Úvodní stránka arrow Historie arrow Recenze knihy - Soldaten od Sönkeho Neitzela a Haralda Welzera Saturday, October 25 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Recenze knihy - Soldaten od Sönkeho Neitzela a Haralda Welzera
Pondělí, 17 říjen 2011

Soldaten od Sönkeho Neitzela a Haralda Welzera Znásilňování, vraždy a genocida

Nacistické válečné zločiny popisované německými vojáky

Zpočátku jsem myslel, že konečně vyšla kniha, která objektivně posoudí německé válečné zločiny za 2. světové války a uzavře epochu pohádek o rytířství Wehrmachtu a Waffen SS. Zmýlil jsem se. Autoři opět svádějí odpovědnosti za německé válečné zločiny na změny chování vojáků v nepředstavitelných podmínkách války a na kruté chování Rudoarmějců. Druhým záměrem autorů je potvrdit všeobecný trend světové pravice, tvrdící, že SSSR nese stejnou odpovědnost za rozpoutání války a válečné zločiny jako hitlerovské Německo.

Mýtus o tom, že vojáci Wehrmachtu nepáchali válečné zločiny, přežíval dlouhá desetiletí po skončení 2. světové války. Nyní se dva němečtí badatelé Neitzel a Welzer snaží tento mýtus jakoby vyvrátit snad jednou pro vždy, ale za předpokladu, že čtenář bude souhlasit s tím, že se Rudoarmějci chovali stejně jako Wehrmacht a naopak Anglosasové a Francouzi velmi civilizovaně. Autoři se ani slovem nezmiňují o kobercovém bombardování měst, které je nejhorším válečným zločinem a zcela ignorují zločiny imperialismu od konce světové války do dneška. Nově vydané záznamy konverzací německých válečných zajatců, internovaných v britských a amerických táborech, tajně zaznamenávané spojenci, odhalily děsivé detaily násilí, zejména znásilňování a genocidy, páchaných na civilním obyvatelstvu okupovaných zemí. Markantní je, že se v záznamech objevuje pojem lítost nad spáchanými zločiny jen velmi sporadicky.


Je 6. březen 1943 a dva němečtí zajatci hovoří o válce. Stíhací pilot Budde a desátník Bartels byli zajati Brity před několika týdny. Válka pro ně skončila a nyní nadešla doba podělit se o vzpomínky.

Budde: "Provedl jsem dva zastrašující nálety. Jinými slovy postřelovali jsme budovy."

Bartels: "Ale nebyly to ničivé nálety na přesně určené cíle, jak jsme to dělali my?"

Budde: "Ne, pouze zastrašující. Vybírali jsme si některé z nejkrásnějších cílů, na příklad horská sídla. Když jsi přilétal zdola a začal na ně pálit, zahlédl jsi nejdříve tříštěné okenní sklo a pak střechu, jak letí do vzduchu. Vzpomínám si také, jak jsme útočili na britský Ashford. Na tržišti poslouchalo nějaký projev velké množství lidí. Pokropili jsme je z kulometů. Byla to legrace!"


Dva další piloti Bäumer a Greim se rovněž dělili o své zábavné zkušenosti, které popisovali v besedách se svými "Kriegskameraden":

Bäumer: "Na přídi letounu jsme měli instalovaný 20ti mm kanón. Létali jsme nízko nad ulicemi. Když jsme zahlédli přijíždět automobily v protisměru, zapnuli jsme naše reflektory, aby si řidiči mysleli, že proti nim jede jiné vozidlo. Pak jsme vypálili z kanónu. Byli jsme velmi úspěšní. Bylo to ohromné a byla to velká legrace. Stejným způsobem jsme útočili na vlaky a jiná vozidla."

Greim: "Jednou jsme prováděli nálet v malé výšce v blízkosti Eastbournu. Když jsme přiletěli na dohled, spatřili jsme velký zámek, ve kterém se zřejmě konal ples nebo něco podobného. V každém případě tam bylo mnoho žen a orchestr. Poprvé jsme pouze přeletěli nad zámkem, ale pak jsme zaútočili a naprali to do nich. Teprve poté to byla velká sranda."

 

Odlišné, neladící tóny

Zajatci Budde, Bartels, Bäumer a Greim hovořili jinak, než jak to slyšíme z televizních válečných dokumentů a bojových vzpomínek. Zajatci se vyjadřovali otevřeně proto, že netušili, že jsou odposloucháváni a jejich diskuse zaznamenávány. Diskuse o válce před publikem se liší zdůrazňovaným opovržením ke krvavým rysům vojenské profese, s kterým dotazovaní vojáci při líčení svých zkušeností souhlasí. Autoři knihy představují v popisovaných diskusích jiný pohled na válku, nikoli jako na nekonečnou noční můru, ale jako na velké dobrodružství, na které si někteří vojáci později vzpomínají, jako na nejlepší období svého života. V době 2. světové války sloužilo ve Wehrmachtu a Waffen SS přes 18 milionů příslušníků mužské populace Německa. V dějinách dosud nebylo žádné období zkoumáno tak pečlivě jako šest let od německé invaze do Polska až po kapitulaci v roce 1945. Přesto historikové považují za velmi obtížné prostudovat do detailu toto krátké, ale nejkrvavější období dějin lidstva. Monumentální dějiny "Německo a 2. světová válka", které byly dokončeny teprve před třemi léty "Vojenským Historickým výzkumným institutem" v Postupimi a které jsou považovány za standardní německé dílo o válce, mají samotné deset svazků. Každá bitva v tomto monstrózním boji o porobení Evropy má své pevné místo v dějepisném líčení událostí, stejně jako strašné násilí, jehož výsledkem bylo 60 milionů zabitých a miliony raněných, nepředstavitelné utrpení civilního obyvatelstva, genocida Slovanů, Židů a vyvražďování partyzánů na Východě.

 

Přikrášlená skutečnost

Až dosud se vždy dějiny vyhýbaly zmínkám o tom, jak válku prožívali její přímí účastníci, vojáci, poddůstojníci, důstojníci a generálové, jak změnil přímý kontakt se smrtí jejich myšlení a morálku. Co cítili, čeho se báli, co v nich vyvolávalo nadšení a co uspokojení. Historikové se po desetiletí snažili vyhýbat zařazování subjektivních názorů na válku do svých vědeckých prací a preferovali pouze ověřitelná data a fakta. Na jejich obhajobu je potřeba dodat, že nikdy neměli přístup k tak rozsáhlým zdrojům jako historik Sönke Neitzel. Osobní korespondence vojáků představovala vždy přikrášlené verze skutečnosti. Vojáci nechtěli psát svým rodinám a blízkým o tom, čeho byli svědky nebo jakých zločinů se sami dopustili. Srovnání vesnic se zemí a vyhlazení jejich obyvatel či "kartáčování" děvčat a žen, což v jejich žargonu znamenalo znásilňování, do své korespondence nezahrnovali. Od 2. světové války prošla dlouhá doba. Zpočátku měli vojáci strach, že by mohli být souzeni. Taky každý, kdo chtěl od nich získat věrohodnou informaci, si musel napřed získat jejich důvěru a to bezprostředně po skončení války, kdy vládla ve vztazích mezi lidmi všeobecná nedůvěra, nebylo jednoduché.

Ani nyní se vojáci nechvástají svým podílem na válečných zločinech v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a Libyi a pro novináře je velmi složité odhalit pravdu. O to složitější a záslužnější bylo získat a zveřejnit názory vojáků, ztotožněných s hitlerovským režimem.

 

Jejich vlastními slovy

Historické materiály, které historik Sönke Neitzel rozkryl v britských a amerických archivech, nepostrádají svým způsobem senzační nádech. Společně se svým kolegou, sociálním psychologem Haraldem Welzerem analyzovali asi 150 tisíc stránek záznamů. Výsledek publikovali ve své knize "Soldaten" vydané letos nakladatelstvím S. Fischer Verlag ve Frankfurtu nad Mohanem. Její obsah mění pohled nejen Němců, ale i ostatních národů na válku. Záznamy konverzace zajatců, s použitím tehdy dostupné záznamové techniky, prováděli spojenci bez jejich vědomí od roku 1939. Měli v úmyslu zjistit, zda by se tak nemohli dovědět některá tajemství, která jim zajatci při výsleších nesdělili. Většinou tak zpracovali věrohodné záznamy z rozhovorů zajatců, obsahující názory na protivníka, své vlastní velitele, detaily o bojových misích a překvapivé podrobnosti o zvěrstvech, kterých se dopouštěli sami nebo byli jejich svědky. Psychology vždy zajímalo, jak rychle se může perfektně psychický zdravý člověk přeměnit ve vraždící stroj. Záznamy z odposlechů, využité Neitzelem a Welzerem potvrdily, že proces přeměny probíhá velmi rychle, stačí překročit morální práh, dosažený výchovou v rodině a ve škole. Postačí k tomu vojenský dril, zbraň a dopravní prostředek, nejlépe bojový letoun.

Z konverzace pilotů Luftwafe 30. 4. 1940:

Pohl: "Druhý den války proti Polsku jsem musel bombardovat nádraží v Poznani. 8 ze 16ti pum dopadlo na město. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Třetí den mně to přestalo vadit a čtvrtý se mi to začalo líbit. Bavili jsme se tak, že jsme před snídaní odstartovali a odstřelovali jednotlivé vojáky v polích palbou z kulometů. Zůstali tam ležet s několika střelami v zádech."

Meyer: "Ale byli to vždy pouze vojáci?"

Pohl: "Civilisté také. Útočili jsme i na kolony na ulicích. Někdy jsme zahlédli i koně."

Meyer: "Ale jdi, to je nechutné, koně."

Pohl: "Koní mně bylo líto, ale lidí ne."

 

Vychloubání se "hrdinskými" činy

Když vojáci diskutovali o válce tak téměř nepoužívali slova jako "smrt" a "zabití". A proč také? Je zřejmé, že pro ně byl důležitý výsledek a nikoli samotný čin. Mnoho záznamů konverzací připomíná obhroublé vtipkování v hospodách. Zajatci skoro nikdy nehovořili mezi sebou důvěrně a srdečně, snažili se pouze pobavit své společníky.

Muži milují techniku, subjekt, který jim umožňuje rychle nalézt společnou řeč. Obsahem značné části konverzací byla vojenská technika, zbraně a vychloubání jak se jim podařilo udeřit, oškubat a podvést jiné lidi.

Oběť byla pro ně pouhý terč, který musí být zasažen a zničen, ať již je to plavidlo, dům, vlak, cyklista, chodec nebo těhotná žena. Pouze v několika málo případech litovali zajatci nevinné civilisty. Soucit však většinou v jejich konverzaci nenajdeme. Mnoho odposlouchávaných zajatců nečinilo rozdíl mezi civilními a vojenskými cíli. Po přepadení SSSR tyto rozdíly zmizely úplně. Někteří zajatci se dokonce pyšnili tím, že zavraždili tolik civilních obyvatel, kolik jen mohli. V lednu 1945 poručík Hans Hartigs z 26. leteckého křídla hovořil o náletech na Anglii: "Pálili jsme na všechno, ženy i děti v kočárcích," sděloval s uspokojením.

V březnu 1943 Solm - námořník z ponorky vypráví spoluvězni, jak 17. 9. 1940 potopili britský parník "City of Benares", na kterém zahynulo více než 50 dětí.

"Všechny se utopily?" "Všechny byly mrtvé." "Jak ses o tom dověděl?" "Z rozhlasu."

 

Morálka a svědomí

Čím je voják déle na frontě, tím více začíná považovat své zločiny za naprosto legitimní, tvrdí autoři knihy. Je však možné svalit veškerou odpovědnost pouze na vojáky, důstojníky a generály? Mandát k nelítostnému vraždění a garantované nepostižitelnosti dostali přece od německého velení. Jaký osud připravovali Rusům a všem Slovanům Hitler a jeho bandité lze usoudit z mnoha direktiv, nařízení, instrukcí a přesných návodů vydaných před i po napadení SSSR. V první řadě je to Hitlerova direktiva "O zvláštním soudním režimu v rajonu Barbarossa" z 13. 5. 1941, doplněná o "Nařízení k zacházení s politickými komisaři" ze 6. 6. 1941, stanovících způsob činnost Einsatzgruppen SS v zóně za frontou. Aby bylo všem německým vojákům naprosto jasné, jak vést válku proti SSSR, vystoupil Hitler 30. 3. 1941 v Říšském kancléřství s projevem k velení Wehrmachtu: "Musíme se vzdát pojmu "přátelství mezi vojáky". Komunista nikdy nebyl a nikdy nebude naším soudruhem. Hovořím o boji, jehož cílem je likvidace... Nevedeme válku proto, abychom zachránili nepřítele."

16. 6. 1941 na shromáždění hlavních funkcionářů III. říše Hitler uvedl: "Gigantický prostor musí být přirozeně co nejdříve obsazen. Toho je možné nejlépe dosáhnout tím, že bude zastřelen každý, kdo by na nás jen křivě pohlédl." Velitel vrchního velitelství Wehrmachtu - OKW, polní maršál W. Keitel si po přečtení poznámek admirála Kanarise, velitele vojenské rozvědky Wehrmachtu - Abwheru, ve kterých navrhoval lidské zacházení se zajatci Rudé armády, aby se vojáci Wehrmachtu sami vyhnuli krutému zacházení při svém zajetí, poznamenal: "Tady nejde o žádné rytířské vedení války. Zde se jedná o likvidaci světového názoru. Proto já podporuji všechna trestní opatření."

Není však potřeba hledat tak vysoko. Zvláštní direktiva štábu 257. pěchotní divize Wehrmachtu říká: "Všichni vyslýchaní Rudoarmějci i civilní občané musí být nejkrutějším způsobem upozornění, že musí mluvit pravdu. V každém případě oni vědí, že budou bití od samého počátku...Vyslýchaného je potřeba před výslechem zbít (kolem 25 úderů obuškem nebo řemenem)...

Osoby, které podstoupily takový výslech, musí být likvidovány společně s odsouzenými...Popravení musí být pohřbení tak, aby je příbuzní nemohli nalézt, mrtvoly vykopat a pohřbít jinde."

Proto i tvrzení autorů knihy, že morálka se snižuje v závislosti s délkou pobytu vojáka na frontě je zavádějící. Může být částečně platná pro pozemní síly, ale nikoli pro příslušníky letectva či jiných strategických zbraní, kteří nejsou vystavení útokům partyzánů a přesto bez odmlouvání a s nadšením zabíjejí zejména bezbranné civilisty. (Viz války v Koreji, Vietnamu, Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Libyi a izraelské války proti Palestincům.) Přestože vyvražďování komunistů a Židů mají na svědomí zejména příslušníci Einsatzgruppen SS, zúčastňovali se jich v popravčích komandech i vojáci Wehrmachtu.

Záznam z rozhovoru radisty Eberharda Kehrleho a esesáka Franze Kneippa - z října 1944 o tom, jak bojovali proti partyzánům:

Kehrle: "Když na Kavkaze partyzáni zabili někoho z nás, nemusel nám žádný poručík říkat, co máme dělat. Vytáhli jsme zbraně a postříleli všechny, kdo byli v dohledu: ženy, děti, všechno..."

Kneipp: "Jednou zaútočila partyzánská skupina na kolonu s raněnými. Zabili všechny. Dopadli jsme je za hodinu u Novgorodu. Zahnali jsme je do pískovny a všechny jsme postříleli ze samopalů."

Kehrle: "Měli být pomalu mučení, ne pouze postřílení."

 

"Zabijme 20 mužů, tak si můžeme zachovat klid a mír."

Historka, kterou vyprávěl desátník Sommer o poručíkovi, pod kterým sloužil na italské frontě, potvrzuje, že terorizování civilistů bylo v německé armádě naprosto běžné.

Sommer: "Dokonce i v Itálii, kdykoliv jsme se přesunuli na nové místo, poručík vždycky řekl: "Zabijme nejdříve několik lidí". Protože umím italsky, dostával jsem vždy zvláštní úkol. Například řekl: " Zabijme 20 mužů a budeme zde mít klid a mír. Nechceme je přece o ničem přesvědčovat." (Smích.) Pak jsme muže postříleli a vyhlásili: "Zkuste se proti nám postavit a postřílíme dalších 50."

Bender: "Jaká měl poručík kritéria pro selekci? Vybíral je jen tak, jak to přišlo?"

Sommer: "Ano, jen tak, jak ho napadlo. Potom je nechal seřadit na náměstí a nařídil je postřílet ze samopalů. Pak řekl: "Velká prasata." Nenáviděl Italy tak, že bys tomu nevěřil."

 

Sadismus: Vyhodili jsme ji ven a stříleli na ni

Celou knihou prolíná záměr svádění odpovědnosti za zločiny na změny psychiky německých vojáků a nenávist ke Slovanům, potažmo k Rusům. "Jen stěží je některý voják imunní vůči svodům "beztrestného nehumánního chování" tvrdí německý filosof Günther Anders, ve své charakteristice "bezuzdného teroru". Stačí prý pootevřít násilí dveře a všichni, včetně mužů z "dobrých" rodin rychle odhazují zábrany. Nicméně, armády různých států se liší ve svých metodách, jak dokázala 2. světová válka. Rudá armáda se podle autorů ve své náklonnosti ke zločinu příliš nelišila od Wehrmachtu. Oboustranný sklon k násilí prý vedl nakonec k radikalizaci zločinnosti na Východní frontě. Anglosaské ozbrojené síly se údajně chovaly mnohem civilizovaněji, alespoň po první fázi války v Normandii, kdy Američané ani Britové rovněž nebrali zajatce. Válečné zločiny jsou prý kolaterálním jevem všech dlouhodobých válečných konfliktů, což dokazují videozáznamy a snímky amerických válečných komand v Afghánistánu, které šokovaly veřejnost. Pochopitelně je důležité, zda zločiny vlastních vojsk posuzuje jejich velení jako kriminální činy a odpovídajícím způsobem je trestá, anebo jim nechává volný průběh. Již v prvním období války proti SSSR velení Wehrmachtu dalo svým vojákům jasně najevo, že zločiny zůstanou nepotrestány a dokonce je ve svých oficiálních dokumentech k nim vyzývalo. Při tom Rudoarmějec byl za zločin proti zajatcům i civilistům buď tvrdě potrestán dlouhodobým vězením anebo ještě častěji zastřelen.

V knize je uvedena celá řada popisů sexuálního násilí:

Poručík Reimbold: "V prvním důstojnickém lágru, ve kterém jsem byl zavřen po zajetí, jsem se setkal s mladým poručíkem, zvlášť pitomým klukem z Frankfurtu. Sedělo nás kolem stolu osm a vyprávěli jsme si o Rusku. Poručík popisoval zajetí ruské rozvědčice:

"Nejdříve jsme ji bili holí po prsou a pak bajonety po zadku. Znásilnili jsme ji, vyhodili ven a stříleli jsme na ni z pistolí. Když ležela na zádech, házeli jsme na ní ruční granáty. Při každém výbuchu zaječela. Osm německých důstojníků se vyprávění s chutí zasmálo."

Výslovný zákaz sexu se Židovkami obcházeli příslušníci Wehrmachtu tak, že je pak zpravidla zavraždili, aby je neprozradily.

 

Příslušníci Wehrmachtu věděli o Holocaustu všechno

V Německu dodnes přežívá legenda, že o vyvražďování Židů armáda nebyla informována. Putovní výstava "Vyhlazovací válka - zločiny Wehrmachtu", kterou Hamburský institut pro sociální výzkumy představil v několika německých městech v letech 1995 - 1999, vyvolala celou vlnu protestů a odporu.

V záznamech rozhovorů válečných zajatců se zmínky o Holocaustu objevily pouze na 300 stránkách, což by se zdálo velmi málo, vzhledem k rozsahu celého zločinu. Není tomu tak. Záznamy potvrdily, že šlo spíše o všeobecně známou záležitost. Nikdo ze zajatců v konverzaci nevyjádřil podiv nad tím, jakých strašných zločinů se mohou Němci dopouštět.

 

Detaily Holocaustu

Záznamy rozhovorů vězňů obsahují zevrubné popisy způsobu vyhlazování Židů, včetně hromadného odstřelování, zabíjení kysličníkem uhelnatým v upravených skříňových automobilech, pohřbívání do hromadných hrobů a pálení těl, jako součásti "Operace 1005", která měla zahladit stopy Holocaustu, zahájeného v roce 1943. Pochopitelně žádny zajatec v rozhovorech nepřiznal, že se přímo podílel na vraždění. Vždy pouze přiznávali, že "viděli nebo slyšeli". Popisy jsou však překvapivě detailní a mnohem přesnější než svědectví, která podali po válce očití svědci.

Zajatý generálmajor Wehrmachtu Walter Bruns (velitel 89. pěší divize na západní frontě) popisuje průběh typické "Operace Žid", které se stal svědkem:

Bruns: "Jámy byly dlouhé 24 a široké asi 3 metry. Museli se položit na dno jako sardinky do konzervy, hlavami do středu, tváří dolů. Nahoře stálo šest střelců se samopaly, kteří je stříleli do týla. Když jsem se dostavil, jáma již byla plná, takže ti, kdo ještě byli naživu, si museli lehnout nahoru a pak byli postříleni. Museli si lehat do vrstev nad sebou, aby nezabrali příliš mnoho místa. Předtím museli na jiném místě odevzdat všechny své cennosti. Jámy byly vykopány na okraji lesa a byly celkem tři. Byla neděle a pořád tam ještě stál celý zástup dlouhý asi 1,5 km. Vše probíhalo velmi pomalu. Stáli v zástupu a čekali na smrt. Teprve, když přišli blíže, do místa, kde museli odevzdat své šperky, cennosti a zavazadla, uviděli co se tam děje. Pak se museli svléci do spodního prádla. Byly mezi nimi ženy a malé děti, některé i dvouleté."

Obětí Holocaustu bylo asi 6 milionů, téměř polovina zemřela v koncentrácích smrti. Tři miliony zemřely v ghetech nebo byly postříleny ránou do týla, což vyžadovalo vytvoření speciálních střeleckých družstev. Vojáci Wehrmachtu byli od účasti ve vraždění obvykle osvobození, zabíjeli příslušníci zvláštních jednotek SS a policejních praporů.

V mnoha záznamech jsou zachyceny rozhovory zajatců, považujících vraždění za přirozenou součást války, o požadavcích kladených na střelce, monotónnosti jejich "práce", kvůli které se museli po několika hodinách střídat a o speciálních požadavcích na tento typ "úkolové práce". Střílení malých dětí považovali zajatci za problematické, nikoli z etických důvodů, ale proto, že je nebylo možné udržet jako dospělé na místě a bez pohybu.

Mnoho vojáků Wehrmachtu se stalo svědky Holocaustu buď náhodou, anebo byli na masové vraždění pozváni.

Ze záznamu z konverzace zajatého velitele 53. armádního sboru generála kavalerie Edwina, hraběte z Rothkirchu a Trachu (1888 - 1980) o jeho zážitcích v polském městě Kutno.

Generál: Velmi dobře jsem znal jednoho velitele od SS. Diskutovali jsme o různých věcech. Jednoho dne mně řekl: "Poslyš, nechceš si nafilmovat jednu z těch střeleb? Obvykle je střílíme ráno, ale pokud tě to zajímá, můžeme je postřílet i odpoledne."

Hrůza takového návrhu, i jeho přijetí spočívá především v tom, že generál i esesák nepovažovali vraždění za nic mimořádného. Vojáci Wehrmachtu chodili na dobytých územích často přihlížet popravám.

 

Děsivý sociální experiment

Je to současně neuvěřitelné i depresivní, jestliže si uvědomíme, s jakou rychlostí nacistická koncepce rasové nadřazenosti nahradila ideje a normy poválečné Výmarské republiky. Za pouhých šest let, od roku 1935, kdy byly schváleny norimberské rasové zákony, které zbavily německé Židy občanství a majetku, po kterém následovala deportace do koncentračních táborů, se uskutečnila konference ve Wannsee, na které bylo rozhodnuto o vyhlazení milionů Židů na celém teritoriu okupované Evropy. Zdá se to být nepochopitelné i nyní, téměř po osmdesáti létech, jak mohla nacistická ideologie vytlačit ze společenského vědomí obyčejný mravní závazek základním principům morálky, vštěpený potomkům rodiči, školní a náboženskou výchovou.

Kniha vychází téměř 80 let poté, kdy přišel v Německu "demokratickou" cestou k moci Hitler, který zahájil dlouhou etapu imperialistických válek, vrcholící v současnosti válkou o severní Afriku a Střední východ a bude pokračovat dalšími agresemi proti Sýrii, Íránu, Bělorusku, Rusku a Číně. Jen naprosto mimořádně se dovíme o zločinech spáchaných skutečnými invazory - Američany, Brity, Francouzi a jejich spojenci z NATO. Imperialistické státy si s požehnáním Ruska a Číny zřídily mezinárodní soudní tribunál k souzení válečných zločinů, kterých se mají dopouštět pouze ti, proti nimž jsou loupežné války rozpoutávány. Etapa válek, podobných II. světové, skočila ve Vietnamu. S rozvojem vědy a techniky jsou nyní války vedeny bezkontaktně. Váleční zločinci, vraždící své bezbranné oběti, většinou ženy a děti z nejmodernějších letounů bombami a raketami, případně dálkově naváděnými bezpilotními letouny, jejichž součástí je ochuzený uran, jsou nepostižitelní a nebudou nikdy odhaleni. Vzhledem k systémové globální krizi kapitalismu může imperialistické války zastavit pouze změna systému v zemích agresorů.

Kniha má přesto svůj obrovský význam v tom, že nás analogicky nutí si uvědomit, že myšlení současných vojáků, zejména těch, kteří v okupačních jednotkách v kolonizovaných zemích vraždí neadekvátně vyzbrojené příslušníky sil odporu či bombardují civilní obyvatelstvo, je stejné jako u jejich předchůdců. Podobně jako oni necítí žádnou odpovědnost. Plní pouze své povinnosti ve válkách kamuflovaných šlechetnými frázemi o boji proti světovému terorismu a extremismu, zatím zosobňovaném islamisty, džihadisty, Slovany a hlavně komunisty, tak jako je plnili jejich předchůdci v boji proti bolševikům a Židům.

K.K.

 

Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.