Změna na postu nejvyššího pontifika římskokatolické církve byla jednou z nejsledovanějších událostí posledních dnů.

Jorge Bergoglio, nový papež František, vzbudil pozornost nejen jako první hlava největší křesťanské církve původem z Latinské Ameriky či jako první člen jezuitského řádu, který na papežský stolec usedl. Především nadšené reakce totiž vyvolala prezentace nového papeže jako skromného člověka prostého životního stylu, odmítajícího okázalosti. Skromnost a chudoba se dokonce stala hlavním tématem prezentovaným papežem Františkem na počátku jeho pontifikátu. 

Také svým papežským jménem odkazuje nová hlava katolíků na Františka z Assisi, o němž hovoří jako o "člověku chudoby". Tato jedna ze zajímavých postav středověkého křesťanství skutečně proslula coby původně lehkomyslný a zhýralý boháč, který se vzdal veškerého majetku a následně žil v absolutní chudobě. Nový papež dokonce deklaruje, že právě chudoba by měla být napříště vlastní i církvi, když říká: "Přál bych si, aby i celá církev byla církví chudých."

Zatímco byla v Římě vyhlašována tato hesla o "chudé církvi", v České republice, kde se katolictví hlásí jen desetina občanů, mohl klérus slavit nebývalé církevní zbohatnutí. Navzdory lidovému nesouhlasu, ústavním žalobám i historické pravdě se totiž vládě Petra Nečase podařilo prosadit tzv. církevní restituce a s nimi nejen mnohamiliardový dar římskokatolické církvi, ale i skutečnost, že se právě tato církev stane největším pozemkovým vlastníkem u nás a jen stěží bude možné najít bohatší ekonomický subjekt.

Chudoba sice u nás není v současnosti nic neobvyklého. Týká se bohužel více než milionu našich občanů, kteří jsou jí podle Českého statistického úřadu přímo ohroženi a jejichž počet navíc neustále narůstá. O chudé církvi lze však hovořit jen těžko. Pravý opak je totiž pravdou.