Úvodní stránka arrow Historie arrow J. Fučík: Černá lavina na severu Sunday, November 23 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
J. Fučík: Černá lavina na severu
Úterý, 27 březen 2012

Zvěřejňujeme první ze série článků Julia Fučíka o Velké mostecké stávce.

Sběr uhlí na mosteckých haldáchDovolená pana ředitele

Pan ředitel Kroegler miluje jaro v Itálii. Rané jaro s mírným chladem, v němž vychutnáš všechnu vůni teplého větru, rané jaro, v němž po hlubinách modrého nebe táhnou ještě oblaka a klidné moře se bouří, takové jaro, kdy květy jsou na cestě mezi pupencem a poupětem a listy stromu jsou úzké a žluté do zelena.

Takové rané jaro v Itálii miluje pan ředitel Kroegler a teď o něm sní. Sluha už připravuje těžká zavazadla, sportovní auto nepokojně vrčí. Za dvě hodiny: sbohem, černý severe!

Snad je to z kontrastu, že ředitelé dolů milují světlé italské jaro.

Pan ředitel se dívá na ručičky, jež se pomalu otáčejí.

Za dvě hodiny ...

A málem by byl zapomněl. Je nutno zanechat snění. Také jeho pořádek má svůj plán, který nutno vyplnit. A třeba s převýšením. Plán na propouštění. Budeš těžit, naděláš zásoby a pak abys zlevňoval uhlí. Ne, ne! I jeho pořádek má svůj plán a Severočeská uhelná dnes bude schvalovat jeho návrhy.

Auto zahrčelo, pan ředitel Kroegler jede na poradu.

"Nuže?"

"Navrhuji Humboldtku!"

Schváleno.

383 havíři budou propuštěni, Humboldtka zastaví kola a zavře své brány docela.  

Co bude dělat 383 havířů? Nikdo se na to pana ředitele neptá, a kdyby se ptal, pan ředitel by pokrčil rameny. To není jeho starost - a bát se ... není třeba. Už dva roky se propouští na severu. Sfáráš   - a nevíš, vyfáráš-li ještě  - takový býval život havířů. Ale teď je jinak: vyfáráš a nevíš, nečeká-li na tebe knížka, dostaneš-li se ještě někdy k figuře třeba na dvě směny v týdnu. Už dva roky se propouští na severu a je ticho.

Trochu se zadrhlo v hrdle pana ředitele a jeho kolegu na jaře minulého roku: pochody hladu. Nepříjemná věc. Když nemají práci, když mají hlad, proč s tím lezou na světlo. Není to nic chvályhodného a pan ředitel by se styděl přiznat k takové slabosti.

Už dva roky se propouští.

Starost je vyřízena a nad obláčky doutníku se rozhovořuje pan ředitel o krásách Itálie.

"Přijedete také, pane kolego?"

"Ano, jen Nelsonku je třeba ještě vyřídit ... "

Sportovní auto vybuchuje. Itálie se blíží. Pan ředitel Kroegler  se naklonil z okénka a překřikuje výbuchy motoru:

"Brzy na shledanou, pane kolego!"

"Na shledanou. Brzy!"

Nejen hůl - někdy i proroctví má dva konce.

 

383 muži

Franz fáral v první kleci. Má daleko na figuru, a děláš-li tři směny v týdnu, cítíš každou ztracenou minutu. Úvěry jsou vyčerpány. A s pěti dětmi se těžko žije z devadesáti korun týdne. Kdyby žena pracovala ještě na depu - nu, dobrá, ale už je tři čtvrtě roku bez práce. Veselý Franz už dávno ztratil humor.

Dřív než klec narazí na dno, ozve se kamarád.

"Slyšels? Šachta prý bude zavřena."

Franz nevěří. Humboldtka? Celá? A co my? Nesmysl.

"Nevím, zaslechl jsem to. Nahoře prý už jsou vyhlášky."

Franz nevěří. Ale když se klec zastavila, neutíká na dílo. Čeká. Druhá klec sjíždí. Je v ní sklíčené ticho.

"Je to pravda?"

"Ano."

Celá Humboldtka. Tři sta třiaosmdesát mužů. Dnes je pondělí 21. března. Od zítřka má všechno osazenstvo čtrnáctidenní výpověď.

Franz ani nedošel na figuru. Všude se zastavuje, ze všech stran znějí výkřiky, přehlušující skřípání huntů.

"Tak, čtrnáct dní ještě dřít."

"A pak pochcípat hlady."

"Všichni. "

"Tři sta třiaosmdesát mužů."

"Ne!"

"Ne, chlapci!"

Ranní směna vyfárala nebývale brzo. Cech je plný. Odpolední směna stojí a nepřevléká se. Před lampárnou se nikdo netísní. Do zmateného hluku křičí vyhláška:

" ... všemu osazenstvu dolu Humboldt počínaje dnem 22. března čtrnáctidenní výpověď."

Vyhláška ví, co chce. Křičí do zmateného hluku a - usměrňuje jej.

"Za čtrnáct dní? Všichni? Ne, ještě dnes, kamarádi, jeden za všechny a všichni za jednoho!"

"Zastavit!"

"Nefárat!"

"Pochcípat hlady doma v koutku - ne!"

"Zastavit!"

"Nefárat!"

Odpolední směna nesfárala. Správa šachty poněkud neklidně telefonuje do Mostu. Na báňský úřad, na odborové organizace:

"Na Humboldtce vypukla divoká stávka!"

Sekretář Unionu je u telefonu:

"Neslýcháno, divoká stávka! Hned zakročíme. Na hájení zájmu horníků jsou tu řádné organizace. Řekněte jim to. Závodní radu čekáme ihned v Mostě."

Závodní rada přijela. Říká, že havíři nechtějí dál čekat. Že už dlouho tiše snášeli omezení práce, strhování mezd, ale k rozsudku smrti hladem že už chtějí říci své slovo.

Závodní rada to říká rázně, ale zelený stůl a jemné chování úředníků ředitelství a jejích odborových zástupců ji uklidňuje. Nebo lépe: stává se rozpačitou. Je možno rozhořčit se na člověka, který na sladká slova navléká ještě jemné rukavičky? Ano, závodní rada je uklidněna. Její věc, věc Humboldtky, je v dobrých rukou, rozhodnou o ní lidé uznalí a plní dobré vůle. Usneseno zastavit stávku a přenechat organizacím, aby do 24 hodin vyjednaly záchranu pro 383 muže.

Na Humboldtce vyslechli zprávu závodní rady s uspokojením.  Vida, jedna šichta nesfárala a už se vyjednává. Tak se to musí. A odborové organizace zjednají pořádek. Tak se to musí.

Když ve středu ráno vyfárala noční šichta, nalezla ranní v cechu. Byla podávána zpráva. Odborové organizace jednaly a doporučují se vším důrazem osazenstvu, aby přijalo výhodné řešení, které je značným částečným úspěchem. Ředitelství ustoupilo. 383 muži nedostanou čtrnáctidenní výpověď počínaje dnem 22. března, nýbrž až - od 1. dubna.

Čtyři členové závodní rady jsou na svém místě. Tři za Svaz a Union - a jeden komunista.

"Průmyslový svaz," hlásí, "nesouhlasí s tímto řešením."

"A Union? A náš Svaz?"

"Souhlasí. "

"My ne, my ne, my nesouhlasíme!"

Pokojná, spolehlivá šachta se bouří.

"O týden nám odložili hlad!"

"Zradili nás!"

"Neposlechneme! Nesfáráme!"

"Zastavit stroje!"

Noční šichta vyfárala. Kola věží se zastavila. Nikdo nesjíždí do šachty. Humboldtka stojí podruhé. A ne na jednu směnu.

Je středa, 23. března ráno.

 

Černá lavina

Je středa, 23. března ráno. V tom okamžiku začíná lavina. Černá lavina na severu. Z Humboldtky se valí proud havířů.

Někdo vykřikl:

"Na Centrum!"

Nikdy nezjistíš, kdo dal ten povel. Snad jeden, snad všichni.  Byl to povel, který zastavil šachetní kola celého severočeského revíru. A snad i víc.

"Na Centrum!"

Centrum je nejbližší šachta. I tam už poznali plán tohoto řádu. I tam už poznali propouštění. A ještě poznají. Humboldtka sama nemůže zvítězit. Ať pomůže Centrum! Ať pomůže Fortuna! Ať pomůže Herkules, Quido, Hedvika, ať pomohou mostecké, lomské i duchcovské šachty!

300 mužů táhne, malé začáteční klubko černé laviny na severu. Na cestě čekají ženy.

"Stávka? Na Centrum? Jdeme s vámi."

Pět set mužů a žen stojí na nádvoří Centra.

"Kamarádi, nemůžeme tak dál žít. Nemůžeme v koutku čekat na smrt. Zastavte! Pomozte nám! Jde o nás i o vás.  Nikdo nám nepomůže -jen my sami. Nefárejte! Pojďte s námi!"

"Zastavit!"

"Nefárat!"

"Stávka! ... "

"Soudruzi," překřikuje kdosi proud výzev, "soudruzi, takhle nelze začínat!"

Všecko ztichlo. Je to Roneš, sociální demokrat, člen závodní rady. Mluví silným, přesvědčivým hlasem. Stávka není připravena. Je nutno ihned uvědomit odborové organizace, poradit se, vyjednávat, vypovědět smlouvy, havíři musí ctít zákon a důvěřovat svým organizacím.

Roneš nemluvil dlouho. Ticho, v němž nabýval odvahy, se čeřilo. Pak se rozbouřilo protestními výkřiky.

"Zrazuješ, mluvíš jako vaši sekretáři!"

"Mlč!"

"Ano!"

"Nechte ho, pusťte nás k němu!" Teď volají ženy. Muži se rozestupují.

Roneš domluvil před koncem své řeči.

"Na Fortunu!"

Lavina se valí k Fortuně, ještě je tichá, a to ticho teď děsí.

"Stávka!"

Fortuna se připojuje.

"Na Julius pět!"

Tři tisíce mužů a žen stojí na nádvoří státního dolu. Směna už je pod zemí.

"Zastavit! Vyfárat!"

Správa závodu se pokouší vyjednávat.

"Zastavit! Vyfárat!"

Správa závodu telefonuje pro četníky. Přijíždějí. Tři tisíce mužů a žen stojí proti nim. Jako by je neviděli.

"Zastavit! Vyfárat!"

Správa závodu telefonuje pod zem: Zastavit! Vyfárat! Nedá se nic dělat. Směna vychází zčernalá uhlím, vítají ji a ona odpovídá: Už dávno jste měli přijít.

Je středa, 23. března večer.

Stojí Humboldt, Centrum, Fortuna, Julius V.

Ve čtvrtek od rána se valí lavina od šachty k šachtě. Valí se a roste.

Večer stojí čtrnáct šachet. Humboldt, Centrum, Fortuna, Julius V, Quido I -III, Quido IV, Kolumbus, Herkules, Richard, Evžen, Julius II, Julius III, Grohmann a Robert.

383 havířů vyhodila Humboldtka.

6644 havířů stávkuje druhý den po tom.

 

Na Lom, na Duchcov!

V pátek ráno fárají havíři na lomských šachtách s přesvědčením, že dopolední šichta nebude dlouhá. Státní doly již zastavily, Severočeská uhelná stojí.

Včera večer, když se rozcházeli Jiřetínští, unaveni dvoudenním pochodem, bylo dáno to heslo:

"Zítra na Lom!"

"A na Duchcov! Alexandr musí zastavit!"

Venuše nečekala. Nefárá se.

Na náměstí v Lomu se kupí zárodek velké laviny. Tábor lidu. Nikdo nežádal o povolení, nikdo jej nepovolil. Četníci procházejí městem a dívají se. Nic víc -jen se dívají. Ze všech stran se sjíždějí narychlo, balíčky ještě na chlebnících, stát příliš zanedbal své povinnosti: u každé šachty měly stát kordóny, a u každé šachty kulomet jako v ervěnické elektrárně - pan ředitel Kroegler by byl nepřišel o krásné jaro v Itálii.

Ráno už začínalo slibně. Dělání klidu a pořádku. Na Richardu u Mostu. Přišli četníci. Přišlo osazenstvo, svolané závodní radou.

"Máme direktivy od organizací. Propouštění bude odvoláno. Není třeba stávkovat, kamarádi! Dnes už se fárá!"

Fárá? Kdo? Závodní rada je bledá a snaží se zesílit svůj hlas. Autority z odborových organizací jsou citovány.

"Fárejte!" volá osazenstvo, "fárejte! Postaráme se, abyste nevyfárali!"

Richard je pevný. A četnická hlídka odchází, aby hlásila, že klid a pořádek tisíce havířů nelze deseti muži v šedozeleném stejnokroji porušit.

Ráno začalo slibně.

Ale v 11 hodin už stála třebušická Saxonka, Washington, Venuše, Minerva a lomská Márinka a Pluto.

A ve 12 hodin byl smeten klid Lomu pěti tisíci Jiřetínských a Litvínovských, táhnoucích na Lom, na Duchcov.

Obrovské nádvoří Ráče je přeplněno. Správa závodu viděla lavinu valící se k šachtě a sama telefonuje pod zem: "Vyfárat!"

Do cechu přicházejí první stávkující, když první klec vyjíždí na povrch.

"Správně, kamarádi! Potřebovali jsme vás. Závodní rada ani nedala hlasovat o stávce."

Jak je to se závodní radou? Vysoký, obratný Johann Klenber, předseda, člen Unionu, zšedl a mluví s těžko hledaným klidem: "Dnes stávka!"

A zítra?

"Rozhodnou organizace."

Havíři už znají rozhodnutí reformistických organizací: proti stávce, která je prohlášena za divokou. Johann Klenber stojí před zábradlím. Pod ním je hlubina. Dav pomalu postupuje k němu. Johann Klenber instinktivně ustupuje od zábradlí.

Je pod ním hlubina.

"Ven! Ven! Řekni to před všemi! Pět tisíc je nás venku, ať to všichni slyší!"

To volá vlastní směna Klenberova. Klenber snad není zbabělý. Snad jenom věří v pravdu své organizace, která už tolikrát zlomila boj. Snad. Ale jeho vlastní lidé ho znají. A nesen proudem, ocitá se předseda závodní rady na nádvoří.

 

Pět tisíc hlasuje pro zastavení Ráče.

Už se nefárá.

Rudí kolečkářiPět tisíc hlasuje o Plutu a Alexandru. Na Plutu poslali reformističtí členové závodní rady 38 mužů pod zem. Prý záchranné mužstvo. Nač je třeba 38 mužů na záchranné práce? Na Pluto! Ale Alexandr v Hrdlovce - největší šachta, vůdce duchcovského revíru - ještě nestojí vůbec. Na Alexandr! Je třeba rozhodnout! Hlasuje se.

Na Alexandr je vyslána armáda cyklistu. 600 kolečkářů vyrazí, aby sdělilo alexandrovským, že havíři čekají na jejich pomoc.

 

"Povolujeme 10 mužů na záchranné práce. - Všechno ostatní vyfárat!"

Za půl hodiny vybíhá osmadvacet mužů z šachty.

"A teď na Alexandr! Na pomoc kolečkářům!"

Na cestě mezi Plutem a Lomem se srazili. Pěší a kolečkáři.

"Alexandr stojí!"

"Hladce?"

"Hladce. Četníci zašli do kanceláře, jen vrátný nás zastavil. Nu, odstrčili jsme ho, přišel doktor a pak v cechu odhlasovali jednomyslně stávku."

Je večer, pátek 25. března.

383 muže vyhodila Humboldtka.

Patnáct tisíc mužů zastavilo kola jedenatřiceti šachet.

 

Sbohem, Itálie

Nejen hůl. Někdy i proroctví má dva konce.

Pan ředitel Kroegler se loučil: "Na shledanou v Itálii, pane kolego! Brzy!"

Brzy!

A třeba ne v Itálii.

Dnes došel do Mostu telegram. Nad panem ředitelem svítilo italské slunce, po modré hlubině táhla oblaka a klidné moře se bouřilo, květy se tiše rozvíjely, bylo krásné rané jaro Itálie - to vše bylo, když pan ředitel psal svůj telegram:

Přijedu v úterý stop odvolejte stop co dělá okresní hejtman stop Kroegler.

Okresní hejtman dělá vše, co je v jeho silách. Také vláda. Také pánové Pohl a Brožík.

Ale v sobotu ráno sedmnáct tisíc severočeských havířů na pětatřiceti šachtách odpovídá za svých tři sta třiaosmdesát kamarádů z Humboldtky.

(RUDÉ PRÁVO 27. III. 1932)

 

Více:

80 let od Velké mostecké stávky - Historická lekce pro současnost

 

Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.