header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Marxismus a bolívarianismus

Venezuela je zemí, kde se přibližně 6 let odehrávají pozoruhodné změny, které jejich protagonisté označují za bolívariánskou či bolívarskou revoluci. Proti tomuto procesu změn se staví příslušníci středních a zejména vyšších společenských vrstev, většina obyvatelstva však zatím prezidentem Chávezem uskutečňovanou politiku podporuje.

Projevem toho byl například výsledek referenda o zkrácení funkčního období prezidenta Cháveze, iniciovaného protichávezovskou opozicí, v němž se většina hlasujících za Cháveze a jeho politiku postavila.

Co však proces, jenž ve Venezuele probíhá, charakterizuje? A co je obsahem bolívarianismu či bolívarismu?

Oba v podstatě souznačné výrazy se vztahují k Simonu Bolívarovi (1783-1830), pod jehož vedením získaly v 19. století nezávislost na španělské koloniální moci dnešní státy Venezuela, Kolumbie, Panama, Ekvádor a Bolívie. Vedle Bolívara patří k „stromu se třema kořeny“, jak bolívarianismus popisuje Chávez, přinejmenším dvě další osobnosti – Simón Rodríguez (alias Samuel Robinson, 1769-1853), učitel a celoživotní Bolívarův přítel, a Ezequiel Zamora (1817-1861), „generál svrchovaného lidu“ ve venezuelské občanské válce v 19. století. Může však vůbec být Simon Bolívar zdrojem a inspirací pro z marxistického hlediska revoluční vývoj? Karel Marx ve skutečnosti hodnotil latinskoamerického osvoboditele Bolívara silně negativně. V jednom dopise Engelsovi označil Bolívara dokonce jako nejzbabělejšího, nejobyčejnějšího, nejubožejšího lumpa. O období po triumfálním vjezdu Bolívara do osvobozeného Caracasu Marx napsal: „Jmenoval se sám ´diktátorem a osvoboditelem západních provincií Venezuely´,…postavil vybraný vojenský sbor, označil jej za svoji osobní stráž a obklopil se leskem dvora…a jeho diktatura se brzy svrhla ve vojenskou anarchii.“ O Bolívarově cíli – vytvoření sjednocené Jižní Ameriky – Marx pohrdavě prohlásil: „Co měl Bolívar skutečně v úmyslu, bylo sjednocení celé Jižní Ameriky v jedné federativní republice, jejímž diktátorem chtěl být on sám. Zatímco svým snům, sestehovat svým jménem půl světa, dal zcela volný prostor, vyklouzla reálná moc rychle z jeho rukou.“

Vývoj událostí po Bolívarově smrti a rozpadu Velké Kolumbie roku 1830, jak se ukázalo, dal Marxovi zapravdu. Byly to v první řadě, a to až do 20. století, reakční, pravicově autoritářské režimy a diktatury, jež si osobovaly Bolívarovo dědictví. Nejen v praxi, nýbrž i v teoretické oblasti si Bolívarovo dědictví přivlastňovali nejprve stoupenci pravice. Tak například Laureano Valenilla Lanz, jenž od roku 1915 vedl oficiální noviny Gomézovy diktatury „El Nuevo Diario“, představoval ve zmíněných novinách i ve vlastních pracích teze o „demokratickém císařství“ a o pro rozvoj vlasti „nezbytném četníku“. Přitom zdůrazňoval, že těmito tezemi následuje Bolívarův ideál.

Navzdory těmto bariérám objevovali někteří marxisté ve 20. století Bolívara stále více pro sebe a pro revoluční hnutí. Mezi nejvýznamnější marxisty, kteří rozeznali revoluční obsah Bolívarových idejí, byl José Carlos Mariátegui či zakladatel kubánské komunistické strany Juan Antonio Mella. Jiní, jako argentinský publicista a vědec Aníbal Ponce, jenž v roce 1936 v časopise Dialectica zveřejnil první španělskojazyčný životopis Karla Marxe, se i nadále drželi kritického postoje vůči Bolívarovi.

Pokud máme na základě tohoto historického vývoje rozhodnout, zda může být pro marxisty bolívarianisms součástí jejich strategie, zda je možné propojení marxismu a bolívarianismu, musíme nejprve zodpovědět otázku, o jaký bolívarianismus se v našem případě jedná, tj. o jakou interpretaci myšlenek Simona Bolívara v případě venezuelské bolívariánské revoluce jde. V některých studiích byla uvedena teze, že v případě bolívarianismu chávezistického ražení se vyskytuje „indiference z principu“ a že dokonce „ideologická indiference“ je „politickou strategií“ Hugo Chávezem vedeného hnutí. Toto tvrzení není zejména při zkoumání prvních let chávezistiského hnutí neopodstatněné. Uvnitř ilegálního Bolívariánského revolučního hnutí (MBR-200, založeno 1982) probíhaly sice intensivní ideologické diskuse, nicméně toto hnutí nevyvinulo žádný vyprofilovaný teoretický projekt. Jeho cíle a činnost, především neúspěšné povstání z 4.2.1992, vycházely zejména z aktuální nespokojenosti s nepořádky, nepravostmi a problematickými jevy ve společnosti. Rovněž v roce 1997 založené Hnutí za pátou republiku (MVR) zůstalo ve svých ideologických výstupech nevyprofilované, což souviselo jak s heterogenitou vnitřní struktury jeho členstva, tak i s různorodostí jeho partnerů v rámci tzv. Vlasteneckého pólu. Začátek ideologického krystalizování, jež trvá dodnes, lze datovat přibližně do druhé poloviny roku 2001 v souvislosti s tím jak s pokračujícími politickými přeměnami Venezuely vystoupilo do popředí sociální a hospodářské přetváření země. Toto ideologické vyjasňování a sociální radikalizace sice neznamenalo, že by bylo možné Chávezův bolívarianismus přiřadit k tak profilovaným ideologickým systémům jako je marxismus. Vytvořilo však ostřejší dělicí linie a napomohlo tak vyhranění vůči umírněným a pravicovým politickým proudům. Významným činitelem, vedoucím k většímu tlaku obecně radikálnější základny stoupenců bolívarianistického proudu na jednání vlády, bylo vystoupení za potlačení puče v roce 2002 a dále odpor proti pokusu ekonomického zadušení bolívarianského procesu v prosinci 2002 a lednu 2003. Současně se většina kolísavých či umírněných součástí chávezistického tábora před či v průběhu těchto krizových situací odchýlila od podpory bolívarianistického projektu, což byl po dlouhých vnitřních rozporech a děleních případ i relevantní politické formace Hnutí za socialismus (MAS).

Na základě tohoto vývoje krystalizovaly součásti zmíněného „stromu se třema kořeny“, jež se formovaly na bázi podpory projektu bolívariánské revoluce. Dnešní bolívarianismus ve Venezuele nečerpá nezbytně ze souboru textů Bolívara, Rodrígueze a Zamory, nýbrž především z některých součástí tvořících jádro starého bolívarismu, jež jsou uplatněny na současnou situaci a s ohledem na ni interpretovány. Kromě toho lze pozorovat, že se formování teorie a interpretace Bolívarových a Rodríguezových projevů ve Venezuele a v dalších latinskoamerických zemích v minulých letech radikalizovalo tak, že jsou rozeznatelné přibývající styčné body s marxistickými formulacemi.

Současně se jednotlivé bolívariánské politické síly v Latinské Americe liší stupněm radikálnosti. Ku příkladu Revoluční ozbrojené síly Kolumbie-Lidová armáda (FARC-EP), nejstarší a největší partyzánská organizace Latinské Ameriky, se definují zároveň jako marxisticko-leninistické i bolívarianistické: „Jsme marxisté, protože bojujeme za socialismus, chceme vybudovat novou, spravedlivou společnost, v níž má primát kolektivní vlastnictví před soukromým vlastnictvím. Jsme leninisté, protože se v naší organizaci řídíme leninistickými principy jako je demokratický centralismus, kritika a sebekritika a další…A následujeme bolívarianské ideje, neseme Bolívara v naší duši a v našem srdci. Jsme jako Bolívar, každý jeden z nás partyzánů představuje Bolívara, protože bojujeme za rovnost, bratrství, protože jsme antiimperialisté. V praxi chceme prosazovat bolívariánské jednání, chceme dovést do konce to, co Bolívar nedokončil.“

Ve své jasnosti a ve svém výslovném odkazu na Marxe a Lenina je pozice FARC-EP přirozeně radikálnější než Chávezem sledovaná ideologie, tak jak je sledovatelná z jeho vyjádření a z nejrozšířenějších postojů vyskytujících se v jím vedeném hnutí. Přesto jsou společné znaky v interpretaci Bolívarových idejí zjevné.

Jedním z ústředních bodů současného bolívarianismu je (v první řadě proti USA zaměřený) antiimperialismus. Samotný Bolívar upozorňoval na snahy USA o zasahování do vnitřních záležitostí latinskoamerických zemí a o jejich kontrolu a podrobení a stavěl se proti takové politice. Hegemonie USA v uvedené oblasti je dodnes nezlomena. Identifikace imperialistického charakteru této hegemonie se v Latinské Americe opět prosazuje, poté, co se na počátku 90. let 20. století zdálo jako by se pojem imperialismus měl vytratit z politických diskusí na tomto kontinentu a nahradit neoliberalismem. Pouze kubánský prezident Fidel Castro pokazoval vytrvale na to, že „neoliberalismus je ideologií imperialismu ve fázi jeho celosvětové hegemonie.“ Dnes Hugo Chávez kritizuje iluze, jež se projevovaly v převládajícím politickém diskurzu 90. let: „Nelze se zříci toho, abychom se my, Venezuelané, zabývali tématem imperialismu, neboť toto slovo bylo vyškrtnuto z projevů a diskusí, zmizelo ze slovníku, z národních a mezinárodních analýz…Tento starý a zapáchající imperialismus, jenž se už více než 500 let vyskytuje na této zemi, se maskoval, šminkoval a ukazoval se usmívající se. Nebyly vidět jeho zuby, nebyly vidět jeho drápy, nebyly vidět jeho dlouhé stíny. Když musel tento imperialismus poznat, že jeho pokus vnutit světu neoliberální model s konečnou platností ztroskotal,…odmaskoval se a ukázal opět své krvavé zuby a drápy.“ Lze tedy konstatovat, že bolívariánská revoluce nyní vstoupila do své „antiimperialistické fáze“.

Pro venezuelské komunisty je bolívariánský antiimperialismus těsně spojen s marxistickým antikapitalismem. Již v roce 1982 Pedro Ortega Díaz, dodnes jeden z vedoucích stoupenců Komunistické strany Venezuely, prohlásil: „V dnešním světě mají antiimperialistické revoluce socialistický obsah…Tyto revoluce musí být vedeny širokými aliancemi všech vlasteneckých tříd a společenských vrstev, na jejichž špici musí stát dělnická třída. Přechod k socialismu vede v Latinské Americe a v Karibiku přes antiimperialistickou etapu.“

Analyzovat na tomto místě další důležité aspekty Bolívarových idejí a jejich dnešní interpretace – jako je boj za sociální spravedlnost, za spravedlivé rozdělení půdy a samostatný vývoj Latinské Ameriky – by přesáhlo rámec tohoto článku a musí být ponecháno obsáhlejšímu a podrobnějšímu zpracování. K tomu patří též intensivnější pojednání o myšlenkách Simóna Rodrígueze, jenž může být přiřazen k utopickým socialistům a jehož práce především o otázkách lidového vzdělávání mířily z hlediska jeho doby daleko.

Již na základě dosud uvedeného lze konstatovat, že bolívarianismus a marxismus nemusejí být v protikladu, pokud nejsou Bolívarovy myšlenky chápány v autoritářském, nýbrž v revolučním smyslu. Neboť nakonec si byl údajně sám Simon Bolívar vědom toho, že pro trvalou obranu národní svrchovanosti je nezbytné překonání sociální nespravedlnosti – což implikuje potřebu sociální revoluce.

Jedná se nyní v případě jevů odehrávajících se ve Venezuele o revoluční proces? Míří vývoj za hranice kapitalismu?

Günter Pohl to ve svém článku, zveřejněném 24.9.2004 v listu Unsere Zeit, zpochybňuje: „Pohled na dosavadní opatření (vesměs zdůrazňovaná jakožto pozitivní programy v sociální, zdravotní a vzdělávací oblasti) ukazuje, že nic neleží mimo hranice politiky, kterou ještě před 15 lety např. evropská sociální demokracie vychvalovala jako uskutečnitelnou. Nová bolívariánská ústava zaručuje z celosvětového hlediska téměř jedinečná participativně-demokratická práva, je ale také sociální smlouvou, která výslovně chrání soukromé vlastnictví. Dohoda o dvojím zdanění s USA (favorizovaná nadnárodními koncerny) nebyla změněna, také za předchozích občanských vlád nahromaděný zahraniční dluh je splácen (revoluční Kuba splácí pouze úvěry získané po revoluci ).“ Pohl z toho vyvozuje, že právě probíhající proces je zaměřen nikoli proti kapitalismu, nýbrž proti jeho „novým šatům“, proti neoliberalismu: „Nicméně být antineoliberální není automaticky totožné s antikapitalismem. Také antiimperialismus není nutně takový.“

Günter Pohl má pravdu, když poukazuje na to, že se venezuelský proces stále stejně pohybuje v rámci kapitalistického systému. Složité je to ale již tam, kde ten proces více či méně charakterizuje jako „sociálnědemokratický“. Neboť sociální demokracie 80. let již dávno neměla žádné za hranice kapitalistického systému mířící přístupy. Je těžko představitelné, že by bylo možné ze strany SPD a jejích evropských sesterských stran slyšet podobná vyjádření jaká přicházejí od Hugo Cháveze: „Kapitalismus je hospodářství ďábla…Kapitalismus je zvrácený, kapitalistický hospodářský model nese jednu z hlavních vin na tragédii, kterou dnes prožívají miliony a miliony lidí na naší planetě a kromě toho kapitalismus zničil planetu…Proto je kapitalismus cestou ničení světa. Svět musí vyváznout z ničícího kapitalistického modelu. Ve Venezuele jsme s tím započali.“

Ve skutečnosti nejde toho času ve Venezuele ještě o (uzavřenou) revoluci v marxistickém a leninistickém smyslu. Rozvíjí se nicméně proces, jenž je definován jako revoluční nejen jeho nositeli, nýbrž který skutečně ve svém strategickém formování, ve svém ideologickém obsahu a ve svém třídním charakteru podle názoru Andrého Scheera přinejmenším dlouhodobě ukazuje přes hranice kapitalistického systému. Zda v tom bude tento revoluční proces úspěšný, není zatím jisté, stejně jako to není jisté v případě žádné probíhající revoluce. Jisté je nicméně již nyní to, že se proces ve Venezuele stává originálním, dosud bezprecedentním vývojem, jenž není určován ani tak zformulovanými strategicko-taktickými koncepcemi jako spíše aktuálními výzvami a požadavky naší doby a latinskoamerického regionu. A pro tento latinskoamerický proces je podle názoru Andrého Scheera potřeba latinskoamerická ideologie: bolívarianismus.

 

Upravil a přeložil Radim Gonda na základě studie:

André Scheer: Marxismus und Bolivarianismus, Marxistische Blätter, 6/2004.

{moscomment}

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .