header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Marxistická politická ekonomie

Prvním bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je proč vlastně potřebujeme ekonomii. Nahání nám strach povýšenecký výraz pánů v televizi, kteří mluví o příliš vysokých mzdách, vysokých daních z příjmu a o inflaci. Pánové pak mají vystavený vycpaný ideální model člověka, naprosto egoistického a vypočítavého, tak zvaného racionálního agenta. Proč bychom my měli stavět utopie naprosto volného trhu a ekonomiky, když tyto báchorky považujeme tak jako tak za nespravedlivé, ba přímo nebezpečné.

Co však znamená, že je považujeme za nespravedlivé? Pokud jsme důslednými materialisty (pokud možno nevulgárními) a nečerpáme tedy spravedlnost z jakéhosi nadsmyslného světa idejí, musíme se tedy obrátit ke skutečnosti. A to, že je dané uspořádání lidí a věcí svými současníky považováno za nespravedlivé vyplývá ze dvou věcí. Předně je to daný způsob styků mezi lidmi, který se vyznačuje nerovností a tuto nerovnost plodí. Pokud dáme na historický materialismus, pak tento způsob styků byl na daném historickém stupni nutný pro rozvoj prvotního úkolu každé společnosti: výroby. Historický materialismus se totiž zakládá na jednoduchém faktu, že lidé se nejdříve musí najíst, ošatit atd., než začnou přemýšlet a dělat politiku. Takže určitý způsob výroby těchto statků je charakteristický pro danou společnost. Tento způsob výroby pak je příčinou nespravedlnosti. Druhou podmínkou pro hodnocení společnosti jako nespravedlivé je existence takových rebelujících jedinců, lidí, kteří nesouhlasí se stavem společnosti. Pokud výskyt těchto názorů nemá být pouze ojedinělý a nahodilý, ale vyskytuje se opakovaně, pak tito jedinci nemají zájem na dalším rozvoji daného způsobu výroby. Tito lidé jsou však stejně produkty společnosti a její ekonomické základny. Znamená to tedy, že tato společnost neplní úkoly pro svůj další rozvoj. Znamená to, že existují lidé, kteří daný stav chtějí překonat, a již existují cesty jak ho překonat.
Nerovnost jako taková však není přirozenou vlastností každé společnosti. Lidé desetitisíce let žili v bezprostřední jednotě s přírodou a v původních vztazích mezi lidmi, v rodové pospolitosti, ve společnosti beztřídní. Dalším rozvojem výrobních sil, potřebou organizace zemědělství, obrany a dalších činností, zároveň rozvojem jednoduché dělby práce dochází k růstu významu vyčleněné skupiny vládců proti bezprostředním výrobcům. Vzniká třídní společnost. S časem, se změnou forem výroby, mění se i formy jejího třídního zprostředkování. Ale jakmile se velký průmysl stane běžným, jakmile jsou způsoby organizace výroby a komunikace na určité úrovni, je třídní dělení společnosti nadbytečné a později dokonce škodlivé. Pak jedině vysoce vyvinutá beztřídní společnost, komunismus, může zajistit všestranný rozvoj lidí.
Co z toho plyne? Pokud společenskou formaci považujeme za špatnou a chceme ji změnit, musíme potom poznat její stavbu, zákonitosti jejího pohybu, zachytit průběh jejího vzniku, života a zániku, mající příčinu v ní samé. Podstatu pohybu pak hledejme ve způsobu, jakým společnost zajišťuje výrobu, směnu, distribuci a spotřebu. Tímto se také Karel Marx zabýval velkou část svého života. Výsledky svého zkoumání kapitalistické společnosti shrnul do nedokončeného díla Kapitál.
Zboží
První kapitola Kapitálu začíná slovy: „Bohatství společností, v nichž vládne kapitalistický výrobní způsob, jeví se jako „ohromný soubor zboží“, jednotlivé zboží jako jeho elementární forma. Naše zkoumání začíná proto rozborem zboží.“ Způsob výkladu v Kapitálu totiž odpovídá dialektické logice, tedy postupu při analýze předmětu od jevu k podstatě, od bezprostředního k celku jako jednotě protikladů. Zároveň je však nutné tento předmět zkoumat z logického pohledu, tedy jeho stavbu, vztahy jeho protikladných částí, stejně jako z pohledu historického, sledovat proces jeho vzniku, reprodukce a zániku, a sledovat provázanost obou pohledů, dívat se na věc logicko-historicky. Kde tedy začít s výzkumem ekonomické skutečnosti, dramatu v kterém jsme každodenními herci? Musí to být něco důvěrně známého, bezprostředního, s čím se setkáváme v našem životě celkem běžně, zároveň však něco, v čem se prezentují podstatné vlastnosti a rozporné stránky, něco, co je základní „buňkou“ zkoumaného předmětu. Marx tedy hned na začátku zvolil zboží, protože směna se objevuje jako vedlejší společenský vztah již na počátku styků mezi lidmi. Zároveň spadá v jedno rozvoj kapitálových vztahů s rozvojem vztahů zbožně-peněžních.
Zboží je především nějaká užitečná věc, uspokojující lidské potřeby, ať už přímo, jako spotřební předměty, nebo nepřímo jako výrobní prostředky. Tato stránka zboží je plně určena jeho vlastnostmi jakožto věci. Jeho užitečnost z něj pak činí užitnou hodnotu. Ta se uskutečňuje v procesu spotřeby a tvoří hmotný obsah bohatství. Je důležité si uvědomit, že užitná hodnota je relativně nezávislá na ekonomických vztazích, je pouze produktem konkrétní práce, jakožto zprostředkující činnosti mezi přírodou a člověkem, práce řemeslníka, slévače nebo programátora. Věc je však zbožím díky směnné hodnotě. Na první pohled je směnná hodnota pouze poměrem, v kterém se dvě užitné hodnoty směňují, tedy čímsi relativní a nahodilým. Ale vzhledem k tomu, že takto srovnáváme rozličná zboží a poměr zůstává zachován, existuje nějaký obsah, který směnná hodnota vyjadřuje. Tento obsah musí být společný všem rozličným směnitelným věcem, a nemůže být tedy žádnou jeho tělesnou vlastností. Pokud odhlédneme od užitné hodnoty, zbývá jediná vlastnost, všem těmto věcem společná: jsou produkty práce. S abstrakcí od konkrétních vlastností výrobků mizí i konkrétní charakter práce a ta je převedena na abstraktní společenskou práci. Měřítkem hodnoty je pak přirozená míra vydání svalů a mozku při práci: průměrná pracovní doba nutná pro výrobu dané věci. Vztah mezi bezprostředními výrobci věcí, jejich společenský vztah, se tak projevuje skrze směnu jako vztah věcí, jako jejich věcná vlastnost. Lidé věci nesrovnávají jako poměr společenských prací, ale své práce jako poměr jejich produktů. Již zde se tedy ukazuje jev převrácení a mystizace lidských vztahů, který Marx nazývá zbožním fetišismem.
Mezi užitnou, převážně kvalitativní, a směnnou, spíše kvantitativní, stránkou zboží je rozpor, který není na dané bázi plně řešitelný. Vyvolává však neustále potřebu jeho zprostředkování, zmírnění jejich projevů. Již bezprostřední směna mezi vlastníky, koupě a prodej dvou různých užitných hodnot, vzájemné zcizení dvou věcí, vyjádřená vzorcem Z-Z (zboží-zboží), sama zprostředkující dělbu práce, naznačuje možnost určité nezávislosti jejich směnné hodnoty. Postupně se tak posloupností směn ve společnosti vyděluje jedno konkrétní zboží, které je všeobecně uznáno jako vyjádření hodnoty všech ostatních. Toto zboží pak vystupuje vůči ostatním jako peníze. V něm se odděluje proces prodeje a koupě a původní směna se mění na zboží-peníze-zboží (Z-P-Z). Peníze, jakmile existují, plní různě funkce: jako oběživo, jako platidlo, jako prostředek hromadění hodnoty a jako sjednocovatel a organizátor světové výroby. Určité věci, které tyto funkce plní, se mění v průběhu historického vývoje podle stupně rozšíření a rozvoje směnných vztahů. Například u kočovných národů je to dobytek, postupně se však ustaluje ve formě drahých kovů, zlata a stříbra. Zde je směnná hodnota peněz stále určována společenskou prací, nutnou na jejich výrobu. Později s dalším rozvojem, které vyplývají až z funkce peněz jako kapitálu, se mění v pouhé známky hodnoty, ztělesněné v mincích, papírových a elektronických penězích.
Kapitál
Kromě základní proměny zboží-peníze-zboží se vyskytuje ve sféře oběhu jiná specifická forma: vzorec peníze-zboží-peníze (P-Z-P). Tato záměna prodeje a koupě se liší od původní formy tím, že počáteční a koncový bod jsou kvalitativně stejné. Jejich rozdíl tak může být pouze kvantitativní a pak se mění na P-P’. Peníze, které dělají peníze, nejvlastnější jejich výraz jako kapitálu. Pokud však při směně nedochází k neustálému olupování jednoho vlastníka druhým, jehož výsledkem by nebyla žádná výhoda, musí docházet ke změně někde mimo oběh. Přesněji musí být koupeno zboží, jehož užitnou hodnotou je vytvářet směnnou hodnotu. Tímto zbožím je pracovní síla, tedy schopnost lidského organismu k výrobě užitných hodnot. K její realizaci pak dochází v její produktivní spotřebě. Hodnota pracovní síly je určena jako hodnota každého jiného zboží, tedy jako množství práce potřebné k její výrobě, jako hodnota životních prostředků nutná k reprodukci dělníka a obvyklá v dané kultuře. Přebytek prací přidané hodnoty věci nad hodnotou pracovní síly se nazývá nadhodnota. Vědomým nositelem zhodnocení kapitálu je kapitalista, jehož jediným motivem je výroba této nadhodnoty. Zde se od prosté zbožní výroby, v které je bezprostřední výrobce vlastníkem výrobních prostředků a prodejcem zboží, odděluje výroba kapitalistická, která spočívá v nákupu a využití pracovní síly jako zboží. Ale k tomu, aby se pracovní síla nalézala na trhu, musí být její majitel svobodný. A to ve dvou významech. Za prvé musí být nezávislý na všech posvátných poutech k jiným lidem, které nevyplývají z povahy pracovní síly. Za druhé je svobodný od všech výrobních prostředků, na příklad půdy nebo nástrojů, které by mohly zajišťovat jeho obživu. Ty musí nacházet kupec na trhu jako doplněk pracovní síly, jako zbožní kapitál. Procesem vzniku těchto podmínek, tzv. prvotní akumulací, se zde nebudeme obšírněji zabývat. Řekněme jen, že proces, který je představován buržoazními ekonomy jako nahrazení umělých institucí přirozenými, jako bezbolestný přechod do tržní epochy, jako výsledek spořivosti několika osvícených lidí, byl ve skutečnosti procesem násilného vyvlastňování a vyhánění bezprostředních výrobců z půdy.
Jak jsme viděli, podstata funkce kapitálu se přesouvá do sféry výroby. Za prvé je tato funkce výrobou užitné hodnoty, tedy pracovním procesem. Pokud se díváme na pracovní proces obecně, dělí se nám na pracovní předmět, pracovní prostředky a účelnou činnost. Toto dělení je určeno charakterem lidské práce jako užití přírodních zákonů ve shodě s vlastním účelem. Pokud je účelem pracovního procesu výrobek, spadají pracovní předmět a pracovní prostředky pod výrobní prostředky, pod materiální činitele výroby, které jsou ve většině případů samy výrobkem předchozí práce. To se nemění podřízením práce kapitálu, s výjimkou toho, že proces je kontrolován kapitalistou a že výrobek mu patří. Z druhé strany je výrobní proces procesem hodnototvorným. Pak práce, která probíhá, není konkrétní účelnou činností, ale je vynaložením abstraktní pracovní síly po určitou dobu. Tato práce přenáší na výrobek hodnotu výrobních prostředků a navíc práci vzniklou spotřebou zakoupené pracovní síly. Pokud tedy hodnota pracovní síly, doba práce, která je nutná pro udržení dělníkova života na jeden den, je 4 hodiny, nic nebrání aby pracoval 8, 10, 12 a více hodin. Vyrábí tak výrobek o vyšší hodnotě, než byla hodnota původního kapitálu. Pracovní proces se stává zhodnocovacím procesem. Zatímco hodnototvorný pracovní proces je výrobním procesem zboží, je zhodnocovací pracovní proces kapitalistickou formou tohoto procesu, tedy procesem vyrábějícím nadhodnotu. Rozdílný podíl na tvorbě hodnoty, nám dělí zálohovaný kapitál. Část, která se směňuje za výrobní prostředky, suroviny, stroje, budovy, se nazývá konstantní kapitál, protože se jeho hodnota ve výrobním procesu pouze přenáší. A druhá část směňovaná za pracovní sílu, variabilní kapitál, jehož hodnota se zde mění.
Dynamika nadhodnoty
Poměr velikosti nadhodnoty k velikosti variabilního kapitálu se nazývá míra nadhodnoty. Protože nově vyrobená hodnota je určená dobou nutnou k její výrobě, můžeme i pracovní dobu rozdělit na dvě údobí. Nejdříve dělník nahrazuje své životní prostředky, svou vlastní hodnotu. Tuto práci nazýváme nutnou prací. Následně, jakmile pracuje za tuto hranici, vytváří nadpráci, jež je vyjádřena v nadvýrobku. V tomto bodě se neliší žádná třídní společnost. Všechny jsou založeny na čerpání nadpráce z bezprostředních výrobců. Liší se však formou, jakou se tato práce vymačkává. Z tohoto hlediska nám tedy míra nadhodnoty vypovídá o stupni vykořisťování pracovní síly. Náš kapitalista, jakožto zosobnění kapitálu, má jediný motiv: získávat nadhodnotu. Pokud je nutná práce stálou veličinou, je jeho přirozenou snahou prodlužovat masu nadpráce, a tedy celou pracovní dobu, až na absolutní fyzickou hranici. Kromě toho chce do výrobního procesu vrhat všechny vrstvy obyvatelstva, včetně dětí, za co nejhorších podmínek. Pak jedině odpor celé dělnické třídy může vynucením pracovního práva omezit bezostyšné vykořisťování na jeho mírnější formy. Pouze mohutnost dělnického hnutí a jeho spojenců, nikoliv měkké srdce vládnoucích tříd, přineslo zákaz práce dětí a osmihodinový pracovní den. I když se takzvaná absolutní nadhodnota časem ustaluje v určitých mezích, dnes vidíme, že tato bitva není ani zdaleka dobojována.
Pokud je pracovní doba určena, je další způsob jak zvýšit množství nadhodnoty, a to změnou míry nadhodnoty, změnou rozdělení mezi nutnou prací a nadprací. Předně to znamená snížit hodnotu pracovní síly. Vzhledem k nutnosti udržení dělníka při síle, k nutnosti reprodukce pracovní síly, je relativně stálé množství spotřebních předmětů, které si dělník zakoupí. Nezbývá nic jiného, než snížit hodnotu těchto výrobků. Hlavní pákou, kterou toho dosahuje, je zvýšením produktivity práce, zvýšením množství výrobků, které se vyprodukuje v určitém časovém úseku průměrné společenské práce, tedy zvýšením výrobních sil. Zprvu objevuje kapitál výhodu výroby ve velkém, rozšiřuje se dělba práce uvnitř dílny, vzniká manufaktura. K dalšímu rozvoji dochází po vynalezení strojů, zvláště pak parního stroje. Začíná průmyslová revoluce a kapitalismus se tím dostává na své vlastní základy.
Jakmile je kapitalistický výrobní proces ustaven, stává se nutná reprodukce kapitálového vztahu: pracovní síly, námezdního dělníka na jedné straně a kapitálu, kapitalisty na straně druhé. Z tohoto hlediska, tedy z hlediska celkové reprodukce, se vyráběná nadhodnota rozpadá na důchod a na část, která je zpětně použita jako kapitál, jež je akumulována. Akumulací kapitál roste, zvyšuje se jeho koncentrace v rukou kapitalistů a zvyšuje se také poptávka po námezdní síle a výrobních prostředcích. Kromě koncentrace je centralizace druhá forma vzniku velkého kapitálu. Jde vlastně pouze o kvantitativní přeskupení existujících kapitálů, o jejich spojování a vzájemné vyvlastňování. Tyto procesy zvyšují produktivitu společenské práce.
Kapitalistické společenské vztahy tedy revolucionizují výrobní síly a vynucují si destrukci všeho, co tomu odporuje. Tento pohyb je však znovu rozporný. Tím, že zavádí inovace v produkci, zvyšuje zároveň technické složení výrobních sil, tedy množství výrobních prostředků na jednoho dělníka. S ním se o něco pomaleji zvyšuje organické složení kapitálu, poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem, poměr mezi mrtvou a živou prací. To však činí relativně nadbytečnou určitou část dělnické třídy, tvořící relativní přelidnění. A tak, ačkoliv do kapitalistického výrobního procesu vrhá stále větší masu obyvatelstva, je jeho velká část odsouzena k zahálce a živoření. Toto nezaměstnané nebo polozaměstnané obyvatelstvo pak je zálohou pro období prudké akumulace kapitálu, zároveň je však silou, která stlačuje mzdu pracujících velice nízko. Akumulace bohatství tedy zapříčiňuje akumulaci chudoby.
Ukazuje se zde rozpor mezi společenským charakterem produkce a jeho kapitalistickým přivlastňováním, rozpor, který se dalším rozvojem vyostřuje. Při zvyšujícím se organickým složením kapitálu, které je účinkem rozvoje průmyslové produkce, klesá zároveň míra zisku, to jest návratnost kapitálu. Tím se zužuje jeho manévrovací prostor. Kapitalisté se neustále snaží tento rozpor zprostředkovat, sahají tu ke státním zásahům, jindy k jednotě průmyslového a bankovního kapitálu, ale neustále narážejí na hranice dané společenskými vztahy. Každým dalším krokem tak kapitalismus ukazuje svou nepotřebnost a vkládá do rukou dělnické třídy zbraně proti sobě.


Zdroje:
K. Marx: Kapitál I (vydání z roku 1954)
H. G. Ehrbar: Annotations to Karl Marx’s ‘Capital‘ (www.econ.utah.edu/ehrbar/akmc.htm)
{moscomment}

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .