header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Aldo Giannuli: Obamovo vítězství

Na pomoc Haló novinám - Prezidentské volby 2012 v USA

Nakonec to Obama dokázal a porazil Romneye, ale hovořit o "triumfu" jak to činí mnohá nejznámější média se mi zdá být nesmyslné. Rozdíl mezi rivaly je významný a větší než předpokládaly prognózy (+ 126 volitelských hlasů v porovnání se soupeřem), ale je zvětšený zvláštním americkým volebním systémem (který připisuje všechny volitele velkých států USA tomu, kdo získal byť o jeden hlas více) a kousíčkem štěstí na straně Obamy, který vyhrál, i když jen těsně ve všech swing states (Jedná se o ty státy, v nichž při prezidentských volbách nemá žádná ze stran jasnou většinu, a proto se na ně soustřeďuje zvýšená předvolební soutěž obou relevantních stran. Pozn. redakce.).

Ale nelze v tichosti přejít že:

a) Obama ztratil 10 milionů hlasů v porovnání s minulými volbami, když získal méně hlasů než McCain, který byl tehdy jeho soupeřem;

b) Také republikáni ztratili voliče, kteří upřednostnili neúčast, ale v měřítku výrazně menším, kdy procentuálně to bylo ne 7 % ale 2 %;

c) Ztratil tři státy a v důsledku toho 33 velkých volitelů;

d) Sněmovna reprezentantů má republikánskou většinu a to v delikátním momentě, ve kterém je třeba počítat s problémem veřejného dluhu.

Se vší jasností se nejednalo o výjimečný výkon, který je následně snížen i skutečností, že Obama byl v době voleb úřadujícím prezidentem (a v osmi případech z deseti úřadující prezident USA je vždy zvolen znovu), ale především soupeř byl přinejmenším méně prezentovatelný, než si umíme představit: politický trpaslík, který udělal vše proto, aby byl nenáviděn černými, ženami, homosexuály, chicanos, chudými atd. Ne ale ze strany malé menšiny ortodoxních křesťanů a Arménů, a to jen proto, že je zapomněl zmínit v některém ze svých nepřekonatelných faux pas.

S takovýmto soupeřem se nedá u úřadujícího prezidenta hovořit o nějakém triumfu. Obama jistě zaplatil cenu za krizi (pokud se toho týká, je jediným, kterému se podařilo být znovuzvolen při nezaměstnanosti vyšší než 8 %, a pokud jsou údaje reálné, procento by mělo ještě růst), ale pokud to bylo proto, tak zaplatil také za svůj způsob, jak jí čelit pouze pomocí emise peněz a růstem veřejného dluhu, když si dával velký pozor, aby se nedostal do diskuse samotný systém, který je evidentně příčinou krize.

Z tohoto hlediska Obama (stejně jako před ním Clinton) je symetrický s Eisenhowerem a Nixonem, kteří byli republikánskými prezidenty v epoše welfare state: neboť se mohli snažit reprezentovat protichůdné sociální zájmy a neriskovali ani pohybem prstu, že pohnou stavbou Welfare state vybudovanou Rooseweltem a Trumanem. Upřímně, Obama se pokoušel znovu nahodit welfare pomoci kulhající reformy zdravotnictví a omezit finanční excesy pomocí mírňoučké a potracené finanční reformy, ale celkově se pohyboval v neoliberální mocenské architektuře vytvořené republikány od Reagana po Bushe (otce a syna).

Američané milují variace na téma, ale nikoliv radikální obraty, a o to více ne změny ve volebním systému, což stejně jako všechny většinové systémy směřuje k tomu, že se strany sobě podobají a upřednostňují se tak umírnění a centrističtí kandidáti před těmi, kteří stojí na polarizovaných pozicích. Relativní výjimku představují Roosevelt u demokratů a Reagan u republikánů, což byli kandidáti spíše radikální než umírnění. První přichází po velké krizi roku 1929 a druhý po vyvrcholení státní fiskální krize sedmdesátých let. V obou případech se jednalo spíše o výjimečné momenty, nicméně jejich reformy, nakolik radikální, se odehrály v rámci systému.

Obama mohl být takovým prezidentem. Prezidentem reformátorem, který by učinil průlom právě z důvodu vážnosti probíhající krize, ale neměl potřebnou odvahu.

Závěrečné úvaha. Jednalo o nejdražší prezidentskou kampaň v amerických dějinách (a tedy i světových), pouze Obama utratil ohromnou částku 1000 miliard USD, což se rovná HDP Mexika nebo Jižní Koreje. Jedna jednoduchá, jednoduchoučká otázka: podle vás, nakolik je demokratický stát, ve kterém ten, kdo chtěl být zvolen, si musel opatřit 1000 miliard dolarů?

 

Autor: Aldo Giannuli (Bari, 1952) Je vědeckým pracovníkem na katedře soudobých dějin Milánské university.

Zdroj: http://www.aldogiannuli.it/2012/11/la-vittoria-di-obama/

Překlad: Komunistický svaz mládeže

 

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .