Úvodní stránka Wednesday, October 23 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Giap, velký stratég lidové války se 25. srpna dožil 100 let
Pondělí, 05 září 2011

Fotogalerie k 100. narozeninám generála GiapaStále se omílá tvrzení, že komunismus je údajně mrtev. Když slavíme narozeniny Giapa a díváme se na dnešní Vietnam, řekl bych, že je komunismus jako politický subjekt a ideál obtížné pohřbít. 

Dlouhý život Vo Nguyen Giapa se shoduje s časovým prostorem současných dějin Vietnamu, během kterých vietnamský lid, aby vybojoval národní nezávislost, musel bojovat proti armádám čtyř imperialistických mocností 20. století: francouzské, japonské, anglické a americké. Všechny vietnamské generace dvacátého století jsou poznamenány a zapojeny do této titánské konfrontace. Všechny třídy, všechny sociální vrstvy: intelektuálové tradicionalisté, pak modernisté, dělníci, rolníci, bonzové, katoličtí kněží a různá etnika. Žádná forma boje nebyla vyloučena: stávky, manifestace, různé formy lidové kultury, náboženské rituály, masová alfabetizace. Ale pouze, když bylo možné vytvořit dlouhodobou politickou strategii širokého dosahu, vlasteneckou a socialistickou a s intenzivními mezinárodními vztahy, volba vojenského řešení, vytýčená historickými okolnostmi byla nakonec ta, která převážila a rozhodla o osudech země. To se stalo možným pouze po zformování komunistické strany Indočíny v roce 1930 a objevení se dvou vedoucích osobností majících marxisticko-leninské formování a mimořádnou politickou úroveň: Ho Či Min a Vo Ngueyn Giap, kteří uměli dovést v syntézu, činíce je komplementárními a vítěznými, jejich geniální politické a vojenské intuice.

Ho Či Min a GiapAž do počátku padesátých let Vietnam ve svém zeměpisném, historickém a politickém rozměru byl chabě přítomen v kolektivním uvažování evropské levice. Byla to stále okrajová země, známá jen nemnohým pod koloniálním názvem Indočína, rozkládající se na pokraji socialistického tábora. Nezávislost Vietnamu, vyhlášená Ho Či Minem 2. září 1945 byla jen krátkodobá přestávka a spíše ignorována medii. Jeho lid bojovníků byl nucen se rozprchnout do džungle v roce 1946 pod palbou francouzských námořních sil, tanků a bombardérů a štván podřezávači z Cizinecké legie (doplněné příslušníky SS) a zdálo se, že nebude mít úniku. Nikdo nečekal, že z této improvizované armády "otrhaných rolníků", vyhladovělých a špatně vyzbrojených se může zrodit osvobozenecké hnutí vedené gigantem strategického myšlení, Giapem, které v následujících desetiletích, po třiceti letech války, dokáže uvrhnout do politické a vojenské krize největší imperialistickou mocnost současnosti.

Závoj tajemství, který zakrýval tu "malou" část světa nazývající se Indočína, byl poodhrnut hnutím boje, zahájeným ve Francii proti "špinavé válce" v Indočíně, pod jménem Henry Martin, což byl odvážný námořník, který na počátku padesátých let svým odmítnutím nalodit se na válečnou loď směřující do Vietnamu rozpoutal šílenou reakci generálního štábu v Paříži a koloniální pravice. Bylo to tak, především na úrovni mládežnického komunistického hnutí, že jsme se začali seznamovat s osvobozeneckým hnutím, které i když operovalo v zemi mnohem menší než Čína, dokázalo v následujících desetiletích sehrát rozhodující hnací roli osvobozeneckých hnutí a antiimperialistických revolucí, které nemálo ovlivnily geopolitické změny na planetě a boje dělnického hnutí na západě.

Válečné zpravodajství velkého australského novináře Wilfreda Burchetta učinilo pak jména Ho Či Min a Vo Ngueyn Giap důvěrně známými, stejně jako názvy měst, řek a údolí, kde se naplnil porážku za porážkou rozhodný pokus čtvrté republiky udržet při životě jednoho z epigonů v této chvíli se již hroutícího francouzského impéria.

7. května 1954, Dien Bien Phu. Jméno a legenda Vo Ngueyn Giapa a jeho sto let života jsou silně spojeny s výsledkem této bitvy. I pro moje opotřebované neurony je obtížné na to zapomenout. V pozdním odpoledni toho dne Giapovi bojovníci, kteří se stali armádou, rozpoutali svůj poslední útok proti Francouzům, obklíčeným téměř sedmdesát dní v jejich teď již malém obranném perimetru. Pak, po devíti letech partyzánské války a rozhodujících bitev, surrealistické ticho dopadá na vzdálenou Tonkinskou náhorní plošinu poblíž hranic s Laosem. Už se nestřílí. Bitva u Dien Bien Phu skončila, francouzský generál Christian de Castries oznamuje, že složení zbraní svých vojsk a vláda v Paříži, podporovaná vojensky Washingtonem utržila jednu z nejvíce ponižujících porážek. Mocnost oplývající zbraněmi a gilotina použitá "full time" nestačily k restaurování koloniálního panství 4. republiky.

Po Dien Bien Phu se stalo vše možným. Příklad Vietnamu se šíří: v Alžírsku, na Kubě a jinde revoluce následují. Důsledky imperialistické porážky působí dlouho v následujících desetiletích a Vietnam získal ústřední postavení v nepokojích probíhajících ve starém koloniálním světě a strategie "lidové války" v zaostalé rolnické zemi, vypracované Giapem bude přijata jako model pro osvobozenecká hnutí v třetím světě. Její význam je shrnut ve slovech Giapa, pronesených po bitvě: "Náš lid a naše armáda zvítězili nad mnohem silnějším nepřítelem díky pevnému odhodlání bojovat a zvítězit za získání národní nezávislosti, půdy pro rolníky, mír a socialismus. Lidová válka vedená lidovou armádou je rozhodující výdobytek, důležitější než jakákoliv zbraň pro země Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Vietnamský lid je hrdý, že přispěl k osvobození bratrských národů. (...) Žádná imperialistická armáda nemůže porazit lid, i když slabý, který bude umět rozhodně vztyčit a bojovat na základě správné politické a vojenské linie".

Těchto pár slov potvrzuje genialitu jeho vojenské intuice, nikdy samoúčelné, ale dané službě, s velkou taktickou inteligencí, revoluční politické antiimperialistické strategie, jejímž byl nejprestižnějším komunistickým představitelem Ho Či Min

Generál GiapTéhož dne, kdy se Dien Bien Phu vzdalo, proběhlo v Milánu, v divadle Anteo, velké shromáždění komunistických funkcionářů z celého města za přítomnosti Palmira Togliattiho, generálního tajemníka PCI (Italské komunistické strany). Zatímco jsem na tribuně přednášel svůj projev jménem FGCI (organizace mladých italských komunistů), přiběhl mladý soudruh z Unity (tiskový orgán IKS) a podal mi zprávu agentury Reuters, ve které se oznamovalo, že Francouzi se vzdali. Vlna potlesku překryla toto oznámení. Všichni soudruzi vstoje vyjádřili své velké nadšení z vítězství, které bylo chápáno jako hlavní průchod kolapsu, který již rozkládal stará koloniální impéria. Když se můj pohled zkřížil s Togliattiho, který seděl v předsednictvu, zaznamenal jsem náznak skepticismu ve vztahu k tomu nadšení, snad chápanému jako přehnané z důvodů, ke kterým jsem se vrátil ve svém uvažování v následujících dnech. Toto vítězství Giapa se zdálo být jako výzva imperialismus příliš nerozvážná (ne tolik vůči francouzskému, který se nacházel již v úpadku, ale především vůči imperialismu USA), vzhledem k rozhodnutím reálpolitik, které přijala Moskva a komunistické hnutí v oblasti mezinárodních vztahů založených na "mírové koexistenci mezi dvěma systémy" a respektování "zón vlivu" dohodnutých v Jaltě. Hodnocení poměru sil Kremlem, po dosažení jaderné parity s USA, vylučovalo roztržku s historickým nepřítelem a sankcionovalo udržování nejisté bipolární rovnováhy na nekrátké období, ve kterém vládly vztahy mezi Washingtonem a Moskvou v létech studené války. Je nutné pochopit, že tato rozhodnutí neměla banální motivaci. Mohutný blok euroasijských socialistických zemí, který se utvořil po II. světové válce v rozmezí deseti časových pásem, od řeky Labe po Tichý oceán se potýkal s mimořádnými obtížemi. I když to bylo ohromné území, osvobozené od nacismu a fašismu a imperialistické nadvlády především díky Sovětskému svazu a ČLR, muselo se pustit do pozvednutí se z ohromného zničení z II. světové války a vyhnout se, aby hrozivé rozměry války v Koreji a pokračující anglo-americké provokace v Berlíně vyústily do jaderné války. Zachování míru bylo proto považováno za absolutní prioritu. Požadavek, který nicméně vždy sdíleli vietnamští komunisté, kteří ale byli též velmi pozorní k stanovení možných průlomů a slabých míst v rigidním "bipolárním" schématu, přes které by mohlo dojít k prosazení práva utlačovaných národů kolonialismem moci bojovat všemi prostředky (včetně ozbrojeného boje) za vlastní národní nezávislost. Zřejmá a prozíravá anticipace, kdy uznání "odlišnosti" bylo podmínkou udržení jednotného mezinárodního komunistického hnutí. Takové právo, které o deset let později bylo otevřeně uznáno a potvrzeno Togliattim ve slavném "Jaltském memorandu".

Dobytí SaigonuA pak konečně po 4952 dnech dlouhé osvobozenecké války proti USA a loutkové armádě se naplňují její poslední hodiny. Je 30. dubna 1975, den, který si vietnamský lid stále připomíná s legitimní hrdostí. Za úsvitu, čtyři obrněné kolony se dávají do pohybu, aby rozvinuly ze čtyř stran závěrečný útok na Saigon, hlavní město Jižního Vietnamu. Je to poslední den osvobozenecké války trvající třicet let. Sto obrněnců 203. brigády, kterým velel Ho Nai dostalo rozkaz z velitelství v Bien Hoa Lidové armády, dobýt "velký most v Saigonu", a pak se rozdělit na dvě větve jet na plný plyn k prezidentskému paláci, poslední nepřátelské pevnosti ve městě. Je chvilku po poledni, když tank číslo 843, T 54 vyrobený v Sovětském svazu, ještě pokrytý cáry maskování z listů kokosových palem, kterému velel Bui Quang Tanh, poráží vrata prezidentského paláce Doc Lap a přijímá kapitulaci těch, co zbyli z loutkové armády. Zkáza je úplná a vzdání se posledních bojovníku Jižního Vietnamu, nyní již poražených a opuštěných generály Pentagonu, bere na sebe rysy nechtěné komičnosti: vycházejí všichni ve spodkách s rukama nad hlavou hlavní branou mohutného paláce, symbolu moci, hluboce opovrhovaného vietnamským lidem.

Giap a ChavezVojenská porážka je úplná, úprk Američanů mnohem chaotičtější a pokořující než tomu byl u Francouzů po porážce u Dien Bien Phu. Nezapomenutelné jsou záběry posledních marines a jejich kolaborantů, kteří se bezhlavě drápali na odlétající vrtulníky ze střech ambasády USA. Osvobozenecká války trvající třicet let skončila a Giap, vítěz, se mohl klidně procházet několik dnů poté v centru Saigonu společně s dvěma soudruhy "bodoi", vstoupit do baru a hovořit s lidmi, aniž by byl poznán (zkusme si představit podobné gesto šéfa Pentagonu v ulicích Bagdadu nebo Kábulu). Ta procházka symbolizuje vrcholný moment života prožitého v zájmu lidu a mezi lidem. Zaručeně jeden z jeho nejslavnějších a nejuznávanějších momentů.

Od tohoto dne se Vietnam stal sjednoceným a nezávislým, socialistickým a moderním národem a nikdo si už nedovolil vyzvat Lidovou armádu vybudovanou Giapem. Dokonce Robert McNamara, bývalý šéf Pentagonu, který začal a vedl agresivní válku proti Vietnamu, musel uznat velikost této osobnosti. Nezapomenutelné setkání v Hanoji a stisk rukou dvacet let po skončení války mezi dvěma bývalými nepřáteli. Robert McNamara, který uznává zločinecký způsob USA, žádá o prominutí Giapa a vietnamský lid. Nejširší uznání lidu, který naučil všechny vzácné ctnosti, že svoboda a nezávislost nejsou zboží, se kterým se čachruje.

Sergio Ricaldone

Heslo Vo Nguyen Giap ve Wikipedii

 
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.