B.7.2. Principy dialektické logiky

Podrobnosti

Kategorie: Marxismus

Twitter

Lenin, V.I.: Ještě jednou o odborech, současné situaci a chybách soudruha Trockého a Bucharina
Sebrané spisy. Svazek 42, Svoboda, Praha 1989, s. 313-314, 315-320, 323
 
(313-314) K četným velmi cenným vlastnostem soudruha Bucharina patří jeho schopnost teoreticky myslet a snaha dopídit se teoretických kořenů každé otázky. To je velmi cenná vlastnost, neboť žádnou chybu, tedy ani politickou, si plně neujasníme, nedopátráme-li se teoretických kořenů chyby u toho, kdo ji dělá na základě určitých tezí, které vědomě schvaluje.
Veden touto svou snahou o teoretické prohloubení otázky převádí soudruh Bucharin, počínaje diskusí 30.prosince, ne-li dříve, spor právě do této oblasti.
 
"Považuji za naprosto nezbytné, řekl soudruh Bucharin 30.prosince - v tom je teoretická podstata toho, čemu se zde říká "nárazníková frakce" nebo její ideologie - "a jeví se mi jako naprosto nesporné, že nelze odvrhnout ani tento politický, ani tento hospodářský aspekt..." (s.47).
 
Teoretická podstata chyby, které se zde soudruh Bucharin dopouští, tkví v tom, že dialektický vztah mezi politikou a ekonomikou (kterému nás učí marxismus) nahrazuje eklekticismem. "I to, i ono", "na jedné straně, i na druhé straně" - to je Bucharinovo teoretické stanovisko. A právě to je eklekticismus. Dialektika vyžaduje všestranně uvážit vzájemné vztahy v jejich konkrétním vývoji, a ne vytrhávat ze všeho kousek. Ukázal jsem to už na příkladu politiky a ekonomiky.
 
(315-320) Při diskusi 30.prosince uvažuje Bucharin takto:
 
"Soudruh Zinovjev řekl, že odbory jsou školou komunismu, kdežto Trockij řekl, že to je administrativně technický aparát pro řízení výroby. Nevidím žádné logické důvody, které by dokazovaly, že není správné první nebo druhé; správné jsou obě tyto zásady i spojení obou těchto zásad" (s.48).
 
Tatáž myšlenka je v 6.tezi Bucharina a jeho "skupiny" neboli "frakce": "...na jedné straně jsou (odbory) školou komunismu..., na druhé straně jsou - a to stále větší měrou - součástí hospodářského aparátu a aparátu státní moci vůbec..." (Pravda 16.ledna).
A v tom je právě hlavní teoretická chyba soudruha Bucharina, totiž nahrazování marxistické dialektiky eklekticismem (v čemž si libují zejména autoři různých "módních" a reakčních filozofických systémů).
Soudruh Bucharin mluví o "logických" důvodech. Celá jeho úvaha ukazuje, že - snad i nevědomky - zastává hledisko formální neboli scholastické logiky, a nikoli logiky dialektické neboli marxistické. Abych to objasnil, začnu tím nejjednodušším příkladem, který si zvolil sám soudruh Bucharin. V diskusi 30.prosince řekl:
 
"Soudružky a soudruzi, na mnohé z vás dělají spory, které se tu odehrávají, asi takovýto dojem: sejdou se dva lidé a jeden se ptá druhého, co je to vlastně pohár, který stojí na řečnickém stole. Jeden říká: 'Je to skleněný válec a budiž proklet každý, kdo tvrdí, že tomu tak není.' Druhý říká: 'Pohár je nádoba k pití a budiž proklet každý, kdo tvrdí, že tomu tak není'" (s.46).
 
Jak čtenář vidí, chtěl mi Bucharin tímto příkladem populárně objasnit, jak škodlivá je jednostrannost. Beru toto objasnění s díky na vědomí, a abych prokázal svou vděčnost skutkem, odpovídám populárním vysvětlením, co to je eklekticismus na rozdíl od dialektiky.
Skleněný válec je nesporně skleněný válec i nádoba k pití. Skleněný pohár však nemá pouze tyto dvě vlastnosti či kvality nebo stránky, nýbrž nekonečné množství dalších vlastností, kvalit a stránek, styčných bodů a "zprostředkujících momentů" ve vztahu k odstatnímu světu. Pohár je těžký předmět, kterým se dá házet. Pohár může sloužit jako těžítko, jako schránka pro chyceného motýla, pohár může mít estetickou hodnotu jako předmět zdobený uměleckou rytinou nebo kresbou, a to naprosto nezávisle na tom, hodí-li se k pití, je-li zhotoven ze skla, ná-li tvar válce nebo nějaký jiný tvar atd.atd.
A dále. Pokud teď potřebuji pohár jako nádobu k pití, není pro mě vůbec důležité vědět, má-li tvar dokonalého válce a je-li opravdu zhotoven ze skla, ale zato je důležité, aby neměl prasklé dno a abych si při použití tohoto poháru neporanil rty apod. Jestliže nepotřebuji pohár k pití, nýbrž k takovému účelu, k němuž se hodí jakýkoli skleněný válec, pak se mi hodí i pohár s prasklým dnem nebo dokonce vůbec bez dna atd.
Formální logika, s níž se vystačí na školách (a musí se s ní vystačit, s určitými úpravami, v nižších třídách), pracuje s formálními definicemi, přičemž si všímá toho, co je nejobvyklejší nebo co bývá nejnápadnější, a o víc se nezajímá. Berou-li se při tom dvě nebo i víc různých definic a spojují-li se naprosto náhodně (i skleněný válec, i nádoba na pití), dostáváme z toho eklektickou definici, která poukazuje na různé stránky předmětu, ale nic víc.
Dialektická logika vyžaduje, abychom šli dále. Máme-li předmět skutečně poznat, je třeba obsáhnout a prostudovat všechny jeho stránky, všechny vztahy a všechny "zprostředkující momenty". Nikdy toho nedosáhneme úplně, ale požadavek všestrannosti nás uchrání před chybami a ustrnutím na mrtvém bodě. To za prvé. Za druhé, dialektická metoda vyžaduje, abychom brali předmět v jeho vývoji, "v samopohybu" (jak říká někdy Hegel), ve změně. Pokud jde o pohár, není to na první pohled tak jasné, ale ani pohár nezůstává neměnný, mění se totiž zejména funkce poháru, jeho upotřebení, jeho spojitost s okolním světem. Za třetí, do úplné "definice" předmětu musí být zahrnuta lidská praxe jako kritérium pravdy i jako praktický činitel určující spojitost předmětu s tím, co člověk potřebuje. Za čtvrté, dialektická logika učí, že "abstraktní pravda neexistuje, pravda je vždy konkrétní", jak rád opakoval po Hegelovi zesnulý Plechanov. (Považuji za vhodné poznamenat v závorce pro mladé členy strany, že se nelze stát uvědomělým a opravdovým komunistou bez prostudování - ano, prostudování všeho, co napsal Plechanov o filozofii, neboť je to to nejlepší v celé mezinárodní marxistické literatuře.*)
Pojem dialektické logiky jsem pochopitelně nevyčerpal, ale zatím to stačí. Můžeme přejít od příkladu s pohárem k odborům a k Trockého platformě.
"Na jedné straně škola, na druhé aparát", říká Bucharin a píše to ve svých tezích. Chyba Trockého je v tom, že "nedostatečně hájí aspekt školy"..., u Zinovjeva se projevuje nedostatek, pokud jde o "aspekt" aparátu.
Proč je tato Bucharinova úvaha mrtvý a bezobsažný eklekticismus? Protože se Bucharin ani v nejmenším nepokouší provést samostatně, z vlastního hlediska, analýzu jak celé historie daného sporu (marxismus, to jest dialektická logika, to bezpodmínečně vyžaduje), tak i celého přístupu k otázce, celého pojetí, nebo chcete-li celého zaměření pojetí otázky v dané době, za určitých konkrétních podmínek. Ani náznak, že by se o to Bucharin hodlal pokusit! Přistupuje k problému, aniž by něco konkrétního vůbec prostudoval, spokojuje se s pouhými abstrakcemi a bere kousek od Zinovjebva a kousek od Trockého. A to je právě eklekticismus.
Abych to vysvětlil ještě názorněji, uvedu příklad. Nevím vůbec nic o povstalcích a revolucionářích v jižní Číně (kromě dvou nebo tří Sunjatsenových statí a několika knih a novinových článků, které jsem četl před mnoha lety). Jsou-li tam povstání, je pravděpodobné, že tam jsou i spory mezi Číňanem č.1, podle něhož je povstání produkt krajně vyhroceného třídního boje, který už zachvátil celý národ, a mezi Číňanem č. 2, podle něhož je povstání druh umění. Aniž bych o tom věděl něco víc, mohu napsat takové teze jako Bucharin: "Na jedné straně...na druhé straně." Jeden nepřihlédl dostatečně k "aspektu" umění, druhý k "aspektu zostření" atd. Bude z toho mrtvý a bezobsažný eklekticismus, neboť se tu konkrétně nezkoumá daný spor, daná otázka, dané pojetí otázky atd.
Odbory jsou za prvé škola, za druhé aparát, za třetí organizace pracujících, za čtvrté organizace takřka výlučně průmyslových dělníků, za páté organizace podle výrobních odvětví **) atd.atd. U Bucharina není ani stopy po nějakém zdůvodnění, po nějaké samostatné analýze, abych dokázal, proč je třeba vzít první dvě "stránky" otázky nebo předmětu, a ne třetí, čtvrtou, pátou atd. Proto jsou i teze Bucharinovy skupiny jedna vedle druhé jen prázdný eklekticismus. Bucharin formuluje celou otázku vzájemného vztahu "školy" a "aparátu" od základu nesprávně, eklekticky.
Chceme-li tuto otázku správně formulovat, musíme přejít od prázdných abstrakcí ke konkrétnímu, tj. danému, tj. ke sporu. Vezměte tento spor jak chcete, buď tak, jak vznikl na V.celoruské konferenci odborů, nebo tak, jak ho nastolil a nasměroval sám Trockij svou brožurou-platformou z 25.prosince, a uvidíte, že celý přístup Trockého, celé jeho zaměření jsou nesprávné. Trockij nepochopil, že je nutné a možné chápat odbory jako školu i tehdy, zabýváme-li se tématem sovětského "tradeunionismu", i tehdy, mluvíme-li o výrobní propagandě vůbec, i tehdy, přicházíme-li tak jako Trockij s otázkou "srůstání", účasti odborů na řízení výroby. A v této poslední otázce, tak jak je pojata v celé brožuře-platformě Trockého, je nesprávné to, že Trockij nepochopil, že odbory jsou školou administrativně technického řízení výroby. Nikoli "na jedné straně škola, na druhé něco jiného", ale po všech stránkách, jde-li o daný spor, konkrétně o Trockého pojetí otázky, jsou odbory školou, školou sdružování, školou solidarity, školou obhajování vlastních zájmů, školou hospodaření a školou řízení. Soudruh Bucharin místo aby tuto základní chybu soudruha Trockého pochopil a opravil, vtělil sem směšný a nanicovatý doplněk: "na jedné straně, na druhé straně".
 
(323) "Teoretický" zdroj chyby - když už Bucharin nadhodil svým "pohárem" problém teoretického zdroje - je jasný. Bucharinova teoretická - v daném případě gnozeologická - chyba spočívá v tom, že nahrazuje dialektiku eklektikou. Tím, že pojal otázku eklekticky, dostal se Bucharin do úzkých a dospěl až k syndikalismu. Chybou Trockého je jednostrannost, přílišné zaujetí, přehánění a umíněnost. Trockého platforma spočívá v tom, že pohár je nádoba k pití, ačkoli právě tento pohár nemá dno.
________________________________________________________________
(*) Ostatně si můžeme jen přát, za prvé, aby v právě vycházejících Plechanovových spisech byly všechny jeho filozofické stati zařazeny do zvláštního svazku nebo do zvláštních svazků s velice podrobným rejstříkem atd. Neboť tyto stati se musí zařadit mezi povinné učebnice komunismu. Za druhé, dělnický stát má podle mého názoru vyžadovat od profesorů filozofie, aby znali Plechanovův výklad marxistické filozofie a dovedli jej tlumočit studentům. Ale to už se dostávám od "propagandy" k "administrování". (Pozn.Leninova.)
 
(**) Trockij dělá ostatně chybu i zde. Domnívá se, že výrobní svaz je svaz, který má ovládnout výrobu. To není pravda. Výrobní svaz organizuje dělníky podle výrobních odvětví, což je při současné úrovni techniky a kultury (v Rusku i v celém světě) nevyhnutelné. (Pozn.Leninova.)
________________________________________________________________
 
 
 
 
Lenin, V.I.: Dopis Inesse Armandové 30.listopadu 1916
Spisy. Svazek 35, NPL, Praha 1962, s. 220-221
 
(220-221) Milá přítelkyně! Pokud jde o "obranu vlasti", nevím, zda se shodujeme či ne. Domníváte se, že mezi mým článkem ve sborníku "Marxově památce" 180) a mými nynějšími projevy je rozpor, ale necitujete přesně ani jedno, ani druhé. Nemohu Vám na to odpovědět. Sborník "Marxově památce" nemám. Nemohu si samozřejmě doslova pamatovat, co jsem tam napsal. Bez přesných citátů tehdejšího i nynějšího textu nemohu na takovýto Váš argument odpovědět.
Ale vcelku se mi zdá, že usuzujete tak trochu jednostranně a formalisticky. Vzala jste jeden citát z "Komunistického manifestu" (dělníci nemají vlast) a chcete jej jaksi bez výhrad aplikovat tak, že dokonce popíráte i možnost národních válek.
Celý duch marxismu, celá jeho soustava vyžaduje, aby každá teze byla brána jen (alfa) historicky, (beta) jen v souvislosti s ostatními, (gama) jen v souvislosti s konkrétní historickou zkušeností.
Vlast je pojem historický. Jedna věc je vlast v době - či ještě přesněji - v okamžiku boje za svržení národnostního útlaku. Jiná věc je pak vlast v okamžiku, kdy národní hnutí jsou už daleko za námi. Pro "tři typy zemí" (6.článek našich tezí o sebeurčení)181) nelze tezi o vlasti a její obraně aplikovat za všech podmínek stejně.
V "Komunistickém manifestu" se říká, že dělníci nemají vlast.
To je pravda. Ale neříká se tam jen toto. Říká se tam ještě, že při tvoření národních států má proletariát poněkud zvláštní úlohu. Vezmeme-li první tezi (dělníci nemají vlast) a zapomeneme-li, že souvisí s druhou (dělníci se konstituují jako třída národně, ovšem ne v tom smyslu jako buržoazie), pak to bude naprosto nesprávné.
V čem tedy spočívá tato souvislost? Podle mého názoru právě v tom, že za demokratického hnutí (v okamžiku, v takové konkrétní situaci) nemůže proletariát odmítat podporu tomuto hnutí (tedy ani obranu vlasti za národní války).
Marx a Engels řekli v "Komunistickém manifestu", že dělníci nemají vlast. Ale týž Marx vyzýval nejednou k národní válce: Marx roku 1848, Engels roku 1859 (závěr jeho brožury "Pád a Rýn", kde přímo rozněcuje národní cítění Němců, přímo je vyzývá k národní válce). Engels roku 1891, když hrozila a blížila se válka Francie (Boulanger) + Alexandra III. proti Německu, přímo uznával "obranu vlasti".182)
Byli snad Marx a Engels popletové, kteří jednou mluvili tak a po druhé jinak? Ne. Podle mého názoru uznávání "obrany vlasti" v národní válce plně odpovídá marxismu. Roku 1891 by němečtí sociální demokraté skutečně byli měli bránit vlast ve válce proti Boulangerovi + Alexandrovi III. Byla by to svérázná obměna národní války.
________________________________________________________________
(180) Jde o článek "Marxismus a revizionismus", uveřejněný v roce 1908 ve sborníku "Karel Marx (1818-1883)" (viz Lenin, V.I., Spisy. Svazek 15, 1959, s. 25-36).
 
(181) Viz Lenin, V.I., Spisy. Svazek 22, 1959, s. 165-166.
 
(182) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy. Svazek XVI, díl II, rus. vyd. 1936, s. 239-254.
________________________________________________________________
 
 
 
 
Lenin, V.I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci
Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 96-99
 
(96-99) Jednou z námitek vůči heslu "revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva" je, že prý diktatura předpokládá "jednotnou vůli" (Jiskra, č.95) a že proletariát a maloburžoazie jednotnou vůli mít nemohou. Tato námitka je neudržitelná, neboť je založena na abstraktním, "metafyzickém" výkladu pojmu "jednotná vůle". Vůle však bývá v něčem jednotná a v něčem nejednotná. Nejednotnost, pokud jde o socialismus a boj za socialismus, nevylučuje jednotu vůle, poud jde o demokratismus a boj za republiku. Zapomínat na to by znamenalo zapomínat na logický a historický rozdíl mezi demokratickým a socialistickým převratem. Zapomínat na to by znamenalo zapomínat na všelidový charakter demokratického převratu: je-li vskutku "všelidový", pak tu existuje "jednota vůle" alespoň potud, pokud tento převrat splňuje potřeby a požadavky všeho lidu. Mimo rámec demokratismu nemůže být o jednotné vůli proletariátu a rolnické buržoazie ani řeči. Třídní boj mezi nimi je nevyhnutelný, avšak v rámci demokratické republiky to zároveň bude nejhlubší a nejširší boj lidu za socialismus. Tak jako všechno na světě má i revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva svou minulost i budoucnost. Její minulost - to je samoděržaví, nevolnictví, monarchie, privilegia. V boji proti této minulosti, v boji proti kontrarevoluci je možná "jednota vůle" proletariátu a rolnictva, neboť tu existuje jednota zájmů.
Její budoucnost - to je boj proti soukromému vlastnictví, boj námezdního dělníka proti zaměstnavateli, boj za socialismus. Tady jednotná vůle možná není.*) Tady nejde o cestu od samoděržaví k republice, nýbrž o cestu od maloburžoazní demokratické republiky k socialismu.
V konkrétní historické situaci se ovšem prvky minulosti a budoucnosti prolínají a obě cesty se směšují. Námezdní práce a její boj proti soukromému vlastnictví existuje i za samoděržaví a její zárodky vznikají dokonce už za nevolnictví. To nám ovšem naprosto nebrání logicky a historicky od sebe odlišovat velká vývojová období. Vždyť neustále stavíme do protikladu revoluci buržoazní a socialistickou, neustále zdůrazňujeme, že je bezpodmínečně nutné přísně je rozlišovat, ale což je možné popírat, že se v dějinách jednotlivé, dílčí prvky toho i onoho převratu prolínají? Cožpak epocha demokratických revolucí v Evropě nezná řadu socialistických hnutí a socialistických pokusů? A cožpak budoucí socialistické revoluci v Evropě nezbylo ještě mnohé a mnohé dokončit ve smyslu demokratismu?
Sociální demokrat nesmí nikdy, ani na chvíli zapomínat na nevyhnutelný třídní boj proletariátu za socialismus i proti té nejdemokratičtější a nejrepublikánštější buržoazii a maloburžoazii. O tom nemůže být pochyby. Z toho vyplývá, že je bezpodmínečně nutná zvláštní a samostatná, třídně přesně vyhraněná strana sociální demokracie. Z toho vyplývá i dočasný ráz našeho "společného boje" s buržoazií i povinnost přísně dohlížet "na spojence jako na nepřítele" atd. Tohle všechno je rovněž zcela nesporné. Bylo by však směšné a reakční vyvozovat z toho závěr, že můžeme opomíjet, ignorovat nebo přezírat naléhavé úkoly dneška, i když jsou jen přechodné a dočasné. Boj proti samoděržaví je sice pro socialisty úkol dočasný a přechodný, avšak jakékoli ignorování nebo přezírání tohoto úkolu se rovná zradě na socialismu a slouží reakci. Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva je nepochybně jen přechodný, dočasný úkol socialistů, avšak ignorovat tento úkol v období demokratické revoluce je přímo reakční.
Konkrétní politické úkoly je třeba vytyčovat v konkrétní situaci. Všechno je relativní, všechno je v pohybu, všechno se mění. Německá sociální demokracie nevytyčuje ve svém programu požadavek republiky. Situace je tam taková, že v praxi je tato otázka takřka neoddělitelná od otázky socialismu (i když Engels v připomínkách k návrhu erfurtského programu z roku 1891 varoval, aby se i pokud jde o Německo nepodceňoval význam republiky a boje za republiku!).35) V ruské sociální demokracii naopak nikdy nikoho nenapadlo, že by se měl požadavek republiky z programu a agitace vypustit, neboť u nás nemůže být ani řeči o nerozlučné spojitosti mezi otázkou republiky a otázkou socialismu. Německý sociální demokrat, který v roce 1898 nestaví do popředí speciální otázku republiky, je jev přirozený, nevyvolávající ani údiv, ani odsouzení. Německý sociální demokrat, který by ignoroval otázku republiky v roce 1848, by byl přímým zrádcem revoluce. Abstraktní pravda neexistuje. Pravda je vždycky konkrétní.
Přijde čas, kdy skončí boj proti ruskému samoděržaví, kdy v Rusku pomine údobí demokratické revoluce, a pak bude směšná každá zmínka o "jednotě vůle" proletariátu a rolnictva, o demokratické diktatuře atd. Pak budeme přímo uvažovat o socialistické diktatuře proletariátu a promluvíme si o ní podrobněji. Dnes je však strana pokrokové třídy povinna co nejenergičtěji usilovat o rozhodné vítězství demokratické revoluce nad carismem. A rozhodné vítězství není nic jiného než revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva.
 
________________________________________________________________
(*) Rozvoj kapitalismu, ve svobodných podmínkách ještě rozsáhlejší a rychlejší, zakrátko nevyhnutelně učiní konec jednotné vůli, a to tím dříve, čím dříve bude rozdrcena kontrarevoluce a reakce. (Pozn.Leninova.)
 
(35) Erfurtský program Sociálně demokratické strany Německa byl schválen v říjnu 1891 na sjezdu v Erfurtu. Engelsova kritika: viz Marx, K., Engels, B., Spisy. Svazek 22, Praha 1967, s.267-282.
_______________________________________________________________

{moscomment}