Úvodní stránka Tuesday, December 01 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Macronovo pobouření: "Krize v islámu" nebo ve francouzské politice?
Neděle, 22 listopad 2020

Nikde neexistuje morální ani etické ospravedlnění zabíjení nevinných lidí. Proto vražda tří lidí ve francouzském Nice z 29. října musí být zcela a bezpodmínečně odmítnuta coby nenáviděný zločin, zvlášť když k ní došlo na svatém místě, v bazilice Notre Dame.

Bylo by však nedbalé ignorovat politický kontext, který vedl jednadvacetiletého tuniského uprchlíka k údajnému útoku nožem na mírumilovné věřící v Nice. I když je poměrně snadné rozpoznat jednotlivého viníka za takovou násilnou událostí, k identifikaci skutečných viníků, kteří často z politických důvodů rozdmýchávají plameny nenávisti a násilí, je zapotřebí značného sebezpytování, natož upřímnosti.

Od příchodu do Elysejského paláce v květnu 2017 prováděl francouzský prezident Emmanuel Macron agresivní zahraniční politiku v cizině i stejně svárlivý domácí program. Nebyl to výběr náhodný, Macron byl pronásledován četnými domácími problémy: růstem nerovnosti a nezaměstnanosti, masovými protesty vedenými hnutím "Gilets Jaunes", Žlutých vest, a nezpomalujícím vzestupem pravicových, protiimigrantských populistických hnutí, jako byla Národní fronta (FN) Marine Le Penové.

Je důležité, že si připomínáme politickou atmosféru, v níž byl Macron zvolen, protože právě on byl považován za citlivou volbu, protlačovanou druhdy vládnoucím Svazem pro lidové hnutí (UMP, založeným Jacquesem Chiracem).

Kandidát UMP François Fillon nedokázal získat potřebné hlasy k rozhodnému vítězství ve volbách 23. dubna 2017. Místo něj to byl právě Macron, relativní politický "outsider" z pouhý rok staré strany En Marche! (EM!; Vpřed!), která měla šanci zastavit postup rasistické a šovinistické FN Marine Le Penové. Skutečně, Macron vyhrál druhé rozhodující volby 7. května. Rozhodné, nepopiratelné vítězství.

Macron, poté, co odsoudil masové protesty, jež následovaly brzy po jeho zvolení, později vyostřené ekonomickou krizí, jež vzešla z pandemie COVIDu-19 (jež dosud jen v samotné Francii zabila přes 36 000 lidí), Macron už není mezi svým lidem populární.

S novými volbami, plánovanými na začátek roku 2022, jsou Macron i francouzské vládnoucí elity dost nervózní. Je nepravděpodobné, že se francouzská ekonomika v dohledné době zotaví, nejen kvůli pandemii coronaviru - jehož ničivý dopad, jak se zdá, v následujících měsících a rocích bude přetrvávat - ale také proto, že v uplynulých třech letech nedošlo k žádné vážnější strukturální revizi francouzské ekonomiky s určeným cílem narušit pandemii nerovnosti, nezaměstnanosti, rasismu a politické korupce.

Jak se často stává neobratným vůdcům, Macron investoval do vytvoření zástupných problémů doma i v zahraničí, vyráběl krize a provokoval zbytečné střety.

Francouzský vůdce se chopil příležitosti, jež mu byla předložena v podobě výsledku ústupu Američanů z různých konfliktů ve Středozemí, konkrétně z Libye, Sýrie, Libanonu a sporu o plyn na východě Středozemního moře. Posun priorit zahraniční politiky USA, spolu s Brexitem s plánovanou účinností na konci letošního roku, vedl Macrona k tomu, aby se choval, jako kdyby byl de facto vůdcem Evropy.

Rasismus ve Francii je rozšířený, a volební úspěchy různých pravicových nacionalistických stran jsou toho dokladem. Místo toho, aby čelil tomuto vleklému neduhu, jenž až příliš dlouho postihuje jádro francouzské politiky, Macron se usilovně snažil najít nějakou rovnováhu, kde stále apeluje na liberální síly ve své zemi, aniž by si plně znepřátelil pravicové šovinistické voliče. K dosažení křehké rovnováhy se Macron rozhodl pro politicky a dá se neomaleně říci i zbaběle nejvhodnější možnost: zaměřil se na ve Francii nejpřetíženější a neožebračovanější francouzské arabské a africké komunity ve jménu boje za "hodnoty" Republiky proti "islámskému terorismu" a temným silám, jež se ukrývají v jeho zemi.

Tohle není o tvrzení, že domácí terorismus není důležitý problém, zasluhující pozornost a strategie proti. Ale, soudě podle opakujících se prohlášení francouzských představitelů a sdělovacích prostředků - s tendencí démonizovat celé skupiny většinou imigrantské populace a jejích náboženských hodnot - se zdá, jako kdyby francouzská vláda vedla křížovou výpravu proti svému vlastnímu muslimskému obyvatelstvu. Vypadá to, jako kdyby samotný Macron vedl populistický pochod proti islámu a muslimům ve Francii i jinde. Tahle patetická ukázka špatného, oportunistického vedení byla skutečným katalyzátorem dnešní krize.

Tato krátká časová osa stačí k tomu, aby Macrona spojila s nejnovějším francouzským násilím:

2. října Macron převzal úlohu vědecky teologického poučování svých krajanů o islámu. "Islám je víra, jež dnes zakouší krizi všude na světě", řekl a předložil plán na potírání islámského "separatismu" ve Francii. Toto provokativní prohlášení mělo mezinárodní rozměr, jenž podle očekávání zvýšil zlobu muslimských vlád a populací po celém světě. Domácí složka jeho komentářů byla dokonce ještě nebezpečnější, když prakticky označil francouzské muslimy za pátou kolonu, jejímž konečným cílem je destabilizovat a rozbít Francouzskou republiku.

Další provokace následovaly, opět spílání islámu a zesměšňování proroka Mohameda, afrických a arabských imigrantů a podobně ve jménu francouzských hodnot, demokracie a svobody projevu. Soudě podle krvavého útoku na časopis Charlie Hebdo v lednu 2015 a násilí a vypálení více než 30 mešit v návaznosti na něj (ačkoliv se mu dostalo jen malé nebo žádné mediální pozornosti), nemělo by být zapotřebí žádného zvláštního génia k vyvození, že poslední vládní provokace a protimuslimské štvaní jsou také odsouzeny k tomu, aby vyústily v   násilí a protinásilí.

Skutečně, 16. října francouzský učitel, jenž vystavil obrázky, zesměšňující proroka Mohameda, byl údajně zabit osmnáctiletým čečenským muslimským uprchlíkem. Učitel byl později prohlášen za francouzského hrdinu a oslavován za to, že se údajně obětoval pro francouzské hodnoty.

Následovalo další zesměšňování islámu a muslimů, tentokrát v mnohem větším rozsahu. Protimuslimské štvaní bylo provázeno násilnými činy proti francouzským muslimům, zvlášť proti ženám. Opět se tomuto druhu násilí dostalo malé pozornosti ve světových sdělovacích prostředcích, i ve Francii bylo jen sotva vidět coby vyjádření masového hnutí, odrážejícího náboženské či nacionalistické ideály.

S Tureckem, Pákistánem a politickými hnutími zastupujícími každou třepící se zemi světa s muslimskou většinou, Macron se dokázal dostat do středu mezinárodní pozornosti coby neúnavný bojovník za západní hodnoty a demokratické ideály - s chytrým důrazem na to, že je také obráncem křesťanství.

Skutečnou krizí není krize v islámu, ale ve francouzské politice. Jestli si někdo zaslouží posměch, není to prorok Mohamed - jehož poselstvím před téměř 1 500 lety byl mír, spravedlnost a rovnost - ale spíše sám Macron, jenž pokračuje v odvracení svého naprostého selhání coby politik, tím, že staví Francouze, věřící či jiné, proti sobě navzájem. Je naděje, že Charlie Hebdo bude satirizovat tuto skutečnost už brzy.

 

Ramzy Baroud, 9. listopadu 2020, http://www.intrepidreport.com/archives/31248

překlad VS

Ramzy Baroud je novinář a vydavatel The Palestine Chronicle. Je autorem pěti knih. Zatím poslední je "Tyto řetězy nebudou rozbité: Palestinské příběhy boje a vzdoru v izraelských věznicích" (These Chains Will Be Broken: Palestinian Stories of Struggle and Defiance in Israeli Prisons; Clarity Press). Dr. Baroud je vedoucím nestálým členem Střediska pro islám a globální dění (CIGA) a Střediska pro Afriku a Střední východ (AMEC). Jeho webová stránka je www.ramzybaroud.net.

 

 
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.