header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Jak se Hitlerův sluha Globke dostal k Adenauerovi

Ukázkový případ fungování demokracie na Západě v dobách studené války je cesta bývalého nacistického přisluhovače Hanse Globkeho do vládního aparátu kancléře Konráda Adenauera. Jaká byla tato temná eminence? Nedávné odtajnění 27 000 stran tajných dokumentů americké Ústřední zpravodajské služby (CIA), týkajících se německých válečných zločinů z období 2. světové války, poukázalo na řadu závažných věcí, které si demokratický systém za rámeček jistě nedá. Mimo jiné jde i o takovou doslova neuvěřitelnou skutečnost, že CIA znala pseudonym i argentinský úkryt masového vraha Židů, kterým byl Adolf Eichmann, a přesto tuto informaci nesdělila izraelské vládě, která po něm pátrala řadu let.

Důvod byl prostý: Eichmann by mohl leccos prozradit o dr. Hansi Globkeovi, tedy o svém faktickém kolegovi v boji proti Židům, který však v letech 1953-1963 zastával v bonnské vládě významné místo, přičemž jeho služeb bylo zapotřebí v boji proti levicovým silám, zejména proti komunistům.

Hans Josef Maria Globke (1898-1973), jak zní celé jméno tohoto muže, po 1. světové válce vystudoval práva a politické vědy na univerzitách v Bonnu a Kolíně nad Rýnem, aby pak na univerzitě v Giessenu obhájil disertační práci na téma týkající se imunity členů říšských a zemských sněmů. Byl rovněž aktivním členem organizace katolického studentského hnutí Katholishe Deutsche Studentenverbindung Bavaria Bonn. Jak vidět, měl vskutku vysokou právnickou kvalifikaci a jako oddaný křesťan také měl mít i neméně vysokou mravní hodnotu. V obojím však zklamal na celé čáře.

Globke svoji kariéru začal v roce 1925 jako zástupce policejního šéfa v Cáchách. Po nástupu fašistů k moci v roce 1933 se mu otevřely široké možnosti. Do nacistické strany sice nevstoupil, ale o to více se angažoval na ministerstvu vnitra jako teoretik práva ve prospěch nacistů. Platí to zejména o jeho osobním podílu na tvorbě návrhu takzvaných norimberských zákonů . Šlo o nechvalně známé rasistické zákony nacistického Německa o říšském občanství a ochraně německé cti a krve , které byly vyhlášeny v roce 1935 při nacistickém shromáždění v Norimberku. Zbavily osoby, které nemohly prokázat árijský - tedy německý nebo druhově podobný původ - lidských práv a propůjčovaly zdání právních aktů zločinné diskriminaci a posléze i hromadné likvidaci tzv. rasově méněcenné populace, především Židů, ve všech zemích okupovaných hitlerovským Německem.

Za druhé světové války působil Globke jako právní poradce v Úřadu pro židovské záležitosti na ministerstvu vnitra. Když jeho nadřízený pochopil, že ve skutečnosti jde v těchto zákonech o perzekuci samotných německých spoluobčanů židovského původu, na svoji funkci rezignoval a Globke se okamžitě dostal na jeho místo. A tak se jako hlavní právní poradce nacistické vlády a šéf celého tohoto úřadu mohl pořádně rozmáchnout. Pokračoval nejen v dalším cizelování právnického textu těchto hrůzných zákonů, ale poskytoval nacistům velké služby i ve formě jejich odborných komentářů. Jinými slovy řečeno, byl to on, kdo po právní stránce vydláždil cestu k holocaustu, k tomu všemu, co pak Eichmannové, Mengelové a další nacistické zrůdy dělali v praxi. Globke byl i v konkrétním spojení právě s Eichmannem. Americký badatel T. H. Tetens ve své knize The New Germany and the Old Nazis (Nové Německo a staří nacisté) vydané v New Yorku v roce 1961, například uvádí, že když Eichmann v roce 1943 chtěl poslat 20 000 Židů z Makedonie do vyhnanství v Palestině, tak se právě Globke prudce ohradil, že to není možné, protože i tito lidé podléhají striktnímu Hitlerovu příkazu o likvidaci Židů.

Po skončení druhé světové války se podivuhodným způsobem vyhnul proceduře očisty , které se říkalo denacifikace. Dodnes to není důkladně objasněno, ale faktem zůstává, že se prý bral zřetel na to, že nebyl členem NSDAP, a že se oháněl tím, že jako katolík byl členem strany Centrum, ve které se sdružovali - samozřejmě ještě do nástupu fašistů - katoličtí voliči spříznění s Výmarskou republikou. Když přišel na scénu Konrád Adenauer - po roce 1945 Američany dosazený starosta Koblenze a pak Kolína nad Rýnem, od roku 1946 vůdce Křesťanskodemokratické unie, a od 24. září 1949 první kancléř Spolkové republiky - dostal novou šanci i Globke. Údajně nepolitickou, jen v odborně právní rovině. Je to absurdní, ale Globke se jako významný exponent nacistů a poradce Adenauera - jehož samotného nacisté perzekvovali už od roku 1933 a po atentátu na Hitlera také internovali - postaral o to, že do státního aparátu pronikla řada nacistů. A právě tento Adenauer zařídil, že se Hans Globke stal ředitelem úřadu kancléře s nesmírně velkým vlivem po celém vládním aparátu. Ve vládních službách působil až do roku 1963.

Jak to všechno vůbec bylo možné? Cožpak se ani mezi západními spojenci nenašli lidé s rovnou páteří, aby na takové jevy upozornili? Samozřejmě, že se našli a protestovali. O pronacistickém škraloupu musel dobře vědět McCloy, šéf americké okupační správy v Západním Německu, byl za to i kritizován. Ozývali se i samotní Němci. Právní expert německé sociální demokracie dr. Adolf Arndt, dokonce ve Spolkovém sněmu 12. července 1950 otevřeně a detailně popsal Globkeho počínání ve prospěch Hitlerova režimu, když ho mimo jiné obvinil, že prostřednictvím právních formulek způsobil masové vraždy. A o rok později, 16. října 1951, vystoupil ve stejném Spolkovém sněmu sociálnědemokratický poslanec dr. Gerhard Luetkens, který prohlásil, že Globke dosazuje do spolkového ministerstva zahraničí bývalé nacisty. A do třetice, deník Deutsche Zeitung otiskl 11. června 1958 celostránkový článek prokazující, jak Globke fakticky ovládá celou západoněmeckou diplomacii.

Žel v popředí byly jiné, politicky vyšší zájmy, než aby měl být člověk jako Globke odstaven z politiky. Studená válka, železná opona, fanatický antikomunismus. Tyto pojmy dělaly lidem jako Globke zeď . Právnické schopnosti tohoto nacistického exponenta byly samozřejmě nejvíce využívány proti německým pokrokovým silám, v první řadě proti komunistům. Ve Varšavě se v roce 1962 sešla mezinárodní komise, která zkoumala působení bývalých nacistických právníků v západoněmecké justici a na dalších vlivných místech. Z jejích závěrů vyplynulo, že Globke se aktivně podílel na formulaci zákonů, nařízení a dalších aktů, které vytvářely základ germanizace, zbavování práv, vyhánění a systematického pronásledování Židů a části obyvatel v okupovaných zemích, zvláště v Polsku a Československu. Ale nic se nedělo. Nedělo se nic proto, že taková kritika přicházela ve valné většině z Východu. A proto se ji vedoucí činitelé tehdejší Spolkové republiky snažili zavrhnout jako komunistickou propagandu. Nutno jen dodat, že úspěšnou.

 

Michal Rybín, HaNo

{moscomment}

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .