Karel Sýs: Jak to také bylo

Podrobnosti

Kategorie: Kultura

Twitter

Sotva se vynoří teorie, která sice vysvětluje mnohé, ale nevyhovuje úředním vykladačům dějin, je vzápětí zneuctěna nálepkou "konspirační". Ano, k převratu došlo působením hlubinných ekonomických i geopolitických pohybů. Ano, byl to kšeft - jako v Mnichově. Velmoci tenkrát i dnes odložily vlastní krizi. SSSR a Východ své uzbrojení a krizi důvěry vlastního obyvatelstva, Západ neprodejné zboží. Ale jen odložili!

A úloha osobnosti v dějinách? Markétka Thatcherová darovala Raise svá obnošená tanga a Faust Faustovič zjistil, že ho vzrušují víc než starobolševické šturmoviky. Když Gorbačov ČSSR daroval, přesněji řečeno vnutil notorického humanitárního bombardéra, nesmazatelně se zapsal do českých dějin. Podle očitých svědků osudného hlasování ho zvolili na gensekův přímý příkaz, neboť se báli, že je dav fanatiků před sněmovnou zlynčuje. Ostatně kdyby se cukali, přišli by Dědové Mrázové tentokrát ne z Kremlu, nýbrž z Milovic.

Přenechám filozofům, ekonomům a politologům popis a výklad převracení zemských desek a pokusím se aspoň trochu rozkrýt mechanismus bezprostředního převzetí moci.

Opravdu ležela na chodníku? Byla předložena na stříbrné, nebo na plastové míse?

Převrat byl pečlivě připraven, kádry vycvičeny, včetně úhlavního pimprlete. Zahradní slavnost mohla začít.

Do určité výše příslušné orgány (jak výstižné slovo!) snad mohly věřit, že pracují k pouhé výměně neschopné věrchušky za vůdce o něco schopnější, pružnější, za nová košťata.

Ale od jisté výše, o níž lze jen spekulovat, už šlo o plnění rozkazu, byť krajně bolestného.

Budoucí bolest byla zmírněna nejrůznějšími odměnami, beztrestností, podílem na moci a hlavně výhodným místem při krájení koláče.

Samotné provedení už bylo geniálně jednoduché, jak u převratů bývá: zatímco v opeře na plné koule zpívá Šaljapin a bojaři v krčmách nezřízeně chlastají, ob dvě ulice vedou prozatímní vládu za katr! A v Praze dva kroky od Zlaté kapličky to jde taky jako po másle: Zifčák - Uhl - generál "Dží Pí Teslenko". Inu, národ sobě!

Svíčkoví papaláši každoročně kladou věnce k uctění památky Zifčáka a Uhla, van der Lubbeho a Göringa našich dnů.

Historie se ráda opakuje, a pokaždé je to tragédie, a pokaždé trochu fraška. Jakže se to odehrálo tenkrát v listopadu 1939 na pohřbu Jana Opletala?

Když smuteční průvod došel ke křižovatce Na Slupi, vyřítilo se proti němu auto. Šlo o policejní provokaci. Způsobila, že se studenti nerozešli, jak bylo plánováno, nýbrž pokračovali do centra.

Na rohu Národní a Spálené čekal K. H. Frank. Jeho šofér, Frankem důrazně povzbuzován, provokoval studenty natolik drze, až ho jeden vzal po hlavě. Druhý den Frank zboulovaného šoféra, i s jeho rozbitými hodinkami, předvedl Hitlerovi na důkaz české zpupnosti.

A jak se šofér jmenoval? Jmenoval se Uhl.

V listopadu 1989 si génius loci opět máknul.

Věru dobře ohlídal roh Národní a Spálené sovětský (vlastně už postsovětský) generál! Studenti jako obvykle účinkovali v komparsu.

Bylo to narafičeno mazaně. Záhadou zůstává už jedině to, že Ludvík Zifčák, na rozdíl od holandského Škrholy, přežil. Loutkovodiči si svým ansáblem byli zřejmě zcela jisti.

Proto si všichni vespolek kytičku i svíčičku zaslouží.

Estébačka Drahomíra Drážská, Petr Uhl, Michael Žantovský, Martin Šmíd i úhelný světec Zifčák.

Mlžilo se, jako když tiskne. Když jsem dělal rozhovor s Janem Fojtíkem pro knihu Viděno deseti, uvedl, že byl sám překvapen, jaký to vzalo konec.

Cituji důležité svědectví muže, který chce, ba musí zůstat v anonymitě:

"Na sklonku roku 1988 jsem byl určen tzv. kádrovou rezervou na jistou významnou funkci. Podle sdělení nadřízených složek jsem se jako schopný manažer a komunista s netajenými sympatiemi k reformě a osobními přátelskými kontakty v umělecké sféře, zvláště v té tzv. neformální, jevil jako nejvhodnější postava vzhledem k očekávaným politickým změnám. Jak mi doslova řekl Fojtík: Tvým hlavním úkolem bude zabránit krveprolití. Proto mě povolali na počátku roku 1989 na stáž na ÚV. Formálně jsem sice byl na odboru masově sdělovacích prostředků, ale fakticky si mě vzal k sobě Hegenbart, abych mu v jeho reformním týmu hlídal média. Mým úkolem bylo, abych ze svodek z StB a zastupitelských úřadů filtroval informace pro předsednictvo tak, aby o těch nejdůležitějších událostech týkajících se změny nebylo informováno. Také jsem měl koordinovat postupné uvolňování informací pro naše média a řídit mediální strategii směřující k převratu. Byl jsem také autorem tzv. oficiálních sdělení předsednictva ÚV KSČ, předsednictva federální vlády a Kanceláře prezidenta republiky. Zúčastňoval jsem se utajených schůzek Hegenbarta s nejvyššími funkcionáři StB, kteří koordinovali akce směřující k politickému převratu, atd. Prožil jsem tam 17. listopad i okamžiky, kdy se to všechno zvrátilo jiným směrem.

Mám z té doby mnoho zajímavých informací, ale problém je v tom, že mě nikdo dosud nezbavil mlčenlivosti. Jak mi řekl jeden vysoce postavený polistopadový činitel: Jsou prostě věci v základech států, o kterých se musí mlčet navždy, bez ohledu na to, jak se střídají režimy. A v tom je ta potíž.

Můj spolužák, který se v roce 1989 vrátil z emigrace, mě informoval, že když byl na počátku 80. let jako činitel kanadské konzervativní strany na stáži v Bílém domě, otevřeně se tam připravoval nástup Havla do prezidentského úřadu. Američané také v rámci tohoto záměru cíleně organizovali uvádění Havlových her na Západě, aby ho pro tamější veřejnost zviditelnili. Nejenže hradili část nákladů, ale také dělali píárko ve smyslu, že kdo něco znamená, nemůže v divadle chybět. Byla to tedy spíše politická a společenská událost než umělecká.

Když jsem byl v roce 1989 na stáži na ÚV, počítalo už nejvyšší stranické vedení se změnou režimu. Propagandistickému oddělení byl vydán pokyn, aby se soustředilo na kontakty s disidenty z Havlova okruhu; báli se jich méně než reformních komunistů, u kterých předpokládali praktické politické zkušenosti.

O Havlovi jako hegemonovi režimní změny včetně prezidenství se nepochybovalo. To mi tenkrát potvrdil i muž, který byl pověřen přípravou a velením akce záměrně naplánované na citlivé datum 17. listopadu.

V půli prosince mě Hegenbart informoval o tajném setkání Mlynáře s Gorbačovem o jeho případném vedení KSČ. Tehdy mu Gorbačov sdělil, že věci už jdou dál a vedení státu bude na Havlovi.

V prosinci 1989 mě navštívil jeden důležitý disident a žádal mě, aby televize spustila propagaci Havlovy osoby v souvislosti s jeho zvolením prezidentem, protože ve veřejnosti není znám. V Praze to mělo daleko ostřejší podobu. Ústřední ředitel M. Pavel mi sdělil, že ho počátkem prosince navštívil osobně Havel a hrubě se dožadoval, aby se televize zcela zacílila na jeho volbu prezidentem. Když to odmítl s poukazem na objektivitu zpravodajství, došlo k ostré hádce, která vyvrcholila Havlovou výhrůžkou, že se postará, aby ho vláda odvolala z funkce. To se také vzápětí stalo." Konec citátu. I koněc filma.

Hlavní starostí údajně neschopného vedení tedy bylo zajistit klidné předání moci, tichou předvánoční noc. Tak jak si to přáli sovětští režiséři, ochotní zrušit Brežněvovu doktrínu "Éto váše dělo" a použít okupační vojsko, respektive jeho děla, kdyby se kašpárci vzepřeli a pokusili se - v záchvatu pudu sebezáchovy - jednat proti scénáři.

Proti tomu je Mnichovská dohoda dětská hra Škatule škatule hejbejte se. V Mnichově šlo jen o okrájení již nepotřebného státečku, o jehož lidu "nic nevíme". V Praze byli hozeni do propadla spojenci, co do poslední chvíle "čekali a věřili". Ano, i takový byl můj lid, Stanislave Kostko Neumanne! Vzpomínáš?

A hrdý buď,
žes vytrval,
žes neposkvrnil ústa ani hruď
falešnou řečí.

Takový byl můj lid
s kosou a kladivem.

Na jitřní čekal svit,
čekal a věřil.

Úrodu novou sklidí sám,
sám se svými.

Jděte mu z cesty.

Staví chrám
bratrské doby.

Lid kosu zahodil na smetiště dějin a kladivo prodal Siemensům za volňásky do peepshow, kam mu bolševik zakazoval přístup. Úrodu za něj sklidili werwolfové z Impéria a chrámy zrestituovali bratranci z Řádu německých rytířů.

Čékáďáci přece nebyli děti, nýbrž dětinové!

A přece zbývá otázka, zda byla socialistická ekonomika natolik vratká, že se zhroutila jako domeček z karet pouhým vytažením žaludské sedmy.

Za socialismu prý platila směrnice: "Kdo nekrade, okrádá svou rodinu!"

Ano, kradlo se. Kdekdo ukradl pytel cementu, ale nikoli celou cementárnu.

Na druhé straně je s podivem, že po 25 letech je pořád co rozkrádat! Stále je kam sáhnout, privatizovat, zašmelit na západ, sever, východ, ba i na jih od Šumavy. Třeba až do Afriky, jako se to přihodilo rodinně stříbrnému Prazdroji, o němž reklama pěje, že jsme na něm nic nezměnili, zatímco se změnilo vše, majitelem počínaje a rýžovými sračkami místo žateckého chmelu konče.

Pokud převrat provedl červotočivý pahýl Informbyra kvůli zkrácení fronty a ústupu do předem připravených pozic, vynoří se nutkavá otázka, proč ani tyto nouzové pozice nebyly drženy. Pravda, Sovětský svaz sám sebe zrušil de iure, ale lid ani území nezrušíš. Časy se mění, lidé zůstávají.

Tuto otázku musíme ponechat k zodpovězení bývalému spojenci, který si nic nevysloužil a všechno ztratil.

SSSR si naši lítost věru nezaslouží. Oblíbeným důvodem celonárodní sebelítosti je 21. srpen.

Už nevadí Rakousko-Uhersko, vždyť to byla "naše válka", v níž čačtí Čechové bojovali "jako lvi". Franz Josefovi je třeba lízat řiť a odlévat pomníky. Šlechticům vrátit hrady, zámky a tvrze, a černoprdelníkům chrámy, kapličky i boží muka.

Dobolela vzpomínka na říjen 1938. Vždyť Novoněmci nám zvelebí Sudety zdevastované komanči. Je ovšem nutno padnout na kolena a odprosit je, že si - vyštváni Benešovou a Gottwaldovou soldateskou - směli vzít jen dvacet kilo zlatých zubů, vylámaných z lebek českých Židů.

Požehnaný 15. březen 1939! Den, kdy Říše vzala lid svatého Václava pod ochranu před hordami z asijských stepí. Ochraňovala, ale neochránila. Hordy se přece přivalily, aby podnikavým braly a líným dávaly.

Nikoli Kozina, ale Lomikar je erbovní klenot polistopadových Čech.

Nikoli Mistr Jan, nýbrž Zikmund, liška ryšavá.

Nikoli Mistr Jesenius, mistr jazyka, nýbrž Ferdinand II., vyřezávač jazyků.

Nikoli Josef II., ale Duka!

Svět je jedno velké náměstí. Vhodné místo pro snesení kukaččích vajec.

Lásko setkáme se spolu
až se světu poštěstí
sedět u jednoho stolu
na jediném náměstí...

snil Vítězslav Nezval v básni Place du Tertre. Jenže snění pro kapitál není!

Náměstí - to je Majdan.

Majdan na Václaváku.

V sobotu 3. července 1942 přicupalo ke koni 200 000 malověrných odpřisahnout poslušnost plešatému Moravcovi, skrčenému Háchovi a pajdající Říši, jen když zruší výjimečný stav a oni budou zase smět odpoledne trsat na čajích v Repre a večer čučet v Lucerně na Mariku Rökkovou.

Na Havla se ve čtvrtek 23. listopadu 1989 seběhlo 300 000 ministrantů, aby přisluhovalo lži o sociálním státu, v němž nebude sanopsů a každý se přestěhuje z králíkárny do vily.

Velekněz kázal z balkonu. Nebyl to však balkon Melantrichu, jak tvrdí Nový listopadový zákon, nýbrž balkon Lidového nakladatelství, tj. bývalého Světa sovětů! Do pracovny tehdejšího ředitele Kornela Vavrinčíka vtrhla předsunutá hlídka, aby připravila kazatelnu. Neohrožený Rusín však schoval klíč do kapsy. I jali jej, strkali a dotírali, vložili na něho kříž a metali los o jeho tesilové roucho, až se klíče zmocnili a pontifikův výstup mohl započít.

Kolik lidí přišlo ve středu 25. února 1948 na Gottwalda, to se dnes tají. Smíme se jen dozvědět, že památná slova "Právě se vracím z Hradu..." si vyslechl pouhý "dav".

Masový Majdan v Kyjevě s uřezáváním hlav a Molotovovými koktejly, a jeho karikatura na Staromáku za účasti 80 ztroskotanců bez koktejlů.

Majdan na náměstí Nebeského klidu a pokusný majdan v Hongkongu.

A co v New Yorku? To bude teprv Majdan!

Třídní boj se - navzdory chechtotu vysokoškolských profesorů odkojených marxismem, studentů kojených dějinami dělnického hnutí a úředníků zpitých VUMLem - opravdu zostřoval.

Třídní boj není jen kanonáda z Aurory či procházka ozbrojených milicí po Karlově mostě.

Odehrává se na vlnách svobodných Evrop a Amerik i - a zejména - na sociálních sítích.

Dokonáno jest. Hybatelé revoluce, dělnická třída, svůj třídní boj prohráli. Kroutili krky buržoazie, leč nedokroutili.

Eugene Pottier, básník Internacionály, napsal o dělníkovi, hrdinovi revoluce 1848:

Myslíte snad, že o palácích snil?
Myslíte snad, že šel mřít pro šampaňské?
Jen jednoho byl syt: tož zvůle panské
Chléb chtěl a právo...

Dělníci roku 1989 nebojovali za chléb ani za práci, nebojovali vůbec.

Sovětskoje igristoje už došlo, ale Vietnamci prodávají Ruskoje igristoje, šampáňo sice bez bublinek, ale zato levné. Zatouží-li kmáni po Pommery, Veuve Clicquot nebo Mercier, najdou ho na Primě ve VIP zprávách, kde si připíjejí politici, missky a buzny.

Husák a spol. se zmohli jen na karlštejnskou Elišku!

Chléb se doveze z Polska, rozpeče se a pár hodin je jako nový.

Práci za Čechy zastanou Ukrajinky, Moldavci a Romové, případně se dovezou mohamedáni.

Příživníci, korupčníci, modrokrevníci a černoprdelníci se opět pomstili.

Na jak dlouho ještě?

zdroj: ceskenoviny.eu