Úvodní stránka arrow Ze zahraničí arrow Venezuela - válčiště pro boj USA proti Rusku o ovládnutí ropy a plynu ve světě Friday, September 22 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Venezuela - válčiště pro boj USA proti Rusku o ovládnutí ropy a plynu ve světě
Pondělí, 03 červenec 2017

Druhá verze "barevných revolucí" také pro Venezuelu?

První verze "barevných, nenásilných revolucí" byly využity při likvidaci režimů evropských socialistických států a SSSR. Následovala Jugoslávie, Gruzie, Ukrajina a Kyrgyzstán.

Hlavním rysem těchto "revolucí" byl jejich nenásilný průběh. Změna režimu byla založena na principu nedopustit se násilí, zahnat vládu - za podpory mohutného útoku zahraničních i domácích opozičních médií do slepé uličky, ze které bylo jediné východisko - demise. Přesně podle scénáře zpracovaného americkým politologem Gene Sharpem ve druhé polovině minulého století.

Režimy, které nebyly schopny likvidovat západními tajnými službami takto připravený převrat, ztrácely západními médií deklarovanou "legitimnost" a moc přecházela k loutkám, vysoustruženým dlouho předem v USA a EU. Vše probíhalo prakticky bez krveprolití. Leckde se však scénář nepodařilo dodržet. Lukašenko se první postavil na odpor a "pátou kolonou" zmanipulovaný dav, který měl kamuflovat "barevný převrat" prostě násilím rozehnal.

Klišé přestalo fungovat a autoři scénáře si vzali "time out". Tehdy nebyli připravení na moment, že se místní vláda postaví na ozbrojený odpor.

Nyní ve druhé etapě "barevných revolucí" je patrné, že původní typ revoluce získal nadstavbu. Po dalším upevnění koalice USA - NATO - OSN, nemá již nenásilný charakter "barevných revolucí" takový význam a scénář doznal změn: předem připravené provokace, organizované tajnými službami Západu mají donutit vlády napadených států nechat se zatáhnout do ozbrojených střetů s profesionálně připravenými provokatéry - teroristy, jejichž akce - masakry demonstrujícího civilního obyvatelstva jsou masmédií prezentovány světové veřejnosti jako akce armády a tajných služeb napadeného státu. Do vytváření představy o zločinnosti režimu (Kaddáfí, Assád, Chávez, Maduro ) se ihned zapojí americké, tak zvané "nevládní" organizace , které se snaží dostat své invektivy proti režimu do RB OSN, jejím prostřednictvím k Mezinárodnímu trestnímu soudu a pochybná nelegitimnost bránící se vlády se má změnit v mezinárodně přiznanou.

Následuje uměle vyvolána občanská válka, bombardování a pozemní intervence.

S tím vším jsme se mohli setkávat i dříve, Nyní je vše zahrnuto do jediné koncepce likvidace vzpurných režimů.

Scénář po zobecnění:

1. Vytvoření páté kolony, jako spolehlivého nástroje pro svržení dosavadní vlády. Stávající politické, ideologické i sociální rysy napadeného státu nemají podstatný význam. Proti vládě lze využít a zmanipulovat všechny. Pro organizátory převratu je pátá kolona pouze zásobárnou osob, z nichž má každá sehrát svůj přesně stanovený úkol a skončit. Nevůle a nespokojenost existuje v každém státě a za každého režimu a zbývá najít ty, na které je možné vsadit.

2. Po vzniku a stabilizaci jsou skupinám páté kolony přiděleny úkoly typu:

a) Diskreditace libovolného člena vedení státu. Není důležité zda dobrých nebo špatných - základní linií se musí stát teze - špatné je všechno.

b) Dosáhnout ztotožnění představitelů režimů s přívlastky "tyran" nebo "diktátor".

c) Diskreditovat bezpečnostní a soudní orgány i armádu až do stupně společenské nelegitimity.

d) Nafouknutí reálně existujících problémů - společenských, národnostních a ideologických s cílem hluboké stratifikace obyvatelstva.

e) Připravit provokace na poklidných demonstracích, vyvolat protiakce režimu a pak režim obvinit z libovolných zločinů - dav v afektu nebude akceptovat pravdivé protiargumenty.

f) Krev a mrtvoly - pátá kolona musí dosáhnout toho, aby se v médiích domácích a hlavně celosvětových objevila na ulicích krev a mrtvoly. V době počítačové techniky si média poradí i bez toho. Hlavně je dosáhnout označení režimu za krvavý, který nemá právo na existenci.

Společenské vědomí obyvatelstva musí zahltit názor, že v boji s režimem je legální jakákoliv forma odporu, včetně vražd státních představitelů.

3. Po splnění těchto základních cílů, začínají pátou kolonu otevřeně podporovat zahraniční kurátoři, kteří ji až dosud tajně vytvářeli a zajišťovali pro ni finanční, mediální a organizační podporu i nábor a přípravu kádrů budoucí "barevné revoluce".

V etapě skryté přípravy "barevné revoluce" je možné sledovat následující aktivity:

a) Aktivní mediální kampaň vedoucí až k plné diskreditaci vládnoucího režimu v zahraničí.

b) Prohlašování nejvyšších politických a ekonomických představitelů za "persona non grata". (Již v této etapě je část elit napadeného státu ochotna, s cílem udržet si vysokou životní úroveň, jít cestou zrady.)

c) Zmrazení soukromých i státních účtů v zahraničních bankách a konfiskace majetku v zahraničí. Blokování účtů má smysl nejen proto, že je vládnoucí režim zbaven části finančních rezerv. V případě ozbrojené intervence - tedy hlavně bombardování nebo pozemní agrese ve vyprovokované občanské válce budou tyto prostředky využity k amortizaci výdajů s přípravou "barevné revoluce" a nákladů na poválečnou rekonstrukci napadené země, kterou si státy účastnící se intervence nestydatě nechají zaplatit.

d) Zavedení nejrůznějších sankcí proti státům s "krvavými režimy" (při tom již ani formální souhlas OSN není potřebný). Většina členských států OSN je závislá na koalici USA - NATO - OSN a bez problémů tyto sankce podpoří. Soukromé společnosti, které až do "revoluce" spolupracovaly s napadeným režimem, začnou rychle podporovat Západem dosazenou vládu, aby nepřišly o všechny své investice.

e) Veřejné obviňování čelních společenských a politických představitelů režimu v duchu klišé "režim ztratil legitimitu", "režim má ruce od krve" a konečné výzvy "režim se musí vzdát za každou cenu".

Vláda se pod tlakem dostává do politické, ekonomické i informační blokády a ztrácí původně masovou podporu obyvatelstva.  

V tomto okamžiku zahajuje pátá kolona veřejné protesty, na nichž požaduje plnou a nediskutabilní výměnu zločinné vlády. Bez velmi tvrdých represivních opatření je prakticky nemožné pátou kolonu potlačit. Je organizována na principu síťové struktury, při tom její hlavní koordinátoři jsou za hranicemi státu.

Systém je koordinován přes Internet. Stát se brání blokováním webových stránek, sociálních sítí a nejrůznějšími druhy cenzury. Světová i domácí opoziční média ho obviní ze zbabělosti, z potlačování svobody a ze strachu z lidových mas. Zadržování aktivistů a provokatérů vládními sílami jen přilévá oleje do ohně. Informační kampaň - vláda se dopouští politických represí proti protestujícím - rychle zesiluje.

Podle posledního scénáře "barevných revolucí" by se vláda měla s největší pravděpodobností (v souvislosti se zradou částí elity) vzdát politické moci a země přejít pod plnou kontrolu USA a NATO. Pokud se záměr nepodaří splnit, nastoupí genocida, ve formě "humanitárního bombardování".

Podle podobného schématu mohou být zlikvidovány všechny režimy, které se nechtějí otrocky podřídit imperialistické globální nadvládě.

Mohou se státy, které se ocitly v zaměřovačích zločinecké politiky vůbec bránit?

V každém případě by se o to měly alespoň pokusit. Významnou úlohu by při tom mělo sehrát mezinárodní komunistické a dělnické hnutí, přinejmenším aktivním bojem s dezinformacemi o zločinnosti progresivních vůdců, označovaných potupně za diktátory jako byl prezident Hugo Chávez a nyní Maduro, který stejně jako jeho soudruzi ze spřátelených latinskoamerických zemí velmi dobře chápe jaké nebezpečí hrozí jejich, na suroviny bohatým zemí hrozí.

Přípravou další "barevné revoluce" v Latinské Americe chtějí USA pokračovat v geopolitickém i ekonomickém oslabování Ruska a ČLR.

V poslední době probíhá informační válka prostřednictvím světových buržoazních médií proti Venezuele. Jejím obsahem je vládní krize, chaos ve městech, který se často mění v masakry demonstrantů represivními sílami progresivní venezuelské vlády.

Po zvolení Huga Cháveze prezidentem v roce 1998 se země začala zbavovat koloniální diktatury nadnárodních korporací. Přijala novou ideologii "Chavismus", konfiskovala všechna aktiva západních ropných společností, znárodnila část průmyslu a vydala se cestou nezávislosti a svobody, podobnou cestě Kuby v roce 1959.

Přirozenými spojenci nové Venezuely se stali kromě Kuby i Rusko a ČLR. Latinskou Ameriku považovaly USA vždy za své absolutní dominium. Oficiálně bylo panství prohlášeno prezidentem USA Jamesem Monroem v Kongresu v prosinci 1823.

V těsné blízkosti USA tak začalo vznikat spojenectví nepokořených zemí, usilujících o získání podpory ČLR a Ruska.

Po úspěšném završení "barevné revoluce" v Brazílii se americká administrativa vrhla na Venezuelu, jejíhož prezidenta Nikolase Madura považuje za slabšího, než byl jejími tajnými službami zavražděný Hugo Chávez.

V zemi začala klasická barevná revoluce, s plným využitím starých metod.

Korporativní média USA a celého Západu jsou naplněna nekonečnými reportážemi o barbarském režimu, zkorumpované diktatuře, milionových protivládních demonstracích a zavražděných mladých lidech, protestujících proti režimu.

Západní masmédia jsou zahlcena informacemi o ekonomické krizi, prázdných pultech v obchodech. Ale nikdo se ani nesnaží informovat o skutečných příčinách situace ve Venezuele.

Hlavní příčinou je fakt, že se Venezuela postavila proti americkému systému ekonomické, globální hegemonie. Příklad Venezuely ovlivnil protiamerické postoje levicových hnutí a stran většiny zemí Latinské Ameriky.

Současná barevná revoluce vyvolána tajnými službami USA započala vlnou lživých důkazů proti vládě Venezuely, které ji mají přeměnit v režim - psance, pak má následovat svržení prezidenta Madura.

Pokus o vyvolání puče byl zahájen agentem CIA, důstojníkem venezuelské policie Oscarem Perezem, kterému se podařilo 27. 6. odcizit policejní vrtulník a zaútočit na vládní budovy ministerstva vnitra, spravedlnosti a Nejvyššího soudu. Současně s tím se mu se pokusil vyzvat "lid" ke svržení prezidenta Madura.

Oscar Perez byl zaměstnancem CICPC (Venezuelská policejní vyšetřovací agentura) a sloužil v její "Speciální vzdušné brigádě". Výzvu ke svržení prezidenta vyslal na svém Instagramovém účtu. Představil se jako jeden ze vzbouřenců sítě důstojníků policie a armády, se spojením na civilní vzbouřenecké organizace, usilující o svržení prezidenta Madura a nastolení demokracie.

Vzbouřenci zahájili z vrtulníků kulometnou palbu na budovy ministerstva vnitra a spravedlnosti, ve kterých se konala recepce u příležitosti oslavy dne žurnalistů. Pak shodili z vrtulníků 4 granáty na budovu Nejvyššího soudu. Při útocích nebyl nikdo zraněn.

Po útoku a výzvě nedošlo k žádné vzpouře ani v policii, ani v armádě. To jen potvrzuje skutečnost, že šlo o provokaci, organizovanou Spojenými státy.

Pohled na protivládní demonstrace a nyní na ozbrojený útok proti vládě jen potvrzuje, že nejde o žádné mírumilovné protesty, ale o organizovaný pokus o svržení progresivního režimu. Pokud by byl úspěšný, následovala by barevná revoluce v Bolívii a Nikaragui.

Lze jen obdivovat odvahu prezidenta Madura, který před tímto útokem varoval potenciální pučisty, že vláda bude reagovat na násilí použitím sil policie a armády.

Kromě svržení prezidenta Madura a likvidace revoluční armády, policie a milice je hlavním cílem odstranění sociálních vymožeností, návrat vlastnictví přírodních zdrojů do rukou nadnárodních korporací a likvidace svazků s ČLR a Ruskem.

Skutečnost, že Venezuela je prioritou pro administrativu Donalda Trumpa byla potvrzena především jmenováním Rexe Tillersona ministrem zahraničí. Do této funkce přišel z funkce předsedy rady ředitelů ropného monopolu ExxonMobil, který byl nejvíce poškozen procesem znárodňování. V roce 2007 vyplatila venezuelská vláda za znárodněný majetek ExxonMobil, na základě rozhodnutí arbitrážního soudu Světové banky pouze 1,6 miliardy USD, při tom korporace vedena Tillersonem požadovala i vzhledem k budoucím ztrátám 15 miliard USD.

Tímto okamžikem se začal stupňovat nátlak USA na Venezuelu a snaha o odstranění Cháveze. Jakkoli by se to zdálo neuvěřitelné, infikování rakoviny, na kterou zemřel Chávez není pro CIA problém. Fidel Castro ho několikrát upozorňoval, aby nejedl při svých cestách do sídla OSN na oficiálních recepcích a v restauracích New Yorku.

V sázce byly a jsou nejen znárodněné majetky čtyř nadnárodních ropných korporací, ale mnohem větší příjmy z těžby ropy, pokud by došlo k pádu režimu.

Podle údajů Geopolitické služby USA (USGS) jsou zásoby ropy (15 miliard barelů) a zemního plynu(42 bilionů kubických stop) v prostoru Guyany-Surinamu, který se táhne od východní Venezuely do severní Brazílie druhé největší zatím zjištěné na světě. Jejich hodnota je asi 40 miliard USD, což nemůže nechat Tillersona lhostejným.

Dá se očekávat, že kromě destabilizace Venezuely se Washington vrhne i na maličkou Guyanu. K tomu již USA vykročily v roce 2015, když zmanipulovaly prezidentské volby a prosadily svého kandidáta Davida Grangera.

Mezi Venezuelou a Guyanou panuje dlouholetý spor o teritorium Essequibo v Guyaně, které patřilo Venezuele a byla Velkou Británií v 19. století přiřčena Guyaně.

Spor neměl do roku 2015 význam, protože v Guyaně vládla vláda přátelsky nakloněna Venezuele.

Nyní se Venezuela obrátila na OSN s požadavkem na řešení otázky sporného teritoria. Ukázalo se že by OSN mohla rozhodnout ve prospěch Venezuely.

Geologický průzkum, který začala na sporném teritoriu provádět korporace ExxonMobil vyvolal protest prezidenta Venezuely a slib, že učiní vše pro získání teritoria Essequiba a jeho začlenění do Venezuely.

Nicméně usilovat o získání Essequiba z hlediska zájmů USA a zejména ExxonMobil nebude snadné.

Venezuela má rovněž možnost prosazovat své geopolitické zájmy prostřednictvím OPEC. A to jak při ovlivňování světových cen ropy, tak i kvót těžby. Podle odhadů OPEC tvoří současné venezuelské zásoby ropy 24,8% všech členských států.

Jedním z hlavních spojenců Caracasu je Írán, který těží 40% ropy OPEC. Společně s Ruskem, které těží 12,4% veškeré světové ropy je tento triumvirát schopen narušit jakékoli globální energetické plány Washingtonu.

Pokud by se Spojeným státům podařilo provést ve Venezuele puč, začaly by okamžitě ovládat 85% ropy těžené státy OPEC, izolovat export a určovat ceny ropy exportované z Ruska a Íránu a dostat do složité situace hlavního odběratele ropy ČLR.

Tyto plány byly zřejmě posuzovány v průběhu nedávné návštěvy Trumpa v Saudské Arábii. Svržení venezuelského režimu v nich má hrát hlavní úlohu.

V současnosti jsou rozhodujícími spojenci Venezuely ČLR a Rusko. Od roku 1999 uzavřela Venezuela s ČLR velké množství kontraktů. Jejich podstatou je výměna ropy za úvěry a investice.

Čínské úvěry a investice hrají rozhodující úlohu ve stabilitě ekonomického systému Venezuely a jsou hlavní překážkou realizace barevné revoluce. Ztrátou Venezuely by přišla ČLR o takové sumy finančních prostředků, které by mohly mít negativní vliv na její vlastní vnitropolitický vývoj. Nelze se však uspokojovat nadějí, že se čínské vedení nedá oblafnout. Podobně tomu bylo i s investicemi v Libyi, kdy si ČLR společně s Ruskem odhlasovaly v RB OSN své vlastní ztráty.

ČLR investovala desítky miliard USD do venezuelské energetiky, rozvoje bankovnictví, těžby ropy, zemědělství a infrastruktury.

Pouze v roce 2017 dosáhly investice 2,7 miliardy USD. Investice zahrnují i stavbu rafinerie ropy v ČLR s kapacitou 400 000 barelů denně, 70% ropy má pocházet z Venezuely. Většina vozidel pro taxi služby a autobusů pochází z ČLR. Část je importována, ale část je vyráběna ve společných podnicích ve Venezuele.

Je to hlavně spolupráce s ČLR, která brání Spojeným státům zasadit venezuelské ekonomice poslední úder. Pozitivním jevem je skutečnost, že se zájmy ČLR a Ruska nekříží, ale doplňují se.

Donedávna se Rusko nezajímalo o venezuelskou ropu, ale o export zbraní a bojové techniky. Hodnota kontraktů představuje nyní asi 12 miliard USD, což je nejvíce ze všech států Latinské Ameriky. Do této hodnoty je potřeba navíc přičíst i ceny za servis, modernizaci, záložní díly a školení personálu.

Smlouvy Trumpa se Saudskou Arábií pouze opakují ruský postup. Obchod se zbraněmi nejenže činí Venezuelu závislou na Rusku, ale podporuje export ruských zbraní a bojové techniky v Latinské Americe a ve světě.

V posledním období se objevil ještě jeden zajímavý a významný faktor ve vzájemných vztazích.

Venezuelská vláda nabídla Rusku, aby se přímo podílelo na ovlivňování amerického vnitřního trhu s pohonnými hmotami. Ruská ropná společnost "Rosněfť" poskytla venezuelské státní ropné společnosti "PDV SA" (Petróleos de Venezuela) úvěr ve výši 1,5 miliard USD.

PVSA navrhla jako zálohu poskytnutí 49,9% akcii své dceřinné společnosti "CITGO", která vlastní tři obrovské rafinérie ropy, síť ropovodů a čerpadel pohonných hmot v USA.

Tento návrh natolik vzrušil Kongres, že požádal ministra financí Stevena Mnuchina, aby prověřil možnosti ovládnutí amerického vnitřního trhu s pohonnými hmotami ruskou společností.

Tato fakta motivují postup zahraniční politiky USA vůči Venezuele. Jde o stejné metody, které byly použity proti Libyi a nyní Sýrii USA prostřednictvím nevládních organizací, jako je na příklad NED (Národní fond pro demokracii) a USAID (Agentura pro mezinárodní rozvoj). Poskytují miliardy USD venezuelské opozici, která má ozbrojeným převratem svrhnout Madura.

Pokus o ozbrojený útok na vládní instituce naznačil, že se přiblížilo rozhodující období, ve kterém by měli, podobně jako nedávno v Kyjevě sehrát rozhodující úlohu snajpeři, kteří budou vraždit mládež účastnící se demonstrací.

Americká média trvale informují o útocích vládních sil proti lidovým manifestacím. Připravují veřejné mínění na krvavý puč.

Floridský deník "Miami Herald" nedávno uveřejnil "záznam" z údajné schůzky generality Venezuely, na které se mělo posuzovat nasazení ostřelovačů proti demonstrantům v Caracasu.

Washington předpokládá, že prostřednictvím nejednou prověřených technologií svrhne progresivní režim ve Venezuele.

Maduro však již nejednou ukázal svou odhodlanost obhájit vymožeností revoluce. Většina lidu Venezuely ho podporuje.

Bez ohledu na ekonomické a sociální problémy vyvolané americkou zahraniční politikou, zůstává v případě neúspěchu barevné revoluce pro Trumpa pouze jedno východisko - přímá vojenská agrese. Ta by však ještě více sjednotila lid Venezuely.

Kromě toho Venezuela není Libye ani Sýrie. Má nejbojeschopnější armádu v Latinské Americe a spojence Rusko a ČLR.

Pro Venezuelské vedení je výhodná americká účast v konfliktech v Sýrii, Iráku, Jemenu, Afghánistánu, napětí ve vztazích s KLDR, Íránem a konec konců i s Ukrajinou, která neplní úkol agrese proti Rusku.

Ve všech válkách, které USA vedly v posledních létech, nedokázaly zvítězit. Nemohou současně prosazovat zájmy Izraele a Saudské Arábie, a ještě vést válku proti Venezuele.

V agresi proti Venezuele mohou USA spoléhat pouze na své ozbrojené síly a na morální a politickou podporu svých spojenců z NATO a svých vazalů v Latinské Americe.

Vše bude záviset na postojích Ruska a ČLR. V každém případě napadení Venezuely by mohlo spustit další světovou válku.


Karel Kluz

 

Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.