Úvodní stránka arrow Ze zahraničí arrow Velké procitnutí Wednesday, April 01 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Velké procitnutí
Středa, 11 březen 2020

Přednáška bývalého amerického vojáka, člena námořní pěchoty Vince Emanuele na akci "VÁLKA - K čemu je dobrá? Skutečné dopady války a militarismu." organizované Koalicí Stop válce, Marrickvillským mírovým spolkem a organizací StandFast.

Sydney, 10. 7. 2013
https://www.youtube.com/watch?v=kYX9B8bMrFY

Vince Emanuele je bývalý člen Námořní pěchoty, jenž absolvoval dva turnusy v Iráku. Třetí nasazení odmítl a nyní je organizátorem Michigenské pobočky Veteránů pro mír a slouží národnímu Panelu režisérů Iráckých veteránů proti válce.

Překlad: I. F. ("*" = poznámka překladatele)

 

Válka - k čemu je dobrá? Skutečné dopady války a militarismu

Děkuji, že tu dnes večer mohu být. Nejsem příliš připravený, ale neměl jsem smíšené pocity ani jsem nebyl nervózní promluvit před větším obecenstvem, protože to je naštěstí či naneštěstí způsob, jakým trávil mnoho času posledních dní. Nechci si z toho dělat srandu, ale na sezení na jevišti se světly, kamerami a mikrofony není nic přirozeného. Jsou to pocity velké zranitelnosti, které zažívám během posledních sedmi let strávených cestováním po světě a vypěním lidem o nejtraumatičtějších příbězích mého života...

Své zážitky se při tom snažím dát do kontextu s obšírnějšími souvislostmi a zároveň mluvit zcela jasně o mých skutečných úmyslech. Hlavním záměrem mých přednášek je mluvit o válce na rovinu a zároveň se příliš nezabředávat do statistik a empirických dat, které si musím jako podklady sám hluboce studovat. Chci spíše hluboce promluvit o lidství a o tom, co to znamená být lidskou bytostí žijící na planetě, jejíž lidská populace dosáhne 9 miliard kolem poloviny tohoto století. Chci vám povědět trochu ze svého životního příběhu a mého dosavadního vývoje a to dát do hlubšího kontextu s upadající společností Spojených států a vojenským impériem zmítajícím se v totálním amoku. Impériem, které ovládá každý aspekt a každou instituci v americké kultuře, veškeré politické i ekonomické instituce v této zemi. Také díky diskusím s Petrem Boylem ze Zelené levice, se zaměřím i na devastaci životního prostředí, patriarchát a vězeňsko-průmyslový komplex, sexismus a rasismus, homofobii a obecně všechno to šílenství, které je nedílnou součástí této kultury.

Vyrůstal jsem na jihovýchodní části Chicaga v rodině pracující třídy. Můj otec byl železářem v odborech a má matka byla ženou v domácnosti, starající se o mého bratra a mne. Když se mne lidé ptají, proč jsem se přidal k Námořní pěchotě, tak odpověď není vůbec jednoduchá. Ale já těmto lidem rád připomínám, že na narukování do amerických ozbrojených složkek není nic zvláštního. Je to propagováno a oslavováno, veškerá ta metodologie o vedení války, zbožšťování toho, co znamená být velký drsný chlap, velký drsný samec, superdrsňák v této společnosti...

Takže potom jdete sebrat zbraň a zabíjet lidi. Zacházíte se ženami jako s hovny, zacházíte s jinými rasami a etniky jako s hovny. Toto je součástí americké ideologie a americké kultury během dospívání. Vyrůstal jsem se svým bratrem hrajíc si na vojáky. Abyste rozuměli, střílel jsem z pušek, brokovnic, pistolí a AK-47, když mi bylo kolem dvanácti. Každý v Americe má přeci zbraně, je to součást kultury, to je to, co lidé dělají. Také hrají nonstop videohry o válce, Jamesi Bondovi, Navy SEALs a sledují všechny ty filmy. Ty neustále stejné filmy omílající tytéž náměty, na které průměrná americká děcka s oblibou koukají. Účast na válce, zvláštní jednotky, skákání z letadla, střílení ze zbraní, vyhazování věcí do povětří, střídání ženských, braní drog - to vše je zbožšťováno, je to součástí kultury a ideologie, to je to, o čem je celá americká společnost. Takže na tom, že jsem se připojil k Námořní pěchotě, není nic zvláštního a překvapujícího.

Jakmile jsem narukoval, vyšlo zcela najevo, že nechci být součástí té instituce. Lidé se často ptají, kdy došlo k tomuto velkému posunu, jak dojde k takovému rozhodnutí, kdy začnete stavět proti válce, kdy se stanete politicky příčetní. Pro mě to nebyla četba knihy, ani návštěva přednášky ani žádná brožurka, kterou by mi někdo dal do ruky. To ale neznamená, že některé z těchto aktivit by nebyly užitečné, pouze chci mluvit na rovinu.

Pro mě byly rozhodující rozhovory s mými přáteli, byly to kulturní aktivity. Zatímco jsem byl v Námořní pěchotě, mí přátelé chodili na Univerzitu v Indianě, Purdueovu univerzitu, Severozápadní univerzitu a dávali mi knihy od Jacka Kerouaca , Huntera S. Thompsona, Williama S. Burroughse, Allana Ginsberga a všech beatnikových spisovatelů. To jsou díla, která jsem začal číst a to je co mě vtáhlo do problematiky. Začal jsem trávit čas s přáteli, kouřit konopí, jíst houbičky a zažívat působení LSD, což mi otevřelo myšlenky a rozum. Je těžké o tom mluvit s lidmi v aktivistických kruzích vážně, protože to mohou brát jako nějaké hipízácké nesmysly 60 let. Ne, je to něco velmi skutečného, co mě vytrhlo z myšlenek a bytí pouhým strojem, pocitů bezmoci a pocitů, že nemám žádný vliv uvnitř této gigantické instituce zvané vojenskoprůmyslový komplex. Chtělo to zkrátka něco neobvyklého, aby mě to vyrvalo z tohoto systému a to byly tyto kulturní aktivity spojené s tím vším (*halucinogeny apod.)

Když mě povolali podruhé, proč jsem šel? Prostě jsem nechtěl nechat své kámoše ve štychu, to je velice jednoduché - trénujete s nimi, spíte vedle nich, zažíváte spolu večírky, hloubíte zákopy, chodíte na výpravy a jsou to vaši nejlepší přátelé, takže jsem je nemohl opustit. Takže jsem šel znovu.

A co jsme během našeho druhého nasazení dělali? Moji mariňáčtí spolubojovníci sami od sebe začali střílet na Iráčany, bít ženy, mlátit vězně, mučit je, hrát si s mrtvými těly, fotit se s nimi... Ty věci, které vidíme v médiích jako ojedinělé či jako "pár chybiček se vloudilo", byly z mé osobní zkušenosti v Iráku naprosto běžné. A co nás k tomu vedlo?

Celý výcvik, jehož součástí je soustavný 13týdenní "buzervýcvik" ve výcvikovém táboře. Po 8 týdnech výcviku na pěchotní škole jste dobře promazaný stroj na zabíjení. Nesmíme zapomínat, že tato vojenská instituce je tu přesně k tomu - k zabíjení a ničení. Takže co se stalo během tohoto tréninku? Byli jsme naučeni nazývat lid Iráku a Afghánistánu pískovými negry, muhamedány, velbloudími žokeji, čnícími hlavami, apod. Tak jim říkal velitel, takže nás nabádali je nazývat instruktoři výcviku i důstojníci. Jediný způsob jak můžete donutit sedmnácti-, osmnácti- či devatenáctileté děti letět 7000 mil od domova a zabíjet jiné lidi, je, že tito lidé nejsou považováni za lidi. Někdy to bylo horší než ve Vietnamu, kde lidé byli považováni za rýžáky, zipové hlavy (*odvozeno vzhledu jeepem rozjeté mrtvoly - vzorku zipu), Gůkové (*odvozeno od korejského zvolání "Mi guk" - Amerika).

Proces odlidštění, rasismu, xenofobie je neoddělitelnou součástí nejen vojenského výcviku, ale také americké společnosti jako celku a západní kultury, jako takové. Takže když jsme byli v zámoří a útočili na Iráčany na ulicích v jejich domovech a oni nás požádali, abychom odešli, křičeli něco o hrozném Bushovi. Křičeli: "Vyvraždili jste mi rodinu!", "Proč je můj domov zničený?", "Proč nemám školu, do které bych chodil?", "Proč je naše nemocnice zničená?", "Proč nemáme ekonomiku?", "Proč jste rozložili naše policejní sbory?", "Proč podporujete ty zkorumpované vůdce?".

Myslím, že každý s alespoň polovinou mozku, nějakým smyslem pro morálku a při smyslech vidí, že to je katastrofa. Jeden z příběhů, co lidem vyprávím, je "to poprvé" (*zabití), což vám dá představu, jak se laissez-faire (*nechte činit, nechte plynout) záležitosti se dějí v Íránu. Nicméně chci mluvit o "tom poprvé" (*zabití) a tom laissez-faire přístupu, jímž lidé s takovými situacemi vypořádávají (*nechají to prostě být). Když jsem byl u Námořní pěchoty, navštěvoval jsem kurz Angličtiny 101 a ostatní děcka psala o tom, jak je partner opustil na plese, jak je vyhodili z fotbalového družstva a tak podobně. A najednou to muselo ven a já se musel podělit o to, když jsem někoho poprvé zabil.

Byl to velmi osobní a silný zážitek. Když se to tehdy stalo, velení a ti, s nimiž jsem sloužil, prostě sebrali tělo a hodili ho do příkopu nebo na stranu silnice, "křupli" pár svítících tyček, hodili je vedle těla a doufali, že je snad za pár týdnů vyzvedne vrtulník nebo sanitka.

Jeden z mých dobrých přátel si vyfotil hlavu toho týpka. Střelil jsem ho zezadu do hlavy, takže zepředu na hlavě měl otevřené zranění o velikosti softbalového míče a mozek mu vypadával z hlavy. Byl to fakt bordel. Jeden z našich mariňáků skočil na to tělo, a začal ho mlátit do obličeje. Byl tolik naštvaný a nevěděl, co dělat. Ten můj kámoš si vyfotil i tohle a dal si tu fotku jako spořič obrazovky notebooku, aby to každému připomněl - pro tohle tu jsme, abychom pozabíjeli, co nejvíc Iráčanů půjde.

To je to, k čemu jsme motivovaní, abychom dělali, a k čemu jsme cvičení, abychom dělali. Ta představa o budování demokracie a importu humanity - té povinnosti bělochů - je to známý příběh. Kdokoliv, kdo zná historii, zná i tento příběh. Je to starý příběh a děje se již hodně dlouho.

Takže když jsem se vrátil domů, učinil jsem to rozhodnutí, že bych se měl držet zpátky. Když mě povolali potřetí, tehdy jsem odmítl a řekl jim, že nikdy nezvednu zbraň, nikdy nepůjdu do zbrojnice a pokud mě budou chtít posadit do letadla, tak prostě nepůjdu. Takže jsem měl několik možností: jít do basy - složit zbraň a nechat se vyšetřit v psychiatrické léčebně - o to jsem usiloval a to jsem také udělal, nebo zabíjet - nechat zabíjet lidi na můj rozkaz, pro což jsem byl plně způsobilý a což bych při této volbě také dělal, anebo zabít sám sebe.

Což ostatně v USA denně dělá 22 válečných veteránů. Už je to přes 7000 veteránů (*v roce 2013), kteří spáchali sebevraždu od začátku války v Iráku a Afghánistánu. Pochopitelně většina z nich se cítí stejně a nevědí, jak se s tím vypořádat.

Hodně lidí se mě ptá, proč se tito vojáci a Mariňáci nepostaví na jeviště a nemluví o tom. Víte, za prvé se většina z nich snaží dát si své vlastní životy dohromady a za druhé nechcete jít kamsi zabíjet lidi, vidět své nejlepší přátele mrtvé, sbírat jejich kusy těla a pak ještě vysvětlovat jejich rodičům, proč už jejich syn nemá obličej a proč už nežije. A ta úplně poslední věc, kterou chcete je vrátit se domů a uvědomit si, že to všechno bylo jen pro zisk nadnárodních korporací, globálního kapitalismu, bank a geopolitické zájmy. To je realita a je to opravdu hořká pilulka, co musíte spolknout. To je také ten důvod, proč si spousta veteránů ustřelí hlavu a proč je také čtvrtina bezdomovců v USA tvořena právě veterány. V Americe 150 000 - 250 000 veteránů spí každou noc bez domova - v té nejbohatší zemi světa!

Všechny ty nevyrovnané podmínky a statistiky, které můžeme vidět ve společnosti, můžeme pozorovat ve větším měřítku i v armádě. Jen afroameričané a latinoameričané tvoří 26% ozbrojených sil Spojených států a hlavně tvoří 57% válečných veteránů bez domova. Nezaměstnanost veteránů je dvojnásobná oproti státnímu průměru a v případě afroamerických a latinoamerických veteránů činí nezaměstnanost cca 30%. Tedy jeden ze tří afroamerických, či latinoamerických veteránů je nezaměstnaný.

Abych byl ale upřímný vůči všem v této místnosti, skutečný důvod, proč jsem se stal odpůrcem válek a důvod proč jsem se rozhodl o tom vyprávět a dostat se k jádru problému, je irácký a afghánský lid. A jakmile jednou začnete u Iráku, poté se dozvíte, jak funguje americká zahraniční politika a tehdy se do toho opravdu dostanete. Ale nyní tedy mluvím výslovně za lid Iráku - kvůli mé osobní zkušenosti. Hlavně kvůli nim tady teď sedím. Nesedím tu kvůli tomu, co to vše způsobilo americkým vojákům, americké ekonomice a co to udělalo celému USA. Sedím tu kvůli odhadovaným 250 000 - 1 000 000 (*1 230 000 dle odhadů 2017) Iráčanům, jež doposud zahynuli v této válce, kvůli 4 - 7 milionům Iráčanům, kteří přišli o svůj domov i zázemí, přičemž je řeč o národu čítajícím 25-30 milionů lidí. Sedím tu, protože v americké společnosti, přičemž předpokládám, že tady to bude stejné (*v Austrálii), lidé z Iráku a Afghánistánu nedostávají v televizi žádný prostor.

V TV bývá jen nějaký bělošský analytik z vysokoškolské instituce, nebo nějaké státní instituce opakující tytéž fráze. Tihle aparátčíci ale nikdy nemluví s lidmi v Iráku či Afgánistánu, takže tito lidé nedostávají prostor v americké společnosti a co hůř, po většinou ji nedostanou ani lidé z protiválečných kruhů.

Často slýchávám bělochy, jak kážou, o tom, co dělat na Blízkém východě. Je ale tak vzácné slyšet názor na toto téma od někoho z těchto zemí, co opravdu chtějí tito obyvatelé pro své země a svůj lid. Hlavně proto stále dělám tuto práci. Jak jsem řekl dříve je to i z mnoha dalších důvodů - začalo to od Iráku, pak mě rozčílila americká zahraniční politika a co se kolem nás děje. Pak jsem se dostal k Palestině, poté jsem četl o historii amerického vměšování a invazí na Blízkém východě, následně o Britském vměšování na Blízkém východě a vměšování dalších západních mocností. Začal jsem o tom všem přemýšlet a dávat si to do hlubších souvislostí. Pak jsem přišel k Americkému impériu, jež utrácí na zbrojení více než všechny ostatní země světa dohromady. Spojené státy utratí 3 biliony dolarů za rok (*2013) pouze na vojensko-průmyslový komplex.

Tento komplex spravuje téměř 1000 zahraničních vojenských základen po celém světě a nyní využívá Austrálii jako satelitní zemi, z níž se stal poslušný pejsek pro americké zájmy. Celá australská vláda i obyvatelé jsou odkázáni na zájmy Spojených států. Když řekneme "skoč", tak oni skočí. A to není vše - americká historie, která je velmi podobná té australské - před příchodem bělochů to byla země bez lidí, že? Země osídlená barbary, divochy a primitivními stvořeními jen tak pobíhajícími po kontinentu? Je to stejné jako historie USA - postavená na genocidě. Tato kultura je postavená na brutalitě, je postavená na okupaci, je postavená na násilí. To není nic nového a není na tom nic překvapujícího.

Pro přeživší původní americké obyvatele to není nic nového, když žijí na stejné životní úrovni jako na Haiti, což je nejchudší země na západní polokouli, a to přímo ve spojených státech. V Pine Ridge v Jižní Dakotě (* indiánská rezervace) je příjem 2500 dolarů na osobu za rok.

Není to nic nového pro afroameričany v USA čelícím 400 let otroctví, 400 let považování za méně než lidskou bytost. Pro ně je historie zcela jasná.

Není to nic nového ani pro obyvatele Jižní a Střední Ameriky, všechno to drancování a pustošení celého kontinentu, který je dodnes považován za "dvoreček" USA. Odsud získáváme všechno to laciné zboží a služby, otevíráme banánové trhy, trhy s ovocem, zeleninou, cukrovou třtinou a veškerými zemědělskými produkty. Nic z toho není nové a nic z toho by nás nemělo překvapovat.

Takto jsem tedy začal uvažovat o souvislostech a vážnosti těchto problémů. Poté když jsem se angažoval v Iráckých veteránech proti válce, začal jsem pracovat v černošských komunitách v Chicagu, odkud pocházím. V těchto komunitách na jihu Chicaga je kojenecká úmrtnost stejná, jako v Libanonu a znovu - jsme v nejbohatší zemi na světě, v níž pětina afroamerických dětí na jihu Chicaga nedosahuje základního požadavku - 1000 kalorií/ den.

Když jsem pracoval v těchto komunitách, dostal jsem se k uvažování o rasách, začal jsem přemýšlet o odlidštění iráckého lidu. Začal jsem také uvažovat o sexismu, patriarchátu, misogynství (*nenávist k ženám) poté, co jsem hovořil se svými sestrami z jejich vojenské služby, z nichž třetina nahlásila sexuální zneužití. Byly znásilněny nebo sexuálně zneužity svými kolegy přímo ve službě. Víte, jak říkáme zadkům členek Námořní pěchoty? CHM - chodící matrace. Takhle jsme je nazývali na základně. Takže opět - to by nemělo být překvapení. Jde o kulturu postavenou na patriarchátu, postavenou na názoru, ženy jsou tu stejně jako celá planeta a všechny zemičky třetího světa k tomu, abychom je využili podle naší vůle.

Opět jsem o tom začal uvažovat, a tak jsem se dostal ke spolupráci se ženami, které byly znásilněny. Psychologové i psychiatři vám řeknou, že jediná věc horší, nežli někoho zabít či být svědkem hrozivého násilí, je být sexuálně zneužitý, znásilněný. Takže nejen, že se ženy v armádě musejí vypořádat, se všemi těmi vidinami a zážitky hrůzného násilí, ale ještě se musejí vypořádávat se sexuálním násilí ze strany svých kolegů.

Dále jsme pracovali s vězeňskými skupinami. Následně jsem zjistil, že USA má největší populaci vězňů na světě. A pochopitelně je i zde nepoměrně vyšší podíl afroamerčanů a latinoameričanů. Poté jsem si všiml souvislostí mezi vězeňsko-průmyslovým komplexem a vojensko-průmyslovým komplexem, mezi vězeňsko-průmyslovým komplexem a Válkou proti drogám, sexismem, patriarchátem, misogynstvím a militarismem... Americkým impériem, americkým kapitalismem, globálním kapitalismem - jak je tohle všechno propojené, jak se to projevuje a co to ke své existenci vyžaduje. Takže jsem začal přemýšlet mnohem, mnohem více než jen o válce.

Tímto postupem jsem se během posledních let dostal k problematice životního prostředí. Americké impérium s americkou armádou a vším, co souvisí s jeho rozpínavostí, militarismem a neřízeným konzumem spotřebuje více fosilních paliv téměř jako zbytek ostatních zemí (*jako jediná země světa odmítla přijetí Kjótského protokolu).

Jen americká armáda se svým takřka tisícem zahraničních vojenských základen, 14 letadlovými loděmi (*20 v r. 2019), tisíci vrtulníky, tisíci bojovými letouny, tanky, humvees (*transportní bojová vozidla), obrněnými vozidly, obojživelnými útočnými vozidly, bojovými loděmi a čluny - to vše vyžaduje průmyslovou infrastrukturu devastující tuto planetu a neustálou těžbu fosilních paliv. Stále více jsem si uvědomoval rozsah šílenství, ve kterém všichni žijeme.

Loni den před svými narozeninami - 9. května jsem si vzal New York Times, kam bývalý vrcholový vědec v oblasti klimatu - James Hansen napsal článek o ropovodu Keystone XL v Kanadě a USA, který se momentálně staví. James Hansen vypočítal, že pokud bychom plně vytěžili a spálili toto bohatství a další momentálně nám dostupné zdroje fosilních paliv do atmosféry se uvolní více oxidu uhličitého, než bylo před 2,5 miliony led od dob Pleistocénu. Tehdy byla hladina moře o 60 stop (*18,3 m) vyšší než nyní.

25 rozvojových zemí se na fóru o zranitelnosti lidstva vůči klimatickým změnám sešlo, aby se pokusilo určit, jak bude vypadat dopad klimatických změn. Zde odhadli, že jen v těchto rozvojových zemích by mohlo zemřít 400 milionů lidí následkem klimatických změn. Vědci si říkají: "Proboha, mysleli jsme, že polární čepičky od teď ani za 10 let tát nezačnou, ale ukázalo se, že tají významně a dlouhodobě".

Na jihovýchodě USA nám dochází sladká voda. Města jako Las Vegas v Nevadě, San Diego a Los Angeles v Kalifornii, Phoenix v Arizoně neměla existovat. Jediný důvod proč existují je ten, že jsme zlikvidovali původní řečiště jedné z největších světových řek - Colorada vybudováním jedné z největších světových přehrad, takže můžeme poskytovat elektřinu a klimatizaci, aby lidé mohli fungovat ve 120°F vedru (*50°C). Poslední dobou v Arizoně a Las Vegas teplota neklesla pod 91°F (33°C) sedm dní v řadě. To je poprvé, co se to kdy stalo (*v amerických dějinách).

Derrick Jensen - můj přítel a tak trochu mentor, jehož často zmiňuji a muž, s jehož prací jste se již mohli setkat, (pokud ne, můžete si ji dohledat). Ten často zmiňuje, že 98% stabilních dlouho-rostoucích lesů je zlikvidováno, 90% prérií je znehodnoceno, denně vymře kolem 200 druhů organismů... Mnoho oceánografů předpovídá, že kolem roku 2048 v oceánu nenajdete velkou rybu a někteří z nich cynicky vtipkují o tom, že děti další generace si budou pochutnávat na planktonových a medúzích hamburgerech, pokud nějakých.

V USA máme systém zemědělství, který devastuje naši půdu v naší krajině. Průmyslové zemědělství a Monsanto (*nadnárodní korporace v agrochemickém průmyslu a biotechnologiích dnes patřící pod německý Bayer) změnili naši půdu na chemickou skládku a jejich hospodaření, a tím i produkce potravin, jsou závislé na hnojivech vyráběných z ropy, takže pokud bychom je neměli, už bychom nevyprodukovali dostatek potravin. To je to, co tato společnost vyprodukovala. Je to mnohem větší, než armáda, válka, mnohem větší, nežli naše osobní zájmy (které jsou samozřejmě významné také).

Když navštěvuji tyto akce, vždy mám pocit, že lidé očekávají, že budu mluvit jen o válce a někdy skutečně mluvím pouze o ní. Nicméně po 7 letech, co tuto aktivistickou činnost provozuji - cestuji po světě a mluvím s lidmi, dělám rozhovory s lidmi pro můj komunitní pořad v rádiu, kde mluvím s obětmi války, s lidmi, jež byli znásilnění, s lidmi, jež byli ve vězení. Nelze mluvit pouze o jediném problému, jako by k němu došlo v úplném vakuu, myslím, že by to nebylo upřímné. Takže veškerou tou prací, jíž odvádíme společně s Iráckými veterány proti válce, se snažíme se všemi těmito problémy bojovat.

Mnohé problémy ale vidíme i v americké levici - můžeme vidět patriarchát, sexismus i rasismus. Jak se můžeme divit, když naše správní rada byla po léta reprezentována výhradně bílými muži. Také se velice divíme jak to, že naši organizátoři i terénní pracovníci byli zastoupeni většinou bílými muži.

Jak můžeme své členy přivést k uvažování o těchto problémech a jejich vzájemném propojení, aby mohli být skutečnými spojenci s dalšími organizacemi, sociálními hnutími i zahraničními hnutími a skutečně s nimi spolupracovat? A jakou formu odboje bude vyžadovat zastavení těchto válek? Ptám se, protože uskutečnění největších protestů, které jsem kdy viděl, zjevně ničemu nepomohly. Ve skutečnosti neměly žádný vliv téměř na nic.

Takže další bod, na který tu musíme zmínit (a o němž si myslím, že by jej zmínil i Derrick) - Jakou formu odbojového hnutí v této místnosti se pokusíme vybudovat? Co jsme ochotní obětovat? Bude to vyžadovat více pochodů, více petic, více kampaní a přímých činů, více zatčených lidí? No jistě! Popravdě si myslím, že to přivede mnohé do situací, v nichž budou muset riskovat svůj život. Myslím také, že to mnohé pravděpodobně přivede k velmi militantním činům. Také myslím, že mnozí lidé budou muset postavit do řady a obětovat malou, nebo i velkou část svých životů za to, aby se to podařilo.

V USA žije pouze 5 % světové populace, ale spotřebujeme 30 % světových zdrojů. Pokud by všichni pozemšťané chtěli žít ve stejném životním standardu, jako průměrný Američan, potřebovali bychom několik planet Zemí. I díky těmto ohromným výsadám života v tomto impériu - vlastnictví 3 aut, lodí, motorek, všechny ty dovolené, domy jen k odpočinku, létání okolo světa, provozování životního stylu jako z Kosmopolitanu, kterého si mnozí lidé západního světa tolik užívají, myslím, že právě my máme onu zodpovědnost. Protože naši bratři a sestry v rozvojových zemích a obzvláště na Blízkém východě v ulicích protestují neustále. Všichni budou mít milion výmluv - "mám práci"; "právě dávají můj oblíbený seriál"; "mám rodinné setkání"; "musím se koukat na rugby"; "musím jít na procházku se psem"; "musím to, či tamto". V mezidobí - času míru jsou nám dostupné všechny světové zdroje i čas...

Ano, přiznejme si, že vaše vláda (*Austrálie) je extrémně zkorumpovaná, ano, moje vláda (*USA) je extrémně zkorumpovaná. Nicméně máme stále jakési falešné představy o světě zlých lidí tam venku a pojmu svoboda. Věřím, že opravdu dokážeme vybudovat odbojové hnutí. Dokonce věřím, že jsme schopní si o tom dále promluvit dnes večer. Když se spojím se svými iráckými přáteli z Federace iráckých ropných unií (*stavícím se proti okupaci a krádežím irácké ropy), zjišťuji, že mohou být zatčeni, zabiti, mučeni a biti za pouze uspořádání podobného shromáždění. Nicméně oni tuto odbojovou činnost provozují dennodenně už celá léta a budou ji provozovat i nadále. Takže už nechci slyšet ničí výmluvy. Sám jsem unavený vymýšlením výmluv a sám někdy nevím, co obětuji.

Někdy se mne lidé ptají, zda se považuji za revolucionáře. Nepovažuji. Proč? Protože nevím, zdali budu ochoten položit takové oběti. Oběti, které lidé položili, můžeme vidět na Latinskoamerických revolucích. Tyto revoluce jsem studoval, hodně o nich četl a přemítal. Když jsem četl o těch činech, které tito lidé vykonali, o těch obětech, které položili, o míře obětavosti, odpovědnosti, záměru toho všeho a disciplíně vůči zavedení skutečného revolučního hnutí. Když to vidím, říkám si, že jsme sto let za opicemi.

Nechci znít poraženecky, jen to chci formulovat jako výzvu, protože by to výzva být měla, výzva, kterou všichni potřebujeme. Nejsem dogmatický a na ničem přísně nelpím, ale vím, že potřebujeme lidi, kteří mohou zvedat telefony, lidi, kteří mohou podepisovat petice, lidi, kteří umějí organizovat semináře, kteří vědí jak vést kampaně a jak vést volební kampaně, potřebujeme umělce, grafické web designery, hackery, také recidivisty. Potřebujeme všechny, potřebujeme kněze a jeptišky...

Myslím, že se také musíme sami sebe zeptat, o jaké formě odboje se tu bavíme. Pokud každý v této místnosti je oddaný míru a spravedlnosti a zastavení všech těchto zvěrstev, které zabíjejí svět i nás samotné, tak podle mě hlavními otázkami pro nás všechny v této místnosti, jsou: "Co jsme ochotni udělat?" a "Jaká forma odbojového hnutí by napomohla pádu těch nejmocnějších institucí, které kdy tento svět zažil?". Instituce jako americký vojensko-průmyslový komplex, globálně finanční kapitalismus, výrobci zbraní apod. Tito lidé se nevzdají moci, protože je morálně přesvědčíme.

To je také důvod, proč se shodnu s lidmi jako je např. Stokely Carmichael, nebo Malcolm X. Respektuji práci lidí, jako je Martin Luther King, pracoval jsem s lidmi, kteří pochodovali vedle M. L. Kinga, dokonce jsem měl možnost spolupracovat s reverendem Jessem Jacksonem, který byl u toho, když bylo v Memphisu prostřeleno M. L. Kingovo hrdlo. Reverend Jaskson ho odtáhl do motelového pokoje, kde M. L. King vykrvácel na jeho kalhoty. Je mnoho věcí, které lze povědět o reverendu Jacksonovi, nicméně jednu věc mu nelze odepřít - fakt, že stál celou tu dobu od samého začátku až do úplného konce po Kingově boku.

Takovéto lidské příběhy mne přivedly k naději, že moc a nedobytnost těchto institucí, které jsou největší v historii nejen americké společnosti, ale právě i té světové, donutí lidi v této místnosti, kteří vědí, že se tyto problémy týkají nás všech, zeptat se sama sebe a vzájemně se povzbuzovat v otázkách: "Jak se zasadíte za mír a spravedlnost?" "Jak se zasadíte o svět, který nebude neustále vypleňovaný?" "Jak se zasadíte za spravedlnost pro životní prostředí?" "Jak můžete podpořit feminismus?"...

Tyto otázky si sám pokládám každý den. Někdy jsem úplně utahaný, někdy z toho mám depresi, někdy se rozzuřím. V této problematice se shodnu s bratrem Cornelem Westem, který říká: "Jsem vězněm naděje, ale nejsem příliš optimistický". Já jsem také vězeň naděje. Proč? Protože mohu letět přes půl zeměkoule a najít 150 lidí, které zajímá mír a spravedlnost. Také mi pomáhá vědomí, že je na světě mnohem více lidí, se zájmem o mír a spravedlnost, kteří tu dnes večer nejsou.

Hlavní výzvou pro nás by nemělo být vytvoření izolovaného světa, v němž všichni vědí vše nejlépe a ostatní jsou absolutně mimo a v háji, blablabla... Naší skutečnou výzvou by mělo být vytvoření seriózního odbojového hnutí - nalézt složky společnosti, které se shodnou na těchto principech a rozumí jim. Jedině tak lze zastavit sektářské nesmysly, zastavit vnitřní bojůvky, zastavit vzájemné osočování a útoky.

Lidé v této místnosti nejsou nepřátelé. Myslím, že většina z nás tady má zcela jasný obrázek, kdo je nepřítel. Ačkoliv je mi naprosto jasné, že to nejsou všichni, pokud je tu např. někdo z FBI apod. Nerad bych ale pokračoval v těch samých nesmyslech, které vidím v levici USA. Lidé se jen hádají - hádají se o ideologické čistotě, hádají se o tom, zdali není jejich spolek lepší, nežli jiný, že tenhle spolek ztratil směr i smysl před 20 lety. S těmihle stále nemluvíme, protože jsou to maoisté, tihle trockisté a tamti jsou leninisté, tihle uznávají Slavoje Žižeka, tihle jsou pro dekonstrukcionismus, tihle zase uznávají Noama Chomského, tito jsou liberálové, tamti environmentalisté... Je to k zbláznění! Uznávám, že potřebujeme živou intelektuální diskusi ohledně ideologie a ve filosofických otázkách - to je zcela jasné! Toto handrkování nám ale zcela brání společně usednout v jedné místnosti a mluvit o faktech, že miliony lidí na téhle zemi jsou uvězněni, mučeni, sledováni, vražděni a znásilňováni naším jménem a pomocí našich dolarů z daní. To je to, co chci dělat a co je podle mě důležité a pevně doufám, že mnozí v této místnosti to chtějí také...

Závěrem Vám chci poděkovat, že jste mne vyslechli, otevřeli svou mysl i srdce, umožnili mi za vámi přijít a promluvit dnes večer k vám. Bylo mi ctí, zde posedět s lidmi, které tyto stěžejní problémy zajímají. Doufám, že některé to podpořilo i při budování seriózního odbojového hnutí, jež pomůže zastavit tuto kulturu, která nás zabíjí. Děkuji Vám!

 

 

Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.