René González z Kubánské pětice o problému Kuby a pokrytectví Washingtonu

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

Twitter

Denis Rogatyuk hovoří s Reném Gonzálezem

René González je jeden z Kubánské pětice, dlouho vězněné v USA za zpravodajskou činnost, potírající ultrapravicové teroristické skupiny z Miami. Pro časopis Jacobin hovořil o blokádě a o tom, co mu jeho proces řekl o zájmu USA o lidská práva na Kubě.

René González je bývalý člen kubánské sítě »Wasp Network«, sestavené, aby bojovala s terorismem, dlouho mířeným ultrapravicovými miamskými exilovými seskupeními proti ostrovu. Po zavraždění více než dvou set Kubánců během vytrvalých útoků na kubánské sektory civilního letectví, lodní dopravy a turistiky - organizovaných lidmi jako byl agent CIA Luis Posada Carriles - se tato zpravodajská jednotka snažila infiltrovat a narušit teroristické prostředí. (Pro ty, kteří snad nevědí - je to přece jen už pár let: působila na Floridě, tedy na území USA, se souhlasem americké vlády. Ta ovšem bezprostředně poté, co její členové předali floridské centrále FBI důkazy o činnosti miamských skupin proti Kubě, nezakročila a naopak skupinu známou jako Kubánská pětice zatkla. O celém případu informoval v ČR krom Haló novin a několika webů pokrokové mládeže pravidelně a podrobně čtvrtletník Venceremos, periodikum SČKP vydávané nakladatelstvím Orego; pozn. překl.)

González, zvěčněný filmem Wasp Network společnosti Netflix z roku 2019, je nejznámější jako jeden z takzvané Kubánské (nebo, chcete-li, Miamské, jak ji pojmenovali angličtí aktivisté při zahájení kampaně za jejich propuštění; pozn. překl.) pětice. Poté, co FBI síť Wasp Network v roce 1998 rozbila, González a jeho čtyři spolupracovníci byli postaveni před Floridský soud v procesu, mezinárodně odsuzovaném proto, že to náležitý proces nebyl. Byl odsouzen na patnáct let vězení a vrátil se na Kubu v roce 2013.

Dnes žije v Havaně. 11. července viděl z první ruky demonstrace, jež připoutaly mezinárodní pozornost. V rozhovoru pro knihu Voces sin Fronteras, (Hlasy bez hranic aneb naše příběhy, naše pravda), vedeném dopisovatelem Jacobinu Denisem Rogatyukem, mluvil o současné situaci v Havaně, dějinách amerických útoků na ostrov a o šedesátileté hospodářské blokádě, zasahující dokonce obchod Kuby se třetími zeměmi.

DR: Jaké jsou vaše poznatky z demonstrací, a co jste viděl?

RG: Jako drtivá většina Kubánců jsem 11. července vstal a začal svůj normální život - nebo alespoň normální neděli za pandemie - a náhle se na sociálních sítích začaly objevovat informace. Nejprve o tom, co se děje v San Antoniu, potom o tamní přítomnosti prezidenta a postupně, zvlášť z míst v Miami, informace a jásavá videa o událostech jinde na Kubě.

Pokračoval jsem ve své rutině, dokud jsem si neuvědomil, že se děje něco vážnějšího. Začal jsem trochu telefonovat a večer jsem se vydal na dvě místa, kde demonstrace probíhaly. Šel jsem (na správní úřad) do Diez de Octubre, a když jsem se tam dostal, demonstrace ještě běžela, ale už prakticky končila. Uviděl jsem škody, a potom jsem šel do ulice Zanja, kde se také něco dělo, ale mnohem menšího.

Tak jsem mohl vidět věci z první ruky. Pak, myslím, že v pondělí došlo k dalším protestům a směsi lží, lží a videozáznamů. Dnes už všichni víme, že k vytvoření dojmu, že Kuba je ponořena do chaosu a že vláda padla byly použity obrazy Buenos Aires, Alexandrie, Venezuely a dalších míst.

Na Kubě jsme všichni věděli, že je to lež, ale předpokládám, že to bude mít vliv na některé lidi jinde, kteří neznají kubánskou realitu. A předpokládám, že některé nadsázky týkající se údajného potlačení pokojných protestujících se podepíší na některých ne tak dobře informovaných.

DR: A co kontra-mobilizace na podporu revoluce?

RG: Nebudu popírat, že to, co se stalo, nás překvapilo. V naší zemi nejsme zvyklí vídat takové události - a především ne takovou míru násilí. Objasním, že ne každý, kdo demonstroval, byl násilník - byla místa, kde vystoupili někteří nespokojení lidé, někteří s opravdovými nároky a problémy, které nám byly po léta vnucovány, převážně ze Spojených států. Míra násilí však byla na Kubě neobvyklá. To je něco, co musíme prozkoumat, provést odpovídající analýzy a přijmout vhodná opatření - z hlediska veřejného pořádku, ale také sociálních a politických opatření.

Tyto události vyvolaly odezvu mezi lidmi, kteří naši zemi takto vidět nechtějí. Demonstrace organizované komunitami a odbory vyšly do ulic, aby ukázaly, že chceme budovat mírovou zemi - nechceme tuhle míru pouličního násilí. A také ukázat, že většina Kubánců nadále podporuje tuto zemi, revoluci, vládu.

Především to, že si uvědomujeme, že kromě oprávněnosti požadavků některých lidí je tohle všechno součástí útoku proti Kubě. Bylo to dobře naplánované přes sociální sítě. Ale budeme bránit tuto vládu, naši suverenitu, naši nezávislost - a budeme i nadále vzdorovat.
My jako země, jako národ, jako společenství jsme po šest desetiletí vystaveni genocidní politice, jejímž výslovným cílem je právě přimět lidi, aby se vzdali z hladu, ze zoufalství, z nutnosti. A jsou lidé, kteří se vzdávají. Nemyslím to jako urážku - nemyslím si, že každý musí mít nutně stejnou míru vytrvalosti. Lidé, kteří se rozhodli z toho všeho obvinit kubánskou vládu, nejsou všichni zločinci.

Ale věřím, že to, co jsme viděli v (oněch) dnech, udělaly z těchto demonstrací kriminální živly, podněcované ohromnou kampaní na sociálních sítích. Jsem přesvědčený, že ta část obyvatelstva, která si tváří v tvář zločinné politice amerického imperialismu udržuje důstojnou pozici, má právo vyjít do ulic, aby demonstrovala ve prospěch tohoto procesu a proti politice, která se nás šedesát let snaží dusit.

DR: Co si myslíte o srovnávání těchto protestů s takzvaným „El Maleconazo“ v roce 1994?

RG: Existuje mnoho styčných bodů. Tím hlavním, tím „pozadím“, je americká blokáda vůči Kubě, která se záměrně snaží zasít mezi kubánský lid zoufalství, aby byl rozčarovaný a obvinil vládu z ekonomických problémů a materiálních těžkostí této země. Je to součást systematické šedesátileté politiky, společného vlákna, vinoucího se krizí z roku 1994 a krizí, které čelíme teď.

Navíc si myslím, že v obou případech byla vzpoura podporována ze zahraničí. V roce 1994 byla imigrační otázka využita tak, že někteří zoufalí lidé vyšli do ulic, a v tomto případě byla využita situace s kovidem. Souvisí to se zintenzivněním zločinné politiky USA vůči Kubě, kterou zavedl prezident Trump a v níž prezident Biden pokračuje.

Domnívám se, že politika Amerického impéria vůči Kubě bude tyto události nadále podporovat. Nezmění se, dokud budou mít za to, že mohou u kubánského lidu vyvolat zoufalství, a jsou chvíle, jako je tato, kdy se sbíhají různé okolnosti, které zvyšují materiální strádání lidí, a kdy část této populace - v některých případech ze zoufalství, v jiných případech kvůli politickým, zlovolným, někdy dokonce zločinným úmyslům - nakonec zaujme tyto postoje a vyjde do ulic.

DR: Viděl jste známky kampaně falešných zpráv?

RG: Ano, samozřejmě. Americká vláda se vždy snažila využívat sdělovací prostředky k ovlivňování kubánského obyvatelstva a k podněcování povstání, nezákonnosti a násilí. Nemůžeme zapomenout, že během Reaganova prezidentství vzniklo Rádio Martí. Dříve existovalo vedle Radio Americas také Radio Ciudad. Americká vláda vždy chtěla použít komunikaci k podrobení Kuby, jako součást této války. To je psychologická složka oslabovací války, která je všechno, jen ne psychologická. V šedesátých letech to bylo rádio, pak přišla TV Martí, i když na Kubě ji nikdy neviděli, a nedávno se k této válce přidaly sociální sítě.

Všichni víme, že americká vláda věnuje značné prostředky na tuto psychologickou válku, která byla prostřednictvím sociálních sítí na Kubu „svržena“. Je to vytrvalé, systematické, metodické, vědecky vypočítané úsilí, které nakonec dopadne na některé lidi - a bylo velmi důležitým prvkem této kampaně.

Tato kampaň probíhá dvěma směry. Jedním z nich je zlomit nám ducha, zmást některé Kubánce, podnítit nás k násilí, přimět nás uvěřit a racionalizovat teorii, že embargo neexistuje, že neexistuje žádná blokáda, že za všechno může kubánská vláda. Nesmíme však zapomínat, že jejím cílem je také oklamat zbytek světa, aby lidé dostávali falešné zprávy o Kubě. Jejím cílem je zvětšit každý problém, který se zde objeví, a tím ospravedlnit požadavky na „humanitární intervenci“, které mnozí z nejhorších mluvčích kubánské kontrarevoluce adresují americké vládě v naději, že jim tamní armáda vrátí jejich výsady na Kubě.

V obou případech se domnívám, že jde o zločinné využití technického nástroje, který by za jiných okolností měl sloužit k tomu, aby lidi sblížil, aby zasel semínka míru. Je zřejmé, že to není v zájmu těch, kteří si přejí Kubu znovu dobýt. A to je fenomén, kterému musíme i nadále čelit a bojovat proti němu.

DR: Je možné něco dělat, (když jste) mimo Kubu?

RG: Stejně jako v případě Kubánské pětice si myslím, že je důležité, aby se lidé informovali a nenechali se oklamat, aby se o Kubě dozvěděli od Kubánců, kteří jsou zde. Nenechat se ovlivnit všemi těmi kampaněmi, lžemi a dezinformacemi, které se šíří po celém světě, a to jak prostřednictvím sociálních sítí, tak prostřednictvím hegemonických dezinformačních médií. Snažit se zůstat informovaní a šířit tyto informace mezi svými přáteli, známými a snažit se vzbudit celosvětovou solidaritu s kubánským lidem, proti zločinné politice americké vlády.

Nic si nalhávejme. Chtějí proměnit Kubu v Sýrii, Libyi, Irák a pak přijít se všemi těmi procesy, které jsme už viděli, kdy se kapitál vrací a údajně obnovuje zemi, kterou právě zničili. Chtějí dělat velký byznys, který dělají všude, když přijedou se svými „humanitárními“ intervencemi ve prospěch „demokracie“ atd.

DR: Jaké byly nejtvrdší dopady blokády, jež jste za poslední rok zaznamenal?

RG: Blokáda je brutálním válečným aktem, zesíleným v posledních čtyřech letech Trumpovou vládou. Útok na kubánskou ekonomiku byl brutální už před pandemií. Uvedu několik příkladů.

Se souhlasem latinskoamerické pravice, konkrétně prezidentů Brazílie a Ekvádoru, byly zrušeny lékařské programy, které přinášely na Kubu několik miliard dolarů ročně. To byla brutální ekonomická rána. Poté (Trumpova vláda) pokračovala v přijímání opatření proti rodinným převodům. Trump hodně mluvil o „lidských právech“, stejně jako pan Biden a všichni ostatní, kteří tam byli dříve. Napadli kubánskou rodinu a omezili převody peněz příbuzným na Kubě, čímž zasadili další ránu srdci kubánské rodinné ekonomiky. Dále byly drasticky omezeny cesty (v zahraničí žijících) Kubánců na Kubu.

K tomu všemu se přidala pandemie. Po dalších ranách, které jsem popsal, kubánská ekonomika spoléhala na cestovní ruch, ale pandemie cestovní ruch prakticky ochromila a my jsme se museli obejít bez tohoto příjmu, jenž umožnil rozvoj normálního života na Kubě.

Za těchto podmínek Spojené státy zvýšily svou dezinformační kampaň, psychologickou válku proti Kubě, vždy s poselstvím, že chyba je v neefektivitě kubánské vlády - že se nestará o své občany a že by se proti ní mělo protestovat. Výsledkem bylo, že někteří lidé propadli zoufalství a ztratili přehled o skutečném dopadu, jenž tato opatření na Kubu měla.

Přesné číslo neznám, ale můžeme hovořit o několika miliardách dolarů, které v posledních letech přestaly přicházet na Kubu. Za těchto podmínek se vláda musela s pandemií vypořádat - a zdroje jednoduše na všechno nestačí. Neodvážím se srovnávat s jinými vládami, jako byl Leningrad (v roce 1941), ale podmínky, které v této době zažíváme, jsou dost podobné.

Kdybychom žili ve spravedlivém světě, Trumpové a Bidenové by byli za tuto zločinnou politiku stíháni. Je vnucena největší politickou, hospodářskou a vojenskou silou v dějinách lidstva proti zemi s 11 miliony obyvatel, která dává zbytku světa jen solidaritu, lásku a mír. Ale naši všemocní sousedé se rozhodli postavit nás proti sobě. Stále sní o tom, jak bylo stanoveno v 80. letech, že kvůli hladu a zoufalství Kubánci skončí v zoufalství a pokleknou před vládou USA.

DR: Co byste jako bývalý americký politický vězeň řekl těm, kdo říkají, že Kuba je diktatura nebo totalitní režim?

RG: Myslím si, že represe v americké společnosti je viditelná pro celý svět. Žasnu, když si někteří lidé berou lekce o lidských právech, o právním státu, od vlády USA.

Americká vláda je od svého vzniku represivní a to se nezměnilo. O zbytku planety se ani nezmiňuje. Vláda USA se domnívá, že má právo rozhodnout, že každá země musí dělat to, co se vládě USA hodí, a pokud ne, bude muset čelit důsledkům.

Stopa smrti, kterou v posledních desetiletích zanechala po celém světě jen proto, že se vláda rozhodla neudělat to, co se hodí hlavnímu městu USA, je děsivá - a to je to, co na Kubě hledají. Hovořit o represi a činit tak ve jménu americké vlády je nejkřiklavější cynismus.

Myslím, že to hodně souvisí se zkušenostmi, které jsme my (Kubánská pětice) měli, zejména v právním procesu, kterému jsme byli podrobeni. Kdyby se jednou prostudovaly anály americké právní historie, proces, kterým jsme prošli, by tam byl mezi prvními pro svůj cynismus, pro používání lží přímo tam nahoře, u vlády, která se považuje za arbitra lidských práv a zákonnosti po celém světě.

Viděli jsme v tom procesu věci, které se nevidí ani ve filmech. Viděli jsme, jak státní zástupci bezostyšně lžou. Nestydatě posadili lidi na lavici svědků, aby lhali s vědomím, že všichni vědí, že je to lež - s obrovskou jistotou věděli, že porota všem těm lžím uvěří. Viděli jsme, jak žalobci vydírají svědky, vyhrožují jim stíháním, pokud budou svědčit. Tedy svědky, které jsme vzali k soudu kvůli obhajobě, svědky, kteří byli předvoláni podle našeho práva na obhajobu, ale nemohli vypovídat, protože státní zástupce stál s obrovským klidem a řekl, že pokud ta osoba bude vypovídat, bude je stíhat.

V procesu jsme viděli, jak žalobci vyhrožovali americkému generálovi, že mu seberou důchod, když bude svědčit ve prospěch obhajoby. Viděli jsme všechny druhy porušení, výsměch spravedlivému procesu. Nemělo to nic společného s tím, co vidíme ve filmech, kde má obviněný plné právo se bránit.

Opravdu si myslím, že nás soud naučil lépe pochopit, proč jedinec jako Joe Biden, který je vykreslován, prezentován nebo prodáván jako liberální a umírněný, může stát před kamerou a říct ne znovuotevření rodinného zasílání peněz, protože kubánská vláda si je údajně přivlastní. Proč pak může stát před kamerou a najednou nám nabízet vakcíny, ale trvat na tom, že je musí přijít distribuovat nějaká mezinárodní organizace mezi obyvatelstvo, protože kubánská vláda, jediná v Latinské Americe, která vytvořila vakcínu, to údajně neudělá.

Musíš být cynický, musíš být pokrytecký, abys říkal takové věci. Nevím, jestli je Biden právník - pravděpodobně je také právník. Myslím, že se poučil z cynismu, který bybarvuje ty, kteří reprezentují tu imperialistickou, zločinnou, genocidní vládu. Naše zkušenost politických vězňů v nás zanechala stopy a rychle nás naučila takové lidi identifikovat.

Většina kubánského lidu pokračuje v obraně této revoluce. Myslím, že je to otázka zásad a lidské důstojnosti. Není důvod, proč bychom měli kapitulovat: budeme pokračovat v obraně této revoluce. Budeme muset nahlédnout do sebe, napravit to, co musí být napraveno. Ale nemyslím si, že je to hodno naší historie, našich mučedníků, principů, které inspirovaly tuto revoluci, že se vzdáváme říši, protože nás chce vyhladovět. Budeme muset hledat řešení sami v sobě - ale kapitulace pro nás není volbou.

René González je bývalý člen kubánské organizace Wasp Network.

Denis Rogatyuk je spisovatel, novinář a badatel žijící v Londýně. Píše pro Tribune, Green Left Weekly, TeleSUR, LINKS, International Viewpoint i další.

https://jacobinmag.com/2021/08/cuban-five-cuba-protests
překlad VS