B.3.2. Úloha práce a řeči při vzniku a vývoji vědomí

Podrobnosti

Kategorie: Marxismus

Twitter

Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 336-337, 452-463
 
(336-337) Trvalo možná tisíciletí, než se vytvořily podmínky, za nichž došlo k dalšímu kroku vpřed a z beztvaré bílkoviny vznikla první buňka tím, že se utvořilo jádro a buněčná blána. Touto první buňkou byl však už položen základ k vytvoření forem celého organického světa; nejdříve se vyvinuly, jak můžeme předpokládat podle celé analogie paleontologického archívu, nesčetné druhy bezbuněčných protistů, z nichž nám zůstal zachován pouze Eozoon canadense 255) a z nichž některé se postupně diferencovaly v první rostliny, jiné v první živočichy. Z prvních živočichů se vyvinuly v podstatě dalším diferencováním nesčetné třídy, řády, čeledi, rody a druhy živočichů, a nakonec ta forma, u níž je nervová soustava nejvyvinutější, obratlovci, mezi nimi pak nakonec ten obratlovec, v němž příroda dospívá k uvědomění si sebe samé - člověk.
Také člověk vzniká diferencováním. Nejen individuálně, když jediná vaječná buňka se diferencuje až v nejsložitější organismus, který příroda vytváří - nýbrž také historicky. Když se po tisíciletém zápolení konečně ustálila diferenciace ruky od nohy a vzpřímená chůze, tu se člověk odlišil od opice a byl položen základ k vývoji artikulované řeči a k mohutnému rozvoji mozku, který od té doby vytvořil nepřeklenutelnou propast mezi člověkem a opicí. Specializace ruky - to znamená nástroj, a nástroj znamená specificky lidskou činnost, přetvářející zpětné působení člověka na přírodu, výrobu. Také zvířata v užším smyslu mají nástroje, ale jen jako údy svého těla - mravenec, včela, bobr; také zvířata vyrábějí, ale jejich produktivní působení na okolní přírodu je ve srovnání s ní rovno nule. Jen člověk dokázal vtisknout přírodě svou pečeť tím, že nejen přemísťoval různé druhy rostlin a zvířat, nýbrž měnil vzhled a podnebí svého sídliště, dokonce i rostliny a zvířata sama tak, že výsledky jeho činnosti mohou zmizet jen s celkovým odumřením zeměkoule. A to vykonal především a hlavně s pomocí ruky. I parní stroj, až dosud jeho nejmocnější nástroj k přetváření přírody, závisí, protože je to nástroj, konec konců na ruce. S rukou se však krok za krokem vyvíjela hlava, přišlo vědomí, nejdříve vědomí podmínek jednotlivých prakticky užitečných efektů a později, u národů, jimž byly okolnosti příznivější, z toho vyplývající chápání přírodních zákonů, jež je podmiňují. A s rychle rostoucí znalostí přírodních zákonů rostly prostředky působení na přírodu; ruka by sama nikdy nevytvořila parní stroj, kdyby se souvztažně s ní a vedle ní a částečně s její pomocí nevyvíjel i lidský mozek.
 
(452-463) Podíl práce na polidštění opice334)
Práce je zdrojem všeho bohatství, říkají političtí ekonomové. Je jím - vedle přírody, jež jí poskytuje materiál, který práce proměňuje v bohatství. Ale práce je ještě nekonečně víc než to. Je první základní podmínkou všeho lidského života, a to v takové míře, že v jistém smyslu musíme říci: práce vytvořila samého člověka.
Před mnoha statisíci lety, v jednom dosud přesně nezjistitelném úseku toho období Země, které geologové nazývají třetihorní, nejspíše ke konci tohoto období, žil kdesi v horkém pásmu - patrně na rozlehlé pevnině potopené dnes na dně Indického oceánu - rod lidem podobných opic, který byl na zvlášť vysokém stupni vývoje. Darwin nám podal přibližný popis těchto našich předků. Byli úplně celí porostlí srstí, měli vousy a špičaté uši a žili ve smečkách na stromech.335)
Především asi v důsledku svého způsobu života, který při šplhání svěřuje rukám jinou funkci než nohám, si tyto opice počaly odvykat užívání rukou při chůzi po rovné zemi a chodily stále vzpřímeněji. To byl rozhodující krok pro přechod od opice k člověku.
Všechny lidem podobné opice, které se dosud vyskytují, dovedou stát zpříma a pohybovat se také jen po dvou nohách. Ale jen z nouze a nanejvýš nemotorně. Při přirozené chůzi jsou napolo vzpřímené a používají také rukou. Většinou se opírají kůstkami zápěstí o zem a promykají tělo se skrčenýma nohama mezi dlouhými pažemi tak, jako chromý chodí o berlích. Vůbec můžeme ještě nyní pozorovat u opic všechny stupně přechodu od chození po všech čtyřech až k chůzi po dvou nohách. Ale u všech je chůze po dvou pouhým východiskem z nouze.
Měla-li se přímá chůze stát u našich chlupatých předků zprvu pravidlem a později nutností, předpokládá to, že rukám mezitím připadalo stále víc jiných činností. Také u opic se už poněkud rozlišuje použití rukou a nohou. Jak už bylo uvedeno, užívá se rukou při šplhání jinak než nohou. Slouží především k trhání a uchopení potravy, jako již u nižších savců přední končetiny. Rukama si stavějí některé opice hnízda na stromech nebo dokonce, jako šimpanz, střechy mezi větvemi na ochranu proti nepříznivému počasí. Rukama se chápou klacku k obraně proti nepřátelům nebo je bombardují plody a kameny. Rukama provádějí v zajetí mnoho jednoduchých úkonů odpozorovaných u lidí. Ale právě zde se ukazuje, jak velký je odstup mezi nevyvinutou rukou i těch lidem nejpodobnějších opic a lidskou rukou, vysoce zdokonalenou statisíciletou prací. Počet a celkové uspořádání kostí a svalů u obou souhlasí; ale ruka nejnižšího divocha dovede vykonávat na sta úkonů, které po ní žádná opičí ruka nenapodobí. Žádná opičí ruka nezhotovila nikdy ani nejhrubší kamenný nůž.
Úkony, kterým se naši předkové na přechodu od opice k člověku po mnoho tisíciletí učili přizpůsobovat svou ruku, mohly být proto zpočátku jen velmi jednoduché. Nejnižší divoši, dokonce i ti, u nichž se dá předpokládat návrat až ke stavu spíše zvířecímu a zároveň tělesné zakrnění, stojí ještě mnohem výš než oni přechodní tvorové. Než byl první oblázek opracován lidskou rukou na nůž, uplynuly asi celé epochy, proti nimž je nám známá historická doba nepatrná. Avšak rozhodující krok byl učiněn: ruka byla osvobozena a mohla nyní nabývat stále víc na dovednosti, a větší ohebnost, kterou tím získala, se dědila a zvětšovala od pokolení k pokolení.
Tak je ruka nejen orgán práce, je také její produkt. Jen prací, přizpůsobováním stále novým úkonům, děděním takto zvlášť vypěstovaných svalů, šlach a po delších časových úsecích i kostí a stále opakovaným užíváním tohoto zděděného zjemnění k novým, stále složitějším úkonům nabyla lidská ruka tak vysokého stupně dokonalosti, že dovedla vykouzlit malby Raffaelovy, sochy Thorvaldsenovy, hudbu Paganiniho.
Ale ruka nebyla sama. Byla jen jednotlivým článkem celého neobyčejně složitého organismu. A co prospívalo ruce, prospívalo i celému tělu, v jehož službách pracovala - a to dvojím způsobem.
Především v důsledku zákona korelace růstu, jak jej nazval Darwin. Podle tohoto zákona jsou určité formy jednotlivých částí organické bytosti vždy vázány na určité formy jiných částí, které s nimi nejsou zdánlivě v žádné souvislosti. Tak všichni živočichové, kteří mají červené krvinky bez buněčného jádra a jejichž týl je spojen s prvním páteřním obratlem dvěma kloubovými hrboly (kondyly), mají bez výjimky také mléčné žlázy ke kojení mláďat. Podobně u savců s rozpolcenými paznehty se zpravidla vyskytuje složený žaludek k přežvykování. Změny určitých forem vyvolávají proměny formy jiných částí těla, a my nedovedeme tuto souvislost vysvětlit. Úplně bílé kočky s modrýma očima jsou vždycky nebo skoro vždycky hluché. Postupné zjemňování lidské ruky a s ním postupující zdokonalování nohy pro vzpřímenou chůzi mělo bezpochyby vlivem takové korelace zpětný účinek na ostatní části organismu. Tento účinek je však dosud příliš málo prozkoumán a nám nezbývá než jej obecně konstatovat.
Mnohem důležitější je přímé, prokazatelné zpětné působení vývoje ruky na ostatní organismus. Jak už bylo řečeno, byli naši opičí předkové družní; zřejmě není možné odvozovat člověka, nejdružnějšího ze všech živočichů, od nějakého nedružného nejbližšího předka. Ovládnutí přírody počínající rozvinutím ruky, prací, rozšiřovalo při každém novém pokroku obzor člověka. Na přírodních předmětech objevoval stále nové, dosud neznámé vlastnosti. Na druhé straně přispíval rozvoj práce nutně k tomu, že sbližoval členy společnosti, poněvadž se častěji vyskytovaly případy vzájemné podpory, společné součinnosti a probouzelo se vědomí užitečnosti této součinnosti pro každého jednotlivce. Zkrátka, nastávající lidé došli až k tomu, že si navzájem měli co říci. Potřeba si vytvořila svůj orgán: nevyvinutý hrtan opice se pomalu, ale jistě přetvářel modulací pro stále vyšší modulaci a orgány úst se učily postupně vyslovovat jednu artikulovanou hlásku za druhou.
Srovnání se zvířaty dokazuje, že tento výklad vzniku řeči z práce a s prací je jedině správný. To málo, co si i nejvyvinutější zvířata potřebují navzájem sdělit, mohou si sdělovat i bez artikulované řeči. V přirozeném stavu nepociťuje žádné zvíře jako nedostatek, že nemůže mluvit nebo rozumět lidské řeči. Naprosto jinak je tomu, je-li člověkem ochočeno. Pes a kůň získali ve styku s lidmi tak dobrý sluch pro artikulovanou řeč, že se snadno naučí rozumět každé řeči, pokud sahá okruh jejich představ. Získali si také schopnost pocitů, jako příchylnost k člověku, vděčnost atd., které jim dříve byly cizí; a kdo měl hodně co dělat s takovými zvířaty, stěží se ubrání přesvědčení, že je dost případů, kdy zvířata nyní pociťují neschopnost mluvit jako nedostatek, který už ovšem při jejich hlasových orgánech, příliš specializovaných určitým směrem, bohužel nelze odstranit. Kde je ale vhodný orgán, pomíjí v jistých mezích i tato neschopnost. Ústní orgány ptáků se jistě naprosto liší od lidských, a přece jsou ptáci jediná zvířata, která se naučí mluvit; a pták s nejodpornějším hlasem, papoušek, mluví nejlépe. Bude ovšem po celé hodiny žvatlat a opakovat celé své slovní bohatství prostě z radosti z řeči a lidské společnosti. Ale pokud sahá okruh jeho představ, potud se může také naučit rozumět tomu, co mluví. Naučme papouška nadávkám tak, aby nabyl určité představy o jejich významu (jedna z hlavních zábav námořníků plujících z tropických zemí); pak ho podrážděme, a brzy shledáme, že dovede svých nadávek užívat stejně správně jako nějaká berlínská hokyně. Rovněž žebrá i o pamlsky.
Především práce, po ní a potom s ní i řeč - to jsou dva nejpodstatnější popudy, jejichž vlivem mozek opice ponenáhlu přecházel v lidský, přes všechnu podobnost mnohem větší a dokonalejší. S dalším vyvíjením mozku šlo však ruku v ruce další vyvíjení jemu nejbližších nástrojů, smyslových orgánů. Jako je řeč už při svém postupném vývoji nutně provázena příslušným zjemňováním sluchu, tak je zdokonalování mozku vůbec provázeno zdokonalováním všech smyslů. Orel vidí mnohem dál než člověk, ale lidské oko vidí na věcech mnohem víc než orlí oko. Pes má mnohem jemnější čich než člověk, ale nerozezná ani setinu pachů, které jsou pro člověka určitými znaky různých věcí. A hmat, který u opice existuje sotva v nejhrubějších začátcích, se vypěstoval teprve s lidskou rukou, prací.
Zpětné působení vývoje mozku a jeho podřízených smyslů, stále se jasnícího vědomí, schopnosti abstrakce a úsudků na práci a řeč dávala oběma stále nový podnět k dalšímu rozvoji a tento rozvoj se nezastavil, jakmile se člověk s konečnou platností oddělil od opice, nýbrž - i když byl u různých národů a v různých dobách různý co do stupně a směru a tu a tam dokonce přerušován místním a dočasným ústupem - spěl od té doby vcelku mocně kupředu; jednak silně poháněn, jednak veden určitějšími směry novým činitelem, který se objevil s vystoupením hotového člověka - společností.
Jistě uplynuly statisíce let 336) - v dějinách Země ne víc než jedna vteřina v lidském životě*) - než ze smečky opic šplhajících po stromech vznikla lidská společnost. Ale konečně tu byla. A v čem je opět příznačný rozdíl mezi smečkou opic a lidskou společností? V práci. Smečka opic se spokojovala tím, že spásla svá pastviště, jejichž obvod jí byl vymezen zeměpisnou polohou nebo nepřátelstvím sousedních smeček; stěhovala se a bojovala, aby dobyla kraj s novými pastvišti, ale byla neschopna vytěžit z nich víc, než co od přírody poskytovala, ledaže je bezděčně hnojila svými odpadky. Jakmile byla všechna pastviště obsazena, nemohla se už opičí osídlení rozmnožovat; počet zvířat mohl nanejvýš zůstat stále stejný. Ale víme, že všechna zvířata značně plýtvají potravou a vedle toho ničí nově rostoucí potravu v zárodku. Vlk nešetří srnu jako myslivec, který od ní v příštím roce čeká kolouchy; kozy v Řecku, které spásají mladé křoviny ještě než dorostou, ožraly dohola všechny řecké hory. Dopouštějí-li se zvířata tohoto "drancování", má to důležitou úlohu při postupné přeměně druhů, neboť je nutné přizpůsobovat se jiné než obvyklé potravě, čímž jejich krev dostává jiné chemické složení a celá tělesná konstituce se postupně mění, přičemž kdysi ustálené druhy vymírají. Nelze pochybovat o tom, že toto drancování silně přispělo k polidštění našich předků. U jedné opičí rasy, která daleko převyšovala všechny ostatní inteligencí a přizpůsobivostí, muselo vést k tomu, že se počet rostlin sloužících k potravě stále rozšiřoval, že se z těchto rostlin požívalo stále víc jedlých částí, zkrátka že potrava byla stále rozmanitější a s ní i látky přicházející do těla, tyto chemické podmínky polidštění. To všechno nebyla ještě ale vlastní práce. Práce začíná se zhotovováním nástrojů. A které nejstarší nástroje nacházíme? Nejstarší, soudíme-li podle nálezů z pozůstalosti předhistorických lidí a podle způsobu života nejranějších historických národů a nynějších nejprimitivnějších divochů? Nástroje k lovu a rybolovu, lovecké jsou zároveň zbraněmi. Lov a rybolov však předpokládají přechod od pouhé rostlinné stravy k současnému požívání masa, a tady máme zase podstatný krok k polidštění. Masitá strava obsahovala v téměř hotovém stavu nejpodstatnější látky, které tělo potřebuje ke své výměně látek; zkrátila s trávením dobu ostatních vegetativních pochodů v těle, odpovídajících životu rostlin, a získala tak víc času, víc látek a víc chuti k uskutečňování vlastního živočišného (animálního) života. A čím víc se takto vznikající člověk vzdaloval od rostlin, tím víc se také povznášel nad zvíře. Jako návyk na rostlinnou stravu vedle masa učinil z divokých koček a psů služebníky člověka, tak návyk na masitou stravu vedle rostlinné přispěl podstatně k tělesné síle a samostatnosti vznikajícího člověka. Nejpodstatnější však byl účinek masité stravy na mozek, jemuž teď přibývalo mnohem hojněji látek potřebných k jeho výživě a rozvoji než dříve a který se teď proto mohl od pokolení k pokolení vyvíjet rychleji a dokonaleji. Nic ve zlém, páni vegetariáni, ale člověk nevznikl bez masité potravy a vedlo-li požívání masa u všech nám známých národů v jisté době i k lidojedství (předkové Berlíňanů, Veleti či Vilcové, pojídali své rodiče ještě v 10.století),337) nelze už na tom dnes pranic změnit.
Masitá strava vedla ke dvěma novým pokrokům rozhodujícího významu: k podmanění ohně a k ochočení zvířat. Podmanění ohně ještě víc zkracovalo trávící proces, neboť poskytovalo ústům potravu již takřka napolo strávenou; ochočení zvířat rozhojnilo masitou potravu, neboť vedle lovu otevřelo pro ni pravidelnější pramen a poskytlo kromě toho v mléce a jeho produktech novou potravinu, která se látkovým složením masu přinejmenším vyrovná. Tak se z obojího staly přímo nové prostředky emancipace pro člověka; zabývat se podrobně jejich nepřímými účinky by nás tu zavedlo příliš daleko, jakkoli byly pro vývoj člověka a společnosti velmi důležité.
Jako se člověk učil jíst všechno poživatelné, tak se také učil žít v každém podnebí. Rozšířil se po celé obyvatelné zemi, jediný živočich, který k tomu měl plné oprávnění v sobě samém. Ostatní živočichové, kteří si zvykli na všechna podnebí, se to nenaučili sami od sebe, nýbrž jako průvodci člověka: domácí zvířata a obtížný hmyz. A přechod ze stejnoměrně horkého podnebí pravlasti do chladnějších krajů, kde se rok dělí na zimu a léto, vytvořil nové potřeby: obydlí a oděv na ochranu před zimou a mokrem, nová pracovní odvětví a tím i nové druhy činnosti, jež člověka stále víc vzdalovaly od zvířete.
Součinností rukou, orgánů řeči a mozku nejen u každého jednotlivce, ale i ve společnosti nabývali lidé schopnosti vykonávat stále složitější úkony, stavět si stále vyšší cíle a dosahovat jich. Práce sama se od pokolení k pokolení měnila, byla stále dokonalejší, mnohostrannější. K lovu a chovu dobytka přistoupilo obdělávání půdy, k tomu předení a tkaní, zpracování kovů, hrnčířství, plavba. Vedle obchodu a řemesel vznikly konečně umění a věda, z kmenů se staly národy a státy. Vyvinulo se právo a politika a s nimi i fantastický odraz lidských věcí v lidské hlavě: náboženství. Před všemi těmito výtvory, které se zprvu jevily jako produkty hlavy a zdánlivě ovládaly lidské společnosti, ustupovala skromnější díla pracující ruky do pozadí; a to tím spíše, že hlava plánující práci mohla už na velmi raném vývojovém stupni společnosti (např. už v jednoduché rodině) přidělovat plánovanou práci jiným rukám než vlastním. Hlavě, rozvoji a činnosti mozku se připisovala všechna zásluha na rychle se rozvíjející civilizaci; lidé si zvykli vysvětlovat si své činy svým myšlením místo svými potřebami (které se přitom ovšem odrážejí v hlavě, člověk si je uvědomuje) a tak časem vznikl onen idealistický světový názor, který zejména po zániku antického světa ovládl hlavy. A ovládá je ještě natolik, že si ani nejmaterialističtější přírodovědci Darwinovy školy nedovedou udělat jasnou představu o vzniku člověka, protože pod vlivem této ideologie nedovedou rozpoznat úlohu, kterou přitom měla práce.
Zvířata, jak už bylo naznačeno, mění svou činností vnější přírodu právě tak, třebaže ne tou měrou jako člověk, a změny jejich okolí, jak jsme viděli, způsobují opět změny svých původců. Neboť v přírodě se nic neděje izolovaně. Jedno působí na druhé a naopak, a právě přehlížení tohoto všestranného pohybu a vzájemného působení brání většinou našim přírodovědcům vidět jasně nejjednodušší věci. Viděli jsme, jak kozy zabraňují opětnému zalesnění Řecka; na Svaté Heleně vyhubili kozy a vepři, přivezení prvními přistěhovalci, téměř úplně původní vegetaci, a tak připravili půdu pro rostliny dovezené pozdějšími plavci a osadníky. Mají-li však zvířata trvalý vliv na své okolí, je to neúmyslné a je to i pro tato zvířata sama něco nahodilého. Čím víc se však lidé vzdalují od zvířete, tím víc dostává jejich působení na přírodu charakter záměrného, plánovitého jednání, vypočteného na určité, předem známé cíle. Zvíře ničí vegetaci nějakého kraje, aniž ví, co dělá. Člověk ji ničí, aby do uvolněné půdy zasel obilí nebo zasázel stromy a révu, o nichž ví, že mu setbu mnohonásobně vrátí. Přenáší užitkové rostliny a domácí zvířata z jedné země do druhé a mění tak vegetaci a zvířenu celých světadílů. A nejen to. Umělým šlechtěním mění lidská ruka rostliny i zvířata k nepoznání. Divoké rostliny, z nichž vznikly naše obilniny, dosud marně hledáme. Je stále ještě sporné, z kterých divokých zvířat pocházejí naši psi, kteří se i mezi sebou tak liší, nebo stejně četné rasy našich koní.
Ostatně je samozřejmé, že nemáme v úmyslu upírat zvířatům schopnost plánovitého, záměrného způsobu jednání. Naopak. Plánovitý způsob jednání existuje v zárodku už všude tam, kde existuje a reaguje protoplazma, živá bílkovina, tj. vykonává určité, i když velmi jednoduché pohyby v důsledku nějakého vnějšího podráždění. K takovým reakcím dochází i tam, kde ještě není vůbec žádná buňka, natož buňka nervová. Způsob, jakým hmyzožravé rostliny uchvacují svou kořist, se rovněž jeví v jistém smyslu jako plánovitý, třebaže naprosto neuvědomělý. U zvířat se vyvíjí schopnost vědomé, plánovité akce úměrně s vývojem nervového systému a u savců dosahuje už vysokého stupně. Při anglických štvanicích na lišku je možné denně pozorovat, jak přesně umí liška využít svých velkých místních znalostí, aby unikla svým pronásledovatelům, a jak dobře zná a využívá výhod terénu, v němž mizejí stopy. U našich domácích zvířat, mnohem vyvinutějších ve styku s člověkem, můžeme denně pozorovat chytrost, která je na témž stupni jako chytrost lidských mláďat. Neboť jako je historie vývoje lidského zárodku v matčině těle jen zkráceným opakováním milióny let trvajícího, červem počínajícího tělesného vývoje našich zvířecích předků, tak i duševní vývoj lidského mláděte je jen ještě víc zkráceným opakováním intelektuálního vývoje týchž předků, aspoň těch pozdějších. Ale veškerá plánovitá činnost všech zvířat nedokázala vtisknout Zemi pečeť své vůle. To bylo vyhrazeno člověku.
Zkrátka, zvíře pouze užívá vnější přírody a vyvolává v ní změny pouze svou přítomností; člověk ji svými změnami podrobuje svým účelům, ovládá ji. A to je poslední, podstatný rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy, a je to opět práce, která způsobuje tento rozdíl.**)
Jen si však příliš nelichoťme vítězstvími člověka nad přírodou. Za každé takové vítězství se na nás mstí. Každé má sice především důsledky, s nimiž jsme počítali, ale v druhé a třetí řadě má docela jiné, nepředvídané účinky, které často první důsledky zase ruší. Lidem, kteří v Mezopotámii, Řecku, Malé Asii a jinde vymýtili lesy, aby získali ornou půdu, se ani nesnilo, že tím zavdali příčinu k dnešnímu zpustnutí těchto zemí, protože s lesy jim zároveň odňali sběrače a nádrže vláhy.338) Italové, kteří vykáceli na jižních alpských svazích jedlové lesy, tak pečlivě udržované na severních svazích, netušili, že tím podťali kořeny salašnictví ve svém kraji; tím méně tušili, že tím odňali pro valnou část roku vodu svým horským pramenům, takže pak v době dešťů zaplavovaly rovinu tím dravější povodně. Šiřitelé brambor v Evropě nevěděli, že těmito moučnými hlízami zároveň rozšiřovali skrofulózu. A tak si na každém kroku připomínáme, že naprosto neovládáme přírodu tak, jako dobyvatel ovládá cizí národ, jako někdo, kdo stojí mimo přírodu - ale že jí tělem, krví i mozkem patříme a stojíme uprostřed ní a že celá naše vláda nad ní záleží v tom, že dovedeme lépe než všichni ostatní tvorové poznávat její zákony a správně jich užívat.
A učíme se opravdu každým dnem správněji chápat její zákony a bližší i vzdálenější důsledky svých zásahů do odvěkého běhu přírody. Zejména zásluhou mocných pokroků přírodovědy v tomto století budeme stále více s to poznávat i vzdálenější přírodní důsledky aspoň pro nejběžnější výrobní činnosti a tak se učit je ovládat. Čím víc se to bude dít, tím víc budou lidé zase nejen cítit, ale i poznávat svou jednotu s přírodou, a tím nemožnější se stane ona protismyslná a nepřirozená přestava o protikladu mezi duchem a hmotou, člověkem a přírodou, duší a tělem, která vznikla v Evropě po úpadku klasického starověku a nejvíc se rozšířila v křesťanství.
Bylo-li však třeba už tisíců let práce, než jsme se aspoň poněkud naučili počítat s oněmi vzdálenějšími přírodními účinky svého jednání zaměřeného na výrobu, bylo to ještě daleko těžší s jejími vzdálenějšími společenskými účinky tohoto jednání. Zmínili jsme se o bramborách a o rozšíření skrofulí, které je provázelo. Ale co jsou skrofule proti účinkům, které mělo omezení dělníků na bramborovou stravu na životní úroveň lidových mas celých zemí, proti hladomoru, který roku 1847 v důsledku choroby brambor zachvátil Irsko, přivedl milión Irčanů živících se bramborami a téměř jen bramborami pod drn a dva milióny jich vyhnal za moře? Když se Arabové naučili destilovat alkohol, nenapadlo je ani ve snu, že tím vytvořili jeden z hlavních nástrojů, kterým budou sprovozeni ze světa praobyvatelé tehdy ještě neobjevené Ameriky. A když potom Kolumbus tuto Ameriku objevil, nevěděl, že tím znovu vzkřísil otroctví, v Evropě už dávno překonané, a položil základ k obchodu s černochy. Muži, kteří v 17. a 18.století pracovali na konstrukci parního stroje, netušili, že zhotovili nástroj, který víc než kterýkoli jiný měl zrevolucionovat společenské poměry celého světa a zvláště v Evropě soustředěním bohatství na straně menšiny a nemajetnosti na straně obrovské většiny připravit nejprve sociální a politické panství buržoazii, potom však vyvolat třídní boj mezi buržoazií a proletariátem, který může skončit jen svržením buržoazie a odstraněním všech třídních protikladů. Ale i v této oblasti se postupně učíme dlouhou, často tvrdou zkušeností a srovnáváním a zkoumáním dějinné látky chápat vzdálenější společenské účinky své výrobní činnosti a máme tak možnost i tyto účinky ovládat a usměrňovat.
Aby však toto usměrňování mohlo být prováděno, k tomu je třeba víc než pouhé poznání. Je k tomu třeba úplný převrat našeho dosavadního výrobního způsobu a s ním i celého našeho nynějšího společenského řádu.
Všechny dosavadní výrobní způsoby směřovaly jen k nejbližšímu, zcela bezprostřednímu užitečnému efektu práce. Vzdálenější následky, objevující se teprve později a působící v důsledku pozvolného opakování a nakupení, zůstávaly úplně nepovšimnuty. Původní společné vlastnictví půdy odpovídalo jednak vývojovému stupni lidí, jejichž duševní obzor se vůbec omezoval jen na to nejbližší, a za druhé předpokládalo jistý přebytek volně použitelné půdy, který do jisté míry umožňoval čelit eventuálním zlým následkům tohoto primitivního hospodaření. Když byl tento přebytek půdy vyčerpán, upadalo i společné vlastnictví. Všechny vyšší formy výroby však vedly k rozdělení obyvatelstva na různé třídy a tím k protikladu mezi vládnoucími a utlačovanými třídami; tím se však zájmy vládnoucí třídy staly hnacím prvkem výroby, pokud se výroba neomezovala jen na nejnutnější obživu utlačovaných. Nejdokonaleji je to nyní uskutečněno v kapitalistickém výrobním způsobu vládnoucím v západní Evropě. Jednotliví kapitalisté ovládající výrobu a směnu mohou se starat jen o zcela bezprostřední užitečný efekt své činnosti. Dokonce i tento užitečný efekt - pokud jde o užitečnost vyráběného nebo směňovaného zboží - ustupuje úplně do pozadí; zisk, jehož se má dosáhnout prodejem, je jedinou vzpruhou.
 
*
Buržoazní sociální věda, klasická politická ekonomie, se zabývá převážně jen bezprostředně zamýšlenými společenskými účinky lidského jednání zaměřeného na výrobu a směnu. To plně odpovídá společenské organizaci, jejímž teoretickým výrazem je. Kde jednotliví kapitalisté vyrábějí a směňují kvůli bezprostřednímu zisku, mohou přicházet v úvahu především jen nejbližší, nejbezprostřednější výsledky. Když jednotlivý továrník nebo obchodník prodá vyrobené nebo nakoupené zboží jen s obvyklým výdělečkem, je spokojen a nezajímá ho už, co se dále děje se zbožím a jeho kupcem. Stejně je tomu i s přírodními účinky takového jednání. Španělským plantážníkům na Kubě, kteří vypálili lesy na svazích, stačil popel jako hnojivo pro jednu generaci velmi výnosných kávovníků - co jim záleželo na tom, že potom tropické lijáky odplavily nechráněnou ornici a zanechaly jen holou skálu? Vůči přírodě právě tak jako vůči společnosti bere se při dnešním výrobním způsobu převážně v úvahu jen nejhmatatelnější úspěch; a pak se ještě divíme, že vzdálenější účinky takto zaměřeného jednání jsou docela jiné, namnoze úplně opačné, že harmonie poptávky a nabídky se zvrací ve svůj polární protiklad, jak o tom svědčí průběh každého desetiletého průmyslového cyklu a jak toho malý příklad zažilo Německo v "krachu",339) že se soukromé vlastnictví založené na vlastní práci vyvíjí nutně v nemajetnost dělníků, zatímco všechen majetek se stále více soustřeďuje v rukou nepracujících, že [...] ***)
________________________________________________________________
(255) Eozoon canadense - útvar nalezený v Kanadě a považovaný původně za zbytky velmi raných primitivních organismů. V roce 1878 prokázal zoolog Karl August Möbius, že Eozoon canadense je anorganickým útvarem.
 
(334) Původně psal Engels tuto práci (zřejmě roku 1876) jako úvod k obšírnější práci "Die drei Grundformen der Knechtschaft" ["Tři hlavní formy poroby"]; vyšla v roce 1896 jako stať v časopise "Die Neue Zeit", roč. XIV, 2.sv., s. 545-554.
 
(335) Charles Darwin, "The descent of man, and selection in relation to sex" ["Původ člověka a pohlavní výběr"], díl I, Londýn 1871, kapitola 6: "O příbuznosti a genealogii člověka".
 
(336) Časové odhady o vzniku života na Zemi se u různých badatelů značně rozcházejí a kolísají dnes mezi 2000 až 5000 milióny let.
 
(*) Autorita prvního řádu v této věci, sir W.Thomson, vypočítal, že uplynulo něco přes sto miliónů let, než Země zchladla natolik, aby na ní mohly žít rostliny a zvířata. (Engelsova poznámka.)
 
(**) Na okraji poznámka tužkou: "zušlechťování". (Pozn.redakce.)
 
(337) Engels má na mysli svědectví německého mnicha Notkera Labea (Pyskatého) (asi 952-1022), které uvádí Jacob Grimm ve své knize "Deutsche Rechtsalterthümer" ["Německé právní památky"], Göttingen 1828, s. 488.
 
(338) K otázce vlivu lidské činnosti na změnu rostlinného světa a podnebí Engels používá knihy Carla Fraase "Klima und Pflanzenwelt in der Zeit, ein Beitrag zur Geschichte beider" ["Podnebí a rostlinstvo v průběhu doby, příspěvek k jejich dějinám"], Landshut 1847. Marx upozornil Engelse na tuto knihu ve svém dopise z 25.března 1868.
 
(339) Jde o světovou hospodářskou krizi v roce 1873. V Německu krize začala "velkým krachem" v květnu 1873 a trvala až do konce sedmdesátých let.
 
(***] Zde rukopis končí. {Poz.red.]
 {moscomment}