Hitlerovské ministerstvo zahraničí - zločinná organizace

Podrobnosti

Kategorie: Historie

Twitter

Spolková komise historiků, ustavená bývalým ministrem zahraničí Joschkou Fischerem v roce 2005, zveřejnila výsledky zkoumání aktivit Ribbentropova úřadu (Auswärtiges Amt - AA) po celou dobu Třetí říše. Komise došla k závěru, že AA se přímo podílelo na nacistických válečných zločinech a zločinech proti lidskosti. Podle člena komise Eckarta Conzeho ministerstvo zahraničí - MZV sehrávalo jako instituce aktivní roli v násilných politických aktivitách NSDAP od roku 1933 a přispělo k realizaci zločinů, včetně vyvražďování Židů v Evropě.

Po vzniku Spolkové republiky se pak stalo útočištěm pro mnoho vysokých nacistických úředníků. Komise ve složení: Eckart Conze, Norbert Frei (Německo), Moshe Zimmermann (Izrael) a Peter Hayes (USA) zveřejnila své svědectví v rozsáhlé knize s názvem "Ministerstvo a minulost - němečtí diplomaté ve Třetí říši a Spolkové republice" vydané 25. 10. 2010. Zpráva komise plně vyvrací legendy, pečlivě budované po celé poválečné období, představující MZV jako pevnost odporu nacistickému vedení. Detailně popisuje cesty, kterých využili mnozí vysocí diplomaté Třetí říše k hladkému přechodu do služby ve spolkovém MZV. Komise potvrdila mnoho skutečností, které sice občas probleskly do médií, ale tehdy žijící funkcionáři, zaměstnaní ve státním aparátu a soudnictví, zabránili, aby byly prošetřovány a případně představeny soudům. Teprve nyní byla personální kontinuita mezi Třetí říší a spolkovým MZV nezvratně potvrzena.

Vznik komise vyprovokoval spor o nekrolog zesnulého generálního konzula Franze Nüssleina, uveřejněný ve služebním bulletinu MZV. Bývalá tlumočnice ministerstva Marta Henselerová si stěžovala ministru Fischerovi na zfalšovanou biografii Nüssleina, ve které chyběla jeho nacistická minulost. Když neobdržela odpověď, stěžovala si kancléři Schröderovi. Fischer tehdy rozhodl, že se nadále budou zveřejňovat zprávy o úmrtí bez nekrologu. Mnohé detaily z Nüssleinovy minulosti byly dobře známy i u nás. V době okupace ČSR vykonával Nüsslein funkci prokurátora u "Zvláštního soudu" v Brně. Za své zásluhy v rozhodném boji proti nepřátelům říše byl několikrát povýšen. Do puntíku plnil příkazy svého nadřízeného Reinharda Heydricha a po atentátu se podílel na odvetných opatřeních, včetně lidické genocidy. Za svého působení v protektorátu se podílel na vynesení 900 rozsudků smrti. Odmítl 95% žádostí o milost. Po válce byl Nüsslein předán Američany našemu soudnictví a v roce 1948 odsouzen k 20 letům vězení. V roce 1955 byl propuštěn do SRN jako ?neamnestovaný válečný zločinec?. V SRN se mu podařilo získat statut "pozdního" válečného navrátilce a vstoupil, za podpory svých nacistických přátel, do diplomatických služeb. Zpočátku působil na právním oddělení MZV, pak byl rychle povyšován ve funkcích. Jeho kariéra nebyla přerušena ani tím, že jeho jméno bylo uvedeno mezi 1800 špičkovými průmyslníky, podnikateli a prominentními vládními úředníky, bývalými funkcionáři SS a NSDAP v tzv. "Hnědé knize" vydané v NDR v roce 1965. Kniha byla Kiessingerovou vládou označena za součást "komunistické propagandy" a její výtisky byly na Frankfurtském knižním veletrhu zkonfiskovány. (I Kiessinger byl členem NSDAP.) O mnoha zločinech ministerstva zahraničí se vědělo dávno. V roce 1978 publikoval americký historik Christofer Browning knihu s názvem "Konečné řešení a německé ministerstvo zahraničí" (vydal Holmes&Meier, New York/London 1978), ve které věnoval pozornost podílu hitlerovského ministerstva zahraničí na nacistických zločinech. Jeho dílo se však objevilo v německém překladu až v roce 2008.

V roce 1971 opublikoval magazín Der Spiegel zprávu o dokumentu nazvaném "Příspěvek k dějinám vytváření ministerstva zahraničí SRN", financovaném tehdejším ministrem zahraničí Waltrem Scheelem, který však zůstal dostupný pouze omezenému počtu zájemců. V úvodu, napsaném tehdejším personálním ředitelem MZV Wilhelmem Haasem, se uvádí: "Žádné odvětví říšské administrativy nevedlo tak tvrdohlavý odpor proti nacismu jako MZV, převážná většina diplomatů a zaměstnanců pochopila hrozby nového režimu a od počátku vedla proti němu interní odpor." Odpor byl zřejmě "tak rozhodný", že byl lehce přehlédnut nacisty. 20. 1. 1942 se vedoucí funkcionáři ministerstva zúčastnili konference "O konečném řešení židovské otázky" ve Wannsee a 29.1.1942 diskuse o návrhu směrnice stanovící krycí terminologii pro zacházení se Židy ve východních okupovaných územích. Společně s šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti RSHA Reinhardem Heydrichem přímo zařazovali do funkcí na velvyslanectvích policejní atašé, připravovali diplomatická jednání ke zdůvodňování nacistických válek. Pracovníci ministerstva zahraničí doprovázeli i speciální komanda, jejichž úkolem bylo připravit likvidaci partyzánů, komunistů a Židů na okupovaných územích. Heydrich a jeho podřízený, velitel zahraniční rozvědky Walter Schellenberg, osobně informovali ministra zahraničí Ribbentropa a jeho náměstky o deportacích Židů z okupovaných teritorií do koncentračních táborů. Vedení ministerstva poskytovalo Adolfu Eichmannovi svá expertní stanoviska pro krytí Holocaustu před spojenci. Schellenberg ve svém životopise uveřejnil mnoho detailů o využívání diplomatických misí ke špionážním úkolům a o spolupráci Himmlera s Ribbentropem. Bezprostředně po vzniku Spolkové republiky bylo ze 75 sekčních ředitelů MZV 48 významných nacistů. Spolkový kancléř Adenauer, za aplausu poslanců CDU a FDP, v Bundestagu výsměšně reagoval na protesty poslanců SPD: "Nikdo by nebyl schopen sestavit ministerstvo bez osob, alespoň na vedoucích funkcích, kteří by nechápali minulost Německa."

Bezpochyby nebyla ztráta dokumentů v roce 1950 o činnosti MZV za války náhodná. Nezapomeňme, že personální otázky měl pod palcem dr. Franz Nüsslein. Ten se zejména snažil o to, aby diplomaté s nacistickou minulostí nebyli vysíláni do zemí, kde by mohli být skandálně obviněni, vyhoštěni a případně zatčeni. Vše probíhalo se souhlasem západních spojenců jako součást studené války. Adenauerovým nejdůvěryhodnějším mužem na ministerstvu byl Herbert Blankenhorn. Na ministerstvu byl zaměstnán nepřetržitě od roku 1929. Po porážce nacismu předal všechny své poznatky o činnosti ministerstva americkým tajným službám a stylizoval se jako jeden z hlavních mužů odporu. Do konce války byl však aktivním nacistou a agresivním propagandistou režimu. Po válce, jako ředitel politické sekce, úspěšně zabránil návratu na ministerstvo bývalému zaměstnanci a "zrádci Třetí říše" Fritzi Kolbemu, od roku 1943 americkému ideovému agentovi. Kolbe předával významné informace o situaci na Východní frontě, dodávkách surovin přes Španělsko, rozluštění amerického způsobu šifrování, deportacích Židů, programu raket V1 a V2, japonských plánech v Jihovýchodní Asii a identifikoval některé nacistické agenty.

Franz Rademacher

Personifikací těsných svazků NSDAP, SS a MZV byl diplomat dr. Rademacher, jehož životopis byl dobře znám dávno před publikací poslední historické studie. Byl členem SA a NSDAP od roku 1933 a od roku 1940 vedl na ministerstvu židovskou sekci. Jeho hlavním úkolem bylo zbavit Evropu Židů. V analýze zaslané státnímu tajemníkovi Ernstu von Wezsäckrovi (otci pozdějšího prezidenta) 4.12.1941 psal: "Tato válka je vhodnou příležitostí ke konečnému vyřešení židovské otázky v Evropě. Nejvhodnějším řešením by bylo přijetí německých antižidovských zákonů evropskými státy, podle kterých by se Židé, bez ohledu na svou národnost, museli pořídit opatřením poté platným v zemi své rezidence a jejich majetky byly využity ke konečnému řešení." Rademacher spolupracoval i s Adolfem Eichmannem na tzv. Madagaskarském plánu. Rademacher obdržel příkaz k realizaci plánů řešení židovské otázky, zpracované vůdcem SS Heinrichem Himmlerem, přímo od Hitlera. Na podzim roku 1941 se účastnil jako pozorovatel vraždy 1300 Židů v Bělehradě, což uvedl i jako účel služební cesty ve svém cestovním příkazu. Na konferenci ve Wannsee vystoupil s návrhem "Jak minimalizovat negativní dopady "Konečného řešení" na německou zahraniční politiku". V oficiální zachované korespondenci informoval státního tajemníka Weizsäckera o plánech budoucích opatření proti "položidům" první a druhé generace a o otázce sterilizace 70 tisíc položidů. Po pádu nacismu se mu podařilo, jako mnohým prominentům, ukrývat se až do roku 1947. Společně s Ernstem von Weizsäckerem byl pak postaven před tzv. tribunál na Wilhelmstrasse, ale před zahájením procesu jeho jméno záhadně zmizelo ze seznamu obviněných a byl jako by omylem propuštěn. Zadržen byl opět až v roce 1952 a odsouzen za napomáhání vraždě 1300 Židů v Bělehradě na tři roky do vězení. Podařilo se mu uprchnout a do roku 1963 se skrýval v Sýrii, kde byl zatčen pro špionáž. V roce 1965 byl pro nemoc z vězení propuštěn. V SRN byl znovu souzen v roce 1969, ale osvobozen s tím, že si již trest odpykal.

Baron Ernst von Weizsäcker

Bývalý námořní důstojník zahájil svou kariéru na MZV v roce 1920. Od roku 1933 až do konce války patřil jako státní tajemník k nejvýraznějším postavám hitlerovského MZV a po válce, společně se svým synem Richardem, hrál vedoucí úlohu v kampani, která měla kamuflovat zločiny ministerstva vytvářením představy o hlavním ohnisku hnutí odporu proti nacismu. Již v roce 1933 baron Weizsäcker hodnotil oficiální nacistickou politiku bojkotu židovských podnikatelů následovně: "Jiné země jen stěží pochopí tuto antižidovskou akci, protože nemají osobní zkušenosti s takovou záplavou Židů." Demokracie pro Weizsäckera znamenala rakovinné bujení. Nadšeně komentoval Hitlerovy projevy. V květnu 1936, jako vyslanec ve Švýcarsku, oficiálně požádal o zbavení Thomase Manna německého občanství.

V otevřeném dopise uveřejněném v Neuen Zürcher Zeitung napsal: "Mann deklaroval, že ze současného německého vedení nevzejde nic dobrého ani pro Německo, ani pro svět." V komentáři dále uvedl: Thomas Mann odpověděl na zdrženlivé chování německé vlády k jeho osobě pouze posměšnými poznámkami a nepřátelskou propagandou proti Říši.

V roce 1936 se stal Weizsäcker ředitelem politické sekce MZV a v dubnu 1938 vstoupil do NSDAP a stal se příslušníkem Himmlerova štábu. V roce 1937 se stal státním podtajemníkem a 1938 státním tajemníkem MZV, druhým mužem po Ribbentropovi. Rozhodujícím způsobem se podílel na přípravě Mnichovské smlouvy. Svůj postup po válce zdůvodnil ?úsilím o mírové řešení vztahů s ČSR". Závěry komise potvrzují jeho účast na deportacích evropských Židů. Nikdy nevznesl žádnou námitku proti rozhodnutím Adolfa Eichmanna proti transportu šesti tisíc Židů z Paříže do Osvětimi a odsouhlasil i dekret o deportaci 90 tisíc Židů z Belgie, Holandska a Francie. Vždy se hájil tím, že neměl tušení o tom, že Židé budou na východě zavražděni. Popíral i svou vědomost o nacistických plánech na likvidaci 11 milionů evropských Židů, přednesených Heydrichem ve Wannsee, kde MZV zastupoval jeho podřízený, státní podtajemník Martin Luther. Mnoho významných dokumentů, týkajících se deportací do koncentráků, nese jeho parafu. Tribunál na norimberské Wilhelmstrasse ho nakonec odsoudil na sedm let (později zkráceno na 5 let) za zločiny proti lidskosti. Jedním z jeho obhájců byl i jeho syn, pozdější prezident SRN (1984-1994) Richard von Weizsäcker, který založil svou obhajobu na legendě o údajném odporu svého otce vůči nacistům, který přijal funkci na MZV jen proto, aby se pokusil odvrátit válku. Rozsudek označil budoucí prezident "demokratického státu" za historicky a morálně nespravedlivý. Jeho pozdější komentáře jen potvrzují, že překrucování historie pokračuje v Německu až do současnosti. Přestože nyní Weizsäcker trvá na tom, že zpráva komise historiků není "knihou o jeho otci", zasazuje vážný úder legendě o hitlerovském MZV jako baště odporu proti nacistům. Zpráva historiků detailně popisuje, jak politické elity MZV přešly ihned po nástupu Hitlera k moci na jeho stranu. Převážná většina z nich, pokud ne všichni, se ztotožnili s expanzívní politikou, diktaturou a antisemitismem a považovali je za zásadní obrat k renesanci staré Germánie.

Karel KLUZ