Komu prospěje být v opozici

Podrobnosti

Kategorie: Názory, polemika

Twitter

Poté, co vyslovila Poslanecká sněmovna důvěru druhé vládě Mirka Topolánka, skončilo více než sedmiměsíční období bezvládí. Moci se chopila velice křehká koalice stran, vyznačující se na první pohled názorovou různorodostí, a navíc opřená o dva poslance zvolené za druhou nejsilnější politickou stranu, ČSSD. Úporná snaha sociálních demokratů, vedených Jiřím Paroubkem, o podíl na moci tak vyšla naprázdno a ČSSD se tak poprvé od roku 1998 stěhuje do opozice.

Opoziční roli bude sdílet společně s KSČM a je jen otázkou taktiky a strategie obou stran stojících v politickém spektru od středu nalevo, jak se své role chopí a jakým budou současné pravicové vládě protivníkem. Prostoru pro svou alternativní politiku mají dostatek, neboť v prohlášení současné vlády lze nalézt mnoho bodů, o které se lze opřít v konstruktivní kritice a které se mohou stát nosnými tématy pro následující období. Mezi tato témata určitě patří posílení komerční úlohy zdravotních pojišťoven, zavedení plateb u lékaře-specialisty, za recept, za pobyt v nemocnici, diskuse o zavedení školného na vysokých školách, zavedení jednotné sazby daně z příjmu u fyzických a právnických osob, které způsobí výpadek v příjmové části státního rozpočtu a tím vyvolá snahu hledat finanční vyrovnání v navyšovaní další finanční spoluúčasti občanů České republiky na veřejných službách. Za zmínku stojí i plán na drastické omezení sociálních dávek pro potřebné. Kromě těchto plánů, které přímo zasáhnou kapsy téměř všech daňových poplatníků, se již jako reálná věc vynořila i možnost umístění americké radarové stanice na území ČR, o které jen několik hodin po vyslovení důvěry současné vládě požádala americká administrativa.

ČSSD má zjednodušeně řečeno jednu velkou výhodu i nevýhodu, kterou je osoba expremiéra Jiřího Paroubka. Tento muž dokázal vyvést svou stranu z hluboké krize, kterou procházela, a dovést ji k úspěchu v parlamentních i podzimních komunálních volbách. Jeho nesmlouvavý slovník a pověst nekompromisního „buldozéru“ dokázaly jeho straně navrátit voliče a médii uměle vyvolaný zápas ODS versus ČSSD mu přihrál i mnoho voličů, kteří v minulých volbách volili KSČM. Svým autoritativním chováním dokázal rozhádané straně vrátit jednotu a zajistit si, že se funkcionáři ČSSD v médiích vyjadřují jednotně a srozumitelně. Na druhou stranu je jeho osoba pro mnoho lidí kontroverzní a jeho slovník nediplomatický a nevybíravý. Jiří Paroubek často jako by bez rozmyslu, ale přitom velice promyšleně volí slovník, který jedny přitahuje a druhé odpuzuje. Pro ty druhé však má korekci. Pokud hodně přežene, je za několik dní smířlivější a opatrnější.
Reálná politika ČSSD se od slov jejích politiků výrazně liší. Slova jsou radikální, nesmlouvavá, činy však jsou opatrné a pokud není nalezena podpora pro jejich často populistické a pro ně jednostranně výhodné kroky ze strany KSČM, neváhá ČSSD obrátit o sto osmdesát stupňů a jít ruku v ruce s pravicí.
Vyslovení důvěry vládě bylo doprovázeno ze strany ČSSD okázalým divadlem. Dva její přeběhlí poslanci se stali tím pověstným jazýčkem na vahách a dovolili vznik současné vládě. Již před tím následovala několikaměsíční slovní přestřelka mezi expremiérem Milošem Zemanem a jeho spojenci v ČSSD a současným předsedou Jiřím Paroubkem, která, jak se ukazuje, Paroubkovu neotřesitelnou pozici ve straně nijak nezasáhla.
Paroubek nyní slibuje, že ČSSD bude tvrdou opozicí, zůstává však otázka, nakolik tomu věřit. Jde totiž o stejnou sociální demokracii, která během zkrachovalých jednání s ODS byla ochotna jít na minimum svých předvolebních slibů, pryč byla ostrá předvolební rétorika, pro ČSSD se staly přijatelné platby u lékaře, snížení sociálních dávek i daňová reforma, byť to nebyla jimi odmítaná rovná daň ODS, kterou však nenajdeme ani ve vládním prohlášení nynější koalice. Paroubkovo lavírování a přebíhání od jednoho potencionálního koaličního partnera ke druhému jasně ukázalo, že zájmy občanů a voličů ČSSD jsou pro něj až na druhém místě.

Takováto politika skýtá značné možnosti pro KSČM. Ta po volebním neúspěchu v minulém roce značně oslabila své pozice, ukázalo se, že naděje vkládané do Vojtěcha Filipa, který se měl stát pro veřejnost přijatelnějším než jeho předchůdce Miroslav Grebeníček, se staly lichými. Nejen, že strana nedokázala udržet svůj vliv, ale výrazně oslabila na všech úrovních. Tolik kritizovaná radikální, „nesnášenlivá a nepřijatelná“ politika Miroslava Grebeníčka nesla své ovoce. Tehdejší vedení se dokázalo jasně odlišit od ČSSD a bylo téměř vždy schopno jasně a zřetelně kritizovat tehdejší vládu a zároveň prosazovat své názory a seznamovat s nimi veřejnost. Již tehdy ovšem bylo patrno, že KSČM v určitých okamžicích jede ze setrvačnosti a schází jí nová krev a nové nápady. Impuls měl nastat nástupem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR za KSČM Vojtěcha Filipa do funkce předsedy ÚV KSČM. Pod vedením nového předsedy se následně změnila i značná část vedení strany, kdy se stejně jako expremiér Paroubek dokázal i Vojtěch Filip obklopit jemu blízkými lidmi.
Nově dosazované vedení ovšem nedokázalo téměř žádným způsobem reagovat na raketový nástup nového předsedy ČSSD Paroubka, politika KSČM se stala politikou ČSSD, KSČM nedokázala v předvolebním boji nabídnout alternativu a adekvátně reagovat na agresivní a populistická slova a činy Jiřího Paroubka. Vládní a poslanecké iniciativy ČSSD se staly i iniciativami KSČM, ale bohužel si je komunisté nedokázali často obhájit ani ve vlastních řadách, např. zákon o registračních pokladnách.
I přesto, že se nyní ve vedoucích funkcích pohybují lidé názorově blízcí současnému předsedovi, nedošlo k utlumení faktoru, který se projevoval již ke konci předsednictví Miroslava Grebeníčka, a tím je skutečnost, že funkcionáři KSČM nedokáží vystupovat na veřejnosti jednotně a jejich vyjádření tak často matou nejen sympatizující veřejnost, ale i členskou základnu. K dobru straně nejde ani její spor o prodeji sídla KSČM v ulici Politických vězňů, který může v některých občanech vyvolat negativní asociaci, jak by tato strana byla schopna vést tuto zemi, když nedokáže hospodařit ani se svým majetkem.

Za současné situace je startovní pozice obou opozičních stran v Poslanecké sněmovně totožná. Jinak je tomu v médiích, která přijala za svou tezi o dvou nesmiřitelných nepřátelích, kterými jsou ODS a ČSSD, ta by však pro práci stran v Parlamentu a mezi lidmi neměla být tou nejdůležitější. Jde o to, jak se tyto strany k celé situaci postaví. KSČM má tu výhodu, že je opoziční stranou již od roku 1990, zatímco ČSSD si musí na novou úlohu znovu zvykat. Pokud však bude jejich spolupráce a i samostatná politika probíhat tak, jako do současné doby, je jasné, že KSČM bude i nadále vyklízet své pozice. Ztratila totiž svůj radikální slovník, který si nechala přebrat sociální demokracií a, bohužel, ani některé její reálné kroky nejsou s to pojmout problémy současné české společnosti, často i v této oblasti jde v zájmech sociálních demokratů. Její zkostnatělé a nejednoznačné vystupování může způsobit, že přestane být levicovou alternativou (neboť komunistickou již do značné míry není) a vyklidí své místo sociálním demokratům.

Ludvík Šulda