Afghánský trumf v boji o udržení světové nadvlády

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

Twitter

Nedávno tvrdilo americké ministerstvo zahraničí v souladu s prezidentem Trumpem, že v nejbližší době dojde k podpisu smlouvy s vedením Tálibánu a následovné stažení části amerických vojsk přispěje k zásadní změně vnitropolitické situace. Požadavky USA byly zřejmě pro bandity příliš náročné a tak prezident zrušil pokračování jednání.

Za jednacím stolem

Rozhovory Washingtonu s Tálibánem po osmnácti letech války a bezpočtem mrtvých afghánských dětí, žen a mužů se zdály být nepředstavitelné, nikdo nevěřil v mírové dohody, což se nakonec i stalo. Při tom nedávné, deváté kolo jednání v Kataru, bylo považováno za finální, poněvadž na něm došlo údajně k souhlasu v nejdůležitějších otázkách. To tvrdili představitelé Tálibánu na jednání i zvláštní představitel prezidenta Trumpa Zalmaj Chalilzad (Afghánec). Žádná smlouva však nebyla podepsána a nakonec se Trump rozhodl, že ani nebude.

Afghánistán se tak stal dalším vzorem pro chápání americké zahraniční politiky. Již v roce 2008 prezidentský kandidát Barak Obama slíbil voličům, že stáhne vojska do konce svého volebního období. Ani dvě období však nestačila ke splnění slibu. Toho využil Donald Trump ke kritice svého předchůdce a vyslovil podobné sliby. Označil situaci katastrofální, sající z USA dolary a lidské životy. Po nástupu do funkce svou rétoriku změnil. Již v srpnu 2017 zvýšil stav kontingentu z devíti na čtrnáct tisíc a rozšířil jeho pravomoci. Americká vojska začala opět realizovat rozsáhlé bojové operace. To potvrzují i údaje asistenční mise OSN v Afghánistánu. Z 1366 obětí za prvních šest měsíců 2019, zahynulo 363 lidí v důsledku amerického bombardování. Z toho bylo 89 děti.

Válečné údery nezabránily Washingtonu přistoupit k dialogu s Tálibánem. K podobným akcím docházelo i dříve. Na příklad v roce 2013 byl v Kataru otevřen představitelský úřad Tálibánu. Schůzky s Američany však neměly velký ohlas. Neúčastnili se jich ani vysocí reprezentanti USA.

Zdánlivě seriózní jednání započala až v létě 2018. Hlavním vyjednávačem USA byl jmenován Chalilzad Zalmay a schůzky se staly pravidelnými. V podstatě šlo pořád o totéž. Na počátku USA stáhnou vojska, na oplátku vedení Tálibánu nedopustí, aby se Afghánistán změnil v nástupiště organizace podobné Al-Kajdě. Všechny spory byly svázány s rychlostí odchodu okupačních vojsk. Tálibán požadoval okamžitý odchod, USA navrhovaly postupný, po etapách. Kromě toho Washington požadoval ponechání části sil na několika vojenských základnách.

Triky k udržení panství

Hlavním přáním USA bylo zůstat v Afghánistánu za každou cenu. Oblasti, kontrolované afghánskou vládou, se stále zmenšují. Ze 462 okresů kontroluje Tálibán plně 65 a částečně 192. Na podzim loňského roku to bylo pouze 59 a 119. Bojeschopnost afghánské armády je na nízké úrovni. Při tom je to údajně vinou USA. Zvláštní inspektor USA pro obnovu Afghánistánu bývalý generál John Sopko uvedl, že cílevědomost využití 18 miliard USD, které vynaložily USA na vyzbrojení armády a bezpečnostních sil, je pochybná a vyvolává mnoho otázek jak k vládě Kábulu, tak i k USA. Podle něho po odchodu americké armády loutková vláda padne.

Trump již nemůže pokračovat ve zvyšování stavu kontingentu. Proti pokračování války vystupuje 60% Američanů, což je pro Trumpa, před zahájením další volební kampaně nebezpečné. Proto byl přijatelný scénář, podle kterého by přestaly bojové akce, ale současně by USA kontrolovaly teritorium. To však nyní skončilo. USA chtěly stáhnout pět tisíc vojáků a uvolnit pět vojenských základen v průběhu 135 dní. Před tím Trump hovořil o udržení americké rozvědky, vzhledem k velmi složité situaci, což prý brání ukončení mise. S tím souhlasili i spojenci Washingtonu. Civilní představitel NATO v Kábulu Nicolas Key prohlásil, že vojska aliance zde zůstanou do doby, než budou zlikvidovány všechny hrozby bezpečnosti.

Toto tvrzení je lehce zdůvodnitelné. Ztráta Afghánistánu by se stala nezhojitelnou ránou pro strategii USA. Kontrola země umožňuje omezit vliv "darebáckých" států, jakým je podle USA Írán, který je již nyní hlavním obchodním partnerem Kábulu. Jde o 2 miliardy USD z celkových 7 miliard afghánského obratu. Kábul využívá k přepravě zboží íránský námořní přístav Chabahar.

Zvláště bohatý na perspektivní smlouvy mezi Kábulem a Teheránem se stal srpen 2019. Vlády se domluvily na dodávkách elektřiny a zařízení pro elektrárny. Afghánistán bude rovněž kupovat od Íránu benzin z rafinérie "Hvězda Perského zálivu". Jde o největší závod na zpracování zemního plynu na světě. První kontrakt představuje deset tisíc tun benzínu. Při svých pokusech komplexní blokády Íránu nemohou USA ponechat další rozvoj vztahů bez svého vlivu. USA obviňují Írán v podpoře Tálibánu a ukazují na něj jako na jednu z hlavních příčin ukončení jednání s Tálibánem. Chalilzad Zalmay vyhrožuje Íránu vojenským zásahem.

Stejně tak USA dráždí i postup ČLR

Ministerstvo zahraničí ČLR navázalo těsné kontakty jak s oficiální vládou, tak i Tálibánem. V červenci 2019 se konala schůzka ministrů zahraničí ČLR, Pákistánu a Afghánistánu v Islámábádu. Pak navštívila Peking delegace Tálibánu.

Stejně jako ČLR usilují i USA o monopolizování těžby surovin v Afghánistánu. Poněvadž ČLR je největším producentem vzácných zemin na světě, mohlo by se stát, že při dlouhodobé obchodní válce, by mohl Peking zavést omezení jejich exportu do USA. Pro americký elektronický a obranný průmysl by šlo o značný úder. USA tedy hledají náhradu čínských dodávek. Surovinové zdroje na teritoriu Afghánistánu představují podle amerických odhadů více než tisíc miliard USD. Největší hodnotu mají vzácné zeminy jako cer, lanthan, praseodym atd. Zásoby představují asi 1,4 milionu tun. Dvě třetiny leží v provincii Hilmand. Toto teritorium je nyní ovládáno Tálibánem. Podpis smlouvy měl za i cíl zahájení těžby surovin v této oblasti. ČLR je pro USA vážným soupeřem. ČLR již ovládla největší ložiska mědi na světě v blízkosti Kábulu. Licenci vydala Pekingu vláda již před deseti léty. Podpis smlouvy s Tálibánem měl uzavřít Pekingu i tyto zdroje.

Válka pokračuje

Washington si nyní chce udržet panství nad Afghánistánem i proto, aby zabránil ČLR stavět přes jeho území transportní koridory v rámci strategie "Jeden pás - jedna cesta". Důvody pro znepokojení existují. Již loni čínsko-uzbecká společnost "Mezinárodní hedvábná cesta" (Silk Road International) zahájila automobilní přepravu z čínského Kašgaru v Ujgursku do Hayratonu v Afghánistánu. Kratší cesta má být vedena přes Dušanbe (Tádžikistán) do uzbeckého Termezu na hranicích Afghánistánu. Tato cesta byla již otestována letos v srpnu.

K automobilní přepravě by se mohla připojit i železniční. Již nyní existují železniční tratě mezi Termezem, Mazar-e-Sharifem, íránským Hafem a afghánským Heratem. Pokud se tyto tratě podaří spojit, vznikne mnohem kratší trasa pro přepravu čínského zboží, než existuje nyní přes Kazachstán a Turkmenistán.

Vláda ČLR již prohlásila, že je připravena financovat projekt další magistrály z města Mazar-e-Sharif přes Kábul do pákistánského Pešavaru. Afghánistán tak získá možnost připojit se k čínsko-pákistánskému ekonomickému koridoru a síť transportních a infrastrukturních projektu těsně spojí ČLR, Střední a Jižní Asii s Blízkým a Středním Východem.

Pro USA je to noční můra. Proto se taky snaží udržet za každou cenu v Afghánistánu, Úsilí o smlouvu s Tálibánem bylo pouze taktickou hrou. Není vyloučeno, že se Washington znovu pokusí předstírat po prezidentských volbách, že se chce domluvit s Tálibánem.

V nedávno přerušeném dialogu s Tálibánem se USA pokoušely získat souhlas se znovuzvolením stávajícího presidenta Ashrafa Ghaniho. Washington nejenže nepodpořil afghánskou opozici, požadující odstoupení prezidenta a uznání nelegitimity vlády, ale vydal 30 milionů USD na volby, které se uskutečnily 28. září 2019. Největší soupeř z protikandidátů Hanif Atmar již před volbami opustil volební kampaň a jeho blok "Mír a umírněnost" se pod tlakem USA rozpadl. Jediným vážným soupeřem zůstal předseda vlády Abdulla Abdulla, který se nyní před konečným sečtením hlasů prohlásil prezidentem. Abdulla je velmi kompromisní politik a je stejně, jako jeho předchůdce pouhou loutkou v rukou USA.

Přerušení jednání s Tálibánem potvrzuje, že vojenské aktivity tak brzy neskončí. Otázky příměří a Tálibánu, aby se opět ujal vlády, se zdá být nereálné, poněvadž by znamenalo porážku USA. Stejně jako před jednáním s Američany označuje Tálibán i nadále současnou vládu za loutkovou. Před ukončením jednání Tálibán vyvinul rozsáhlou bojovou činnost, kterou označil Trump za hlavní důvod ukončení jednání. 31. 8. 2019 se pokusil Tálibán dobýt jedno z největších a měst na severu země Kunduz, a vzal na sebe odpovědnost za atentát v Kábulu 2. 9. 2019 ve čtvrti, kde jsou dislokovány zahraniční společnosti. Zahynulo při něm 16 osob.

Bez ohledu na ukončení jednání je potřeba říci, že šlo stejně pouze o taktický krok, který měl potvrdit "vítězství nad interventy". Tálibán otevřeně hovoří o vyhnání přisluhovačů "Západu" a vytvoření vlády založené na bázi Islámu. Hovořit o ukončení války proti afghánskému lidu je proto po osmnácti letech předčasné. Válka pokračuje a je nyní vedena i proti zájmům ČLR.

Do jednání s Tálibánem se nyní zapojila i pákistánská vláda, jejíž ministr zahraničí Šach Mehmud Kurejši ihned po přerušené schůzce, vyzval USA k co nejrychlejší obnově jednání. Zástupce vůdce Tálibánu mula Abdul Gani Baradar pak jednal s premiérem Imranem Chánem. Na programu jednání bylo hlavním problémem, jak řešit situaci s afghánskými imigranty, kterých je v chudém Pákistánu již několik milionů.

Pákistánský premiér již v polovině září prohlásil, že prezident Trump by měl dovést jednání s Tálibánem k uspokojivému výsledku, protože problém je potřeba řešit diplomaticky a nikoli vojensky.

Kolik bylo obětí americké války v Afghánistánu od roku 2001 do konce října 2018?

(Odhad.)

V Afghánistánu bylo zraněno s trvalými následky asi 38 000 příslušníků americké armády. Mnozí trpí posttraumatickým syndromem. Ročně se až 6 000 z nich pokusí o sebevraždu.

Jaké je východisko? - pro imperialismus pouze jediný. Ukončit tento konflikt a vymyslit záminku pro rozpoutání jiného. Nejlépe pod cizí vlajkou. Jaká to bude nyní? Ukrajinská, nebo polská?

Naskýtá se otázka, jak budou v budoucnosti levicové strany hodnotit českou účast? O účasti české armády v "Pouštní bouři", misích na Balkáně a v Africe, byť schválených OSN se příliš nehovoří. Stejně, jako souhlas premiéra Miloše Zemana s válkou USA a NATO proti Srbsku. Bez jeho souhlasu by k přepadení Srbska vojsky NATO nedošlo. Česká buržoazní propaganda zatím označuje všechny vojáky, kteří bojovali proti komunismu, počínaje Legiemi v Rusku, české vojáky, kteří bojovali proti "Maďarské republice rad" i ty, kteří prosazovali a prosazují zájmy světového imperialismu v zemích, které se staly cílem jeho agrese za hrdiny. Bude tomu tak věčně?

Sergej Kožemjakin - "Pravda"