Úvodní stránka arrow Historie arrow Nebyla to atomová bomba, co porazila Japonce... ale Stalin Thursday, October 18 2018  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Nebyla to atomová bomba, co porazila Japonce... ale Stalin
Čtvrtek, 09 srpen 2018

Dnes, k výročí jaderného útoku na Nagasaki 9. srpna 1945, druhého a prozatím posledního válečného použití jaderné zbraně, přinášíme 5 let starý článek z etablovaného časopisu Foreign Policy (Zahraniční politika) Warda Wilsona "The Bomb Didn't Beat Japan ... Stalin Did". Autor argumentuje jasně a přesvědčivě - je mýtem dlouho tradovaná verze, že to byly jaderné útoky, jež donutily kapitulovat císařské Japonsko, které vedlo dlouhou a dobyvačnou válku proti národům Asie. Ve skutečnosti to byl rychlý postup Rudé armády v Číně a na japonských ostrovech. Z toho plyne jasný důsledek - morální vina vedení USA za válečný zločin užití jaderných zbraní proti civilistům. Při něm zemřely stovky tisíc lidí, mezi nimi mimo jiné i kolem 20 tisíc korejských dělníků odvlečených na otrocké práce. Co autor nedořekl, je skutečná motivace za použití jaderných zbraní na samém konci války. Zatímco Sovětský svaz osvobozuje utlačené národy Asie, jsou výbuchy už předzvěstí rozpadu protifašistické koalice a nové, studené války. Nyní je už motivací antikomunistická politika "zadržování", jejímž cílem je udržet maximum zemí v imperialistickém vlivu, zabránit dekolonizaci a rozšiřování socialistické soustavy. Výbuchy mají ukázat technickou převahu USA a to, že mohou kdykoliv zaútočit i na Sovětský svaz a socialistické země. A skutečně od té doby hrozba jaderné války se stala všudy přítomnou vždy, kdy se imperialismus dostal do defenzivy. USA je uvažovaly použít hned během Korejské války. Po 11 letech, v roce 1956 už je Praha potenciálním cílem amerického jaderného bombardování na 61. místě s 69 cíli, jak ukazují nedávno zveřejněné dokumenty.

Ještě jedna poznámka z naší strany. Autor poněkud relativizuje dopad jaderných výbuchů, aby ukázal, že v kontrastu s masivním konvenčním bombardováním mnoha japonských měst nemohly jednotlivé útoky změnit politiku Japonska. Ve své době skutečně byly technologie jaderných zbraní na počátku a šlo ještě srovnávat masivní konvenční bombardování s jednotlivými jadernými výbuchy. Technologie zabíjení ale bohužel pokročila. Je nebezpečné zlehčovat hrozbu jaderných zbraní právě dnes, kdy v USA zbrojařské firmy a vojáci mluví o potřebě uvolnit vývoj a testy nových menších jaderných bomb, které by bylo možné snadněji nasadit v konfliktu. Kdy se zvyšuje napětí v Evropě a politika zbrojení NATO (jaderné zbraně jsou uchovávány například na vojenských základnách NATO v Německu). Kdy imperialistické velmoci mají kapacitu zlikvidovat život na zemi. Kdy znovu nadhazují užití zbraní hromadného ničení proti národům, které se nepodvolují imperialismu. (Poznámka KSM)

 

Použití jaderných zbraní proti Japonsku v druhé světové válce bylo dlouho zdrojem živelných debat. Původně jen málo lidí zpochybňovalo rozhodnutí amerického prezidenta Trumana svrhnout dvě atomové bomby na Hirošimu a na Nagasaki. Ale roku 1965 historik Gar Alperovitz tvrdil, že bomby sice vynutily okamžitý konec války, ale že japonští vůdci chtěli kapitulovat i tak a že by tak byli udělali ještě před plánovanou americkou invazí 1. listopadu. Užití bomb tedy nebylo nutné. Logicky tedy, pokud použití nebylo nutné k vyhrání války, bylo morálně špatné. V následujících 48 letech se do debaty vložilo mnoho jiných: někteří dávají Alperovitzovi zapravdu, jiní se přou, že užití bomb bylo morální, nutné a zachránilo mnoho životů.

Oba názory ale přijímají, že bombardování Hirošimy i Nagasaki novými, ničivějšími zbraněmi opravdu donutilo Japonsko kapitulovat 9. srpna. Nezabývají se otázkou užitečnosti bombardování - tj. otázkou "Přineslo to něco?" Tradiční pohled říká, že ano, jistě. Spojené státy svrhly bomby 6. a 9. srpna, Japonci, obávaje se dalšího ničivého bombardování, kapitulovali další den. Víra v tuto teorii je hluboká. Ale jsou s ní tři zásadní problémy, které společně výrazně podkopávají tradiční interpretaci japonské kapitulace.

 

Načasování

Prvním problémem s tradičním výkladem je načasování. A je to závažný problém. Klasická interpretace má velmi jednoduchou časovou posloupnost: Letectvo armády Spojených států bombarduje Hirošimu jadernou bombou 6. srpna, tři dny na to svrhlo bombu na Nagasaki a další den Japonci dávají najevo ochotu kapitulovat. Stěží se můžeme divit americkým novinám, že použili titulky jako "Mír v Tichomoří: Naše bomba to dokázala!"

Když se vypráví příběh o Hirošimě v americkém dějepisu, den svržení bomby - 6. srpen - slouží jako vyvrcholení celého děje. Všechny linie se sbíhají do tohoto momentu: Rozhodnutí bombu postavit, tajný výzkum v Los Alamos, první působivý test a výsledná kulminace v Hirošimě. Ve zkratce - je to příběh jedné bomby. Ale nelze analyzovat japonské rozhodnutí kapitulovat objektivní v rámci příběhu o bombě. Pojmenování "příběh o bombě" už předpokládá centrální úlohy bomby.

Z japonského pohledu nebyl nejdůležitějším dnem onoho druhého srpnového týdne 6., ale 9. 8. Toho dne se sešla nejvyšší rada - poprvé během války - aby projednala bezpodmínečnou kapitulaci. Nejvyšší rada byla skupina šesti vrcholných členů vlády - takové užší vedení - která de facto vládla Japonsku v roce 1945. Japonské vedení předtím o bezpodmínečné kapitulaci neuvažovalo. Bezpodmínečná kapitulace taky byla hořké sousto. Spojené státy a Velká Británie již prováděly soudy s válečnými zločinci v Evropě. Co kdyby rozhodly postavit před tribunál samotného císaře - který byl považován za posvátného? Co kdyby jej sesadily a přeměnily zcela systém vlády? Takže byť situace v roce 1945 byla tristní, vedení Japonska nebylo ochotné se vzdát svých tradic, víry a celého způsobu života. Tedy do 9. srpna. Co se mohlo stát, co je donutilo takto náhle a zásadně změnit názor? Co je donutilo se posadit a ve vší vážnosti projednat kapitulaci poprvé po 14 letech války?

Nemohlo to být Nagasaki. Bombardování Nagasaki se konalo pozdě ráno 9. srpna, poté co nejvyšší rada již začala projednávat kapitulaci. Slovo o náletu se k nim dostal během raného odpoledne - poté co jednání uvízla v slepé uličce a byl svolán celý kabinet, aby se účastnil diskuze. Čistě na základě načasování nemohla být nejvyšší rada motivována útokem na Nagasaki.

Ani Hirošima není dobrým kandidátem. Nastala 74 hodin - přes tři dny - předtím. Jaká krize potřebuje tři dny, aby se zcela dala do chodu? Typickým znakem krize je pocit blížící se katastrofy a tísnivá touha reagovat co nejdříve. Jak mohli japonští vůdci cítit, že Hirošima je krizí, a přitom o ní nemluvit po dobu tří dnů?

Americký prezident John F. Kennedy seděl v posteli a četl ranní noviny, když asi v 8:45, 16. října 1962 jej McGeorge Bundy, poradce ve věcech národní bezpečnosti, informoval o nukleárních hlavicích na Kubě. Během dvou hodin a 45 minut byla sestavena speciální komise a všichni členové kontaktováni a dopraveni do Bílého domu, kde se začalo diskutovat o plánu akce.

Dokonce v časech americké občanské války generál George Brinton McClellan - unijní velitel Potomacké armády v roce 1863, o kterém Lincoln prohlásil, že "je zpomalený" - promarnil jen 12 hodin, když se mu do ruky dostala kopie rozkazu generála Roberta E. Lee o plánované invazi Marylandu.

Toto vedení zareagovalo - jako vedení každé země - na neodkladné volání způsobené krizí. Podniklo rozhodující kroky během krátké doby. Jak působí toto chování ve srovnání s činy japonských vůdců? Pokud Hirošima skutečně vyvolala krizi, která vyústila v kapitulaci Japonska po 14 letech boje, proč trvalo tři dny jenom, aby se sešli a projednali to?

Dalo by se tvrdit, že prodleva je zcela logická. Třeba jím význam bomby došel teprve zpětně. Třeba neznali jaderné zbraně, a když jím to došlo a pochopili hrůzné následky použití této zbraně tak přirozeně pochopili, že je třeba se vzdát. Bohužel tento scénář není v souladu s důkazy.

Za prvé, starosta Hirošimy hlásil do Tokia v den útoku, že bomba zahubila třetinu obyvatel města a že dvě třetiny města byly srovnány se zemí. Tato informace se po několik dní neměnila. Výsledek - konečný dopad náletu - byl jasný od začátku. Japonské vedení o následcích bombardování vědělo od prvního dne, přesto na to nereagovalo.

Za druhé, předběžné hlášení připravené vojenskou skupinou šetřící bombardování Hirošimy, které doplnilo mnoho detailů o tom, jak bombardování probíhalo, nebylo dodáno do 10. srpna. Do Tokia se dostalo až poté, co rozhodnutí o kapitulaci již bylo schváleno. Vojsku bylo k dispozici již 8. srpna, ale teprve 10. bylo k dispozici v Tokiu. Rozhodnutí o kapitulaci tedy nebylo podmíněno hlubokou znalostí hrůz jaderného výbuchu v Hirošimě.

Za třetí, japonské vojsko chápalo, alespoň přibližně, co to nukleární zbraně vlastně jsou. Japonsko samotné mělo jaderný program. Několik vojenských hodnostářů ve svých denících napsalo, že Hirošima musela být zničena jadernou zbraní. Generál Anami Korechika, ministr války, dokonce celou záležitost konzultoval s vedoucím japonského nukleárního programu v noci na 7. srpna. Představa, že by Japonci nevěděli, že jde o jadernou pumu je neudržitelná.

A nakonec, jeden další fakt ohledně časování vytváří zásadní problém. 8. srpna byl ministr zahraničí Togo Shigenori za premiérem Suzuki Kantarem a žádal, aby nejvyšší rada prodiskutovala bombardování Hirošimy. Návrh byl odmítnut. Inu krize jednoznačně nerostla den po dni, aby se zcela projevila 9. srpna. Jakékoliv vysvětlení činů japonských vůdců, které spoléhá na "šokový" efekt Hirošimského bombardování, se musí poprat s faktem, že byla navržena speciální schůzka ohledně útoku, bylo usouzeno, že to není dostatečně relevantní, načež ze dne na den došlo k rozhodnutí se přece jen sejít a projednat bezpodmínečnou kapitulaci. Buď celé vyšší vedení Japonska propadlo nějaké formě skupinové schizofrenie, anebo bylo motivací k diskuzi kapitulace nějaká jiná událost.

 

Rozsah

Zpětně se nám použití jaderné bomby může zdát jako nejdůležitější izolovaná událost války v Tichomoří. Z tehdejší japonské perspektivy to ale nemusí být až tak jednoduché, rozlišit bombu od jiných událostí. Muselo to být asi jako všimnout si jediné kapky vody uprostřed uragánu.

V létě 1945 podnikalo letectvo Spojených států jednu z nejintenzivnějších ničivých kampaní vůbec, zaměřenou na japonská města. 68 japonských měst bylo napadeno a zcela nebo částečně zničeno. Odhadem 1,7 milionů lidí přišlo o střechu nad hlavou, 300 000 bylo zabito a 750 000 zraněno. V 66 náletech bylo užito konvenčních zbraní, ve dvou jaderných. Destrukce způsobena konvenčními zbraněmi byla enormní. Noc co noc, po celé léto, města vzešla v plamenech. V rámci takové destrukce by nebylo divné, že by ten či onen jednotlivý útok - byť proveden ničivou novou zbraní - nevzbudil mnoho rozruchu.

Bombardér B-29 létající z Mariánských ostrovů mohl - v závislosti na letové výšce a vzdálenosti cíle - nést něco mezi 8 a 10 tunami bomb. Typického náletu se účastnilo zhruba 500 bombardérů. To tedy znamená, že během typického konvenčního náletu bylo shozeno 4 - 5 kilotun bomb (kilotuna  = 1000 tun, standardní jednotka udávající sílu výbušniny. Hirošimská atomová puma se odhaduje na 16,5 kilotun a Nagasacká na 20 kilotun). Když ještě vezmeme v úvahu, že větší množství bomb destrukci rozsévá rovnoměrněji (rozuměj účinněji), zatímco jediná, silná bomba koncentruje svůj ničivý potenciál v epicentru, mohlo by se snadno tvrdit, že některé konvenční nálety se svou ničivostí blížily bombám atomovým.

První z konvenčních náletů, noční útok na Tokio v noci na 10. březen 1945, zůstává nejničivějším samostatným útokem v historii vojenství. Přes 40 čtverečních kilometrů města zcela vyhořelo. Odhadem 120 000 Japonců přišlo o život - při žádném náletu na město nezahynulo víc lidí.

Často si představujeme, především díky tónu vyprávění, že útok na Hirošimu byl daleko horší. Myslíme si, že počet zabitých se pohyboval v zcela jiných rozměrech. Ale podíváme-li se na oněch 68 měst bombardovaných v létě 1945, zjistíme, že Hirošima byla druhá v počtu zabitých civilistů. Pokud zkoumáme počet zničených kilometrů čtverečních, poznáme, že Hirošima byla čtvrtá. A pokud studujeme destrukci jako procento města v troskách, tak byla pouze sedmnáctá. Hirošima byla jednoznačně ve stejných parametrech jako ostatní konvenční nálety tohoto léta.

Z našeho pohledu se Hirošima jeví unikátní, výjimečná. Ale pokud se přeneseme do kůže japonských vůdců tři týdny před útokem na Hirošimu, vybarvuje se nám poněkud jiný obraz. Představme si, že jsme jedna z klíčových vládních figur Japonska koncem července či začátkem srpna. Naše zkušenosti s bombardováním měst by vypadaly asi takto: 17. července ráno bychom den začali čtením reportů týkajících se čtyř útoků. Napadena byla na města Oita, Hiratsuka, Numazu a Kuwana. Oita a Hiratsuka byla zničena z více než 50 %, Kuwana z vice než 75 % a Numazu byla zasažena nejhůře, 90 % města bylo srovnáno se zemí.

Tři dny na to by nás probudili se slovy, že další tři města čelila útoku. Fukui bylo zničeno z více než 80 %. Týden na to lehla popelem další tři města. A za dva dny dalších šest měst bylo v jediné noci bombardováno, včetně Ičinomiji, zničené ze 75 %. Pak 2. srpna by nás v kanceláři dostihla zpráva o čtyřech dalších nočních náletech. Dočetli bychom se i o městě Toyama, které bylo zničena z 99,5 %. Prakticky celé město přes noc přestalo existovat. Za další čtyři dny další čtyři nálety. 6. srpna bylo napadeno jen jedno město, ale reporty mluví o velkých škodách a nějakém novém typu bomby. Jak by moc by tato zpráva asi vynikla na pozadí neskutečného ničení měst, ke kterému docházelo?

V třech týdnech před Hirošimou bylo Americkým letectvem napadeno 26 měst. Z nich 8, tedy asi třetina, bylo poničeno stejně či více než Hirošima. Skutečnost, že 68 japonských měst bylo zničeno v létě roku 1945, představuje tvrdý oříšek pro zastánce teorie o kapitulaci následkem jaderné pumy. Otázka zní: Proč by se Japonci vzdali po zničení Hirošimy či Nagasaki, ale ne po zničení žádného z předchozích 66 měst?

Pokud se japonské vedení chystalo vzdát následkem Hirošimy či Nagasaki, dalo by se čekat, že mu na bombardování měst celkově záleží, že ničení měst by je tlačilo ke kapitulaci. Ale tomu se tak nezdá být. Dva dny po náletu na Tokio se nechal bývalý ministr zahraničí Shidehara Kijuro slyšet, že "lid si s postupem času na každodenní nálety zvykne. Postupně se jejích jednotnost a odhodlání jen posílí." Tento názor tehdy zřejmě mezi vysokými hodnostáři převládal. V dopise příteli dále tvrdil, že pro občany bylo důležité překonat útrapy, protože "i když stovky tisíců civilistů je zabito, zraněno či vyhladoví, i když miliony budov je zničeno," je potřeba více času na diplomacii. A je třeba připomenout, že Shidehara je považován za umírněného.

Na nejvyšších státních úrovních - v tzv. nejvyšší radě - zřejmě panovaly podobné nálady. Byť nejvyšší rada diskutovala o důležitosti neutrality Sovětského svazu, nikdy se nevedla plnohodnotná diskuze o následcích bombardování. V dochovaných záznamech se nálety na města během setkání nejvyšší rady ani nezmiňují, s výjimkou dvou případů, a to mimoděk v květnu 1945 a pak až v rámci dalekosáhlých diskuzí v noci na 9. srpna. Na základě těchto faktů je obtížné tvrdit, že vůdci Japonska přikládali bombardování měst - ve srovnání s jinými, daleko urgentnějšími záležitostmi - jakoukoliv větší váhu.

Generál Anami 13. srpna poznamenal, že atomové bomby nebyly v ničem větší hrozbou než zápalné bomby, které Japonci museli snášet měsíce. Pokud tedy Hirošima a Nagasaki nebyly horší než tyto konvenční nálety, a pokud je Japonští vůdci nepovažovali za dostatečně důležité na to, aby o nich v hloubce diskutovali, tak jak je tedy tyto jaderné bomby mohly donutit kapitulovat?

Strategický význam

Pokud tedy Japonci neměli obavy z vybombardovaných měst, ať už jadernými či konvenčními zbraněmi, tak z čeho? Odpověď je prostá: Ze Sovětského svazu.

Japonci se nacházeli v poněkud svízelné strategické situaci. Blížil se konec války, kterou jistojistě prohrají. Podmínky byly špatné. Avšak armáda stále byla silná a dobře zásobená. Pořád byly ve zbroji skoro 4 miliony mužů, z toho 1,2 milionů bránilo japonské ostrovy.

I ti zastánci nejtvrdší linie v japonské vládě si nedělali iluze, že by válka mohla pokračovat. Otázkou nebylo, zda pokračovat, ale jak ukončit válku s co možná nejvýhodnějšími podmínkami pro Japonsko. Spojenci (hlavně Spojené státy a Velká Británie, připomeňme, že Sovětský svaz byl vůči Japonsku stále neutrální) žádali nepodmíněnou kapitulaci. Ale Japonští vůdci doufali, že by se mohli vyhnout procesům kvůli válečným zločinům, že by si mohli ponechat svou formu vlády či dokonce malou část získaných teritorii: ať už Koreu, Vietnam, Burmu, části Malajsie a Indonésie, kus východní Číny či několik ostrovů v Pacifiku.

Měli k dispozici dva plány, jak těchto lepších podmínek kapitulace dosáhnout, nebo, jinými slovy, dvě strategické možnosti. První byla diplomatická. Japonsko podepsalo pětiletý pakt neutrality s SSSR v dubnu 1941, tedy do roku 1946. Skupina skládající se především z civilních vůdců a vedená ministrem zahraničí Togo Shigenorim doufala, že by Stalin mohl být přesvědčen, aby byl prostředníkem dohody mezi Japonskem a spojenci. Byť tento plán byl během na dlouhou trať, svědčil o nemalé strategické inteligenci. Konec konců bylo naprosto v sovětském zájmu zajistit, aby výsledek kapitulace nebyl příliš výhodný pro USA: Nárůst Amerického vlivu v Asii by šlo ruku v ruce s poklesem sovětského.

Druhým plánem byl vojenský a většina jeho zastánců, v jejichž čele ministr války Anami Korechika, byly vojenští hodnostáři. Doufali, že imperiální pozemské síly by byly schopné způsobit v případě spojeneckého vylodění vysoké ztráty. V případě úspěchu doufali, že by byli schopni donutit Spojené státy nabídnout lepší podmínky. I tato strategie byla během na dlouhou trať. USA byla zdánlivě nekompromisní v otázce bezpodmínečné kapitulace. Ale přesto v Amerických vojenských kruzích byla velká obava z toho, že by ztráty způsobené invazí Japonska byly nepřijatelné. Tedy ani zde kalkulace japonského velení nebyly zcela absurdní.

Jedna z možností, jak rozhodnout o konečné příčině japonské kapitulace, tedy jak určit, zda bombardování Hirošimy či sovětský vstup do války byly klíčovým momentem, je porovnat, jak obě tyto události ovlivnily strategickou situaci. Po svržení bomby na Hirošimu 6. srpna byly obě možnosti stále dobře realizovatelné. Stále bylo možné žádat Stalina o zprostředkování (Takagiho deník 8. srpna ukazuje, že někteří Japonští vůdci o zapojení Stalina stále přemýšleli). Stále také bylo možné vybojovat ještě jednu zásadní bitvu a způsobit velké ztráty. Zničení Hirošimy nemělo žádný vliv na připravenost jednotek zakopaných na japonských plážích. Jistě, za nimi bylo nyní o město méně, ale vojáci stále byli opevněni, měli munici a jejích vojenská síla se nijak zásadně nezmenšila. Bombardování Hirošimy neuzavřelo pro Japonsko žádnou z těchto dvou strategických možností.

Dopad sovětského vyhlášení války a invaze Mandžuska a Sachalinského ostrova byl ale značně odlišný. Po vyhlášení války již Stalin nemohl být prostředníkem v jednáních - nyní byl již aktivním účastníkem. Takže diplomatické řešení po tomto sovětském kroku skončilo obrazně v koši. Ale i na vojenskou situaci to mělo dramatický vliv. Většina japonského vojska byla přesunuta na jižní japonské ostrovy. Japonská armáda správně odhadovala, že nejpravděpodobnějším cílem Americké invaze by byl nejjižnější ostrov Kjúšú. Takže například kdysi hrdá Kvangtungova armáda v Mandžusku již byla pouhým stínem svého minulého já, protože nejlepší jednotky byly poslány do Japonska. Sovětská armáda pak při invazi Mandžuska takřka bez odporu zlikvidovala tuto kdysi elitní armádu a mnoho jednotek se zastavilo až když jím došlo palivo. 16. sovětská armáda - 100 000 mužů - podnikla invazi na jižní půlku Sachalinského ostrova. Jejích úkolem bylo odstranění tamějšího japonského odporu a následná invaze nejsevernějšího japonského ostrova Hokkaidó - během 10 až 14 dnů. Japonské síly zaúkolované obranou Hokkaida, 5. armáda, trpěla podstavem a měla jen 2 divize a 2 brigády, nehledě na to, že byla zakopána na východní části ostrova. Sovětská invaze měla přijít ze západu.

Není třeba vojenského génia k tomu pochopit, že zatímco vybojovat jednu rozhodující bitvu proti jedné velmoci útočící z jednoho směru je dobře možné, ale není reálné odrážet útoky dvou velmocí z dvou různých stran. Sovětská invaze znehodnotila vojenský plán o rozhodující bitvě stejně jako plán diplomatický. Jediným tahem byly znemožněny obě japonské možnosti. Sovětská invaze byla strategicky rozhodující - uzavřela Japonsku obě jeho možnosti - zatímco bombardování Hirošimy nikoliv.

Další věc ovlivněná sovětským vstupem do války byl čas pro možné manévry. Japonská rozvědka předpovídala, že síly USA pravděpodobně nezaútočí ještě několik měsíců. Ale sovětské jednotky se mohly ocitnout v srdci Japonska během pouhých 10 dnů. Sovětská invaze postavila jednání o ukončení války pod enormní časový tlak.

Japonští vůdci k tomuto závěru taky došli ještě několik měsíců předtím. V jednom setkání nejvyšší rady v červnu 1945 byl řečeno, že sovětský vstup do války by "rozhodl o osudu císařství." Vojenský poslanec, hlava generálního štábu Kawabe prohlásil v tomtéž setkání, že "udržení míru se Sovětským svazem je nezbytné pro další pokračování války."

Japonští vůdci dlouhodobě vyjadřovali nezájem ohledně náletů ničících jejích města. A třebaže to může být nepochopitelné při začátku bombardování v březnu 1945, nepřekvapí, že v době zásahu Hirošimy byly nálety viděny jako vedlejší záležitost, co se strategického významu týče. Při slavném Trumanově prohlášení o "dešti zkázy" na japonská města v případě pokračování války si asi málo lidí v USA uvědomovalo, jak málo toho už bylo k ničení. Truman tato slova pronesl 7. srpna, kdy zbývalo již jen 10 měst nad 100 000 obyvatel, která nezažila bombardování. Po náletu na Nagasaki 9. srpna již jen 9 měst. Z toho 4 ležely na nejsevernějším ostrově Hokkaidó, kam nálety byly velmi komplikované kvůli vzdálenosti k letecké základně na ostrově Tinian, kde letadla startovala. Kjóto, starodávné hlavní město Japonska, bylo vyjmuto ze seznamu cílů sekretářem pro vojenství Henrym Stimsonem kvůli jeho náboženskému a symbolickému významu. Takže byť Trumanova hrozba zněla strašlivě, po Nagasaki zbývala jen 4 města jako možní kandidáti pro atomový útok.

Pečlivost a rozsah americké bombardovací kampani lze vyčíst ze skutečnosti, že zasáhla takový počet měst, že se dokonce uchýlila k náletům na města o méně než 30 000 obyvatelích, tedy zhruba města o velikosti dnešního Písku.

Samozřejmě zde stále byla možnost znovu bombardovat města předtím napadena konvenčním náletem. Ale jednalo se o města v průměru z 50 % zničená. Spojené státy taky mohly bombardovat menší města jadernými zbraněmi. Ale i menších měst mezi 30 000 a 100 000 obyvatel nedotčených bombami bylo jen šest. Vzhledem k tomu, že Japonsko prožilo dalekosáhlé nálety na 68 měst a krčilo rameny, nepřekvapí, že Japonští vůdci nebyli z vidiny dalšího bombardování nijak rozhozeni. Nemělo strategický význam.

Pohodlný příběh

I přes tyto tři silné námitky zůstává tradiční výklad v myslích lidí silně zakořeněný, především v USA. Existuje zde reálný odpor vůči fakticky založenému náhledu. Ale to by nás asi nemělo překvapit. Je třeba zdůraznit, jak emočně příjemné je tradiční vysvětlení Hirošimy - jak pro Japonsko, tak pro Spojené státy. Myšlenky mohou přežít, pokud jsou pravdivé, ale bohužel také pokud jsou emočně uspokojivé: naplňují důležitou psychickou potřebu. Takže například, na konci války tradiční vysvětlení Hirošimy pomohla japonským vůdcům naplnit řadu politických cílů, jak doma, tak v zahraničí.

Přenesme se do kůže císaře. Právě jsme navedli naši zem do katastrofální války. Ekonomika je v troskách. 80 % měst bylo bombardováno a vypáleno. Armáda se nemůže vzpamatovat z řady porážek. Loďstvo je decimované a uvázané v přístavech. Začíná se rozmáhat hladomor. Válka v celém svém rozsahu byla pohromou a, co je na tom nejhorší, my jsme svým lidem lhali o skutečném stavu věcí. Zprávy o kapitulaci pro ně budou šokem. Takže co dělat? Přiznat strašlivý neúspěch? Vydat prohlášení, že jsme se hrozivě přepočítali, opakovali chyby a svůj národ vystavili strašlivým škodám? Anebo všechno svést na neuvěřitelný vědecký průlom, který přece nikdo nemohl předvídat? A tak najednou, jednou ránou, všechny válečné neúspěchy byly svedeny na jadernou bombu, která zametla všechny chyby pod koberec. Bomba byla perfektní výmluvou za prohranou válku. Netřeba se přiznat k vlastním vinám, netřeba nic prošetřovat. Japonští vůdci mohli snadno tvrdit, že dělali, co mohli. Takže, v nejobecnější rovině, bomba pomohla ochránit japonské vůdce před zaslouženými obviněními.

Ale připsat porážku Japonska jaderné bombě mělo ještě další tři specifické politické účely. Zaprvé, pomohlo to udržet legitimitu císaře. Pokud byla válka prohraná ne kvůli chybám, ale kvůli nečekané zázračné zbrani nepřítele, pak by možná císař nadále mohl najít v japonském lidu podporu.

Zadruhé zapůsobila na mezinárodní sympatie. Japonsko vedlo válku agresivně a se značnou brutalitou vůči podrobeným národům. Jeho chování by jistě bylo po válce bylo všeobecně odsouzeno. Možnost překreslit Japonsko jako ublížený národ - bombardovaný nespravedlivě hrozivou zbraní - by pomohlo zlehčit některé otřesné zločiny, kterých se japonská armáda dopustila. Poukázání na jaderné útoky pomohlo ukázat Japonsko v příznivějším světle a umenšit podporu pro tvrdé poválečné tresty.

A za třetí, tvrzení že jaderné zbraně vyhrály válku, uspokojilo Americké vítěze. Americká okupace Japonska skončila až 1952 a do té doby USA mohly japonskou společnost pozměnit, jak jím bylo libo. Během prvních několika dní okupace se Japonští hodnostáři obávali, že Američané zruší císařský úřad. Také se mnozí obávali tribunálů za válečné zločiny (Soudy s Německými vůdci již probíhaly v době japonské kapitulace). Japonský historik Asada Sadao tvrdil, že v mnoha poválečných rozhovorech "Japonští hodnostáři ... se očividně velmi snažili vyjít vstříc Americkým tazatelům." Pokud Američané chtěli věřit, že bomba vyhrála válku, proč jim v tom bránit?

Připsat konec války atomové bombě sloužilo japonským zájmům v mnoha ohledech. Ale také Američané na tom měli svůj zájem. Pokud bomba vyhrála válku, pak by vnímání armády USA ve světě vzrostlo, diplomatický vliv USA v Asii a jinde by narostl a bezpečnost států by taktéž vzrostla. 2 miliardy dolarů investovaných do vývoje zbraně by nebylo promarněných. Ale pokud by, na druhou stranu, sovětský vstup do války donutil Japonsko kapitulovat, pak by Sověti mohli tvrdit, že během čtyř dnů dokázali to, co Spojené státy nedokázali za 4 roky, a naopak by to byla Sovětská armáda a diplomacie, jejíž pověst by byla posílena. Hlavně po vypuknutí studené války by bylo přiznání sovětského podílu na japonské kapitulaci velkým ústupkem.

Je zneklidňující, vzhledem k zde položeným otázkám, že důkazy o Hirošimě a Nagasaki jsou v jádru všeho, co si myslíme o jaderných zbraních. Tato událost je důkazem důležitosti jaderných zbraní. Pro jejich jedinečné postavení je zásadní ta myšlenka, že normální pravidla se nevztahují na jaderné zbraně. Je to důležitá míra pro jaderné hrozby: Trumanova hrozba, že Japonsko zažije "déšť zkázy", byla první explicitní jaderná hrozba. Je klíčem k auře obrovské síly, která obklopuje tyto zbraně a činí je tak důležitými v mezinárodních vztazích.

Co si s těmito závěry ale počneme, pokud zpochybníme tradiční příběh o Hirošimě? Hirošima je středobodem, z kterého vyplývají všechny ostatní tvrzení a požadavky. Ale přesto příběh, jak jej známe se zdá dosti vzdálen pravdě. Co si tedy pomyslíme o jaderných zbraních, pokud tento jejích zakládající mýtus, ten enormní úspěch japonské kapitulace, není opravdu ničím jiným než mýtem?


Zdroj: https://foreignpolicy.com/2013/05/30/the-bomb-didnt-beat-japan-stalin-did/

Překlad KSM

 

 

Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2018 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.