Úvodní stránka arrow Teorie arrow Okuyan: "Nic jako 'lokální marxismus' neexistuje" Sunday, December 16 2018  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Okuyan: "Nic jako 'lokální marxismus' neexistuje"
Pondělí, 21 květen 2018

Speciální rozhovor s generálním tajemníkem Komunistické strany Turecka (TKP) Kemalem Okuyanem.

ICP (International communist press - Mezinárodní komunistický tisj), 16. května 2018

ICP udělal rozhovor s Kemalem Okuyanem, generálním tajemníkem Komunistické strany Turecka (TKP) dějinách i o aktuálních problémech mezinárodního komunistického hnutí. Kemal Okuyan mluví o úsilí o jednotu komunistického hnutí při současných rozporech, o příkladných formách spolupráce mezi jeho stranou a Komunistickou stranou Řecka (KKE) při společném zápasu.

ICP: Mohlo se mezinárodní komunistické hnutí zotavit z vážného traumatu, které utrpělo po pádu Sovětského svazu? Je tu nějaký úspěch, na němž má hnutí po rozpadu zásluhy?

Kemal Okuyan: Pro mezinárodní dělnické hnutí byla cena kontrarevoluce bezpochyby příliš vysoká. I dnes trpíme následky této tragédie. Ale pokud se vaše otázka týká komunistického hnutí nebo konkrétně postavení komunistických stran, měli bychom se podívat na období před rozpadem Sovětského svazu. Je značně kontroverzní, zda v době před kolapsem SSSR můžeme mluvit o mezinárodním komunistickém hnutí, které sdílelo společné cíle nebo, co je důležitější, mělo silné vazby k historickému úkolu, který dělá název "komunistický" relevantním. Ačkoliv prestiž a autorita Komunistické strany Sovětského svazu fungovaly asi jako lepidlo, důkladnější pozorování odhalí, že v 80. ani 70. letech nemělo komunistické hnutí strategickou jednotu. Mimochodem, bylo to jednoduše nemožné, když například eurokomunismus nebyl komunistický, nýbrž sociálně demokratický proud. Strany, které reprezentují tento proud, samozřejmě nemohou být jednoduše sníženy na sociálně demokratickou úchylku; jsou nositeli obrovského historického dědictví, přesto přijaly roli posunout komunistické hnutí, které se rozešlo se sociální demokracií hned po první světové válce, znovu na sociálně demokratickou půdu; roli, která posloužila k zakrytí rozdílů. Eurokomunismus je pouze příkladem; podobný problém můžeme vidět v případě komunistických stran u moci, tedy v socialistických zemích. Chyběla společná strategie, společná politická a ideologická linie, společná organizační kultura.

ICP: A měla by být?

KO: Komunistická strana, která neodpovídá specifikům dané země, která nepatří na území, kde bojuje, by se jednoduše stala karikaturou. Boje vedené v jednotlivých zemích jsou konec konců vázané na proces světové revoluce, ale strany přispívají tomuto procesu vedením svých bojů ve specifických podmínkách. Marxismus-leninismus je teorie, která nechává těmto specifikům místo, zatímco si navzdory tomu udržuje svůj mezinárodní charakter. Nic jako "lokální marxismus" neexistuje; tak jako "modely socialismu." Marxismus-leninismus spoléhá na základní předpoklady a silnou disciplínu založenou na hledání cesty k revoluci, nikoliv na hotové plány. Je zřejmé, že podmínky boje v Německu a Turecku, ve Spojených státech a Indii, nebo ve Španělsku a Mexiku jsou rozdílné, což vytváří odlišné priority, metody a taktiku. Ale skutečná síla marxismu-leninismu je v jeho schopnosti vložit takovou rozmanitost do holistické, univerzální teorie. Zpět k vaší otázce, komunistické hnutí musí mít společnou strategii, společnou politickou a ideologickou linii a společnou organizační kulturu ve všech zemích. Tohle je revoluční, tohle je, oč bychom měli historicky usilovat. A tohle jsme postrádali.

ICP: Od kdy? Chci říct, kdy přesně tento smysl pro kolektivitu oslabil nebo zcela zmizel?

KO: Bylo by špatně říct přesné datum. Toto je proces, který má objektivní hlediska. Světové komunistické hnutí má obtíže s vytvářením společné revoluční strategie po značné revoluční vlně, která následovala Říjnovou revoluci. Úkol chránit velký úspěch, tj. Sovětské Rusko, na jedné straně, a ústup revoluční vlny, která učinila svůj poslední velký skok v Evropě v říjnu 1923 v Německu, na straně druhé, přiměly Komunistickou internacionálu, která zdůrazňovala kolektivitu v roce 1919 a snažila se rozbít sociálně demokratickou hegemonii v dělnickém hnutí ve vyspělých státech Evropy, učinit sofistikovanější strategická rozhodnutí. Toto byla v jistém smyslu objektivní situace, přesto šlo také o výsledek vrozených nemocí zděděných komunistickým hnutím v jistých kapitalistických zemích po II. Internacionále. Revoluční zásahy bolševiků po roce 1917 do mezinárodního dělnického hnutí, jehož byli rovněž součástí, neodstranilo, ale potlačilo tyto vrozené nemoci. Nicméně jak se samy násilně vnutily jiné priority, tyto poruchy začaly v hnutí najednou převažovat. Úkol udržet a bránit socialismus v jedné zemi byl revoluční, ale také usnadnil upuštění jistých stran od myšlenky revoluce. To samé platí i pro boj proti fašismu. Přesto můžeme říct, že do svého konce v roce 1943 Komunistická internacionála a její nejvýznamnější strana v Sovětském svazu, zvládly udržet komunistické strany na revoluční cestě. Pochopitelně to neznamená, že nedošlo k žádným chybám, což by bylo jednoduše metafyzické hodnocení.

ICP: O jaké chyby šlo? Samozřejmě, když přijde na boj, budou chyby, a na čem skutečně záleží, je vzít si z nich poučení. Přesto, které chyby byste chtěl zdůraznit konkrétně, když se podíváte na historii Komunistické internacionály?

KO: Jak víte, po Velké říjnové revoluci bylo tou zemí, na kterou se každý díval a od níž měl každý velká očekávání, Německo. Je zřejmé, jak by vítězství revoluce v Německu ovlivnilo světové dějiny. Mimochodem, to nebylo pouze toužebné uvažování, německá revoluce byla v plném proudu, možná zpočátku buržoazního charakteru, ale následně jako proletářská revoluce. Rovněž by bylo klamné považovat porážku německé revoluce za nevyhnutelnou a přisoudit ji čistě a jednoduše chybám vedení Komunistické strany Německa. Nicméně mezi konci let 1918 a 1923 došlo ke dvěma historickým momentům, v nichž se dělnická moc, jejíž přítomnost byla v této době trvale pociťována, stala obzvlášť silnou možností: Tažení Rudé armády do Polska roku 1920 a "Německý říjen" 1923. V roce 1920 byla formule "Rudá armáda + německý proletariát = světová revoluce" dost oblíbená. Dnes nám to může znít trošku dětinsky, příliš romanticky, ale když Rudá armáda zahájila své tažení na Varšavu, nic se nezdálo stát v cestě svazku ruského a německého proletariátu. Všichni bolševičtí vůdci, bez výjimky, byli přesvědčeni, že světová revoluce získá obrovské zázemí, jakmile bude svržena reakční vláda v Polsku. To se nestalo; Rudá armáda byla neočekávaně poražena v době, kdy se provizorní revoluční vláda Polska vedená Felixem Dzeržinským připravovala převzít úřad ve Varšavě.

ICP: Říkáte tomu "neočekávaná" porážka. Znamená to tedy, že došlo k neočekávaným chybám?

KO: I když není zcela nesprávné přisuzovat porážku nerealistickému odhadu třídních rozporů v Polsku, taková analýza by byla nedostačující. Nemusíte být vojenskými experty, abyste si uvědomili, že vojenské tažení Rudé armády do Polska bylo řízeno hrozně. Ačkoliv byl později obětním beránkem porážky učiněn Stalin, tak jako byl obviněn téměř ze všeho ostatního, slabošské a nekonzistentní vedení Kameněva, který válku řídil celkově, a Tuchačevského, jež vedl Rudou armádu, možná zabránilo světové historii nabrat zcela jiný kurz. Byly to kolektivní chyby; nikdo jich nemohl být zproštěn. Nicméně je nutné uznat, že Stalin a Buďonnyj, kteří mohli být zodpovědní až na druhém místě, protože v té době měli mise na jiných frontách občanské války, nemohou být obviňováni z porážky.

ICP: Takže nesouhlasíte s těmi, kteří tvrdí, že revoluce v Německu v roce 1923 byla nemožná?

KO: V roce 1923 bylo stanoveno i přesné datum pro povstání, což bylo rovněž schváleno Komunistickou internacionálou. Komunistická strana Německa se odpovídajícím způsobem připravila. Byly zavedeny vojenské výbory, vysláni funkcionáři z Moskvy... Stovky tisíc, dokonce miliony dělníků, jak členů strany, tak nestraníků, čekaly na tento historický moment. Povstání bylo z jistých důvodů na poslední chvíli zrušeno, ale z toho či onoho důvodu proběhlo v Hamburku, a jelikož se stalo izolovaným incidentem, muselo se stáhnout. Teprve tehdy bylo zřejmé, že Německá revoluce se nestane. Došlo do této chvíle k nějakým subjektivním chybám? Samozřejmě! Komunistická strana Německa (KPD) od roku 1919, kdy byla založena, stále váhala, ale navzdory tomu byla revoluční militantní stranou, která fungovala s obrovským nasazením. Všichni vědí, jak byli zavražděni Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht; ale vražda členů KPD se tehdy stala "běžnou" událostí. I přes všechen útlak byla KPD stranou usilující o revoluci, strana v duchu Kominterny.

ICP: Ale selhala...

KO: Určité objektivní podmínky v Německu také hrály roli v jejich selhání. Nicméně z našeho pohledu, tak jako byla Ruská revoluce praktickým ověřením leninistického konceptu avantgardní strany, Německá revoluce byla ukázkou toho, co se stane, když se někdo drží stranou od tohoto konceptu.

ICP: To je to, co KPD udělala?

KO: Když byla založena, KPD byla stranou, která oceňovala frakce, stranou, která se vyhýbala centralizaci. Navzdory své militantnosti a navzdory všem obětem, které učinila, toto byly klíčové slabosti, které zabránily straně naplnit svou revoluční misi. A navíc tu byl i ten fakt, že sociální demokracie nemohla být oslabena. Je to dlouhý příběh, ale když se tohle vše dělo, především bylo pro Komunistickou internacionálu docela nešťastné mít Zinovjeva a Radeka jako funkcionáře zodpovědné za Německo. Navrch k váhání přítomnost odlišných tendencí v německé straně, dva prestižní vůdci, kteří spíš více než méně dělají nekonzistentní, nevyzpytatelné zásahy. Důvod, proč to zdůrazňuji, je, že začátek 20. let byl obdobím rozhodujícího vlivu na mezinárodní komunistické hnutí v následujících letech. Z tohoto období vyplynuly dva klíčové výsledky: Především, Sovětský svaz, který byl prohlášen nefunkčním, dokázal žít a po krátkém oddechu začal dosahovat enormních průlomů směrem k ustanovení socialismu. A za druhé, německá revoluce, která byla považována za nastávající, byla poražena. Bylo velmi složité, vlastně nemožné, vytvořit souvislou společnou strategii z těchto dvou výsledků. Nicméně do konce 2. světové války existovalo komunistické hnutí, které bylo sebevědomé, které dokázalo vytvořit společné hodnoty a přesvědčit stovky milionů chudých o možnosti jiného světa.

ICP: Co se po 2. světové válce stalo?

KO: To je období, u kterého se nemůžete omezit na stručné odpovědi, ale dovolte mi to říct takto neúprosně: Revoluce v západní Evropě byla odvolána. Já neobhajuji avanturismus a k revolucím nedochází v důsledku "rozhodnutí." Přesto je nemožné považovat cestu zvolenou dvěma "nejsilnějšími" komunistickými stranami v Evropě, francouzskou a italskou stranou, jako taktický ústup. Musíme uznat, že sociálně demokratické choroby, které byly potlačovány Komunistickou internacionálou a příležitostně mírněny revolučním dědictvím v rámci těchto stran, se vrátily, a Sovětský svaz procházel obdobím, které mu neumožňovalo přijmout vůči tomu protiopatření. Opakuji, nezamýšlím činit hromadné úsudky, ale mluvím o hlavní tendenci. Upuštění od myšlenky socialismu na nejdůležitějším místě třídního boje, tj. v Evropě, vytvořilo nepříznivé důsledky pro mezinárodní komunistické hnutí po celém světě.

ICP: Rád bych se vrátil ke své předešlé otázce, jestli mohu. Mohlo se mezinárodní komunistické hnutí zotavit z traumatu?

KO: Ne, vlastně jaksi mluvíme o tom, proč trauma nemůže být překonáno. Trauma není způsobeno pouze rozpadem Sovětského svazu. Krom toho, kdyby ve světě bylo komunistické hnutí, které je loajální svým principům, které z celého srdce přijalo své revoluční dědictví a mělo společný cíl, Sovětský svaz se nemusel zhroutit. Mluvíme o Sovětském svazu, který nedostal patřičnou zpětnou vazbu od revolučního vývoje ve světě.

ICP: Dává to Trockému za pravdu?

KO: Ani náhodou! Dá se říct, že se vzdáváme světové revoluce, když uznáme nutnost obrany socialismu v jedné zemi? Konec konců, cíl ustanovit komunismus po celém světě je naším smyslem existence. Je to obtížný, nejistý, nahodilý proces. Chci říct, před rozpadem Sovětského svazu neexistovalo žádné komplexní mezinárodní komunistické hnutí zaměřené na revoluční cíl. Došlo ke spoustě skvělých úspěchů a zaujetí významných pozic; může tohle vše někdo popřít? Ale buďme realističtí, argument "skutečnost revoluce," který převládal, dokonce zesílil v jednom z nejtemnějších období lidské historie, 30. a 40. letech 20. století, se stal zjevným v Africe a Latinské Americe v 60. a 70. letech, ale v Evropě ne. Bylo by zjednodušením přisoudit tento fakt pouze objektivním podmínkám. Někdy revoluční vlna nemusí existovat, kapitalismus může udržovat relativní stabilitu, avšak mise komunistických stran je udržet revoluční volbu aktuální a připravenou.

ICP: Dnes se komunistické strany scházejí jednou za rok. Mezinárodní setkání komunistických a dělnických stran je pravděpodobně nejrozsáhlejší úsilí od rozpadu Sovětského svazu. Jaký je význam těchto setkání? Je možné na nich vytvořit společnou strategii?

KO: Je velkým úspěchem samo o sobě to, že pořádáme tato setkání v posledních 20 letech pravidelně. Všechny strany, nejdříve a především Komunistická strana Řecka, která vynakládá úsilí a vyčleňuje prostředky k uspořádání těchto setkání, sloužily významnému historickému účelu. Pokračování těchto setkání je stěžejní z celé škály důvodů: Strany bojující v různých podmínkách se na těchto setkáních sejdou, vzájemně si naslouchají a zaujmou společný postoj k určitým problémům. Nicméně je zjevné, že společná strategie tu zformována být nemůže. Na tohle byla ta setkání konec konců zaměřena, ale za současných okolností je marné doufat, že setkání komunistických stran přijdou se společnou strategií.

ICP: Proč? Jsou v názorech zásadní rozdíly?

KO: Rozdíly v názorech budou, to je nanejvýš přirozené. Kromě toho, v daném momentu se nehoníme za absolutní pravdou. Na čem doopravdy záleží, je orientace. Komunistické strany mohou občas zaujmout špatné postoje, ale co je skutečně důležité, je mít konzistentní orientaci, která může napravit, kompenzovat takové chyby. Není nutné to skrývat; dnes nemáme společnou orientaci v rámci komunistických stran ve světě.

ICP: Jaké jsou hlavní rozdíly v orientaci? Je možné formulovat různé politické linie?

KO: Není mnoho prostoru pro černobílou klasifikaci. V mnoha stranách probíhají vnitřní spory, nebo můžeme pozorovat takové případy, kdy se určitá strana může změnit tím nebo oním směrem. Samozřejmě existují i strany, které se v historických úvahách rozhodly a představovaly tak určitý postoj v tomto ohledu. V podstatě zde vidíme dva základní přístupy: některé strany považují socialismus za konečný, ne aktuální cíl a jiné priority označují za své strategické cíle, což může být v některých případech nezávislost, mír, demokracie, oslabení americké hegemonie nebo v jiných, snaha o vybudování sekulární společnosti. Jiné strany zdůrazňují aktuálnost socialismu a odmítají takzvané předběžné (přechodné) fáze před socialistickou revolucí. Samozřejmě se tento základní rozdíl projevuje téměř na všech tématech; například se objevují výrazné rozdíly v politikách spojenectví. Jak jsem již řekl, jsou také po ruce přechodové varianty.

ICP: Nevyskytly se takové rozdíly během sovětské éry?

KO: Samozřejmě, že ano, ale upřímně řečeno, převládající tendence po druhé světové válce byla stáhnout cíl socialistické revoluce. Je jisté, že to narušilo mezinárodní hnutí.

ICP: Byla Komunistická strana Sovětského svazu u kořene této volby?

KO: Částečně. Ale nechci činit Sovětský svaz odpovědný za to, že mezinárodní komunistické hnutí zcela nesetřáslo vliv druhé internacionály. V tomto okamžiku jde o historický fakt.

ICP: Je možné říci, že dnes určité strany dominují v mezinárodním komunistickém hnutí?

KO: Samozřejmě existují komunistické strany, které mají významný vliv. Pokud vyvíjíte skutečný politický boj, pokud jste zapojeni do teoretické a politické práce, pokud jste schopni přidělit zdroje mezinárodním vztahům, není nic přirozenějšího, než mít takový význam. Nicméně žádná z komunistických stran, která by mohla být považována za skutečnou politickou stranu, by nemohla prostě jen následovat něčího příkladu. Vzali jsme si ponaučení z minulosti. V tomto ohledu je na mezinárodních setkáních nejdůležitějším kritériem rovnost mezi stranami a nezasahování do vnitřních záležitostí.

ICP: Ale neexistuje rozdíl mezi velkými a malými stranami?

KO: Jaká jsou kritéria rozlišování mezi velkými a malými stranami? Výsledky voleb? To je iluzornější častěji než by se myslelo. Být parlamentní stranou může znamenat revoluční činnost, ale ne vždy nutně. Může to být výsledkem reformistické tendence. Zohlednění volebních výsledků jako základního parametru pro ocenění komunistické strany je pro marxismus něco cizího. Postavení země v imperialistickém světě? Podle našeho názoru jsou tato kritéria jasná: používá dotyčná strana svůj potenciál pro účinný boj za socialismus? je loajální k základním principům marxismu-leninismu? udržuje a posiluje svou povahu jako strany pracující třídy? Mimoto neexistuje nic takového jako velké a malé strany.

ICP: A co strany u moci?

KO: Postavení komunistických stran u moci je poměrně komplikované. Nepochybně s přihlédnutím k současným globálním podmínkám můžeme do určité míry zpochybňovat jejich priority v zahraniční politice, v jejich hospodářské politice, sociálních cílech apod. Může být diskuse, kritika. To je jiná věc ... Přesto se stává skutečným problémem, když požadavky zahraniční politiky komunistických stran zatlačí do pozadí mezinárodní komunistické hnutí. To by bylo nepřijatelné; žádná z revolučních komunistických stran by to nepřijala.

ICP: Existuje takový záměr?

KO: I kdyby takový záměr neexistoval, existuje taková objektivní situace. S politováním musím připustit, že dnes geostrategické výpočty nahrazují požadavky světového revolučního procesu. Bez ohledu na nevýhodné poměry moci, která dnes existují ve vztahu k dělnické třídě, by komunistické strany nikdy neměly dovolit, aby byly pohlceny v pohybech zahraničních záležitostí. Udržení třídní perspektivy je pro komunistické strany zásadní. Kdykoli to ztratíme z dohledu, jsme odsouzeni k chybám.

ICP: Máte úzké vztahy s Komunistickou stranou Kuby, která je již dlouhou dobu vládnoucí stranou. Už jste někdy zažili nějaký požadavek nebo přání poskytnout poradenství vaší straně?

KO: Rozhodně ne! Utvořili jsme své vztahy s Komunistickou stranou Kuby, když jsme byli menší politickou organizací. V té době jsme měli stejnou strategickou orientaci jako dnes. Aktuálnost socialismu, odmítnutí etap v procesu socialistické revoluce a tak dále. Komunistickou stranu Kuby jsme nikdy neslyšeli zpochybňovat a ani naznačovat pochybnosti o našich strategických preferencích. Vždycky se snažili chápat. Ve skutečnosti jsme se to byli my, kdo se často ptal, proč uplatňují konkrétní politiku, a vždy velmi zrale odpověděli na naše dotazy. Můžeme mluvit o naší vlastní zkušenosti - a ne, Komunistická strana Kuby vždy přijala ve svých vztazích s TKP revoluční postoj. To nutně neznamená, že se všemi našimi pozicemi souhlasí. Na druhou stranu vám mohu říci toto: vždy jsme respektovali a chápali preference Kuby v zahraniční politice. Měl bych však dodat, že izolovaně země jako Kuba mohou dosáhnout pouze omezených výsledků ve výstavbě socialismu. Nejde jen o jejich úkol, ale v konečném důsledku je také v zájmu Kubánců nový rozmach ve světovém revolučním procesu. Kromě toho vládní strany nemohou určit tempo, cíle a nástroje bojů vedených v kapitalistických zemích.

ICP: Co nám můžete říct o vašich vztazích s Komunistickou stranou Řecka (KKE)? TKP a KKE v posledních letech zintenzivnily svou spolupráci. Některé kruhy mají dojem, že TKP je pod vlivem KKE.

KO: Udržujeme vztah s Komunistickou stranou Řecka, který lze nazvat příkladným. Určitě s tím má hodně co do činění sousedství našich zemí, společná historie a kulturní podobnosti. Můžeme k tomu přidat povinnost jednat společně proti nevraživostem vyvolaným kapitalistickými třídami obou zemí a imperialismem obecně. Přesto je v našich vztazích s KKE skutečně charakteristické, že obě strany jednají na stejném souboru priorit, pokud jde o strategické otázky boje o socialismus a náš pohled na dějiny komunistického hnutí. Tyto sdílené body již byly uvedeny; vnímali jsme třídní boje ze stejného pohledu dříve, než se vztahy mezi našimi stranami dostaly na takovou pokročilou úroveň. Ve skutečnosti to bylo přesně to, co způsobilo rozvoj našich vztahů; Jinak nikdo není nikým vlečen. Mimoto ve všech otázkách neříkáme totéž, ne vždy jednáme stejným způsobem. A opět, obě země mají také odlišnosti, mimo své podobnosti. Komunistické strany se nicméně navzájem učí, ptají se, snaží se vzájemně porozumět. Odstranili jsme protokoly, diplomacii v našich vztazích; postavili jsme bratrský, přátelský vztah založený na vzájemném respektu. Ano, učíme se z bohaté bojové zkušenosti, úspěchů v dělnickém hnutí, stranické kultury KKE a my k tomu nemáme žádné stížnosti. Nemohu mluvit za ně, ale jsem si jistý, že se od TKP také hodně naučili. Pokud vaše otázka znamená nějaký "ve vleku KKE", není to ani věc diskuse. KKE a TKP jsou strany, které se z minulosti poučily. Náš slovník zahrnuje solidaritu, vzájemnou pomoc, kritiku, porozumění, soudružství, společný boj, ale ne oddanost, protěžování nebo budování sekty. Kromě toho je směšné si myslet, že KKE, která má tolik vlastních zodpovědných starostí by převzala zodpovědnost ostatních stran. Vedeme naše vlastní zápasy, přesto jednáme a přemýšlíme společně na určitých platformách, abychom světový revoluční proces posunuli vpřed, což je naše společné poslání. To je vše. A také tuto pokročilou formu vztahů provádíme s jinými stranami. Respektujeme každou stranu, která podporuje boj za socialismus; jsou to naši soudruzi.

ICP: Chtěl bych se vrátit k předchozí otázce; uvedl jste příklady, ve kterých byla ztracena třídní perspektiva. Můžete nám poskytnout konkrétnější příklady?

KO: Mohu vám dát příklad, který se týká zejména Turecka. Erdogan a jeho strana přišla k moci v roce 2002 s otevřenou podporou Spojených států a Evropské unie, přesněji s podporou mezinárodních monopolů. A jaké byly argumenty, které přinášely? Turecko nebylo demokratickou zemí, armáda střílela, Kurdové byli pronásledováni a Erdogan by to mohl změnit ... To všechno o Turecku bylo pravdivé, ale nelišilo se to od ospravedlnění invaze do Iráku, která používala Saddáma jako záminku! TKP se pokusila varovat komunistické strany před Erdoganem co nejdříve, ale upřímně řečeno, Erdogan byl buď implicitně, nebo explicitně podporován těmi, kdo říkají "nejdřív demokracie", protože jen málo lidí v Evropě věřilo, že v Turecku je schůdný boj za socialismus. Především tím, jak se pohled některých stran na kurdskou otázku rozešel s marxismem, měli pro Erdogana spoustu soucitu. V té době vnímali Erdogana jako muže, který vyřeší kurdskou otázku. TKP na druhé straně byla tvrdě kritizována, neboť tvrdila, že "kapitalismus není schopen vyřešit žádný ze zásadních problémů". A v Turecku byla TKP téměř viněna za to, že prosazovala fašismus svým "obezřetným postojem" vůči AKP. Teď už po 16 letech je TKP znovu kritizována za to, že se nezúčastnila koalice proti Erdoganovi, která zahrnuje výhonek fašismu, několik islamistických hnutí, sociálních demokratů a liberální levici. Celý tento nepořádek je výsledkem rozchodem s třídní perspektivou.

ICP: Existují ale i ti, kteří tvrdí, že se Erdogan přesunul do antiimperialistického tábora ...

KO: Tento podivný argument má za sebou tragikomický příběh. Od roku 2006-2007 se Erdogan a jeho strana snažily kvůli přesunu regionálních ambicí turecké buržoasie do zahraniční politiky na jedné straně podílet se na regionálních projektech Spojených států a na druhé straně získat prestiž v arabském světě. Politické napětí, které se před mezinárodním veřejným míněním udržovalo prostřednictvím protizápadní a protiizraelské rétoriky, sloužilo tomuto účelu. Dokonce šli dále a říkali, že by "vyhnali NATO z této oblasti" svým kontaktům na vysoké úrovni s představiteli zemí, které mají problémy s USA. Tato demagogie šla na ruku nejen v arabském světě, Latinské Americe; co je horší, dokonce i některé komunistické strany začaly vidět Erdogana jako antiimperialistického vůdce. V tomto předpokladu je velká a hrubá chyba a příčina této chyby leží v iluzi vnímání "mezinárodních vztahů" jako samostatné oblasti. Věřit, že buržoazní politik může v mezinárodních vztazích převzít "pozitivní" roli bez ohledu na jeho roli ve své vlastní zemi, je politickým mýtem, který vždy vyvolává potíže. Když ti, kteří viděli Erdogana jako "soudruha", si uvědomili, jakou úlohu má v Sýrii, škoda už byla učiněna.

ICP: Mluvím o dnešku. Existují lidé, kteří vnímají Erdogana jako antiimperialistického vůdce.

KO: Pokud vidíte život očima ruské elity, očima Putina, můžete si to myslet. Se vší úctou, nezmění se význam vládnoucí strany v Turecku, její třídní charakter, když se v mezinárodních vztazích přizpůsobí tomuto či onomu táboru, když dojde k určitým posunům v systémech spojenectví nebo když udělá určité manévry jako vyjednávací ústupek. Navíc musím připomenout, že se Erdogan od NATO neodvrací; jednoduše s ním vyjednává, aby dosáhl výhodnější dohody. Ti, kteří nyní podporují Erdogana, opět budou rozzuřeni, až toto vyjednávání skončí. Komunistické hnutí by nemělo dovolit, aby takové usuzování pronikalo do jeho řad.

ICP: Zmínil jste Sýrii. Je možné říci, že podobná chyba byla učiněna v průběhu tzv. arabského jara?

KO: Samozřejmě, že je! Nikdo by neměl popírat hněv pracujících mas vůči chudobě a korupci během arabského jara; ten byl spravedlivý a legitimní. Od samého počátku však bylo zřejmé, že hněv, který se přelil do ulic, byl manipulován imperialistickými centry a vůbec žádná revoluce neexistovala. Bohužel některé z analýz provedených během počátečních fází arabského jara ve jménu našeho komunistického hnutí byly neuvěřitelné. Nyní jsou zapomenuty, ale jakmile je třídní perspektiva opuštěna, jakmile se tzv. řešení a polarizace uvnitř kapitalismu stanou hlavní politickou agendou komunistů, čekají nás jen další nové chyby.

ICP: Znamená to další rozdělení?

KO: Ne tak přesně. Komunistické strany mohou mít strategicky protichůdné postoje, které by znamenaly, že rozdělení budou nevyhnutelné. V současné době by však měla být zachována volná celistvost (což je ve skutečnosti současná situace); diskuse, výměna myšlenek a názorů, předávání zkušeností a solidarita. Kromě toho musíme mít na paměti, že politické strany mají dynamický charakter a podstupují určité přeměny. Jiné strany mají nějaký postoj na papíře, ale těžko můžeme říci, že se zabývají skutečnou politickou prací. V tomto okamžiku by měla převládat zásada rovnosti a nevměšování. Existuje však rozdíl mezi nezasahováním do vnitřních záležitostí a dodáváním věrohodnosti určitému druhu sebe-ospravedlňování, jako je "vím nejlépe, co se děje v mé zemi". Taková věc neexistuje; takový přístup nutně zahrnuje metafyziku. Musíme zdvořile diskutovat, navzájem se kritizovat, naučit se poslouchat. Strany, které jsou k sobě blíže, se již shromažďují na několika platformách. V Latinské Americe existují takové subjekty. TKP se také účastní Evropské komunistické iniciativy a Mezinárodního komunistického revue. To však nepředstavuje překážku pro to, abychom vytvořili bilaterální vztahy s jinými stranami nebo abychom se dostali do kontaktu na jiných platformách. Nadcházející období bude obtížné, ale všechno bude lepší.

Překlad KSM

Zdroj: http://icp.sol.org.tr/interviews/okuyan-there-no-such-thing-local-marxism

 

 

Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2018 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.