Úvodní stránka arrow Teorie arrow H. H. Holz: Ústava SSSR z roku 1936 Wednesday, April 01 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
H. H. Holz: Ústava SSSR z roku 1936
Sobota, 21 prosinec 2019

1. Ve zprávě ÚV VKS/b/ na IX. sjezdu 1920 zabýval se Lenin otázkou ústavy. Dovozoval: "Když na místo staré třídy nastoupí nová, pak se prosadí jen v nejostřejším boji proti jiným třídám a zvítězí definitivně jen tehdy, když dokáže odstranit třídy vůbec... V čem je nyní vyjádřeno panství třídy? Panství proletariátu se projevuje v tom, že bylo zkonfiskováno vlastnictví statkářů a kapitalistů. Soukromé vlastnictví bylo ale duší, hlavním obsahem všech dřívějších ústav, včetně republikánské, demokratické ústavy... Když jsme otázku vlastnictví prakticky vyřešili, bylo panství třídy zabezpečeno. Když ústava potom na papíře potvrdila, co už život rozhodl... potvrdili jsme tím písemně, že jsme uskutečnili panství naší třídy a tak jsme tím s námi spojili pracující všech vrstev a malých skupin." (LW 30, 448f.)

Mohlo by se zdát, že v tomto napojení otázky ústavy na otázku moci je vyjádřena (jen) potřeba zabezpečení vítězství revoluce, tedy uzákonit diktaturu proletariátu. Avšak pohled nazpět ukazuje, že to nejsou překonané poměry, jež určovaly Leninovy poznámky, nýbrž zásadní státně teoretické názory. Už v r. 1909 napsal v rámci sporů o III. dumě po vítězství kontrarevoluce nad revolucí 1905:

"V čem spočívá podstata ústavy?... Podstata ústavy spočívá v tom, že základní zákony státu vůbec... vyjadřují skutečný vztah v třídním boji. Ústava je fiktivní, pokud se zákon a skutečnost rozcházejí; není fiktivní, když spolu souhlasí" /LW,15,334/. Proto Lenin správně uzavřel, že reakční III. duma byla méně fiktivní než I. a II., které šířily zdání svobody a měly zastřít caristickou samovládu.

Ústavy jsou formou, v níž se upevňují mocenské poměry v třídních bojích. Nejsou to věčné zákony, dané Bohem, nejsou to ani legalizované přirozenoprávní apriornosti. Formulují existující historické uspořádání včetně v něm se reálně rýsujících tendencí a jsou tak proměnlivé a změnu vyžadující jako jakýkoli historický stav - nikoli utopickým, ale také ne konzervativním způsobem.

Na toto pojetí ústavy navazuje Stalin ve své zprávě na mimořádném VIII. kongresu SSSR v listopadu 1936, v níž jako předseda komise zdůvodňuje návrh nové ústavy. Tato komise byla ustavena VII kongresem Sovětů v únoru 1935 a jí vypracovaný návrh byl během půli roku předložen všemu lidu k posouzení. Od Říjnové revoluce došlo totiž ve společenském životě SSSR k dalekosáhlému vývoji -"Změny, jež měla vyjádřit komise v svém návrhu ústavy" (StW 14,58). V popisu těchto změn uvádí Stalin nejprve ekonomické základy: technický pokrok ve výstavbě průmyslu, organizaci oběhu zboží, modernizaci zemědělství. Spojuje současně tyto přeměny materiálních struktur se změnami vlastnických a třídních vztahů: "To nejdůležitější ale je, že kapitalismus byl úplně vyhnán z oblasti našeho průmyslu a socialistický výrobní způsob v našem průmyslu je neomezeně vládnoucím systémem... Namísto oceánu malých rolnických jednotlivých hospodářství se slabou technikou a mocenským postavením kulaků máme nyní v zemědělství strojovou, technicky moderně vybavenou výrobu ve světě největších zemědělských podniků, všeobecný systém kolektivních a sovětských hospodářství... Co se týče obratu zboží v zemi, jsou obchodníci a spekulanti z této oblasti úplně vyhnáni. Veškerý oběh zboží je teď v rukou státu a družstevních a kolektivních podniků. Vznikl a rozvíjí se nový obchod, sovětský obchod bez spekulantů, obchod bez kapitalistů... V souhlase s těmito změnami v ekonomice SSSR změnila se také třídní struktura naší společnosti." (StW 14,60f)

Pak Stalin obšírně vykládá, že se zmizením kapitalistů z průmyslu, zemědělství a obchodu se změnil také charakter tříd, které nyní tvoří společenskou strukturu socialistického Sovětského svazu: dělníci, rolnická třída a vrstvy pracující inteligence. Vznikl nový soubor společenských vztahů a aktérů - jejich vztahům a jejich emancipaci musí ústava odpovídat. Nikoli vyhlášení úmyslů pro budoucí socialistický stát, nýbrž struktura skutečně odpovídající roku 1936 - po druhé pětiletce a po kolektivizaci zemědělství. Stalin zdůrazňuje, že ústavu nelze zaměňovat s programem. To znamená, že mezi programem a ústavou existuje podstatný rozdíl. Zatímco se v programu pojednává o tom, co ještě není a co v budoucnosti musí být teprve dosaženo a vydobyto, v ústavě se naopak má pojednávat o tom, co už existuje, čeho už bylo dosaženo a vydobyto dnes, v přítomnosti. Program se týká hlavně budoucnosti, ústava přítomnosti. (Stalin, Otázky leninismu, Svoboda Praha 1948, str. 497).

Z toho vyplývají podstatné ústavní principy: "Hlavní základ návrhu nové ústavy Sovětského svazu tvoří princip socialismu, jeho základní pilíře, již vydobyté a uskutečněné: socialistické vlastnictví půdy, lesů, továren, podniků a ostatních výrobních nástrojů a prostředků, úplné odstranění vykořisťování a vykořisťovatelských tříd; úplné odstranění bídy většiny a přepychu menšiny: úplné odstranění nezaměstnanosti; práce je povinnost a čestný závazek každého práceschopného občana podle formule: "Kdo nepracuje, ať nejí". Právo na práci, tj. právo každého občana na to, aby dostal zaručené zaměstnání; právo na odpočinek; právo na vzdělání atd.atp. Návrh nové ústavy se opírá o tyto a jiné podobné pilíře socialismu. Vystihuje je a legislativně utvrzuje." (Tamtéž, str.498.) Těžiskem nejsou formální pravidla, nýbrž otázky vlastnictví výrobních prostředků, odstranění vykořisťování, zabezpečení práva na práci, kulturu života. Přirozeně má ústava i procedurální aspekty, ale obsahové jsou v popředí.


2. Jak vypadá ústava z r. 1936 v jednotlivostech? Jak je vybudována, jak člení společenský proces, jaké cíle jsou jí vlastní, jaké mocenské poměry jsou v ní zřetelné?

Nechávám tu stranou ony články, které se týkají vnější organizace a normálního způsobu fungování státních organizací, protože mají formální charakter a jsou ve všech ústavách podobné. Ve srovnání s ústavami buržoazních společností jsou podstatné následující body: ustanovení výrobních vztahů, konkrétních státních orgánů, práv a povinností občanů, soudnictví.

Začněme kapitolou X. - práva a povinnosti občanů. Začátek této kapitoly tvoří první základní právo - právo na práci (čl. 118), jemuž odpovídá čl. 130 - povinnost dodržovat pracovní disciplínu. Materielní základ individuálního a společenského života je výroba pro život nezbytných prostředků plus rámcové podmínky (- každé právo může existovat jen za předpokladu zachování materiální existence; a jako korelát její reprodukce vyplývá právo ze způsobu výroby). Lidé se za tím účelem sdružují ve společnost, aby překonali tlaky a potíže individuálního boje o život. Ze společenskosti lidí jako občanů logicky vyplývá na prvním místě záruka toho, aby mohli svou existenci reprodukovat prací; a právě tato příslušnost ke společnosti je také nutí, aby svou vlastní pracovní sílu zapojili do společenského výrobního procesu.

Vydávání pracovní síly vyžaduje její nahrazení nejen potravou (kdo má pracovat, musí mít možnost jíst, a kdo chce jíst, musí pracovat, aby vyrobil životní prostředky) - nýbrž také obnovením svých sil v době odpočinku. Po článku 118, který zaručuje práci, následuje záruka zotavení v čl. 119: ústavní stanovení pracovní doby, dovolené a možností zotavené. Stojí za zmínku, že už v r. 1936, uprostřed období tvrdé fáze výstavby sovětského hospodářství, je vyhlášen jako normální 7 hodinový pracovní den a těžká práce je kompenzována úpravou délky pracovní doby. Cituji: "zkrácení pracovního dne na 6 hodin pro řadu povolání s těžkými pracovními podmínkami a na 4 hodiny v podnikových odděleních se zvláště těžkými pracovními podmínkami." K společenskosti lidí patří také princip vzájemnosti v pojištění proti přírodním a případným jiným stavům nouze - starobní, nemocenská a invalidní péče (čl. 120), jejichž jádro představuje bezplatná lékařská péče. Tyto tři články tvoří sociální základ socialistické společnosti, jsou vlastním korelátem společenského vlastnictví výrobních prostředků, jejichž výnos je teď určen k uspokojování společenských potřeb, namísto aby byl privátně přisvojován a vydáván na soukromé účely.

Efektivní práce předpokládá znalosti. Jestliže společnost požaduje od občanů pracovní výkony a zaručuje jim pracovní místa, pak slouží svému vlastnímu účelu a tedy obecnému zájmu, když vytváří také instituce, které občanům zprostředkovávají vzdělání, které potřebují, aby mohli co nejplodněji pracovat. Právo na vzdělání a povinnost státu vydržovat vzdělávací instituce všech stupňů (čl. 121) patří do této souvislosti. Zatímco ústavy tzv. západních demokracií formulují občanská práva v podstatě jako obranná opatření proti státní zvůli, tady je postaven katalog pozitivních nároků. Namísto toho pojímat občana a stát jako smluvní partnery staví se tady stát jako organizační forma solidárního společenství občanů.

V obou dalších oddílech stanovené principy rovnosti (rovnoprávnost ženy, rovnoprávnost občanů nezávisle na rase a národnosti, stejně jako v čl. 125 a 129 shrnuté politické svobody (slova, tisku, svoboda projevu a shromažďování, právo na demonstrace, právo na vytváření společenských sdružení, nedotknutelnost osoby a bydlení, listovní tajemství, právo azylu) pocházejí z tradice moderních buržoazních společností a přijímají zčásti doslova jejich principy. Nemluví se ale o zakládání stran. K tomu poznamenává Stalin na VIII. Sjezdu sovětů: "Strana je část třídy, její nejpokrokovější část, více stran a také svoboda stran jsou možné jen v třídní společnosti, v níž jsou antagonistické třídy, jejichž zájmy jsou vzájemně nepřátelské a nesmiřitelné, kde - řekněme - jsou kapitalisté a dělníci, statkáři a rolníci, kulaci a venkovská chudina. V Sovětském svazu jsou jen dvě třídy, dělníci a rolníci, jejichž zájmy nejen nestojí proti sobě, nýbrž naopak jsou ve vzájemném souladu. Proto není v SSSR půda pro existenci více stran a tím také žádná půda pro svobodu těchto stran." (StW, 14, 77) To je společenská realita 20 let po Říjnové revoluci, která se obráží v ústavě. Ve státech, které započaly s výstavbou socialismu po r. 1945 a musily samozřejmě počítat s dočasnou další existencí různých tříd, strany ještě zůstávaly existovat.

V socialistické společnosti, v níž už neexistují žádné partikulární zájmy protikladných tříd, ztrácejí politické strany význam a stávají se zbytečnými. V podmínkách dělby práce existující rozdíly různých specifických skupinových zájmů mohou nacházet svou organizační formu a dostávat politickou reprezentaci: odbory, družstevní organizace, mládežnické, ženské svazy, kulturní spolky atd. Jsou v daném případě také součástí parlamentního systému, tj. sovětů Svazu a svazových republik až dolů k místním sovětům. Jsou voleny "na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva v tajných volbách" (čl. 134).

Navrhování kandidátů patří společenským organizacím a sdružením pracujících, jež jsou výlučně jmenovány: "komunistické organizace, odbory, družstva, mládežnické organizace, kulturní sdružení" (čl. 141). Poslanci požívají imunitu.

Zákonodárná moc přísluší výlučně Nejvyšším Sovětům Svazu resp. svazových republik v rámci jejich pravomocí. Řídící orgány jsou povinny odpovědět každému poslanci Nejvyššího sovětu do tří dnů a podléhají kontrole Nejvyššího sovětu, která je v době mezi zasedáními vykonávána jeho prezidiem (čl. 49). Nejvyšší soudy jsou nositeli soudní pravomoci (č. 102, 104) a jsou voleny Nejvyšším sovětem, stejně jako soudy nižších stupňů rovněž sověty odpovídajících správních jednotek. Nezávislost soudců je zaručena ústavou (čl. 112), stejně jako veřejnost jednání (čl. 111). Zákonodárná a soudní moc jsou tedy rozděleny mezi dvě oddělené instituce. Státoprávní principy jsou zaručeny. Všechny tyto články ústavy odpovídají vesměs těm, které existují v buržoazních státech.

Existují však dva podstatné rozdíly. Zaprvé: rámec tohoto společenského zřízení tvoří "socialistické vlastnictví výrobních prostředků" (čl. 4) a státní vlastnictví půdy, dopravy, komunikačních prostředků, bank a základní fond obytných domů v městech a místech průmyslu (čl. 6). Tím je znemožněno vykořisťování soukromým odčerpáváním nadhodnoty z výnosu práce, z využívání přírodního bohatství a z uspokojování životních potřeb a současně je vytvořen finanční základ pro plnění společenských úkolů. Tomuto pořádku odpovídá občanská povinnost chránit a upevňovat společenské, socialistické vlastnictví jako svatou a nedotknutelnou základnu Sovětského svazu, jako zdroje bohatství a moci vlasti, jako pramen blahobytu a kulturního života všech pracujících. Osoby, které parazitují na společenství, socialistickém vlastnictví, jsou nepřáteli lidu (čl. 131).

Zadruhé: podstatný rozdíl oproti ústavám buržoazních států vyplývá z toho, že všechny nároky, poskytované občanům, jsou spojeny s konkrétní povinností státu vytvářet prostředky a orgány pro plnění těchto nároků. Nikoli ideální "má být", nýbrž reálné prosazování je vedoucí linií této ústavy.


3. Ještě jedna zvláštnost ústavy r. 1936 si zaslouží pozornosti. Přinesla podstatné institucionální posílení federálních momentů státní výstavby a národních identit. Mezi buržoazními státoprávníky vedený spor, zda se v případě Sovětského svazu jedná o skutečnou federaci, opomíjí vedle formálních momentů jinou ekonomickou základnu. Zahraniční obchod, národohospodářské plány celého Svazu, měnový a úvěrový systém musí být v socialistickém plánovaném hospodářství řízeny a kontrolovány ústředními instancemi. Čl. 19 vyjmenovává tyto jednotlivé kompetence. Jen za této ekonomické organizace, vedle níž státoprávním formalitám připadá jen podřízený význam, mohla v čl. 15 stanovená suverenita svazových republik nabývat účinnosti.

Ve všech federativně založených státech jsou určité centrální úkoly přenechány spolkovým úřadům: zahraniční politika, obrana, velké části zákonodárství. V kapitalistických tržních společnostech zůstává hospodářství mimo celostátní vládní kompetence. Proto je pro buržoazní autory obtížné uvést podřízení členských republik celkovému hospodářskému plánování do souladu s jejich pojetím federalismu. Jestliže se však, nezávisle na společensko-politické formaci pod federálním zřízením rozumí rozdělení suverénních kompetencí mezi ústřední moc a samostatné dílčí oblasti, pak byl SSSR normálně rozčleněným federalistickým útvarem. Důraz byl při tom na respektování národních zvláštností, zachování kulturní mnohotvárnosti, ohledech vůči geografickým zvláštnostem.

Lze snadno postřehnout, že právě tento aspekt ústavy r. 1936 nese výrazně Stalinův rukopis. Neboť tady je v mnohonárodním Sovětském svazu prosazena koncepce, kterou Stalin rozvinul už v r. 1913 v práci "Marxismus a národnostní otázka". Jmenuje tam některé podmínky pro vztah k různým národům a národním menšinám v jednom státě.

1. Sebeurčení, "právo na sebeurčení" - tj. jen národ sám má právo určit svůj osud, nikdo nemá právo násilně se vměšovat do jeho života, rušit jeho školy a jiná zařízení, předělávat jeho zvyky a obyčeje, potlačovat jeho řeč, omezovat jeho práva (StW 2/283).

2. Územní autonomie. "Přednost územní autonomie spočívá v tom, že se při ní nejedná o fikci bez území, nýbrž o určité obyvatelstvo, které obývá určité území. To skýtá možnost co nejlépe využívat přírodní zdroje dané oblasti a rozvíjet výrobní síly, aniž by bylo třeba čekat na usnesení společného centra."

3. Demokratismus. Bezpochyby žádná jednotlivá oblast není v celé své rozloze nacionálně homogenní, neboť v každé z nich existují i národní menšiny. Bylo by možno se obávat, že národní většiny budou menšiny utlačovat. Dejme zemi úplný demokratismus a tyto obavy ztratí živnou půdu. Menšiny však nepotřebují nějaký umělý spolek, nýbrž reálná práva u sebe doma." (StW2/329).

4. Jednota strany. "Místní sdružování pracujících všech národností Ruska do jednotných a kompaktních kolektivů, sdružení těchto kolektivů v jedné jednotné straně - takový je úkol. Rozumí se samo sebou, že taková výstavba strany nevylučuje, nýbrž předpokládá autonomii oblastí v rámci jednotné strany" (StW 2/331).

Články 18-18 slouží zajištění tohoto programu: zvláštnosti každé republiky musí být zabezpečeny v jejich ústavách. Jejich územní integrita je zaručena. Mají právo vystoupit ze svazku SSSR. Na celostátní úrovni existuje Sovět národností, postavený na roveň Nejvyššímu sovětu.

Strukturování federální výstavby Sovětského svazu bylo důsledkem rozsáhlé a intenzívní práce, která tak pozvedla úroveň dílčích republik - zvláště asijských okrajin na jihu - že jejich integrace do státní a hospodářské činnosti na základě rovnoprávnosti a sebeurčení se stala možnou.


4. Je nepopíratelné, že znění ústavy z r. 1936 odpovídá všem normám demokratického, státoprávního, sociálního společenství, že zachovává jak výdobytky buržoazní společnosti z ústavních bojů revolucí 18. a 19. století, tak rozvádí nad to jdoucí občanské vymoženosti. Články 21-26 "Všeobecné deklarace lidských práv", kterou vyhlásila OSN 10. 12. 1948, co do obsahu souhlasí s články 118-121 Stalinovy ústavy, avšak bez toho, že by (jako ona) závazně jmenovaly předpoklady jejích uskutečnění.

 

Jak politicky zhodnotit tuto ústavu?

 

Je zřejmé, že uskutečnění této ústavy, především článků o individuální právní ochraně a o politických svobodách, bylo znemožněno výjimečným stavem druhé světové války a extrémně obtížnou obnovou po vítězství. Že navíc, hned brzo po válce, tlak americké politiky zatlačování vystavil Sovětský svaz novému ohrožení a přinutil ho k vysilujícímu závodu ve zbrojení. Avšak k likvidaci stranických a vojenských kruhů, které byly obviněny ve třicátých letech z velezrádné činnosti, došlo bezpochyby při nerespektování ústavních pravidel, která byla právě ústavou formulována a deklarována. Jenom proces se Zinověvem se konal ještě před ústavním soudem, současně s probíhající diskuzí o návrhu ústavy. Procesy proti Radkovi, proti vojenskému vedení a proti Bucharinovi se konaly už po opuštění ústavy.

Ospravedlňuje tento protiklad tvrzení, že ústava byla pouhým propagačním trikem, konstrukcí k oklamání a uchlácholení vlastního lidu a světové veřejnosti vzhledem k obrovskému zostření represí? Není ten protiklad mezi úmyslem ústavy a skutečným uplatněním násilí spíše odrazem objektivně protikladné situace? A jestliže na tuto druhou otázku odpovíme kladně - jaký postoj potom zaujmout k tomu, jak porozumět tomu, co se událo?

Chtěl bych zdůraznit: při této otázce nejde o ospravedlnění. O odsouzení nebo ospravedlnění bude možno vést spory teprve tehdy, až se obsah nebude jen konstatovat, nýbrž bude historicky pochopen co do svých příčin a pohnutek. Včetně zhodnocení textu ústavy z r. 1936, při jeho zasazení do tehdejšího historicky konkrétního kontextu.

Návrh na obnovení ústavy byl podán, když se projevil úspěch stalinské budovatelské politiky. První pětiletka byla zakončena, druhá byla v polovině uskutečňování. Zásobovací potíže, spjaté s kolektivizací zemědělství, byly po velkých obětech překonány. Materiální postavení obyvatelstva se citelně zlepšovalo, lidé byli sociálně zabezpečeni jako nikdy před tím v Rusku, výchovná práce vykazovala povzbudivé výsledky. Tvrdý kurs urychlené modernizace přinášel plody.

Současně se však zostřila mezinárodní situace. Uchopení moci Hitlerem v Německu, italský vpád do Habeše, japonská agrese v Číně s obsazením Mandžuska na jižní hranici Sibiře, Frankův puč ve Španělsku a intervence německých a italských fašistů na jeho podporu, pakt proti Kominterně oněch tří agresorů zvýšily vnější ohrožení Sovětského svazu. Tím se ale každé otřesení vnitřní stability stávalo potenciálním nebezpečím.

Třídní boj byl nyní veden ve dvou rovinách: uvnitř země, s překonáváním třídního antagonismu postupným mizením dříve vládnoucích tříd - buržoazie, velkostatkářů, kulaků, mezinárodně politicky pak odrážením obkličovací strategie a kontrarevolučních aktivit kapitalistických velmocí. Čtvrt roku po vyhlášení ústavy Stalin tématizoval tento dvojitý problém: velké hospodářské úspěchy vedle silného zvýšení nepřátelství a kapitalistické obklíčení znamená, že je tu jedna země, Sovětský svaz, který nastolil socialistický systém, a že je kromě toho mnoho zemí, buržoazních zemí, které pokračují v kapitalistickém způsobu života, které Sovětský svaz obkličují a čekají na příležitost, aby ho přepadly, zničily, nebo v každém případě jeho moc podkopaly a oslabily. Čím dále kráčíme, čím více úspěchů zaznamenáváme, tím více roste zuřivá nenávist zbytků poražených vykořisťovatelů, tím spíše budou přecházet k ostřejším formám boje. Je třeba mít napaměti, že zbytky rozbitých tříd v Sovětském svazu tu nestojí samy. Těší se přímé podpoře našich nepřátel ze zahraničí. Bylo by chybou se domnívat, že se sféra třídního boje omezuje hranicemi Sovětského svazu. Jestliže se třídní boj na jedné straně odehrává v Sovětském svazu, pak druhou stranou zasahuje do území nás obklopujících buržoazních států." (StW 14/123 a 136).

Stalinovi se předhazovalo, že tezi o zostřování třídního boje v období výstavby socialismu zkonstruoval k teroristickému prosazení své osobní moci. Chtěl bych upozornit, že tato teze nepochází od Stalina, nýbrž od Lenina, z r. 1919, z jeho pojednání "Ekonomika a politika v epoše diktatury proletariátu": "Socialismus je odstraněním tříd. Ale třídy nelze odstranit naráz. Třídy zůstaly a zůstanou zachovány po celé trvání epochy diktatury proletariátu. Třídní boj za diktatury proletariátu nemizí, nýbrž nabývá jen jiných forem. Vykořisťovatelé jsou poraženi, ale nikoli zničeni. Zůstala jim mezinárodní základna, mezinárodní kapitál, jehož jsou filiálkou. Jejich odpor je právě v důsledku jejich porážek stokrát, tisíckrát silnější. Třídní boj vykořisťovatelů proti vítěznému předvoji vykořisťovaných, tj. proti proletariátu, se stal nesrovnatelně rozhořčenějším. A tomu nemůže být jinak, když se mluví o revoluci, když se nechce namísto tohoto pojmu podsunout reformistické iluze." (LW, 99 ff).

S ohledem na protikladnost fáze výstavby je třeba chápat protiklad mezi represáliemi v druhé polovině třicátých let a obsahem nové ústavy. Tady není místo k tomu, abychom analyzovali ideologické a organizační rozpory a aktivity oněch let uvnitř KSSS. Mým tématem je zde ústava. Nemohu z uvedených důvodů posuzovat ústavu z r. 1936 jako inscenaci budící pouhé zdání. Byla výrazem nového stavu společnosti a institucionálním nástrojem, jak dát jasný směr tendencím, které v přechodné fázi výstavby určovaly směr vývoje k socialistickému společenství. Dalo by se také říci: ústava z r. 1936 - která zcela odpovídá novodobému chápání demokracie, jak buržoazně formální tak sociálně obsahové - tato ústava je návrhem struktury demokratické podoby diktatury proletariátu.


Poznámka KSM: profesor Hans Heinz Holz byl významný filozof, předseda Mezinárodní společnosti pro dialektickou filozofii, protinacistický odbojář a dlouholetý předseda Německé komunistické strany. Zemřel v roce 2011.

Zdroj: TEORETICKÉ SEŠITY č. 7, 2005

 

 

Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.