Unášení Václava Bělohradského

Podrobnosti

Kategorie: Názory, polemika

Twitter

Ve své nové eseji v Salonu Práva "Tentokrát na Západ. Jak se ve 20. století unášela střední Evropa" (1) se postmoderní filozof Václav Bělohradský obrací proti proudu.

Navazuje v ní na esej Milana Kundery z roku 1983, která se pozastavuje nad ztrátou středoevropského myšlení pro západní Evropu. Bělohradský v naznačených myšlenkách pokračuje. Poukazuje na prudké obraty přihlášení se české kultury a státu na ose východ-západ. Postupně kritizuje "sofismata" ideologů vládnoucí třídy české kotliny - Masaryka a Havla - jejich výhradní vazbu na "liberální Západ" a jeho idealizaci. Zcela správně upozorňuje na minulou a přítomnou podmíněnost té "liberální západní" společnosti - na kolonialismus a imperialismus, převraty vedené CIA i mnichovanský handl o Československo v úsilí obrátit agresivitu fašismu na východ, které jaksi vypadávají z běžného narativu o "západních hodnotách". Bělohradský se navíc otevřeně staví i proti vulgárnímu antikomunismu, současnému zpochybňování podílu sovětské armády na porážce nacismu, proti úsilí přenést zodpovědnost za druhou světovou válku na SSSR, i proti zahraničněpolitické orientaci českého státu, kterou shrnuje do hesla "Jednejme s Rusy jako s poraženým národem!" .

Jedná se bezpochyby o odvážné postoje vzhledem k vyhrocené kampani, v které se točí velké peníze a zájmy velmocí, potvrzené rozhodnutím Evropského parlamentu ztotožňující SSSR a nacistické Německo, i vzhledem k strhávání pomníků (zbaběle "pod rouškou koronaviru"). Je to buď odvážné, nebo jde o snahu mluvit za ty, kdo příznaky současné moci takto vnímají a nemají možnost vyjádření.

Podle Bělohradského se trhlina řádu v krizi projevuje specifickými "skurilitami" - konflikty s rozpadající se hierarchií těch, kdo řád následují. Skurilitou, absurditou chování mocných v rakouské monarchii, jsou ovlivněny na příklad mnohé Haškovy příběhy. A za skurilitu považuje i jevy nejsoučasnější:

"Evropská komise vyzývající k 'boji se šířením dezinformací na sociálních sítích' v ekonomickém systému totálně postaveném na masové klamavé reklamě; záhadná substance novičok, která vyskakuje jako čertík z krabičky na povel 'světového hegemona'; nebo věta Já jsem Tchajwanec operetně parazitující na slávě Kennedyho věty Ich bin ein Berliner. "

Když ovšem mluví o sofismatech Havlových, hodnotí jaksi záhadně mladého Havla-disidenta kladněji oproti starému Havlovi-prezidentovi. A hlavně, jako východisko pro další úvahy čerpá z Havlova mentora, idealistického filozofa Jana Patočky.

V tu chvíli vystoupí na povrch, jak moc si Bělohradský dějiny 20. století zjednodušil. Přesněji, zcela odstranil jejich třídní dimenzi a zredukoval příběh střední Evropy na geografickou osu Východ-Západ, jejich ideologie, jejich národní vlastnosti. Kritika jakoby vyplývala pouze z prudkých změn, obratů, oněch únosů na této ose. Z jeho popisu dějin zcela vymizel přínos Marxe, z popisu příčin katastrofy první světové války pak Leninův rozbor podstaty imperialismu. Zmizely i nutné politické závěry z těchto analýz.

Snaha osvětlit dějiny střední Evropy ve 20. století při vyhnutí se třídní dimenzi, při zamlčení vztahů k výrobním prostředkům a vztahů vykořisťování, vyžaduje velké intelektuální úsilí. Na eseji násilně vystavěné souvislosti a opatrné přešlapování kolem tohoto tématu muselo zanechat své stopy.

Jádro onoho vynechání (uzávorkování) společenských-výrobních vztahů a třídního kontextu je nejlépe vyjádřeno ve výkladu vyzdvihovaného Patočkova vztahu k politice plynoucího z jeho náhledu na společnost:

"Síla je specificky lidský způsob 'plánování' vlády nad přírodou a lidmi, když ale nemá jiný cíl než další a další akumulaci sil, stává se 'techno-nihilismem': i mír je pak jen akumulací sil k 'válce za mír'. Jak klást odpor 'vypočitatelné nesmyslnosti' akumulace sil? Patočka věřil v dějinotvornou energii paralelní polis, společenství těch, kdo porozuměli tomu, že smysl nelze 'uskutečnit silou', že je něčím zcela jiným než 'cílem jakkoli velkým'; osvobozující rozdíl mezi smyslem a cílem můžeme zakusit, jen když se vymaníme z tyranie akumulace síly."

Jestliže Marxův historický materialismus vidí kapitál, naakumulované výsledky lidské práce, odcizené od pracujících samých a vládnoucí jim, čerpající z práce nadhodnotu; pak Patočka vidí na stejném místě abstraktní a obecnou "sílu". Její "techno-nihilismus" má být příčinou válek. Nechápe, že konkrétní technologie (a lidská práce, člověk jako pracovní síla) fungují v kapitalismu v kontextu vykořisťovatelských, rozporných, odcizených vztahů. Proto nevnímá nadvýrobu, konkurenci, krizi, a už vůbec ne třídní boj - nebo je vidí pouze jako přímý důsledek těchto materiálních a lidských sil samých. Vyškrtnutím středního členu mezi výrobními silami člověka a politickou a ideologickou nadstavbou - vyškrtnutím výrobních vztahů, pravé základny společenských vztahů, ztrácíme možnost zachytit zcela konkrétní vztahy moci, konfliktů a společenského boje, který tak odtažitě označuje rozdílem mezi smyslem a cílem. Bez tohoto středního členu společenských vztahů se skutečný obraz rozpadne.

Podobná chyba se mimochodem dělá u obecně přijímaného hodnocení současné krize. Epidemie nového koronaviru je považována za pouhý medicínský jev. Jenže dopady epidemie, jednání jednotlivých agentů (ale i šíření choroby a její ošetřování) jsou z obrovské části podmíněny společenskými, třídními vztahy. Kapitalistická krize, která navazuje, není důsledkem biologických zákonů organismu a epidemiologie choroby, ale soukromého přivlastňování společenského bohatství, tendence k nadvýrobě a zákonů akumulace kapitálu.

Bělohradským vyzdvihované politické řešení - snaha o vyhnutí se těmto "akumulovaným silám", tedy kapitálu - ukazuje na problém politického projektu vycházejícího z Patočky a Havla. Proti třídní moci je možné postavit jen třídní sílu - organizaci a solidaritu pracujících a jejich třídy, jejich revoluční stranu, třídní obranu a útok. Alternativa navazující na Patočku je jen zatlačením reálné moci mimo pohled, do nevědomí. Paralelní polis - nepolitická politika posouvá takového politického aktéra do pozice loutky moci, před kterou jen zavírá oči. Havel i jako disident byl takovou loutkou v rukách skutečných "sil". František Janouch, který zajišťoval prostředky pro Chartu 77 od George Sorose je dnes již upřímný. A Vilém Prečan, který se staral o spojení na CIA snad ještě upřímnější: "Snad ale nepanuje názor, že se všechna práce exilu a disentu obešla bez zahraniční podpory nebo že když jsme potřebovali peníze, vzali jsme si lopatku a smetáček a šli je nabrat na ulici."(2)

A to, že: "Václav Havel povýšil strategické zájmy oligarchie západního vojensko-průmyslovo-byrokratického komplexu na 'univerzální lidské hodnoty', a zajistil jí tak obrovský legitimizační náskok před všemi ostatními mocenskými oligarchiemi...,"  je jen tak přirozeným a logickým vyústěním potlačení, které učinil už Patočka. Na něj verbálně navazuje i Bělohradský.

Na závěr promluvme ještě k onomu "Východu", v rámci něhož v dané koncepci spadá v jedno Sovětský svaz s Ruskem - carským i tím současným. I zde chybí ona třídní dimenze. Stát vzešlý z Říjnové revoluce - SSSR  - opravdu byl novým a internacionálním útvarem v světových dějinách. A to s výhradou, že navazoval, a v daných podmínkách nemohl nenavazovat na ruskou státnost. Tato návaznost a národní vlastnosti se zajisté často projevovaly, zejména v krizových obdobích. Ale byl vykonán průlom a základy pro nový, nevykořisťovatelský, komunistický řád tím byly položeny. Ukazovalo se to v tom, co Bělohradský sám zmiňuje - v podílu na konci kolonialismu a národním osvobození mnoha zemí, v převažujícím podílu na porážce nacismu. Ukazovalo se to v neuvěřitelně rychlém zvýšení materiální a kulturní úrovně mas, dotvoření mnoha národů. Bělohradský si této výhrady je vědom. Ideály, které se vyskytovaly v revolučním poválečném narativu, paroduje Bělohradský scénkou z Tankového praporu: "dnes vidí muž v ženě tak nějak především soudruha". Ty ideály a zkratky zcela určitě nenašly plné a okamžité uskutečnění. Šlo totiž o průlom, ne o úplné vítězství. Přes toto všechno ale došlo k rychlému přebudování společenských vztahů a mimo jiné k reálnému, nejen formálnímu, osvobození a srovnání postavení pohlaví. Nepřímo pak k tomu dopomohlo i na Západě. Koneckonců díky socialismu jako světové síle měly pro Západ nějaký pozitivní přínos i "antisystémové vzpoury mládeže v šedesátých letech," o kterých Bělohradský mluví. Právě po porážce evropského socialismu tyto podněty zdegenerovaly do současného unijniho imperiálniho molochu, který stále častěji přebírá koloniální rysy - zvenku (stačí připomenout snahu o rozvrat, válečné zásahy v bývalých koloniích Sýrii, Libanonu, Libyi, Mali), i zevnitř, u bývalých socialistických národů.

O-K

(1) https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/esej-vaclava-belohradskeho-tentokrat-na-zapad-jak-se-ve-20-stoleti-unasela-stredni-evropa-40340658

(2) https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Chartu-77-financovala-i-CIA-Historik-promlouva-zcela-otevrene-470225

http://ksm.cz/historie/4125-penize-nesmrdi-financovani-charty-77