Energetika a ústavní smlouva

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

Twitter

Smlouvu o Ústavě pro Evropu dosud ratifikovalo 11 členských států EU. Francie a Nizozemsko tento dokument v referendu odmítly. Je skutečností, že stanovisko francouzských a nizozemských voličů přineslo vážné otazníky nad dalším vývojem Evropské unie. Šéfové států a vlád členských zemí EU rozhodli 16. 5. 2005, že ratifikace evropské ústavní smlouvy bude pokračovat a ratifikační proces se prodlouží.

Zároveň se dohodli zahájit debatu s veřejností o důsledcích negativních referend ve Francii a v Nizozemsku. Výsledky debaty budou vyhodnoceny na summitu v červnu 2006. Vláda České republiky prosazovala stanovisko, že kampaň pro evropskou ústavní smlouvu musí pokračovat. Premiér Jiří Paroubek k rozhodnutí summitu uvedl, že „nová situace nezpochybňuje pokračování ratifikačního procesu, jehož časový plán bude přizpůsoben každé konkrétní zemi." Dále vyjádřil názor, že pro Českou republiku mu připadá vhodný termín ratifikace na přelomu let 2006 a 2007 (zdroj http://euroskop.fcs.ihned.cz/).

Vzhledem k pokračování ratifikačního procesu je nyní nezbytné zamýšlet se nad důvody, které vedly francouzské a nizozemské občany k odmítnutí současné podoby ústavní smlouvy. Jedním z nich jsou obavy z pokračující liberalizace a všech negativních jevů, které by tento proces přinesl členským státům EU a jejich občanům. Francouzská levice vystoupila s požadavkem, aby budoucí Evropa zajistila svým občanům prosperitu, bezpečnost, mír a sociální spravedlnost. Současné znění evropské ústavní smlouvy však směřuje spíše k prohloubení liberalizace a omezování sociálních práv; vytváří podmínky pro militarizaci členských zemí, což zcela určitě není nejlepší cesta k mírové a bezpečné Evropě.

Hodnocení ústavní smlouvy se dosud odehrávala spíše v obecné rovině. Komentovala smysl Evropské ústavy a její vliv na evropský integrační proces. V další diskusi o evropské ústavní smlouvě bude zřejmě nezbytné věnovat velkou pozornost podrobnějšímu rozboru dílčích ustanovení textu ústavní smlouvy, který byl předložen k ratifikaci. Úvaha o tom, že zdánlivě bezproblémová ustanovení mohou velmi závažným způsobem ovlivnit nejen rozhodování národních států, ale také náš každodenní život i životní úroveň, je tématem tohoto příspěvku.

Nejcitlivějším problémem v dosavadních diskusích byla dělba pravomocí mezi členskými státy a orgány Unie. Pro hospodářskou politiku členských států je velmi významné, jakým způsobem vymezuje evropská ústavní smlouva článku I-14-2 oblasti sdílené pravomoci; tato úprava se výrazně dotýká i zájmů jejich občanů. Mezi oblasti sdílené pravomoci, které jsou pro náš stát s vysoce rozvinutou průmyslovou činností zvláště důležité, patří energetika.

Pokusme se nyní zjistit z oficiálního českého překladu jednotlivých článků, které se přímo nebo nepřímo týkají energetiky, jak sdílené pravomoci v této sféře mohou ovlivnit racionální hospodaření s energií a jaké mohou mít dopady na ostatní hospodářské oblasti našeho státu.

V evropské ústavní smlouvě je v části III „Politiky a fungování Unie“ začleněn samostatný oddíl 10, nazvaný přímo „Energetika“ a obsahující jediný článek III-256.

V tomto článku III-256, v odstavci 1, je politika a cíle Unie v oblasti energie definována takto:

a) zajistit fungování trhu s energií,

b) zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii a

c) podporovat energetickou účinnost a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie

Pro dosažení cílů uvedených v předchozím odstavci se přijme podle navazujícího odstavce 2 evropský nebo rámcový zákon, v němž se určí potřebná opatření. V dalším textu je uvedeno, že tento „evropský nebo rámcový zákon se nedotýká práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jakož i volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby zásobování energií, aniž je dotčen čl. III-234, odst. 2, písm. c)“.

A teď nastává první komplikace. Vrátíme se v ústavní smlouvě o několik stránek zpět a připomeneme si znění uvedeného článku, který nemá, nebo spíš nesmí být dotčen.

V tomto článku III-234, odst. 2 pod písm. c) je uvedeno, že Rada Unie přijme jednomyslně evropské nebo rámcové zákony, které stanoví „opatření, významně ovlivňující volbu členského státu mezi různými energetickými zdroji a základní skladbu jeho zásobování energií“.

V uvedeném článku není dostatečně vymezeno, kdy ve smyslu čl. III – 256, odst. 2 se evropské nebo rámcové zákony nedotknou práva členského státu stanovit podmínky pro využívání jeho zdrojů, volit mezi různými zdroji a rozhodovat o skladbě zásobování energií a kdy ve smyslu článku III-234 odst. 2, písm. c) bude rozhodovat Rada Unie podle evropských nebo rámcových zákonů „o opatřeních, významně ovlivňujících volbu členského státu mezi různými energetickými zdroji a základní skladbu jeho zásobování energií“ sama.

Pro úplnost a objektivní hodnocení je nutno uvést, že v článku III-256 se výslovně konstatuje, že Rada Unie přijme výše uvedené zákony jednomyslně. Jednotlivým členským státům tím tedy vzniká jakési právo veta v případě nesouhlasu s navrženými opatřeními. Povinnost jednomyslného souhlasu Rady Unie se však týká pouze fáze tvorby zákonů formulujících opatření v oblasti energetiky. V ústavní smlouvě se neuvádí nic o právech členských států ve fázi interpretace přijatých opatření v oblasti energetiky, kde lze v širokém rozsahu uplatňovat zdůvodnění, že podmínky, které si určitý členský stát stanovil pro využívání svých energetických zdrojů, narážejí na jiné dotčené články ústavní smlouvy, jimiž se řídí hospodářská politika Unie.

Názorným příkladem těchto dalších možných omezení pravomocí jednotlivých členských států v oblasti energetiky je úplná citace odst. 2 z článku III–234, zmíněného v předchozím textu. V úvodu tohoto odstavce 2 se uvádí, že Rada přijme jednomyslně evropské zákony nebo rámcové zákony, které stanoví opatření významně ovlivňující volbu členského státu v oblasti hospodaření s energií, aniž je dotčen článek III-172.

Nezbývá nám než listovat v evropské ústavě o několik desítek stránek nazpět a zjistit, co je uvedeno v tomto článku, který také nesmí být dotčen.

Článek III-172 stanoví zákonné postupy pro vytvoření a fungování vnitřního trhu Unie. V této souvislosti je vhodné upozornit na odstavec 6 tohoto článku, v němž se uvádí, že Komise má právo do 6 měsíců zamítnout vnitrostátní předpisy (tedy i z oblasti hospodaření s energií) poté, co prověří, zda neslouží jako prostředek diskriminace a zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy a zda nenarušují fungování vnitřního trhu.

V článku III-172 už o jednomyslném souhlasu, nutném pro přijetí zákonů, upravujících vytvoření a fungování vnitřního trhu, není ani zmínka.

Z předchozího rozboru je patrné, že v textu evropské ústavní smlouvy je pro oblast energetiky formulována dělba pravomocí mezi řídícími orgány Unie a jednotlivými členskými státy velmi nejasně. V evropské ústavní smlouvě jsou navíc formou ustanovení, která „nesmí být dotčena“ stanoveny další podmínky, které mohou výrazně omezit rozhodovací pravomoci jednotlivých členských států v oblasti energetiky a přispět k převážení pravomocí v oblasti energetiky ve prospěch orgánů Unie.

Připomeňme si rovněž, že podíl, v jakém mohou členské státy v oblasti sdílené pravomoci vykonávat tuto svou pravomoc a přijímat právně závazné akty, je podle článku I-12-2 dán rozsahem, „v jakém ji Unie nevykonala nebo se ji rozhodla přestat vykonávat“. Je zřejmé, že pro výkon sdílených pravomocí a podíl členských států na tomto výkonu bude určující rozhodování a postup orgánů Evropské unie.

Uvažujme nyní o možných důsledcích v případě uplatnění těchto dalších podmínek a s nimi souvisejících ustanovení:

Ø Bude-li mít Unie právo významně ovlivnit volbu členského státu mezi energetickými zdroji a skladbu jeho zásobování energií , může tím ovlivnit zcela zásadně i činnost, skladbu a rozvoj všech průmyslových odvětví. Zákony Unie, týkající se energetiky, tak mohou být pro jednotlivé státy jednoduchou bariérou rozvoje průmyslových činností, které nebudou žádoucí pro vlivné státy v Unii, respektive pro nadnárodní a nadevropské koncerny, které hospodářskou politiku Unie patrně také ovlivňují a usměrňují. Proto zřejmě není nutné, aby mezi oblastmi, v nichž má Unie sdílené rozhodovací pravomoci, byla oblast průmyslu. Rozhodování o rozvoji a skladbě průmyslu v jednotlivých členských státech lze nepřímo a účinně ovlivňovat prostřednictvím sdílených pravomocí v oblasti energetiky.

Ø Pravomoc Unie významně ovlivnit volbu členského státu mezi energetickými zdroji a skladbu jeho zásobování energií může mít kromě důsledku pro rozvoj a skladbu průmyslu zásadní vliv i na rozvoj spotřeby energií pro obyvatelstvo, na celkovou i regionální zaměstnanost a na životní úroveň obyvatel.

Ø Zákony Unie mohou vytvořit prostor pro vyloučení nebo omezení některých druhů energetických zdrojů v určitém státě (atomová energie, energie ze spalování uhlí) a mohou tak způsobit, že stát dosud zcela soběstačný v oblasti zásobování energií bude nucen některé své energetické zdroje vyřadit a energii za úplatu dovážet. Sekundární dopady na průmysl, zaměstnanost a životní úroveň v členských státech typu České republiky mohou být v takovém případě velmi citelné.

Vraťme se nakonec k tomu, co je v této oblasti snad nejdůležitější, tedy k hlavním cílům energetické politiky Unie, tak jak jsou uvedeny v článku III-256 evropské ústavní smlouvy a jak jsou citovány v úvodní části tohoto příspěvku.

Prioritním cílem číslo jedna je „zajištění fungování trhu s energií“; až na třetím místě je „podpora účinnosti a úspor energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie“.

V evropské ústavní smlouvě se cudně mlčí o tom, že jednou z důležitých podmínek pro vybudování funkčního trhu s energií je dokončení privatizace velkých energetických zdrojů v jednotlivých státech. Evropská ústavní smlouva je tak vlastně nástrojem k dokončení tohoto procesu.

Tato koncepce patrně vyhovuje velkým nadnárodním a hlavně nadevropským koncernům a finančním celkům, je však velmi sporné, jaké budou dopady pro jednotlivé státy Unie a jejich občany. Položme si v této souvislosti otázku, zda lze zcela vyloučit, že velké světové kapitálové skupiny, které získají vlastnictví velkých evropských energetických zdrojů, budou uplatňovat globální zájmy; tyto zájmy mohou být v rozporu s energetickou koncepcí Evropské unie a s potřebami členských států a obyvatel Unie.

Francouzští voliči si před referendem zřejmě mimo jiné uvědomili, jaké důsledky mohou vyplynout z toho, že jejich více než sedmdesát jaderných elektráren bude převedeno do privátní sféry. Bylo by velice žádoucí, aby se nad hlavním cílem, deklarovaným v evropské ústavní smlouvě pro oblast energetiky, zamysleli i naši voliči.

Předpokládejme spolu se zastánci současné podoby evropské ústavní smlouvy, že trh s energií bude řízen a usměrňován kvalitními evropskými zákony tak, aby toto riziko nenastalo; tyto zákony však doposud nejsou ani formulovány, tím méně pak ověřeny.

{moscomment}