal střílet. Myslel, že se vojákům zželelo nejkrásnějšího města na světě, chtějí se smířit s Pařížskou komunou. Tři dělníci s úsměvem pokuřovali, čekali na vojáky a malý Paul, který už neměl mýdlo, aby pouštěl bublinky, napodoboval otce, držel dýmku stále v ústech a usmíval se. Ale když se vojáci přiblížili těsně k pevnůstce, velel Francois d'Aymognan třem z nich, nejlepším savojským střelcům, aby tři povstalce zabili. Malého komunarda chtěl zajmout živého, aby ho mohl ukázat své nevěstě.

Savojští horalé uměli střílet, a když se vojáci konečně zmocnili pevnůstky Valérien, uviděli vedle děla ležet tři muže s dýmkami. Vojáci viděli mnoho padlých a nedivili se tomu. Ale když uviděli na dělu malého chlapce s dýmkou, byli z toho celí pryč - jeden volal Ježíše Krista a jiní tisíc čertů.

"Kde ses tu vzal, smrade zatracená?" ptal se jeden ze Savojanů.

"Jsem opravdický komunard," odpověděl s úsměvem Paul Roux.

Vojáci chtěli do něho vrazit bodáky, ale kaprál řekl, že kapitán Francois d'Aymognan nařídil, aby malý komunard byl odveden do jednoho z jedenadvaceti středisek, kde shromažďovali zajatce.

"Kolik našich zabil, andělíček jeden!" bručeli vojáci a popoháněli Paula pažbami.

Malý Paul, který nikdy nikoho nezabil a pouštěl jen z dýmky mýdlové bublinky, nechápal, proč mu ti lidé ubližují a nadávají.

Zajatého povstalce Paula Rouxe, jemuž byly čtyři roky, vedli vojáci národní armády do dobyté Paříže. V severních předměstích se ještě bránili a umírali trhani, ale ve čtvrtích sv. Germaina, Opery i v nové čtvrti sedmicípé Hvězdy se už lidé veselili. Byl nejkrásnější měsíc - máj, na širokých bulvárech kvetly kaštany a pod nimi kolem mramorových stolků kaváren pili šviháci rubínové likéry a ženy se bezstarostně usmívaly. Když vedli kolem maličkého komunarda, křičeli, aby jim ho vydali. Ale kaprál měl kapitánův rozkaz na paměti a Paula ochraňoval. Zato jim vydali ostatní zajatce - muže i ženy. Plivali na ně, bili je elegantními hůlkami, a když se unavili, probodávali je bodákem, vypůjčeným od některého z vojáků pochodujících kolem.

Lucemburská zahrada v PařížiPaula Rouxe přivedli do Lucemburské zahrady. Tam bylo před zámkem ohrazené prostranství, kam zaháněli zajaté povstalce. Paul chodil důstojně mezi nimi se svou dýmkou, a chtěje utěšit některé žalostně plačící ženy, říkal:

"Já umím pouštět mýdlové bublinky. Můj otec Louis Roux kouřil dýmku a střílel z děla. Jsem opravdický komunard."

Ale ženy, které zanechaly někde na předměstí sv. Antonína děti, jež snad také rády pouštěly bublinky, když slyšely Paula, plakaly ještě žalostněji.

A tu Paul usedl do trávy a začal přemýšlet o bublinkách, jaké byly krásné - modré, růžové a fialové. A protože nemohl dlouho přemýšlet a protože cesta z pevnůstky Valérien do Lucemburské zahrady byla dlouhá, Paul brzo usnul, nepouštěje dýmku z rukou.

Zatímco spal, uháněli dva klusáci s lehkým landaurem po versailleské silnici. To vezl Francois d'Aymognan svou nevěstu Gabrielu de Bonivet do krásné Paříže. A Gabriela de Bonivet nebyla nikdy tak krásná jako toho dne. Jemný ovál její tváře připomínal portréty slavných florentských mistrů. Měla na sobě citrónově žluté šaty s krajkami zhotovenými v melcherinském klášteře. Malý slunečníček chránil její matnou plet, která měla barvu okvětních plátků jabloňového květu, před přímými paprsky májového slunce. Skutečně to byla nejkrásnější žena Paříže a usmívala se obzvlášť bezstarostně, protože to věděla.

Když přijeli do města, Francois d'Aymognan zavolal prvního vojáka svého pluku, kterého potkali, a zeptal se ho, kde je zajatec z pevnosti Valérien. Milenci vešli do Lucemburské zahrady a uviděli staré kaštany v květu, břečťan nad Medicejskou fontánou, černé drozdy poskakující ve stromořadích, a tu překypělo srdce Gabriely de Bonivet, a tisknouc ruku svého ženicha, zašeptala:

"Můj milý, jak je krásné žít!"

Zajatci, z nichž hodinu co hodinu někoho odváděli na popravu, hleděli s hrůzou na kapitánovy nárameníky - každý myslel, že přišla jeho chvíle. Ale Francois d'Aymognan si jich nevšímal, hledal malého komunarda. Našel ho spícího a probudil ho mírným kopancem. Chlapec procitl a dal se napřed do pláče, ale když uviděl veselou tvář Gabrielinu, která se lišila od smutných tváří žen kolem, vzal do úst svou dýmku, usmál se a řekl:

"Já jsem opravdick komunard."

Uspokojená Gabriela pravila:

"Opravdu, takový malý! Myslím, že se už rodí jako vrahové, bude třeba vyhubit i ty, co se právě narodili."

"Tak jsi ho viděla, a můžeme ho oddělat," řekl Francois a zavolal vojáka.

Ale Gabriela prosila, aby počkal. Chtěla prodloužit radovánky tohoto pamětihodného dne. Vzpomněla si, jak jednou o jarmarku v Boulogni viděla boudu s rozvěšenými hliněnými dýmkami. Některé se rychle otáčely. Mladí lidé stříleli z pušek po hliněných dýmkách.

Jakkoli Gabriela de Bonivet byla z dobrého šlechtického rodu, milovala lidové zábavy, a když si vzpomněla na jarmareční kratochvíli, řekla ženichovi:

"Chci se naučit střílet. Žena důstojníka prošlého bitvami musí umět vzít pušku do ruky. Dovol, abych se zkusila trefit do dýmky toho malého zlosyna."

Francois d'Aymognan své nevěstě nikdy nic neodepřel. Daroval jí perlový náhrdelník, který stál třicet tisíc franků. Cožpak by jí mohl odepřít nevinnou venkovskou zábavu? Půjčil si od vojáka pušku a podal ji Gabriele.

Zajatci se rozprchli, když spatřili dívku s puškou, a shlukli se v nejvzdálenějším koutě ohrazeného prostranství. Jenom Paul stál klidně se svou dýmkou a usmíval se. Gabriela chtěla zasáhnout dýmku v pohybu, proto namířila a řekla chlapci:

"Utíkej! Střelím!"

Ale Paul často viděl, jak lidé střílejí z pušek, a dál klidně postával na místě. Gabriela z netrpělivosti vystřelila, protože však střílela poprvé, byl její nezdar naprosto omluvitelný.

"Má milá," řekl Francois d'Aymognan, "daleko lépe umíte zasáhnout svými šípy srdce než hliněnou dýmku střelou. Vidíte, zabila jste toho zmetka a dýmka zůstala celá."

Gabriela de Bonivet neodpověděla. Hleděla na malou rudou skvrnku, dech se jí zrychlil, přitiskla se pevněji k Francoisovi a navrhla, aby se vrátili domů, cítíc, že je jí třeba toužebného laskání ženichova.

Paul Roux, který žil na světě čtyři léta a ze všeho nejraději vypouštěl mýdlové bublinky z hliněné dýmky, nehybně ležel.

Poprava komunardů v Lucemburské zahraděNedávno jsem se v Bruselu setkal se starým komunardem Pierrem Lautrecem. Spřátelili jsme se a osamělý střelec mi daroval svůj jediný majetek - hliněnou dýmku, z níž před padesáti lety malý Paul Roux vypouštěl mýdlové bublinky. Pierre Lautrec byl toho májového dne, kdy Gabriela de Bonivet zabila malého povstalce, v ohradě v Lucemburské zahradě. Skoro všechny, kdo tam byli, Versailleští postříleli. Pierra Lautreca zachránilo to, že si nějací šviháci vzpomněli, že někdo bude muset pracovat a že krásné Paříži, která zatouží stát se ještě krásnější, se budou hodit zedníci, tesaři a kováři. Pierre Lautrec byl odsouzen na pět let do vyhnanství, utekl z Cayenne do Belgie a všemi zkouškami pronesl dýmku, kterou zvedl u mrtvého Paula Rouxe. Dal mi ji a vyprávěl ml všechno, co jsem napsal.

Často se jí dotýkám rty vyschlými hněvem. Je v ní stopa dechu něžného a nevinného a možná i stopa dávno prasklých mýdlových bublinek. Ale ta hračka malého Paula Rouxe, zabitého Gabrielou de Bonivet, nejkrásnější z žen nejkrásnějšího města na světě, Paříže - vypráví mi o velké Nenávisti. Skláněje se k ní, modlím se jen o jedno - abych nesložil zbraň, když spatřím bílý prapor, jak to udělal ubohý Louis Roux, a abych pro všechnu radost života nezradil pevnůstku Valérien, na níž se ještě drží tři trhani a chlapec pouštějící mýdlové bublinky.

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.