C.8.2. Úloha subjektu v historii

Podrobnosti

Kategorie: Marxismus

Twitter

Marx, K.: P.V.Anněnkovovi, 28.prosince 1846
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 27, Svoboda, Praha 1968, s. 509-510
(509-510) Co je společnost, ať už je její forma jakákoli? Výsledek vzájemného působení lidí. Mají lidé na vůli zvolit si tu či onu společenskou formu? Naprosto ne. Předpokládejme určitý stupeň vývoje výrobních sil lidí, a dostaneme odpovídající formu směnného styku [commerce] a spotřeby. Předpokládejme určitý vývojový stupeň výroby, směnného styku, spotřeby, a dostaneme odpovídající formu společenského zřízení, odpovídající organizaci rodiny, stavů nebo tříd, zkrátka odpovídající občanskou společnost. Předpokládejme takovou občanskou společnost, a dostaneme příslušné politické zřízení [état politique], které je pouze oficiálním výrazem této občanské společnosti. To pan Proudhon nikdy nepochopí, protože se domnívá, že dělá něco velkolepého, když se od státu odvolává k občanské společnosti, tj. od oficiálního resumé společnosti k oficiální společnosti.
Je zbytečné dodávat, že lidé si nemohou svobodně vybírat své výrobní síly - jež jsou základem celých jejich dějin - neboť každá výrobní síla je nabytou silou, produktem dřívější činnosti. Výrobní síly jsou tedy výsledkem praktické energie lidí, ale tato energie sama je omezena okolnostmi,  v nichž se lidé ocitají, dříve nabytými výrobními silami a společenskou formou existující před nimi, kterou nevytvářejí a která je produktem předchozí generace. Tímto prostým faktem, že každá následující generace nalézá už výrobní síly nabyté předchozí generací, které jí slouží jako surovina pro novou výrobu, vzniká v dějinách lidí spojitost, tvoří se dějiny lidstva, které jsou dějinami lidstva tím víc, čím víc se rozvinuly výrobní síly lidí a tedy i jejich společenské vztahy. Nutný důsledek: společenské dějiny lidí jsou vždy jen dějinami jejich individuálního vývoje, ať už si to lidé uvědomují, nebo ne. Jejich materiální vztahy tvoří základ všech jejich vztahů. Tyto materiální vztahy nejsou nic jiného než nutné formy, v nichž se uskutečňuje jejich materiální a individuální činnost.
 
Engels, B.: H.Starkenburgovi, 25. ledna 1894
Marx, K., Engels, B.: Vybrané dopisy. Svoboda, Praha 1952, s. 421
(421) Lidé sami dělají své dějiny, avšak dosud je dělali tak, že se neřídili společnou vůlí podle společného plánu, a to ani v určité jasně ohraničené dané společnosti. Jejich snahy se vzájemně kříží, a právě proto ve všech takových společnostech panuje nutnost, jejímž doplňkem a jevovou formou je náhodnost. Nutnost, která se tu prosazuje náhodou, je konec konců opět ekonomická. Tu se pak dostáváme k otázce takzvaných velkých lidí. Je ovšem čirou náhodou, že se v určité době v určité zemi objevuje takový a právě tento veliký člověk. Ale odmyslíme-li si ho, je tu poptávka po jeho náhradě a náhrada se najde, tant bien que mal [dobrá či špatná], ale nakonec se najde. Že Napoleon, právě tento Korsičan, byl vojenským diktátorem, který se stal nutností pro francouzskou republiku, vyčerpanou vlastní válkou, byla náhoda; že by však jeho úlohu splnil někdo jiný, kdyby Napoleona nebylo, je dokázáno tím, že se vždycky našel člověk, když ho bylo zapotřebí: César, Augustus, Cromwell atd. Objevil-li Marx materialistické pojetí dějin, pak Thierry, Mignet, Guizot i všichni angličtí dějepisci do roku 1850 dokazují, že se k tomu směřovalo; a objevil-li Morgan totéž pojetí, dokazuje to, že doba byla pro ně zralá a že muselo být objeveno.
Tak je tomu se všemi ostatními náhodami a domnělými náhodami v dějinách. Čím více se oblast, kterou právě zkoumáme, vzdaluje od ekonomické a čím více se bude blížit oblasti čistě abstraktně ideologické, tím spíše zjistíme, že se v jejím vývoji uplatňují náhody, tím klikatější bude její křivka. Nakreslíte-li si však průměrnou osu křivky, zjistíte, že čím delší je zkoumané období a čím rozsáhlejší je projednávaná oblast, tím více se tato osa přibližuje ose ekonomického vývoje, tím rovnoběžněji s ní probíhá.
 
Marx,  K., Engels, B.: Německá ideologie. Kapitola I. Ludvík Feuerbach
Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 87-91
(87-91) Tento rozpor mezi výrobními silami a formou styků, který, jak jsme viděli, se objevil v dosavadních dějinách už často, aniž však ohrozil jejich základ, musel vést pokaždé k revolučnímu výbuchu, a přitom zároveň nabýval různých vedlejších forem, jako souhrn kolizí, jako kolize různých tříd, jako rozpor vědomí, zápas myšlenek atd., jako politický boj atd. Vychází-li se z omezeného hlediska, je ovšem možno vyjmout jednu z těchto vedlejších forem a považovat ji za základ těchto revolucí, což je tím snazší, že individua, od nichž revoluce vycházely, si sama, podle stupně svého vzdělání a podle stupně historického vývoje, vytvářela iluze o své vlastní činnosti.
Přeměnu osobních sil (vztahů) ve věcné síly, k níž došlo dělbou práce, není možno zase zrušit tím, že si vyženeme z hlavy povšechnou představu o tom, nýbrž jen tím, že si individua tyto věcné síly znovu podrobí a dělbu práce zruší.9) To není možné jinak než ve společenství. Teprve ve společenství s druhými získává každé individuum prostředky, jak po všech stránkách rozvinout své vlohy; teprve ve společenství je tedy možná osobní svoboda. V dosavadních náhražkách společenství, ve státě atd., existovala osobní svoboda jen pro individua vyrostlá v poměrech vládnoucí třídy a jen potud, pokud to byli příslušníci této třídy. Zdánlivé společenství, v jaké se dosud individua sdružovala, se vždy vůči nim osamostatňovala, a protože to bylo sdružení jedné třídy proti jiné třídě, bylo to zároveň pro ovládanou třídu nejen úplně iluzorní společenství, nýbrž i nové pouto. Ve skutečném společenství dosahují individua, ve svém sdružení s tímto sdružením, zároveň i své svobody.
Z celého dosavadního výkladu vysvítá, že pospolitý vztah, jaký navazovala individua určité třídy a který byl podmíněn jejich společnými zájmy vůči něčemu třetímu, byl vždy společenstvím, k němuž tato individua náležela jen jako průměrná individua, jen pokud žila v podmínkách existence své třídy, byl to vztah, na kterém se podílela ne jako individua, nýbrž jako příslušníci třídy. Naproti tomu u společenství revolučních proletářů, kteří se ujímají kontroly nad svými existenčními podmínkami i nad existenčními podmínkami všech členů společnosti, je tomu právě naopak; na tomto společenství se individua podílejí jakožto individua. Je  to totiž sdružení individuí (ovšem za předpokladu teď už vyvinutých výrobních sil), které poskytuje individuím možnost kontroly nad podmínkami jejich svobodného vývoje a pohybu, nad podmínkami, které byly dosud ponechávány náhodě a osamostatňovaly se vůči jednotlivým individuím právě v důsledku jejich odloučenosti jakožto individuí, v důsledku jejich nutného sjednocení, jež bylo dáno dělbou práce a jež se v důsledku jejich odloučenosti stalo svazkem, který jim byl cizí. Dosavadní sjednocení bylo jen (rozhodně ne libovolné, jak se např. líčí v "Contract social",25) nýbrž nutné) dohodou (srovnej např. vytvoření severoamerického státu a jihoamerických republik) o těchto podmínkách, a v těchto podmínkách pak mohla individua užívat náhodnosti. Tomuto právu, že se lidé mohou v rámci určitých podmínek nerušeně těšit z nahodilosti, se dosud říkalo osobní svoboda. - Těmito existenčními podmínkami jsou ovšem vždy jen výrobní síly a formy styků té které doby.
Zkoumáme-li filozoficky tento vývoj individuí ve společných existenčních podmínkách stavů a tříd, následujících po sobě v dějinách, a v obecných představách vnucených jim tímto vývojem, je ovšem snadné domýšlet si, že v těchto individuích se vyvíjel rod  neboli člověk, anebo že tato individua rozvíjela člověka; domnění, které se velmi hrubě prohřešuje proti dějinám.10) Potom je možné chápat tyto různé stavy a třídy jako specifikace obecného výrazu, jako odrůdy, jako vývojové fáze člověka.
  Toto podřízení individuí určitým třídám nelze zrušit, dokud se nevytvoří třída, která už nebude muset prosazovat proti vládnoucí třídě svůj zvláštní třídní zájem.
Individua vždy vycházela ze sebe, ale samozřejmě v rámci svých daných historických podmínek a vztahů, ne z "čistého" individua, jak ho chápou ideologové. Ale v průběhu historického vývoje a právě v důsledku osamostatňování společenských vztahů, nevyhnutelného za dělby práce, objevuje se rozdíl mnezi životem každého individua, pokud je to jeho osobní život, a životem individua, pokud je podřízeno nějakému pracovnímu odvětví a podmínkám, které k tomu patří. (To se nesmí chápat tak, že by snad např. rentiér, kapitalista apod. přestávali být osobami; nýbrž jejich osobnost je podmíněna a určena zcela určitými třídními vztahy a rozdíl se objevuje teprve v protikladu k jiné třídě, a pro ně samé je zřejmý teprve tehdy, když udělají bankrot.) U stavu (ještě více u kmene) je to ještě skryté, například šlechtic zůstává neustále šlechticem, člověk neurozený zůstává vždy neurozeným, bez ohledu na své ostatní vztahy, je to kvalita neodlučitelná od jeho individuality. Rozdíl mezi osobním individuem a třídním individuem, nahodilost životních podmínek pro individuum se objevuje teprve s třídou, která je sama produktem buržoazie. Teprve konkurence a boj individuí mezi sebou vytvářejí a rozvíjejí tuto nahodilosti tako takovou. V představě jsou proto individua za panství buržoazie svobodnější než dříve, protože jejich životní podmínky jsou pro ně nahodilé; ve skutečnosti jsou ovšem nesvobodnější, protože jsou víc podřízena věcné moci. V čem se to liší od stavu, ukazuje zejména protiklad mezi buržoazií a proletariátem.  Když vznikl stav městských občanů, korporace atd. proti venkovské šlechtě, jevila se podmínka jejich existence, movité vlastnictví a řemeslná práce, které existovaly latentně už před jejich odtržením od feudálního svazku, jako něco pozitivního, co bylo uplatňováno proti feudálnímu pozemkovému vlastnictví, a proto také zprvu na sebe svým způsobem bralo feudální formu. Uprchlí nevolníci se ovšem k svému dosavadnímu nevolnictví stavěli jako k něčemu, co je pro jejich osobnost nahodilé. Ale právě v tom nedělali nic jiného, než co dělá každá třída osvobozující se od svých pout, a nadto se neosvobozovali jako třída, nýbrž jednotlivě. Mimoto nepřekračovali okruh stavovského zřízení, nýbrž vytvořili nejen nový stav a ponechali si svůj dosavadní způsob práce i v novém postavení a rozvíjeli jej dále tím, že jej zbavovali jeho dosavadnícvh pout, neodpovídajících už dosaženému stupni vývoje. 11)
Pro proletáře se naproti tomu podmínka jejich vlastního života, práce, a s ní i veškeré podmínky existence dnešní společnosti staly něčím nahodilým, co jednotliví proletáři nemohou nijak kontrolovat a nad čím jim žádná společenská organizace nemůže poskytnout kontrolu; a rozpor mezi osobností jednotlivého proletáře a jeho životní podmínkou, jež mu byla vnucena, totiž prací, se stává jemu samému zjevným, zejména proto, že už od mládí je obětován a nemá žádnou vyhlídku, že by v rámci své třídy dosáhl podmínek, kterými by se  dostal do jiné třídy.
Uprchlí nevolníci chtěli tedy jen svobodně rozvíjet a uplatnit své existenční podmínky, jaké měli už předtím, a proto konec konců dospěli jen k svobodné práci, proletáři však musí, aby se osobně uplatnili, zrušit dosavadní podmínku své vlastní existence, která je zároveň podmínkou existence celé dosavadní společnosti, totiž práci. Proto jsou také v přímém protikladu k formě, ve které si dosud individua tvořící společnost dávala souhrnný výraz, totiž ke státu, a musí stát svrhnout, aby prosadila svou osobnost.
_________________________________________________________________
25) J.J.Rousseau, "Du Conctract social, ou, Principes du droit politique" [O společenské smlouvě neboli O zásadách státního práva"], Amsterodam 1762.
9) Engelsova poznámka na okraji: (Feuerbach: bytí a podstata.)
10) Marxova a Engelsova poznámka: Věta, hodně se vyskytující u svatého Maxe, že každý je vším, čím je, jedině díky státu, znamená v podstatě totéž jako věta, že buržoa je jen exemplářem rodu buržoů; věta, která předpokládá, že třída buržoů existovala už před individui, která ji tvoří. K tomu Marx poznamenává na okraji: Preexistence třídy u filozofů.
11) Marxova a Engelsova poznámka: Nesmí se zapomínat, že již to, že nevolníci museli existovat a že neměli možnost hospodařit ve velkém, což zároveň vedlo k rozdělení allotmens (parcel) mezi nevolníky, velmi brzy redukovalo závazky nevolníků vůči feudálním pánům na jakýsi průměr naturálních dávek a robot; to umožňovalo nevolníkovi akumulaci movitého vlastnictví a tím mu usnadňovalo i útěk z pánova panství a dávalo mu vyhlídky, že se uživí jako městský občan; zároveň to vytvořilo i určité odstupňování mezi nevolníky, takže uprchlí nevolníci jsou už vlastně napůl měšťané. Přitom je také jasné, že nevolní rolníci ovládající nějaké řemeslo měli největší naději, že si získají movité vlastnictví.
_________________________________________________________________
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 337-338
(337-338) Člověkem vstupujeme do dějin. Také zvířata mají dějiny, dějiny svého původu a postupného vývoje až k nynějšímu stavu. Ale tyto dějiny jsou pro ně vytvářeny, a pokud se jich zvířata sama účastní, děje se tak bez jejich vědomí a vůle. Naproti tomu čím víc se lidé vzdalují od zvířat v užším smyslu, tím více dělají své dějiny sami, vědomě, tím nepatrnější je vliv nepředvídaných účinků a nekontrolovaných sil na tyto dějiny, tím přesněji odpovídá historický výsledek předem vytčenému cíli. Posuzujeme-li však dějiny lidstva podle tohoto měřítka, a to i u nejpokročilejších národů přítomnosti, zjistíme, že je tu stále ještě obroský nepoměr mezi stanovenými cíli a dosaženými výsledky, že převládají nepředvídané účinky, že nekontrolované síly jsou mnohem mocnější než síly uváděné plánovitě do pohybu. A nemůže tomu být jinak, dokud nejpodstatnější historická činnost lidí, ona činnost, jež je povznesla ze zvířeckosti k lidskosti, jež tvoří materiální základ všech jejich ostatních činností, výroba jejich životních potřeb, tj. v naší době společenská výroba, je právě podrobena slepé hře nechtěných vlivů nekontrolovaných sil a dokud se tu chtěný cíl uskutečňuje jen výjimečně, mnohem častěji však jeho pravý opak. V nejpokročilejších průmyslových zemích jsme zkrotili přírodní síly a přinutili je sloužit lidem; tím jsme nesmírně zmnohonásobili výrobu, takže dítě vyrobí nyní víc než dříve sto dospělých. A jaké jsou následky: Růst nadměrné práce, růst bídy mas a každých deset let velký krach. Darwin nevěděl, jakou trpkou satiru na lidi a zvláště na své krajany napsal, když dokázal, že svobodná konkurence, boj o existenci, jejž ekonomové oslavují jako největší historickou vymoženost, je normálním stavem v říši zvířat. Teprve vědomá organizace společenské výroby s plánovitou výrobou a plánovitým rozdělováním může lidi pozvednout z ostatního živočišného světa po stránce společenské, jako je vůbec výroba pozvedla po specifické stránce. Historický vývoj činí takovou organizaci den ze dne nevyhnutelnější, ale také den ze dne možnější. Od ní se bude datovat nová epocha dějin, kdy lidé sami a s nimi všechna odvětví jejich činnosti, zejména také přírodní věda, dosáhnou rozkvětu, který daleko zastíní všechno, co tu dosud bylo.
 
Marx, K..: Předmluva k druhému vydání "Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta"
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 16, NPL, Praha 1965, s. 398-399
(398-399) Ze spisů, které skoro současně s mým pojednávaly o stejném předmětu, zasluhují zmínky jen dva: spis Victova Huga "Napoléon le petit" a Proudhonův "Coup d'état".
Victor Hugo se omezuje na trpké a duchaplné invektivy proti odpovědnému vydavateli státního převratu. Událost samu líčí jako blesk z čistého nebe. Vidí v ní jen násilný čin jednotlivce. Nepozoruje, že tohoto jednotlivce nezmenšuje, nýbrž zveličuje tím, že mu připisuje takovou sílu osobní iniciativy, která by ve světových dějinách neměla obdoby. Naproti tomu Proudhon se snaží vyložit státní převrat jako výsledek předchozího dějinného vývoje. Ale historická kontrukce státního převratu se mu pod rukama mění v historickou apologii hrdiny tohoto převratu. Propadá tak omylu našich tzv. objektivních dějepisců. Já naopak dokazuji, že okolnosti a poměry, které umožnily průměrné a groteskní postavě sehrát roli hrdiny, vytvořil ve Francii třídní boj.
 
Marx, K.: Bída filozofie
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 152
(152) Připusťme s p.Proudhonem, že skutečné dějiny, dějiny podle časového sledu, jsou jen historický sled, v němž se projevily ideje, kategorie a principy.
Každý princip měl své století, v němž se projevil. Princip autority např. měl jedenácté století, princip individualismu osmnácté století. Kdybychom šli do důsledků, museli bychom říci, že století náleželo principu, nikoliv princip století. Jinými slovy: princip vytvářel dějiny, nikoli dějiny princip. Když se nakonec zeptáme, abychom zachránili principy i dějiny, proč se ten onen princip projevil právě v jedenáctém nebo osmnáctém století, a ne v nějakém jiném, jsme nevyhnutelně nuceni pečlivě zkoumat, jací byli lidé v jedenáctém století, jací v osmnáctém, jaké byly jejich tehdejší potřeby, jejich výrobní síly, jejich způsob výroby, suroviny používané při jejich výrobě, a konečně, jaké byly vztahy člověka k člověku, které vyplývaly ze všech těchto existenčních podmínek. Prozkoumat všechny tyto otázky, neznamená to zachytit skutečné, světské dějiny lidí každého století, neznamená to zobrazit tyto lidi zároveň jako autory i herce svého vlastního dramatu? Jakmile však zobrazíte tyto lidi jako herce a autory jejich vlastních dějin, vrátili jste se oklikou ke skutečnému východisku, protože jste upustili od věčných zásad, z nichž jste vyšli.
 
Lenin, V.I.:Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize pana Struveho
Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s. 430-431, 537
(430-431) Nemůžeme přejít bez námitky jednu výhradu pana Struveho vůči panu Michajlovskému. "Podle jeho názoru," praví autor, "neexistují nezvratné historické tendence, které jako takové mají být jednak východiskem a jednak závaznými hranicemi cílevědomé činnosti osobnosti i společenských skupin" (11).
Takhle mluví objektivista, a ne marxista (materialista). Mezi těmito pojmy (mezi systémy názorů) je rozdíl, o němž je nutné se zmínit, protože ve většině svých úvah si pan Struve tento rozdíl plně neuvědomuje, což je hlavním nedostatkem jeho knihy.
Objektivista mluví o nutnosti daného historického procesu; materialista přesně konstatuje danou společensko-ekonomickou formaci a antagonistické vztahy, které tato formace plodí. Objektivista dokazuje nutnost dané řady fakt, ale současně vždycky riskuje, že se stane pouhým obhájcem těchto fakt; materialista mluví o třídě, která "řídí" daný ekonomický řád a vytváří tak určité formy odporu ostatních tříd. Materialista je tedy na jedné straně důslednější než objektivista a svůj objektivismus uplatňuje hlouběji a důsledněji. Nezdůrazňuje nutnost daného procesu, ale vysvětluje, která konkrétní společensko ekonomická formace dává tomuto procesu obsah, která konkrétní třída určuje tuto nutnost. V daném případě by se například materialista nespokojil konstatováním "nezvratných historických tendencí", ale poukázal by na existenci určitých tříd, které určují obsah daných poměrů a vylučují jinou možnost kromě zásahu výrobců samých. Na druhé straně materialismus v sobě zahrnuje, aby tak řekl, stranickost svým postulátem, aby se při hodnocení každé události přímo a otevřeně vycházelo z hlediska určité společenské skupiny.
(537) Tento požadavek - nepouštět z rukou "nit", ale naopak ji držet stále pevněji - nevyplývá z osobního smýšlení těch či oněch "marxistů" jen náhodně, ale je nevyhnutelně určován postavením a zájmy třídy, které chtějí sloužit, je nevyhnutelně a bezpodmínečně diktován stěžejními požadavky jejich "doktríny". Ze snadno pochopitelných příčin se zde nemohu zabývat rozborem první části této teze, charakteristikou "postavení" a "zájmů"; celá záležitost snad mluví sama za sebe. Zmíním se stručně jen o druhé části, totiž o tom, co říká marxistická doktrína k otázkám, v nichž se projevuje "zpřetrhání nitě".
Marxisté musí tyto otázky formulovat jinak, než to dělali a dělají páni narodnici. Ti kladou otázku z hlediska "moderní vědy, moderních mravních idejí"; situaci líčí tak, jako by neexistovaly žádné hluboké, v samých výrobních vztazích vězící příčiny, proč nelze takové reformy provést, ale že jedinou překážkou je hrubost cítění: chabé "světlo rozumu" apod., jako by Rusko bylo tabula rasa, na kterou stačí jen správně vyznačit správné cesty. Taková formulace otázky ovšem zajišťovala "čistotu", kterou tak vynáší pan V.V. a která ve skutečnosti znamenán jen "čistotu" snění slečinky z lycea a dělá z narodnických úvah velice vhodné téma pro kabinetní besedy.
Marxisté musí  tyto otázky formulovat naprosto jinak. Protože jsou povinni hledat kořeny společenských jevů ve výrobních vztazích, protože jsou povinni vidět za nimi zájmy určitých tříd, musí tyto požadavky formulovat jako "tužby" těch a těch společenských sil, které narážejí na odpor těch a těch jiných sil a tříd.
 
 {moscomment}