Úvodní stránka Sunday, March 29 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Od Jalty přes Helsinky k Maltě
Pondělí, 17 únor 2020

(75 let od setkání J. V. Stalina, F. D. Roosevelta a W. Churchilla v Jaltě)


Žijeme v době, kdy "nový" kapitalistický režim pro demonstraci své "legitimity" potřebuje zdeformovaně, falešně interpretovat dějiny, aby ospravedlnil svou, dokonce právní normu o "zločinnosti komunistického režimu" a v té souvislosti mohl manipulovat s myšlením zejména mladých lidí, kteří by o poválečné minulosti (kromě jejího očerňování a hanobení) neměli mnoho vědět.

Historický exkurs

V únorových dnech (4. - 11. února 1945) v ruském letovisku Jalta na Krymu vyvrcholila "operace Argonauti" (mořeplavci, kteří se plavili na lodi Argó pod vedením Iásona v rozsáhlé báji o Zlatém rounu. Šlo o dlouhou plavbu z Iólku do Kolchidy, během níž čekalo na posádku mnoho nebezpečí a úkladů). Setkání nejvyšších představitelů tří spojeneckých mocností, protifašistické koalice - J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. Churchill, za účasti ministrů zahraničních věcí, příslušníků vojenských štábů a poradců SSSR, USA a Velké Británie. Hlavním cílem konference bylo řešení válečných a politických problémů, které bylo třeba řešit s blížící se porážkou fašistického Německa, a otázek poválečného uspořádání světa. Světa v míru, bez válek při spolupráci nejen zemí a států oné "velké trojky".

Tato konference navazovala na moskevskou konferenci ministrů zahraničí "velké trojky" (19. - 30. 10. 1943), následně pak především na konferenci prvého setkání J. V. Stalina, F. D. Roosevelta a W. Churchilla, jež se konala v Teheránu (od 28. 11. do 1. 12. 1943). Již na oné moskevské konferenci, byly v základních, nejobecnějších rysech prodiskutovány a projednány nejdůležitější otázky týkající se průběhu konce války a poválečného uspořádání. Vlády tří mocností potvrdily, že v těsné spolupráci, kterou vytvořily pro období války, je třeba pokračovat i v poválečném období. V deklaraci moskevské konference stálo, že "a) spojenci povedou válku, pokud nepřítel nevyhlásí bezpodmínečnou kapitulaci; b) po skončení války zaměří spojenci své úsilí k dosažení míru a bezpečnosti; c) v nejkratší době se vytvoří mezinárodní organizace k zajištění míru a bezpečnosti; d) v poválečné politice mocností nebudou používat vojenských prostředků při řešení sporných otázek bez vzájemné dohody." (viz Dějiny SSSR, epocha socialismu 1917-1957, Praha, SNPL 1966, s. 591)

Středem pozornosti byla teheránská konference, na níž se poprvé osobně setkali nejvyšší představitelé "velké trojky". Ta navázala na konferenci moskevskou. Šlo o problémy dalšího vedení války, zvláště otázku otevření druhé fronty. Na ní především závisela doba ukončené války v Evropě a v důsledku toho osud milionů lidí na celém světě. Sovětská delegace přišla k rozhovorům s úmyslem dojednat definitivní datum invaze amerických a britských vojsk do západní Evropy. Postoje delegací USA a Velké Británie byly v této otázce naprosto protichůdné. Tím byla i podmíněna ostrá polemika, ke které zde došlo.

Prezident USA informoval sovětskou delegaci o rozhodnutí uskutečnit invazi přes Lamanšský průliv kolem 1. května 1944. Ihned na to však vyslovil výhradu, že začnou-li vojska V. Británie a USA velké vyloďovací operace ve Středozemním moři - což byl záměr Churchilla, přestože se přímo proti invazi do Francie nevyslovil - pak bude nutno invazi přes La Manche odložit o dva až tři měsíce. O co Churchillovi v "balkánské strategii" šlo? O to zabránit revolučnímu, národněosvobozeneckému hnutí na Balkáně a osvobození balkánských zemí Sovětskou armádou. Politické pozadí britské strategie bylo očividné. Britský premiér, podobně jako Roosevelt, nechtěli samozřejmě připustit, aby Sovětská armáda postoupila daleko na západ. Chtěl toho dosáhnout rozvinutím vojenské operace v Itálii a na Balkáně a vstoupit jako první do jihovýchodní a střední Evropy a ovládnou ji. (Dějiny druhé světové války 1939 - 1945, část VIII., Praha, Naše vojsko 1980, s. 30-32)

Krymská - Jaltská konference však již jednala v době počátkem února 1945, kdy v lednu tohoto roku měli spojenci SSSR (USA a VB) problémy v bitvě v Ardenách. Na straně druhé, počátkem února na celé sovětsko-německé frontě probíhal úspěšný útok sovětské armády. Obrana fašistických vojsk byla prolomena. Na berlínském směru postoupila sovětská vojska v průběhu bojů o 500 km a zmocnila se četných předmostí na Odře a stanula na přístupech k Berlínu. Východní Prusko bylo odříznuto od vnitřních oblastí zem. V podstatě bylo dovršeno osvobození Polska, pokračoval proces osvobozování Československa, k ovládnutí Budapešti zbývalo již jen několik dní. Fašistické Německo ztratilo téměř celou slezskou oblast, důležitou surovinovou základnu zbrojního průmyslu. Každým dnem tak přibližovala hrdinná a útočící sovětská vojska konec války v Evropě.

Přestože si západní spojenci nepřáli, aby sovětská vojska vstoupila na území střední a jihovýchodní Evropy, neboť to bylo v rozporu zejména se zájmy Velké Británie, souznělo to s antikomunistickými názory a náladami ve vlivných kruzích USA a Velké Británie. Podle svědectví Charlese Morana, jenž měl blízko k W. Churchillovi, napsal o něm: "už nehovoří o Hitlerovi, ale poukazuje na nebezpečí komunismu. Maluje si obraz, jak Rudá armáda, podobná rakovinovému nádoru, se šíří z jedné země do druhé. Stalo se to jeho utkvělou představou a zřejmě nedokáže myslet na nic jiného." (Ch. Moran, Winston Churchill. The Struggle for Survival 1940-1965, London 1966, p. 173) Proto v Berlíně dokonce věřili, že rozpad protifašistické koalice je reálný. Utvrzovala je v tom i předválečná politika Západu vůči SSSR. (Dějiny druhé světové války 1939 - 1945, část X., s. 125-126)

Přesto je třeba jasně říci, že jak Roosevelt, tak Churchill se v naději na brzké ukončení války v Evropě spoléhali na Sovětský svaz a snažili se zabezpečit si jeho pomoc i k dovršení porážky Japonska. V memorandu připraveném vládními orgány USA pro potřeby prezidenta a americké delegace v Jaltě se píše: "Při rozdrcení Německa spoléháme na podporu Sovětského svazu. Nutně potřebujeme pomoc Sovětského svazu ve válce s Japonskem po skončení války v Evropě." (Tamtéž, s. 127) Roosevelt "byl plně odhodlán vymoci v Jaltě písemný závazek", že SSSR vstoupí do války na dálném východě. (Dějiny diplomacie 1939-1945. Diplomacie za druhé světové války, Praha 1970, s. 473)

Pokud jde o W. Churchilla, ten vynaložil nemalé úsilí, aby na krymské konferenci vystupoval proti sovětské delegaci jednotný britsko-americký blok. Stále se ještě utěšoval myšlenkou o britsko-americké okupaci západní a pokud možno největší částí střední a východní Evropy. Cestou na Krym se proto oba vedoucí činitelé USA a Velké Británie zastavili na Maltě, kde se měli dohodnout o společných stanoviscích v záležitostech dovršení války proti Německu a Japonsku. V Churchillových návrzích byla znát snaha získat vládu USA pro svůj politický kurs ve vztahu k SSSR. Americké vedení učinilo závěr, že jeho postoj není v souladu s americkými zájmy, neboť by mohl vyvolat krizi ve vztazích k Sovětskému svazu. Washington se nemínil předem vázat jakoukoli dohodou s Brity, a nejen to - nepřál si, aby otěže držel v rukách Churchill. (Dějiny druhé světové války 1939 - 1945, část X., s. 127)

Souhrnně řečeno, po dohodě o koordinaci plánů závěrečných vojenských operací se jednání soustředila v podstatě na pět okruhů otázek o poválečném uspořádání světa:

1. Vyjasnění budoucnosti Německa, kdy je třeba zničit německý militarismus a nacismus a zajistit, aby Německo již nikdy nebylo schopno rušit světový mír. Jeho bezpodmínečná kapitulace předpokládala, při respektování jeho územní celistvosti, rozdělení země na čtyři okupační pásma (SSSR, USA, VB a Francie).

Zde poznámku: různí historici a publicisté (tak jako na Wikipedii) píší, že o uznání zastoupení Francie, se zasloužila Velká Británie, W. Churchill. Zcela a záměrně ignorují, zamlčují fakt, že právě USA a VB až do listopadu 1944 odmítali účast Francie jako partnera "velké trojky" v Evropské poradní komisi. Zamlčují (vedeni hluboce zakořeněným antisovětismem, dnes rusofobií) rozhodující úlohu, při uznání Francie jako rovnoprávného partnera v řešení mezinárodních problémů, J. V. Stalina, Sovětského svazu. Byl to Stalin, kdo při setkání s de Gaullem v Moskvě 8. 12. 1944 prohlásil, že generál "musí vědět, že jsme někdy měli neshody s Velkou Británií a Amerikou o Francouzský výbor národního osvobození, zda má být považován za vládu či ne. Generál de Gaulle k tomu poznamenal, že Stalin podle jeho mínění v této hře vítězí.(1)  Stalin s ním souhlasil. "Proto se hraje, aby se vyhrálo. Francie však vyhraje více". A na krymské konferenci byl učiněn tento nový krok - přiznáním práva Francie na okupaci Německa a účast při jeho kontrole. (Tamtéž, s. 131)

2. Byly zde stanoveny všeobecné zásady pro poválečné uspořádání světa, tedy i Evropy. Tedy především problémy spojené s osvobozením národů z fašistické okupace. Evropské národy, hlavně ty, které osvobodila Sovětská armáda, nechtěly připustit, aby se k moci vrátily ty síly, které nesly přímou odpovědnost za jejich neštěstí, utrpení. Proto zde bylo přijato Prohlášení o osvobození Evropy. Představitelé oněch tří vlád se v něm zavazovali, že budou provádět společnou politiku v přechodném období politické nestálosti v osvobozené Evropě při demokratickém řešení politických a hospodářských problémů. Vlivné kruhy v USA a ve Velké Británii počítaly s tím, že tohoto dokumentu budou moci využít k vměšování do vnitřních záležitostí zemí střední a jihovýchodní Evropy a k obnovení proslulého protisovětského "sanitárního kordonu" podél západních hranic SSSR. (Tamtéž s. 132-133)

3. O co tehdy, po skončení druhé světové války šlo, ukázala na krymské konferenci diskuse o polské otázce, které zde bylo věnováno mnoho času. Do této konference existovaly v Polsku dvě vlády: prozatímní národní, která měla v zemi skutečnou moc, a londýnská emigrantská vláda, která dávno ztratila spojení s lidem. Onu existující prozatímní vládu Polska však vlády USA a Velké Británie nadále ignorovaly. Proto se proti takovémuto stanovisku musela postavit sovětská vláda, jíž šlo o pomoc polskému lidu (ne představitelům buržoazie a nacionalistickým, protisovětským živlům, které zablokovali možnost porážky fašistické hydry v "samotné kolébce", kdy s ní takovíto představitelé, souputníci generála Pilsudskéhého, tehdy úzce spolupracovali). Přitom bylo při jednání "velké trojky" přijato usnesení o hranicích Polska. Východní hranice Polska byla stanovena po Curzonově linii (hranice mezi Polskem a Ruskem navržená Nejvyšší radou Dohody v roce 1919), dále bylo uznáno, že Polsko musí dostat značnou část území na západě i na severu. (Tamtéž, s. 133)

4. Na konferenci se pokračovalo v diskusi o ustanovení mezinárodní organizace k zachování míru a bezpečnosti národů, která začala na konferenci v Dumbarton Oaks (Washimgton), kdy později tato instituce dostala název Organizace spojených národů (OSN). Členy její Rady bezpečnosti byli zástupci SSSR včetně Ukrajiny a Běloruska, USA, Velké Británie, Francie a Číny.

5. K důležité otázce, která byla na této konferenci projednána a na níž mělo mimořádný zájem americké vedení, bylo získání Sovětského svazu pro vstup do války s Japonskem. Sověti se snažili o co nejrychlejší ukončení této světové války, aby bylo lidstvo ušetřeno dalších válečných obětí a škod. Stalin souhlasil a potvrdil splnění svého závazku nejpozději do dvou až tří měsíců po skončení válečných operací v Evropě. Dne 11. února 1945 podepsali představitelé tajnou dohodu o Dálném východu. Dokument obsahoval čtyři podmínky spojené se vstupem SSSR do války s Japonskem:

1. zachovat status quo Vnějšího Mongolska (Mongolské lidové republiky); 2. obnovit práva náležející Rusku, jež porušilo Japonsku věrolomným útokem v roce 1904, zvláště navrátit jižní část Sachalinu a všechny přilehlé ostrovy Sovětskému svazu; 3. přiznat mezinárodní statut přístavu Dairenu (Dalnij) a obnovit dohodu o pronájmu Port Arthuru jako válečné námořní základny SSSR; 4. obnovit právo užívat společně s Čínou Východočeskou a Jihomandžuskou dráhu. Předat Sovětskému svazu Kurilské ostrovy. (Tamtéž, s. 132)

Z uvedeného vyplývá, že Krymská - Jaltská konference protifašistické koalice - "velké trojky", měla velký historický význam. Patřila k nejdůležitějším mezinárodním poradám ve válečném období a nejvyšší dosaženou formou spolupráce mezi třemi spojeneckými mocnostmi v boji proti společnému nepříteli. Stala se významným přínosem pro dosažení konečného vítězství nad německým fašismem a japonským, militaristickým imperialismem. Jednomyslné usnesení krymské konference bylo ranou pro plány nejen německých imperialistů, ale i reakčních angloamerických kruhů, které se za zády Sovětského svazu snažily uzavřít s fašistickým Německem kompromisní separátní mír. Ukázala dokonce, že za jistých historických podmínek je možná spolupráce států nejen s rozdílným, ale přímo protikladným společenským zřízením.

Zformoval se tak bipolární svět mezi objektivně i subjektivně vzato přežívajícím světem kapitalismu a nově se rodícím světem socialismu, díky i jaltské konferenci, na bázi jisté rovnováhy. Tato rovnováha však vadila těm, kteří chtěli nadále zajistit převahu a monopol kapitalistické světové soustavy, při dominantní úloze USA.

Některé názory dřívější, bývalé i současné oficiální buržoazní historiografie

Co je třeba mít na paměti je, že již krátce po válce se v buržoazní historiografii šířily zkreslené, antisovětismem determinované, falešné verze dezinterpretující průběh a závěry krymské-jaltské konference. Začaly se šířit, zcela mimo realitu jdoucí hodnotící soudy, že Spojené státy a Velká Británie prý v Jaltě učinily neodpustitelné a neodůvodnitelné ústupky. Jakoby uvedené mocnosti, které byly na síle a aktivitě sovětské armády značně, podstatně závislé, mohly Sovětskému svazu bezohledně vnutit jen svá moci chtivá stanoviska a z nepochopitelných důvodů tak neučinily. K jiné a rovněž falešné interpretaci patří obviňování Sovětského svazu, že on své závazky, zejména pokud jde o Polsko, nesplnil. U nás pak jsou, po celé třicetiletí od vítězné kontrarevoluce z konce roku 1989, podobné falešné interpretace rovněž šířeny.

Obdobná, nerealistická a zdeformovaná optika postupně ovládla historiografický, buržoazně ideologický a propagandistický prostor a ovládá jej dodnes. Pro ilustraci je na místě připomenout, že např. v roce 2005 odsoudil jaltské dohody také americký prezident George W. Bush, a dokonce je přirovnal nejen k dohodě mnichovské, ale rovněž k paktu Molotov-Ribbentrop. Zajímavé je srovnat jeho slova s dřívějším prohlášením Ronalda Reagana, kolem něhož republikánská strana vytváří stále prokreslenější gloriolu nejvýznamnějšího amerického prezidenta 20. století: "Důrazně prohlašuji, že odmítáme jakékoli interpretace jaltských dohod, které naznačují americký souhlas s rozdělením Evropy na sféry vlivu," uvedl Reagan v srpnu 1984. A na obranu demokratické administrativy Franklina D. Roosevelta dodal: "Naopak spatřujeme v oné dohodě závazek tří velmocí, že obnoví úplnou nezávislost a umožní svobodné a demokratické volby ve všech zemích osvobozených po druhé světové válce od nacistů." (viz Vít Smetana, Jaltská konference a její mýtus, 13. února 2010, LIDOVKY. CZ, Zdroj: https://www.lidovky.cz/noviny/jaltska-konference-a-jeji-mytus. A100213_000085_ln_noviny_sko)

Jak jsem již uvedl výše (pod bodem dva o poválečném uspořádání v osvobozené Evropě), vlivné kruhy v USA a ve Velké Británii počítaly s tím, že tohoto dokumentu budou moci využít k vměšování do vnitřních záležitostí zemí střední a jihovýchodní Evropy s cílem obnovit proslulý protisovětský "sanitární kordon" podél západních hranic SSSR. To se jim nakonec po 45 letech zcela podařilo, při určující úloze USA tím, že pomohli Gorbačovovi a jeho spojencům nejen ve vedení KSSS a SSSR, v jejich destrukci socialistického společenství ve střední a východní Evropě i v SSSR na přelomu 80. a 90. let minulého století. V tomto prostoru byl obnoven kapitalismus a dosažena kolonizace těchto zemí, při nadvládě USA.

To čemu jaltská konference a následný vývoj vycházející z ní zabránil, to nakonec umožnila politika, která závěry uvedené Jaltské konference ignorovala a nakonec destruovala. Počáteční kroky takovéhoto počínání, nedocenění Jalty a ústupu od ní, lze spatřovat v nedůslednosti, přesněji v kombinaci naivity a u některých představitelů, podílejících se na přípravě konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KEBS), záměru. Konference, jež se konala v roce 1975 v Helsinkách. Problémem v Závěrečném aktu, který vzešel z KEBS, se stal jeho "třetí koš" o rozvoji "kulturní spolupráce" a "svobodném pohybu lidí", který byl cíleně zredukován na problematiku "lidských práv". A to při ignorování "prvních dvou košů" - "bezpečnosti" a "spolupráce" v Evropě. Západ vzal za svůj jen onen "koš třetí", jenž se stal klackem, po americku "baseballovou pálkou", nástrojem diverze a nátlaku na SSSR a další země socialismu. Šlo především o podporu disidentských hnutí. Jejich "hvězdná hodina" nastala s nástupem Gorbačova k moci.

Nebylo divu, že došlo k tomu, k čemu došlo, neboť v týmu okolo Brežněva pracovali lidé, kteří se aktivně podíleli v rámci perestrojky na bourání SSSR a ostatních socialistických zemí, prý satelitů prý "sovětského impéria"... Zde selhal právě i Andropov, kterému to došlo, když již bylo pozdě. "Byl poněkud nervózní - podobně jako Suslov - pokud šlo o Helsinky 1975, kde se přijal dokument, obsahující tzv. třetí koš, jehož jsem byl v Ženevě spoluautorem... Andropov později poukazoval na skutečnost, že zmíněný text s chutí převzala různá opoziční hnutí, jako byla u nás Charta 77, a pouze k tomu připsali volání po jeho uvádění do života." (Sedlák, Jaromír: Andropov a zápas Gorbačova o Kreml, 1982-1985)

 Stručně řečeno, to čemu Jalta zabránila, tomu otevřely prostor Helsinky s jejich "třetím košem" a především Malta (setkání Gorbačova s prezidentem USA G. Bushem), kde Gorbačov, po proběhlých kontrarevolucích v Polsku, Maďarsku, NDR a ČSSR, oznámil, že prý skončila "studená válka".


Zdeněk Košťál

(1) Nad českým vydáním životopisu A. Gromyka, "Mr. No": Svjatoslav Rybas: Diplomat války po válce (17. 12. 2014): "Charles de Gaulle glosoval Stalinovu smrt ... takto: Stalin měl obrovskou autoritu, a to nejen v Rusku. Uměl zkrotit své nepřátele, nepanikařil při prohře a nekochal se vítězstvími. A vítězství měl víc než porážek. Stalinské Rusko, to není bývalé Rusko, které zahynulo spolu s monarchií. A stalinský stát je bez důstojných Stalinových nástupců odsouzen k záhubě."

 
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.