Je stále aktuální revoluční komunistické hnutí s programovým cílem socialismu?

Podrobnosti

Kategorie: Teorie

Twitter

Zveřejňujeme příspěvek Věry Klontza-Jaklové na nedávné Teoreticko-politické konference věnované 95. výročí založení Komunistické strany Československa.

Ve svém příspěvku jsem se zaměřila na dvě přímo související otázky:

1. Znamená 95 letá existence komunistické strany, že jsme zestárli a je čas odejít?

2. Je dnes aktuální změna společensko-ekonomického řádu?

Pokouším se odpovědět prostřednictvím aplikace historické kritiky, na základě sledování analogických situací v minulosti, srovnáváním určujících faktorů tehdy a dnes.

V programu a jiných stranických materiálech (včetně sjezdových) stojí, že dlouhodobým cílem KSČM je socialismus, ale že momentálně je tento cíl daleko a tudíž strana volí politiku tzv. konstruktivní opozice. Zastánci této politiky obvykle argumentují, že lidé nejsou na změnu připraveni, že se ještě necítí tak beznadějně, aby do takového zápasu a střetu šli. Nebo že dnes není na místě tuto velkou, téměř filozofickou otázku otevírat, ale naopak je třeba zaměřit se pouze na konkrétní, na ty nejhorší dopady. Nejenom v naší straně, ale v celém světě se odehrává souboj dvou směrů: subjektivního idealismu spatřujícího smysl strany, coby určitého regulátora statu quo, a objektivního materialismu, který stranu chápe jako iniciátora revolučního hnutí.

Podívejme se nejprve do minulosti. Jak a proč vzniklo dělnické a komunistické hnutí? Dělnické hnutí začalo krystalizovat prakticky okamžitě s rozšířením kapitalismu v Evropě a Spojených státech. Už před polovinou 19. století bylo jasné, že tento systém nejenom neřeší hrůzy běžné pro člověka feudalismu, jakými byl hlad, sociální bezprizornost, nesvoboda, tmářství, útisk, vykořisťování a válečné konflikty. Posunuje je pouze na jinou kvalitativní úroveň. V počátečním stádiu existovaly snahy a důvěra v úpravu systému, aby sloužil i neprivilegovaným prostřednictvím jakéhosi prozření bohatých nebo návratu k počátečním proklamacím typu "rovnost, svornost bratrství". Hnutí utopických socialistů, které se u nás projevilo hlavně v díle Boženy Němcové, je toho dokladem. Velmi záhy začaly vznikat dělnické spolky, začala se formovat vědecká dělnická teorie snažící se pochopit podstatu kapitalismu, příčiny bídy a útisku a zároveň hledat řešení. Celá druhá polovina 19. století byla ve znamení formování komunistického hnutí, které si kladlo za cíl změnu systému, coby jediného účinného řešení nespravedlivého stavu věcí. I když tehdy neexistoval precedens, byli tehdejší stoupenci dělnického, socialistického a komunistického hnutí přesvědčení, že je to možné. Správně bylo klasiky definováno a dále rozpracováno, že udržovacím motorem kapitalismu je rozpor práce a kapitálu a že tento antagonismus přináší na jedné straně koncentrování bohatství, na druhé rozšiřování a prohlubování bídy. Požadavky, které si kladlo rodící se hnutí, se týkaly pracovní doby, zdravotní a sociální péče, vzdělání, osobních a politických svobod, ale také míru. Je tedy možné shrnout, že - je-li dnes systém určován stejnými faktory, jako tehdy, hnutí má smysl, je stejně jako tehdy logickou reakcí na stav věcí.

Existují oligarchové? Musejí dělníci a nejenom oni pracovat v nelidských podmínkách? Existuje nezaměstnanost a strach z nezaměstnanosti? Existuje svoboda slova, tisku, politického názoru, vyznání? Je válka? Stejně jako na konci 19. století, tak i dnes odpovídáme kladně na výše formulované otázky.

Kapitalismus dodnes tyto problémy nezmírnil, natož aby se jich zbavil, a jejich eskalovaná podoba doprovází velmi dramaticky každou krizi kapitalismu. Ergo, dělnické a komunistické hnutí má dnes plné opodstatnění stejně jako v 19. a 20. století a podmiňují jej stejné stimuly jako tehdy. Kapitalismus tyto problémy tvoří, jsou jeho podstatou a žije z nich. Nemůže je vyřešit, nemůže se jich zbavit. Proklamace, že když kapitalismus u nás bude tzv. dobře fungovat - např. pokud budou vládnout schopní a uznalí lidé, nebude korupce, budou se odhlasovávat tzv. dobré zákony apod., pak se budou mít všichni dobře, jsou totální nesmysly, popel sypaný do očí pracujících. I u nás dnes lidé pracují nadměrný počet hodin, nemají plně garantovanou adekvátní zdravotní a sociální péči, vzdělání pro své děti, přístup ke kultuře a odpočinku, o bídě nebo míru ani nemluvě.

Existence dělnického a komunistického hnutí je opodstatněná samotným základním rozporem kapitalismu. Komunistické hnutí je produktem kapitalismu, tudíž jej nejde zlikvidovat zákonem. Je možné zakázat stranu, ale následně je otázkou času, kdy se základní rozpory opět stanou akcelerátorem hnutí reagujícího na stále existující rozpory systému.

Ale ani komunisté nejsou pasívním produktem doby. Jejich existence a aktivita je sice historicky podmíněná, ale je také uvědomělá. Pokud si příznivci komunistického hnutí rozpor kapitalismu pouze uvědomují, ale nepřistoupí k rozhodnutí znovu se aktivizovat v odborech, v hnutí pracujících, v mírovém hnutí, přikládají rozhodně na pravobok. Vymlouvání se na objektivní a subjektivní podmínky nemají místo v době krize kapitalismu a to zvláště ne z úst těch, kteří se např. do vlády dostali na základě velmi levicových proklamací (např. Syriza, sociální demokracie, Podemos, AKEL ad.) Doufám, že mi laskavý čtenář odpustí nekompromisnost názoru, ale pokud někdo svou politikou vrhá pracující do bídy, realizuje politiku pravicovou i přes sebelevicovější proklamace. Ti, kteří jsou skutečně levicoví, ty které jsme vždy obdivovali a obdivujeme, stáli a stojí neoblomně na svém za jakoukoliv osobní a politickou cenu. Je skutečně nutné vytvořit hnutí, a to zezdola, které donutí ke změnám vládnoucí elitu. Historické místo komunistického hnutí není vládnout, ale posunovat uvědomění dělnické třídy, tvořit revoluční podmínky, ale hlavně hnutí pracujících, které charakterizuje jejich vztah k výrobním prostředkům bez ohledu na to, koho jednotlivci volili dosud.

Uvědomme si, že k žádné změně nikdy nikde nedošlo shora. Každé zlepšení podmínek pracujících doprovází organizovaný tlak zezdola. Byť se budete snažit sebevíc, nenajdete v dějinách ani jeden takový moment. Možná namítnete: kroky prezidenta Roosevelta ve Spojených státech. Tak je nám to podáváno: osvícený Roosevelt dal lidem práci v rámci programu New Deal (1933 - 1937). Ale tehdy ve Spojených státech bylo velmi silné třídní odborové, dělnické a komunistické hnutí ohlížející se po vzoru Sovětského svazu a není náhodou, že současné hnutí tamtéž se odvolává právě na tradici tohoto období. Roosevelt pochopil - a možná v tom byla určitá jeho prozřetelnost- že není možné situaci dál hrotit, protože by to pro buržoazii mohlo špatně dopadnout.

Podobně západní Evropa v době studené války. Lidé na západě se měli dobře, protože existoval tlak hnutí z východní Evropy. Hnutí se formalizovalo, rozpadlo, jeho funkcionáři se odcizili lidem a výsledky prožíváme dodnes.

Ať použijete příklad kteréhokoliv osvíceného panovníka nebo vládce, vždy v pozadí jeho rozhodnutí najdete organizovanou sílu nevyhnutelně tlačící progresívním směrem.

Dovolte mi v této souvislosti poznamenat, že je třeba studovat ta hnutí, která byla neúspěšná. Jen tak je možné vyvarovat se opakování chyb, pochopit důvody a příčiny prohry. Stejně tak postupoval Marx a Engels, když studovali francouzskou revoluci, osvobozenecké hnutí v Řecku, v Polsku, rok 1848 nebo události Komuny.

Dovolte mi ještě jednou shrnout: podmínky, ze kterých hnutí vyšlo, se nezměnily, naopak se zhoršují, tedy aktuální potřeba komunistického hnutí je faktem.

V dalším oddílu se zaměříme na problematiku aktivní změny společenského řádu. Je to možné nebo ne? Máme o to usilovat nebo je to naivní? Není náhodou brzy? Je třeba vyjít z toho, že každý společensko-ekonomický systém, který stojí na přivlastňování si práce, na vykořisťování a hromadění bohatství se po určité době dostane do fáze tzv. mezních výnosů a zhroutí se vlastní vahou. Jakékoliv oživovací pokusy jsou marné nebo mají velmi krátkodobý účinek. Jak postupně dochází k antagonismům a zpomalování konjunktury, tak přímo úměrně vznikají síly, které se stanou nosnými pilíři doby následující. To ale neznamená, že ke změnám společenského řádu dochází automaticky, že se to stane nezávisle na nás a není třeba nic dělat. Právě v tomto bodě nesouhlasí tzv. evropská levice. Ale i přes jejich nelibost Marx, Engels i Lenin správně poukazovali na to, že lidská společnost se sice řídí zákonitostmi vývoje stejně jako příroda, ale zároveň hlavním motorem historického vývoje je člověk, přesněji řečeno lidská práce a lidská myšlenka. Pokud se lidé nerozhodnou, že situaci změní, pak systémy dokáží latentně přežívat velmi dlouho, k jejich zhroucení následně dochází zvenčí a nastává období dlouhodobého chaosu. Charakteristickými příklady je např. pád mykénských paláců, kterému následovalo období téměř 400 letého zmatku, násilí, bídy, úpadku, migrací, dále rozpad římské říše, kdy opět následovalo 400 let, než se situace konsolidovala. Podobně tomu bylo s pádem feudalismu, který také trval právě 4 století. Současný systém se rovněž dostal blízko svým limitům. Nacházíme se v momentě, o kterém si psali Lenin s Kautským, který Leninovi tvrdil, že je třeba, aby nejprve vznikl jakýsi superkapitalismus a následně tento bude možné svrhnout, protože nebude mít, kam dál jít. Lenin oponoval, že otázka "socialismus nebo barbarství" bude nastolena dříve, než k tomu dojde. A podle mého názoru měl Lenin pravdu, protože než dojde k absolutní koncentraci kapitálu v jednom centru, musí dojít ke střetu dvou nebo tří soupeřících imperialistických center, jehož brutálnost nutně vyvolá otázku změny systému.

Subjektivní podmínky je třeba budovat, rozvíjet a podněcovat, a to právě v začátku, kdy to vypadá, že chápe málo lidí, že se paradigma ještě nemění. Jako dnes: "lidé to ještě neberou," máme pocit, ale právě to je moment, kdy musíme zasáhnout. Navíc v našem případě by lidé patrně dobře chápali, kdybychom začali mluvit otevřeně a ne tak, jak nás svazují závěry tzv. kladenského sjezdu. Dovolte mi uvést několik příkladů, že zpochybňování legitimity současného celosvětového systému začíná být čím dále více aktuální v řadě míst na světě. Předtím bych chtěla demonstrovat, že není třeba obávat se nepříznivého poměru sil, byť se může jevit jako beznadějný.

Schopenhauer říkal, že pravda prochází třemi stádii: zpočátku se většině jeví jako úplný nesmysl, v druhé fázi jsou pronásledováni její zastánci, ve třetí fázi už je to přece samo sebou a nic nového.

Dalším příkladem je mechanismus, který byl poprvé popsán kulturními antropology a pojmenován jako efekt stovky opic. Když badatelé ukázali několika opicím, jak snadno rozbít kokosový ořech, což ostatní opice neuměli, těchto pár poučených jedinců začalo efektivně aplikovat novou dovednost. Nejprve se jim ostatní opice snažily ukázat, že to dělají špatně, ale ty, které si uvědomily, že nový způsob je lepší, byly hlavně mladí jedinci. Za nějakou dobu se začaly"opičit" i mladé opice v sousedství. Vědci posun monitorovali. Vypadalo to, že tato znalost se bude postupnou difuzí šířit po celé oblasti osídlené opicemi, které se živily kokosy, ale když už technologii zvládalo zhruba sto opic, stalo se něco naprosto neuvěřitelného: najednou začaly všechny opice oblasti novou technologii naprosto běžně používat a to i ty, které ji nikdy předtím neviděly.

Dalším běžným argumentem také je, že "lidé se mají ještě dobře, aby mysleli na hnutí nebo revoluci." Jednak to není pravda: mezi lidmi je ohromné zklamání, častý pocit vyhořelosti, pocity, že systém je neřiditelný, že se vymkl kontrole. Většina lidí žije velmi skromně. Přibývá bezdomovců, lidí žijících na prahu bídy, těch, kteří musejí odejít ze svých domovů a hledat obživu jinde, ať je to v rámci republiky nebo širším měřítku. Existuje strach z nemoci, z války, strach vyjádřit vlastní názor. Nenechte se obalamutit masmédii nebo řízenými informacemi na internetu, že se u nás mají lidé dobře. Hovoříme-li o 5 miliardách žijících s méně než 5 dolary denně, patří tam i řada našich důchodců, matek samoživitelek, mladých nezaměstnaných a dokonce dělníků.

Kdyby skutečně stačila bída k prohlédnutí, v Africe, v Asii, v jižní Americe by už bylo dávno po revoluci. Pokud se lidé dostanou do takové fáze, že nejsou schopni myslet na nic jiného než na to, co dají do úst dnes a kam složí hlavu, tak už se s nimi moc pracovat nedá.

Tedy, právě teď, když lidé jakoby nechtějí slyšet naše argumenty, je třeba začít s nimi pracovat, otevřeně s nimi mluvit: na pracovištích, v místě bydliště, v zájmových organizacích, všude. Je třeba vnímat mladé lidi, žádat je, aby nám vysvětlili své problémy, jejich pohled do budoucnosti, jak hodnotí své perspektivy bez toho, abychom očekávali, že jsou to hotoví teoretici marxismu. Od listopadu uplynulo bez mála 27 let a téměř polovina populace nemá s předlistopadovým stavem věcí žádnou osobní zkušenost. Na druhou stranu mladí lidé nejsou zatíženi stereotypy a jsou ochotni naslouchat v případě, když si ověří, že chápeme podstatu a nechceme obejít řešení rozporů. Mladí ocení smysl pro spravedlnost a naprosto odmítnou účelové kompromisy a tzv. "příklony k realismu."

Dovolte mi předložit příklad z poslední doby: v současné americké prezidentské kampani se velmi intenzivně debatuje o socialismu. Jeden z demokratických kandidátů Bernie Sanders otevřeně hovoří o kapitalismu bez perspektivy a jediném řešení, kterým je dělnické hnutí. Říká, že i když jej lidé zvolí, protože jeho politikou je politika pro obyčejného chudého člověka, tak nebude schopen nic udělat, pokud nebude existovat lidové - dělnické hnutí, že to je to jediné představující hybnou sílu. Sanders šel do primárek se 4% ve výzkumech veřejného mínění a téměř bez peněz. Dnes dohnal náskok Hillary Clinton a má celkem šanci vyhrát. Jeho devizou je právě rozsáhlé hnutí, které tvoří lidé sami, rozvíjejí kampaň, sbírají peníze po drobných, roznášejí materiály, hovoří s dalšími, vtahují do voleb ty, kteří by jinak volit nešli, starají se o internetová média, nebo třeba připravují svačiny, uklízí meetingové prostory, organizují koncerty apod. Najednou cítí, že jsou důležití, že dokáží přispět k dobré věci, uplatnit své tvůrčí a komunikační schopnosti. Cítí svoji sílu, zvyšuje se jim sebevědomí a pracují lépe než placený aparát a profesionální agentury. Nechci tvrdit, že v listopadu bude v USA revoluce, ani to, že nemám o Sandersovi žádné pochyby (jeho role může být stejná jako např. role A. Tsiprase v Řecku), ale rozhodně jsem přesvědčená o tom, že myšlení lidí se pomalu začíná měnit a to v centru samotného imperialismu. Dalším faktorem jeho kampaně, který je třeba vyzvednout, je volání po vytvoření třídního dělnického hnutí nezávisle na tom, zda bude nebo nebude zvolen. Zde spatřuji rozdíl mezi ním a tzv. evropskou levicí proklamující parlamentní cestu. Lidé se systému odcizují, nechtějí jej, přestali mu věřit. O to svědčí všeobecně malá účast ve volbách. Pokud nezačneme s lidmi mluvit úplně otevřeně, pokud jim nezačneme dávat víru v jejich vlastní sílu, jejich jediným logickým krokem bude vrhnout se do otevřené náruče různých fašistických směrů. Kdybych si chtěla zahrát na Sybillu, řekla bych, že pak nás skutečně čeká 400 let temna. Nenechme systém zkolabovat nekontrolovatelně. Vytvořme si vlastní nové struktury, nechme elitu v izolaci. Možná kroutíte hlavou, ale dnes, kdy peníze jsou virtuální a spekulativní, daleko od skutečných hodnot, je to více než jednoduché. Dnes je technologie na takové úrovni a nás neprivilegovaných tolik, že není nic, čeho bychom nedokázali dosáhnout.

To, že nás je málo a náš vliv malý není žádný argument. Naopak, chudých a trpících je drtivá většina a "vrchnost se o ně málo stará". Veškerá masová lidová hnutí jsou dokladem toho, že je možné vypiplat je z maličkého zárodku. Nemusím připomínat Ježíše Krista, Jana Husa, národní obrozence, bolševiky v Rusku nebo Gottwaldovu stranu.

ALE pokud naše politika zůstane v linii pasivní rezistence a vysvětlování, že sice jsme s lidmi, ale teď se s tím nedá nic dělat, pak jsme se přežili a nemáme žádný smysl existence. Pak jsme na pozicích objektivního idealismu filozoficky vzato a napravo politicky.

Zamyslete se: je přípustné, aby přes polovinu bohatství světa vlastnilo 70 rodin? Je přípustné, aby polovina světa žila za méně než 2 dolary za den? Je přípustné, abychom pracovali 60 hodin týdně bez nároku na náležitou odměnu? Aby v mnoha zemích dosahovala nezaměstnanost dvojciferných čísel? Abychom se báli vyjádřit svůj názor? Nejsou to všechno důvody, abychom jasně definovali naši politiku, jasně vyjádřili, za kým stojíme a co si o tomto systému myslíme? Jaké nabízíme řešení a pro koho? Máme se omlouvat za hlubokou etiku, která je komunistickému hnutí vlastní? Třídy objektivně existují, lidé jsou rozděleni formou vlastnictví výrobních prostředků do dvou antagonistických táborů. Ten, kdo nevlastní výrobní prostředky (tedy proletář), který má jedinou jistotu: odevzdávat svoji práci hluboko pod cenou těm, kteří výrobní prostředky vlastní. Sociální smír mezi těmito dvěma uskupeními není dlouhodobě možný, pokud se tím nemyslí, že kapitál nás bude ždímat a my budeme pokorně mlčet.

Na závěr bych chtěla shrnout v souvislosti s otázkami artikulovanými v úvodu:

Komunistické hnutí je legitimní, dokud existují základní rozpory kapitalismu nebo jeho rezidua. Změna systému je aktuální a je také možná vzhledem ke stupni vývoje kapitalismu. Je třeba aktivně pracovat na akceleraci subjektivních podmínek, na uvědomění lidí.

Věra Klontza-Jaklová

autorka je archeoložka, pedagožka a spisovatelka.