Na Olšanských hřbitovech odhalena socha Julia Fučíka

Podrobnosti

Kategorie: Z domova

Twitter

U příležitosti 110. výročí narození Julia Fučíka (narozen 23. 2. 1903 v Praze, popraven 8. 9. 1943 v Berlíně) uspořádala Společnost Julia Fučíka 22. 2. 2013 slavnostní večer ve Velkém sále Městské knihovny v Praze. Ještě před tím se konal na Olšanských hřbitovech akt oficiálního znovu vztyčení Fučíkovy sochy, která byla dříve instalována před vchodem do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště Praha), odkud byla v roce 1990 v rámci protikomunistického tažení odstraněna. 

Za účasti několika stovek občanů, mezi nimiž byli i členové Komunistického svazu mládeže, promluvil na slavnostním aktu na Olšanských hřbitovech i Dr. Zdeněk Mahler. Ten v rámci svého proslovu mimo jiné řekl: "Patřím ke generaci, která - pokud je v ní něco kloudného - tak za to vděčí právě Juliu Fučíkovi... Nejubožejší úděl má ten národ, který dopustí, aby se po jeho hrdinech plivalo, byli špiněni, umlčování, aby jejich pomníky byly strhávány."    

Kdo byl Julius Fučík

Julius Fučík byl významný československý novinář, spisovatel, literární a divadelní kritik, člen Komunistické strany Československa a protifašistický bojovník. Studoval literární vědu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Od roku 1925 píše do Rudého práva a od roku 1929 zde pracuje jako redaktor. Ještě předtím ale prosí v roce 1928 svého univerzitního profesora Šaldu, aby dal komunistům k dispozici svůj týdeník Tvorba. Tento časopis měl být ze začátku vlastně náhradou za v té době zakázané Rudé právo. Později, v době dalšího zákazu vydávání Rudého práva v roce 1934, se Fučík stává jedním ze zakladatelů Haló novin. Fučík byl ale především aktivním komunistou, který se účastnil stávek a demonstrací pracujících, probíhajících ke konci 20. a začátkem 30. let 20. století. Promlouval k pracujícím, pracoval ve stávkových výborech. Sám byl také jednou během policejní střelby do nezaměstnaných raněn kulkou do nohy (jak je tedy vidět, existovala za "demokratické" první republiky nejenom cenzura, ale praktikovaly se i brutální metody potlačování demonstrací pracujících a nezaměstnaných, při kterých policie neváhala do demonstrantů střílet).  

Fučík byl dvakrát v SSSR. Podruhé, v letech 1934-1936, pracoval v SSSR jako dopisovatel Rudého práva. Po návratu do ČSR pořádal přednášky o novém životě v této socialistické zemi. Přednášky často končily zásahem policie a Fučík byl za pořádání těchto přednášek několikrát uvězněn.

Po začátku okupace ČSR v březnu 1939 fašistickým Německem Fučík pokračuje neochvějně ve své protifašistické činnosti. Píše dokonce otevřený dopis říšskému ministru pro lidovou osvětu a propagandu Goebbelsovi, ve kterém se jménem české inteligence staví na stranu národního odporu proti fašistické moci. Po uvěznění členů 1. podzemního ÚV KSČ na jaře roku 1941, stává se Fučík členem 2. podzemního ÚV KSČ s odpovědností za agitačně-propagandistickou a vydavatelskou činnost strany. Svůj poslední boj pak Fučík, po svém zatčení gestapem v dubnu 1942, vede v pankrácké věznici a v Petschkově paláci, kde byl vyslýchán gestapem. V pankrácké věznici také píše jedno ze svých nejznámějších děl Reportáž psanou na oprátce - dílo, které bylo přeloženo do přibližně 90 světových jazyků. Julius Fučík byl popraven fašistickou mocí v Berlíně 8. 9. 1943. Ještě před tím ale na dotaz během soudního procesu v Berlíně: "Přiznáváte, že jste svojí činností pomáhal nepříteli říše - Sovětskému svazu?" odpovídá Fučík takto: "Ano, pomáhal jsem Sovětskému svazu, pomáhal jsem Rudé armádě. A to je také to nejlepší, co jsem za 40 let svého života vykonal..."    

Slavnostní večer

V rámci slavnostního večera, věnovaného tomuto národnímu hrdinovi, vystoupila v Městské knihovně řada řečníků, mezi nimiž nechyběli ani hosté ze zahraničí.

Za mladé komunisty promluvil k posluchačům člen ÚV KSČM Milan Krajča, který mimo jiné připomněl, že Fučík je prvním nositelem Mezinárodní ceny míru (udělena posmrtně v roce 1950).

Dále vystoupila ředitelka Muzea dělnického hnutí RSDr. Libuše Eliášová. Ta zdůraznila, že Muzeum dělnického hnutí se vždy snažilo a bude snažit o zpřístupňování dokumentů týkajících se Fučíka pro vědecké zkoumání a faktickou diskuzi. Připomněla, že vzhledem k hlasům zpochybňujícím pravost rukopisu Reportáže psané na oprátce, dalo Muzeum dělnického hnutí rukopis Reportáže, který spravuje jakožto součást svých historicky cenných sbírek, k dispozici Kriminalistickému ústavu Ministerstva vnitra ČSFR. Závěry z šetření ústavu byly tyto:

- pisatelem je Julius Fučík,

- na rukopisu nebyly zjištěny žádné textové úpravy kromě těch, provedených autorem.

Dnes je možné si přečíst celou nezkrácenou verzi Reportáže vydanou i s faksimilí Fučíkova rukopisu s doprovodnými texty a to díky Muzeu dělnického hnutí a Ottovu nakladatelství, které vydalo tuto publikaci v roce 1995. Ve své předmluvě k této publikaci Dr. Zděněk Mahler na základě studia archivních pramenů odmítl manipulace české pravice a polistopadových režimních publicistů.

Libuše Eliášová také popsala složitou cestu (podpořenou i mezinárodní peticí), kterou bylo třeba projít, a to nejen pro znovu umístění sochy Julia Fučíka na veřejném místě, ale i pro očištění Fučíkovy památky od účelových pomluv a lží. Vyzdvihla také práci historiků Doc. Františka Janáčka a Dr. Aleny Hájkové.

PhDr. Miloslav Ransdorf, poslanec Evropského parlamentu za KSČM, jako další v řadě řečníků připomněl, že Fučík nebyl nekritickým obdivovatelem SSSR, ale viděl dění v SSSR z pohledu budoucnosti, z pohledu dějinné dynamiky. Ransdorf také připomněl, jaká by měla být role kultury ve společnosti: konečným smyslem kultury by mělo být zbavovat lidi strachu a posouvání hranic možného. Na závěr vystoupení přednesl Ransdorf apel na nás všechny, abychom usilovali o komunistické hnutí jako o hnutí bojující za svobodného člověka a otevřený dějinný horizont na rozdíl od konzervativců, jejichž vidění světa demonstroval na přezdívce Margaret Tatcherové - Tina (There Is No Alternative). 

Další z řečníků prof. Mojmír Grigar se soustředil ve svém vystoupení na rozdíl mezi hrdinou Juliem Fučíkem a "hrdiny" dnešní doby. A skutečně, co může dnešním "hrdinům", usilujícím pouze o své blaho a bohatství, co může takovým lidem říci Fučík, který celý svůj život zasvětil nezištnému boji za budoucnost umožňující důstojný život a perspektivu pro všechny.   

1. místopředseda ÚV KSČM Petr Šimůnek zajímavým způsobem upozornil na aktuálnost Fučíkových slov v dnešní době, když přečetl úryvek z Fučíkova článku, uveřejněném v časopise Tvorba z 26. 10. 1933 na téma nezaměstnanosti. Fučíkův článek z té doby, jakoby k nám promlouval z dneška. Šimůnek zdůraznil svůj obdiv k tehdejším komunistům, kteří v době bojů za 2. světové války položili své životy v boji s fašismem, a vyzval, aby naší argumentací vůči společnosti byla naše práce a naše činy. 

Poté zarecitovala Mgr. Marta Semelová, poslankyně Parlamentu ČR, báseň Vítězslava Nezvala Noční host. Báseň, kterou Nezval napsal jako vzpomínku na noční setkání s Juliem Fučíkem ve svém bytě.

Za Český svaz bojovníků za svobodu vystoupil Ing. Emil Kulfánek, který je zároveň vedoucím Památníku Pečkárna. Ve svém vystoupení Kulfánek připomněl, že během 2. světové války zahynulo na 100 000 domácích bojovníků.

Jako první ze zahraničních hostů promluvil mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Bolívarovské republiky Venezuela soudruh Víctor Julián Hernández León. Ten ve svém neformálním a srdečném vystoupení, které bylo celé proneseno bravurní češtinou, vzpomněl na to, jak také on četl s pohnutím Fučíkovu Reportáž: "Není možné, aby normální lidský tvor, člověk, neplakal při čtení Reportáže. Reportáž je totiž svědectvím nejenom komunisty, ale opravdového člověka." Na závěr svého vystoupení venezuelský velvyslanec zareagoval na dění v Jižní Americe a ve své zemi, když řekl, že "Jižní Amerika bdí". 

Ing. Monika Hoření vystoupila jménem O.S. Vladislava Vančury a přečetla zdravici místopředsedy sdružení Doc. Ludvíka. Vladislav Vančura byl podobně jako Julius Fučík popraven fašisty (1. 6. 1942 ve svých nedožitých 51 letech).

Na závěr slavnostního večera vystoupil Gerd Hommel, předseda Revolučního svazu přátel Ernsta Thälmanna. Podobně jako u nás tak také v NDR se po převratových událostech v 90. letech 20. století začalo s odstraňováním pomníků pokrokových osobností a protifašistických bojovníků. Ale právě díky snaze antifašistů zůstala alespoň v Drážďanech socha Julia Fučíka na svém místě. U jeho sochy s nápisem "Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!" jsou pokládány květiny i dnes. 

Na závěr vyslechli účastníci slavnostního večera československou hymnu - hymnu země, pro kterou žil, bojoval a nakonec padl hrdina Julius Fučík. 

Jan Kamenický